Harry se vytratil z večeře hned, jak mohl. Nebylo to úplně snadné – dost lidí se ho ptalo, jestli půjde na malé silvestrovské setkání na nádvoří. Nejtěžší bylo odmítnout Minervu – zvlášť když na něj mrkla a nabídla, že přimhouří oči nad jakýmikoli ohňostrojovými výstřelky, na které by mohla narazit.

Popravdě se tam chtěl podívat… ale čas chtěl strávit raději se Snapem. Takže jakmile se vymanil z pozornosti ostatních, zamířil rovnou dolů, srdce mu bušilo očekáváním.

„Ahoj!“ pozdravil Snapea, který nadzvedl obočí hned, jak otevřel dveře. „Promiň, že jdu pozdě, musel jsem se vyhýbat pozváním.“

„Pořád tak oblíbený?“

Harry se zamračil. „Říkal jsem, že mě to mrzí.“ zakňoural.

Snape si odfrkl a pustil ho dovnitř. Harry se usmál, když uviděl, že Snape nejen položil jejich zásobu doutníků a svou skotskou na zem ke dvěma sklenkám, ale také připravil několik polštářů, které podle všeho z něčeho přeměnil – normálně do pokoje rozhodně nepatřily. Jejich majitel kývl hlavou směrem k připravenému místu a Harry se s úsměvem posadil. Snape si sedl také, téměř se rozvalil na polštářích, dlouhé nohy natažené pohodlně před sebe. Když otevřel dveře, měl na sobě jen košili a kalhoty – a teď neztrácel čas a otevřel krabici s doutníky. Uvnitř ležely ty, které už kouřili dřív – i ty, které koupil Harry.

Zmijozel vzal jeden z nich – ten bílý – a podal ho Harrymu. Ten ho s úsměvem přijal a posunul se o něco blíž. „Dáme si je spolu všechny?“ zeptal se – předpokládal, že to druhý muž bude chtít.

Nastala krátká pauza, než Snape přikývl. „Měl jsem podezření, že tenhle by se ti mohl líbit. A pokud ano, měl jsem podezření, že mně také.“ řekl s tajuplným úsměvem. Harry se zamračil, ale fascinovaně sledoval, jak Snape znovu odřízl špičku doutníku a lusknutím prstů vykouzlil oheň.

Usmál se a stáhl doutník zpátky. „Jak to kouzlo funguje?“ zeptal se a ukázal na plamínek, který mu právě zhasl na prstech.

„Omezená, slabší forma Incendia využívající velmi malé množství magie.“

„Můžu to zkusit?“

„Ardeo.“ řekl Snape s uchechtnutím. „Lusknutí prsty usnadňuje zažehnutí magie, ale není nutné.“

Harry přikývl a podíval se na ruku, ve které nedržel doutník. Luskl prsty a zamumlal zaklínadlo. Cítil lehké cuknutí – krátkou jiskru, ale žádný plamen.

„Nedostatek síly.“

„Ardeo.“ zopakoval a znovu luskl. Téměř okamžitě vyšlehl malý plamínek – Harry se usmál, spokojený sám se sebou. Ukázal ho Snapeovi, který uznale přikývl.

„Dobře. A teď mi dovolíš ten doutník zapálit, nebo to chceš udělat sám?“

Harry se zasmál a podal mu ho, zatímco se naklonil přes druhého muže pro skotskou a sklenky. Nalil oběma, zatímco Snape zapaloval doutník. Znovu se po celé jeho špičce rovnoměrně rozžhavilo červené kolečko uhlíků.

Snape vtáhl tváře dovnitř a zhluboka se nadechl. Uhlíky se rozhořely a Zmijozel doutník spustil, zaklonil hlavu. Harry se na něj usmál a čekal na verdikt – a na to, až mu ho nabídne. Tmavé oči zajiskřily pobavením, než Snape vydechl a vypustil kouř vzhůru. Oblak byl mnohem hustší než dřív a třpytil se různými barvami, než se rozplynul.

Harry se tiše zasmál. „Dobrý?“

„Sladší, než mám rád.“ odpověděl druhý muž. Podal mu doutník a Harry si ho vzal. Také si potáhl, zavřel oči a zkoumal chuť teplého kouře v ústech – byl sladký, lehčí a vzdušnější než ten předchozí. Spustil doutník a pomalu vyfoukl kouř vzhůru. Vzduchem se vinul a odrážel v sobě barevné odlesky.

„Není špatný.“ řekl Harry s úsměvem. Nabídl ho zpátky Snapeovi, který si znovu potáhl a opět mu ho vrátil.

„Tenhle vynechám. Vybral jsem jeden, o kterém mám podezření, že ti chutnat nebude. Nevadí?“ zeptal se Snape.

Harry se usmál. „Samozřejmě že ne. Jen do toho.“

Posunul se blíž a sledoval, jak Snape opakuje už téměř známé pohyby. Když se druhý muž chystal zapálit svůj doutník, Harry se s úsměvem naklonil dopředu, luskl prsty a nabídl mu ruku. Doutník, který měl Snape, byl tmavě hnědý.

Starší muž na něj přimhouřil oči, než si doutník vložil mezi rty. Rukou sevřel Harryho zápěstí a přitáhl si ho blíž, aby si tím způsobem doutník zapálil. Bylo to zvláštní, svým způsobem, ale Harry si ten pohled užíval víc, než čekal. Když ho Snape pustil, stáhl ruku zpět.

Kouř z Snapova doutníku nebyl bílý – měl bledě šedou barvu. „Lepší.“ prohlásil druhý muž. „Chceš ochutnat?“

Harry se usmál. „Proč sis myslel, že mi nebude chutnat?“

„Je s příchutí anýzu. V podstatě lékořice.“ protáhl Snape a Harry se zašklebil.

„Máš rád lékořici?“

Snape se zasmál a podal mu doutník. „Nemám, ale vůni anýzu mám rád. Myslel jsem, že by se mi tenhle mohl líbit.“

Harry si potáhl a okamžitě se rozkašlal. Chuť byla přeslazená a nepříjemně ulpívala v ústech. Málem upustil druhý doutník, rychle ho vrátil a zapil tu chuť půlkou sklenky skotské. „To bylo odporné.“ zasípal Harry.

Snape se tiše zasmál a otočil hlavu, jako by se chtěl schovat za vlasy. „Varoval jsem tě.“

„A možná tě příště poslechnu.“ řekl Harry a posunul se na podlaze tak, aby se mohl částečně opřít o polštář, o něco níž než druhý muž. Snape zamručel a dál kouřil svůj doutník, přičemž se otáčel stranou, aby kouř mířil daleko od Harryho.

„Možná, hm?“ poškádlil ho.

Harry na něj dětinsky vyplázl jazyk a potáhl si ze svého mnohem lepšího doutníku. Vzpomněl si, co se Snapovi líbilo minule, a napadlo ho, jestli má rád i kouř z tohoto doutníku. Vybavil si poznámku, kterou Zmijozel utrousil o tom, že se mu líbí sledovat, jak Harry kouří.

Znovu vyfoukl kouř vzhůru a stranou a počkal, až totéž udělá Snape, než si znovu potáhl. Nasál víc vzduchu, snažil se na okamžik zadržet co nejvíc kouře – a právě když sledoval elegantní prsty, jak se znovu zvedají k úzkým rtům, převalil se úplně na bok, naklonil hlavu směrem ke Snapeovi a vyfoukl kouř jeho směrem. Bílé pramínky se znovu omotaly kolem černých vlasů a pohrávaly si dokonce i s límcem Snapovy košile.

Starší muž zamručel a slabě se usmál. „Zdá se, že tenhle máš opravdu rád.“

Harry se zasmál – Snape si sice nepotáhl, ale když Harry ze svého ano, téměř se naklonil blíž. Harry to zopakoval a vyfoukl kouř přes rozepnutý horní knoflík Snapovy košile.

„Ten kouř je příjemný. Jen nechutná tak dobře.“ přiznal.

