Vánoční snídaně byla stejně veselá jako včerejší večeře, ale Harry ji tentokrát prožíval v mnohem lepší náladě a cpal se nezdravým, ale výborným jídlem. Potom Minerva rozdala dárky. Většinou šlo o dárky pro učitele, přičemž každý student dostal jednu nebo dvě věci od vedoucího své koleje. Harry samozřejmě také – celkem pět dárků, jeden od každého vedoucího koleje a jeden od Hagrida. Srdce se mu rozbušilo, když uviděl zmijozelsky zelený balicí papír na Snapeově dárku. Chtěl otevřít ten jako první, ale místo toho si ho položil do klína a pustil se do ostatních.

Profesorka Prýtová mu darovala domácí pomerančové bonbony – usmál se při pomyšlení, jestli nejsou z těch pomerančů, které napadly orchideje, jež Severus zlikvidoval. Kratiknot mu dal knihu o každodenních kouzlech – usmál se, když si uvědomil, že ji nejspíš vybral kvůli tomu, na čem spolu pracovali. Profesorka McGonagallová mu darovala malou krabičku potřeb pro famfrpál, přípravky na údržbu koštěte, které opravdu ocenil. Hagridovým dárkem byl malý nakřivo upečený dortík s nerovným nápisem z fondánu. Bezmocně se rozesmál, zatímco se mu do očí nahrnuly slzy vzpomínek. Jeho přítel se na něj usmíval z druhého konce stolu a Harry si dortík okamžitě strčil do pusy. Navzdory vzhledu byl opravdu dobrý.

Zbýval mu už jen Severusův dárek. Pokusil se zachytit jeho pohled, ale než se mu to podařilo, Snape vstal a odešel, zatímco za ním pluly jeho vlastní – stále zabalené – dárky.

Harry vyskočil také, popadl své věci a vyrazil za ním, aniž by se staral o to, jestli si ostatní všimnou jeho odchodu. Něco bylo špatně, tím si byl téměř jistý.

Rozběhl se po schodech a překvapeně zjistil, jak moc dlouhé Snapeovy nohy zrychlují jeho chůzi. Když dorazil do sklepení, sotva zaslechl zaklapnutí dveří, a okamžitě na ně zaklepal.

Otevřely se – samozřejmě. Snape vypadal téměř překvapeně, že ho vidí.

„Pottere.“

„Ahoj! Ty... Ty jsi najednou utekl. Děje se něco?“ zeptal se.

Snape se na něj zamračil, chladný a odtažitý způsobem, jakým se už nějakou dobu nechoval.

„Pouze jsem tě chtěl zbavit případného tlaku otevřít můj dárek.“ odsekl.

„Jakého tlaku? Nechal jsem si ten tvůj nakonec, chtěl jsem ho otevřít, když jsi odešel!“

„Neotevřel jsi ho, protože...“

„Protože jsem si ho chtěl schovat nakonec!“ vysvětlil rozmrzele. Myslel si snad Snape, že o něj nestojí? „Kromě toho ani tys neotevřel můj.“ dodal a ukázal na balíček s brkem.

Snape se po něm ohlédl přes rameno, jako by ani nevěděl, že tam je.

„Ty... jsi mi koupil dárek?“

„Vlastně dva, ale ten druhý jsem nechal nahoře v pokoji, protože jsem si nebyl jistý, jestli bys ho chtěl dostat na veřejnosti.“ odfrkl si. „Přinesl bych ho dolů, ale ty jsi prostě odpochodoval, takže...“

„Ach.“ řekl Snape překvapivě výmluvně. „Děkuji.“

„Poděkuj mi, až je uvidíš, ano?“ pousmál se Harry.

„Jak mohu, když jeden z nich zřejmě existuje jen teoreticky?“ zeptal se Snape s jemným úsměvem na rtech.

Harry se zazubil. „Za pár minut jsem zpátky. A na ten druhý se nedívej, dokud nepřijdu.“ přikázal a vyrazil pryč.

