Druhé ráno bylo trochu rozpačité. Tedy, bylo by nesnesitelné, kdyby se Harry neprobudil první. Nějak se stalo, že oba usnuli na podlaze Snapeova salónku – a během noci se natolik pohnuli, že skončili částečně přitisknutí k sobě. Harry spěšně stáhl ruku, kterou přehodil přes Snapeovu hruď, a zvedl hlavu z mužova ramene, s úlevou, že se Snape ještě neprobudil. Vyskočil na nohy, srdce mu bušilo při vzpomínce na předchozí noc. Rozpačitě se rozhlédl kolem sebe a přemýšlel, co dělat, když si uvědomil, že vzhledem k tomu, kolik toho druhý muž vypil, bude mít nejspíš příšernou kocovinu... a že lék proti ní musí být čerstvý.

Modlil se, aby nedělal chybu, když se vplížil do prázdné učebny lektvarů, vzal si knihu, ve které věděl, že recept je, a pustil se do práce. Ve většině postupu si věřil natolik, že začal krájet správné přísady a odměřovat všechno, co mělo přijít do lektvaru. Dokonce postavil kotlík na oheň a začal připravovat základ lektvaru, když ho poprvé začala přepadat nervozita – dobře věděl, jak se Snape staví k tomu, když Harry vaří lektvary.

Vyskočil málem půl do vzduchu, když se dveře učebny rozletěly a dovnitř se s bolestným zasténáním dopotácel očividně trpící mistr lektvarů. Snape se zachytil o svůj stůl a na okamžik vypadal, že se pozvrací.

„Dobré ráno.“ pozdravil Harry rozpačitě.

Snape zvedl hlavu, oči měl podlité krví a zarudlé. Harryho náhle napadlo, jestli muž předchozí noc neplakal, když ho držel v náručí.

„Severusi?“ zeptal se a přistoupil blíž.

Muž viditelně zbledl. „Pottere. Vy jste tady?“

„Harry.“ opravil ho jemně. „A začínal jsem připravovat lektvar proti kocovině, který, jak se domnívám, potřebuješ. Neboj, ještě jsem vlastně nic neudělal, jen nakrájel a odměřil věci. Takže jsem to nejspíš ještě nezničil.“ řekl rozpačitě, zatímco na něj Snape hleděl, jako by ho nikdy předtím neviděl.

„Harry.“ souhlasil Snape chraplavě. „Buď tak laskav a řekni mi, že jsem měl včera v noci halucinace, protože jsem byl tak opilý, že se mi zdálo, že jsi přišel dolů uprostřed noci.“

Harry se tiše zasmál a vrátil se k počítání správného počtu netopýřích srdcí.

„Ne, opravdu jsem přišel dolů. Povídali jsme si, trochu jsem pil, ty jsi pil, ehm, podle všeho hodně, a pak jsme oba odpadli na podlaze obýváku.“

Snape zasténal. „Oba? Jako množné číslo?“

„Jo, jen jsem se probudil dřív. Jsi v pořádku?“ zeptal se znovu.

Snape si přitiskl ruku na oči a několik vteřin nehnutě stál. Harry cítil povinnost přistoupit blíž – a zblízka vypadal muž ještě o dost hůř. „Proč si nesedneš? Můžu ten lektvar zkusit uvařit já. I když mi lektvary moc nejdou.“ nabídl.

Starší muž vydal tichý zvuk, skoro zakňučení, než ze sebe zřejmě většinu toho, co ho trápilo, setřásl.

„Jsem naprosto schopen lektvar uvařit, Pot – Harry.“ opravil se na poslední chvíli.

S tím přešel ke kotlíku a prohlédl si Harryho práci. Většina obstála – dvě netopýří srdce ale Snape vyhodil zpátky a vyhodil i nastříhané snítky kozlíku. Ostatní věci – celkem šest přísad – očividně prošly kontrolou.

Harry klidně sledoval, jak Snape pracuje. I když se viditelně třásl a cítil mizerně, pohyboval se dokonale, zjevná svalová paměť víc než dostatečně kompenzovala jeho stav. Bylo překvapivě krásné to sledovat – i když to platilo vlastně pro každého mistra při práci. A že to byl právě Snape... no, Harry už se přistihl, že mu muž připadal zvláštně přitažlivý, když spolu kouřili; takže tohle vlastně nebylo zas tak překvapivé.

„Prosím, přines mi fíkové listy.“ požádal Snape tiše.

Harry se pohnul dřív, než si vůbec uvědomil význam slov, a přinesl je. „Na co? Ty tam přece nepatří, ne?“

„Oči mloka.“ poručil Snape – Harry přinesl i ty. „Zázvor.“ požádal vzápětí. Harry se smířil s tím, že bude jen přihlížet a podávat věci – ale tím to skončilo, učitel už nic dalšího nechtěl, a tak Harry sledoval, jak přísady krájí a přidává do lektvaru.

