Skutečně si došli pro sušenky a téměř automaticky se stáhli do Snapeových komnat. Ani jeden z nich necítil potřebu přiznat, že o jídlo mohli jednoduše požádat nějakého skřítka – o to přece nešlo.

Přecpaní sušenkami a půlkou láhve vaječného likéru ještě před obědem se nakonec oba rozvalili do křesel ve Snapeových komnatách.

„Měl bych opravovat práce, víš,“ poznamenal Snape chraplavě ze svého křesla, v němž byl téměř rozteklý.

Harry si ve svém vlastním křesle zabručel. „Však se k tomu dostaneš,“ řekl se zívnutím. Byl unavený. Vánoční atmosféra ho naprosto vyčerpala.

„Optimismus mládí,“ zasténal Snape.

„To není optimismus, jen vím, jak jsi dobrý,“ pochválil ho nepřítomně Harry a překvapeně si všiml, že jeho slova Snapea doslova vyvedla z míry. Podíval se na něj – muž vypadal téměř šokovaně. „Co je?“

„Jen mě... překvapuje, že o mně máš teď tak... vysoké mínění,“ odpověděl.

Harry se zasmál, prostoupený teplem vaječného likéru a Snapeových komnat. „A proč bych neměl? I když jsme tě nesnášeli, o tvých schopnostech v lektvarech nikdo nepochyboval. Jsi brilantní,“ řekl Harry.

Snape sebou trhl a zavrtěl se v křesle. Harry si nebyl jistý, jestli je mu nepříjemná pochvala samotná, nebo spíš téma, o kterém mluví.

„Severusi?“ ověřil si.

„Nic to není. Jen jsem se... zamyslel. Asi máš pravdu, zvládl jsem opravovat práce i poslední dva roky.“

„Vidíš?“ zasmál se Harry. „Kromě toho máš letos pomoc.“

„To je to, jak teď sobě říkáš?“

„Já si říkám Harry, ale pro tebe možná udělám výjimku.“

Snapeovo odfrknutí bylo překvapivě výmluvné a pohrdavé. Muž se zvedl ze své rozvalené pozice a poněkud nejistým krokem přešel ke stolu. Chvíli něco hledal – hromadu pergamenů – a pak ji přinesl i s brkem.

„První ročníky. To bys měl zvládnout.“

„Tak to musí být asi ty nejjednodušší,“ usmál se Harry.

„Musí, Harry?“ pronesl muž s velmi zlomyslným zábleskem v očích. „Jestli myslíš.“

 

***

 

Do večeře byl Harry naprosto zdrcený mírou stupidity svých spolužáků a Snape se nepřestával smát pokaždé, když se jejich pohledy setkaly. Měl sto chutí poslat ho do háje – a udělal by to, kdyby to nebylo tím, že pomoc nabídl sám a byl předem varován.

Večeřeli ve Velké síni, společně se všemi zbývajícími studenty a učiteli u jediného velkého stolu.

Bylo jich skutečně méně než obvykle – ale vzhledem k důvodům, proč ti ostatní zůstali, to bylo stále poněkud tísnivé. Ostatní učitelé se však o vánoční náladu starali dostatečně dobře a Harry se jí nechal snadno strhnout, smál se a žertoval s profesorkou Prýtovou. Nemohl si však nevšimnout, že Snape téměř nemluví, s výjimkou Kratiknota a Minervy sedících po jeho stranách.

Nebyl vyloženě nesvůj, ale byl tichý. Nikdo jiný se zjevně nesnažil ho do hovoru zapojit. Harry nemohl – seděl příliš daleko – ale když se na něj Snape podíval, usmál se na něj, což ho očividně dost vyvedlo z míry.

Úsměv mu samozřejmě neopětoval – to by přece nebyl on – ale lehce mu na oplátku přikývl.

 

***

 

Harry byl zpátky u Snapea hned druhý den po obědě, poté co strávil nějaký čas s Minervou.

Snape vypadal překvapeně, že ho vidí, ale Harry se odtamtud nedokázal držet dál – ne když měl tolik příležitostí hrát svou pošetilou malou hru. Když dorazil, Snape vařil lektvar, takže místo jeho komnat skončili v učebně, kde byl Harry rozvalený v učitelském křesle, zatímco Snape pracoval.

„To ti musí připadat nudný,“ poznamenal Snape právě ve chvíli, kdy si Harry začínal myslet, že se opravdu nudí.

