„Za dva dny se vrátí studenti.“ řekl Harry tiše, rozvalený v Snapeově křesle, s nohama přehozenýma přes jednu opěrku a hlavou opřenou o druhou.

Snape, který si naproti četl knihu, souhlasně zamručel. „To musíš mít radost, že se ti vrátí přátelé.“ poznamenal lehce posměšným tónem.

„Trochu asi jo. Chybí mi... ale bylo to vážně moc fajn.“ řekl s malým úsměvem. K jeho překvapení Snape prudce zaklapl knihu a zamračil se na něj.

„Je tohle tvůj způsob, jak mi oznámit, že mě v novém roce už nepoctíš svou společností?“ muž na něj téměř zasyčel.

Harry na okamžik vytřeštil oči. „Cože? Ne, proč by sis to myslel? Já jen... překvapilo mě, jak rychle přišel Nový rok.“ bránil se.

Okamžitě z druhého muže opadlo zjevné podráždění a zkřivil obličej. „Ach. Jen jsem si myslel... že jsi tu trávil hodně času.“

Harry se nadzvedl a podíval se na Snapea. „Překážím ti už?“ zeptal se – nemyslel si to, ale...

K jeho překvapení se Snapeovi zúžily oči a upřímně se ušklíbl. „Dobře víš, že ne, jinak bys tu nebyl.“

Pokrčil rameny. „Kdybych někdy začal, řekni mi to. Nechci ti lézt na nervy.“

„Tím bych si nedělal starosti, Harry.“ řekl Snape a jeho jemný tón byl v přímém rozporu s uštěpačným výrazem. „Muselo ti už dojít, že... mám tvou společnost rád.“ přiznal, jako by šlo o nějaké tajemství.

Jako by to Harry nevěděl už dávno. Usmál se a snažil se potlačit vítězně šťastný pocit v žaludku.

„Mně se tu taky líbí, Severusi. Ale jak říkám, jestli mě někdy budeš chtít pryč, prostě mi to řekni.“

„Dobře.“ odfrkl si Snape. „Máš... nějaké plány na Silvestra?“ zeptal se.

Harry mu věnoval zmatený pohled. „Ehm, ano? Asi před týdnem...?“ připomněl mu jejich plán strávit večer společně a vyzkoušet jiný druh doutníku.

„Ach.“ řekl Snape a opřel se v křesle. Vypadal zvláštně rozladěně – Harry byl čím dál zmatenější.

„Leda že by sis to rozmyslel?“ zeptal se.

„Prosím?“

„Myslel jsem, že plán je, že přijdu a vyzkoušíme jeden z tvých dalších doutníků? Nějaký méně bolestivě drahý.“ řekl s úsměvem.

Snape na něj několik vteřin zíral, než se v křesle zavrtěl. „Já... ach. Nenapadlo mě, že si to pamatuješ.“

„Jasně že pamatuju.“ řekl Harry se zívnutím. „Kde vlastně kouzelníci kupují doutníky? V Příčné ulici?“

„V Obrtlé.“ protáhl Snape. „Tak to tam asi budu muset zítra zajít.“

Harry zamručel. „Můžu jít s tebou? Rád za ne i zaplatím.“

Starší muž pozvedl obočí. „Musím nakoupit i pár dalších věcí. Jsi si jistý, že zvládneš to pochybné podsvětí kouzelnického světa? Budoucí bystrozor a tak.“

Harry se zazubil, převalil se v křesle, přitáhl nohy k sobě a opřel se loktem o opěrku. „Ještě nejsem bystrozor... a navíc to můžu brát jako výcvik v terénu, ne?“

„Merline, ty nás jednou necháš zabít.“ zavrčel Snape.

Harry se zasmál. „Ale prosím tě. S tebou po boku bych vážně rád viděl někoho, kdo by se k nám vůbec dokázal přiblížit.“ prohlásil bez přemýšlení – a k naprostému šoku zjistil, že se Snape... začervenal. Tváře mu zbarvil nelichotivý odstín rudé, oči měl rozšířené. Vypadal tak o několik let mladší – ten výraz by mnohem víc slušel jeho čtrnáctiletému já, pomyslel si Harry, než mu to celé skutečně došlo.

„Severusi...?“ zeptal se, když muž nijak nereagoval.