Snape přikývl a opřel se zpátky, aby pokračoval ve svém doutníku. „To jsem ti říkal. Jsou... příjemné, ale zdaleka nestojí stovky galeonů.“

Harry se zasmál. „Jo. Do Nového roku zbývá ještě hodina, že? Pak si dáme jeden z těch drahých.“

„Jestli chceš. Ačkoli si vzpomínám, že jsi to označil za odporný zlozvyk.“ poškádlil ho Snape.

Harry se zazubil a vyfoukl drobný obláček kouře mužovi do obličeje, než normálně vydechl. „Nevím, o čem mluvíš. Kromě toho, pokud to není škodlivé...“

„Ne. Kdyby bylo, odrazoval bych tě od toho. Problémy, které mají mudlové se svými, se dají snadno vyřešit několika jednoduchými přísadami.“

„V doutnících jsou lektvary?“ zeptal se Harry překvapeně.

„Přirozeně.“ Snape si potáhl. „Existují dokonce takové, které během kouření mění chuť doutníku.“

„To snad ne, vážně?“ zeptal se překvapeně a nadšeně. „Máš nějaké?“

„Myslíš, jestli jsem předvídal tenhle rozhovor a strávil včera dvě hodiny jejich přípravou?“ pronesl Snape samolibým tónem.

Harry se rozesmál. „No samozřejmě, ty jsi geniální. Tak je ukaž!“ požadoval. Starší muž si odfrkl, doutník mezi rty, zatímco vytáhl hůlku z kapsy, na které téměř ležel, a pak se znovu uvelebil. Přivolal tři lahvičky a hůlku odložil.

„Tři příchutě. Švestka, bříza a třešeň.“ řekl.

„Bříza?“

„Kouříš něco, co má mezi chuťovými tóny santalové dřevo.“ protáhl Snape. „Dřevité příchutě jsou u doutníků běžné.“

„No, ten druhý chutnal po bobulích. Asi se mi bude líbit nejvíc švestka?“ navrhl.

Starší muž si povzdechl a otevřel lahvičku. Na jejím konci byla pipeta a Snape natáhl kapku tmavé tekutiny. Harry mu nastavil doutník, ale profesor zavrtěl hlavou. „Ne. Otevři pusu.“ přikázal.

Harry si odfrkl, ale poslechl. Překvapilo ho, když mu Snape lehce zaklonil hlavu a na jazyk mu dopadla kapka.

„Chutná to... nijak?“

„To není sirup, pane Pottere.“ protáhl Snape. „Potřebuješ jedno nebo dvě potáhnutí.“

Harry přimhouřil oči, když poslechl, a aby Snape nestihl zareagovat, rychle se nadzvedl a naklonil blíž. Otevřel ústa a vyfoukl kouř přímo Snapovi do obličeje, mnohem přímočařeji než předtím. K jeho překvapení starší muž zasténal, tiše a měkce, takovým způsobem, že by to z větší dálky neslyšel. „Harry.“ pronesl Snape a Harry na okamžik ignoroval, jak zvláštně se při tom zvuku cítil.

„Harry.“ odpověděl Snape znovu, podle Harryho trochu zadýchaněji. Zblízka viděl jednotlivé vrásky kolem mužových očí i drobné nedokonalosti jinak docela hezké pleti.

Harry si znovu potáhl a všiml si, jak Snapův pohled přeskakuje mezi doutníkem a jím, zatímco zadržuje dech. Uvědomil si, že Snape čeká, až to udělá znovu. Tiše se uchechtl a otočil hlavu stranou, vyfoukl kouř podél jejich těl. Když se podíval zpátky, Snape se na něj prudce mračil.

Usmál se. „Proč se ti to vlastně líbí? Ten kouř?“

Zamračení povolilo do něčeho trochu rozpačitějšího a Snape se opřel dozadu.

„Raději bych na to neodpovídal.“ řekl formálně.

„Vážně?“

„Prosím, Harry. Ne...“ požádal tiše.

Harry na okamžik pocítil výčitky – nevěděl proč, ale bylo zřejmé, že to Snape myslí vážně. Potáhl si znovu a naklonil se ještě blíž, až by si mohl přitisknout nos k jeho čelisti, kdyby chtěl.

„Dobře.“ souhlasil a vyfoukl kouř tam, na Snapův krk, sledoval, jak se barevné pramínky vlní po odhalené kůži – a po jizvách. Náhle si vzpomněl na zbytek jizvy na Snapově hrdle, na připomínku jeho střetu s Nagini. Ta myšlenka zmizela ve chvíli, kdy starší muž znovu vydal ten tichý zvuk, kterému Harry nerozuměl, ale rád ho slyšel. Znovu se položil na záda.

Trvalo ještě asi minutu, než si Harry všiml změny. „Ono to chutná jinak.“ poznamenal. „Jen velmi slabě.“

„Líbí se ti to? Můžu ti dát větší dávku.“

Chvíli o tom přemýšlel. „Radši bych zkusil třešeň. Možná trochu víc z té?“ navrhl.

Snape ji připravil a Harry otevřel pusu, stále vleže. Zaslechl tiché odfrknutí, ale Snape mu stejně nakapal tmavou tekutinu na jazyk. „Spratku.“ řekl, když skončil.

„Spratka, kterého máš po večerce ve svých komnatách, kouří a pije. Opatrně, profesore Snape, nebo si začnu myslet, že na mne máte špatný vliv.“ řekl s úšklebkem.

Starší muž lehce zakašlal a pobaveně se uchechtl. „Nebe chraň. Má pověst musí zůstat neposkvrněná.“ protáhl.

Harry se k němu otočil a zazubil se.

„Popravdě si myslím, že pro polovinu studentů by tě to jen udělalo cool.“

„Merline, ne.“ odfrkl si muž. „Na své pověsti mi záleží jen pramálo, ale tohle je odporná představa.“ prohlásil.

Harry se zasmál a znovu si potáhl – tentokrát měl doutník výraznou třešňovou příchuť. Chvíli kouř podržel, než ho vyfoukl. „Je to dobré, ale myslím, že ne lepší než normální chuť doutníku.“ přiznal.

Snape přikývl. „Měl bys vyzkoušet ten poslední.“

„Břízu?“ Harry věděl, že zní skepticky – protože byl.

„Uděláš mi tu radost?“ požádal Snape a ledabyle připravoval roztok.

„Dobře.“ souhlasil a otevřel pusu.

„Nejdřív skotskou, ať smyješ třešeň.“ nařídil muž.

Harry pusu zase zavřel a nadzvedl se natolik, aby se napil. Teprve tehdy si všiml, že se Snape kolem něj přisunul o něco blíž, aby na něj lépe dosáhl. S povzdechem si zase lehl a znovu otevřel ústa.

„Neměl bys být tak… důvěřivý, když ti muž říká, abys otevřel pusu, Harry.“ protáhl Snape poté, co aplikoval lektvar.

Harry se uchechtl. „Vážně? To mi chceš říct, že bych si měl dávat pozor na cizí lidi se sladkostmi?“

„Co by asi řekla slečna Weasleyová, kdyby věděla, jak snadno si lehneš a otevřeš pusu pro někoho jiného?“ zeptal se.

Harry se zašklebil. „Myslím, že většina mých přátel by si myslela, že jsem blázen už jen proto, že jsem tady. Ginny…“ na chvíli se zamyslel. „Upřímně si myslím, že by jí to bylo jedno.“

Snape zakašlal a posadil se o něco rovněji, aby to rozdýchal. Harry ho trochu ustaraně sledoval, než se vzpamatoval.

„Kuř ten svůj doutník, ty zatracené dítě, a řekni mi, jestli ti chutná.“ vyštěkl, jakmile se vzpamatoval pod Harryho pozorným pohledem.

Harry se znovu zasmál a udělal, co mu bylo řečeno. Jako by Snape přesně odhadl načasování, další potažení skutečně odhalilo chuť – a i když by ji Harry nedokázal pojmenovat jako břízu, byla výrazně dřevitá… a příjemná.

„Líbí se mi.“ přiznal a vyfoukl kouř směrem ke Snapeovi, který se znovu usmíval.

„Dobře. Tenhle by měl ladit nejlépe s doutníkem, který kouříš. Pro každý z nich jsem udělal jednu příchuť.“

„A která patří k tomu tvému?“ zeptal se zvědavě, co by mohlo ten příšerný anýz zlepšit.

