„Nenechají mě dělat bystrozora!“ zasyčel Harry a bojoval se slzami, které se mu vehnaly do očí hned, jak ta slova vyslovil. Severus otevřel dveře dokořán a pustil ho dovnitř.

Zůstal na něj zírat. „Oni… co?“

„Řekli, že jsou teď média příliš… nevyzpytatelná. Že by to narušovalo výcvik ostatních budoucích bystrozorů, kdybych tam byl i já. Že bych měl… rok nebo dva počkat a zjistit, jestli se to nezlepší.“

„Merline, Harry, to je…!“ vydechl druhý muž a vypadal stejně rozzuřeně, jako se Harry cítil.

„Zabil jsem Voldemorta, protože oni to nedokázali, a teď najednou nejsem dost dobrý? Protože přitahuju pozornost?“ zeptal se a vztekle si otřel oči, aby se zbavil slz, které se mu teď hrozily spustit.

Severus beze slova natáhl ruku a přitáhl si ho do náruče. Harry byl příliš rozjitřený, aby objetí opětoval, ale přesto se k němu přitiskl a užíval si pevné sevření známých paží kolem svého těla, zatímco jím zmítal vztek, zrada a bolest.

Přál si, aby to bylo všechno. Aby to byla jediná věc.

„Ginny řekla, že udělali dobře.“ přiznal o několik okamžiků později hořce a přemýšlel, proč tohle bolelo ještě víc.

Paže kolem něj se sevřely pevněji a on pokračoval.

„Řekla, že to bude jednodušší pro Rona, když… když tam nebudu. Že to bude jednodušší pro ostatní. Že… že by mi prospělo trochu volna.“

„To mě mrzí, Harry.“ řekl Snape a znělo to tak bolestně upřímně, že se nemohl ubránit a přitiskl se k němu ještě víc, silněji opřel čelo o jeho hruď.

„Proč? Proč je… vždyť jsem udělal jen to, co chtěli. Co ode mě všichni očekávali. A teď… teď nemůžu mít práci svých snů kvůli tomu?“ zeptal se a prsty sevřel Snapův hábit. Náhle cítil spíš vztek než bolest.

Prsty mu přejely vlasy, uklidňující dotek, který ho přiměl tiše popotáhnout. Pevně zavřel oči, neochotný rozbrečet se tady před svým přítelem, kterého vyrušil uprostřed večera bez jediného „nemáš něco na práci?“.

„Víš, co si to žádá, že ano?“ zeptal se Zmijozel temně.

„Co?“ zeptal se Harry, příliš rozrušený na to, aby dokázal přemýšlet.

„Pomstu.“ zasyčel muž a zněl stejně rozzuřeně, jako se cítil Harry.

„Cože?“

„Poskytni rozhovor Dennímu věštci. Řekni jim doslova, co ti Kingsley řekl. Média by bystrozory roztrhala na kusy… a tvoji fanoušci taky.“

„Co? Ale já přece nemůžu jen tak…“

„Harry… pokud je ministerstvo tak dychtivé obracet tvou slávu proti tobě, nevidím jediný důvod, proč bys ji neměl použít ve svůj prospěch. Ztrapni je. Ať se brání. Merlin ví, že bys to dělat neměl muset.“protáhl.

Harry znovu popotáhl a odtáhl se natolik, aby viděl příteli do tváře. Ten muž vypadal… rozzuřeně.

Kvůli němu, uvědomil si Harry. Znovu se k němu přitiskl, schoval hlavu pod jeho bradu a srdce se mu rozbušilo. Čekal soucit, ale ne tohle – ne bezpodmínečnou podporu. Mimochodem přemýšlel, proč vlastně ne – ten muž proti němu nikdy neřekl jediné slovo, pokud šlo o cokoliv, co Harry chtěl, potřeboval nebo s čím žádal o pomoc.

Těžce polkl. „Myslíš, že bych měl?“

„Nezmění to názor ministerstva.“ varoval ho Severus. „Ale naučí je to nechovat se k tobě jako k hlupákovi.“

„Děkuju.“ vyhrkl Harry a konečně ho objal také, sevřel ho pevněji. „Moc ti děkuju.“ zašeptal znovu, slova zamumlaná do černého límce. „Já… prostě… děkuju.“

Severus neodpověděl, ale jeho prsty dál přejížděly Harryho vlasy, dál se jimi jemně probíraly, zatímco se Harry držel Snapea.

***

„Vzali to zpátky.“ oznámil temně, když následující večer vstoupil do Snapových komnat. Vrazil dopis druhému muži pod nos. „Za méně než čtyřiadvacet hodin si to rozmysleli. Prý šlo jen o nedorozumění.“ ušklíbl se.

