Bylo zvláštní, jak dobře temně oděný Zmijozel zapadl do pokoje vyzdobeného v nebelvírských barvách, když vešel dovnitř.

„Ahoj! Pojď dál, posaď se.“ řekl Harry s úsměvem. Nabídl mu jedno ze dvou křesel, která si vyprosil od skřítků právě pro tenhle účel.

„Nemůžu uvěřit, že takhle bydlíš, když jsi kritizoval moje zařízení.“ protáhl Snape.

Harry se uchechtl. „Pořád se zabydluju. Nech toho. Přinesl sis opravy?“

„Přirozeně.“

„Skvělé! Mám pro tebe překvapení.“ zahlaholil.

Snape pozvedl obočí. Harry se zazubil a luskl prsty, zatímco čekal, až glóbus v rohu místnosti sám přikráčí blíž. Udělal to a pak se rozevřel směrem k Severusovi.

„Minerva ti dala vlastní zásobu skotské.“ řekl s pobaveným smíchem.

„Dala. Spolu s první várkou esejí.“ odpověděl se smíchem.

Snape vytáhl dvě skleničky a láhev z baru zamaskovaného jako glóbus.

„Vidím, že pečeť už byla porušená.“ poznamenal starší muž.

„Bez komentáře.“ zazpíval Harry.

Jeho přítel se zasmál a nalil jim oběma sklenku. Harry vstal a přešel k němu, aby se bezstarostně posadil na opěrku jeho křesla. Severus se posunul, aby mu udělal místo, a jemně se na něj usmál.

„Máš hodně opravování?“ zeptal se Harry.

Severus upil trochu skotské a podíval se na něj zpod napůl přivřených víček. „Ani ne. Na začátku roku toho bývá méně.“

„Já taky ne. Šachy později?“

„Šachovnici jsem si zrovna nepřinesl... nebo ti Minerva darovala i jednu z těch?“

Harry se zasmál. „Vlastně ano. Půjčila mi jednu ze svých pod podmínkou, že si s ní zahraju.“

Severus se rozesmál hlubokým, příjemným smíchem. „Jak rychle tě zničila?“

Harry si povzdechl a opřel se o přítele. „Za pár minut. Ani nevím, co se stalo.“

Zmijozel se uchechtl – a k Harryho překvapení mu ruka sklouzla na spodní část zad a jemně se mu ovinula kolem pasu. Když se Harry podíval dolů, druhý muž vypadal téměř vyděšeně, jako by čekal, že se odtáhne.

Jenže jemu se to líbilo. Líbil se mu ten lehký dotek, teplo paže kolem pasu.

„Dokážeš ji porazit ty?“ zeptal se.

Snape se napil. „Zatím ne.“ přiznal a Harry se rozesmál.

„Takže je prostě tak dobrá?“

„Rád bych řekl, že ty jsi prostě tak špatný, ale obávám se, že pravda bude někde mezi.“ protáhl Snape a uvolnil paži kolem Harryho pasu, jakmile se očividně přestal cítit nesvůj.

Harry se usmál do své sklenky, potěšený tím, že jeho přítel postupně překonával své zábrany.

***

Usmál se na čarodějku před sebou tenkým, nuceným úsměvem. Byla milá – alespoň zpočátku byla – ale velmi rychle se to změnilo v něco nepříjemného. Dcera jednoho z čarodějů ze správní rady byla prý jeho největší fanynkou, jak se sama představila.

Bylo také naprosto zřejmé, že se o něj zajímá. Byla dost hezká, ale Harry neměl sebemenší zájem, přestože byla atraktivní. Pokud něco, připadal mu její vysoký chichot protivný a její příliš těsné šaty spíš nepohodlné než svůdné, ačkoliv přesně toho měly nejspíš dosáhnout.

Ne poprvé litoval, že se té akce vůbec musel účastnit, ale Minerva trvala na tom, že učitelé musí navštěvovat každoroční charitativní večírek.

„Promiňte.“ přerušil ji uprostřed věty. „Musím rychle něco probrat s kolegou.“ řekl, otočil se na podpatku a odešel. Najít Severuse bylo snadné. Stál v rohu a tvářil se tak nevraživě, že se od něj všichni drželi dál.

Tedy všichni kromě Harryho. Opřel se vedle něj o stěnu a úlevně zasténal. „Azyl?“ zaprosil.