„Švestka.“ odpověděl Snape. „Chceš to zkusit?“

Harry upil skotské a opatrně se posadil. Snape mu znovu podal třešňovou příchuť – tentokrát si všiml, že jsou to tři kapky. Nechal si sklenku po ruce a přijal doutník, zatímco svůj na chvíli podal Snapeovi.

„Prvních pár potažení bude příšerných, že?“

„No… mohl bys prostě minutku počkat, než to začne působit.“ poznamenal Snape ledabyle a potáhl si z Harryho doutníku.

Když si uvědomil, že byl nachytán, odfrkl si a přemýšlel, jak se pomstít. Starší muž vypadal až příliš samolibě. Naklonil se dopředu a volnou rukou zachytil Snapovo zápěstí – muž kladl jen minimální odpor, když si ho Harry přitáhl natolik blízko, aby si mohl znovu potáhnout, zatímco doutník stále držely Snapovy dlouhé prsty. Jen lehce se přitom otřely o Harryho rty, ale tomu to bylo jedno. Celou dobu se díval Snapeovi do očí a s potěšením sledoval, jak samolibý výraz rychle mizí.

Spokojeně si znovu lehl. Opatrně zvedl doutník a lehce si potáhl, protože se obával té hrozné anýzové chuti – pořád tam byla, ale jen jako náznak pod výraznou chutí třešní. Zamručel a vydechl. „Lepší, ale pořád ne dobré. Nekoupil bych si ho.“ přiznal. Vyměnili si doutníky zpátky a Snape se slabě usmál.

„Opravdu takhle chceš strávit dnešní večer, Harry?“ zeptal se Snape po několika minutách příjemného ticha.

„Hm? Říkal jsem ti, že jo. Rád s tebou trávím čas.“ odpověděl bez zaváhání – byla to pravda a navíc taková, kterou pro něj bylo snadné přiznat.

„Nechtěl bys být o půlnoci na nádvoří? Uviděl bys ohňostroj.“

„Hm, musel bych tam jít sám.“ odpověděl klidně a znovu si potáhl.

„Ve společnosti plné lidí bys sotva byl sám.“ poznamenal Snape posměšně.

„Půjdu tam, jestli chceš.“ nabídl ostře.

„Ne, já nemyslel… Jen se chci ujistit, že nebudeš litovat svého posledního Silvestra v Bradavicích.“

Harry se usmál, konečně pochopil, a přisunul se ke Snapeovi blíž. Teď leželi asi půl stopy od sebe, na boku, čelem k sobě.

„Nebudu. Nelitoval jsem Vánoc a tohle není jiné.“

„Dobře.“ připustil Snape.

Harry si překvapeně všiml, že Snapův doutník už byl skoro vykouřený – zatímco jeho měl ještě dost. Snape si jeho zvědavého pohledu všiml.

„Je to jiný typ. Nevydrží tak dlouho.“

„Jen dobře.“ zamručel Harry. „Bleh.“

Starší muž se zasmál, uhasil ho a zbytky nechal zmizet. „Takže ten tvůj schvaluješ?“

„Je fajn. Obzvlášť se mi líbí ten kouř.“ řekl a na důkaz si znovu potáhl a vyfoukl ho vzhůru. Snape souhlasně přikývl.

„Mně také.“

Harry se uchechtl. „Tak nemůžeš říkat takové věci a pak vyšilovat, když se zeptám, co je na tom tak skvělé.“

Snape natáhl ruku po Harryho doutníku. Ochotně mu ho podal a sledoval, jak si z něj druhý muž potáhl. Starší muž pomalu vydechl, kouř se sotva pohnul a naplnil prostor mezi nimi jemnou, docela příjemnou vůní. Harrymu nevadila, ale rozhodně se mu nelíbila tolik jako Snapeovi.

„Možná ti to řeknu později.“ nabídl Zmijozel. „Jen si nemyslím, že bys to chtěl vědět.“

„Přemýšlím o tom už od minula.“ řekl Harry. Aby si ověřil to, co už tušil, posunul se výš po polštářích, až měl hlavu ve stejné výšce jako Snape. Bylo to zvláštní – jejich obvyklý výškový rozdíl byl přece jen dost výrazný.

Když se na něj díval takhle, vypadal nějak jinak. Jeho rysy nebyly tak ostré a jednotlivé části obličeje k sobě působily mnohem přirozeněji.

Harry si potáhl z doutníku a nabídl ho Snapeovi, zatímco zadržoval kouř. Starší muž odmítl, jeho klidný pohled zůstával upřený na Harryho. V tmavých očích bylo cosi pobaveného – a také cosi unaveného. Jen nevěděl čím.

Uvědomil si, že kouř drží už docela dlouho, a pomalu ho vyfoukl do prostoru mezi nimi. Snape téměř zapředl a vlastním dechem rozvířil bílé pramínky, které mezi nimi přetrvávaly.

„Proč se ti to líbí, Severusi?“ zašeptal Harry.

Tmavé oči se zachvěly a zavřely, zatímco si muž povzdechl – a Harry si mezitím uvědomil, že mu srdce buší jako splašené a prsty se mu třesou, když znovu zvedl doutník. Přesně ve chvíli, kdy věděl, že žhavé uhlíky pohasnou, se Zmijozelovy oči znovu otevřely.

Harry sledoval odraz bílého kouře v téměř černých očích, když ho znovu vydechl mezi ně oba.

„Ty ses nedovtípil?“ zeptal se druhý muž.

„Ne. Říkal jsi, že mi to povíš.“ zopakoval.

„Říkal jsem možná.“ opravil ho Snape.

Harry si odfrkl a překulil se na záda, zatímco Snape zůstával po jeho pravici. Mimochodem si uvědomil, že se mu začíná rýsovat problém v kalhotách – a nedokázal úplně pochopit proč je vzrušený. Věděl, že je nejspíš opilý – už dávno přestal sledovat, kolik skotské vypili – jen si nebyl jistý, kdy a proč se jeho telo rozhodlo projevit takový nadšený zájem.

„Promiň, Harry.“ řekl Snape a také se přetočil blíž, na břicho. Harry si odfrkl a vyfoukl další obláček kouře vzhůru. „Opravdu si myslím, že by tě vysvětlení znepokojilo.“

„Pochybuju, ale dobře, jak chceš.“ odpověděl podrážděně.

Dlouhé prsty mu vzaly doutník a ukradly si pár potažení.

„Ty… jak by ses cítil, kdyby s tebou kouřila slečna Weasleyová?“ zeptal se Snape.

„Hm? Myslím, že by se jí to nelíbilo.“ odfrkl si.

„Možná ne, ale… představ si ten obraz. Udělej mi tu radost.“ požádal Snape.

„Fajn.“ souhlasil Harry a snažil se představit si Ginny takhle blízko, jak spolu sdílejí doutník a smějí se u skotské. Ta představa úplně neseděla, ale snažil se soustředit na to, co tím Snape myslí, představit si Ginny, jak mu bere doutník stejně jako on jemu. „Asi… by to pořád bylo fajn?“ řekl rozpačitě.

„Merline, já jsem snad blázen.“ zasténal Snape a vyfoukl kouř do polštáře, o který se opíral. „Prostě… zapomeň na to. Stačí říct, že se mi to líbí a že nemáš nejmenší povinnost podporovat právě tuhle moji zálibu.“ dodal kysele a s definitivní tečkou v hlase.

Harry zamručel. „Dobře. Každopádne, mně to nevadí. Ten bílý kouř na tobě vypadá dobře. Jestli chceš, budu to dělat dál.“

„Nenuť se do toho.“ vyštěkl Snape.

Harry se zasmál a natáhl se pro doutník. „Nenutím. Jenom se cítím… trochu opile.“ přiznal. To přiznat mohl. O své erekci – už o něco výraznější nejspíš po představách s Ginny – rozhodně mluvit nehodlal.

Rozhodnutý rozptýlit sám sebe se Harry znovu překulil ke Snapeovi. A znovu špatně odhadl vzdálenost – zjistil, že když pije, jeho prostorové vnímání nestojí za nic, ovšem trochu pozdě. Tělem zavadil o Snapea, hrudí se na okamžik opřel o jeho úzké rameno, než našel rovnováhu a usadil se tak, aby se alespoň těsně nedotýkali.

