„Musí." řekla Levandula, válející se na pohovce.

„Ani náhodou,“ opáčil Seamus.

„Určite jo." trvala na svém.

„Co?" zeptal se Harry vesele, sedaje si naproti nim.

„Hm, dohadujeme se, jestli má Snape vůbec nějaký sexuální život,“ vysvětlil Seamus mezi sousty bonbonů. „Já říkám, že ne, protože kdo by s ním chtěl?“ dodal a mávl rukou do vzduchu.

Levandula odfrkla. „Já říkám, že jo. Teda, asi ne moc často, ale každý si někoho najít může, ne? Zajímalo by mě, kdo se mu líbí." řekla.

Harry se ošil. To téma mu bylo z nějakého důvodu nepříjemné. Zčásti kvůli tomu, co viděl ve Snapových vzpomínkách, a zčásti kvůli „novému Snapovi".

„Co si myslíš ty, Harry?" zeptal se Seamus.

Zachvěl se. „Myslím, že... jestli někoho má, tak asi... ne moc často. Hádám, že na to většinu času prostě neměl čas." řekl, vzpomínaje na to, co Snape říkal o tom, že najednou zastával hned několik plných úvazků.

„Ať už je s kýmkoliv, musí být slepý. Nebo myslíš, že to dělá jen potmě?“ zeptala se Levandule s uchechtnutím.

Nepříjemně se zavrtěl a najednou si přál, že zůstal nahoře na pokoji.

„Mohl by prostě použít Obliviate." navrhl Seamus. „Nebo rovnou Imperio."

„Nechte toho!“ vyštěkl Harry. Oba jeho přátelé ztuhli a rozpačitě se na něj podívali. „Tohle je směšné. Koho zajímá, jestli s někým spal, když byl zaneprázdněný špehováním pro světlou stranu a udržováním nás naživu?“ zasyčel.

Na okamžik zavládlo smrtelné ticho, pak se Levandula zasmála. „Ale prosím tě, Harry, to je jen legrace." řekla lehce.

„Přesně tak, kámo, neber si to tak,“ souhlasil Seamus. „Je to jen Snape.“

O chvíli později už byl Harry na nohou a mířil ke dveřím. Vztek ho vedl dolů do útrob hradu. Ani si nebyl jistý, proč je vlastně tak rozčilený. Nic z toho, co řekli, nebylo nijak zvlášť pobuřující – a ještě před pár týdny by se nejspíš přidal.

Když za rohem do někoho vrazil, ani si toho skoro nevšiml. Ozvalo se zabručení, Harry zakopl o vlastní nohy a dopadl přímo na zadek. „Do prdele,“ zaklel procítěně.

„Mluvte slušně, Pottere,“ ozval se známý hluboký hlas.

Harry vzhlédl a s překvapením zjistil, že nad ním stojí Snape.

„Skvělé. Prostě... úžasné,“ zasténal a bojoval s nutkáním zůstat ležet. Snape byl poslední člověk, kterého teď chtěl vidět.

„Vstaňte, Pottere. Jste zraněný?“ zeptal se muž.

Harry se vyškrábal na nohy a oprášil si hábit. „Jsem v pohodě,“ odsekl. Hned nato ztuhl - moc dobře věděl, že Snape podobný tón nesnáší.

„Špatná nálada?“ zeptal se muž s úšklebkem.

„Jo! Prostě… ne. Dnes ne." vyštěkl znovu, nedokázal si pomoci.

Tmavé oči se zúžily a Snape vstoupil do jeho osobního prostoru. „A co přesně bych dnes, prosím, dělat neměl, Pottere?" zasyčel, očividně rozzlobený.

Harry zavřel oči, strhl si brýle a promnul si obličej. Už tak se cítil mizerně, a teď... „Prostě mi dejte školní trest a nechte mě jít,“ řekl trpce.

Několik dlouhých vteřin bylo ticho.

„Jestli si přejete školní trest, pak můžete jít rovnou se mnou,“ prohlásil Snape pomalu.

„V neděli?“ vyhrkl Harry upřímně šokovaně.

