„-tak skvělé!“ řekl Ron vesele. „Příští rok se ti to bude líbit.“ pokračoval.

Harry ucítil, jak mu zacukal nerv v čelisti, a položil vidličku na stůl o něco prudčeji, než zamýšlel. „Nejsem si jistý, co přesně nechápeš na tom, že to dělat nebudu.“ zasyčel.

Ostatní tři u stolu ztuhli a rozhostilo se trapné ticho. „Harry...“ řekla Ginny uklidňujícím tónem.

„Ne, vážně, už toho mám až po krk.“ zasyčel a odložil i nůž. „Myslel jsem si, že ministerstvo bude teď jiné. Očividně není, když mi odmítají dovolit výcvik kvůli médiím.“ zavrčel. „A proto pro ně pracovat nechci. Nikdy.“ vyštěkl.

Ron si odfrkl, viditelně podrážděný. „Změna vyžaduje čas. A musí přijít zevnitř.“

„Ach, děkuju, Hermiono.“ posmíval se svému nejlepšímu příteli – protože to byla zjevně její slova, ne Ronova. „Bohužel si nemyslím, že naučit se slušně zacházet s lidmi trvá nějak zvlášť dlouho. Třeba víš, nechovat se ke mně, jako bych měl menší hodnotu poté, co jsem za ně odvedl jejich špinavou práci.“ odsekl.

Tentokrát se ozvala sama Hermiona. „Jenže oni to nedělají. Jen chtějí dát, no, ostatním šanci ukázat, co umí. A to je... pod dohledem médií těžké. To přece víš.“

Rozesmál se. „To teda vím. Takže je asi lepší podělat letošní nováčky? Nebo ty příští? Kdo rozhoduje, který ročník mě musí snášet?“

„Harry...“ zkusila to znovu Ginny. „Víš, že to tak není. Ale stejně nejsi na stejné úrovni jako začátečníci.“

„O to víc by mi měli zkrátit výcvik místo toho, aby mi odkládali nástup.“ odsekl.

„No, to by asi nebylo bezpečné, ne? Je tam spousta postupů a podobných věcí, které se musíš naučit.“ pokrčil Ron rameny.

„Ano, jsem si jistý, že ministerstvo mělo o všechny ty postupy obrovské starosti. Hlavně u bystrozorů jako Pošuk Moody. Nebo u všech těch, kterým nevadilo nechat mě bojovat. Bylo to mimochodem podle předpisů? Nechat dítě bojovat?“

„Ministerstvo-“ začala Hermiona tónem, který Harry až příliš dobře poznával jako začátek přednášky.

„Je banda samolibých zkorumpovaných kreténů. Teď to jen skrývají lépe než dřív. Nebo už odstranili tu sochu ve vstupní hale?“ zeptal se své kamarádky.

Hermiona zbledla. „Ne... neodstranili.“

„Určitě na to nemají čas. Spousta práce, tak budeme ignorovat sochu mudlů, které něco drtí.“ odfrkl si Harry.

Setřásl Ginnyinu ruku.

„Překvapuje mě, že máte takový problém pochopit, že odmítám pracovat pro ministerstvo, jako je tohle.“ zavrčel – a potom ztuhl. Kousek před ním totiž bleskl fotoaparát. Ohlédl se – a setkal se s překvapenými a nadšenými výrazy několika novinářů, kteří právě dorazili do restaurace v naději na senzaci... a on jim ji právě naservíroval.

Podíval se na Ginny, která vypadala stejně šokovaně, jako se cítil on sám.

„Sakra.“ zašeptala.

Souhlasně zamručel – a přemístil se dřív, než si to mohl rozmyslet.

***

Naštěstí přistál bez zranění na okraji bradavických ochranných kouzel. Cesta k hradu byla teplá – až nepříjemně. Toužil po štiplavém zimním chladu; ten by se k jeho náladě hodil mnohem lépe, když procházel vstupní halou a naprosto ignoroval šepot studentů, míříc rovnou do sklepení. Samozřejmě se objevil přímo uprostřed večeře, takže vlastně ani nečekal, že bude Snape doma.