Snape sebou trhl. „Jsi natvrdlý, Pottere, jestli si myslíš, že bych tě chránil. Nejsem tvoje chůva.“

„Jsi nejnebezpečnější temný čaroděj, který ještě žije, a já jsem člověk, který zabil Voldemorta. Opravdu si myslíš, že by se na nás někdo jen křivě podíval?“ odfrkl si Harry.

Zmijozelův výraz ztvrdl. „Takové bezohledné a lehkomyslné řeči tě dostaly do smrtelného nebezpečí už víckrát než jednou.“ odsekl.

„To mi nepřipomínej... ale tentokrát to není falešné sebevědomí, že? Nebo bys vážně nechal, aby se mi něco stalo?“ zeptal se, překvapený tím, jak jistý si byl odpovědí.

Snape se zamračil. „Samozřejmě že ne.“ procedil skrz zuby, jako by ho to přiznání obtěžovalo.

„Nápodobně.“ usmál se Harry. „I když uznávám, že od tebe to zní mnohem působivěji než ode mě.“ pokrčil rameny.

Snape si odfrkl. „Opravdu? Pane Zachránce-kouzelnického-světa?“

Harry se hořce zasmál a nechal hlavu přepadnout dozadu, když si vzpomněl na všechny ty chvíle, kdy ho Snape obviňoval ze zneužívání vlastní slávy. Zavřel oči a na okamžik ho zaplavila hořkost. I se zavřenýma očima však vnímal pohyb něčeho tmavého nad sebou, a tak je znovu otevřel. Snape se nad něj nakláněl, opřený o křeslo. Nedotýkal se ho, ve skutečnosti byl v naprosto rozumné vzdálenosti, ale Harrymu se přesto zadrhl dech, když vzhlédl k dlouhým černým vlasům visícím jako závěs jen pár centimetrů od něj.

„Promiň.“ řekl muž tiše a sklonil se o nepatrný kousek níž. „Nechtěl jsem se ti posmívat. Ne... teď.“

„Já vím.“ odpověděl Harry – a skutečně to věděl. „Jen... mi to nebylo příjemné... Víš přece, že jsem o to nikdy nestál.“

„Samozřejmě.“ souhlasil okamžitě a jeho přikývnutí přiblížilo vlasy ještě víc. „Věděl jsem to už tehdy, ale...“

„Ale.“ souhlasil Harry. Zoufale chtěl změnit téma, a tak lehce pootočil hlavu. „Víš, líbí se mi tvoje vlasy.“ řekl a zvedl ruku. Část jeho mysli čekala, že Snape ucukne – trochu sebou trhl, ale zůstal na místě, když mu Harry prohrábl vlasy prsty. Během prázdnin nevypadaly ani jednou jinak než upraveně; dokázal si jen představit, pod jakým tlakem bývá normálně, když se jejich stav zhoršuje.

Fascinovaně sledoval, jak se mu prsty nezachytí ani o jediný uzlík. Snapeovy vlasy působily téměř jako tekutina.

„Pottere...“ zavrčel muž.

Harry reflexivně sevřel prameny v dlani a lehce za ně zatáhl právě ve chvíli, kdy se jejich pohledy znovu setkaly. „Harry.“ připomněl mu Harry.

Snape tiše zasténal, což Harryho přimělo okamžitě pustit. Dokonce by se omluvil, kdyby nebylo toho zvláštního pohledu, který mu Snape věnoval. Připomněl mu trochu dobu, kdy spolu kouřili – a náhle si uvědomil, že jsou si podobně blízko. Polkl a tentokrát zvedl obě ruce, aby mu znovu prohrábl tmavé závěsy vlasů kolem obličeje.

„Promiň.“ řekl nakonec, trochu opožděně.

Snape přikývl a jednotlivé prameny mu při tom proklouzli mezi prsty.

„Proč je vlastně nosíš dlouhé? Nebylo by praktičtější mít je krátké?“ podivil se. Přemýšlel o tom už dávno – vzhledem k tomu, jak byl Snape přísný, čekal by spíš něco jako vojenský sestřih. Alespoň... dřív by to čekal.

