Pocit viny mu zabránil podívat se na vzpomínky hned. Přijal je, až když se ujistil, že Severusovi opravdu nevadí se jich vzdát – ale když byl zpátky ve svém pokoji, nedokázal se přimět je zhlédnout, navzdory myslánce, kterou mu Severus půjčil. Najednou mu to připadalo příliš osobní – i přes to, jak moc chtěl vidět svou matku.

Ležel vzhůru až do časných ranních hodin, když ho náhle přepadla neodbytná potřeba podívat se. Vylil lahvičku do myslánky a bez většího váhání do ní ponořil hlavu. Ten okamžik odpojení, když se nořil dovnitř, když se jeho zrak přizpůsoboval cizím očím a cizí mysli, byl omamný.

Byla tam okamžitě, jeho matka – smála se ve Velké síni a šla vedle Snapea. Nevěděl, čemu se smějí. Nebyla to celá vzpomínka, jen její záblesk – okamžik smíchu, radosti. Snape ji poplácal po zádech a ona se na něj rozesmála – pak se vzpomínka rozplynula a změnila se v hodinu kouzel, kde jeho matka stála před třídou a levitovala několik pírek. Byla mladá – tak mladá. První nebo druhý ročník, nejspíš.

Snape seděl v zadní řadě a usmíval se na ni. Harry se rozhlédl – zahlédl i svého otce, mnohem mladšího, než kdy předtím viděl... a ten na jeho matku hleděl se zasněným výrazem.

Scéna se znovu změnila, tentokrát k Černému jezeru. Snape se opíral o strom, sám – na druhé straně vody si skupina Nebelvírů hrála na košťatech. Jeho matku nebylo těžké poznat. Mohlo jí být kolem čtrnácti a právě pokřikovala na chlapce létající nad ní ve famfrpálových hábitech. Její úsměv byl i na tu vzdálenost naprosto oslňující.

Scéna se změnila – chodby Bradavic v noci. Chvíli mu trvalo, než je oba našel – Snapea a jeho matku sedící ve výklenku poblíž nádvoří, schoulené nad lahví něčeho, co vypadalo jako whisky, a každý s cigaretou. Kašlali oba a pak se rozesmáli, než to zkusili znovu. Tiše se zasmál – oba vypadali zase mladší, možná dvanáct nebo třináct. Snape zachrčel a típl cigaretu, zatímco vrtěl hlavou. Jeho matka něco řekla a smála se – ale on to neslyšel, protože se scéna znovu změnila.

Na okamžik byl zmatený – tahle vzpomínka jeho matku vůbec neobsahovala. Jen Snapea v malém stísněném pokoji s drobným oknem. Snape měl na sobě obyčejné oblečení, obnošené a ošuntělé, podobně jako kdysi Harry, když nosil Dudleyho staré věci. Nechápal, proč ta vzpomínka vůbec byla součástí ostatních – dokud neuviděl Snapea shrbeného nad dopisem. Celý stůl byl pokrytý dalšími. Rukopis nebyl jeho – dopisy byly podepsané jeho matkou. Hltavě četl ty, které dokázal zachytit.

Byly úplně obyčejné – dopisy z prázdnin o její dovolené v Řecku. Netušil, že někdy jezdila na takové dovolené – teta Petunie se o ničem podobném nikdy nezmínila. Oni jezdili jen po Británii – a většinou bez Harryho.

Studoval drobný roztomilý rukopis, způsob, jakým dokonce kreslila na okraje některých dopisů malé obrázky, než je poslala.

Snape také četl jeden z nich – nevypadal však, že by chtěl odpovídat, a spěšně je začal uklízet, když se někde ozvala rána. Harryho napadlo, jestli to nebyl Snapeův opilý otec. Čekal, že vzpomínka skončí – neskončila. Dopisy byly pečlivě uloženy do krabice. Ta zůstala otevřená jen okamžik, ale i tak zahlédl malou mudlovskou fotografii, na které Snape rozpačitě stojí vedle Lily, než ji schoval z dohledu a strčil pod postel těsně předtím, než se otevřely dveře a vzpomínka skončila.

Další byla opět v Bradavicích – a k jeho překvapení byla jeho matka mnohem starší. Sedmnáct, nejspíš. S trhnutím si uvědomil, že tohle bylo po konci jejich přátelství. A opravdu, Snape nebyl nikde poblíž. Byli ve Velké síni na nějaké oslavě – možná vánočním plese, přestože tam nebyl strom. Jeho matka vypadala nádherně ve žlutých šatech, otec ji držel za paži a oba zářili štěstím. Rozhlédl se po Snapeovi a našel ho opřeného v koutě, odkud zasmušile sledoval veselí kolem sebe.

Trhl sebou – opravdu to nevypadalo, že by Snape měl... kohokoli, s kým by mohl trávit čas.