„Pohněte se, Pottere.“ Snape poručil, otočil se na podpatku a vykročil pryč. Harry ho následoval, příliš ohromený, než aby se hádal. Nešli daleko. Očividně, aniž si to uvědomil, došel už téměř až ke sklepením.

Snape ho zavedl přímo ke dveřím, kterými prošel jen jednou v životě – a tehdy byl navíc úplně na mol - ke vstupu do Snapeových soukromých komnat. Profesor vešel dovnitř a Harry ho následoval.

„Posaďte se,“ přikázal Snape a ukázal na stejné křeslo, ve kterém seděl Harry minule.

Harry do něj doslova spadl a přemýšlel, jak přesně ho Snape – a tohle rozhodně nebyl „nový Snape“ – roztrhá na kusy.

Do ruky mu byla vstrčena sklenka, napůl plná, soudě podle barvy, buď skotské, nebo whisky.

Vytřeštil na Snapea oči. Nebylo ještě ani po večeři. „Kvůli tomu jste za mnou přišel, ne?“ zeptal se Snape. „Kvůli lepšímu alkoholu, než jaký mají vaši spolužáci.“ Jeho slova byla téměř zasyčená – skoro jako obvinění.

„Já... co? Ne!“ vyhrkl Harry a postavil sklenku na stůl. „Ne, to tedy ne.“ Odsekl stejně ostře, protože za Snapem nepřišel vůbec kvůli ničemu. Vlastně nikdy a už vůbec ne teď.

Snape vypadal docela zaskočeně, pomyslel si Harry.

„Tak... kvůli čemu jste sem přišel?“ zeptal se muž mnohem klidněji, než jak vypadal.

Harry pokrčil rameny, náhle měl zvláštní pocit, že říct Snapovi, že to byla náhoda, by nebyl nejlepší nápad. Byl to podivný, téměř tísnivý pocit – a přesto...

„Trochu jsem se pohádal s několika lidmi ve společenské místnosti. Říkali hlouposti, které se mi nelíbily.“ Aspoň nelhal.

„A co přesně ti nebelvírští imbecilové řekli, že vás to tak rozčílilo?“ zeptal se Snape a přimhouřil oči.

Harry se zašklebil. „Radši bych to neříkal,“ přiznal.

Snape si odfrkl, vytáhl hůlku a provedl tiché kouzlo. O okamžik později se před Harrym objevil šálek čaje. Vzal si ho – Snape měl jeden také. Harry nahlédl dovnitř. Lehce mléčné, přesně tak, jak ho měl rád.

„Tak ven s tím, Pottere,“ zopakoval Snape, v jeho hlase byl už sotva znát hněv.

Harry vzdorovitě opětoval jeho pohled. Chvíli ani jeden z nich nic neřekl, až nakonec Harry povolil. „Fajn,“ řekl s krátkým smíchem. „Když jste tak zvědavý. Dohadovali se, jestli vůbec někoho máte.“ S jistým zvráceným potěšením sledoval zjevné nepohodlí, které se Snapovi objevilo ve tváři. „A pak rozebírali, jestli byste na někoho použil některou z Neodpustitelných kleteb, abyste ho donutil...“ Harryho hlas ztvrdl. „...aby s vámi byl.“ Harry si moc dobře uvědomoval, že si zlost na spolužáky právě vyléva na Snapovi.

Když domluvil, zahalilo místnost ticho. Teprve teď si uvědomil, že dýchá příliš rychle. Snape vypadal naprosto poníženě. Harry nikdy neuměl jeho výrazy číst příliš dobře, ale tentokrát v nich bylo něco, co mu sevřelo žaludek. Lektvarista najednou vypadal mladší, téměř jako ten vyděšený, zoufalý chlapec, kterého Harry zahlédl jen jednou – ve Snapeových vlastních vzpomínkách.

Těžce polkl a napůl očekával, že ho Snape vyhodí - ať už fyzicky, nebo magicky. Stejně jako tehdy, když Harry narušil jeho soukromí.

Nic se nestalo. Ubíhaly vteřiny a Snape se ani nepohnul. Harry si nebyl jistý, jestli vůbec dýchá. Levá ruka svírala šálek tak silně, až mu zbělely klouby. Druhá byla zaťatá do opěrky křesla.