Nevěděl, co dál, a tak se nadzvedl na loket. Druhý muž udělal totéž. Snape si ho prohlížel obezřetně právě ve chvíli, kdy si Harry znovu potáhl. Nabídl mu doutník, Snape ho s mračením přijal, ale spustil ruku, když Harry lehce naklonil hlavu a vyfoukl kouř přes jeho ruce. Okamžitě to přitáhlo jeho pozornost – Snapovy ruce vypadaly už samy o sobě neuvěřitelně elegantně, když držely doutník – a s hustým bílým kouřem obtáčejícím se kolem nich a záblesky barev uvnitř vypadaly skoro…

Zarazil se dřív, než tu myšlenku dokončil. „Nevadí mi to. Jenom… tě nechci rozzlobit.“ nabídl upřímně.

„Ach.“ řekl Snape trochu ztraceně. „Já… tos neudělal. A ani se to nestane. Ale zároveň od tebe nečekám, že se budeš cítit zodpovědný za jakékoli moje… potěšení, Harry.“ pronesl tiše a trochu chraplavě.

Harry zamručel. „Někdy nerozumím ani polovině toho, co říkáš.“

Snape si v tichosti několikrát potáhl. „Líbí se mi ta… intimita toho.“ přiznal nakonec. Harry ho sledoval a přemýšlel, co tím myslí. „Je na tom určitá… přitažlivost.“ dodal.

„Jako když tvoje ruce vypadají elegantně, když držíš doutník.“ vyhrkl Harry. Snape k němu prudce otočil hlavu a nevěřícně na něj zíral. „Co? Máš hezké ruce.“

„Myslím, že jsi opilý.“ prohlásil Zmijozel a lehce se zavrtěl. „Ale ano… asi něco takového. A nic mi nedlužíš. Ani tuhle… shovívavost.“

Harry přikývl a doplnil si zbytek skládačky sám. Vzhledem k Snapově osamělosti a téměř hladovým reakcím, kdykoli mu Harry nabídl útěchu, to byl nejspíš jen další způsob, jak být nablízku někomu, koho měl – jak Harry podezíral – dost rád na to, aby ho považoval za přítele.

„Jen tak mimochodem, nejsem opilý.“ podotkl a podal mu doutník zpátky. Byl už skoro dokouřený. „Jen trochu přiopilý. A asi… se mi líbí, že se to líbí tobě.“ přiznal – a byla to pravda. Miloval ty reakce, tichá povzdechnutí, rozpačité zamručení a chvění tmavých řas pokaždé, když to udělal.

„Ach.“ řekl Snape znovu. Uhasil doutník a nechal ho zmizet. „Dal by sis… ještě jeden?“ nabídl a natáhl se po krabičce.

„Jasně.“ usmál se Harry. Snape vytáhl poslední doutník, který spolu vybrali. „A co je tenhle?“

„Tenhle je… no, možná trochu pochybnější než ty předchozí dva.“ řekl muž. „Něco dalšího, s čím se moje generace občas setkala. Popravdě jsem to nikdy nezkoušel, ale…“

„Tráva.“ tipnul Harry.

Snape přikývl. „Jen trochu. Jestli to chceš vyzkoušet taky.“

„Takže by to bylo nové i pro tebe?“

„Ano.“ potvrdil Snape – a z nějakého důvodu ho to zaujalo ještě víc.

„Máš hrozný vliv, profesore Snape.“ prohlásil pobaveně.

„Vážně? Sám od sebe bych si to určitě nekoupil.“ odvětil a začal doutník připravovat. Harry zamručel a naklonil se blíž, hrudí zavadil o Snapovo rameno, když mu nabízel oheň.

Doutník se znovu přitiskl k úzkým rtům, zatímco ho Snape zapaloval o plamen na Harryho prstech. Harry využil příležitosti a studoval mužův profil. Snape samozřejmě nebyl velice pohledný, ale… v tlumeném světle, s uhlíky doutníku zářícími mezi nimi, si Harry skoro dokázal namluvit, že ano, že by mohl být, podobně jako jsou hezké na pohled řecké sochy, i když nejsou vyloženě krásné.

Zůstal blízko, dokud se k němu Snape nepodíval. Byl příliš uvolněný na to, aby se cítil nesvůj, a tak se jen lehce usmál. Starší muž si odfrkl s drobným úsměvem a potáhl si z nového doutníku. Několik vteřin se mračil, než vyfoukl kouř a podal ho Harrymu.

„Nechutná?“

„Ta chuť mi nesedí. Je… zvláštní.“

Harryho to teď zajímalo, a tak si potáhl stejně jako u předchozích. Téměř okamžitě se mu ústa zaplnila něčím podivně připomínajícím cukrovou vatu. Bylo to příliš sladké a vzdáleně to chutnalo jako pach některých méně příjemných ingrediencí do lektvarů. Rozkašlal se a rychle se posadil, aby nekašlal přímo na druhého muže. Několikrát si odkašlal a lehce sípal.

„To je příšerné.“ zasténal. „Ne. Rozhodně ne.“ zavrtěl hlavou.

Snape, který se na něj přes rameno mračil, přikývl. „Souhlasím. Nestojí to ani za ten vzduch.“

Doutník zmizel a Harry si znovu lehl na bok, asi o pár centimetrů dál než před minutou. „Tak to vypadá, že do půlnoci zůstáváme u skotské.“ řekl s malým úsměvem.

Snape přikývl a černé vlasy mu sklouzly dopředu. „Jen to nepřežeň. Nerad bych, abys odpadl před půlnocí.“

Harry se uchechtl. „Dal bys mi vystřízlivovací lektvar, ne?“

„Musel bych, nejspíš… ale raději bych nám oběma nezkazil večer.“

„Zatím si ho užívám.“ přiznal lehce. „Je to… vážně zábava.“

„Prosím tě, nezačni teď kouřit, Harry.“ ušklíbl se Snape.

Harry se zasmál a znovu si lehl, hlavu opřenou o loket a polštář pod ním. Takhle byl Snape stále opřený o lokty a Harry pod ním, úhel byl o něco bližší tomu, na jaký byl zvyklý. „Nenapadá mě jediná situace, kdy bych chtěl kouřit, kromě, no, nás dvou na podlaze tvého obýváku.“ přiznal s malým úsměvem.

Snape tentokrát napůl zakašlal a napůl se rozesmál kolem doušku skotské, který právě pil. „Merline, Pottere, posloucháš se vůbec?“

Harry si svá slova několik vteřin přehrával v hlavě, než vybuchl smíchy. „Oh! Ach jo, uznávám, že to nevyznělo nejlíp.“ řekl s posledním uchechtnutím. „Ale stranou té nešťastné formulace to myslím vážně. Je to jako… skoro takový rituál. Klidně mi říkej hlupáku, ale tak mi to připadá.“ přiznal s úsměvem.

Když se Harry podíval vzhůru, tmavé oči působily naprosto vážně. „Vůbec ne hloupé. Dokonce… souhlasím. Do určité míry. Spíš mě překvapuje, že ty máš sklon k takovým… věcem. Nečekal bych, že pomalé, vychutnávané zážitky budou něco pro tebe.“

„Zjevně jsou. Ale koho to zajímá? Hlavně že si to oba užíváme. Ty… si to užíváš, že?“ zeptal se náhle znepokojeně.

„Velice.“ zapředl Snape tiše. „Ale sotva je to moje potěšení, které je zde… sporné.“

„Ani moje není, protože jsem jasně řekl, že se mi tohle všechno líbí.“ upřesnil Harry.

Snape vypadal… skoro potěšeně, jako by ho Harryho slova udělala šťastným. Harry se odtáhl a zavrtěl se, dokud se nepřekulil na břicho i on. Přitisklo to jeho tělo k Snapovu, od ramene ke koleni, ale ani jeden z nich se nepohnul. V téhle poloze mohl Harry dopít svou sklenku.

„Jeden každý o půlnoci?“ nadhodil Harry.

