Vešel dovnitř a nadšeně se zhroutil do již připravené hromady polštářů na podlaze. Jejich majitel nebyl nikde k vidění – alespoň dokud se o pár minut později neotevřely dveře, které nevedly do koupelny, a nevyšel z nich Severus. Harry na okamžik oněměl překvapením – Snape neměl na sobě svou obvyklou košili, ale obyčejné jednobarevné tričko a něco, co připomínalo tepláky. Kolem krku měl ručník, do kterého mu odkapávaly mokré vlasy.

„Ach, už jsi tady.“ pozdravil Harryho s kývnutím. „Udělej si pohodlí.“

„Už jsem si udělal... kolego.“ odpověděl škádlivě. Také měl na sobě obyčejné oblečení – mudlovskou košili a džíny, vlastně jen pro případ, že by se jeho tělo rozhodlo... reagovat... znovu.

Snape si ho spokojeně prohlédl. „A očividně ses rozhodl vzdát se... strniště, teď když jsi zaměstnaný.“

Harry si odfrkl. „Jestli to budeš pořád vytahovat, budu si muset myslet, že se ti líbilo.“ poškádlil ho.

Odpovědí mu byl jen drobný úsměv – ale přimělo ho to přemýšlet, jak by druhý muž reagoval, kdyby si skutečně nechal narůst strniště, kdyby se pak naklonil a přejel tváří po odhaleném hrdle.

Snape se k němu brzy přidal, ručník měl stále kolem krku.

„Ty ses sprchoval?“ zeptal se zbytečně.

Starší muž si odfrkl. „Ano. Když učím, zvlášť nižší ročníky, vlasy se mi mastí, jak bezpochyby víš.“

„U-hm.“ souhlasil Harry a nalil jim oběma skotskou. „Mně to nevadí.“ řekl upřímně. Už dlouho ne – minimálně několik měsíců.

„Přesto pokud mám být v dohledné době pár centimetrů od tebe, raději nechci přemýšlet nad tím, jestli tě... neodpuzuji.“ odpověděl druhý muž napjatě. „A ani nezačínej.“ dodal, když Harry otevřel ústa.

„Dobře.“

„Děkuji, Harry.“ řekl po chvíli a přijal sklenici.

Harry se usmál a převalil se na bok. „Správně to je profesore Pottere, Severusi.“ poškádlil ho.

Tmavé oči se na několik dlouhých okamžiků rozšířily, než druhý muž zaklonil hlavu a hlasitě se rozesmál, přičemž se ten zvuk příjemně rozléhal kolem nich.

„Takže už tě přešel ten... splín, profesore?“ zeptal se Snape s úsměvem.

Harry si povzdechl. „Nevím. Ne úplně, víš... ale chtěl bych. Jestli máš chuť na doutník.“ řekl.

„Oslavujeme vaši novou práci, pane?“ zeptal se Snape.

Harry se nervózně uchechtl a moc dobře věděl, na co druhý muž čeká. Rozhodl se mu to nedopřát. „Přesně tak, pane Snape. Tak pojď, než ti napařím školní trest.“ řekl škádlivě a zvedl svou krabici s doutníky. Nebyla o moc jiná než Snapeova – alespoň zvenčí.

Nabídl krabici Snapeovi, který se ještě stále pobaveně usmíval nad jeho poznámkou, a otevřel ji právě ve chvíli, kdy si klekl vedle Harryho rozvaleného na polštářích.

Trpělivě čekal a usmíval se, zatímco se Snape mračil, ušklíbal a nakonec vytáhl jeden z doutníků. „Tyhle jsou...“

„Speciální edice. A než začneš vyšilovat, neplatil jsem za ně. Když jsem šel koupit ty normální, zrovna tam byl obchodní zástupce a doplňoval zboží. Byli tak nadšení, že slavný Harry Potter kouří jejich doutníky, že mi dali pět různých speciálních příchutí.“

„Proboha, Pottere, pět? Zase využíváš svých privilegií?“

Harry se zazubil. „Po jednom od každé speciální příchuti, kterou mají. V ruce držíš třešeň. Máme whisky, absint, cedr a ehm... bílou. Ať už to znamená cokoli.“ řekl s pokrčením ramen.