Samozřejmě si uvědomil, že jde očividně o nějak vylepšený recept, stejně jako ty, které používal v šestém ročníku.

Harry si přitáhl židli a posadil se, plně soustředěný na Snapeovy ruce. Překvapilo ho už tehdy, jak elegantně vypadaly, když držely doutník. Kupodivu to nebylo o moc jiné ani s nožem, i když situaci rozhodně chybělo to něco, z čeho mu minule tak příjemně běhal mráz po zádech.

Snape dokončil krájení – přidal všechno do kotlíku a nepřestával míchat. Harry ho samozřejmě dál sledoval a studoval přitom mužův profil. Zmijozel se po celou dobu vaření ani jednou nepodíval jinam než do kotlíku – teprve když s odfrknutím uhasil plamen pod ním, konečně se otočil – ke svému stolu. Dopotácel se k němu a s potlačeným zasténáním se zhroutil do židle.

„Prosím, nalahvuj to.“ požádal tiše a gestem ukázal ke stojanu s prázdnými lahvičkami pro studenty. Harry to samozřejmě udělal a jednu rovnou donesl ke Snapeovi. Muž seděl v křesle, hlavu zakloněnou, oči zavřené a obličej zkřivený bolestí.

„Tady.“ řekl tiše a postavil se před něj tak, aby zastínil světlo dopadající vysokými okny dovnitř. Snape otevřel oči a vypadal překvapeně, že na něj Harry vrhá stín, což mu bezpochyby usnadňovalo vidění. Prsty se mu třásly, když lahvičku přijal. Harry ji nezazátkoval, takže ji Snape jednoduše vypil a s dalším bolestným škubnutím zaklonil hlavu.

Harry měl lektvar proti kocovině jen jednou, ale jeho účinek nastoupil neuvěřitelně rychle – skutečně, za méně než minutu vypadal Snape o poznání živěji než předtím. Dokonce i barva jeho pokožky se trochu zlepšila. Když se na Harryho znovu podíval, vypadal mnohem víc jako on sám – a okamžitě odvrátil pohled, s výrazem podobným grimase.

„Co je?“ zeptal se.

„Musím se... samozřejmě omluvit za své chování.“

Harry se s úlevou usmál. „Nemusíš. Samozřejmě. To já jsem za tebou přišel jako úplná troska. Potom, co jsem se na tobě předtím rozbrečel jako malé dítě. Upřímně, já jsem ten, kdo byl celý den v rozpacích.“ přiznal a překvapilo ho, jak snadno mu to šlo z úst.

Snape se na něj podíval, jako by se zbláznil. „Ty... Harry, já jsem byl ten, kdo se cítil... strašně, že tě rozrušil.“

„Aha.“ řekl hloupě.

„Měl jsi plné právo být... emotivní. Já bych sa naopak už měl vědět chovat lépe.“ zachraptěl starší muž a levou rukou pevně sevřel desku stolu. Harry ho chvíli pozoroval.

„Vědět chovat lépe - jak?“

„No...“ Odmlčel se se syknutím. „Neobtěžovat ostatní lidi svými problémy.“ řekl temně.

Harry si odfrkl. „A kdy jsi to dělal? Pokud nepočítáme, že sis vybíjel zášť na mé koleji, jsi ten nejnezávislejší a nejsamostatnější člověk, jakého jsem kdy potkal.“

„Choval jsem se jako naprostý monstrum.“

„Protože jsi odpadl na koberec? Já přece taky.“ poznamenal Harry lehce.

Snape si odfrkl – Harry samozřejmě věděl, co se muž snaží říct – ale mnohem raději dělal hloupého, než aby přiznal, že to ví, že si to uvědomoval celou dobu. Měl za to, že by to staršího muže jen ještě víc rozrušilo a zahanbilo – a navzdory všemu se snažil si s ním... znovu nehrát.

„Nepotřebuješ taky lektvar proti kocovině?“ zeptal se nakonec unaveně.

Pokrčil rameny. „V podstatě jsem v pohodě.“

„Už je uvařený. Bude ti chutnat víc než běžná verze.“ řekl Snape.

Harry si šel trochu nalít, i když to vlastně nepotřeboval. „Pamatuju si to z minula, byl skvělý. Lepší než Hermionin.“ řekl.

„To doufám.“ protáhl Snape a zněl o něco víc jako on sám.

Harry se usmál a užíval si, jak mu mizí lehká bolest hlavy a jak se mu trochu uvolňují ztuhlé svaly. „Je ti líp?“

„Ano.“ odpověděl Snape a také se uvolnil.

„Tak... nechceš mě porazit v šachu?“ nabídl Harry. Po Snapeově tváři se pomalu rozlil úsměv, který z jeho rysů udělal něco docela příjemného.

„Ach, když na tom trváš... Nepromarním příležitost ponížit Nebelvíra.“