Téměř celý den mu zabralo přijít na správný typ kouzel pro každého učitele. Kratiknot pracoval neúnavně a experimentoval s brkem, který pro něj Harry vybral, velkým modro-zlatým, jež se mu očividně líbilo. Když měl všechno vyřešené, pustili se do zdlouhavého procesu očarovávaní jednotlivých brků tak, aby byly pro své budoucí majitele co nejužitečnější. 

Harry se cítil naprosto vyčerpaný, když skončili – a to právě včas na to, aby všechno zabalili, přidali pod vánoční stromek ve Velké síni a pak se tam vydali na slavnostní večeři.

Nebyla tak odpočinková, jak doufal, ta veselá sváteční hostina. Nepomáhalo ani to, že se na něj Snape během celého večera sotva podíval. Odešel brzy – a Harry ho následoval jen o chvíli později přímo do sklepení.

Zaklepal na dveře a překvapilo ho, že Snapeovi trvalo celou minutu, než otevřel.

„Harry,“ řekl a zněl přitom docela překvapeně.

„Ahoj,“ pozdravil ho vesele, ale pak zaváhal. „Je... něco špatně?“

„Ne. Jen jsem si... nebyl jistý, jestli přijdeš.“

„Ale vždyť jsme byli domluvení? Rozmyslel sis to?“ zeptal se Harry a cítil se poněkud nesvůj.

„Nerozmyslel. Pojď dál.“ Muž ustoupil stranou a pustil ho dovnitř.

K jeho překvapení stál v rohu malý vánoční stromeček ozdobený zlatými a stříbrnými baňkami. Měl sotva metr – a den předtím tam rozhodně nebyl.

„To je roztomilé,“ pochválil Harry.

Snape – který jim právě naléval skotskou – si odfrkl. „Napadlo mě, že bys mohl ocenit trochu vánoční atmosféry, když ses do svátků vrhl s takovým... nadšením,“ řekl a podal mu sklenku. Harry si ji vzal, ale místo aby se jako obvykle usadil do křesla, natáhl se na koberec vedle stromku.

„Je to hezké,“ řekl a myslel tím stejně stromek jako celou situaci. Bylo to hezké – Snape seděl ve svém křesle, usmíval se, zatímco Harry ležel na břiše a upíjel skotskou. „Takže dostaneš další láhev?“ zeptal se.

Snape si odfrkl. „Dal jsem Minervě najevo, že si ji v poslední době velice užívám a že bych ocenil další.“

Harry se zazubil. „Dneska jsem byl v Příčné ulici a přemýšlel jsem, jestli se nepodívat, jestli v jejich palírně nemají nějakou dobrou skotskou.“

„Pochybuji. Tu svou kupuje poblíž rodného města.“

„Aha...“

„Nakupování na poslední chvíli, Pottere? Neříkej mi, že jsi zapomněl koupit správné množství šperků pro svou přítelkyni?“

Harry si odfrkl. „Ginny dostane nové koště, protože si ho přála.“

„Takže ne prsten, který od tebe bezpochyby očekává?“ zeptal se Snape a povytáhl obočí.

„Já... ne! O takových věcech jsme se ještě nebavili. Není to... nikam nespěchám,“ odpověděl rozpačitě.

Snape přikývl. „Chápu. Předpokládám, že na zaplnění světa dalšími Weasleyovými bude času dost.“

Harry se zasmál. „Byli by to Potterovi. A nejspíš by chodili sem. Když ti bude přes padesát,“ varoval ho.

Snape vypadal skutečně zděšeně. „Raději odejdu do důchodu. Učil jsem tolik Potterů, kolik jsem za svůj život ochoten snést.“

Harry se zachichotal, ani trochu dotčený přítelovými slovy. „Tak se vynasnažím ti ještě nějaký čas ušetřit,“ řekl a odpil si.

„Osobně ti uvařím antikoncepční lektvar,“ slíbil Snape.

Harry se zasmál. „Znovu opakuju... to se, em, zatím nestane.“

Muž zabručel. „Je něco konkrétního, co bys dnes večer chtěl dělat?“ zeptal se trochu rozpačitě – Harry byl za změnu tématu rád.

„Ani ne. Co obvykle děláš ty?“

„Piju a opravuju práce,“ odpověděl Snape bez obalu.

„Tak... dnes večer nemám náladu číst příšerné eseje, takže možná pít a prostě... si povídat?“ navrhl Harry.

Snape vstal a lehce sklonil hlavu. „Jestli ti to nebude vadit, sundal bych si hábit,“ řekl a položil prsty na horní knoflík.