Snape odložil třešňový doutník a místo něj si vzal absintový. „Nemám tušení.“ odpověděl a odřízl špičku. Harry se jen usmál a nabídl mu oheň, zatímco ledabyle položil krabici stranou.

Zmijozel si doutník zapálil, aniž by si ho vložil mezi rty, a několik okamžiků si ho prohlížel. „Harry, mám... otázku.“ řekl.

Harry se usmál. „A jakou?“

„Máš v úmyslu... pokračovat v tom, jak jsme byli zvyklí?“ zvedl doutník.

Harry pokrčil rameny. „Pokud jsi nestratil zájem...? Mně se líbilo, co jsme dělali. A tobě...“

Druhý muž přikývl a několikrát sevřel volnou ruku v pěst a zase ji uvolnil.

„Já si to očividně užívám. Nikdy jsem ti ale neřekl proč.“

Harry se zamračil. „Říkal jsi, že... máš rád tu blízkost.“ vzpomněl si.

Snape se lehce pohnul. „A to mám... ale... kromě toho je na tom něco...“ odmlčel se. Harrymu došla trpělivost a jemně ho chytil za zápěstí, otočil jeho ruku a přitáhl si konec doutníku ke rtům. Oči přitom nespouštěl ze staršího muže pro případ, že by chtěl pokračovat.

Nechtěl. Harry si tedy vychutnal chuť doutníku, sladkou, ale těžkou a omamnou spíš než lehkou jako obvykle. Líbila se mu však – na něco lehkého stejně neměl náladu.

„Proč se ti to líbí?“ zeptal se znovu a stále Snapea pozoroval.

„Jsi... krásný mladý muž.“ řekl Snape konečně a každé slovo znělo, jako by z něj bylo vyrváno proti jeho vůli. „A tohle má... jisté kouzlo. Dekadenci, hříšnost pohledu na takového muže, uvolněného, důvěrně blízkého a... teplo kouře, chuť vzduchu... téměř chuť...“ Snape téměř předl a jeho hlas byl hluboký a zastřený. Harrymu se v břiše všechno převrátilo a po těle mu naskočila husí kůže z té změny tónu. Nikdy předtím tohle od druhého muže neslyšel – a měl skoro pocit, že slyší něco, co slyšet neměl.

To, že to bylo lichotivé, tak příjemné na poslech, to celé jen zlepšovalo. A že to nebylo tak vzdálené myšlenkám, které měl sám...

Harry se nadzvedl na lokti a přiblížil se ke klečícímu muži. Znovu otočil Snapeovo zápěstí, tentokrát tak, aby přitiskl doutník ke rtům druhého muže. Snape poslušně potáhl a nabral do úst kouř.

Zamručel a zavřel oči, jako by se zavřely samy od sebe, když zaklonil hlavu a vyfoukl kouř vzhůru. „Těžké.“ řekl. „Husté.“

„Výborné.“ odpověděl Harry, vzal si doutník zpátky a nechal se znovu zabořit do polštářů.

„Ano.“ souhlasil Snape právě ve chvíli, kdy si natáhl další dávku kouře.

O okamžik později se starší muž vznášel nad ním a opíral se o jednu paži položenou vedle Harryho hlavy. Černé vlasy mu rámovaly tvář a dotýkaly se Harryho spánků, tak blízko byl.

„Vůbec ne jako minule.“ zapředl starší muž s naléhavostí, které Harry nerozuměl – alespoň ne jeho mysl.

Jeho tělo zjevně ano. „Ne.“ souhlasila jeho ústa téměř sama od sebe a vypustila malý obláček kouře.

Prsty ho neodbytně zatahaly za bradu a přinutily ho otevřít ústa – on však dál zadržoval dech a snažil se nerozesmát nad Snapeovým nespokojeným odfrknutím.

Našpulil rty a vyfoukl kouř vzhůru, překvapený zelenými třpytkami, které v něm nyní viděl – nepochybně nějaký magický efekt, ale Snapeovy vlasy díky němu působily téměř nadpozemsky.