Harry sprudka vstal a odložil vlastní šálek.

„Ne. Já... Pottere, ne. Já bych nikdy...“ vykoktal muž a hlas se mu zlomil. Harry na okamžik ztuhl a znovu těžce polkl. Už samotný fakt, že Snape cítil potřebu se bránit... Opatrně k němu přistoupil a z necelého půl metru viděl, že je Snape smrtelně bledý a že se mu ramena téměř neznatelně třesou.

„Nechtěl jsem vám to říkat,“ řekl tiše. Mimochodem přemýšlel, jak vlastně profesora utěšit. Neměl s něčím takovým zkušenosti – u svých přátel samozřejmě věděl, co dělat, ale co by za útěchu považoval člověk jako Snape? Stejně snadno ho mohl urazit jako mu skutečně pomoct.

Opatrně přejel prsty po Snapeově rameni a okamžitě ucukl, když sebou Snape trhl, jako by ho udeřil. V hlavě se mu náhle přehrály jejich předchozí setkání. Snapeův váhavý způsob doteků, kdykoliv se ho dotkl Harry. Ten lehce zmatený výraz, který při tom míval. A pak ho zasáhla poslední vzpomínka – rozhovor, který vedli s Ronem a Hermionou ještě před prvním setkáním s „novým Snapem“. Jak tehdy přemýšleli, jestli je profesor osamělý.

Harry těžce polkl a opět se zamyslel - byl osamělý? Mohl snad být muž tak uzavřený a izolovaný, se kterým nikdo nemluvil, pokud nemusel, něčím jiným?

Natáhl ruku znovu a tentokrát pevně položil prsty na Snapeovo rameno. Opět se připravil na prudkou reakci. A skutečně přišla. Jen ne taková, jakou čekal. Snapeova ruka vystřelila vzhůru a sevřela tu jeho v bolestivém stisku. Celé mužovo tělo se na několik vteřin roztřáslo a unikl mu zvuk nápadně připomínající vzlyk.

Harry se ani nepohnul. Nechal ruku tam, bezvládnou v tom příliš silném sevření. „Je mi to líto,“ nabídl nakonec. „Já... řekl jsem jim, ať přestanou.“ Modlil se, aby v tom Snape našel alespoň trochu útěchy.

Zdálo se, že ne - znovu se zachvěl.

„Já... s podobnými obviněními se setkávám od svých třinácti let,“ řekl Snape po několika napjatých a rozpačitých minutách. Jeho hlas zněl na rozdíl od chování naprosto normálně. Až příliš normálně.

Harrymu se sevřel žaludek. Třinácti? V tom věku ještě ani nevěděl, co to znásilnění je. Ani co jsou  Neodpustitelné kletby. Nejhorší na tom bylo, že se vlastně ani nemusel ptát. Viděl zblízka, jak se k Snapovi choval jeho otec. Věděl, že byl šikanovaný – a bezpochyby i slovně. A později, když se stal Smrtijedem... No, věděl dost na to, aby si dokázal představit, co si o něm lidé mohli myslet.

Snapeův smrtící stisk kolem jeho zápěstí nepovoloval, a tak na jeho ruku opatrně položil i druhou dlaň ve snaze přimět ho, aby sevření uvolnil. Neuspěl. Tedy alespoň ne úplně. Snape se zachvěl a jeho stisk trochu polevil, ale ne natolik, aby přestal bolet. Harry to snášel. Alespoň částečně dokázal vycítit, v jakém citovém rozrušení Snape musí být. Rozrušení, které způsobil on sám. Jen proto, že jeho zranilo něco, co řekli jeho přátelé. Ani na okamžik ho nenapadlo přemýšlet nad tím, jak by se mohl cítit Snape.

Jako by tu myšlenku vycítil, Snapeův stisk náhle ochabl a o chvíli později se odtáhl. Pořád se na Harryho nedíval. Od chvíle, kdy Harry vstal, ani jednou nezvedl oči.

„Můžete... odejít, jestli si přejete. Nijak bych vás za to nebudu... trestat, Pottere,“ řekl pomalu a tiše.