Harryho napadlo, že Snapea nikdy předtím neviděl v civilním oblečení.

„Cokoliv, co je ti pohodlné. Mně je,“ odpověděl a ukázal na weasleyovský svetr, který měl na sobě.

Snape si odfrkl, stáhl ze sebe hábit a poté i vestu. Pod nimi měl dokonale bílou košili a komplikovaně uvázanou černou kravatu – po chvíli zmizela i tá.

Harry se povzbudivě usmál, když se muž uvolněně opřel zpátky do křesla. Chvíli mlčky popíjeli a pak Harryho něco napadlo. „Proč sis myslel, že nepřijdu?“ zeptal se.

Snape se zamračil. „Přes den po tobě nebylo ani stopy.“

„Byl jsem s profesorem Kratiknotem v Příčné ulici. Nakupoval jsem na poslední chvíli. A pak jsem s ním skoro celý den pracoval na kouzlech.“

„Domácí úkoly? Jak... pilné.“

Harry se zazubil a přetočil se na záda, přičemž opatrně odložil sklenku. Vzhůru nohama vypadal Snape v tom teplém přítmí jako úplně jiný člověk.

„Vůbec ne. Pomáhal mi očarovat jednu věc,“ vysvětlil Harry.

„A co přesně?“

Harry pokrčil rameny. „To zjistíš brzy. Zatím je to tajemství.“

„Mám očekávat nějakou lumpárnu ve stylu těch prokletých dvojčat Weasleyových?“

Harry se zasmál. „Ne, ne. Samozřejmě že ne. Je to... myslím, že je to geniální, uvidíš. Trpělivost, profesore,“ poškádlil ho.

I vzhůru nohama viděl zamračení, které mu Snape věnoval. Přetočil se a dopil svou sklenku. K jeho překvapení Snape vstal, přešel k němu a osobně mu dolil. Obvykle to dělal kouzlem.

Harry zůstal dokonale nehybný a sledoval, jak si Snape dřepá, zatímco mu dolévá skotskou a černé vlasy mu padají dopředu. Ten pohled byl natolik nečekaný a zvláštní, že na něj nedokázal přestat zírat.

Byl si docela jistý, že Snapea ještě nikdy neviděl v podřepu. Na okamžik ho napadlo, jestli takhle kdysi klekal před Voldemortem, a okamžitě tu myšlenku prudce zapudil.

„Harry?“ zeptal se Snape tiše. Byl jen pár centimetrů nad ním a Harry se mezitím opřel o loket.

„Nic, promiň. Jen... nepříjemná myšlenka. O... na tom vlastně nezáleží.“

„Záleží, pokud tě rozrušila. Je to... něco o mně?“ zeptal se druhý muž.

„Svým způsobem. Ale ve skutečnosti to nic není. Myslel jsem na Voldemorta.“

Snape ztuhl. „Chápu.“

„Slibuju, že to není nic špatného. Děkuju za pití,“ usmál se Harry.

Snape přikývl a zaváhal – a pak si Harrymu k šoku sedl na zem, dlouhé nohy nepohodlně složené pod sebou. Mávl rukou a přivolal si i svou vlastní sklenku.

„Na Vánoce,“ řekl Harry a pozvedl sklenku.

„Na Vánoce v Bradavicích,“ upřesnil Snape.

„Jo.“ Harry si s ním přiťukl. O několik okamžiků později se Snape uvolnil a oba znovu seděli – nebo v Harryho případě leželi – v tichu. Připadalo mu zvláštní mít Snapea sedícího na podlaze. Nehodilo se to k němu – nebo by si to alespoň myslel, než že by to skutečně viděl.

„Pořád chceš vyzkoušet moje doutníky?“ zeptal se Snape poté, co dopili další sklenku.

Harry se usmál. „Jestli máš chuť si jeden zapálit, tak jo. Není to... pro kouzelníka škodlivé, že ne?“

„Obecně ne, a tyhle konkrétně – stejně jako všechny kouzelnické – jsou zcela bez toho svinstva, které dělá mudlovské cigarety škodlivými,“ vysvětlil Snape.

Harry s mírným zaujetím sledoval, jak Snape mávne rukou a přiletí stejná krabička jako minule. Chytil ji, otevřel a podal jejímu majiteli. Snape si povzdechl a vytáhl z ní jeden doutník.

Harryho na okamžik fascinoval pohled na dlouhé štíhlé prsty držící tmavě hnědý doutník. Vypadalo to... nějak elegantně.

„Jsou něčím výjimečné?“ zeptal se.