Okamžitě si znovu potáhl, ruka mu vystřelila vzhůru a sevřela černé prameny vlasů, stáhla Severuse dolů a zastavila ho sotva několik centimetrů od Harryho úst. Tohle byla skutečně jeho nejoblíbenější část – a Snapeova také, pokud se dalo soudit podle tichého zalapání po dechu, zavřených očí a svraštěného obočí.

Rozesmál se při pohledu na reakci druhého muže. Jeho tělo se tentokrát ani nepokusilo předstírat opak, byl tvrdý jako kámen, krev mu pulzovala v žilách, horká a hustá jako kouř mezi nimi. Nabídl Snapeovi potáhnout si, což muž přijal. Když Harry stáhl ruku zpět, Snapeovy prsty sklouzly k jeho vlastnímu krku a jednou na něj poklepaly.

Harry přikývl, aniž by pochopil – samozřejmě to měl v plánu udělat znovu, ty zvláštní elektrizující téměř doteky, které se mu tak nevysvětlitelně líbily. Jenže místo aby ho nechal potáhnout si, Snape mu téměř prudce otočil hlavu na stranu a vydechl mu na krk.

Harry si nebyl jistý, jestli to byla magie, jeho představivost nebo jen ten doutník, ale kouř na jeho kůži působil horký, skoro až příliš. Snapeův dech o okamžik později byl naopak téměř chladný a ten kontrast mu po celém těle vyvolal husí kůži. Málem upustil doutník, a také by ho upustil, kdyby ho Snape nezachytil.

„Harry...“ zapředl druhý muž. „Jak se ti líbí být na téhle straně?“

Harry se zadýchaně zasmál. „Dobré. Ne tak zábavné, ale to nevadí. Pomstít se ti můžu kdykoliv budu chtít.“ řekl s mazaným úsměvem.

Zmijozel přimhouřil oči, potáhl si a vyfoukl kouř stranou, než se chytil návnady. „A jak přesně, profesore? Mám tě přišpendleného pod sebou.“

Harry se hlasitě rozesmál a natáhl se vzhůru, jednou rukou kolem Snapeova krku a druhou doprostřed jeho zad, zatímco mu sebral doutník a bezpečně ho držel stranou.

„Nemáš mě přišpendleného. Jen ti dovoluji se nade mnou vznášet.“ prohlásil sebevědomě, než zvedl nohu a jediným pohybem je oba převrátil, přičemž dával pozor, aby druhému muži neublížil na krku ani na hlavě. Dopadl tvrdě – možná o něco tvrději, než zamýšlel – a posadil se druhému muži na břicho, čímž z něj vyloudil tiché zasténání. Snape byl opravdu hubený – i když ne tak hubený jako dřív.

Vítězoslavně se napřímil, potáhl si z doutníku a okázale zadržel dech, než vyfoukl kouř přímo vzhůru. Harry spokojeně zamručel, potěšený tím, jak mu tenhle doutník lehce zamlžoval mysl, jak všechno změkčovalo na okrajích.

Ruce mu přejely po stehnech tam, kde svíraly mužovo tělo, pokračovaly vzhůru k bokům a po stranách trupu. Harry úplně ztuhl, ten důvěrný dotek byl naprostým narušením toho „téměř“, toho „vůbec nic“, které mezi sebou tak pečlivě budovali. Ten dotek mu vlastně nevadil, ale...

„Přestaň.“ řekl tiše, sesedl z něj a opatrně si sedl stranou, zatímco se snažil pochopit, proč ho najednou zachvátil takový... neklid.

„Odradil jsem tě.“ řekl Snape tiše. „Tím... že jsem se tě dotkl.“

„Já...“ chtěl to popřít, ale v poslední chvíli si uvědomil, že by to vlastně nebyla tak docela pravda. „Nevím.“ přiznal.

„Harry, promiň. Já... myslel jsem... promiň.“ naléhal Snape a v jeho hlase bylo tolik hořkosti, až Harryho zabolelo na prsou.

Natáhl ruku a přejel palcem po jeho předloktí, o které se teď opíral, zatímco se na něj díval.