Kromě... jeho matky. Otočil se zpátky právě včas, aby viděl otce, jak ji roztočil a políbil přímo na ústa. Za nimi zahlédl mladšího Siriuse, jak na ně hvízdne, jen aby ho otec mávnutím ruky odbyl, aniž by Lily pustil. Byli, zcela očividně, hluboce zamilovaní.

A... a...

Vzpomínka skončila úplně a Harry se vynořil z myslánky a několikrát zalapal po dechu. Zaváhal jen na okamžik, než popadl boty a vyrazil z ložnice.

***

„Harry.“ řekl Severus unaveně, když otevřel dveře jen pár okamžiků po zaklepání. Zjevně ještě nespal, když otevřel tak rychle. Vypadal... nějak nesvůj, pomyslel si Harry.

„Severusi. Já... můžu dál?“ zeptal se.

Severus okamžitě ustoupil a pustil ho dovnitř. Harryho nepřekvapilo, že na stole stála téměř prázdná láhev ohnivé whisky. Když se otočil zpátky k jejímu majiteli, vypadal ten muž dost... obezřetne.

„Viděl jsem ty vzpomínky. Můžu ti... myslánku vrátit zítra?“

„Nech si ji do konce prázdnin, jestli se na ně chceš podívat znovu.“ souhlasil druhý muž snadno.

Harry přikývl a sklopil zrak – nevěděl, co říct. Vlastně ani nevěděl, proč sem přišel.

„Líbily se ti...?“ zeptal se nakonec Severus tónem tak křehkým, že ani nezněl jako on sám.

Polkl. „Ano. Ano, samozřejmě. Já... děkuju. Byla... nádherná. A děkuju, že jsi tam nechal i mého tátu.“

Severus se slabě ušklíbl, aniž by se na něj podíval. „Nemám na něj žádné hezké vzpomínky, ale... byl jsem svědkem toho, jak se choval k tvé matce.“

Harry slabě přikývl. „Já... je něco, co bys chtěl na oplátku? Teda, vážně nevím, co bych ti mohl nabídnout, ale... nějak chci...“ odmlčel se, když si všiml, jak se na něj Severus dívá. Nedokázal to popsat – ani pochopit – ale něco v těch tmavých očích bylo něco... Udělal krok blíž. „Co by si chtěl?“ zeptal se tiše a upřímně doufal v odpověď.

Věděl, že jeho vděčnost je stále poznamenaná vinou za jeho bezcitné chování, ale...

Dlouhé prsty se natáhly a on zůstal stát, zatímco mu jednou projely vlasy. Žaludek se mu podivně svíral.

„Napít se?“ nabídl Severus a vykročil kolem něj.

Harry ho zastavil prsty na jeho paži. „Severusi.“

Druhý muž trhl sebou. „Dát... ti ty vzpomínky nebylo snadné rozhodnutí. Musel jsem si je... znovu prožít.“ přiznal.

Harry přikývl – samozřejmě. „Přál bych si umět říct, jak jsem vděčný, ale nenacházím slova.“ řekl. Severus se pod jeho dotykem lehce zakymácel – Harry si uvědomil, že je nejspíš opravdu opilý, i když se choval poměrně normálně. Jemně zatahal za jeho paži – muž okamžitě zavrávoral a ztratil rovnováhu.

Rozhodně opilý, usoudil Harry. Na pobledlých tvářích se objevily rudé skvrny a tenké rty se sevřely do ještě tenčí linky, zatímco se snažil ustát.

„Měl jsi toho dost, co?“ zeptal se Harry a snažil se neznít odsuzovačně.

Severus sevřel čelist a krátce přikývl.

„Chceš společnost? Nebo si chceš jít lehnout?“ zeptal se. Opravdu neměl v úmyslu vnucovat se mu. Jestli chtěl Severus bojovat se svými démony sám... Harry tomu rozuměl.

Muž beze slova ustoupil a přivolal druhou sklenici. Harry si ji vzal a napil se – k jeho překvapení si Severus nesedl zpátky do křesla, ale na zem, stejně jako Harry předchozí den. Muž po něm vrhl pohled, jako by ho vyzýval, aby se zeptal proč – Harry si jednoduše sedl vedle něj, blízko, ale ne příliš blízko. Podlaha byla teplá, místnost vyhříval krb za křesly, takže mu bylo docela příjemně.

Seděli a pili mlčky skoro dvacet minut. „Můžu se tě na něco zeptat?“ prolomil Harry nakonec ticho.

„Ptej se.“ řekl Severus chraplavým hlasem zastřeným alkoholem.

