Vrátit se asi o deset hodin později do chodby vedoucí ke Snapeovým pokojům bylo... těžké. Bylo brzy – ještě dávno před snídaní, dokonce dřív, než očekával, že bude druhý muž vzhůru. Když stál přede dveřmi do jeho pokojů, část jeho mysli přemýšlela, jestli Snape nezměnil heslo, jestli ho jeho útěk nerozrušil natolik, že... „Welwitschia.“ řekl tiše a zároveň byl i nebyl překvapený, když se dveře pootevřely na škvírku, dost širokou na to, aby jimi mohl projít. Za nimi ležel ten samý pokoj, kterým včera v noci proběhl – známý obývací pokoj, známá křesla. Jedno z nich považoval za své. Snape ho zjevně vrátil do původního stavu. Znal zářezy v koberci, věděl, že několik knih na policích leží vzhůru nohama, protože starší muž je považoval za nesmysly – v jednom případě dokonce proto, že ta kniha prý vzhůru nohama být chtěla. Nepamatoval si, kdy byl naposledy v Ginnyině pokoji. Dokonce ani nevěděl, jakou barvu mají její povlečení nebo kde je v tom pokoji okno, přestože tam byl už mnohokrát. Harry rozpačitě postoupil dál do obývacího pokoje a přemýšlel, jestli bude Snape naštvanější, když ho vzbudí teď – nebo když ho nechá spát. Ta otázka se stala bezpředmětnou ve chvíli, kdy se jen pár kroků od něj objevil muž, na kterého právě myslel, a vyšel ze dveří vedoucích do učebny. Byl úplně oblečený a vypadal zničeně, jako by nespal celé týdny, a ne jen jednu noc, kterou Harry také probděl. „Severusi.“ řekl tiše a nevěděl, jak ho teď vlastně oslovit. „Harry. Vrátil ses.“ „Samozřejmě že jsem se vrátil.“ odfrkl si. „Já jen... já...“ „Není třeba.“ odmítl Snape a zavrtěl hlavou. „Jestli... jestli chceš začít, požádal bych tě, aby ses posadil, protože mi zabere nějaký čas rozmotat tvoje-“ „Začít?“ zopakoval nechápavě. „Ano.“ odpověděl Snape pomalu. „Začít. S... vymazáním tvé paměti.“ Harry o půl kroku ucouvl a jen tak tak se zachytil knihovny. „Cože? Já... nechci mazat paměť!“ vyhrkl příliš vysokým hlasem. Snape vypadal naprosto šokovaně. „Jestli... jestli ne tohle, proč jsi přišel? Mohl jsi mi jednoduše... poslat sovu, že chceš ukončit naše... střetávání.“ Nevěřícně na něj zíral – byl smrtelně unavený, citově vyždímaný a upřímně řečeno si ani nepřipadal sám sebou. „To já ale nechci taky.“ řekl pomalu a snažil se uspořádat si myšlenky. „Přišel jsem se ti... omluvit. Za to, že jsem tě rozrušil. A poděkovat ti, že ses o mě zase postaral.“ dodal s hořkým smíchem. „To nebylo nutné.“ odpověděl Snape okamžitě, otřel si ruce do hadříku, který předtím držel, a nechal ho zmizet. „Vypadáš příšerně.“ vyhrkl Harry jako další věc, protože netušil, co říct. „Ty také.“ odpověděl Snape vyrovnaně, aniž by se na něj podíval – ale Harry to ostatně věděl taky. „Posledních pár hodin jsem jen... poslouchal, jak na mě všichni řvou.“ přiznal. „Kdo?“ zeptal se Snape a otočil se k němu čelem, tentokrát se na něj opravdu podíval. Harry měl chuť se smát. „Ginny. Ron. Zase Ginny. Chvíli Hermiona. Ginny. Potom ještě víc Ginny a myslím, že znovu Ron.“ pokusil se to shrnout. Snape vypadal docela ohromeně. „A... proč?“ zeptal se opatrně. „Protože jsem jim řekl, že jsem dělal nějaké... ne úplně vhodné věci s někým jiným. Neboj se, neřekl jsem, že jsi to byl ty. Takže... takže se nebudou zlobit na tebe. Jen na mě.“ řekl hořce. K jeho překvapení muž při těch slovech viditelně změkl a přistoupil blíž. „Proč bys dělal něco tak pošetilého? Řekl jsem ti, že o tom nikdy nikomu neřeknu ani slovo.“ „Já vím. A věřím ti. Ale... ale byla to správná věc.“ řekl s tichým smíchem. „Bylo to... strašné. Cítil jsem se hrozně, že jsem způsobil tolik bolesti. I když... i když to nebylo schválně.“ dodal a objal se kolem pasu. Z nějakého důvodu si připadal jako dítě, které pláče před dospělým. „Neměl bys. Nesnažil ses jí ublížit a naprosto jasně jsi... natolik čestný, že dokážeš přiznat své chyby. Předpokládám... že ti odpustila?