„Je klub obdivovatelek na dnes na tebe už příliš moc?“ zeptal se muž s odfrknutím.

„Víš, že to nemám rád.“ sykl Harry.

Snape odfrkl. „Opravdu? Řekl bych, že přesně ona je tvůj typ.“

Harry se ohlédl jejím směrem. „Je hezká, to jo.“ připustil a zadíval se na její tmavě hnědé vlasy, jasné šedé oči a výrazné křivky, které dokonale zdůrazňovala. „Ale nezajímá mě.“

Snape zamručel a naklonil se blíž. „A pročpak?“

„Jde jí jen o to, že jsem slavný. Jsem si tím skoro jistý. Ani mě nezná.“

„Ach ano. Prokletí spasitele.“ protáhl Snape.

Harry se na něj podíval s unaveným úsměvem. „Dnes máme náladiču, co?“

Výraz druhého muže ještě potemněl. Než mohl něco říct – bezpochyby něco jedovatého – Harry zavrtěl hlavou a pokračoval. „Mně se sem taky nechtělo, ale co už. Musíme z toho vytěžit maximum. Aspoň tu nejsou novináři.“

„Měl jsem za to, že podobné akce máš rád.“ poznamenal Snape.

Harry si odfrkl. „Neměl jsem je rád ani dřív, a teď je skoro nesnáším. Mnohem radši bych se schoval v tvých komnatách a jen pil.“ přiznal.

„Už jsi toho pár sklenic vypil.“ poznamenal jeho přítel.

Harry dopil svůj nápoj – už třetí.

„Jo. To mě celou dobu sleduješ?“ zeptal se bez známky odsuzování.

„Ano.“ přiznal Snape stejně nevzrušeně.

„Nechceš zmizet? Mohli bychom se vytratit. Teď by nám to nejspíš prošlo.“ řekl a zadíval se do davu. Většina hostů byla opilá a zabavená – dokonce i Minerva tančila.

„Minerva nás stáhne z kůže.“ upozornil Severus.

„Ale prosím tě. Nic se nestane.“ prohlásil Harry a náhle pocítil dětinskou chuť někam utéct, nenápadně se vyplížit a schovat se. Popadl Snapea za ruku. „Jdeš?“

Odpověď přišla až po chvíli. „Jestli chceš.“ řekl Severus a lehce stiskl Harryho prsty.

Harryho úsměv se ještě rozšířil a zatáhl Severuse za sebou podél stěny sálu, kde bylo horší osvětlení. Jeho společník zůstával pohodlně ukrytý ve stínech – Harryho červeno-zlatý slavnostní hábit byl o něco nápadnější. Přesto se jim podařilo proklouznout podél Velké síně a dostat se ven.

Harrymu bušilo srdce, když druhého muže vtáhl do malého výklenku. Bylo až trapné, jak byl zadýchaný, když vlastně skoro vůbec neběželi. Jen ho opájela ta trocha zakázaného, kterou skrývání přinášelo.

Stáli blízko sebe, protože ve výklenku nebylo mnoho místa. Harry se zazubil na Severuse, který se k jeho překvapení usmíval také. „Myslíš, že nás někdo z profesorů chytí? A strhne nám body?“ poškádlil ho.

Snape se uchechtl. „Troufám si tvrdit, že před ředitelem zmijozelské koleje jsi v bezpečí.“

„Kupodivu mám strach spíš z vedoucí své vlastní koleje.“ přiznal Harry s dětským zahihňáním.

Severus se na okamžik odmlčel, jako by něco zvažoval, a pak vstoupil hluboko do Harryho osobního prostoru a prudce si ho přitáhl k sobě. „Tak se drž.“ zamručel téměř předením. Harry stihl jen sevřít prsty v černých hábitech, než se svět změnil, rozplynul a přetvořil, když s nimi Snape odletěl.

Zjistil, že ani v relativně střízlivém stavu to není o moc příjemnější. Po přistání znovu zavrávoral a musel se opřít o zeď – a ke svému překvapení poznal chodbu vedoucí k vlastním komnatám.

„Ne k tobě?“ zeptal se.

Severus se pousmál, když od něj ustoupil.

„Tam by se podívala nejdřív.“

„To je pravda. Tak pojď dál.“ řekl Harry a zatahal Severuse za lem hábitu.