Odchod z Bradavic, odchod ze školních let – byl… zvláštní. Ve většině ohledů příšerný. Nesdílel nadšení svých vrstevníků z toho, že začíná nová etapa jejich života – ne když musel opustit tu jedinou, která kdy stála za to.

Ráno před odjezdem vlakem strávil hořkým bojem se slzami, předstíral radost za své přátele, za Ginny.

Snape nebyl nikde k vidění – ani u snídaně, ani na nástupišti, když Harry nastupoval do vlaku. Nepřekvapilo ho to nijak zvlášť – ten muž neměl skutečný důvod přijít se s ním rozloučit a Harry si byl jistý, že se rozloučil se svými zmijozelskými studenty už den předtím, stejně jako Minerva s Nebelvírem.

Přesto mu najednou chyběly dvě věci zároveň… a ta bolest se jen zhoršila, když se na King's Cross rozloučil s Ginny, Hermionou a Ronem a nasedl do Záchranného autobusu - směr Grimmauldovo náměstí. Teď to byl jeho „oficiální“ domov… a přestože oceňoval, že mezi Kráturou a ječícími portréty alespoň nemusel bojovat s tichem, stále byl zoufale, bolestně osamělý.

Stýskalo se mu po škole, ze všech míst právě po škole, jakkoli pošetilé mu to připadalo. Zavřel se ve starém Siriusově pokoji, ještě ne zcela připravený jít do svého vlastního, nepřipravený procházet kolem pokojů lidí, kteří je už nikdy nemohli znovu využít. Jeho vlastní pokoj byl na konci chodby a pokoje mezi Siriusovým a jeho byly…

„Pán Potter má návštěvu.“ oznámil Krátura, objevil se s nepříjemně hlasitým prásknutím. Starý skřítek nějak dokázal i zvuky své přemístění udělat temnější a hlasitější než ostatní skřítci.

Harry si odfrkl. Chtěl brečet o samotě.

„Kdo?“

„Ten profesor, míšenec.“ řekl Krátura s nepokrytým opovržením.

„Snape?“ zeptal se Harry a zvláštně se mu sevřel hrudník.

„Ten.“ odpověděl Krátura a zase zmizel.

Harry vyskočil z postele, seběhl po schodech a zamířil ke vchodovým dveřím, ignoruje ječící portréty, kolem kterých se musel neohrabaně proplést. Když otevřel dveře, trochu se zadýchával – a skutečně tam stál Severus Snape, vypadal úplně stejně jako den předtím ve svých komnatách, jen měl navíc kabát.

„S-Severusi! Ahoj.“ vykoktal a doufal, že nevypadá jako naprostá troska. „Pojď dál.“

„Pottere.“ protáhl muž s lehkým zamračením.

„Harry!“ opravil ho ostře, jenže vzápětí ztuhl – jeho tón byl mnohem hlasitější než obvykle, ani trochu jemný nebo škádlivý, přestože nechtěl znít rozzlobeně.

„Harry. Já… omlouvám se.“ nabídl Snape tiše.

Harry se slabě zasmál. „Ne, neomlouvej se, to já se omlouvám. Jen… měl jsem hrozný den.“

„Chceš, abych odešel?“

Odfrkl si. „To záleží na tom... Přišel jsi oslavovat? Budou z tebe tryskat nesmysly, jak začíná nová etapa mého života a jak teď konečně můžu opravdu začít žít?“ zeptal se sarkasticky a citoval Ginny s Hermionou.

Snape vypadal zděšeně. „Zjistíš, že jediná věc, kterou jsem kdy ze sebe nechal tryskat, byla krev, Pottere, a to rozhodně nebyl můj plán, když jsem přišel.“ prohlásil se zdviženým obočím.

Harry se zachichotal a druhého Pottera ignoroval. „Tak v tom případě pojď dál, víš, kde je obývák. Proč jsi vlastně přišel?“ zeptal se a následoval tmavě oděného muže do obývacího pokoje – kde okamžitě přeměnil staré křeslo na malou, ale hlubokou pohovku. Harry se na ni s povzdechem vrhl a okamžitě se uvolnil, přestože přeměněný materiál byl tvrdý a nijak zvlášť pohodlný.

„Přišel jsem, protože jsem si říkal… no, připadalo mi škoda pít whisky sám.“ protáhl Snape.

Harry se slabě usmál. „Whisky, hm?“

„Podle toho, v jakém jsi stavu, bych řekl, že nepříjemné opití je přesně to, co potřebuješ, ne?“ zeptal se Snape a Harryho šokovalo, jak… přesně odhadl jeho pocity.

Těžce polkl a byl vděčný za to, jak moc se cítil… viděný, pochopený.

„Kráturo! Skleničky, prosím?“ zavolal, aniž by se podíval na druhého muže. Skřítek se objevil se dvěma sklenkami – a ještě jednou lahví.

„Jestli se pán a jeho míšenec chtějí pořádně opít, tak tímhle.“ zavrčel téměř a vrazil lahev Harrymu do ruky.