„Jsi v pořádku. To já se omlouvám za to... jak jsem zpanikařil.“ řekl tiše. „Nevím proč.“

Starší muž se zasmál krátkým, nepříjemným smíchem. „A proč by krásný mladý heterosexuál neměl zpanikařit, když se ho takhle dotkne starý, odporný teplouš jako—“

„Přestaň!“ vyštěkl Harry a sevřel doutník v prstech tak silně, až zapraskal. „Prostě... přestaň. Víš, že to není tak! A není to ani tvoje vina. Vždyť jsem to byl já, kdo... kdo to celé začal. Jen něco na tom... něco na tom najednou bylo teď špatně. Nevím proč. A rozhodně to není proto, že jsi gay, proboha.“ zasyčel.

Snape zatnul čelist. „Jenže o muže zájem nemáš. A já... jsem muž.“ řekl.

Harry pomalu pokrčil rameny. „Jsem hetero, jo. Ale nevadí mi, když se mě dotýkáš proto, že jsi gay. Dotýkal ses mě už mockrát a nikdy mi to nevadilo.“

„Tak co je jinak?“ zeptal se Snape trochu podrážděně.

Harry se zamračil a snažil se na to přijít. „Myslím... Ginny. Asi.“ přiznal rozpačitě.

Snape znehybněl. „Chybí ti.“

„N-Ne. Ne tak, jak si myslíš. Ale předtím. Když jsme kouřili... pamatuješ, jak ses mě ptal, jestli jenom kouříme?“

Zmijozel pomalu přikývl.

„A my jsme jenom kouřili. Samozřejmě že ano. Protože jsem nebyl sám a nikdy bych nechtěl Ginny ublížit.“ řekl a překvapeně si uvědomil, že se mu třesou prsty. Odložil doutník a překvapeně sledoval, jak na něj Snape seslal stázové kouzlo, než se k němu znovu otočil.

„Přesto jsi jí... ublížil.“ řekl Snape tak jemně, jak jen dokázal.

„Jo.“ přikývl Harry. „A... ublížil jsem i tobě. Jenže teď jsi jediný člověk, kterému ještě můžu ublížit, a já... zpanikařil jsem.“

„Bál ses, že ublížíš mně? Pottere, uvědomuješ si, že jsem mocnější čaroděj než ty?“

Harry odfrkl. „Jasně. Nemluvím o fyzické bolesti. Ale ublížil jsem ti už jen tím, že jsem odešel. Co když... překročím další hranici?“

Tentokrát se Snape odmlčel a zadíval se na něj zvláštně pronikavým pohledem. „Harry, už nějakou dobu hraji s odkrytými kartami.“ řekl zamyšleně. „Myslel jsem, že sis všiml, že pravidla určuješ ty.“

Harry si odfrkl. „Jenže já tě nechci využívat. Nechci si brát věci, chtít věci nebo žádat něco, co mi ve skutečnosti nechceš dát. Přesně to jsem dělal na začátku.“

„Dával jsi víc, než sis bral.“ namítl Snape a váhavě k němu natáhl ruku. Harry zachytil dlaň mířící k jeho vlasům a místo toho propletl své prsty s jeho. Jeho vlastní ruka byla kratší, širší, drsnější.

Na okamžik ho napadlo, jak asi působí Severusovi.

„Bojím se, že překročím hranici, přes kterou už se nepůjde vrátit.“ vyhrkl.

Snape odfrkl a naklonil se blíž. „A která hranice by to měla být?“

„To právě nevím.“ zasmál se Harry hořce. „Bože... asi jsem na tohle prostě neměl správnou náladu. Předtím to bylo tak dobré. Jenže dostat se z vlastní hlavy je...“

Snape vážně přikývl. „Proto jsem tehdy odmítl. Když jsi to navrhl bez důvodu. Jen proto, že ses chtěl cítit lépe. Nedopadlo by to dobře.“

Harry chvíli mlčel. „Chápu.“ řekl nakonec a stiskl jeho prsty. Pomalu se posunul blíž, až si mohl opřít hlavu o jeho rameno a unaveně se o něj sesunout. Jejich spojené ruce zůstaly mezi nimi, zápěstí nepohodlně zkroucená. „Jsi chytřejší než já. Alespoň o polovinu. Promiň, že jsem to chtěl ve chvíli, kdy jsem na to nebyl připravený.“