Když se vrátil, byl pořádně zadýchaný a druhý balík se vznášel za ním. Snape se skutečně nepodíval – od Harryho odchodu se ani nepohnul.

„Tady! Veselé Vánoce. Tohle je ten druhý.“ řekl a poslal balík k Severusovi.

„Pottere, vždyť je obrovský.“ zasyčel Snape.

Harry nedokázal potlačit dětinský smích, přestože stále lapal po dechu. „Jestli chceš komentovat velikost mého balíčku, tak mi radši říkej Harry, pane profesore.“ rýpl si.

Snapeovi se na okamžik komicky rozšířily oči, než si odfrkl. „Mám se poradit se slečnou Weasleyovou o jejím názoru? Nebo snad vyzpovídat další čarodějky, které měly to... potěšení?“ zeptal se a poslední slovo záměrně pronesl hlubším hlasem.

Harry se navzdory sobě začervenal a zamračil se. „Byl by to dost malý klub. Doslova jen Ginny, aby bylo jasno. A pak teda pár kluků z ložnice, ale ne takhle.“ mávl rukou.

Snape si odfrkl. „Děkuji, že jsi mě ušetřil představy tebe a Longbottoma.“ protáhl.

Harry se rozesmál, konečně popadl dech. „Bože... To je... Ačkoli nejsi tak daleko od pravdy, protože on s Ginny taky chodil. Ve čtvrtém ročníku. Takže máme... tohle společné.“

Zmijozel si odfrkl. „A to ti nevadí?“

„Proč by mělo? Každý má minulost. Kromě toho spolu byli jen jednou, na Vánočním plese.“

K Harryho překvapení se po Snapeově tváři mihnul pobavený úsměv. „Pamatuji si ten žalostný pokus o tanec, kterého jsme tam byli svědky. Byl jsi příšerný.“

Harry se uchechtl. „To teda byl, co? Nikdy jsem se to pořádně nenaučil. Tancuješ?“ zeptal se.

Nedokázal si představit, že by byl ten muž jiný než dokonalý v něčem tak elegantním jako tanec.

„Ne na veřejnosti.“ odpověděl Snape okamžitě. „Ale naučil jsem se to.“

Harry přikývl. „Tak co, ehm, dárky? Otevři si nejdřív svoje.“ navrhl.

Druhý muž si odfrkl a posadil se do svého křesla. Harry k němu přešel a usadil se na opěrku, lehce se přitom opíraje o jeho rameno.

„Minervina očekávaná láhev skotské – údajně očarovaná tak, že pojme dva litry.“ řekl a ukázal Harrymu malou láhev.

„Páni! Skvělé.“ zaradoval se. „Podělíš se?“

„Možná se nechám přesvědčit.“ ušklíbl se Zmijozel. Harry nakrčil nos a nasadil svůj nejlepší prosebný výraz štěněte.

„Och, Severusi, prosím, můžu si trochu dát taky?“ zaprosil teatrálně.

Druhý muž si jen odfrkl a odvrátil pohled. Dalším dárkem od Kratiknota byla šála a rukavice. Prýtová mu dala stejné pomerančové bonbony a několik studentů mu věnovalo čokoládu, zatímco jeden mu daroval zmijozelskou záložku.

Všechno odložil stranou, aby otevřel Harryho dárky.

„Nejdřív ten menší.“ navrhl Harry. Ostatní učitelé si své dárky ještě neotevřeli, když odešli, takže Snape nemohl tušit, co ho čeká.

Harry se naklonil blíž, aby viděl jeho reakci. Snape rozvázal mašli, pečlivě složil balicí papír a odhalil hnědou kartonovou krabici s brkem.

Harry zadržel dech, když ji otevřel.

„Nádherné, Harry. Děkuji.“ řekl Snape.