Nebyl – objevil se však jen několik minut poté, co se Harry usadil přede dveřmi jeho bytu.

„Tentokrát je teplo.“ řekl se slabým úsměvem. „Nemám šanci umrznout.“ poškádlil ho.

Snape si hluboce povzdechl. „Welwitschia.“ zasyčel.

„Co prosím?“

„Welwitschia. Heslo k těmto dveřím. Abys mohl čekat uvnitř místo toho, abys seděl venku jako zatoulané štěně.“ protáhl Snape.

„V-Vážně? Jsi si jistý?“

„Pottere, pokud mi nedovolíš vymazat ti paměť, nemohu to zrovna vzít zpátky.“ odpověděl muž a vytáhl Harryho na nohy za paži.

Harry se tiše uchechtl. „Říkej mi Harry.“ řekl právě ve chvíli, kdy vstoupili dovnitř. „A... myslím, že jsem to pokazil.“

„Jedl jsi?“

„C-Cože? Ehm, ne tak úplně. Byl jsem uprostřed večeře, ale odešel jsem.“ pokrčil rameny.

Severus beze slova luskl prsty, přivolal skřítka a objednal jídlo – pro dvě porce.

„Ty jsi taky nedojedl?“

„Ne. Přišel jsem dolů, když jsem zaslechl tu absurdní zvěst, že je Harry Potter na hradě. Napadlo mě, že bys mohl... potřebovat pomoc.“

Hořce se zasmál. „Ach bože, myslím, že asi budu. Já... pokazil jsem to docela dost.“

„Na večeři?“ zeptal se Snape neutrálně a nalil jim oběma sklenku whisky. Harry se zhroutil do křesla a rozhořčeně se uchechtl.

„Jo. Pohádali jsme se kvůli tomu, že nechci být bystrozor. Vyjel jsem na ně a řekl, že odmítám pracovat pro ministerstvo, jako je tohle. Ukázalo se, že tam byli nějací pisálkové z novin. Oni z toho určite udělají drámu, že chci svrhnout ministerstvo.“ zakňučel.

„Myslíš - zase.“ poznamenal Snape a upil ze své sklenky.

Harry šokovaně otočil hlavu – a k jeho překvapení se druhý muž smál. Nejdřív se mu jen lehce třásla ramena, potom to bylo horší a horší, až se smál naplno, jako to Harry zažil jen několikrát od doby, co se stali přáteli.

„Merline, Harry, ty opravdu neumíš dělat věci jednoduše, že ne?“ řekl nakonec hlasem plným pobavení.

Harry byl pohoršený – tedy alespoň ta část jeho osoby, která nebyla potichu okouzlená tím nádherným smíchem. „To není vtipné.“ zasyčel.

„Ne, rozhodně je. Doufejme, že to některým těm imbecilům na ministerstvu pořádně nažene strach.“ řekl Snape.

„T-Ty! Nemůžeš jen tak...“

„Proč ne? Stalo se jen to, že se k tobě ministerstvo zachovalo špatně, ty ses rozčílil a několik reportérů vpadlo na soukromou večeři. Harry, naprosto vážně, tohle není žádná katastrofa.“ Temné oči se mu lstivě zaleskly. „I když by to mohlo poškodit tvoje šance na zaměstnání na ministerstvu.“ dodal lehce.

Harry zasténal. „Ale já... co když mě z něčeho obviní?“

„Z čeho? Z toho, že tě rozčílilo špatné zacházení? Zločin přímo nevídaný. Navzdory tomu, jaké ministerstvo bývalo, je dnes ve skutečnosti možné a dovolené ty pitomce kritizovat.“ protáhl Snape.

Zamrkal, myšlenky rozpolcené mezi několika různými směry. Navzdory všemu se uchechtl – a když se Snape vítězoslavně usmál, vzdal to a rozesmál se naplno, těšíc se ze zvuku svého smíchu smíšeného s tím Snapeovým. Když se konečně uklidnil, přelila se přes něj další vlna úzkosti.