K jeho překvapení se Snape slabě zasmál. „Nejsem zrovna bez viny. Mohl jsem to poznat. Mohl jsem odmítnout. Mohl jsem se... ovládnout.“

Harry chtěl okamžitě namítnout, že to není jeho vina, ale v poslední chvíli se zarazil. „Proč jsi to neudělal?“

Tmavé oči se střetly s jeho. „Zjistíš, pane Pottere, že jsem v životě nikdy neměl mnoho. Ať už si to vyložíš jakkoli, bude to nejspíš pravda. Naučilo mě to vážit si i malých kousků toho, po čem toužím, i když nikdy nedostanu celek. A také mě to naučilo být chamtivý. A majetnický.“ řekl temně. Po Harryho zádech přeběhl mráz.

„Nejsi chamtivý.“ odporoval mu. „Podělil ses se mnou o všechno. O alkohol. O doutníky. Dokonce i o vlastní mysl. Jsi pravý opak chamtivosti.“

„To je jeden způsob, jak se na to dívat. Idealistický. Naivní.“

„Jak to myslíš?“

Snape se odmlčel. „Představ si na okamžik, že bych se tě snažil přimět vracet se. Přimět tě zůstávat. Nalákat tě. Čím bych to asi dělal?“

„Nabízel bys mi věci, které chci, předpokládám.“

„Ano.“ Snape řekl pokojně a vytáhl ruku z Harryho sevření. „Takže možná místo toho, abys mě považoval za velkorysého, protože ti dávám věci, které pro mě nic neznamenají, bys měl zvážit, jestli nejsem jen dost chamtivý na to, abych si za ně kupoval to, co chci já.“

Harry zamrkal. „Pořád nechápu, kde do toho zapadám já.“

„Samozřejmě že nechápeš.“ řekl Snape tiše. „Víš, že to kouření mám rád. Víc než ty. Přiznal jsem ti to. Tak proč si myslíš, že bych se dobrovolně vzdal možnosti mít toho víc, když jsem se teprve smiřoval s tím, že už nikdy nebude vůbec nic? Když jsem si myslel, že chceš vymazat vzpomínky...“

Harry ztuhl. Tentokrát ta slova skutečně pronikla až k němu. Nebylo to o doutnících. Nebo alespoň ne jen o nich. Bylo to o tom, že Severus dostal něco, po čem dlouho toužil, a nedokázal se přinutit pustit to z rukou, chtít víc. Harry tomu rozuměl až příliš dobře. Bylo to stejné, jako když jako dítě u Dursleyových hltal jídlo, kdykoli dostal trochu navíc, i když věděl, že mu potom bude špatně. Když člověk hladoví příliš dlouho...

Opatrně natáhl ruce a objal ho. „Nikam nejdu.“ zašeptal. „Chci zůstat tvým přítelem. A jsem chamtivý taky. Bál jsem se, že tě ztratím úplně stejně,“ přiznal a přitáhl si ho blíž. Skončili v podivné poloze, Severusova tmavá hlava schovaná pod Harryho bradou, paže ovinuté kolem jeho pasu a teplý dech pronikající skrz látku trička.

„Omlouvám se, že jsem chtěl... víc. Už to neudělám.“ slíbil Severus po dlouhé chvíli.

Harry se slabě zasmál. „Jsem směšný, že? Kvůli... kvůli tomuhle. Po tom všem... bože, nejsem idiot. Ty doutníky... nebyly jen doutníky, že ne?“

Snape se odtáhl a podíval se na něj. Ve tváři měl opatrnost i napětí.

„Ptáš se mě, jestli to pro mě znamenalo víc než jen doutník?“ zeptal se opatrně.

Harry pomalu přikývl, srdce mu bilo jako o závod.

Tenké rty se na několik vteřin stáhly do hořké grimasy.

„Pro mě to bylo vždycky víc.“ řekl tiše. A potom si znovu opřel tvář o Harryho hruď.