Harry se usmál. „Ještě neděkuj. Je... ehm, očarované. Když mu dáš správné odpovědi, dokáže samo opravovat testy. Zvládne i slohové práce, pokud nejsou příliš dlouhé a všechny jsou na stejné téma.“ vysvětlil. „Je tam list s návodem. To je to, na čem jsem včera pracoval s profesorem Kratiknotem.“

Severus prudce nasál dech. „Takže... tys...“ Starší muž se odmlčel a nevěřícně se na něj podíval. „Ty jsi našel způsob, jak každému učiteli zkrátit práci na polovinu? Úžasné.“

„Myslel jsem při tom na tebe a na Minervu. Na to... kolik toho musíte pořád dělat.“ řekl Harry.

Snape zabručel a přikývl. „A vybral jsi i nádherné brko. Děkuji.“ zopakoval. Jeho hlas byl tichý – a Harrymu se ten tón líbil.

„Myslel jsem, že se k tobě bude hodit.“

Snape na okamžik znehybněl, než opatrně položil krabičku s brkem na stůl. „A ten druhý?“ zeptal se.

Harry se rozzářil. „Ten je osobní. Tak trochu jsem riskoval, že se ti bude líbit, ale doufám, že ano.“

Snape zabručel a znovu pečlivě rozbalil papír, tentokrát kolem šachové soupravy.

K Harryho překvapení – a ani si toho předtím nevšiml – součástí sady byl i stojan, na kterém byla vystavená. Jakmile Snape odstranil poslední vrstvu obalu, stojan se sám magicky rozložil, sestavil a během okamžiku rozestavil všechny figurky.

Několik vteřin nikdo nic neřekl a Harry začal panikařit. „Ehm... hraješ? Nebo... nevěděl jsem jistě, ale myslel jsem si, že by se ti to mohlo líbit. Teda šachy.“ vyhrkl.

Snape opatrně zvedl jednu figurku – bílého krále – a prohlížel si ho. „Pottere... Harry, tohle je... nádherná práce. To tě muselo stát celé jmění.“

„Líbí se ti?“

„Jestli se mi... Harry. Ty... Proč bys... To je naprosto přehnané plýtvání penězi.“ řekl Snape přiškrceným hlasem. Sevřel figurku pevněji a malá postavička se mu pokoušela vykroutit z prstů.

„Líbí se ti?“ zeptal se Harry znovu a v žaludku ho píchala mírná hrůza.

Snape vydal tichý zvuk kdesi vzadu v hrdle, který by Harry ani nezaregistroval, kdyby neseděl tak blízko. Položil figurku zpět a otočil se k němu, ale v příštím okamžiku jako by ztratil odvahu.

Harry otevřel ústa, že se zeptá potřetí, když se k jeho šoku Snape prostě naklonil dopředu a opřel si obličej o Harryho hruď. Nosem do něj nejprve nešikovně narazil a o okamžik později i zbytkem tváře. Harry seděl nehybně a nevěděl, co dělat, dokud se mu kolem pasu neovinula jedna paže a druhá nepřistála na jeho hrudi. Bylo naprosto zřejmé, že ho Severus objímá, a to dost zvláštním a intimním způsobem. Cítil, jak mu dýchá do hrudi i přes svetr.

Ještě podivnější bylo, že mu to nevadilo. Ne tak, jak by mělo. Snape ho nesvíral příliš pevně, neubližoval mu... Jen se o něj zcela opřel.

Nevěděl, co si počít s rukama, a tak je položil na Snapeova ramena a instinktivně je lehce stiskl. Muž tiše zasténal, ale ještě víc se do něj uvolnil a Harry nyní nesl část jeho váhy.

Z rozmaru zvedl jednu ruku a projel mu prsty vlasy. Byly čisté a hedvábné – dokonce lesklé. Žádná mastnota, žádné výpary z lektvarů, pomyslel si Harry. Ať tak či onak, nechal prsty klouzat měkkými rovnými prameny a užíval si ten pocit.

Snape vydal nějaký zvuk a přitiskl obličej do Harryho ještě silněji. Už to bylo skoro bolestivé, ale Harry to prostě vydržel.