„To ano. Byla to... moje touha schovat obličej. Před pohledy ostatních.“ řekl Snape a upíral zrak přímo dolů. „Pak se z toho stal... zvyk. Snadno se udržují. Stříhám si je sám.“

Harry přikývl, sáhl o něco výš a znovu mu prohrábl další prameny, pečlivě se vyhýbal doteku samotného muže. „Byla by škoda je ostříhat.“

Snape si odfrkl. „To samé se nedá říct o tvém vrabčím hnízdě.“

Harry se tiše zasmál. „Petunie mi je v létě vždycky ostříhala. Přes noc dorostly. Pokaždé. Nakonec to po pár týdnech vzdala. Zůstaly ostříhané jen tehdy, když jsem chtěl já sám. Je to zase tak zlé?“ zeptal se s úsměvem.

„Naprostá, nezkrotitelná pohroma.“

„Přesný opak těch tvých.“ řekl Harry a znovu za ně lehce zatáhl. Na Snapeově tváři se na okamžik objevil náznak zamračení, ale stejně rychle zmizel.

„Zdá se, že jsem zdědil matčiny vlasy. Na ní vypadaly velmi půvabně.“ odfrkl si starší muž.

„Jo? Jsem si jistý, že byla nádherná.“ usmál se Harry jemně. Eileen Snapeovou samozřejmě nikdy neviděl – jen o ní slyšel.

„Byla. Nikdo nechápal, proč se spokojila se špinavým mudlovským parchantem, jako byl můj otec.“ řekl muž hlasem zcela bez emocí.

„Parchant by byl i jako kouzelník.“ poznamenal Harry opatrně.

„Bezpochyby. Jenže nebyl, a tehdy to znamenalo všechno.“ řekl Snape a přesunul se tak, že se o křeslo opíral ještě víc a stále se vznášel nad Harrym. Jeden pramen vlasů zavadil o jeho ruku, nyní složenou na hrudi. Znovu ji zvedl a prohrábl mu vlasy.

„Stejně si nemyslím, že jsi po něm zdědil zas tak moc.“ usmál se Harry.

Nad ním zazněl Snapeův tichý smích, měkký a hluboký zvuk, který přesto zněl podivně nenávistně. „Jeho obličej.“ řekl temně.

Harry se navzdory sobě zasmál. „Takže byl pohledný?“

Nečekaně se jedna ruka přesunula k Harryho a sevřela mu zápěstí, čímž zastavila jeho průzkum Snapeových vlasů. „Laskavě se zdrž posměchu, Harry.“ řekl Snape vážně.

Harry si povzdechl a uvolnil ruku v jeho sevření. „Neposmívám se. Dřív jsem si myslel, že nejsi hezký, ale...“

„Selhává ti teď i zbytek zraku?“ zeptal se Snape a naklonil se ještě níž.

Vlasy se rozlily po Harryho ramenou a hrudi a on se zasmál. „Ne. Vždycky budeš mít velký nos, ale všiml jsem si i věcí, které se mi líbí.“

Snape vypadal skutečně zaskočeně – a hluboce podezřívavě, takže se Harry rozhodl pokračovat.

„Máš elegantní ruce.“ začal – jako by se spálil, muž je okamžitě stáhl a pustil Harryho zápěstí. „Mám rád tvoje vlasy, takhle, když jsou čisté. Jsou jako inkoust.“ pokračoval a přemýšlel, co dalšího by mohl zmínit. „Tvůj hlas je fantastický, když zrovna neházíš urážkami.“ usmál se. „Nebo aspoň když nejsou mířené na mě.“ opravil se. „A taky jsi překvapivě dobrý polštář. I když bys rozhodně měl přibrat.“

Snape náhle úplně ustoupil, otočil se a odešel od křesla. Harry za ním zmateně hleděl. „Jsi natvrdlý, Pottere. A už jsem souhlasil, že tě vezmu s sebou, takže nemáš nejmenší důvod snažit se mě... manipulovat.“ řekl.

Harry si odfrkl. „Ale prosím tě, profesore. Nejsem ani zdaleka dost chytrý na to, abych manipuloval tebou. Zkoušel jsem to a selhal dostkrát, ne?“ zeptal se a přemýšlel, co mu uniká.

Snape se napůl otočil a v očích měl zvláštně vypočítavý výraz. „Předpokládám, že pokud nejsi, pak...“ Odmlčel se. „To je jedno. Zítra ráno odcházím v devět. Zkus nepřijít pozdě.“

Harry se usmál. „Dobře. Snídaně v Londýně?“ navrhl.

„Když musíme.“ odpověděl Snape nevzrušeně a jeho tón byl opět normální.