Harry se na něj zamračil. „A proč bych to dělal, profesore? A navíc, oba víme, že můžu odejít, kdykoliv budu chtít. Tohle, ehm... není zrovna skutečný školní trest, že?“

Snape si odfrkl a předklonil se. Harry si ani nevšiml, kdy odložil šálek, ale musel to udělat někdy během rozhovoru. Teď se opíral lokty o kolena a černé vlasy mu spadly dopředu, takže Harrymu zakrývaly výhled na tvář. Znovu pocítil to zvláštní nutkání natáhnout se k němu. Zdálo se, že Snapeovi jeho doteky dřív nevadily.

A tak to udělal znovu. Co nejlehčeji přejel rukou po jeho zádech. I přes vrstvy oblečení cítil jeho páteř - byl si jistý, že kdyby sjel níž, nahmatal by i žebra. Snape byl děsivě hubený.

„Pottere, já...“ začal Snape a náhle sebou trhl.

„Pšt,“ odpověděl Harry instinktivně. Docela ho šokovalo, když Snape skutečně zmlkl. Zjevně teď neplatila obvyklá pravidla jejich setkání – dokonce ani ta nová, pozměněná. Ne, pokud byl Snape v takovém stavu ochotný ho poslouchat.

Harry se opatrně posadil na opěrku křesla. Byl dost blízko na to, aby cítil Snapeovo teplo, aniž by se ho dotýkal. Snape byl opravdu teplý. Vlastně pokaždé, když se dosud dotkli.

Bylo to téměř nepostřehnutelné, ale Snape se posunul o něco blíž a lehce se o něj otřel. U kohokoli jiného by Harry předpokládal, že to byla náhoda. Tady však věděl lépe. Neexistovala jediná šance, že by to Snape udělal omylem. Harry polkl a poslechl vlastní instinkt. Naklonil se dolů a objal druhého muže kolem ramen, až se nad Snapem téměř schoulil.

„Je mi to líto,“ řekl znovu. Bolestně si uvědomoval, jak nedostatečná ta slova jsou. A že by si Levandule a Seamus zasloužili shnít v pekle. Objal ho pevněji, čímž ze Snapea vyloudil další zvuk nápadně připomínající vzlyk. Muž se do něj téměř sesul. Tmavá hlava se nepohodlně opřela o jeho rameno. Pro Snapea to muselo být ještě horší, bezpochyby. Přesto nepřišla žádná negativní reakce.

Kdesi v dálce Harry přemýšlel, proč právě od něj Snape takovou útěchu přijímá. Pak se zadíval do splihlých černých vlasů a napadlo ho něco jiného. Nabídl mu ji někdy někdo jiný? Nabídl mu ji vůbec někdy někdo?

Srdce se mu bolestně sevřelo způsobem, který byl pro něj naprosto cizí. Přitáhl si Snapea ještě blíž a víceméně omylem opřel tvář o jeho vlasy. Překvapilo ho, že jsou čisté. Vůbec nebyly mastné. Dokonce hezky voněly. Harry v nich rozeznal santalové dřevo a něco připomínajícího vanilku. Ať už to bylo cokoliv, vonělo to natolik příjemně, že mu to vůbec nevadilo. Vlastně ani trochu.

Uvolnil se a opřel se o Snapea, zmatený, ale naprosto ochotný držet druhého muže v náručí tak dlouho, jak bude potřebovat.

***

Po další minutě nebo dvou Snape znovu bolestně sebou trhl a pohnul se nahoru a dozadu, čímž Harryho donutil, aby ho pustil. Udělal to opatrně. Pomalu se odtáhl, aby si Snape nemyslel, že je mu... odporný nebo něco podobného. Snapeovo zoufalé mlčení bylo podivně výmluvné. A všechno, co tím mlčením sdělil, Harryho hluboce děsilo.

„Omlouvám se, pane Pottere,“ řekl Snape po několika vteřinách.

Pořád se na něj ani nepodíval. Harry se vrátil na své místo, zvedl svůj už studený čaj a napil se, čistě ze slušnosti. Snape si odfrkl a mávnutím ruky ho nahradil čerstvým.