„Když... když jsi nemiloval moji mámu. Víš, takovým způsobem, proč je tvůj Patron...“

Severus se slabě usmál. „Jak už jsem ti říkal, necítil jsem k tvé matce romantickou lásku. Miloval jsem ji – po svém. Podobně jako ty máš rád Grangerovou, jak jsi mi sám řekl.“

Harry přikývl a čekal, jestli odpoví na skutečnou otázku. Po několika vteřinách pokračoval. „Podoba laně... většina mých nejšťastnějších vzpomínek, když jsem se to kouzlo učil, zahrnovala tvoji matku. V mém životě bylo... velmi málo dobrého. Co jiného by to mohlo být, když ne tohle?“

Polkl a pocítil zvláštní náznak porozumění. „Já... když jsem ho vyvolal poprvé, myslel jsem si... myslel jsem si, že mi pomáhá táta. Nevěděl jsem, že je to můj jelení Patron.“

Starší muž tiše zabručel. „Pro většinu lidí to nebylo žádné překvapení. Ty ses také upnul k tomu dobrému, co jsi znal – k milujícímu otci.“ řekl hořce. Harry sebou trhl, ale nereagoval – v náladě, v jaké byl Severus, a ve stavu, v jakém byl... ne, raději na to ani nemyslet. Nic dobrého by nevzešlo z rozhovoru o Severusových pocitech vůči jeho otci. I jeho matka byla citlivé téma.

Harry se jemně usmál. „Je nádherná, víš. Tvoje laň.“ řekl.

Starší muž se na okamžik zamračil, než váhavě vytáhl hůlku. „Expecto Patronum.“ pronesl tiše – a o chvíli později se před nimi objevila éterická modrá podoba známé laně. Harry se neubránil smíchu – opravdu byla nádherná.

Natáhl ruku, jako by se jí mohl dotknout. Konečky prstů samozřejmě projely modrým světlem a lehce ho rozvlnily, takže ruku zase stáhl. „Děkuju.“ řekl tiše. Kouzlo zaniklo a Severus sklonil hlavu, zíraje na hůlku ležící nehybně v jeho klíně. Harry viděl, že ho něco trápí, a tak se nenápadně posunul blíž.

Skoro, ale ne úplně dost blízko na dotek – už dostkrát viděl, jak překvapivě dobře Severus reaguje na fyzickou útěchu. Jako vždy s sebou to uvědomění neslo i nepříjemný pocit z toho, že teď ví proč, že viděl tu drtivou osamělost, aniž by si jí dřív všiml. Právě zvažoval, že natáhne ruku, když mu Severus ušetřil rozhodování tím, že se prostě zhroutil dopředu.

Harry seděl se zkříženýma nohama a nemohl uhnout ani se přiblížit. Jedna Severusova paže se mu ovinula kolem pasu, zatímco jeho hlava přistála vysoko na Harryho stehně, černé vlasy se rozlily přes jeho nohu i Severusovu paži. Jak se Snape předklonil, rameny a hrudníkem se zčásti opíral o Harryho nohy – tvář měl odvrácenou a volnou ruku pevně sevřenou kolem hůlky, která jen nehybně spočívala na podlaze.

Na okamžik zpanikařil, protože netušil, co dělat – tohle bylo stokrát horší než tehdy, když měl hlavu na Severusově stehně on, a nemělo to nic z té zvláštní... přitažlivosti, kterou mělo jejich společné kouření. Opatrně se natáhl po Severusově ruce s hůlkou a zatáhl za ni, přitáhl ji blíž a omotal mu ji kolem vlastního pasu.

Severus trhl sebou a pohnul se – ale ne pryč. Když měl teď obě paže kolem Harryho, využil je k tomu, aby se přitáhl ještě blíž, bok obličeje přitisknutý k jeho noze. Harry sotva cítil, jak se mu do stehna opírá i Severusův výrazný nos, než jeho pozornost upoutal třes, který se šířil jeho vyzáblým tělem.

Znovu ztuhl a zpanikařil – netušil, co dělat. Nakonec se uchýlil k jedinému, co věděl jistě – že Severus má rád, když se ho dotýká. A tak Harry natáhl ruku a začal mu probírat vlasy prsty. Nesnažil se je upravit, jen nechal prameny klouzat mezi prsty. Byly pořád čisté – a bylo šokující, jak odlišné byly, když byly čisté.

Vypadaly trochu mastně jen kvůli tomu, jak se leskly, ale skutečná ulepenost od výparů a mastnoty byla úplně pryč. Druhá Harryho ruka spočinula Severusovi na zádech a lehce přejížděla po černé bavlně hábitu, zatímco Severus zůstával nehybný – kromě třesu, který vůbec neustupoval. Takže udělal jediné, co mohl – seděl tiše a jemně hladil svého bývalého nepřítele, muže, s kterým se léta vzájemně nenáviděli, muže, který Harrymu za ten najzanedbatelnější pokus o přátelství nabízel malé kousky sebe sama. Jen proto, že si myslel, že se Harrymu budou líbit, že si je zaslouží.

Byl rád, že jeho slzy vsákla černá látka hábitu, takže je nemusel nijak přiznávat.