„Ne,“ zalhal. „Jen zabíjím čas, než skončíš, abych tě mohl uprosit o půjčení koštěte,“ odpověděl lehce.

Ten druhý si odfrkl. „Takže postranní úmysly?“ ověřil si a přisypal něco do kotlíku.

„Jednám přece s vedoucím Zmijozelu,“ odpověděl Harry s úsměvem, který mu byl překvapivě opětován téměř vlídně.

„Dobře. Patnáct minut. Převlékni se a přines mi svoje koště.“

„Dobře!“ souhlasil Harry nadšeně a během několika vteřin byl na nohou a za dveřmi. Nemusel běžet, ale stejně běžel, teple se oblékl a vzal svůj Nimbus dolů do sklepení.

Přestože byl pryč sotva deset minut, Snape už tam stál a čekal, koště v ruce. Harry se nadšeně usmál a natáhl k němu svoje vlastní.

Snape mu černé koště podal jen zjevně neochotně..

„Tady. A laskavě ho nerozbij. Jak jsem říkal, je drahé.“

Usmál se. „No tak. Nerozbil jsem žádné koště od té doby, co se očarované potlouky pokoušely zabít mě,“ poškádlil ho.

„Zapomínáš na incident s Vrbou mlátičkou,“ připomněl mu Snape nemilosrdně.

Když vycházeli z hradu, pokusil se napodobit mužův obvyklý zamračený výraz, za což si vysloužil jen pobavený pohled. Nasedli na košťata u brány – a Harry okamžitě cítil, jak magie koštěte doslova vibruje mezi jeho nohama.

Zazubil se na Snapea.

„Dávej pozor v zatáčkách. Jsou zrádné,“ varoval ho muž.

Harry ho odbyl kývnutím a okamžitě vystřelil vpřed, snaže se dostat koště na plnou rychlost. Fungovalo to víc než dobře – odhadoval, že plná rychlost byla minimálně dvakrát vyšší než u jeho vlastního koštěte. Také téměř okamžitě zjistil, co Snape myslel těmi zatáčkami – když se pokusil zatočit, přestřelil cíl skoro o polovinu a málem ve vzduchu dostal smyk. Ovládat ho nebylo snadné, pokud nezpomalil. Brzy byl Snape na svém vlastním koštěti jen nepatrnou tečkou, zatímco Harry létal studeným odpoledním vzduchem.

Po několika minutách se rozhodl vrátit a s úlevou zjistil, že brzdí stejně dobře, jako zrychluje.

Snape vypadal trochu dotčeně, když se k němu Harry vrátil – Harrymu naopak bušilo srdce a krev mu klokotala tělem pod přívalem adrenalinu.

„Tohle je úžasné. Jak může být tak rychlé?“

Lektvarista se ušklíbl. „Dostal ses skoro na plnou rychlost,“ protáhl.

„Myslel jsem, že rychleji už to nejde!“ řekl Harry a podíval se na koště.

Snape si odfrkl. „Samozřejmě že jde. Přistaň a já ti to ukážu.“

Harry udělal, co mu bylo řečeno, a přistál na měkké, nedotčené vrstvě sněhu, zatímco Snape dosedl vedle něj.

Vyměnili si košťata, ale než Harry stihl nasednout na svoje, Snape mu pokynul, aby přišel blíž. „Unese dva,“ řekl.

Harry byl, mírně řečeno, překvapený, když nemotorně vylezl na koště za Snapea. Tváří skončil přitisknutý k chladnému vlněnému plášti a rukama obepínal lektvaristův hrudník.

„V pořádku?“

„Jo,“ odpověděl, aniž by si byl jistý, že je to pravda.

Snape si odfrkl, ale nic neřekl – a o zlomek vteřiny později už vzlétli. Harry sevřel látku pevněji a držel se, až se mu prsty zarývaly do hábitu. Byl ke Snapeovi přitisknutý natolik, že ho jeho plášť téměř celý obklopoval a hřál mnohem víc, než by čekal.

Upravil si úchop, aby mohl sedět vzpřímeněji, a podíval se kolem Snapea před sebe. Letěli rychle v přímé linii.

„Připravený?“ zaduněl mužův hluboký hlas.

„Ano,“ vydechl Harry – a pak přešli z rychlosti na něco, co mu připadalo téměř nadzvukové. Snape se sklonil níž – Harry ho instinktivně napodobil, zatímco se koště pohybovalo rychlostí, jakou ještě nikdy nezažil.