Snape se jemně usmál, otočil doutník a rychlým neverbálním kouzlem odřízl jeho konec. Harry se posunul o něco blíž, teď už opravdu zvědavý.

„Patří k tomu nejlepšímu, co se dá za peníze koupit. Dárek od Lucia Malfoye před mnoha lety. Sám bych si je nikdy nemohl dovolit... A tak jsou vzácným požitkem. Neobvyklým... potěšením, které stojí za to si vychutnat,“ řekl Snape tichým, jemným hlasem, jaký Harry neznal.

Po páteři mu přeběhl zvláštní mráz – a ten pocit se mu líbil. Posunul se ještě blíž a prohlížel si doutník volně sevřený ve Snapeově ruce.

„A jsi ochotný se o tenhle takzvaný neobvyklý požitek podělit?“ ověřil si.

Snape se zasmál. „Ne všechno, o co se člověk podělí, se zmenší na polovinu. Ano, Harry. Jsem ochotný se... podělit.“ Jeho hlas zněl téměř jako předení.

Harry cítil, jak se začervenal, ale rozhodl se připsat to očekávání. „Umíš to podat opravdu lákavě. Takže... jak se vlastně zapalují?“ zeptal se.

Snape si odfrkl, tiše a pobaveně, a luskl prsty. Harry sledoval, jak se mezi jeho palcem a ukazováčkem objevil malý plamínek. Druhý muž k němu přiložil doutník a lehce jím otáčel, dokud konec nezačal slabě žhnout.

Potom si druhý konec opatrně vložil mezi rty a potáhl – uhlíky se okamžitě rozžhavily rovnoměrně. Osvětlení v místnosti bylo dost tlumené na to, aby žhavý konec přitahoval pozornost mnohem víc, než Harry čekal.

Sledoval, jak Snape zavřel oči a zadržel dech – o okamžik později vydechl a vypustil nad sebe bílý oblak kouře.

Tmavé oči se znovu otevřely a upřely se na něj. Harry těžce polkl – něco na celé té scéně působilo téměř intimně, soukromě – mnohem víc než pouhé sezení vedle uvolněného Snapea.

„Můžu to zkusit?“ zeptal se a srdce mu bušilo jako o závod.

Snape otočil doutník a nabídl mu ho. „Nadechni se, ale nevdechuj do plic. Chvíli podrž kouř v ústech a pak ho vyfoukni,“ instruoval ho. Harry se zachvěl, když převzal překvapivě těžký doutník.

Srdce mu stále bilo rychle – možná ještě rychleji než předtím – když si ho vložil mezi rty a opatrně potáhl. Bylo to snadné – rozhodně snazší, než jak to vypadalo u Dudleyho s jeho kradenými cigaretami.

Udělalo přesně to, co mu Snape řekl, a jen zadržel dech. Na okamžik to bylo zvláštní, než se mu ústa zaplnila jemnou dřevitou vůní. Chutnalo to sladce, slabě po lesních plodech a po něčem, co nedokázal pojmenovat, po něčem zemitém a teplém.

Vyfoukl kouř vzhůru stejně jako Snape a vrátil mu doutník, až příliš si přitom uvědomoval pohled známých tmavých očí, které ho sledovaly.

„Líbí se vám to, pane Pottere?“ zeptal se Snape stále tím tichým hlasem, ze kterého se Harry cítil zvláštně.

„Ano,“ přiznal. „Chápu, proč to máš rád,“ dodal právě ve chvíli, kdy si Snape znovu potáhl. A tehdy Harry pochopil, proč se cítí mírně nesvůj – byl to šokujícím způsobem smyslný pohled na muže, o kterém si nikdy předtím nemyslel nic podobného.

Posunul se ještě blíž a čekal, až Snape znovu pohne doutníkem. Když to udělal, Harry ho natáhl rukou a ukradl mu ho, což Snapea rozesmálo, když vzápětí vyfoukl kouř.

„Zloděj,“ obvinil ho Snape.

„Vypůjčovatel,“ opáčil Harry, než si znovu potáhl a vrátil mu ho. Rozhodl se udělat to stejně jako Snape, zavřel oči a vychutnával si chuť. Zdálo se mu, že při druhém pokusu byla intenzivnější.

Když příště vyfoukl kouř, udělal to i Snape a oba obláčky se nad nimi smísily, než se rychle rozplynuly do ztracena.

Harry se rozhodl znovu natáhnout. Přepočítal se však a hlava mu dopadla na Snapeovu nohu, poněkud nešikovně spočívající na jeho štíhlém stehně. Snape nad ním na okamžik sípavě vydechl, dokonce zakašlal, než se vzpamatoval.

