Probudil se bez bolesti hlavy, ne na přeměněné pohovce, ale v posteli – docela pěkné, v neznámém pokoji. Vybavení mu bylo dost povědomé na to, aby poznal, že spí ve Snapově posteli. Zívl a vstal – v pokoji byl sám a naštěstí tentokrát bez kocoviny.

„Dobré ráno.“ pozdravil ho známý hlas, když vyšel do obývacího pokoje.

„Promiň, že jsem ti zase včera dělal potíže.“ řekl Harry s úsměvem.

Jeho přítel si zamručel a otočil stránku novin. „Prosím Tě, vždy si byl potížista. Není to žádná novinka.“ protáhl Snape. „Snídaně je na stole.“

Harry se slabě zasmál, překvapený, o kolik lépe se cítí jen proto, že je tady, že má společnost – tuhle společnost. Nebyl hlupák, věděl, že mu Snape pomáhá už jen tím, že je sám sebou. Přistoupil k muži, aby se podíval na stolek před pohovkou a jídlo, které na něm bylo nachystané. Znovu ho zasáhla vlna lítosti nad tím, jak jejich vztah začal, jak bezcitně kdysi přemýšlel o muži, o němž si teď dokázal přiznat, že je pro něj vzácný.

„Harry?“ zeptal se ho Snape, když se nehýbal.

Zavrtěl hlavou a posadil se. „To nic není. Jen... jen... děkuju. Že jsi tady.“

„A kde jinde bych měl být?“ zeptal se Severus tónem, jako by nechápal, co tím myslí.

Harry se slabě zasmál. Samozřejmě. Severus si jeho slova vyložil po svém a myslel si, že tím myslel... Zavrtěl hlavou. Pro jednou se rozhodl mluvit na rovinu, i když to nejspíš oba trochu uvede do rozpaků.

„Myslel jsem děkuju, že tu pro mě jsi. Ne… fyzicky tady.“ vysvětlil s úsměvem a podíval se na profil staršího muže.

Na tenkých rtech se objevil potěšený úsměv a temné oči k němu krátce sklouzly, než se zase odvrátily. „Kde jinde bych byl?“ zopakoval měkce.

Harry spolkl vlnu emocí – jen netušil jakých.

***

„Nemůžeš přece jen tak nic nedělat.“ zamračila se Hermiona.

„Technicky můžu.“ pokrčil rameny Harry, rozvalený na pohovce.

„Ale potřebuješ práci.“

„Proč?“

„Abys vydělával peníze?“ řekla pomalu, jako by byl idiot.

„Upřímně, z peněz v trezorech můžu žít úplně bez problémů.“ namítl a byla to pravda.

„Ale… ale nemůžeš. Jsem si jistá, že minimálně Ginny nebude chtít být vdaná za… za někoho nezaměstnaného.“ zkusila to znovu.

Harry ucítil záblesk podráždění. „Tak je potom jenom dobře, že nejsem ženatý s Ginny, že?“

„No… ale chceš být, ne?“

„Já… myslím, že ano.“ odpověděl a hned se zašklebil – vždyť o tom se vůbec nebavili.

„Tak vidíš! A stejně nemůžeš jen tak… nic nedělat. Zblázníš se.“

Zasmál se. „Nejsem normální už roky, od doby, co jsem měl v hlavě šílence. Proč je to najednou takový problém, Hermiono?“ vyjel na ni.

Jeho kamarádka se rozpačitě zavrtěla a jemu to došlo. Měl pocit, jako by mu žaludek klesl až k zemi.

„Ron něco řekl, že jo?“ zeptal se. Slabě přikývla.

„Má o tebe taky starost. Chce, abys ten výcvik začal příští rok. Pořád byste spolu měli dva roky výuky.“

Harry se znovu zasmál, tentokrát mnohem rozzlobeněji – jeho kamarád ho tam vlastně nechtěl. Chtěl, aby Harry počkal, přesně jak navrhoval Kingsley.

Posadil se, naplněný chladným druhem vzteku, o němž věděl, že vůči Hermioně není spravedlivý, ale bohužel byla zrovna po ruce.

„Takže mě tam chce, ale ne hned, co? Bojí se, že ho zastíním? Protože já můžu počkat pět let a stejně mě nikdy neporazí v souboji!“ vyštěkl.

Hermiona vyskočila také – ani si nevšiml, že se zvedl i on. „Harry! Nebuď tak hrozný! Ron jen… chce to zvládnout bez…“

„Bez toho, abych na něj vrhal stín? To je od mého nejlepšího kamaráda opravdu roztomilé, ale je to jedno, protože já to dělat nebudu a veškerou pozornost bude mít jen pro sebe.“ odsekl.

Jeho přítelkyně si povzdechla a viditelně splaskla. „Říkala jsem mu, že tohle možná řekneš. A… i když chápu, co tím Ron myslí, mám starost i o tebe. Byl jsi vůbec od konce školy někde venku? Jsou to měsíce. Nikam jsi… nikam jsi nechodil, že ne? Jen jsi byl tady a… není dobré jen sedět doma a truchlit.“ řekla a Harry zůstal naprosto ohromený.

„Byl jsem venku.“

Byl. Dvakrát týdně. Navštěvovat Severuse, samozřejmě – a jeden den v týdnu k němu neochotně chodil ten muž. Už celé týdny a týdny to byla jejich rutina – občas mu dokonce pomáhal opravovat práce, teď když už zase začal školní rok. Předtím sedával vedle něj, zatímco Snape připravoval ingredience a přednášel mu o nich.

„A kde? Věštec tě sleduje na každém kroku, a přesto se jim nepodařilo získat jedinou fotku. Nelži, Harry. Proč nejdeš mezi lidi? Ty, já, Ron a Ginny. Večeře v Londýně. Bude to fajn.“

Harry se slabě zasmál. „A bude mi Ron vyprávět, jak je to skvělé?“

Zašklebila se. „Možná. Ale… je nadšený. Máš z něj radost taky, ne?“

Neměl?

Ne.

„Jasně.“ zalhal skrz zaťaté zuby. „Dobře, zajdeme na večeři. Sejdeme se tady za pár hodin? Třeba v šest?“ navrhl.

Hermiona zamrkala. „T-Ty půjdeš ven teď?“

„Jo.“ souhlasil a luskl prsty – zvykl si používat stejné tiché bezhůlkové kouzlo na přivolávání běžných věcí v domácnosti, jaké Snape rád používal ve svých komnatách. Šlo mu to snadno, už si na to zvykl.

Tentokrát si přivolal koště.

„Uvidíme se později, Hermiono.“ řekl vesele, vyskočil na koště, přikrčil se a vyrazil otevřeným oknem ven. Bylo to těsné, ale na famfrpálovém hřišti už zvládl mnohem šílenější manévry.

Bez přemýšlení zamířil k nejbližšímu místu vhodnému k přemisťování, dost daleko na to, aby ho Hermiona nemohla následovat.