Když se žádná odpověď nedostavila, podíval se zpátky na svého přítele a zjistil, že Snape působí poněkud... uzavřeně, mírně řečeno.

„Severusi?“ ověřil si a přemýšlel, proč jeho přítel vypadá tak rozrušeně. „Jestli nechceš, abych se ti tu pořád motal pod nohama, odmítnu ji.“ řekl a spolkl hořkou vlnu bolesti, kterou ta slova vyvolala.

K jeho překvapení – a úlevě – starší muž zavrtěl hlavou. „To není ono. Jsi tu vítán, kdykoli budeš chtít přijít. Já... dal jsem ti heslo do svých pokojů.“ řekl rozpačitě.

„Dobře? Tak... o co jde?“

„Kdybys... tu dočasnou práci přijal, já bych... já bych...“

„Ty bys?“

Snapeův výraz se zkroutil do něčeho bolestného, dopil svou sklenici, vstal a začal přecházet sem a tam po místnosti.

„Nezvládal jsem dobře tvůj... odchod z Bradavic. Navštívil jsem tě v den, kdy jsi odešel. Ne proto, že bys ty potřeboval útěchu, ale protože jsem ji potřeboval já, jakkoli pateticky to zní.“ zasyčel Severus.

Harry polkl. To nevěděl. „Neřekl jsi mi to.“

„Samozřejmě že ne.“ Snape zrychlil krok. „Je to přinejlepším ubohé.“

„Au.“ odsekl Harry a doufal, že ho špatně pochopil.

„Ne... ne to, že se ti stýskalo po Bradavicích. Já, že mě rozrušilo, když... mladý muž pokračoval ve svém životě.“ řekl Snape.

Harry se bez humoru zasmál. „Byl jsem z toho, že opouštím tebe, stejně rozrušený jako z toho, že opouštím Bradavice.“ přiznal. „Taky jsem to nechtěl říct, protože jsem si myslel, že by ti to připadalo divné.“ dodal s drobným úsměvem.

K jeho překvapení Snape cosi nesrozumitelně zavrčel a prakticky se na Harryho vrhl. Ten ztratil rovnováhu a přepadl dozadu do mužova křesla, rozvalil se v něm s bolestným zamručením – druhá opěrka ho nepříjemně udeřila do páteře. Snape se nad něj sklonil a zuřivě se zamračil.

„Myslel sis, že by mi to připadalo divné? Promluvme si na okamžik naprosto otevřeně, Pottere.“ zavrčel muž stejně divoce jako za Harryho školních let. „Očividně víš, jak hluboko si tě vážím, tak si nehrajme na opak. Jak sis tedy mohl myslet, že by mi to mohlo připadat ‚divné‘?“

Harry potlačil zakňučení. Neměl odpověď – věděl, že je mužovým jediným skutečným přítelem, ale... ale... Těžce polkl a opatrně se trochu nadzvedl, aby ulevil bolesti usazené v páteři.

„Já... nikdy nevím, kde je ta hranice. Co můžu udělat nebo říct, než... to bude příliš. Než konečně řeknu něco, kvůli čemu si mě... rozmyslíš.“ přiznal.

Snape se na něj podíval, jako by se zbláznil. Možná se zbláznil, pomyslel si hystericky.

„To... nedává žádný smysl.“ řekl Snape zmateně.

„Samozřejmě že dává. Jsi starší než já, chytřejší, nejspíš i mocnější kouzelník. Rozhodně talentovanější. Ale ať tak či tak, jsi to ty. Já jsem jen... nějaký kluk, který se proslavil tím, že vyhrál souboj.“ řekl a mírně se u toho ošil.

„Sebeshazování ti nesluší, Harry.“ řekl Snape a jeho hněv byl najednou téměř pryč. Harry už měl problém držet krok – nerozuměl tomu, takže nestíhal sledovat, co si Snape myslí, co dělá nebo co říká.