„Stejně za to schytám hromadu sraček, že?“

„Vždy jsi měl jedinečný talent dostávat se do situací, které by ostatní ani nedokázali vymyslet.“

„Nebuď zlý.“ pokáral ho jemně.

„Zapomněl jsi snad, do čích pokojů ses přišel schovat?“ zeptal se s pozvednutým obočím, teatrálně si přehodil nohu přes nohu a ušklíbl se.

Harry se rozesmál a zaplavila ho obrovská úleva. „To rozhodně ne. Byl jsi jediný člověk, za kterým mě vůbec napadlo jít.“ řekl.

Starší muž naklonil hlavu. „Vážně?“

„Jo... asi jsem si zvykl, že mě prostě... podporuješ...“ odmlčel se a tvář se mu stáhla do provinilé grimasy, když ho náhle napadlo, jestli to nedělá znovu, jestli svého přítele nebere jako samozřejmost. Jestli jejich přátelství... nezneužívá.

„Přestaň. Slyším tě přemýšlet až sem. Ačkoli jako první připustím, že jsme vůči sobě byli... nepřátelští déle, než nebyli... považuji za své potěšení být schopen ti pomoci, když to potřebuješ. Je pro mě vzácným luxusem mít v takových věcech na výběr, ale přesto je to volba, kterou jsem učinil – a nadále činím rád.“ vysvětlil Severus.

Harry ucítil, jak mu v hrudi rozkvétá cosi hřejivého, a mimoděk přemýšlel, jestli se vážně červená podruhé během jediného dne.

Podle výrazu druhého muže se červenal.

„Já... děkuju. Nejsem tak dobrý se slovy jako ty, ale vážně si toho vážím. Tebe. Nebo se o to alespoň snažím.“ vykoktal rozpačitě.

Zmijozel se usmál; pomalým, spokojeným úsměvem, který měl Harry opravdu rád.

„Přesto mě zajímá, pokud ti nevadí, že se ptám, proč bys za první osobu, se kterou bys to měl probrat, nepovažoval svou přítelkyni.“ poznamenal muž a dopil svou sklenici.

Harry se slabě zasmál. „Z tolika důvodů. Vyber si. Jsi mnohem... dospělejší. Méně... a vím, jak to zní, když to říkám zrovna tobě, ale méně náladový. Klidnější, řekl bych. Rozumnější? Nevím, jak to vysvětlit.“ přiznal.

Snape přikývl. „Chápu. Jsem si jistý, že by ji to poněkud urazilo, kdyby tě slyšela.“ řekl s úsměvem, který naznačoval, že by mu vůbec nevadilo, kdyby se to stalo.

Harry se zasmál. „Pravděpodobně. Na druhou stranu by si myslela, že jsem blázen už jen proto, že jsem s tebou kamarád. Když už jsme u toho... bylo by... v pořádku, kdybych to lidem řekl? Teď, když už nejsem student?“

Snape ve svém křesle ztuhl a několik vteřin nepohnul ani brvou. „Chceš... přiznat naše přátelství?“

Harry se rozpačitě zamračil. Původně se jen snažil změnit téma, ale... „Ty nechceš, aby to lidé věděli?“

„Je mi to vcelku jedno.“ odpověděl Snape okamžitě. „Jen mám podezření, že by se ti nemuselo líbit, kdyby bylo tvoje jméno spojováno s někým, jako jsem já.“

„S někým, jako jsi ty?“ zeptal se, ačkoli velmi dobře věděl, co tím druhý muž myslí.

Snape na něj přimhouřil oči. „Ty víš, co tím myslím a já vím, co mi odpovíš. Nemůžeme to přeskočit?“

„A připravit se o příležitost vychvalovat tě? Ani náhodou. Upřímně jsem hrdý na to, že tě mohu nazývat svým přítelem.“ přiznal poctivě – a k jeho potěšení to zřejmě trochu vyrovnalo skóre, protože se na Snapeových lících objevil nepatrný nádech barvy.