Starší muž si povzdechl. „Jestli chceš. Nemám ani nic proti… společnému.“

Harry zamručel. „Dobře. Jeden určitě stačí. Ještě skotskou? Nebo co takhle jeden pomerančový panák na půlnoc?“ zeptal se nadšeně.

Snape se zašklebil. „Pokud mi bude dovoleno vybrat si příchuť, kterou nesnáším o něco méně…“

Harry se zasmál. „Samozřejmě. Cokoliv budeš chtít.“

„Cokoliv?“ zapředl Snape téměř vyzývavě. „Dávej si pozor, co nabízíš Zmijozelovi, pane Pottere.“

Harry si odfrkl, jako vždy podrážděný použitím svého příjmení.

Omezil se na úsměv směrem ke staršímu muži a vydržel s ním, dokud se neobjevila známá černá hůlka a nebyly přivolány panáky.

„Skoro půlnoc.“ řekl Snape. „Skoro nový rok.“

„První v mém životě bez temného čaroděje visícího nade mnou.“ usmál se Harry a opřel si hlavu o složené paže, zatímco se díval na Snapea.

Uvědomil si, že se usmívá i ten druhý. „Na svobodu.“ řekl Snape, dolil si skotskou a položil Harryho panáka před něj.

„A na přátele.“ řekl Harry lehce a ťukl si sklenkou o Snapovu. Už pil, kdy si uvědomil, že ano, Snape je teď nějakým způsobem jeho přítel.

Tělo přitisknuté k jeho se pohnulo a zdálo se, že se přisunulo ještě blíž, i když by Harry neřekl, že je to ještě možné.

„Chceš doutník?“ zeptal se Snape o několik okamžiků později.

„Jasně.“ odpověděl Harry. Sledoval, jak ho Snape připravuje, natolik zabraný do myšlenek, že mu ani nenabídl oheň – alespoň dokud si nevšiml, že na něj muž čeká s pozvednutým obočím.

Harry se usmál a seslal kouzlo, fascinovaně sledoval, jak dlouhé prsty sevřely jeho zápěstí a znehybnily mu ruku. Doutník se znovu přitiskl ke Snapovým rtům, když si ho zapaloval, a Harryho pustil teprve tehdy, když byl s výsledkem spokojený.

„Proč ho teď zapaluješ zrovna takhle?“ zeptal se Harry, než přijal nabízený doutník. Snape si z něj ještě ani nepotáhl.

„Proč ne? Existuje mnoho způsobů.“

„Jo?“

„Jestli někdy budeme kouřit dva doutníky najednou, ukážu ti to.“

Harry se usmál a potáhl si poprvé, překvapený, o kolik lepší byl tenhle než ten bílý předtím.

Podržel kouř v plicích, otočil se ke Snapeovi a vyfoukl ho jeho směrem. Oči měl přivřené a sledoval spokojený výraz Zmijozelovy tváře. „Vynikající.“ řekl Snape tiše.

„Tenhle je tak dobrý.“ odpověděl Harry, zopakoval to a podal doutník Snapeovi.

„Ano.“ zašeptal druhý muž a převzal ho. Svůj kouř vyfoukl stranou od Harryho a znovu mu nastavil profil. Když se na něj Snape znovu podíval, bylo v jeho očích něco příjemně hřejivého, něco, co se Harrymu líbilo. Vyvolalo to v něm chuť trochu zatlačit, nějak Snapeovi něco dát… jakkoli. Tomu impulsu nerozuměl, ale…

Harry si potáhl a zavrtěl se, dokud neležel znovu na boku. Snape si odfrkl, ale udělal totéž, až leželi dost blízko na to, aby se téměř dotýkali, hrudník proti hrudníku, Harry napravo, Snape nalevo proti němu. Harry se opíral o pravý loket a v druhé ruce držel doutník. Byli tak blízko, že musel trochu sklonit hlavu, aby při kouření omylem nezavadil žhavým koncem o Snapovu kůži. Když si potáhl, podal mu ho.

Mlčky sledoval, jak si potahuje i Snape, hlavu zakloněnou snad co nejvíc dozadu, aby mohl vyfouknout kouř vzhůru. Harry sledoval i jeho polknutí, pohyb Adamova jablka na krku. Než si stačil uvědomit, co dělá, naklonil se dopředu s pootevřenými rty a vyfoukl kouř přes odhalenou kůži. Nedotkl se ho, ale stačilo by nepatrné postrčení. Přemýšlel, jestli je ten kouř na kůži teplý.

Mezi nimi zaznělo tiché zasténání, umlčené právě ve chvíli, kdy se Harry odtáhl. „Líbí se mi podporovat tvoje… potěšení.“ usmál se Harry.

„Harry, ty…“ řekl Snape tiše.

„Chceš, abych přestal?“ zeptal se a znovu si potáhl.

„Ne.“ odpověděl Snape jistě, i když jeho pohyby jisté nebyly ani trochu. Znovu pomalu zaklonil hlavu a dlouhé prsty vzaly doutník z Harryho ruky. Harry sledoval pohyb jeho hrudníku při nádechu a potažení.

Počkal, dokud druhý muž neskončil, dokud neviděl, jak uhlíky téměř pohasly, a pak se znovu naklonil a zopakoval to. Překvapilo ho, když se za jeho hlavou objevila ruka, prsty se mu zanořily do vlasů, pročesaly je a přitáhly ho blíž, zatímco vydechoval.

Rty se mu jen na okamžik otřely o bledou kůži, jen proto, že Snape nechal prsty zapletené v jeho vlasech. Zasténání, které tím vyvolal, bylo jiné, hlasitější, a přesto trochu potlačené.

Pochopil proč ve chvíli, kdy se ta ruka stáhla – Snape měl doutník mezi rty a zasténal kolem něj. Kdyby už Harrymu srdce nebilo jako splašené, tohle by to zařídilo – a o vteřinu později mu ta samá ruka, která ho přitáhla blíž, přitiskla doutník přímo ke rtům, naléhavě.

Harry na Snapea zíral, vtáhl tváře dovnitř a sotva vůbec vnímal chuť, než mu byl doutník zase odebrán a než byl znovu přitažen blíž. Tentokrát tak silně, že by se byl převrátil dopředu a musel se zachytit o Snapův bok, aby na něj nespadl.

To nepřipadalo v úvahu – byl nějakým nevysvětlitelným způsobem bolestně tvrdý a raději by zemřel, než aby druhému muži došlo, že ho zřejmě vzrušuje kouření.

Vyfoukl kouř dolů, přes Snapovu hruď, límec a krk. Odpovědí mu bylo jen tiché zamručení a pak byl znovu propuštěn. Fascinovaně sledoval, jak roztřesené prsty neobratně rozepínají další knoflík, druhý na Snapově košili. Odhalilo to jen nepatrný proužek kůže, o něco větší než předtím.

Doutník se mu znovu přitiskl ke rtům, než mu ruka znovu sklouzla kolem hlavy. Tentokrát ho nepřitahovala blíž, prsty mu jen lehce a rychle pročesávaly vlasy. Sám se naklonil dopředu, přijal tu tichou žádost, pootevřel ústa a vydechl na nově odhalenou kůži. Muselo to být teplé, muselo to být příjemné, protože Snape tentokrát zasténal nahlas, ten zvuk byl v jeho hlubokém hlase neuvěřitelný. Harry se odtáhl, sáhl za sebe a vzal doutník z prstů ve svých vlasech. Ruku tam nechal a přitiskl doutník ke Snapovým rtům stejně, jako to předtím dělal Snape jemu.

Tmavé oči se zachvěly a zavřely, rty se sevřely kolem jeho prstů a kolem doutníku a výrazné lícní kosti ještě vystoupily, když vtáhl tváře dovnitř.

Harry se bezdečně zasmál, ani nevěděl proč, příliš pohlcený okamžikem, než aby o tom přemýšlel. Přemýšlel ale, jestli je Snape ovlivněný stejně, jestli je třeba taky tvrdý, nebo jestli je divný jen on, podivně opojený atmosférou, alkoholem a doutníkovým kouřem.

Snape se nadzvedl a naklonil dopředu, prsty mu tentokrát zvedly Harryho hlavu a odhalily krk. Nechal ho – byl zvědavý, jaké to bude.