Druhý muž svěsil hlavu, vlasy mu sklouzly dopředu a zakryly obličej. Byly po celém dni trochu mastné, ale Harry to ignoroval, propletl do nich prsty a jemně si staršího muže přitáhl blíž.

„Tobě taky ne.“ připomněl mu těsně předtím, než si přitiskl Zmijozelovu tvář ke krku. Severus sebou na okamžik prudce trhl, ale pak se nechal sklonit níž a opřel si čelo o Harryho rameno. Oba si povzdechli téměř ve stejnou chvíli.

„Nechci ti bránit, abys tu pracoval, Harry.“ přiznal Severus po několika tichých okamžicích. „Právě naopak, pokud mám být upřímní. Co se mi nelíbí, je představa...“ odmlčel se.

Nemusel to dopovědět. Zasáhlo to Harryho s veškerou nenápadností huláka. Severuse trápilo totéž, co jeho, ta věc, která mu nepříjemně seděla vzadu v hlavě od chvíle, kdy Minerva vyslovila svůj návrh.

„Trápí tě, kdy bych zase odešel.“ řekl a vzpomněl si, jak moc bolelo opustit Bradavice a nechat Snapea za sebou poprvé.

Žádná odpověď nepřišla – nebyla potřeba.

Harry jen dál objímal Snapea a hystericky přemýšlel, jak tohle nepochopil dřív – a proč to cítí tak silně. Ani jeho upřímná náklonnost k druhému muži to podle něj úplně nevysvětlovala. Věděl, že mu něco uniká, jen nevěděl co.

„Zůstanu.“ zašeptal tiše, jako slib jim oběma.

***

Zíral do stropu a nepřítomně přemýšlel, jak to řekne Ginny. Pochyboval, že bude nadšená z chození s budoucím učitelem za mizerný plat. To byl, k jeho překvapení, jediný problém, který ho napadal. Žádná část jeho mysli nezpochybňovala ani na okamžik rozhodnutí zůstat a zkusit to, co mu Minerva nabídla.

Spíš měl pocit, jako by něco – on sám – zapadlo zpátky na své místo poté, co bylo vychýleno. Byla to směšná, téměř hysterická myšlenka – jedna z mnoha, které ho napadaly, zatímco toho večera ležel vzhůru na Snapeově pohovce. Už nechal domácího skřítka doručit Minervě vzkaz, že tu práci chce. Severus mu už ani nenabídl, aby přespal; prostě znovu proměnil své křeslo, podal mu polštář a deku.

Samozřejmě zamumlal poděkování a lehl si – ale o spánku nemohla být řeč. Ležel vzhůru a přemýšlel. Ne o svém rozhodnutí, ale o všem ostatním. Nečekal, že několik vteřin poté, co se zeptá, zda Severusovi vadí odhalit jejich přátelství, se přesně to stane, ale... věděl, že Minerva dobře vychází s Hermionou. Určitě jí to řekne, nemluvě o ostatních učitelích.

Bylo dobře, že s tím Snape neměl problém, samozřejmě, ale... měl podezření, že Ron, Hermiona a Ginny budou. Hlavně Ginny, až nevyhnutelně zjistí, jak dlouho jí to tajil.

Rozpačitě zasténal.

„Harry.“ ozval se tiše hluboký hlas a málem ho šokem katapultoval z pohovky.

„Ty taky nespíš? Vzbudil jsem tě?“ ověřil si.

„Nespím, očividně, a ne.“ Severus vyšel z ložnice a přešel k Harrymu. Harry se posunul níž po pohovce, aby si muž mohl sednout do jednoho rohu, zatímco on zabíral zbytek. Byl zabalený v huňatém županu – Harryho na okamžik napadlo, v čem vlastně spí.

„Já taky nemůžu spát.“

„Lituješ, že jsi to přijal?“ zeptal se druhý muž tiše.