Harry napůl očekával, že ho odstrčí nebo ho alespoň požádá, aby se pohnul – pak si ale vzpomněl, jak Snape reaguje na doteky. Muž vypadal na okamžik překvapeně, téměř vyděšeně, pak si však upravil polohu, natáhl nohy po podlaze a Harryho hlava tak spočívala na jeho stehně pohodlněji.

Bylo to pohodlné – rozhodně mnohem víc, než by čekal. Snape vypadal stále nejistě, ale znovu si potáhl z doutníku a konečně se uvolnil. Harry také a sledoval ho při kouření, zatímco se kolem nich šířila vůně.

„Chceš ještě?“ zeptal se Snape tiše a nabídl mu doutník.

Harry přikývl, převzal ho a vložil si ho mezi rty. Udělal to stejně jako ten druhý, zavřel oči, natáhl si plná ústa kouře a chvíli ho podržel.

Snape si doutník ještě nevzal zpátky, a tak si ho Harry nechal a otevřel oči až ve chvíli, kdy vydechl. Kouř se zavlnil vzhůru a bílé pramínky přejely přes černé vlasy a pobledlé tváře.

V poloze, v jaké Snape seděl, vyfoukl Harry kouř přímo na něj.

„Promiň,“ řekl automaticky.

Snape se se smíchem zavrtěl hlavou. „Neomlouvej se. Líbí se mi to.“ Přiznání zaznělo lehce – nenuceně a téměř žertovně. Harry si znovu potáhl a nespustil z něj oči. Cítil se zvláštně, opilejší, než by po tak malém množství alkoholu měl být, a přesto...

Podal doutník zpět jeho majiteli a vyfoukl kouř – znovu vzhůru, přímo na něj. Snape tiše zabručel, než se opřel dozadu, přerušil oční kontakt a zaklonil hlavu.

„Když tě tak vidím, mám skoro chuť začít znovu kouřit,“ řekl po minutě ticha a několika dalších potaženích.

„Kvůli mne?“ zeptal se Harry se smíchem.

Snape se zasmál také. „Když tě tak člověk sleduje, vypadá to... lákavě.“

„Tak nezačínej. Je to ošklivý zlozvyk,“ řekl Harry a natáhl ruku po doutníku. Snape na něj povytáhl obočí, ale poslušně mu ho podal.

„Mám tedy očekávat, že se moje zásoby v příštích měsících ztenčí?“

Harry se zasmál. „Ne, ne. To je tvůj vánoční rituál, takže by tak měl zůstat. Kromě toho, jak jsem říkal, nepotřebuju celý.“

Druhý muž si olízl rty a lehce se pod Harrym pohnul. „Možná, pokud nebudeš mít jiné plány, bychom si mohli... jeden zapálit na Silvestra.“

Harry se usmál. Ta představa se mu docela líbila. „Možná ne tenhle druh. Možná něco levnějšího?“

„Nebude chutnat tak dobře,“ varoval ho Snape.

„Ale pořád to může být dobré, i když ne tak dobré,“ namítl Harry.

Doutník dál putoval z úst do úst. Harry zůstal tam, kde byl, s hlavou na Snapeově noze. Bylo mu pohodlně a staršímu muži to očividně nevadilo. Jemu rozhodně ne – ne když bylo celé jeho tělo zalité teplem a příjemným pocitem, zatímco se jím linul kouř a alkohol.

„Veselé Vánoce, Severusi,“ řekl nakonec, když si vzpomněl, těsně předtím, než na něj vyfoukl další obláček kouře.

Opravdu se zdálo, že se mu to líbí. Harry tomu tak trochu rozuměl – vůně samotného kouře byla nádherná, temná a těžká, jak se vznášela ve vzduchu nad nimi.

„Veselé Vánoce i tobě.“

Harry zívl a protáhl se, celé tělo mu příjemně zachvělo. „Škoda, že nemůžu pít vleže,“ postěžoval si po chvíli.

„A proč bys nemohl?“ zeptal se Snape pobaveně.

„Protože bych se polil.“

Snape si povzdechl a vytáhl hůlku. „Zapomněl jsi snad, že jsi kouzelník?“

Harry po něm střelil pohledem a vtáhl si tváře, když si znovu potáhl z doutníku. Snape se na něj jen ušklíbl. Cokoli provedl hůlkou, bylo beze slov. Právě když Harry vyfoukl kouř, dotkla se špička černé hůlky jeho spodního rtu.