“ Harry se rozesmál nahlas, hysterie v jeho hlase byla nepřeslechnutelná. „Ach, ne, o tom dost pochybuju. Nemyslím si, že mi kdokoli z nich odpustí ještě hodně dlouho. Tedy možná Hermiona, ale rozhodně ne Ginny ani Ron.“ Snape se zamračil. „To mě... překvapuje. Myslel jsem, že tě... miluje. Že si tě chce vzít.“ „Mhm.“ potvrdil Harry. „A přesto ti neodpustí něco, co byla sotva indiskrétnost?“ zeptal se Snape. Harry se uchechtl. „Sotva indiskrétnost? Tak tomu říkáš?“ odsekl a okamžitě svého tónu litoval, když se na něj tmavé oči nebezpečně přimhouřily. „Ne, neříkám, ale nestalo se to mně. Překvapuje mě, že by slečna Weasleyová... zahodila svou šanci ulovit zachránce.“ řekl – Harry měl pocit, že to mělo znít posměšně, ale místo toho to vyznělo trochu... přiškrceně. Harry polkl a konečně pochopil to, no... nedorozumění. „No, já jsem se s ní rozešel. Ukončil jsem to.“ řekl. Zdálo se, že se čas zpomalil, když se Snapeovi rozšířily oči a jeho výraz se změnil v téměř komickou směs emocí, které by Harry ani nedokázal pojmenovat. „Proč bys to dělal? Ty... ty ji přece miluješ!“ vyhrkl Severus obviňujícím tónem. Harry si promnul obličej dlaněmi a odvrátil se, aby si sedl do svého křesla. K jeho překvapení ho Snape nenásledoval – alespoň ne dřív, než se na něj Harry podíval. „Já... miluju?“ zeptal se nakonec, když se tíha toho tmavého pohledu stala příliš velkou. „Kdyby ano, udělal bych... to, co jsem udělal? Svěřoval bych se tobě o ní? Chodil bych doslova za kýmkoli jiným než za ní, když potřebuju útěchu?“ řekl hořce. „Mám pocit, že bych ji měl milovat. Ale... ale pokaždé, když jsme se nějakou dobu neviděli, mi to nevadilo. Byl jsem rád, když se vrátila z prázdnin, to ano. Ale zároveň jsem nebyl... smutný, že byla pryč.“ přiznal. Tohle jí samozřejmě neřekl... ale Severusovi to říct mohl. „To neznamená, že ji nemiluješ.“ řekl druhý muž rozpačitě. „Ne? Snažíš se mi říct, že si myslíš, že jsem udělal chybu?“ „Samozřejmě si myslím, že byla chyba... ukončit vztah kvůli něčemu takovému. Pro většinu lidí je to jen drobný zádrhel.“ „Pro mě ne.“ odsekl Harry. „A upřímně si nemyslím ani to, že ty považuješ naše přátelství za něco drobného.“ „Samozřejmě že ne.“ zavrčel Snape. „Ale ty...“ zarazil se a viditelně spolkl všechno ostatní, co se chystal říct. Harry se sesunul hlouběji do křesla. „Štve tě, že jsem se s ní rozešel?“ zeptal se podrážděně. Snape si odfrkl. „Nebuď hloupý. Samozřejmě že ne.“ odpověděl a založil si ruce na hrudi. „Jen se obávám, že... až se pořádně vyspíš, budeš... toho rozhodnutí litovat.“ Harry si odfrkl. „Je ráno. Jediné, čeho lituju, je výprask, který dostaly moje uši.“ postěžoval si tiše. Poznal, že mezi nimi něco není v pořádku – jen netušil co. „Chápu.“ řekl Snape výmluvně. „Já... Severusi, sotva stojím na nohou. Mohl bys... mohl bys mi říct, jestli se na mě zlobíš? Jestli jsem udělal něco, čím jsem tě naštval? Klidně na mě chvíli řvi, jeden člověk navíc už nic nezmění.“ řekl slabě. Výraz druhého muže potemněl a na okamžik ho napadlo, jestli ten hloupý vtip nevezme vážně – ale pak se Severus sesul dopředu ve svém křesle, ruce složené před sebou a obličej schovaný v nich. Trvalo Harrymu chvíli, než si všiml, že se starší muž třese. Zaplavila ho nevolnost. „Severusi?“ zeptal se. O okamžik později už byl z křesla pryč, v podřepu vedle svého přítele. Dlouhoprstá ruka vystřelila vpřed a bolestivě sevřela jeho rameno, stiskla ho větší silou, než by čekal od muže, který byl pořád příliš hubený. „Merline, Harry...“ zašeptal hlasem sotva hlasitějším než dech. „Myslel jsem... myslel jsem, že ses vrátil, abys mě požádal, ať ti vymažu vzpomínky na naše přátelství.“ řekl starší muž. „Nebo že už se prostě nikdy neukážeš. Odešel jsi tak náhle... Zůstal jsem vzhůru a vařil lektvary jen proto, abych zaměstnal mysl.“ zašeptal. Harryho zabolelo u srdce. Udělal to... znovu.