Snape vydechl, sladká vůně doutníku z druhé ruky mu naplnila nos a cosi neuvěřitelně jemného zavadilo o kůži na jeho krku. Cítil, jak mu po těle naskakuje husí kůže, když po ní kouř sklouzl, jen náznak tepla, jen náznak doteku bez jediného skutečného kontaktu.

Snape se opřel dozadu a jeho výraz byl podivně ostražitý, zatímco se Harry smál a začínal trochu chápat, proč to má ten druhý muž rád.

Harry si znovu potáhl a napodobil, co udělal Snape, nadzvedl se a naklonil se nad něj, tentokrát vyfoukl kouř těsně podél horní části jeho krku, zatímco jeho pramínky hladily mužovu tvář a čelist.

Tentokrát mu žádná ruka nezajela do vlasů, všiml si s jistým zklamáním. Znovu se položil a s úsměvem se podíval na staršího muže.

„Tohle se mi líbí.“ zašeptal a přemýšlel, proč to zní skoro jako přiznání, a proč zasténané „Harry“ v odpověď zní skoro stejně.

Snape ho chytil za zápěstí a přitáhl blíž, čímž Harryho téměř donutil nechat ho znovu si potáhnout z doutníku. Samozřejmě mu to nevadilo a jakmile ho Snape pustil, potáhl si také.

Starší muž zaklonil hlavu a znovu vyfoukl svůj kouř stranou, zatímco se Harry naklonil dopředu, ústa se vznášela nad pohybujícím se Adamovým jablkem na jeho krku, když vydechoval. Byl si docela jistý – ne úplně – že se jeho rty znovu otřely o kůži, ale žádný protest nepřišel, takže mu to bylo jedno, nevadilo mu to.

Snape mu ukradl doutník z prstů – Harry si sotva pamatoval, kdo ho držel a na kom byla řada. V těch tmavých očích něco zajiskřilo, když mu Snape přitiskl doutník ke rtům naléhavě a dychtivě.

Samozřejmě vyhověl a byl jen trochu překvapený, když se o okamžik později známá tvář naklonila blíž a ty oči byly zpola zavřené.

„Prosím.“ řekl Snape tiše. Harry netušil, o co žádá, když vyfoukl kouř, ale zřejmě to bylo ono, protože starší muž pootevřel rty a téměř ho vysál přímo z Harryho úst, aniž by se ho jedinkrát dotkl.

Pak se Snape pohnul, ústy sklouzl níž a vyfoukl ten samý kouř zpátky na jeho krk. Harryho kůže musela být teplá, protože tentokrát na ní působil chladně, skoro jako příjemná úleva od svědění, o kterém ani nevěděl, že ho má.

Harry si při tom pocitu spokojeně zamručel a až o chvíli později si uvědomil vlastní ruku. Měl ji zanořenou v černých vlasech a použil ji k tomu, aby si druhého muže přitáhl níž k sobě, podél svého krku, jak si zřejmě přál.

Pustil Snapea a ten potřeboval vteřinu, aby se znovu opřel a získal rovnováhu. Ruka se mu znovu třásla, když si o chvíli později potáhl a zůstal na místě, zatímco kouř vyfukoval pryč od nich obou.

Harry si uvědomil, že lapá po dechu, z nějakého důvodu dýchal mnohem rychleji, než aby za to mohl jeden doutník. Také si všiml, že už skoro dohořel, přestože měl pocit, že uběhlo sotva pár minut. Poslepu natáhl ruku k místu, kde věděl, že leží pouzdro na doutníky. Našel ho, vytáhl jeden a mlčky ho podal Snapeovi jako žádost, aby pokračovali.

Druhý muž zasténal, ale přikývl a odřízl špičku. Harry se s uchechtnutím všiml, že mu to trvalo na dva pokusy. Starý doutník byl přitisknut k Harryho rtům, zatímco ruka, která mu ho podávala, si vzala nový a zrcadlila jeho pozici.

Pak se ta samá ruka ovinula kolem Harryho krku a přitáhla ho blíž. Snape přitiskl špičku nového doutníku ke starému a Harry sám pochopil, co má udělat, nasál a nechal uhlíky rozžhnout. Trvalo to několik okamžiků a pár malých obláčků kouře, než byly oba zapálené, každý v jedněch ústech.

Snape se opřel dozadu a Harry si naposledy potáhl ze svého doutníku. Starší muž mu ho vzal a na okamžik se převalil na záda, aby se ho zbavil. Harry překvapeně zalapal po dechu při náhlém přívalu chladu, když to udělal, překvapený, jak moc pro něj znamenalo být jen pár centimetrů od sebe.

O chvíli později byl zpátky, v ruce už jen nový doutník. Tmavé oči si Harryho zkoumavě prohlížely a koutky rtů se mu zvedly do malého úsměvu.

Harry se usmál stejně a natáhl ruku, aby mu doutník ukradl.

Potáhl si a vyfoukl kouř mezi ně. „Nevím, jak to můžeš vydržet dělat jen jednou za rok.“ poznamenal pobaveně a vrátil mu ho.

Snape se zasmál, opravdovým smíchem následovaným opravdovým úsměvem. Úzké rty se sevřely kolem doutníku, než ho znovu podal Harrymu. „Upřímně, právě teď to nevím ani já.“ řekl lehce a jeho slova rozháněla kouř mezi nimi. „Ale o samotě to není taková zábava.“

„Vážně?“ zeptal se škádlivě. „Takže si to teď užíváš?“ zeptal se znovu, zatímco se přisunul blíž jen proto, aby další dávku kouře vyfoukl zase pryč. Harry věděl, co ten druhý chce, co očekává… a bavilo ho ho škádlit.

„Spratku.“ zavrčel Snape, aniž by mu zmizel úsměv.

„Je už po půlnoci?“ napadlo Harryho náhle.

„Předpokládám, že ano.“ odpověděl Snape klidně.

„Dobře.“ řekl Harry a zjistil, že je mu to vlastně jedno.

„Harry, jsi…“ začal Snape, ale umlkl, když se Harry naklonil blíž a vyfoukl kouř podél jeho čelisti.

„Jsem?“ zeptal se, aniž by se odtáhl.

Místo dokončení otázky Snape zasténal a prsty mu přejely po krku. Ten dotek byl příjemný, nic nedržel ani netahal, byl to jen lehký dotek konečků prstů.

Prsty se napjaly, zachvěly a nakonec ho přitáhly tak blízko, že cítil jen jeho dech na kůži Snapova krku. Byl tak blízko, že ho skoro překvapovalo, že se ho ještě nedotýká, a bezděčně přemýšlel, jestli by to Snape chtěl.

Tu pošetilou myšlenku zahnal – samozřejmě že ne, samozřejmě že by nechtěl, stejně jako obecně nestál o Harryho doteky.

Tiše se zasmál, odtáhl se a všiml si, že se ho Snape nijak nesnaží zadržet. Posunul se na polštářích, dokud si znovu nehleděli tváří v tvář. „Začínám chápat, proč to máš rád.“ zašeptal, zatímco si Snape znovu potáhl.

Starší muž si odfrkl. „O tom pochybuju, pane Pottere.“

Harry našpulil rty. „Proč pořád trváš na mém příjmení?“ zeptal se a marně se snažil, aby jeho hlas nezněl ukňouraně.

Snape se ušklíbl. „Možná se mi líbí, když mě opravuješ.“

„Jsem si docela jistý, že ty nemáš rád, když tě opravuje kdokoliv, profesore.“ škádlil ho Harry a natáhl se po doutníku.

Snape ho bez námahy držel mimo dosah, jeho delší končetiny ho udržely daleko za ním. Harry si odfrkl a naklonil se dopředu, aniž by mu vadilo, že se tím jeho hruď přitiskla ke Snapově a knoflíky na mužově košili ho tlačily přes tenký svetr, který měl na sobě.

Nespokojeně zabručel námahou, protože nedosáhl dál než k Snapovu zápěstí, ani když byli přitisknutí tak blízko, jak to jen šlo. U ucha zaslechl melodický smích, Snape se pobaveně smál jeho neschopnosti dosáhnout. Harry ale nebyl nad věcí a klidně hrál nečistě – vrhl se dopředu, převalil je oba, přitlačil Snapea do polštářů a využil jeho momentárního překvapení, aby získal doutník, než se znovu posadil.

