Zaklepal na dveře a modlil se, že nedělá chybu. Měl pocit, že možná ano, ale...

„Vstupte.“ zavrčel zevnitř zuřivý hlas. Neochotně vstoupil do učebny lektvarů; oči upíral na Snapea, který vypadal naprosto rozzuřeně. Harry v přímém přenosu sledoval, jak se vztek mění ve zmatení a potom v odhodlání. „VEN!“ zavrčel – a Harry se málem otočil na patě, aby utekl, než si uvědomil, že ten rozkaz byl určen studentům.

Trvalo jen zlomek sekundy, než se učebna vyprázdnila; studenti se prakticky přeráželi ve snaze dostat se ven a kotlíky zůstaly opuštěné.

Harry tiše zachraptěl, něco v jeho hrudi se stáhlo a vytlačilo z něj vzduch – nemohl dýchat. Udělal půl kroku ke svému příteli, jenže se mu podlomily i nohy, zatímco se zoufale snažil nadechnout a jeho tělo křičelo po vzduchu.

Okraje světa lehce zešedly, všechno se podivně naklonilo – a potom kolem sebe ucítil známé paže, které ho zachytily. Musel celou svou vahou spadnout na Snapea, protože druhý muž nespokojeně zamručel – ale ať už udělal cokoli, ať se stalo cokoli, o chvíli později byl usazen na židli a stále lapal po dechu.

Hlavu mu prudce zaklonili dozadu – dokonce bolestivě – a bez zaváhání mu do hrdla nalili lektvar. Rozkašlal se, ale podařilo se mu ho spolknout – a o vteřinu později už mohl dýchat. Několikrát se zhluboka nadechl, hlava se mu teď točila z přílišného množství kyslíku, zatímco se svět kolem něj vracel do normálu. Nejasně natáhl ruku tam, kde si myslel, že je Severus, prsty narazil na hábit a pevně se ho chytil.

Druhý muž nic neřekl – stejně jako Harry. Byl příliš zaměstnaný dýcháním. Když se z větší části vzpamatoval, přinutil se zvednout pohled. „Promiň.“ řekl rozpačitě a gestem ukázal na prázdnou učebnu.

„To nic. Hodina už skoro skončila.“ řekl Snape – a skutečně, jako na povel, zazvonilo. „Ti pitomci by se za posledních pět minut stejně nic nenaučili.“

„Pět minut?“

„Ano.“

„Připadá mi to jako půl hodiny.“

Snape si zamyšleně zamručel, uvolnil Harryho ruku ze svého hábitu a začal ji nějak zkoumat. Harry mu to dovolil a zůstal nehybně sedět. „Nedivím se. Harry... měl jsi záchvat paniky.“

„Cože?“ vyštěkl a stáhl si zápěstí zpátky.

„Dal jsem ti uklidňující lektvar, když jsi nemohl dýchat. Vyřešilo to problém, nebo ne?“

„Já... ano? Ale... záchvat paniky? Vždyť jsem jen... mluvil jsem s Hermionou, než jsem sem přišel. Zvala mě, Rona a Ginny na večeři. Proč bych měl... panikařit?“ zeptal se zamračeně.

„To ti říct nedokážu. Je ti lépe?“ ověřil si Snape a mírně nadzvedl hlavu.

„Ano, samozřejmě.“ odpověděl a zamračil se nad vlastním nepochopením. „Nejsem si... jistý, proč jsem... tedy, děkuju, že jsi mi pomohl. Nechtěl jsem vyrušovat.“

„Znovu opakuji, neřeš to, Pottere. Jsem... rád, že ti mohu pomoci, to je snad zřejmé.“

Harry vzhlédl ke svému příteli a jemně se usmál. „Měl jsi někdy...“ ukázal na sebe.

„Kdysi jsem jimi trpěl, po prvních... shromážděních... kterých jsem se účastnil. Trvalo nějakou dobu, než jsem se naučil je snášet bez reakcí.“ řekl Snape a nechal studentské lektvary zmizet.