Nahlas se rozesmál nevěřícným smíchem – ta rychlost byla stejně vzrušující jako děsivá. Sotva rozeznával cokoli na zemi pod sebou; jediné, čeho si byl vědom, byla Snapeova teplá a pevná postava pod jeho rukama.

Sevřel ho ještě pevněji, obě ruce na jeho hrudi, a přisunul se tak blízko, jak jen mohl, bez ohledu na to, že byli od boků až po ramena natisknutí jeden na druhého. Bylo mu to jedno – nemohlo mu na tom záležet, když kolem nich vzduch řezal jako nože a sněhové vločky se měnily v drobné ledové střepy šlehající ho do tváří.

Ne když to všechno bylo tak fantastické.

Snape provedl nějaký manévr, který se bezpochyby naučil speciálně pro tohle koště, otočil je a překulil tak hladce, že se bez zaváhání vydali zpět stejnou cestou.

Harry se znovu rozesmál – překvapovalo ho, že to Snape udělal i s ním na koštěti. Málem spadl... ale jen málem.

Zpátky letěli stejně rychle a stejně těsně přitisknutí k sobě.

Jak těsně, mu došlo až během posledního klesání, když zpomalili a Snape se narovnal. Harry cítil, jak se jeho tělo pohnulo podél celého jeho vlastního, a rychle se trochu odsunul, aby mu dal prostor.

Seskočil hned, jak mohl, a překvapilo ho, že se mu třesou nohy. Klopýtl a spadl, neobratně přistál v malé závěji.

„Do prdele,“ vydechl a znovu se rozesmál.

„Mluvte slušně, pane Pottere,“ napomenul ho Snape s úsměvem.

„Do úplný zasraný prdele,“ opravil se Harry a nechal chlad sněhu na okamžik ochladit své přehřáté tělo.

Snapeovo tiché pobavené uchechtnutí bylo jeho jedinou odpovědí – a Harry si ten zvuk užíval stejně jako každý smích, který z něj dokázal vyloudit.

„Nemůžu uvěřit, že to prostě schováváš ve svých komnatách. Já bych byl venku každý den!“ prohlásil a znovu se zasmál, zatímco se posadil, protože ho sníh začínal studit.

Starší muž si odfrkl a s nápadnou váhavostí mu podal ruku. Harry předstíral, že ho to nepřekvapilo, a s úsměvem přijal pevnou pomoc při vstávání – i když jeho srdce bilo skoro stejně rychle jako před chvílí na koštěti.

„Málokdy jsem měl důvod létat pro potěšení. Je to jen prostředek, jak se dostat z bodu A do bodu B. Rychlý způsob, jak se dostat za ochranná kouzla proti přemisťování,“ řekl.

Harry se usmál. „Nevěřím ti. Myslím, že ty, Severe Snape, máš to koště proto, že se ti líbí ten pocit,“ řekl a sledoval přísný profil svého společníka.

„Pomluva,“ odpověděl Snape tichým pobaveným tónem, který Harryho znovu rozesmál.

 

***

 

Přestože to neměl v plánu, Harry se přistihl, že tráví čas se Snapem každý den, i kdyby to mělo být jen pár hodin před nebo po obědě. Když přišel Štědrý den – nebo spíš ráno na Štědrý den – ocitl se před nečekaným dilematem, kvůli němuž klepal na dveře ředitelčiny pracovny.

„Dobré ráno, paní ředitelko,“ pozdravil. Usmála se na něj zpoza svého stolu.

„Dobré ráno, pane Pottere. Mohu vám nějak pomoci?“

„Bože, doufám, že ano. Já... nutně potřebuji do Příčné ulice koupit na poslední chvíli dárek pro někoho. Prosím, můžete mi pomoct? Potřebuji do Gringottovy banky a pak do obchodů.“

Zamračila se. „Nemyslíte, že je to trochu na poslední chvíli?“

„Já vím! Nějak se to na mě prostě vyřítilo a teď fakt potřebuji pomoc, promiňte.“

Odfrkla si. „No, já vám pomoct nemůžu, ale z důvěryhodného zdroje vím, že Filius bývá na dárky také poněkud zapomnětlivý. Můžete jít s ním. Buďte zpátky tady za hodinu.“

„Bože, děkuji Vám,“ zasténal Harry.