S úšklebkem se podíval dolů na Snapea, který teď ležel na zádech a podivně na něj hleděl.

„Vyhrál jsem.“ prohlásil, hluboce si potáhl a pomalu znovu vydechl.

Snape si odfrkl. „Podváděním.“

„Ale no tak, nezlob se.“ řekl Harry a dovolil mu potáhnout si, zatímco ignoroval letmý dotek rtů o své prsty. „Jak jinak jsem měl vyhrát? Jsi mnohem vyšší než já.“

„Mohl jsi říct prosím.“ odpověděl Snape a znovu se uvolnil.

„Tohle byla větší zábava. Kromě toho jsi Zmijozel, od kdy ti vadí podvádění?“ škádlil ho Harry a dál se na něj culil.

„Od chvíle, kdy jsem kvůli němu zjevně prohrál.“ odpověděl tónem, který jasně naznačoval, že Harryho považuje za dětinského. „A teď sem vrať ten doutník.“ přikázal.

Harry se uchechtl. „Ne.“

„Spratku.“ vyštěkl Snape a zamračil se.

Harry mu schválně vyfoukl poslední zbytek kouře do obličeje a líbilo se mu, jak to druhého muže přimělo k úsměvu. Nemohlo to být vůní, ne teď, když už celý vzduch kolem nich nesl jemné ovocné tóny kouře.

„Řekni prosím.“ poškádlil ho a byl zvědavý, jestli to udělá.

„Na to, abych začal prosit, je potřeba víc než doutník, pane Pottere.“ odfrkl si muž.

Harry se usmál a naklonil se nad něj. „Jo? A co by to bylo?“

„Nic, co by tě zajímalo, jsem si jistý.“ odpověděl Snape vážně a jeho tón na okamžik zničil tu lehkou, příjemně hravou uvolněnost mezi nimi. Harry se zamračil, zatímco si Snape povzdechl a poslepu sáhl nad sebe po svém malém panáku. Podle barvy byl růžový a Harry fascinovaně sledoval, jak ho vypil, aniž by zvedl hlavu a ani kapku nerozlil.

Harry si vzal svůj vlastní panák a rychle ho vypil. Chutnal dobře stejně jako předtím a alkohol ho okamžitě zahřál ještě víc.

„Vadilo by ti, kdybych si sundal svetr?“ zeptal se a vlastně ani nečekal, že by Snape řekl ne.

Ten skutečně zavrtěl hlavou. Harry mu přitiskl doutník ke rtům a pustil ho, zatímco si stáhl weasleyovský svetr a zůstal jen v bílé školní košili, kterou měl pod ním. Jinou slušnou košili neměl a nechtěl přijít jako nějaký pobuda. Když se znovu podíval na Snapea, druhý muž se trochu pohnul, jednu ruku měl založenou pod hlavou, jednu nohu nataženou a druhou pokrčenou v koleni, chodidlo opřené o podlahu. Mlčky kouřil a oči měl upřené na Harryho.

Vypadal tak neuvěřitelně dekadentně, uvolněný, se dvěma rozepnutými knoflíky, prsty omotanými kolem doutníku a pohledem pevně přikovaným k Harrymu.

Na okamžik zvažoval, že mu to řekne, než tu myšlenku zahnal.

„Šťastný nový rok, Severusi.“ řekl tiše a znovu si lehl na záda. Snape se převalil na břicho a z vyvýšené pozice se na něj podíval dolů.

„I tobě.“ odpověděl a přitiskl mu doutník ke rtům. Na okamžik přemýšlel, kdy se tohle stalo jejich běžným způsobem předávání doutníku, ale nezajímalo ho to natolik, aby se tím zabýval.

Potáhl si a zavřel oči, aby si vychutnal chuť. Předtím na to neměl čas, příliš zaměstnaný vším, co mezi nimi probíhalo. Nechal oči zavřené i při výdechu, co nejpomaleji, jak mu tělo dovolilo.

Nad ním – a musel se kvůli tomu naklonit blíž – si Snape tiše povzdechl, ten zvuk byl stejně jemný jako kouř na Harryho krku.

Když otevřel oči, tmavé se na něj dívaly shora. Usmál se a nabídl doutník zpátky. Snape si potáhl, ale nechal ho Harrymu.

„Za tu cenu to stojí, že?“ zeptal se Harry s úsměvem.

„Rozhodně.“ souhlasil Snape okamžitě a jeho slova vyslala mezi ně další kroužící pramínky kouře. Harryho pohled sklouzl ke Snapovým rtům – přemýšlel, co na tom Severuse tolik přitahuje, na tom téměř vysávat kouř přímo z Harryho úst.

Potáhl si a zadržel kouř, zvědavý, jestli bude ten druhý chtít víc. Ruka se mu zvedla, zanořila se do dlouhých tmavých vlasů a zatáhla. Snape vzdoroval – nenaklonil se blíž, takže se místo toho nadzvedl Harry a druhou ruku položil na jeho krk.

Přitáhl se blíž, ústa jen pár centimetrů od Snapových, a pootevřel rty právě ve chvíli, kdy druhý muž zasténal. Harry vydechl, Snape se nadechl a kouř mezi nimi přešel z jednoho k druhému.

Když ho pustil a znovu dopadl na polštář pod sebou, ušklíbl se – Snape měl zavřené oči a několik dlouhých vteřin zadržoval dech. Když ho nakonec vydechl, kouř byl sotva vidět a rychle se rozplynul v čistém vzduchu.

„Začínám chápat, proč si na tom lidé vypěstují závislost.“ usmál se Harry.

Snape se naklonil níž, vlasy mu sklouzly dopředu, když se na Harryho zamračil.

„Nikdy jsem ti to neměl říkat.“ prohlásil temně.

„Říkat co?“ zeptal se nechápavě.

„Že mám rád…“ pozvedl doutník a Harry se rozesmál.

„Proč ne? Je to skvělé, ne?“

„O to nejde. Je to...“

„Co?“ zeptal se a vzal si doutník ze Snapovy ruky.

„Nevadí ti být tak... blízko?“ zeptal se starší muž.

Harry pokrčil rameny. „Ne. Proč by mělo? Nezáleží na tom, když se to líbí nám oběma, ne?“ ověřil si a přemýšlel, jestli se Snape necítí zahlcený, jestli si nemyslí, že je toho moc.

Dlouhé prsty zvedly sklenku skotské a Snape se napil. „Asi ne.“ připustil nakonec. „Ale Harry, kdybych tě někdy, z jakéhokoliv důvodu, měl... uvést do rozpaků, překročit hranici...“

Harry si odfrkl. „Jakou hranici? Jen spolu kouříme doutník.“ řekl tiše. Jakou hranici vůbec – jestli nějaké hranice existovaly, byly smazané už dávno, nejspíš ještě předtím, než si Harry poprvé potáhl z doutníku.

„Opravdu?“ zeptal se Snape váhavě.

Harry si povzdechl a nadzvedl se, aby byl blíž. Potáhl si a vyfoukl Snapovi kouř do obličeje, jen krátký obláček, aby zdůraznil svou pointu.

„Ano.“ potvrdil.

Snape se usmál, ten výraz byl na okamžik téměř hořký. Harry mu přitiskl doutník ke rtům, aby tu hořkost zahnal. Fungovalo to dost dobře, starší muž zamručel a přitiskl ruku na Harryho zápěstí, jako by si ho tam chtěl podržet, zatímco se nadechoval.

„Měli bychom si to někdy zopakovat.“ řekl Harry. „Klidně ty doutníky zaplatím.“

„Máš na mysli nějakou konkrétní příležitost, Harry?“

Usmál se a zamyslel se nad tím. „Narozeniny, asi? Moje promoce.“ řekl.

To přimělo Snapea zamračit se. „Ach ano. Já... zapomněl jsem, že za pár měsíců odcházíš.“

„Jo.“ usmál se. „Jestli by ti to nevadilo, mohli bychom se scházet na Grimmauldově náměstí. Pak se můžeš přenést krbem zpátky sem.“ navrhl.