Napůl zvažoval, že to okomentuje, když se k jeho šoku krb náhle rozzářil zeleným plamenem – a o okamžik později se v něm objevila ředitelka.

„Severusi! Viděla jsem, že- Och.“ zarazila se, když si všimla Harryho rozvaleného v křesle, jako by tam bydlel.

Rozpačitě se narovnal. „Dobrý večer, Minervo.“

„Ach, ano, dobrý večer. Nečekala jsem, že budeš mít... návštěvu. Shodou okolností jsem sem přišla zkontrolovat tebe, Harry. Byla jsem trochu... zmatená, když jsem zjistila, že jsi tady.“

„Zjistila?“ ověřil si.

Snape se uchechtl. „Minerva se zmocnila drahocenného majetku tvého otce. Pobertova plánku.“ pronesl s nemalou dávkou posměchu.

„Ano, no, to teď není podstatné. Předpokládala jsem, že pokud jsi tady, Harry, musel ses zranit, nebo...“ pokrčila rameny, jako by ji nenapadal žádný jiný důvod, proč by tu mohl být.

Harry se náhle cítil dotčený za svého přítele. Podíval se na Severuse a zjistil, že i on se dívá na něj, naprosto klidně, jako by byl připravený hrát s ním jakoukoli hru podle toho, co Harry řekne nebo udělá.

„Chodím sem navštěvovat Severuse třikrát týdně. Jsme už nějakou dobu dobří přátelé.“

Byl si jistý, že si nevymyslel ten spokojený, potěšený výraz v mužově tváři – ani způsob, jakým se mu při tom pohledu trochu rozbušilo srdce.

„Ty... cože? Dostala jsem sovu od Kingsleyho kvůli tomu, kde jsi! Pottere, zkontrolovala jsem plánek jen pro jistotu, ani mě nenapadlo, že tu opravdu budeš!“

Odfrkl si. „No, jsem. Je to problém? Chcete... abych odešel?“

„Samozřejmě že ne. Neříkej hlouposti. Nechtěl bys raději pokračovat v tomhle rozhovoru v mé pracovně?“ nabídla a střelila pohledem po Severusovi. Harry se s úsměvem postavil a pokynul jí, aby si sedla na jeho místo. Udělala to, viditelně zmatená, a málem při tom klopýtla.

„To není potřeba, stejně bych se sem potom vrátil a probral to se Severusem.“ řekl nenuceně a opřel se o bok Zmijozelanova křesla.

„Proboha.“ zamumlala Minerva a přivolala si také skleničku. „Tohle je... no, asi na tom nezáleží. Kingsleyho kontaktoval novinář kvůli možnému převratu! V tvém podání!“

Harry se zašklebil. „To bylo rychlé.“

„To... cože? Ty přece opravdu-“ začala a její přízvuk postupně sílil.

„Samozřejmě že ne. Jen jsem se nedávno rozhodl, že se nestanu bystrozorem. Vzniklo kolem toho určité... napětí.“ vysvětlil rozpačitě.

„To, co se Potter snažil neúspěšně říct, je, že ministerstvo je stále banda idiotů a on raději nebude pracovat pro imbecily.“ protáhl Snape – Harry přikývl, protože s těmi urážkami neměl nejmenší problém. Podle něj byly ještě mírné.

„Aha... chápu. To je nečekané, předpokládám... ale nejsi v potížích, že ne, Harry?“

Harry se zasmál a opřel se o křeslo ještě víc. „Ne, pokud se na mě Kingsley nezlobí.“

„Jsem si jistá, že nezlobí.“ řekla jeho bývalá profesorka přeměňování s drobným úsměvem. „Ta sova byla spíš zmatená než cokoli jiného. Ptal se, co se děje. Viděla jsem... i ten nedávný problém s bystrozorským sborem. Myslela jsem, že to jejich omluva vyřešila.“

Harry se hořce zasmál. „Ne. Nebo vlastně ano. Rozhodl jsem se, že to dělat nebudu. Vůbec.“

Jeho bývalá učitelka si ho několik okamžiků prohlížela, než přikývla. „Chápu. Ať už to stojí za cokoli, myslím, že sis užil svého dílu... bojování... až dost.“

Tiše se zasmál. „Severus říkal něco podobného.“

„Já jsem to řekl méně zdvořile.“ doplnil Zmijozel a Harry se zasmál.