Minerva se usmála a mávnutím ho propustila.

Neochotný čelit Snapeovi ve stavu, v jakém byl, se jen toulal po hradě, dokud nenastal čas vyrazit. Kratiknot je přemístil a Harry okamžitě zamířil do Gringottovy banky vybrat peníze. S kapsami těžkými od galeonů se ocitl před dalším problémem – neměl ani tušení, co tomu muži koupit. Mohl by mu pořídit knihu, ale na rozdíl od Hermiony, která čtení skutečně milovala, mu to u Snapea připadalo neosobní. Nevěděl, jestli má nějaké jiné koníčky než čtení, pití a vaření lektvarů – a neměl sebemenší šanci koupit kvalitní ingredience.

„Profesore Kratiknote!“ vykřikl, když si všiml muže na druhé straně ulice. „Profesore!“

„Ano, chlapče?“

„Ehm, mám otázku ohledně kouzel. A tak trochu prosbu.“

„Jistě. Jak ti mohu pomoci?“

„Kdybych vám přinesl brk, dokázal byste ho očarovat tak, aby automaticky opravoval testy podle předem daného vzorového řešení?“

Profesor se odmlčel. „Hm... zajímavé. To mě nenapadlo. Předpokládám, že by záleželo na délce a složitosti testu.“

„Slohové práce?“

„Ne snadno. Nad čím přemýšlíš?“

„Ehm, že by učitelům mohly automatické brky pomoct. Třeba profesoru Binnsovi a Minervě.“ Napůl zalhal. Samozřejmě myslel na Snapea, ale...

„Ano, to by šlo. To je výborný nápad. Chceš takové brky darovat všem učitelům?“

„Jasně,“ souhlasil a v duchu se připravoval na další výběr peněz. „Když vám přinesu brky...“

„O to se postarám. Ach, to je skvělý nápad! A zároveň tím vyřeším několik dárků... Předpokládám, že ti nevadí podělit se o zásluhy?“

„Samozřejmě,“ souhlasil Harry neochotně.

„Výborně! Sejdeme se tady za další hodinu?“

„Jo!“ souhlasil s hraným nadšením a zamířil do Krucánků a Kaňourů koupit vážně směšné množství kvalitních brků. Snažil se pro každého učitele vybrat takový, který by se mu líbil – Snape dostal obrovský, dramatický černý brk, nad kterým si Harry dokázal představit, jak se muž samolibě šklebí.

Když měl tohle za sebou, skutečně si šel vybrat další peníze a pokusil se najít něco osobnějšího. Neměl však tušení co – navzdory všemu času, který spolu trávili, toho o Snapeovi vlastně moc nevěděl. Žertovali spolu, pili spolu, pracovali vedle sebe.

Co vlastně věděl kromě toho, že je Snape osamělý?

Zastavil se vedle obchodu se zvířaty a s láskou si vzpomněl na útěchu, kterou mu vždy přinášela Hedvika. Chvíli o tom přemýšlel, ale nemyslel si, že by druhý muž ocenil, kdyby mu Harry daroval zvíře. Snape na typ člověka, který by měl domácího mazlíčka, stejně nevypadal.

Šel dál a zastavil se až před Děravým kotlem. Patřil k němu i pivovar – nikdy mu předtím nevěnoval pozornost. Když ale věděl, že mu McGonagallová stejně daruje alkohol, pokračoval dál v hledání.

Z rozmaru vešel do Borgina a Burkse a rozhlédl se kolem sebe pro případ, že by ho něco zaujalo. Nestalo se tak – přece jen neměl v úmyslu kupovat mu nábytek.

Zastavil se však u staré šachové soupravy. Neměl tušení, jestli profesor hraje, ale na okamžik se nad tím zamyslel – představa, že sedí ve Snapeových komnatách, popichují se nad sklenkou skotské a přitom líně hrají šachy? To mělo něco do sebe.

Rozhodl se ji koupit ještě dřív, než si pořádně přečetl cenovku, ze které se mu protočily panenky. Byla dostatečně opodstatněná, souprava byla zdobená zlatem a perletí a figurky byly vyřezané z leštěného ebenu a slonoviny, ale stejně. Když za ni platil, udělalo se mu trochu nevolno. Majitel souhlasil, že ji zabalí jako dárek a pošle přímo do školy soví poštou.

A tak se Harry, zbavený svých starostí, vydal znovu hledat Kratiknota.