Severus si dopis vzal a přečetl ho. Měl na sobě jen košili a kalhoty a v prstech držel sklenku whisky. Zatímco četl, Harry natáhl ruku, sklenku mu ukradl a vypil ji na jeden zátah. Muž si odfrkl, ale nijak nereagoval, jen sáhl po lahvi a znovu nalil, aniž by spustil oči z dopisu.

„Jak milé od nich, že ti chtěli jen doporučit roční pauzu.“ poznamenal hlasem překypujícím sarkasmem.

„Že?“ souhlasil Harry přehnaně veselým tónem.

„Přijmeš to? Ukážeš jim, že už teď jsi dvakrát lepší bystrozor, než v jakého mohou doufat tvoji instruktoři?“ zeptal se jeho bývalý učitel a podal mu dopis zpátky.

Harry zůstal na okamžik ohromený tím snadným, spontánním komplimentem, na který nebyl připravený.

„Já… já…“ zakoktal. „Nejsem.“ přiznal a pak se zasmál. „Doufám, že když to teď nepřijmu, potom co tohle Věštec řekl, Skeeterová naznačí, že to od Ministerstva nebylo upřímné.“

„Chytré.“ pochválil ho Zmijozel s uznalým úsměvem.

Harry si znovu upil whisky a pak mu sklenku vrátil. Muž ji přijal beze slova.

„Co tedy budeš zatím dělat tenhle rok?“

Zmateně zamrkal a překvapeně si uvědomil, proč mu Severus špatně porozuměl. „Já… nevím, co budu dělat teď, ale… nebudu bystrozor. Nikdy.“ řekl hořce.

Temné oči k němu vystřelily, šok v nich byl zcela zřejmý. Sklenka whisky mu byla váhavě nabídnuta zpátky a Harry si ji vzal.

„Myslel jsem si… že ministerstvo je teď jiné. Že tam jsou lepší lidé. Nechtěl bych být bystrozorem za starého ministerstva… a tohle působí úplně stejně. Takže výcvik nezačnu. Ani teď, ani nikdy.“ prohlásil.

Severus na něj několik vteřin zíral, pak se jemně usmál. Dlouhoprstá ruka se zvedla a prsty mu zajely do vlasů. „Dobře. Nesnášel bys to. Troufám si říct, že už jsi pronásledoval temné čaroděje dost na celý život.“

„Víc než jen jeden život,“ odpověděl právě ve chvíli, kdy se přes něj přelila další vlna slz. Věděl, že se trochu třese, ale nedokázal s tím nic udělat. „Opijeme se?“ navrhl náhle. „Úplně na šrot. Dokud oba neodpadneme.“ pobídl ho a přistoupil blíž. „Chci zapomenout na ministerstvo, na bystrozory, na Ginny, na Rona, na všechno.“

Muž zaváhal a několik okamžiků si ho prohlížel. „Jestli chceš. Doutník?“

„Ne.“ odpověděl Harry okamžitě. „Nechci kouřit, chci pít a chci si s tebou povídat.“ prohlásil rozhodně.

Snape si povzdechl a chytil ho za zápěstí, zatáhl ho ke koberci a stáhl ho dolů právě ve chvíli, kdy z jiné místnosti – ze Snapovy ložnice – přiletěly známé polštáře. Usadili se na nich, jediná sklenka whisky mezi nimi. Zmijozel si ji vzal zpátky, napil se a pak ji znovu podal Harrymu.

„Dal by sis raději něco jako skotskou?“ zeptal se. „Vím, že nemáš rád to pálení.“

„Dneska jo.“ odsekl Harry a sklenku vyprázdnil. Nebylo to jako před několika dny na Grimmauldově náměstí – nepil proto, že byl smutný, ale protože ohnivá whisky byla stejná jako on uvnitř – pálivá, nepříjemná, bolestivá.

„Dobře. Ale zpomal, jinak za pár minut odpadneš.“ poznamenal Snape klidně, přivolal lahev a znovu mu nalil.

Harry si odfrkl. „To je jedno. Nemůžu uvěřit, že s nimi souhlasila.“ zasyčel.

„Tvoje přítelkyně.“

„Jo. Řekla, že pro Rona bude nejlepší, když bude mít náskok jeden rok.“

„Weasley stejně nikdy nebude mít šanci s tebou soupeřit.“ prohlásil Severus chladně a napil se ze sklenky, kterou teď sdíleli.

Harry se zasmál. „Ne… magicky. Ne silou ani kontrolou. Ale je to dobrý člověk.“

„Možná. Ty jsi lepší.“ odpověděl druhý muž. Harryho zaplavilo teplo, které nemělo nic společného s alkoholem. Ta naprostá jistota v Severusově hlase byla tak očividně upřímná, že nevěděl, co si s ní počít.

„Teď může být hvězdou, jak chce. Já to dělat nebudu.“ zopakoval a s každou minutou se ve svém rozhodnutí cítil jistější.

„Dobře. Nic jim nedlužíš.“ zavrčel starší muž a posunul se o něco blíž.