„Nemáte se za co omlouvat,“ řekl Harry a vděčně přikývl.

„Já...“

„Ne,“ přerušil ho Harry. „Byla to hrozná věc. Neměl jsem vám to vůbec opakovat. A oni to rozhodně neměli říkat.“ Dodal rozzlobeně - ne na Snapea.

„Vás... rozzlobilo, co řekli vaši přátelé?“ zeptal se Snape.

„Samozřejmě že ano! Nemůžete si přece myslet, že bych si myslel...“ Zarazil se. Napadlo ho, že si to Snape možná skutečně myslí. Že si myslí, že i on o něm uvažuje stejně.

Pomalé zavrtění hlavou bylo jedinou odpovědí.

Harry trochu povolil. „Dobře. Já... totiž...“ Na okamžik se odmlčel. „Levandule a Seamus. Kdybyste jim chtěl příště vyhodit do vzduchu lektvar a dát školní trest.“ Dodal klidně.

Snape nad tím povytáhl obočí. „Chcete, abych potrestal vaše spolužáky?“

Harry si odfrkl. „Jestli budou říkat podobné věci, tak ano. Rozhodně byste to neměl... prostě přejít.“ Řekl účastně. „Je mi to líto, pane profesore.“

Učitel pomalu přikývl. „Vážím si... toho projevu podpory.“ Dlouhé prsty se několikrát za sebou sevřely do pěstí a zase uvolnily. „S podobnými obviněními jsem se setkával... častěji, než že by se našel někdo, kdo jim nevěřil.“ Snape mluvil pomalu, jako by z něj každé slovo muselo být vyrváno proti jeho vůli.

Harry nevěděl, co si s tou informací počít. Kromě toho, že byl dál zděšený. Jen teď o něco komplexnějším způsobem. Ať už v životě udělal sebehloupější věci, vždycky měl po boku Rona a Hermionu. Měl Snape někdy někoho? Harry věděl, že jeho matka byla Snapovým prvním přítelem. A nikdy neslyšel ani náznak toho, že by se s ním od té doby přátelil ještě někdo další. Kolegové ho tolerovali a on toleroval je. A tím to, pokud Harry dokázal posoudit, končilo.

„Jen pro pořádek – věřím vám. Věřím, že byste nikdy neudělal něco tak odporného. Ani by mě nenapadlo se na něco takového ptát.“ Řekl to co nejupřímněji. Protože to tak opravdu cítil.

Snape tiše zabručel a napil se čaje. „Nechtěl jste mi to říct. Donutil jsem vás, abyste to řekl. Napadlo vás...“ Zarazil se a zamračil.

„Napadlo mě co?“ zopakoval Harry.

Zmijozel zavrtěl hlavou. „Na tom nezáleží. Chtěl byste... povečeřet se mnou? Zjišťuji, že se mi teď nějak nechce jíst na veřejnosti.“ Poslední slova téměř vyplivl.

Harry překvapeně zamrkal. Nejen nad pozváním, ale i nad tím nejistým výrazem, se kterým se na něj Snape díval. Vypadal, jako by čekal odmítnutí. A Harry si s nepříjemnou jasností uvědomil, že ho skutečně málem odmítl. Stejně bezmyšlenkovitě, jako by odmítl kohokoli jiného, koho nemá rád a s kým nechce jíst. Za ta léta to přece udělal nesčetněkrát.

„Budeme mít k dezertu čokoládový dort?“ zeptal se opatrně a spolkl nutkání odmítnout.

Snape si odfrkl. „Dítě.“ Pronesl to naprosto vážně než luskl prsty. Okamžitě se zjevil domácí skřítek. Snape objednal večeři, včetně dvou kusů čokoládového dortu. Harry se na drobné stvoření v maličkém tričku usmál. Vypadalo ručně šité. Bezpochyby jeden z výsledků Hermioniny práce... A bezpochyby také důkaz, že navzdory všem jejím snahám o osvobození domácích skřítků byl alespoň tenhle stále spokojený v Bradavicích.