Na téhle syrové verzi Snapea bylo něco opojného. Vzrušení z toho, že smí vidět něco, co nebylo určeno jemu – ani nikomu jinému, pokud věděl. Ten zakázaný pocit a příjemná bolest z toho, že už nejsou nepřátelé, se spojily do uzlu v podbřišku, který ho nutil přitáhnout si Snapea blíž, zjistit, co mu dovolí, kde je hranice. Kde ji Severus nakreslí.

Naklonil se ještě níž, až byl téměř schoulený nad druhým mužem. „Líbí se ti to, Severusi?“

„Ano.“ odpověděl bez váhání, jako by před chvílí úplně nezpanikařil. „Je to nádherné. Neměl jsi... tolik utrácet. To brko... To brko by bývalo stačilo, bylo víc, než jsem čekal.“

„Veselé Vánoce.“ odpověděl Harry místo toho, aby reagoval na napomenutí.

Snape si dlouze a hluboce povzdechl a odtáhl se. Vypadal... rozrušeně, alespoň trochu. „Chtěl bys... zahrát si?“

Harry se zazubil. „Moc rád. Doufal jsem, že budeš chtít... i když nejsem nijak zvlášť dobrý. Ron je v tom zatraceně dobrej, kdybys chtěl výzvu.“

„Jsi blázen, jestli si myslíš, že nechám Weasleyho sáhnout na tohle.“ odsekl. „Možná si čas najde Filius nebo Minerva.“

„Nebo já. Chtěl bych si zahrát. Jen nečekej, že budu dobrý.“ řekl Harry s úsměvem.

Snape sklonil hlavu. „Chtěl bys... otevřít svůj dárek?“ zeptal se nuceným tónem.

Harry, který na něj skoro zapomněl, se zazubil. „To je jasný.“ Natáhl se po balíčku, jenže zjistil, že mu někdo chytil zápěstí a zastavil ho těsně před ním.

„Nemám... možnost utrácet za dárky velké částky.“ řekl, jako by Harryho varoval, aby si od toho moc nesliboval.

Tiše se zasmál. „Mohl bys mi dát jediný bonbon a stejně bych byl nadšený.“ Nebyla to ani lež – a nepochyboval, že ať už muž vybral cokoli, vložil do toho stejné množství... přemýšlení jako do všeho ostatního.

Ruka ustoupila a on si mohl balíček vzít. Na rozdíl od Snapea se neobtěžoval s pečlivým rozbalováním, prostě se do něj okamžitě pustil. Uvnitř byla krabička, podobně jako u brka – a v ní našel knihu a lahvičku.

„Tohle je... učebnice OPČM pro šestý ročník?“ zeptal se Harry zmateně.

„Ano. Měl jsem... dojem, že se ti moje... kniha lektvarů líbila. Napadlo mě, že by se ti mohla líbit i tahle.“ řekl Snape a nedíval se na něj.

Opatrně knihu otevřel. Bylo to tam, známým rukopisem napsané – Majetek Prince dvojí krve. Uctivě přejel prsty po slovech a lehce se opřel o Severuse, který teď seděl ve svém křesle zpříma. Druhý muž se o něj opřel také, ale nijak jinak na kontakt nereagoval.

„Děkuju, Severusi. Tohle pro mě strašně moc znamená. Já... tvoje kniha byla z poloviny důvod, proč jsem ten rok přežil při smyslech.“ přiznal s odfrknutím. „Ron s Hermionou si ze mě dělali legraci, že jsem do Prince dvojí krve asi zamilovaný.“ vzpomněl si s uchechtnutím.

Snape po něm prudce otočil hlavu. „Prosím?“

Harry mávl rukou a listoval knihou, kde našel stejně mnoho poznámek na okrajích jako v učebnici lektvarů. „Jen si ze mě Ron a Hermiona utahovali. A Hermiona byla naštvaná, že se mi ve výuce dařilo víc než jí.“ řekl s chichotáním a znovu pohladil obálku knihy. „Děkuju. Opravdu.“ dodal, když mu pohled padl na lahvičku v krabici. Kniha ho rozptýlila, a tak ji teď vzal do ruky. Nebyla označená – obsahovala světlou tekutinu, která jako by jemně zářila.

