Starší muž se viditelně otřásl, ve tváři měl vztek, když se schoulil sám do sebe, přitáhl si nohy a sklonil hlavu, zatímco mu vlasy zakrývaly obličej před Harryho pohledem. Harry se posadil a dával pozor, aby neupustil doutník, než ho odložil na noční stolek, kde nehrozilo, že by mu zapálil postel.

„Severusi?“ zopakoval znovu.

Zdálo se, že trvalo skoro minutu, než byl druhý muž ochotný se na něj znovu podívat. Ve tváři se mu mísil vztek s rozpaky.

„Ublížil jsem ti?“ zeptal se.

Snape se chraplavě zasmál. „Ne.“

„Ach... dobře.“ vydechl s úlevou a konečně se uvolnil. „Bál jsem se, že jo. Když jsi najednou...“ ukázal na místo, kde byl starší muž teď úplně schoulený.

„Já... omlouvám se.“

„Ne, neomlouvej se, to je v pořádku. Bylo toho moc? Promiň, jestli jsem narušil tvůj osobní prostor.“ nabídl. Teď ho napadlo, jestli to nebylo stejné jako minule u něj, jestli tentokrát jeho dotek nevyděsil toho druhého.

„Ty? Já... ne.“ vykoktal Snape. „Předpokládal jsem, že jsi musel cítit...“

„Co?“ pobídl ho, když se starší muž odmlčel – jenže pochopení přišlo samo. Jeho noha byla vtisknutá mezi Severusovy, posunul se výš a... „Aha.“ řekl rozpačitě a náhle se sám trochu zastyděl.

„Měl bych jít.“ řekl Severus a posunul se k okraji postele, aby přesně to udělal.

Harry se vrhl vpřed, aby ho zastavil, a jen tak tak stačil sevřít prsty kolem jeho paže. Severus okamžitě znehybněl právě ve chvíli, kdy Harry s funěním dopadl na matraci. „Neblázni.“ vydechl přerývaně. „Zůstaň. Nevadí mi to. A navíc ses mýlil. Já si... vůbec ničeho nevšiml.“ dodal co nejkonejšivějším tónem.

Snape sebou trhl. „Takže jsem... to přehnal úplně zbytečně. Výborně.“ zasténal slabě.

Harry se tiše zasmál, zatahal ho za paži a s úlevou sledoval, jak se Zmijozel nechal přitáhnout zpátky. „Ne, je to v pohodě. Stejně jsi asi nechtěl, ehm, abych byl tak blízko. Myslel jsem, že jsem tě možná omylem... no... kopl kolenem.“ řekl s úsměvem.

Severus povytáhl obočí a zašklebil se. „No, nebyl jsi daleko od pravdy. Ale ne. Jen jsem tě chtěl ušetřit... ehm... znechucení. Nebo alespoň sebe ušetřit toho, že mi vynadáš.“

Naklonil hlavu na stranu a snažil se pochopit. „Ale já bych přece nic neřekl?“ zeptal se napůl tázavě, napůl jako konstatování. „To by ode mě bylo dost pokrytecké, nemyslíš?“ dodal.

Starší muž ztuhl. „Prosím?“ zeptal se ochraptěle.

Harry se uchechtl a pokrčil rameny, když si znovu lehl na břicho. „No, ehm, říkal jsem ti přece, že se mi to líbí taky, ne? Tohle všechno.“

„Ach.“ řekl Snape – a pak k Harryho naprostému okouzlení prakticky celý zrudl, tváře i hřbet nosu mu zbarvily do jasně červené. Harry ze všech sil potlačoval smích i pobavený úsměv nad přítelovými zjevnými rozpaky.

„Nechceš si zase lehnout?“ zeptal se.

Severus opatrně přikývl a zaujal stejnou pozici vedle něj, na břiše. Natáhl se k nočnímu stolku pro doutník. Bohužel už dost shořel. Harry mu ho podal skoro jako smírčí nabídku.

„Tenhle večer je trochu divoký, co?“ poznamenal a opatrně přitom strčil ramenem do jeho ramene, právě když si Severus potáhl.

Snape souhlasně zabručel, vypustil kouř a doutník mu vrátil.

„Pokud jsem tě... ještě úplně neodradil, dal by sis... další?“ zeptal se formálně.

„Vůbec jsi mě neodradil. Vždyť jsem ti to říkal, ne?“

„Vědět to je něco jiného než... to cítit.“ odpověděl druhý muž, aniž by se na něj podíval.

Harry si hluboce povzdechl a přivolal krabičku s doutníky.

„Whiskey?“ nabídl.

„Ne, zkusme ten tvůj. Bílý. Taky mě zajímá, jakou má vlastně příchuť.“ přiznal starší muž a nechal zbytek absintového doutníku zmizet.

Harry přikývl a podal mu nový doutník, zatímco jeho prsty automaticky nabídly plamínek. Snape si zapálil a potáhl si jako první, obočí se mu stáhlo, když zkoumal chuť.

„Bílý.“ prohlásil nakonec a vydechl kouř.

„Jo?“

„Chutná... asi tak, jak si představuju mrak.“ řekl tónem člověka hluboce uraženého samotnou existencí té myšlenky.

Harry se rozesmál. „Takže ti nechutná?“

Snape si znovu potáhl a vyfoukl kouř.