Během několika okamžiků se konferenční stolek před nimi proměnil v malou hostinu. Harryho čaj okamžitě zmizel a nahradil ho prázdný talíř, aby si mohl nandat. Nedaleko se navíc nevznášel jeden kousek dortu, ale celý dort - dost velký na to, aby nakrmil celou rodinu Weasleyových.

Harry se zazubil.

„Příjemná výhoda učitelských privilegií, co?“ zeptal se a přemýšlel, jak často by jedl v soukromí on, kdyby měl tu možnost.

„Někdy ano,“ připustil Snape. Na talíř si nandal směšně malou porci pečeného vepřového a pustil se do jídla. Harry si naopak naložil pořádnou porci kuřete s bramborami a udělal totéž.

Na okamžik ho napadlo, proč Snape vůbec jí ve Velké síni, když může mít tohle. Pak si uvědomil, že to budou nejspíš jediné chvíle, kdy se dostane do kontaktu s jinými dospělými. A i tehdy...  s ostatními u učitelského stolu téměř nemluvil.

Něco ho v hrudi zabolelo tak silně, že musel na chvíli přestat jíst. Čekal, až to poleví.

„Nechutná vám?“ zeptal se Snape a ukázal na Harryho ruku.

„Jídlo je v pořádku. Spíš byste měl jíst víc vy.“ Ukázal na Snapův téměř prázdný talíř. Muž si odfrkl. Harry si odfrkl taky. „Jste strašně hubený.“ Až ve chvíli, kdy to vyslovil, si uvědomil, jak osobní poznámka to byla. A jak nevhodné je, aby něco takového říkal student profesorovi.

Snape se na něj zamračil. „Vážne, mami?“ Ušklíbl se kysele, ale přesto si nandal druhou, podstatně větší porci. Harry se usmál.

„Díky za pozvání,“ Harry si po chvíli vzpomněl na slušné vychování. „Dneska bych stejně radši nejedl u nebelvírského stolu.“

„Máte přátele i v jiných kolejích,“ namítl Snape.

„Jasně, ale ne takové, kteří by se neptali proč.“ Pokrčil rameny. „A navíc jsem nakonec stejně jedl se Zmijozelem, ne? Za mezikolejní stolování a podobné věci,“ řekl to žertem.

V tmavých očích se mihlo pobavení. Celkově však Snape vypadal pochmurně. Vlastně mnohem pochmurněji než obvykle. Jedli v tichosti. Alespoň do chvíle, než si Harry ukrojil pořádný kus dortu.

„To přece neplánujete sníst.“ Snape si podezřívavě prohlížel Harryho i téměř čtvrtinu dortu na jeho talíři.

Harry se zazubil. „Ale ano. A myslím, že by ste mohl taky.“

„Dezerty nejím,“ odpověděl Snape klidně.

„A zkoušel jste ten dort někdy vůbec?“

„Pochybuji, že se od doby mého dětství nějak zásadně změnil,“ protáhl Snape a poklepával prsty o opěrku křesla.

Harry se usmál. „No tak, ochutnejte ho. Třeba vám bude chutnat víc, než si pamatujete.“

Viděl, jak blízko je Snape odmítnutí. Pak si však odfrkl a přikývl. Jeho vlastní porce byla mnohem menší než Harryho, ale i tak si Harry všiml, jak rychle zmizela.

„Dobrý, co?“ ověřil si.

Snape na něj přimhouřil oči. „Jak jste si bezpochyby všiml, Pottere,“ odpověděl. Harry se jen zazubil. „Dal byste si teď něco k pití?“

„Jasně. Tu skotskou?“ zeptal se s nadějí.

Starší muž lehce sklonil hlavu a mávl hůlkou. Téměř okamžitě k nim připluly dvě sklenky. Harrymu neuniklo, že Snapeova byla výrazně plnější než ta jeho.

Seděli v tichu, příjemně najedení, a pomalu upíjeli své nápoje. „Dovolte mi... omluvit se,“ řekl Snape asi po deseti minutách.

„Za co?“

„Za svou ne zcela důstojnou reakci na poměrně... nepřekvapivou informaci,“ odpověděl Snape bezvýrazně.