Harry přikývl a dovolil si uvolnit se – ať už mezi nimi proběhlo cokoli zvláštního, zjevně to skončilo. Jen dobře – mnohem raději myslel na Silvestr.

***

„Tohle je ten obchod?“ zeptal se Harry a zíral na nenápadné dveře.

„Ano. Pojď, Pottere.“ řekl Snape ostře a vtáhl ho dovnitř za sebou. Uvnitř to nemělo s obyčejným výkladem nic společného – prostor byl velký, dokonale čistý a osvětlený nízko zavěšenými lampami s oranžovou září. K Harryho překvapení nebyl nikde ani jediný doutník – jen několik podivných nástrojů a lahve alkoholu na policích.

„Jak to funguje?“

„Magicky, samozřejmě. Pojď sem, ukážu ti to.“ řekl Snape. Přešli k prázdnému listu pergamenu. „Napíšeš, co hledáš, a ono ti to nabídne možnosti.“

„Hm... takže když napíšu to, co jsme měli minule?“

„Pak nejspíš skončíš v slzách nad cenovkou, ale ano, nabídne ti to je i podobné druhy.“

„Dobře, a co mám napsat? Jak se jmenovaly?“ zeptal se a zvedl brk.

Snape si odfrkl. „Fuente Fuente Opus. A napiš také Panetela.“

Udělal to a čekal, co se stane. Napsaná slova zmizela – a o okamžik později se z podlahy vysunul box, přičemž se dřevěná podlaha kolem něj plynule rozestoupila.

„Páni.“ vydechl Harry a obdivoval, jak hladce se dřevo pohybuje. Přistoupili blíž – na třech rovnoběžných policích po obou stranách čtvercového boxu ležely doutníky. „Takže…“ všiml si těch, které měl Severus. „Aha, tyhle, že?“

„Ano.“ odfrkl si muž. „Pokud nehodláš zaplatit sto galeonů za kus, doporučuji podívat se na něco jiného.“

Harry se na něj otočil a nevěřícně zíral. „Já si ani nevzal tolik peněz. Můžou mi to strhnout z účtu?“

Starší muž se na něj podivně podíval. „Mohli by, ale Pottere, není to nutné, protože nějaké mám. Jeden další si... klidně můžeš vzít.“ připustil.

Harry si odfrkl a vzal dva z nich. „A ty mi ho nemusíš dávat, protože si je můžu koupit stejně dobře. Máš tu ještě nějaké oblíbené? Já očividně nemám ponětí.“ řekl a ukázal na polici. Snape se zamračil, ale poslušně si zbytek police prohlédl. Vybral tři – jeden černý, jeden téměř bílý a jeden tmavě hnědý.

„Tyhle budou úplně stačit – pár věcí na vyzkoušení, kdyby ti některý nesedl.“ řekl kysele.

„Tak mi je dej.“ požádal Harry.

„Pottere, nemohu s čistým svědomím dovolit, abys platil—“

„Podej mi je, Snape! Jak tak rád připomínáš, už měsíc ždímám tvoje zásoby alkoholu. Tak mi dovol ti to oplatit. Podej mi je.“ zopakoval. Navzdory zamračení muž vyhověl. Harry všech pět odnesl do rohu a položil je na pult. Nebyl tam žádný prodavač – celý proces obstarávalo očarované brko, které zapisovalo ceny. Jakmile Harry podepsal souhlas s odečtením peněz z účtu, brko vzlétlo a přejelo po doutnících, čímž odstranilo cosi, co sotva dokázal zahlédnout.

Snape doutníky sebral a uložil je.

„Jsou očarované. Kvůli krádežím.“

„Jakými kouzly?“ zajímal se Harry. „Vypadalo to... hustě.“

„Myslím, že je pravidelně mění. Jediný hlupák, kterého jsem kdy viděl jeden ukrást, skončil na ošetřovně s něčím dost... nepříjemným.“

„Někdo, koho znám?“ zajímal se Harry.

Snape se zlomyslně usmál. „Ano. Nott. Starší samozřejmě.“

Harry se zazubil. „Rád slyším, že si to užil.“

„Vskutku.“ souhlasil Snape. „Pokud nepotřebuješ ještě něco dalšího, myslím, že bychom se měli vrátit.“

Harry přikývl a nepřítomně natáhl ruku, aby se do staršího kouzelníka zavěsil a mohl je přemístit zpátky.