„V den, kdy budeš zdvořilý, zkontroluju svoji skotskou, jestli v ní není jed.“

„Moji skotskou, Pottere.“

„Původně moji skotskou. Předpokládám správně, že právě tohle způsobilo... zvýšenou spotřebu tvých zásob?“ zeptala se Minerva a gestem ukázala mezi nimi. Harry se podíval na Severuse, který jen přikývl, a tak přikývl také.

„Chápu.“ řekla a vypadala příšerně zmateně, než přimhouřila oči na Severuse. „Asi budu muset poprosit svého bratrance o pár dalších lahví. Mám podezření, že tvoje současné... mediální potíže se budou řešit ještě nějakou dobu.“

Harry se slabě zasmál. „To asi budou. Kéž bych se mohl někam schovat, dokud to nepřejde.“

„No, myslím...“ začala Minerva a po tváři se jí rozlil mazaný úsměv.

„Ne, Minervo. On není neplacená pracovní síla.“ vyštěkl Severus a přerušil svou nadřízenou.

Harry se mezi nimi zmateně rozhlédl. „Můžu ho zaplatit. Ve školním rozpočtu se místo najde.“ prohlásila povýšeně.

„Zaplatit mi za co? Peníze zrovna nepotřebuju, ale ehm, potřebovala jste s něčím pomoct?“ zeptal se.

Jeho bývalá ředitelka koleje se jemně usmála. „Ach, všechno se nám rozpadá pod rukama. Je to lepší než dřív, když už tu není osmý ročník, ale Harry... i v těch lepších dnech je toho strašně moc.“

Pomalu přikývl. „To vím. Viděl jsem to. Pomáhal jsem Severusovi opravovat tolik testů a esejí.“ zasténal při té vzpomínce.

„Opravdu?“ řekla Minerva zvláštním tónem. „To je vlastně docela užitečné, že?“

„Ne.“ odsekl Snape znovu.

Harry se zamračil. „O co jde?“ zeptal se netrpělivě.

„Potřebuji... no, někoho, kdo by převzal roli asistenta výuky. Možná dokonce mladšího profesora, který by zaskočil za... za... no, upřímně řečeno potřebuju nahradit několik učitelů. Trelawneyová chce odejít do důchodu, stejně tak Kratiknot – Hagrid také není spokojený se svým pracovním vytížením a já sama musím učit a zároveň zvládat povinnosti ředitelky. Je to všechno jeden velký chaos.“ přiznala.

Harryho náhle překvapilo, jak... unaveně vypadala.

Těžce polkl. „Takže hledáte... náhradní učitele?“

„Ano. I dočasná pomoc by nám výrazně ulevila. Jsi talentovaný kouzelník, Harry. Když potřebuješ místo, kde by ses mohl ‚schovat‘, proč ne tady?“ nabídla.

Harrymu bušilo srdce a levá noha mu pod stolem podupávala z náhlé směsi úzkosti a touhy. Málem souhlasil okamžitě, když si všiml, jak napjatě Severus vypadá.

„Ty nechceš, abych to vzal?“ zeptal se přítele.

Severus k němu na několik okamžiků vzhlédl a jeho výraz zůstal naprosto nečitelný.

„Ach! No...“ zasmála se Minerva. „Víš co, Harry? Proberte si to spolu. Dej mi vědět do zítřejšího rána, jestli tu práci chceš vzít. Podrobnosti můžeme vyřešit později.“

„Ehm, jistě, díky.“ řekl zmateně, zatímco dopila svou sklenici a odešla. „To bylo... zvláštní, ne?“ ověřil si a podíval se ke dveřím, kterými zmizela.