„Ne že by mi nechutnal... ale mám podezření, že tobě bude chutnat mnohem víc než mně.“

Harry ho dychtivě převzal a vyzkoušel. Zavřel oči a zaklonil hlavu, když se chuť rozlila po jazyku. Tiše zamručel a snažil se určit, co mu připomíná. Severus se nemýlil – opravdu mu evokovala mraky, cukrovou vatu a jiné lehké věci. Byla sladká a chápal, proč z ní starší muž není zrovna nadšený.

Překvapeně zasténal, když mu prsty projely vlasy od zátylku až k čelu, dotek jemný, ale pevný, zatímco se mu tvář opřela o rameno. „Promiň za předtím.“ zašeptal Snape téměř neslyšně, než se zase odtáhl. Harry pomalu vyfoukl kouř – a když otevřel oči, Severus už ležel, jako by se vůbec nepohnul, a jen ho pozoroval. Usmál se.

„To je v pořádku.“ ujistil ho a rozhodně nemluvil o chuti doutníku.

Zdálo se, že se druhý muž o něco uvolnil. Přikývl. „Jaký je?“

„Dobrý. Zase sladký. Není to tvoje parketa?“

Severus zavrtěl hlavou. „Klidně si ho nech celý.“

Harry se uchechtl a lehce zatahal za vlastní límeček. „Jo? Úplně celý? Ani trochu tě nezajímá?“

Sledoval, jak Severus přelétl pohledem mezi Harryho rukama a jeho obličejem, než se tiše uchechtl. „Nikdo ti nikdy neřekl, že je neslušné škádlit gaye?“ zeptal se ledabyle.

Harry se rozesmál. „Ne. Promiň. Ale klidně tě škádlit přestanu, jestli chceš. Můžeme si sednout do křesel, každý kouřit svůj doutník a nedělat nic z tohohle.“

„A co přesně je tohle, Harry?“ zeptal se starší muž a ukradl si rychlé potáhnutí.

Severus mu doutník skoro okamžitě vrátil a Harry se zasmál. „Je to... rituál. Přesně to mi připomnělo už poprvé. Tak proč tomu tak neříkat.“

„Rituály mají pravidla. Jak bys měl vědět. Tak jaká jsou ta naše?“

Potáhl si a několik vteřin přemýšlel. Docela dobře chápal, kam tím Severus míří... a když nad tím tak uvažoval, pravidla vlastně nebyla špatný nápad. „Když se jeden z nás začne cítit nepříjemně, přestaneme. Žádné... přetrpění něčeho jen proto, aby byl ten druhý spokojený.“ řekl a významně pohlédl na muže, který to dělal až příliš často.

Snape přikývl. „Říkal jsem to mnohokrát. Nemáš žádnou povinnost vyhovovat mým... zájmům.“

„Zatím mi to nevadilo, ne?“ odvětil Harry a schválně mu vyfoukl poslední zbytek kouře do obličeje, za což si vysloužil pohoršené odfrknutí.

„Začínám si myslet, že jsi opravdu vyšinutý.“ prohlásil – ale s úsměvem.

„No, jestli jsem, tak čí je to vina?“ poškádlil ho.

Snape se uchechtl. „Odmítám nést odpovědnost za tvoje šílenství.“ řekl, chytil Harryho za zápěstí a ukradl si obláček kouře, než ho zase pustil.

Harry tiše zamručel a rozhodl se zmenšit vzdálenost mezi nimi. Udělal z toho celé divadlo – zhluboka se nadechl, potáhl si z doutníku a spokojeně zabručel, než zadržel dech a otočil se víc k druhému muži. Naklonil se blíž, pootočil hlavu a přivřel oči.

Kouř tančil po jeho tváři, když starší muž tiše zalapal po dechu a nečekaně vydechl. Harry se lehce ušklíbl, naklonil se ještě o kousek blíž a pak vyfoukl kouř. Znovu sledoval, jak mizí, vdechovaný druhým mužem stejně snadno, jako ho on sám vypouštěl.

„Řekl bych, že sdílené šílenství.“ poznamenal tiše a neodtáhl se.

Severus mu vydechl kouř zpátky do tváře a také se nepohnul.

„Ano.“ souhlasil. „Rozhodně.“

Harry zamručel, když mu prsty sklouzly kolem ucha do vlasů. Naklonil se do doteku a vůbec mu nevadilo, když mu o chvíli později přejel po odhaleném krku obláček teplého kouře. Právě naopak – oči se mu samy zavřely a v útrobách se mu rozlil téměř vítězný pocit. Posunul se blíž, přisunul se dopředu, jak ten pocit sílil. Když se znovu usadil a otevřel oči, ležel na zádech, skoro pod Severusem, který se na něj díval zvědavým, ale uvolněným výrazem.

„Doutník?“ požádal – měl ho Snape. Přitiskl mu ho ke rtům a spolu s ním i prsty, které ho držely, lehce zatlačily do spodního rtu, o něco víc, než bylo nutné. Harryho na okamžik napadlo, právě když se pootevřely i Severusovy rty a unikl mu tichý povzdech, jestli druhý muž nepřemýšlí o tom, že by ho políbil.

O chvíli později se prsty stáhly a stejně pevně se přitiskly k Severusovým rtům – a Harry si poprvé uvědomil, kolik věcí si mezi sebou předali tam a zpátky, kolikrát se vlastně dotkli jeden druhému úst. Reflexivně si olízl vlastní rty a jazykem přejel po spodním.

Nad ním Severus zakašlal, zdvořile odvrátil pohled a Harry si v duchu vynadal do idiotů.

Na co to vůbec myslel?