„Samozřejmě že ne. Bojím se, co si o tom pomyslí Ginny.“

„O tom, že tu trávíš noc?“

Harry si odfrkl. „O tom, jak dlouho jsem jí to... neřekl. Už to samo o sobě bude šok, ale nejspíš bude mít pocit, že jsem to před ní schválně tajil.“

„A netajil?“ překvapil ho Snape otázkou.

„No... ne. Mně to nikdy nevadilo. Vlastně jsem se to pokusil říct Ronovi a Hermioně, když jsme spolu poprvé pili, a řekli mi, že jsem se zbláznil. Potom už jsem to nezkoušel.“

„Chápu. Předpokládal jsem, že jsi naše... spojení před svou přítelkyní tajil proto, že by jí mohlo... vadit.“

„A proč by mělo? Jasně, byl jsi na ni zlý, ale když jsem se přes to dokázal přenést já, doufal bych, že ona taky.“ řekl s uchechtnutím.

Prsty mu přejely po čele. „Myslel jsem spíš to... že trávíš víc času tady se mnou než s ní. Mám podezření, že by jí tohle mohlo vadit.“

Rozesmál se trochu hlasitěji, než se hodilo do tichého prostředí, a prsty z jeho kůže zmizely. „Ale prosím tě! Není to, jako bych měl bokem nějakou jinou holku.“ odmítl to mávnutím ruky. „Ví, že bych ji nikdy nepodvedl.“

Snape vstal znepokojivě rychle. „Ne, předpokládám, že nepodvedl.“ řekl podivně chladným tónem. „To by nebylo příliš nebelvírské. Možná by tě ale zajímalo, že existuje... více než jeden druh aféry, kterého se člověk může dopustit, a doporučoval bych ti o tom důkladně přemýšlet, než budeš předpokládat, že tě tvoje přítelkyně z žádné neobviní.“

Harry vyskočil právě ve chvíli, kdy Snape prošel zpátky dveřmi do své ložnice a práskl za sebou.

Zůstal stát uprostřed místnosti naprosto ohromený. Jiný druh nevěry? zmateně přemýšlel, co tím Snape myslí, dokud mu to pomalu nedošlo. Myslel citovou nevěru. Něco úplně jiného – a něco, nad čím Harry nikdy předtím neuvažoval. Měl snad s druhým mužem nějaký zvláštní citový poměr? Přinejmenším to znělo zvláštně.

Jenže zvláštní bylo i to, že se s tím mužem spřátelil. Zvláštní bylo i to, že s ním kouřil.

„Do prdele.“ zašeptal Harry do prázdné místnosti. Neběžel snad za svým přítelem pokaždé, když ho něco trápilo, ať už kvůli Ginny nebo kvůli něčemu jinému? Nehledal u něj útěchu, fyzickou i citovou? Necítil se pokaždé lépe? Nestrávil snad Vánoce se Snapem?

Napadlo ho tehdy vůbec jednou, že se mu stýská po Ginny? Snape ho přece pobízel, aby si to představil, když spolu leželi tam, kde Harry teď stál, a kouřili. Nutil ho představit si místo sebe Ginny – a Harrymu to šlo těžko, protože byli tak odlišní... protože moc dobře věděl, že Ginny není a nemůže být jako Severus Snape, kterého poznal.

Náhle se mu udělalo trochu nevolno při uvědomění, že o tom měl přemýšlet opačně. Že bylo špatně hledat útěchu a úlevu z toho, že je s přítelkyní, místo aby ji hledal u své přítelkyně.

Klopýtl dopředu, téměř hysterický z poznání, že i tahle myšlenka v něm vyvolala jen jedinou touhu – jít si o tom promluvit se svým přítelem. Severus mu pomůže to pochopit, tím si byl jistý – vždycky to dokázal.

Pootevřel dveře do mužovy ložnice. „Můžu dál?“ zeptal se a cítil se vyděšeně při představě, že by mohl slyšet ne.

„Samozřejmě.“ odpověděl Severus po několika dlouhých vteřinách.

Harry neváhal, proklouzl dovnitř a zavřel za sebou dveře.