Harrymu se sevřelo srdce – tentokrát ne kvůli sobě. „To mě mrzí.“

„Je to dávná minulost. Co přesně ti tvoje kamarádka řekla, že tě to tak rozrušilo?“

Zamračil se. „Nutila mě, abych si našel práci. Říkala mi, ať se příští rok přidám k bystrozorům nebo začnu dělat něco jiného.“

„Jsi... nezaměstnaný méně než tři měsíce.“ protáhl Snape. Byl teprve druhý týden nového školního roku – Harry s odfrknutím přikývl.

„Já vím. Ale myslím, že se bojí, že ze mě bude bezdomovec nebo tak něco.“

„Rozhodně by ses mohl oholit.“ poznamenal druhý muž a poklepal si na vlastní tvář.

Harry si přejel rukou po tvářích, které byly, nutno uznat, víc než jen zarostlé strništěm, a zazubil se. „Nejsi fanoušek vousů, Severusi?“ zeptal se a významně zavlnil obočím.

Starší muž si odfrkl. „Možná. A nebo ti to říkám právě proto, že je mám rád.“ řekl překvapeně tím, že se mu dostalo stejného škádlení zpátky. Obvykle, když utrousil jakoukoli flirtující poznámku, dokonce i nejednoznačnou, byla velkolepě ignorována – a Snape je sám pronášel jen zřídka.

„Takže by ti vadilo, kdybych si nechal narůst vousy? Myslíš, že by mi neslušely?“ ověřoval si.

„Ale ano, vadilo by mi to. Slečna Grangerová má pravdu v tom, že je to strašný nápad, abys vypadal takhle...“ starší muž se odmlčel a Harry se zazubil.

„Mužně? Drsně?“ zeptal se pobaveně.

„Vážně?“ opáčil Snape a náhle vypadal zvědavě. Harry pokrčil rameny a přejel si rukou po výsledku svého víkendového neholení.

„Ne zas tak drsně. Teď už je to na to trochu moc dlouhé.“ řekl a promnul si tvář.

Se zájmem sledoval, jak Snapeovi podivně zacukaly prsty, když zvedl ruku, jako by se chtěl natáhnout k němu. Ve tváři měl zamračený výraz – jako by to dělal navzdory vlastní vůli. Harry zůstal nehybně stát, zatímco se prsty otřely o jeho strniště, nejprve váhavě, potom o něco jistěji, až nakonec mužova celá dlaň spočinula na Harryho tváři.

Usmál se a cítil, jak se dlaň pohybuje po jeho pokožce, když se mu změnil výraz ve tváři – což ho přimělo usmát se ještě víc. Snape se stáhl zpět se zamračeným výrazem. „A ty, Severusi? Necháváš si někdy narůst vousy?“

„Nikdy jsem to nezkoušel. Existují lektvary, které odstraní potřebu holení asi na měsíc. Jednu dávku si připravuji každý měsíc.“ odpověděl muž s odfrknutím.

„Páni! To je docela skvělé. Já se holím obden... vždycky předtím, než přijdu za tebou.“ řekl se smíchem. „Tedy alespoň před plánovanými návštěvami. Je to opravdu tak strašné?“ zeptal se trochu rozpačitě.

Starší muž si odfrkl. „To... ne. Není. Jen... jiné. Vypadáš kvůli tomu...“

Harry se uchechtl. „Šarmantně? Mužně? Hrdinsky?“

„Neupraveně.“ zavrčel na něj Snape, jen aby ten rozzlobený tón vzápětí popřel vlastním úsměvem.

Harry se konečně uvolnil a zavrtěl hlavou. „Každopádně, ehm, děkuju, že jsi mi pomohl. Netušil jsem... co se děje. Prostě jsem... zpanikařil. A teď... s nimi mám jít na večeři.“ postěžoval si.

Snape zamyšleně zamručel a obrátil se k němu. „Všiml sis někdy, že jsi dospělý muž? Skoro devatenáctiletý, mimochodem.“ protáhl.

„No, o tom dospělém by se dalo diskutovat, ale pokračuj.“ odpověděl mnohem vyššímu Zmijozelovi a vysloužil si další potlačený úsměv.

„Napadlo tě někdy... prostě nejít? Můžeš jednoduše říct ne.“

Povzdechl si. „Jenže já se jim už takhle vyhýbám a neměl bych. Jsou to moji přátelé a záleží mi na nich. Jen jsou momentálně trochu... otravní, to je celé.“ řekl Harry s grimasou.

