Zůstali tam tak dlouhou dobu, takhle, zabalení v objetí toho druhého. Harry těžce polkl a snažil se přemýšlet – ale myšlenky mu nikdy nezůstaly v hlavě dost dlouho na to, aby je skutečně uchopil. Takže pro druhého muže to bylo víc než jen...

Více než co?

Slabě se zasmál, když si uvědomil, že ani ve vlastní hlavě netuší, co vlastně mělo znamenat „jen doutník“. Neexistovala pro to žádná definice, žádné logické vysvětlení, a přesto... přesto to od začátku bylo něco víc.

„Jsem idiot.“ řekl tiše.

„Pottere, Harry... moc dobře vím, že to vnímáš jinak. Většinu času jsem předpokládal... že si dost dobře uvědomuješ, co děláš.“

Harry se hystericky uchechtl. „Já? Já? Věděl jsem vůbec někdy, co dělám?“ zeptal se.

Napůl doufal, že se druhý muž zasměje – neudělal to. Místo toho se jemně odtáhl, ustoupil tak, že se už nedotýkali. „Možná jsem... přecenil tvé sebeuvědomění. Předpokládal jsem, že mě prostě... mučíš.“ řekl Snape překvapivě klidně.

Harry měl chuť se rozesmát, nervy měl napjaté k prasknutí. „Líbilo se ti to. To, co jsme dělali. To, co jsem dělal tobě.“

„Ano.“ potvrdil starší muž.

„Vzrušovalo tě to.“ řekl přímo.

Snape se zašklebil. „Já... no... ano.“ přiznal hlasem sotva hlasitějším než šepot.

„Přestože nejsem gay.“ upozornil ho Harry.

„Krásný muž je krásný muž. A kromě toho, i kdybys byl nejvíc gay muž na světě, nepředpokládal bych, že se o mě zajímáš. Stejně jako... stejně jako ty jsi nepředpokládal, že se zajímám o tebe jen proto, že mám rád muže.“

Harry to slyšel v jeho hlase – ten tón opatrnosti.

Byl víc než ochotný se ho chytit, držel se ho jako záchranného lana. „Dobře. Takže i když o mě nemáš zájem, stejně se ti to líbilo?“

„Prosím?“ vyprskl Snape rozpačitě – ale Harrymu se tak ulevilo, že se mu skutečně třásly prsty.

„Protože... já... já to měl stejně. Od... od druhého večera. Nebyl jsem si jistý proč, ale ehm, já byl... býval jsem... trochu vzrušený.“ vyhrkl a cítil se neuvěřitelně trapně.

Když se podíval na druhého muže, Snape měl výraz pečlivě bezvýrazný. „Ty... byl jsi vzrušený. Tím, co jsme dělali.“

„Já... jo.“ přiznal. „Tehdy jsem si to neuvědomoval, ale... ale myslím, že právě proto jsem pak... s Ginny? Nikdy mě to předtím tolik nebralo, nelákalo, být s ní intimní... víš. Ale pak se najednou objevila taková... naléhavost a bože, měl bych okamžitě přestat mluvit.“ zamumlal rozpačitě a připadal si zase jako školák.

Snape mezitím vypadal, jako by Harrymu nejraději utrhl končetinu a zmlátil ho s ní.

„Promiň.“ řekl tiše právě ve chvíli, kdy si dlouhoprstá ruka na několik dlouhých vteřin zakryla tmavé oči.

„Ne, neomlouvej se.“ odpověděl starší muž temně. „Nevadí mi to.“

„Aha.“ řekl Harry a zaplavila ho úleva. „Vážně?“

Odpovědí mu byl jen vražedný pohled.

Pomalu se Harry znovu uvolnil. Seděli v tichu, přemýšleli možná deset minut, než se Harry rozhodl ticho znovu přerušit. „Takže... očividně ne dnes, ale... znamená to, že už nikdy žádné doutníky?“ zeptal se rozpačitě.

Snapeovi se rozšířily oči. „Ty... předpokládal jsem, že nebudeš chtít...“ muž gestem naznačil prostor mezi nimi.

„Ach, já... ale mně se to líbilo. To, co jsme dělali. Ať už to bylo – nebo je – cokoli.“ řekl rozpačitě a nejspíš zrudl až po kořínky vlasů.

Snape zamyšleně zamručel. „Nebyl bys znovu rozrušený?“

„Nemyslím si.“ odpověděl upřímně. „Jen... myslím, že jsem ještě moc rozbitý z... z Ginny a té hádky a toho, jak na mě všichni křičeli... ale jo, rád bych to zkusil znovu. Vlastně nezáleží na tom, co to je, pokud je to... dobré, ne?“

Zmijozel se opatrně posunul blíž a vypadal, že čeká na svolení, takže Harry přikývl a vyšší muž se o něj znovu opřel, přitisknutý stejně jako před chvílí. Jediný rozdíl byl v tom, že teď se mohl... uvolnit.

***

Tak strávili celý večer. Téměř nemluvili, přitisknutí k sobě, každý ztracený ve vlastních myšlenkách. Dvakrát se Harrymu zaleskly oči slzami a v obou případech ho Snape bez váhání utěšil – mlčky.

Když odcházel, o několik skleniček skotské později, cítil se lépe způsobem, v jaký jen doufal. Jeho pokoje byly, když si šel lehnout, teplé a příjemné.

Pořád mu nepřipadaly známé, ale byla to první noc, kdy se mu tam dobře spalo.

Ráno u snídaně to působilo... no, ne normálně, ale jako něco, co by jednou normální být mohlo. Rutina se usadila děsivě rychle. Buď Severus, nebo Minerva nekompromisně odstraňovali ze stolu všechny výtisky Věštce – a také všechny huláky adresované Harrymu. Jedl. Učil. Stínoval Minervu. Povídal si se Severusem. Večer navštěvoval jeho komnaty. A pořád dokola. Bylo to... dobré.

Přirozeně mu to brzy přestalo stačit a Harryho začalo něco zžírat. Touha po něčem, po něčem víc vzrušujícím než jen učení. Nebylo to nic, co by nedokázal ignorovat, nijak se to nelišilo od svědění v žilách, které důvěrně znal už od dob dospívání na kolejích, ale... ale bylo to tam a nebyla to jen sexuální frustrace.

Zamumlal pozdrav Severusovi, rychle do sebe naházel misku cereálií a následoval Minervu na hodinu druhého ročníku – toho, který měl příští rok převzít.

U oběda si vedle něj sedl Kratiknot a povídali si, zatímco Snape mlčky poslouchal a očividně neměl zájem debatovat o kouzlech.

K večeři byli zase sami, ve svém rohu stolu.

„Pořád tě učení baví?“

„Jsou to teprve dva týdny. Ale jo, baví. A protože mám spoustu volných hodin, mohl bych pomáhat i tobě?“ zeptal se.

„Ne. Jsi příšerný v lektvarech.“

„Dost dobrý na to, abych ti předtím opravoval eseje.“ připomněl svému příteli povýšeně.

„Dobrá, Pottere. Měl bych... chtěl bys pro změnu sejít se dnes u tebe?“

„Jestli jsi ochotný vyšlápnout si to nahoru.“ odpověděl s pokrčením ramen. „Minerva mi dala nějaké práce na opravu, mohli bychom se tomu dnes večer věnovat.“

„Ano.“ souhlasil Snape tiše.