„Otevři,“ vyzval ho Snape. Na okamžik to bylo zvláštní, nesmírně zvláštní, cítit tlak dřeva na rtu, ale ustoupil a otevřel ústa. Hůlka na okamžik zatlačila silněji – a pak k němu připlula malá plovoucí bublina skotské a přistála mu přímo v ústech. Ve chvíli, kdy je znovu zavřel, bublina praskla a on mohl skotskou spolknout.

Udělal to a bojoval se slzami, které se mu vehnaly do očí, když toho bylo přece jen o trochu víc.

Snape se uchechtl a znovu si potáhl z doutníku. Ten už byl téměř vykouřený, dlouhý jen o pár centimetrů víc než filtr. Harry si povzdechl a natáhl se po něm znovu. Tentokrát ho Snape držel mimo jeho dosah a stále se pobaveně usmíval, zatímco si dopřál ještě jedno potažení.

Pak ho podal Harrymu. „Dopřej si zbytek, jestli chceš.“

„Vážně?“ zeptal se.

Snape si povzdechl. „Vážně.“ Harry na něj vyfoukl další obláček kouře, zatímco se do něj Snape téměř naklonil. „Mám pocit, že mě skoro stejně těší dívat se, jak kouříš ty, jako když to delám sám,“ řekl s úšklebkem.

Harry se také zasmál, trochu rozpačitě, protože tomu úplně nerozuměl... Ale líbilo se mu to, a tak nic neřekl. Zůstali v tichu.

Snape pil, Harry kouřil a bílé obláčky jako by přetrvávaly mezi nimi a kolem nich.

„Děkuju, že mi dnes večer děláš společnost,“ řekl Harry po chvíli, když poslední žhavé uhlíky doutníku vyhasly.

„Mám dojem, že tohle bych měl říkat já,“ odpověděl Snape. Zaváhavě se pohnul. Harry sotva viděl konečky jeho prstů, jak se vznášejí nad jeho hlavou. Na okamžik si pomyslel, že teď ho konečně odstrčí, ale bylo to přesně naopak – prsty mu na vteřinu projely vlasy, dotek tak lehký, že ho sotva cítil. Pak se vrátily, o něco jistěji a o něco méně opatrně.

Pročesávaly mu vlasy, ať už proto, aby je ještě víc rozcuchaly, nebo naopak uhladily, to nedokázal poznat. Poznal však, že je Snape napjatý. Celé jeho tělo jako by ztuhlo. Harry prostě... zůstal nehybně ležet. Dotek mu nebyl nepříjemný a navíc si byl docela jistý, že je to poprvé, co mezi nimi Snape sám inicioval jakýkoli fyzický kontakt.

Už jen kvůli tomu nechtěl udělat nic, co by ho odradilo.

Seděli tak několik minut, zatímco Snapeovy prsty projížděly Harryho vlasy a starší muž se postupně uvolňoval. Uvolnil se i Harry – byl už téměř ospalý, když si druhý muž povzdechl a stáhl ruku zpět.

Harry zívl a posadil se. „Ještě skotskou?“ zeptal se nadějně – jeho sklenka byla prázdná.

Zmijozel přikývl a dolil obě sklenky.

„Zajímalo by mě, co se teď děje v Doupěti,“ zamyslel se Harry.

„Pokud chceš, ještě není pozdě tam jít. Letaxem nebo přemístěním,“ upozornil ho Snape, pomalu se zvedl a vrátil se ke svému křeslu.

Harry se také zvedl a znovu do svého zapadl. „Ne, ne. Na hlučno a rušno teď opravdu nemám náladu. Ticho a klid jsou lepší,“ přiznal. „Kromě toho ještě nemám licenci.“

„Opravdu?“

„Ne. Ještě jsem se k tomu nedostal.“

„Mohl bych tě vzít já,“ překvapil ho Snape.

„Děkuju. Stejně tam ale nechci,“ odpověděl Harry s úsměvem.

Starší muž lehce sklonil hlavu. „Tak tedy na nudné, tiché Vánoce, Harry.“

„Vůbec nejsou nudné,“ odporoval mu. „Byla to spousta zábavy. A zítra bude taky, tím jsem si jistý.“

„Ach ano, dítě těšící se na dárky.“ 

Harry se tiše zasmál. „Hele, první dárky jsem dostal až v jedenácti. Mám co dohánět.“

Snape si odfrkl. „Zločin, ta tvoje takzvaná rodina.“

„To už je minulost. Teď je to lepší.“

„Ano,“ řekl Snape. „To je.“