Spát ve vlastní posteli v Bradavicích bylo dostatečně známé – ale to, že to byla právě tahle postel, bylo zvláštní. Samozřejmě dostal pěkné pokoje, o nichž si byl jistý, že se nijak neliší od pokojů ostatních učitelů. Byly jen o něco menší než Snapeovy a poměrně prosté jakýchkoli dekorací, kromě několika nebelvírských praporů, které nechal viset jen proto, že ho rozveselovali.

Spánek nepřicházel snadno – nejen proto, že byl nervózní, nebo dokonce kvůli tomu, čím si právě prošel – byl prostě tak emocionálně vyčerpaný, že nemohl usnout. Bylo to až směšné. Všechna ta rozhodnutí udělal sám.

Šel do Doupěte, aniž by očekával, že se s Ginny rozejde. V soukromí si s ní chtěl promluvit, jenže té myšlenky na soukromí se okamžitě vzdal. Vlastně se ani nerozhodl, že se rozejdou, ne dokud nevešel do domu a neuvědomil si, že... že představa, že tam není, ho vlastně nijak zvlášť netrápí, o nic víc než by ho trápila nepřítomnost Luny nebo Nevilla v jeho životě. Pocit ztráty, ale nic víc.

Připadalo mu, jakkoli sobecky ta myšlenka zněla, jako menší oběť než ukončit své přátelství se Severusem.

A to bylo samozřejmě něco dalšího k zamyšlení. Kdyby chtěl zůstat s Ginny, nejspíš by se musel od druhého muže vzdálit. Nedokázal si představit, že by jejich přátelství prostě normálně pokračovalo a změnilo se v něco... no, normálnějšího – a když si uvědomil, co vlastně dělal, že se od Ginny citově odtahoval už dávno... ne, bylo to správné rozhodnutí.

Bouřlivou reakci svých přátel... no, bez té by se obešel, ale chápal ji. Bylo to náhlé, objevil se pozdě večer a vykoktal něco o tom, že se citově příliš sblížil s někým jiným. Ginny začala křičet a... Nemohl jim ani vyčítat, že předpokládali, že ji podvedl.

Hermiona mu při odchodu věnovala soucitný pohled – Ron a Ginny ještě stále zuřivě křičeli.

Žaludek se mu sevřel a úzkost se v něm znovu rozhořela, když pomyslel na ten druhý problém – Snapea. Samozřejmě ho tam nechal s úmyslem vrátit se a všechno vysvětlit – ale dokázal si jen představovat, jakým utrpením to muselo být pro toho loajálního, laskavého muže, kterého poznal. Snape si myslel, že se Harry vrátí, aby si nechal jejich přátelství vymazat z paměti – a byl ochotný to udělat kvůli vztahu s čarodějkou, o níž si už nějakou dobu nebyl jistý, jestli ji vůbec miluje.

Slabě se zasmál a narušil ticho pokoje.

Místo do Ginny citově investoval do... Severuse Snapea. Postrachu svého mládí, někdejšího nepřítele, krutého, mastného netopýra ze sklepení. A muže tak laskavého a loajálního, že Harrymu znovu a znovu nabízel kousky sebe sama s odvahou, za kterou by se nemusel stydět ani Godrik Nebelvír.

S odfrknutím se převalil na druhý bok – vážně, co s ním bylo? Nejhorší na tom, když se člověk snažil být „racionální“, bylo uvědomění, že očividně přišel o rozum... a že mu to vlastně nevadilo. Nikdy neměl přítele jako Snape, a teď když ho měl...

Přestože Ron a Hermiona byli tak dlouho jeho oporou a přestože byli navzájem nejlepšími přáteli tak dlouho, neuvědomoval si, jak příjemné je mít někoho ještě bližšího. Což byl mimochodem další problém – mnohokrát spadl do pasti, kdy Severuse považoval za samozřejmost, kdy s ním zacházel jako s něčím druhořadým.

Bylo to zvláštní – ve skutečnosti takhle neuvažoval, ale něco na mužově tiché ohleduplnosti jako by to přímo vybízelo.

Styděl se kvůli tomu, měl pocit, že by pro druhého muže měl dělat víc... ale co?

Znovu se převalil a až příliš dobře si uvědomoval, že na spánek si ještě dlouho počká.

***

„Dáš si dnes večer skleničku?“ zeptal se Snapea během oběda.

„Nebudeš příliš unavený?“

Harry si odfrkl. „Učím jen jednu hodinu.“ postěžoval si. „A kromě toho jsem si říkal, že bychom mohli něco oslavit. Jestli máš zájem. Mám přece novou práci a tak.“ dodal škádlivě a přemýšlel zaprvé, jestli druhý muž zabere na návnadu, a zadruhé, jestli bude chtít háček, který mu Harry nabízel.

„Pokud chceš. Mám obětovat jednu láhev ze svých zásob?“

Harry se zazubil. „Přemístil jsem se na Grimmauldovo náměstí. Před domem byli reportéři, ale podařilo se mi vzít pár věcí na převlečení a krabici s doutníky, kterou jsem koupil.“ řekl lehce.

„V tom případě mi bude potěšením, Harry.“ zapředl muž tiše.

Harry se usmál a srdce mu při pomyšlení na to, co plánoval, začalo bít o něco rychleji. Začátek jeho oficiální práce byl samozřejmě jen záminka – ale to se rozhodně nechystal přiznat. Ne teď, když... když měl konečně pocit, že může něco vrátit Zmijozelu.