Starší muž se na něj pátravě podíval, než zavrtěl hlavou. „Uvidíme, předpokládám.“

„Hm.“ souhlasil Harry, znovu si potáhl a dovolil si uvolnit se. Přestože byla nálada teď úplně jiná než předtím, stejně ho potěšilo, když se nad něj Snape naklonil, když se usmál na Harryho za to, že mu vyfukuje kouř.

Jeho ruka následovala bílé pramínky, zanořila se do černých vlasů a pročesala je prsty. Podal doutník Snapeovi, aby do nich mohl vplést obě ruce.

Pořád ho udivovalo, že v nich nejsou žádné zacuchané prameny. „Máš jimi zvláštní posedlost.“ postěžoval si muž.

Harry se uchechtl. „Ty máš co říkat o posedlostech.“ řekl.

„Co?“

Harry se s povzdechem nadzvedl, zachytil Snapovu ruku na cestě k jeho ústům a místo toho si potáhl sám, až si znepokojivě uvědomoval, jak blízko jsou jejich tváře. Podíval se na Snapova ústa, na způsob, jakým se jeho rty pootevřely, když Harry vydechl.

„Přijde mi, že o zvláštních posedlostech něco víš, ne?“ poškádlil ho.

Snape si odfrkl, ale nepopřel to. Harry se posunul, dokud nemohl sedět, zatímco se Snape opíral o paži směrem k němu. „Nemusíš mi dovolovat se jich dotýkat, jestli ti to vadí.“ řekl Harry právě ve chvíli, kdy se jeho prsty znovu vrátily k pročesávání vlasů.

„Nevadí.“ potvrdil Snape a lehce naklonil hlavu, jako by mu chtěl poskytnout lepší přístup.

Harry se usmál a pokračoval, zatímco Snape kouřil. Ten pohled byl stejně fascinujícím způsobem intimní jako minule. Tentokrát dokonce dokázal pochopit proč – nikdy předtím toho druhého muže neviděl bez obrany, nikdy ho vlastně neviděl si něco užívat.

„Máš rád, když si někdo hraje s tvými vlasy?“ zeptal se s úsměvem.

Snape si odfrkl a vrhl na něj otrávený pohled. Zdálo se, že o tom několik okamžiků přemýšlí. „Není to... nepříjemné.“ řekl a ostře přikývl, zatímco se na Harryho díval, jako by očekával, že ten pocit teď skončí, když přiznal, že se mu líbí.

Harrym projela vlna radosti a nechal své prsty sklouznout výš, přejížděl jimi po mužově pokožce hlavy. Reakce byla dobře potlačená – téměř si nevšiml lehkého zachvění, které Snapem projelo.

Téměř. Harry ohnul prsty a přejel nehty po pokožce hlavy. Tentokrát už reakce potlačená nebyla a Snape zasténal. O okamžik později se otočil zády – Harry si skoro myslel, že vstane, ale místo toho se k němu jen obrátil zády a naklonil hlavu.

Harry se šklebil jako blázen a pročesával mu vlasy oběma rukama, přičemž záměrně opakoval jemné škrábání nehty, na které muž reagoval.

„A pořád jen sdílíme doutník, Harry?“ zeptal se druhý muž po několika minutách ticha. V jeho hlase bylo něco, kvůli čemu se Harry začervenal, kvůli čemu se mu znovu rozbušilo srdce, i když nevěděl proč. Ta otázka působila zvláštně – jako by se ten druhý ptal na něco úplně jiného.

Opatrně Harry natáhl ruku přes jeho rameno, stáhl Snapovo zápěstí zpátky přes něj a potáhl si z téměř vykouřeného doutníku.

Pustil mužovu ruku, ale nechal svou tvář tam, kde byla, blízko druhého mužova temene. Shromáždil Snapovy vlasy, překvapený, jak těžké je pojmout je všechny, a stáhl je na stranu, čímž mu pootočil hlavu.

„Ano.“ řekl a vyfoukl kouř přes Snapův odhalený krk. Druhý muž se znovu zachvěl a mezi nimi zaznělo zasténání – Harry si upřímně nebyl jistý, čí bylo.

„Dobře.“ souhlasil Snape. „Dobře.“

Harry ho pozoroval, pozoroval, jak se mu třesou prsty, když s nimi příště pohnul, zatímco si dál hrál s černými vlasy před sebou a čas od času mu přejel nehty po pokožce hlavy, jen aby z něj znovu dostal reakci.

Nebyl zklamaný – Snape se ochotně nakláněl do jeho doteků a odměňoval ho tichými zvuky potěšení i několika dalšími potáhnutími z doutníku.

Když dohořel, Harry ho pustil také, protože se obával, že právě tohle by mohla být ta hranice, že se Snape ptal proto, že chtěl skončit, až dokouří.

Skutečně se druhý muž otočil a obezřetně si ho prohlédl. „Šťastný nový rok, Harry.“ zopakoval Snape svá dřívější slova.

„Tobě taky, Severusi.“ usmál se. „Bože, tohle bylo mnohem lepší než jen ohňostroj.“ dodal s úšklebkem, popadl svou sklenku a dopil skotskou.

Starší muž se tiše zasmál. „To tedy. Jen pro pořádek, už ti nenaleju. Měl jsi dost.“ řekl a vzal Harrymu sklenku.

Harry trochu našpulil rty, ale když ucítil, jak se mu podlamuje rovnováha a místnost se kolem něj točí, uvědomil si, že má Snape pravdu.

Nechal se znovu zabořit do polštářů a líně se protáhl, zatímco ho na několik okamžiků pohltila příjemná alkoholová mlha. „Proč se teď cítím mnohem opilejší?“ zeptal se.

Snape si povzdechl a vstal. „Předpokládám, že lektvary a tabák v doutnících to držely na uzdě.“ odhadl.

„Hm...“

„Potřebuješ nějaký lektvar? Je ti špatně?“

Harry se zachichotal. „Bože ne, cítím se fantasticky.“ odpověděl po pravdě.

Starší muž se na něj podíval. „To bych řekl, válíš se na mých polštářích, jako by ti patřily.“ poškádlil ho.

Harry se zazubil. „Tak je sem nedávej, když nechceš, abych se uvelebil.“

„Jsou tu jen proto, aby nám bylo pohodlněji. Minule mě bolela kolena.“ postěžoval si Snape, zatímco odcházel.

Harry se zasmál – Snape chodil taky zvláštně, zjevně byl stejně ovlivněný jako on. „Dědku.“ poškádlil ho.

Snape se prudce otočil a zamračil se, než si odfrkl. „Dítě.“ opáčil pohrdavě.

„To mně mrzí, že tě bolí kolena.“ řekl Harry místo dalšího škádlení.

„Na tom nezáleží. Jen jsem strávil příliš mnoho času klečením na studených hradních podlahách.“ odbyl to Snape, jako by nebylo nic zvláštního na tom, že musel tak dlouho klečet před pomateným šílencem.

Harry vstal, aniž by mu vadilo, že se místnost kolem něj točí a že se zdá, jako by se při každém kroku propadala doleva. Přesto se mu podařilo chytit mužovo rameno, otočit ho k sobě a vrazit do něj.

Snape zabručel a zachytil ho, aby nespadl.

„Nevím, jestli jsem ti někdy poděkoval.“ zašeptal do látky Snapovy košile.

„Za co?“ zeptal se muž unaveně.

„Za to, co jsi udělal. Za to, co jsi vydržel.“ řekl.

„Ach.“ Snape ho sevřel pevněji. „Ne. Nepoděkoval.“

Harry se slabě zasmál. „Jsem. Vděčný. Víc, než si dokážeš představit. Dlužím ti tolik...“

„Nedlužíš mi nic. Na žádných dluzích mezi námi mi nezáleží, Harry.“ řekl muž ledově.

Harry popotáhl. „Tak jen... Jen přátelství?“ ověřil si a vzhlédl k němu.

Obrysy Snapovy tváře byly trochu rozmazané.

„Ano, Harry.“ souhlasil – a o okamžik později se vše ponořilo do tmy.