„Oslovuj ho jménem.“ okřikl ho Harry. „A chovej se k němu stejně zdvořile jako ke mně.“ přikázal – i když to nebylo o moc lepší, vzhledem k tomu, že se na něj Krátura díval, jako by byl něco přilepeného na jeho neexistující botě.

„Ano, pane.“ protáhl. „Tady. Dračí whisky.“ dodal a zmizel.

„To nebylo nutné.“ řekl Snape tiše.

Harry si odfrkl a ignoroval ho. „Co je dračí whisky?“ zeptal se.

Snape se slabě usmál. „Představ si ohnivou whisky… a pak ji smíchej s ředidlem na barvu. Nepil bych to, mohl bys skutečně zemřít.“

„Nádhera.“ poznamenal Harry a odložil láhev stranou. „Zůstanu u jedu, který znám.“ řekl a nalil jim trochu Snapovy ohnivé whisky. „Na… na co vlastně?“ zeptal se a pozvedl sklenku.

„Na vůbec nic. Jaký má smysl si připíjet, když nejsme šťastní?“

Harry se jemně usmál a sesunul se na bok pohovky tak, až měl hlavu opřenou o kostnatý vrchol Snapova ramene. „Chybí mi to. Už teď. Neuplynulo ani půl dne a já…“ Nedokončil větu a tiše popotáhl, neschopen se na Snapea podívat.

Starší muž zamručel, zvuk mu zavibroval pod tváří. Vypil svou sklenku jedním lokem, znovu si nalil a pak neobratně natáhl ruku a objal Harryho kolem ramen.

To úplně zlomilo jeho sebeovládání a brzy se třásl tichým pláčem. Seděli – a pili – mlčky dlouho do noci.

***

Když se ráno probudil, Snape byl pryč a Harry zjistil, že usnul na stále ještě přeměněné pohovce. Obličej měl opuchlý a s hrůzou zjistil, že láhev ohnivé whisky i dračí whisky jsou téměř prázdné. Jelikož oba očividně přežili, usoudil, že se nejspíš skutečně neotrávili… i když si byl stejně jistý, že by raději otrávený byl, než aby se cítil tak, jak se cítil teď.

Žalostně zasténal, přetočil se a spadl z pohovky. „Kráturo!“ zavolal a rozčilovalo ho, jak se mu při tom zlomil hlas.

„Pane?“ ozval se Krátura radostně po obzvlášť hlasitém prásknutí. Harry zasténal.

„Lektvar na kocovinu?“

„Ne, pane. Pan Black řekl, že žádný nebude a že kocoviny se mají snášet ‚jako chlapi‘.“ oznámil skřítek.

„Díky, Siriusi.“ zasténal Harry, zatímco se zvedal na nohy a klopýtal směrem ke koupelně.

„Pán má sovu.“ oznámil Krátura, když k ní dorazil – už tam seděl, na okraji umyvadla. Harry se kolem něj protáhl a poklekl vedle starobylého záchodu, potěšený, že zatím nemusel zvracet.

„Můžeš mi ten dopis přečíst?“ požádal žalostně.

„Ne.“ odpověděl Krátura a luskl prsty. Dopis – nejspíš – se vznášel do Harryho zorného pole.

„Drahý Harry.“ začalo očarované psaní.

„Prosím, přijď mě navštívit do mé kanceláře dnes nebo zítra. Jsem si jistý, že jste po oslavách absolvování školy všichni unavení, ale rád bych si s tebou promluvil o tvé budoucnosti v řadách bystrozorů. Gratuluji a brzy na viděnou. Ministr Kingsley Pastorek.“

Dopis skončil – a okamžitě se roztrhal na kousky. 

Hulák. Ale tichý. Harry naprázdno polkl.

„Ach, pánův host tohle nechal.“ řekl Krátura, když se vrátil s ještě hlasitějším prásknutím.

„Nechal co?“ zakňoural Harry a podíval se na něj. V ruce držel malou lahvičku – Harry se slabě zasmál. „Díky, Kráturo.“ řekl, vzal si ji a vypil její obsah na jeden zátah.

„Použil laboratoř. Říkal, že je to pro pána.“ zavrčel skřítek, když odcházel – zjevně ne na Harryho. „Špinavý muž to celé nechal Kráturovi na uklízení…“ Mumlání se ztratilo v chodbě a Harry čekal, až ho úleva z lektvaru na kocovinu zase složí dohromady.

Téměř zapomněl, jak skvělý je pocit nechtít zemřít, než se vzpamatoval natolik, aby se oblékl – a těšil se, až uvidí Kingsleyho.

Koneckonců tohle byla jediná část jeho budoucnosti mimo Bradavice, na kterou se opravdu těšil – být bystrozorem. Trénovat bude i s Ronem, nemluvě o několika dalších absolventech… ano, na tohle se těšil.

Oblékl se s úsměvem a těšil se, až Severuse brzy navštíví ve své nové uniformě.