Nějak se z toho stala pravidelná věc. Dvakrát nebo třikrát týdně býval v Snapeových komnatách, učil se, dělal domácí úkoly nebo si prostě jen... povídal s tím mužem. S každým dalším setkáním bylo čím dál zjevnější, že ten druhý polevuje ve své ostražitosti, směje se, usmívá a žertuje s Harrym.

Navzdory tomu, že ho upřímně neměl rád... to bylo vzrušující. Na tom, že se spřátelil – a ano, přesně to dělal – s učitelem, bylo něco očividně zakázaného. A skutečnost, že ten učitel byl tak očividně, bolestně a zoufale osamělý... no, to všechno usnadňovalo a zároveň poskytovalo docela rozumnou výmluvu pokaždé, když ji potřeboval.

A občas ji potřeboval, když přemýšlel, co to sakra vlastně dělá, když ho zasáhla podivnost celé té situace. Obvykle pozdě v noci, když byl sám ve svém pokoji. Ale... ve skutečnosti jen pomáhal osamělému člověku a poskytoval mu trochu společnosti, kterou Snape očividně nasával jako houba. A Harryho šokovalo, že tomu tak skutečně bylo.

Odtažitý, chladný a nepřístupný profesor neměl s jejich soukromými setkáními téměř nic společného; tam byl Snape vtipný a překvapivě přístupný. Nikdy se Harryho nedotkl jako první, nikdy vlastně nic neinicioval, ale kdykoli se ho Harry náhodou dotkl, ten druhý zůstal na místě, dokud se Harry nestáhl. Když si z něj Harry utahoval, odpovídal stejným způsobem, i když sám nikdy nezačínal.

Bylo by to zvláštní, možná až děsivé, kdyby mu to nepřipadalo tak návykové. Vždycky byl trochu vyhledávačem vzrušení – a že mu to vzrušení teď poskytoval Severus Snape, no...

Vlastně to ani nebylo tak překvapivé, ne? Už to dělal dřív, jen v podobě drzých poznámek během vyučování. Teď to dělal znovu, jen s nesrovnatelně lepším výsledkem. Došlo to tak daleko, že si to téměř plánoval, čekal na příležitosti, kdy by mohl zavadit prsty o Snapeovy, dotknout se jeho ramene nebo se o něj otřít kolenem, když byli sami.

Jednou to dokonce udělal během hodiny – a to, že mu to prošlo, bylo obzvlášť vzrušující. Dean něco vyhodil do povětří a všichni uskočili stranou; jeho první náraz do Snapea byl náhodný. To, jak pak pod svým pláštěm sevřel do prstů látku Snapeova hábitu, skryté před pohledy ostatních, už náhoda nebyla. Oči měl upřené na výbuch – a Snape také.

Přesto po Harryho ruce lehce přejel, jako by ho chtěl uklidnit.

Jako by ho mohl vyděsit nějaký malý výbuch. Sám přece porazil temného čaroděje. Ale stejně... ocenil alespoň ten úmysl. Jakmile ho Snape pustil, snesl se na Deana jako harpyje, ale to bylo jen spravedlivé.

Samozřejmě to Harry dělal i v soukromí a právě toho dne se rozhodl pro nový způsob, jak si dopřát své malé vzrušení. Seděl v křesle a s dlouhým povzdechem odpočíval – kromě vyučování měl ještě famfrpálový trénink.

Beze slova mu Snape podal sklenku – ohnivou whisky, ne skotskou. Harry se usmál.

„Díky.“

„Není zač, pane Pottere. Slyšel jsem od Minervy, že vás přesvědčila, abyste trénoval famfrpálový tým?“

„Jo. Ehm, myslí si, že mě to přiměje zase hrát. Nepřiměje, ale létání mě baví.“

Snape zabručel a napil se. Také se posadil. Harry se v křesle sesunul o něco níž, srdce mu bušilo a v břiše cítil zvláštní chvění.

„Co je, Pottere?“ zeptal se Snape po minutě, když na něj Harry „náhodou“ příliš dlouho zíral.

„Jen jsem přemýšlel... mohl byste mi říkat Harry?“ požádal.

Tmavé obočí se pozvedlo.

„Nepochybuji o tom, že mohl. Ostatně už jsem to někdy udělal.“

„Nechovejte se jako pitomec,“ odsekl Harry. „Víte přece, co tím myslím. Aspoň když jsme sami?“

Srdce se mu rozbušilo ještě rychleji, když čekal na odpověď. Už věděl, že i kdyby Snape řekl ne, nebude na něj kvůli tomu nepříjemný.

„Jen v soukromí, pane Pottere,“ svolil Snape po chvíli.

„Jen v soukromí, Harry,“ opravil ho.

Odpověď znal ještě dřív, než ji Snape vyslovil.

„Není důvod, abyste mi říkal Harry, pane Pottere,“ opáčil Snape posměšně.

Harry zaklonil hlavu a rozesmál se na celé kolo. O chvíli později se přidal i Snape. Když se uklidnili, Harry se na něj znovu podíval. Zdálo se mu, že Snape vypadá spokojeně.