„Vzpomínky.“ řekl Snape hlasem téměř zlomeným a odsunul se od Harryho.

Harry ji málem upustil. „Cože?“ zeptal se tiše, přesvědčený, že se musel přeslechnout.

Snape odvrátil pohled – ruce měl sevřené na opěrce křesla, na té, na které Harry neseděl, a teď se od něj odtahoval úplně.

„Vzpomínky. Na... na tvoji matku. Na to, jaká byla ve škole. Když jsem ji znal.“

Harry lahvičku pustil – neškodně zapadla zpátky do krabičky, kterou opatrně položil na stůl. Hlava se mu roztočila a žaludek se mu sevřel náhlou vlnou nevolnosti.

Snape to podával tak, jako by jeho dárek byl horší než Harryho jen proto, že nebyl drahý, ale... uvědomoval si vůbec, že to, co Harrymu daroval, je k nezaplacení?

„Moje máma?“ zeptal se slabě a zrak se mu zamlžil slzami.

„Jestli je chceš, jsou tvoje. Mám jich... hodně. Ty si některé zasloužíš také.“ řekl Snape tiše.

***

Harry zavřel oči, dokonce se otřásl. Vlastně si nebyl jistý, co jeho tělo dělá – jediné, na co dokázal myslet, bylo, jak strašně a nedostatečně dětinsky si najednou připadá. Co to poslední měsíc dělal?

Využíval očividně ochromující osamělost bývalého nepřítele, aby se vyhnul trestům, nepříjemným situacím... prostě aby zahnal nudu? Nechtěl snad opakovaně nic jiného, jenom zkoušet, kam až může Snapea zatlačit, co všechno snese?

Jistě, měl toho muže rád, opravdu měl, ale...

Ale Harry mu koupil šachovnici a Snape – Severus – mu daroval kus sebe sama... a navíc něco, co pro něj bylo vzácné. Udělal to bez vyzvání a bez jakéhokoli očekávání, že za to dostane byť jen dárek nazpět.

Harrymu se chtělo zvracet. Co je s ním špatně? Proč si připadal tak oprávněný... hrát si se Snapem? Ten muž nebyl hračka, a přesto si s ním Harry otevřeně a rád hrál, že? A ani mu to nepřišlo divné, problematické nebo cokoli jiného. Prostě... se s tím vezl, šťouchal do Snapea a zkoušel ho, aby zjistil, co objeví.

Naslepo natáhl ruku, popadl černý hábit a přitáhl – Snapea k sobě nebo sebe k němu, na tom nezáleželo, když do sebe narazila dvě těla, když ho objaly paže a držely ho, jediné, co stálo mezi ním a jakýmsi šílenstvím číhajícím za hranicí Snapeova objetí.

Roztřeseně se nadechl a vztekle si setřel slzy. Připadal si pateticky – měl krizi z toho, že je nevyzrálý pitomec, ale Snape ho držel v náručí. Nějak se ocitl na mužově klíně, hlavu schovanou pod Snapeovou, zatímco špičatá brada spočívala na jeho vlasech. Prsty měl pevně zaťaté do černého hábitu a... a Snape ho prostě držel, zatímco brečel.

Ani Ron a Hermiona nikdy – nikdy nemuseli...

Nadechl se sprudka a pokusil se vymanit z víru myšlenek, ve kterém se ocitl. Zafungovalo to – tak trochu. Několikrát se zhluboka nadechl a alespoň přestal plakat. Potom přišly na řadu jeho ruce – povolil smrtelný stisk látky a stáhl je k sobě. Nebylo těžké se trochu pohnout, až mohl vzhlédnout a podívat se druhému muži do tváře. V téhle poloze byli skoro stejně vysocí.