„Připadá mi to tak zvláštní. Bylo to jediné, co jsem kdy chtěl. A teď mi všechno, všechny věci co jsem kdy chtěl, najednou připadají špatně.“ řekl se smíchem a otočil se tak, aby slzy v očích schoval do polštáře. To, že se tím bokem přitiskl k Severusově hrudi, všechno jen zlepšilo. Váhavá paže se přesunula přes jeho záda a jemně na nich spočinula.

„Všechno?“

„Požádala mě o ruku. Ginny.“ řekl hořce. „V tom samém rozhovoru. Řekla, že rok volna je na to ideální. Dobré využití mého času.“

„Merlinovy koule.“ zasténal Severus s odfrknutím. „Je snad šílená? I já bych měl dost rozumu na to, abych tě v takové chvíli nepožádal o ruku, a to rozhodně nejsem mistr společenské etikety.“

Harry se rozesmál do polštáře a znovu se k němu napůl otočil. „A jak bys mě požádal o ruku ty?“ zeptal se s úsměvem.

Bývalý učitel se zasmál. „Nepředstavuješ si snad, že jsem strávil kdoví kolik času přemýšlením, jak bych mohl požádat milence o ruku, že ne, Harry?“ zeptal se škádlivě.

„Proč ne? Musel jsi přece… přemýšlet o tom, co bude po válce. Nemáš zájem o trvalý vztah?“ zeptal se. To bylo to, co chtěl s Ginny, ale teď… teď už si nebyl jistý.

Už ne.

„To, co chci já, je poněkud… Harry, nejsem přitažlivý muž. Nemůžeš si přece myslet, že bych… byl úspěšný při randění. Nejsem hezký, nejsem milý, nejsem nic takového.“ řekl a jeho prsty se přesunuly ze zad do Harryho vlasů.

Harry si spokojeně zamručel. „Jsi neuvěřitelně laskavý, vtipný a geniální… a upřímně ani nevypadáš špatně. Máš výrazné rysy, ne ošklivé. Jen dětem připadají děsivé.“ poznamenal s úsměvem.

Muž si odfrkl. „Děkuji, ale nesnažil jsem se z tebe tahat lichotky. Jen jsem poukazoval na to, proč je něco takového stejně bezpředmětné.“

„Měl bys. Najít někoho, koho budeš milovat.“ řekl Harry a posunul se tak, aby byl znovu otočený k němu, stále přitisknutý blízko.

„Teď, když je tvůj vlastní milostný život… poněkud nejistý, začal ses najednou zajímat o ten můj?“ zeptal se starší muž, napil se a nabídl mu sklenku.

„Zajímal jsem se vždycky, samozřejmě. Chci, abys byl šťastný.“ odpověděl a vyprázdnil ji dvěma velkými doušky.

Sklenka byla znovu doplněna.

„Štěstí nevyžaduje… manželství. Dokonce ani milence.“ odfrkl si Snape.

Harry se na něj podíval, zatímco ho alkohol pomalu uvolňoval. „A co vyžaduje?“ zeptal se a doufal, že odpověď druhého muže mu pomůže pochopit i tu jeho vlastní.

„Myslím, že štěstí je… přechodný, ale opakující se soubor… věcí. Nepomohlo by mi je vyjmenovávat ani si nějak zvlášť ‚počítat požehnání‘. Stačí říct, že od konce války jsem byl… šťastnější než za všechny předchozí desítky let.“

Harry se donutil k úsměvu a doufal, že není poznat, jak smutný v něm ta slova zanechala pocit, jak ho to bolí kvůli tomu úžasnému muži vedle něj, který byl po většinu života sotva kdy šťastný.

„Chci, abys byl šťastný.“ zopakoval a zívl.

„Ano, ano, Pottere, já vím.“ odpověděl trochu unaveně.

Harry cítil, jak se mu začínají zavírat oči, a bojoval s vlnou únavy. „Zníš unaveně. Vařil jsi celý den?“ zeptal se.

„Já… zním unaveně?“ zeptal se Snape s pobaveným odfrknutím. „Ale… ano. Chci mít všechny potřebné lektvary hotové co nejdřív, abych si mohl užít prázdniny.“

„Máš nějaké plány?“ zeptal se s úsměvem a přemýšlel, jak vlastně vypadají Severusovy prázdniny.

„Samozřejmě. Celé volno strávím na plavbě po Karibiku.“ odpověděl Snape vážně.

Byl tak unavený, že mu trvalo několik vteřin, než si uvědomil, že si z něj Severus očividně dělá legraci. Rozesmál se té představě i vlastní hlouposti, že tomu na okamžik uvěřil.

„Harry… přijal jsi její žádost o ruku?“ zeptal se Severus právě ve chvíli, kdy mu spánek začal olizovat okraje vědomí a kdy si uvědomil, že ten boj prohraje.

„Ne.“ odpověděl tiše, než usnul.