V společenské místnosti bylo několik dní... napjaté ovzduší. Levandule řekla ostatním dívkám, že na ni Harry křičel – a ty se pochopitelně postavily za svou kamarádku. V důsledku toho se stal personou non grata – ne že by mu na tom nějak zvlášť záleželo. Jen bylo poněkud nepříjemnější dělat si domácí úkoly ve společenské místnosti, ale do knihovny se dalo uchýlit dost snadno.

Bylo tam spousta místa na práci a příjemně málo spolužáků, kteří by se na něj zlobili. Samozřejmě, když byl tam, na Snapea zrovna moc nenarážel (překvapilo ho, že si toho vůbec všiml, ale všiml) a kromě hodin ho nevídal téměř vůbec.

Po více než týdnu se „nový Snape“ objevil znovu. Nebo spíš se Harry na okamžik obával, že se vrátil „starý Snape“, protože na něj po hodině bez jediného důvodu vyštěkl, aby zůstal. Přesto poslechl – zůstal sedět na svém místě i po skončení vyučování.

Nemusel čekat dlouho – ostatní studenti zmizeli ochotně a jakmile byli pryč, Snape přikráčel k jeho lavici a práskl dlaněmi o její desku. Harry sebou trhl – ale ne zdaleka tak prudce jako před měsícem.

„Pane profesore?“ zeptal se opatrně.

„Vyhýbáte se mi, pane Pottere.“ vyštěkl. 

Harry zamrkal. „To není pravda.“

„Lháři. Jestli vás... jestli vás zjištění o mých nepřirozených sklonech rozrušilo natolik, mohl jste prostě—“

„Ne!“ vyhrkl Harry a vyskočil také. Ocitl se tváří v tvář Snapeovi, který se lehce předklonil. Bylo zvláštní stát s ním v jedné výšce – ale díky tomu viděl podrážděné podezření v tmavých očích. „Pane profesore, ne!“ trval na svém. Instinktivně natáhl ruku a prsty zavadil o černě oděné rameno. „Slibuju. Ani jsem se vám nevyhýbal. Jen jsem trávil čas v knihovně, protože ve společenské místnosti je to pořád... nepříjemné.“ přiznal.

Snape okamžitě ustoupil, založil si ruce na hrudi a zamračil se. „Vy... jste se vyhýbal vlastním přátelům.“ řekl opatrně.

„Jo. Ne vám, slibuju. Jen jsem potřeboval místo, kde budu mít klid, to je celé.“

„Předpokládal jsem, že jsem vám způsobil nepříjemné pocity a vy jste byl příliš zdvořilý – nebo vyděšený – abyste to řekl.“

Harry se jemně usmál. „Nebál jsem se vás od čtvrtého ročníku.“ řekl. „A zdvořilý jsem nebyl nikdy,“ řekl poťouchle.

Snape si odfrkl a viditelně se uvolnil. „Dobrá. Já... rozumím. Omlouvám se za nedorozumění, pane Pottere.“

„Ne, já se omlouvám, že jsem vás nechal si dělat starosti. Na tamtom mi vůbec nesejde, a mimochodem, ani si nemyslím, že je na tom něco nepřirozeného,“ upřesnil. Snape byl příliš všímavý na to, aby přehlédl, že se Harry k části jeho formulaci nevyjádřil.

Tmavá hlava se jednou sklonila na znamení porozumění.

Harry vycítil, že tohle bylo všechno, co Snape chtěl vyřešit, a tak si posbíral věci a zamířil ke dveřím – na Bylinkářství už tak šel pozdě.

„Pane Pottere.“ zavolal Snape právě ve chvíli, kdy Harry sáhl po klice.

„Hm?“ Ani na okamžik nezaváhal, otočil se a zamířil zpátky ke Snapeovi, který už seděl za svým stolem.

„I když... vás odmítám pokaždé opíjet alkoholem, můžete... využít i mé komnaty k tomu, abyste se schoval před svými takzvanými přáteli.“ nabídl a rozhodně se na něj nedíval.

Harry na okamžik ztuhl, překvapený tím, jak... vděčný za tu nabídku je.

„Děkuju, pane profesore. Možná to opravdu udělám... pokud nebudete mít školní tresty. Zítra po vyučování?“ zeptal se.

„Dobrá.“ souhlasil Snape a načmáral něco na kus pergamenu.

„A vážně nejdu jen po vaší skotské. Slibuju.“ řekl s úsměvem. Profesor si odfrkl a právě ve chvíli, kdy zazvonilo, mu podal papír, na který psal.

„To vím. Koneckonců mám také ten pekelný pomerančový sirup.“ protáhl.

Harry se rozesmál a pergamen si vzal. Podíval se na něj až venku – byla to omluvenka za pozdní příchod na hodinu. Harry na ni zíral – ještě nikdy neviděl, že by nějakou napsal právě Snape.

 

***

 

Chodit do učitelových komnat studovat bylo samo o sobě dost zvláštní – a skutečnost, že šlo o Snapea, tomu samozřejmě ještě přidávala. Zaklepal na dveře a uvítal ho nejen samotný muž, ale i kus čokoládového dortu, položený vedle křesla, které teď očividně bylo „jeho“.

Usmál se, ale nic neřekl – Snapeův zamračený pohled ho zjevně vyzýval, aby to zkusil.

„Děkuju.“ řekl, když dort dojedl.

„Jaký druh domácích úkolů mohu očekávat, že budete dělat, pane Pottere?“ protáhl. „Protože já mám co opravovat.“

Zasmál se. „To záleží na tom, jestli byste radši sledoval, jak smolím vaši esej, nebo jak usínám nad Dějinami čar a kouzel.“

Druhý muž si odfrkl. „Binns ji stejně nebude číst, ať napíšete cokoli. Já jsem přestal psát své ve čtvrtém ročníku.“

Harry vytřeštil oči. „Vážně?“

„Pořád jsem se učil... ale vyučoval duch... co si myslíte? Že mu některý z ostatních učitelů ukazuje eseje? Filch je po každé hodině vyhazuje.“

„To neříkejte Hermioně.“ poznamenal Harry se smíchem.

„Samozřejmě. Takže dnes budete přispívat k mému vlastnímu utrpení?“ zeptal se Snape.

Harry se zasmál. „Asi ano. Bylo by příliš troufalé doufat, že mi odpovíte na případné otázky?“

„Navzdory svému pozvání neplánuji tady strávit celou noc... takže si dobře vybírejte, na co se budete ptát.“ odsekl.

Harry se usmál a vytáhl rozepsanou esej. Úvod měl alespoň hotový – a vlastně měl i mlhavou představu, o čem chce psát. Přesto... vykoukl přes okraj pergamenu na Snapea, který se mračil na esej někoho jiného.

„Takže, byl to cínový nebo železný kotlík, který se neslučuje s dračím jedem?“ zeptal se a zazubil se na Snapea.

Tmavé oči se k němu okamžitě stočily a nebezpečně přivřely – a o okamžik později už uhýbal před dokonale mířeným kalamářem a smál se hlasitěji, než se smál za celý poslední týden.