„Pak si myslím, že se jim můžeš vyhýbat, dokud nepřestanou být otravní.“ odpověděl muž a ukládal několik lahviček zpět na police poblíž Harryho.

„To nemůžu, i když to zní lákavě.“ řekl tiše.

„Pak bych ti možná mohl nabídnout vlastní společnost, alespoň potom? Pokud nebudeš příliš unavený, rád tě po večeři pozvu na skleničku.“ navrhl Snape nezvykle formálně.

Harry se usmál. Neviděli se už asi pět dní – přesně tak dlouho, jak dlouho se neholil, protože Snape musel jedno z jejich obvyklých setkání zrušit kvůli školním trestům.

„To bych rád.“ odpověděl upřímně a vstal. „Asi bych měl jít domů a přestat vypadat jako bezdomovec, co?“ poznamenal suše.

„To byla narážka na tvoje obnošené oblečení, příšerný účes, nebo tvoji srst?“ zeptal se Snape bez zaváhání.

Harry zaklonil hlavu a srdečně se rozesmál. „Dvě z těch tří věcí dokážu napravit, jestli chceš.“ nabídl.

„Dobrá, vousy mohou zůstat.“ odpověděl Snape klidně, jen aby se vzápětí usmál. Harry také – oba moc dobře věděli, že jeho vlasy jsou beznadějný případ.

„Takže ti vlastně až tak nevadí?“ zeptal se Harry s uchechtnutím.

Snape si odfrkl a odvrátil se, zatímco ukládal další věci na police. „Jsem gay. Samozřejmě že mi vousy nevadí.“ řekl – jen aby uprostřed pohybu ztuhl a ohlédl se přes rameno. „Omlouvám se, nechtěl jsem naznačit, že jsem...“

Harry zamručel a přistoupil blíž. „Ne, samozřejmě, to je v pořádku.“ řekl. „Nikdy jsem se na to takhle nedíval, ale... myslíš si, že jsem přitažlivý?“ zeptal se.

Zmijozelan prudce položil sklenici, kterou držel v ruce, a otočil se. „Prosím?“

„Nejsem idiot, vím, že tě nepřitahuju jen proto, že se ti líbí muži. Ale jako... jsem aspoň trochu pohledný?“ zajímal se.

„Přečti si Denního věštce, jestli toužíš po chvále.“ zasyčel na něj Snape.

„Právě proto se ptám. Je vlastně těžké poznat pravdu, když se všichni můžou přetrhnout, aby chválili všechno, co udělám. Mohl bych vyjít ven v plenkách pro dospělé a oni by našli způsob, jak z toho udělat módní trend.“ zavrčel podrážděně.

Snape si stiskl kořen nosu a zavřel oči. „Děkuji, opravdu srdečně děkuji za ten okouzlující obraz.“ řekl hlasem člověka na samé hranici trpělivosti.

Harry potlačil uchechtnutí a čekal, jestli dostane odpověď. Mužova ruka klesla a přejel Harryho pohledem – jenže tentokrát to bylo jiné. Nedíval se na Harryho jako obvykle, ale nějak... jinak.

Jako by si ho... prohlížel. Ten pohled už Harry viděl a ucítil, jak ho pálilo v zátylku. Pamatoval si ho z doby nedávno minulé, kdy měl Ginny na kolenou před sebou a snažil se přijít na to, co vlastně cítí – a několikrát si vybavil ten samý pohled i skrz oblaka bílého kouře.

„Myslím, že jsi velmi přitažlivý muž, Harry.“ nabídl nakonec Severus a ten pohled zmizel ve chvíli, kdy se odvrátil a pokračoval v přerovnávání polic. Harry jen stěží zabránil tomu, aby klopýtl, a cítil se, jako by ho právě propustili z kletby úplného spoutání těla, zatímco zíral na Snapeova záda.

Otevřel ústa, aby něco řekl, ale zjistil, že nedokáže promluvit – a cítil, že jeho tvář má sytě šarlatovou barvu, takže se jednoduše otočil a utekl, snaže se psychicky připravit na večeři místo přemýšlení o... o tom. Večeře se zdála bezpečnější. Tím si byl docela jistý.