„Můžu vám tedy v soukromí říkat křestním jménem i já?“

Ten druhý si odfrkl.

„Poté, co mi trvalo sedm let naučit vás oslovovat mě profesore?“ zeptal se lehce.

„Je to na vás.“

Zmijozel se zamračil. „V soukromí,“ souhlasil.

„Děkuju, Severusi,“ řekl Harry a vychutnal si to jméno – jako by si ho předchozí večer potichu nezkoušel opakovat v posteli.

Starší muž pozvedl sklenku v předstíraném přípitku a Harry se vítězoslavně usmál.

***

„Máte na Vánoce nějaké plány, pane?“ zeptal se na chodbě, když se spolu procházeli. Snape ho chytil po večerce – byl venku s Ginny.

Muž si jen odfrkl, protočil oči a kývl na něj, aby šel s ním, přičemž se zjevně rozhodl ignorovat cucfleky viditelné na jeho krku.

„Žádné, kromě toho, že musím uvolnit místo pro každoroční Minervin dárek v podobě lahve skotské.“

Harry se zasmál.

„No, s tím jsem vám přece docela pomohl, ne?“

„A jsem vám za to nesmírně vděčný,“ poznamenal Snape suše. „Proč?“

„Jen mě to zajímalo. Je to... poslední Vánoce, které strávím v Bradavicích. Takže jsem, ehm... vlastně odmítl nabídku Weasleyových, abych jel s nimi.“

„Opravdu? To mě... překvapuje.“ Přitom sklouzl pohledem přímo k Harryho krku.

Harry se rozpačitě usmál. „S jejími rodiči a šesti bratry? Prosím vás, větší soukromí bychom měli i v Bradavickém expresu.“

Snape se zašklebil. „To nedoporučuji. Ten se nečistí pravidelně.“

Harry se zašklebil také. „To byl vtip, ale díky za varování. Ne, ehm... budeme v pohodě ten týden. Jen... chci zůstat tady. Naposledy, víte. Teď, když je hrad... zase v pořádku.“

Přejel rukou po kamenné zdi, podél níž šli. Už si všiml, že Snape nezamířil k Nebelvírské věži – prostě se teď toulal po škole a Harry šel s ním.

„Rozumím. Nemyslel jsem si, že ho ještě někdy uvidím... když hořel,“ řekl Snape tiše. „Stejně jsem žádné plány neměl, ale i já bych je zrušil, kdyby ano.“

Harry se usmál. Nebyl tím zrovna překvapený, ale líbilo se mu, že mají něco takového společného.

„Zůstane tu hodně studentů?“

„Ne. Minerva je letos... odrazovala. Z pochopitelných důvodů.“

„Jo,“ přikývl tiše. Chápal to. Povzbuzovat lidi, aby byli s rodinou. Část jeho samého samozřejmě chtěla jet... ale nějakým způsobem byly Bradavice rodinou také.

„Překvapuje mě, že dovolila zůstat vám,“ poznamenal Snape.

Harry se usmál. „Ne, nepřekvapuje. Moc dobře víte, že stačilo zmínit, že jsou to moje poslední Vánoce tady.“

Tenké rty se zvlnily do úsměvu. „Pravda. Mám tedy očekávat, že vás budu často potkávat po nocích?“

„Ne. Když tu nebude žádná společnost, nemá to moc smysl, ne?“ zeptal se nenuceně a protáhl se.

Snape si odfrkl. „Předpokládám, že nemá smysl komentovat vaše chování?“

„Bylo by to akorát trapné pro nás oba.“

„Dejte vědět mně nebo Poppy, pokud budete potřebovat... antikoncepci. Konec konců, je to Weasleyová.“

Harry se otřásl. „Jo, ehm... ne. Myslíte si snad, že bych mohl... když vím, že máte službu? Já s vámi vlastně rád trávím čas, a kdybyste mě přistihl se spuštěnými kalhotami, myslím, že už bych se vám nikdy nedokázal podívat do očí.“

„Nebyl byste první,“ řekl Snape a zatočil za rok směrem k nebelvírské věži.

„První v čem? Koho přistihli, nebo kdo se vám pak nedokázal podívat do očí?“ zeptal se Harry.

„Ano,“ byla celá odpověď.

„Tak se budu držet dál od vašich obvyklých tras, co říkáte?“ zeptal se.

„Spratku,“ odfrkl si Snape pobaveně. „Ale pokud ji hodláte znesvětit, pak ano.“

„A co když ona hodlá znesvětit mě?“ zeptal se Harry se smíchem právě ve chvíli, kdy dorazili k portrétu vedoucímu do jeho věže.

„Pak bych jí měl nejspíš nabídnout drink a možná i cigaretu potom,“ navrhl Snape, než se otočil a odplul pryč.

Význam té poznámky Harrymu došel až ve chvíli, kdy byl zpátky na kolejní ložnici a tiskl si ruce na ústa, aby nemusel vysvětlovat, proč se směje tak pozdě v noci. Jeho přátelé by mu stejně nikdy neuvěřili, že Severus Snape právě utrousil flirtující poznámku na jeho adresu.