Snapeův výraz byl laskavý – jemný a měkký způsobem, který by k jeho nepěkným rysům vůbec neměl pasovat, a přesto pasoval. Prsty mu jednou přejely po zádech nahoru a dolů. Téměř nejisté gesto něžného uklidnění.

Lehce se zachvěl – a než si to mohl rozmyslet, vyskočil na nohy a zoufale se snažil nemyslet na to, že seděl učiteli na klíně a brečel. Nebo že brečel před Severusem Snapem. Nebo na cokoli podobného.

Otočil se zády, otřel si tvář a několikrát se zhluboka nadechl.

Věděl, že se nejspíš červená – obličej ho pálil, když si stíral slzy. Úplně ztuhl, když ho zezadu objaly paže kolem ramen a přitáhly ho zpátky k pevnému hrudníku.

„Rozrušil jsem tě.“ řekl Snape tiše – zklamaně, pomyslel si Harry. „To nebylo... mým úmyslem.“

Harryho bolestivě píchlo u srdce. Snape se omlouval? To bylo...

„Ne.“ vyhrkl. „Ty... ty jsi to neudělal. Jen... nečekal jsem to. Ani tu knihu, ale tohle... připadá mi to jako příliš mnoho,“ přiznal a jednou rukou přejel po pažích spočívajících na jeho hrudi. Snapeův stisk byl volný – jemný. Stačilo by se předklonit a mohl by odejít.

„Mnoho? Špatně jsem... pochopil tvůj zájem o tu knihu? O vzpomínky?“ zeptal se Snape a hlas mu lehce ochladl.

Harry se slabě zasmál. „Ne. Ne! Chci je. Strašně moc, jen... já ti koupil něco, o čem jsem ani nevěděl, jestli se ti bude líbit, a ty mi nabízíš... něco, po čem toužím celý život.“ přiznal hořce.

„Jsem... poslední člověk naživu. Jediný, kdo ti to může dát.“ řekl Snape tiše, téměř omluvně.

„Já... já vím. Ale víš, že nemusíš, že jo? Že... tohle, my dva, ať už je to cokoli, nezávisí na tom, jestli to uděláš? Na tom, jestli mi dáváš věci a tak?“ zeptal se Harry a trochu se narovnal. Trochu to na tom záviselo, protože ke Snapeovi chodil právě proto, že se mu líbilo, co tam našel, ale... ale radši by zemřel, než aby to řekl nahlas.

„Byla to moje volba. O vzpomínky sis neřekl. Dal – dávám – ti je dobrovolně. Neměl jsem v úmyslu tě... rozrušit.“

Harry se slabě zasmál. „Ne... nerozrušil... Bylo od tebe neuvěřitelně laskavé.“

K jeho překvapení paže kolem něj ustoupily. Otočil se a zmateně spatřil smutný úsměv na Snapeově tváři. „A právě proto tě to tak šokovalo.“

Zavrtěl hlavou – ať tím druhý muž myslel cokoli, nebylo to ono. „Já jen...“ bezmocně se odmlčel.

„Celý náš vztah byl naprosto příšerný.“ řekl Snape přímo. „Já na to... nezapomněl.“

„Ani já.“ odpověděl Harry ostřeji, než zamýšlel. Snape přikývl. 

„Byl jsi... ochotný... jít přes to dál. Doufám, že víš, že nejsem takový zbabělec, abych to nedokázal také.“ řekl Snape strojeným a rozpačitým tónem.

„Ty nejsi zbabělec vůbec. Navzdory... navzdory tomu, co jsem ti řekl.“ omluvil se Harry.

Snape se zasmál. „Měl jsi k tomu důvod. Já... nechovám žádnou zášť.“

„Ne.“ zalhal Harry snadno. „Ani já. Už ne.“ řekl – a protože se nedokázal dívat druhému muži do očí s vědomím, že lhal, že si o něm stále myslí spoustu špatných věcí, a právě se při tom přistihl, vykročil dopředu a přitiskl se čelem k Snapeově hrudi.

Paže se zvedly a pevně ho objaly, zatímco tam oba stáli v tichu.