Harry se neklidně zavrtěl. „Neomlouvejte se. Vaše reakce nebyla vůbec nedůstojná. Já se omlouvám, že jsem vám to vůbec řekl. Neměl jsem...“

Snape stiskl rty. „Naléhal jsem.“

„A od kdy vás poslouchám?“ zeptal se Harry s nadějí, že by to druhého muže mohlo pobavit. Zdálo se, že ano. Snape se slabě usmál.

„Proč porušovat tradici právě teď?“ poznamenal kysele.

Harry se zasmál. „No tak, tohle je pro nás oba trochu nová situace, ne?“ nadhodil. „Nebo jste se svými studenty pravidelně pod parou?“

Snape se málem zakuckal. „Nebyl jsem opilý!“

Harry se rozesmál. „Vypil jste víc než já a já byl úplně na šrot. Kromě toho jste se uprostřed noci vloupal do skleníku a vyráběl sirup z plevele.“ Při té představě se znovu rozesmál. K jeho překvapení se usmál i Snape. Byl to jemný, unavený úsměv, ale pořád mnohem opravdovější než cokoli, co od něj Harry dosud viděl.

„Možná jsem nebyl zcela při smyslech,“ připustil Snape. „Ale jen pro pořádek – jako učitel mám do skleníků přístup kdykoli si zamanu.“

„Jistěže máte, pane profesore. A jsem si jistý, že tam běžně chodíte střízlivý uprostřed noci. Nemluvě o tom plevelovém sirupu,“ souhlasil spokojeně.

„Drzý spratek,“ Snape to pronesl se stejným drobným úsměvem jako před chvílí. Harry měl podivnou radost sám ze sebe. Snape se nejspíš neusmíval příliš často.

„Jsem ale drzý spratek, co má pravdu? To je ta otázka,“ prohlásil a znovu se napil skotské.

„Pokud nechcete, aby vám zdroj Minervina alkoholu velmi rychle vyschl, doporučuji hlídat si jazyk,“ varoval ho Snape.

„Vydírání? Velmi zmijozelské,“ postěžoval si.

„Děkuji. Konec konců jsem vedoucí koleje.“

Harry se na okamžik rozhlédl po místnosti. „Na vedoucího Zmijozelu tu máte překvapivě málo zmijozelské výzdoby. Nebo si ji schováváte v ložnici?“ Pohlédl ke dvěma dveřím, kterými ještě neprošel. Nejspíš koupelna a ložnice.

Snape po něm střelil pohledem. „Možná byste se měl starat o své vlastní záležitosti, pane Pottere. Já vám snad nechodím po Grimmauldově náměstí a neříkám vám, jak si máte zařídit dům, že ne?“

Harry se zašklebil. „Zaprvé jste to dřív dělal. A zadruhé si nemyslím, že bych to tam mohl ještě nějak zhoršit. Je to tam katastrofa,“ uznal.

„To skutečně je,“ připustil Snape. „Přesto si myslím, že kolejní barvy samy o sobě nestačí k tomu, aby se nějaké místo stalo domovem. Nebo si snad myslíte, že by se z tohohle stal váš domov jen proto, že byste sem pověsil pár červenozlatých praporů?“

Harry se znovu rozhlédl. „Asi ne. Je tu moc knih a málo košťat.“ Poťouchle se usmál.

Snape se zasmál. Byl to chraplavý zvuk, který z něj podle Harryho vyšel téměř neochotně. „Spratek,“ zopakoval a znovu mávl rukou. Místností prolétlo koště. Harry ho překvapeně chytil.

„Vy létáte?“

„Občas jsem rozhodoval vaše famfrpálové zápasy. Zapomněl jste snad?“

„No, nezapomněl, ale...“ Harry se zamračil a prohlížel si lesklou ebenovou násadu. „Na tomhle jste rozhodně nelétal.“ Bylo nádherné. A očividně dokonale udržované. Harry si pamatoval, že Snape při zápasech používal obyčejné školní koště.

„To rozhodně ne. Tohle stojí celé jmění,“ souhlasil Snape povýšeně.

Harry se usmál a srdce mu najednou začalo bít o něco rychleji. „Je tak rychlé jako moje?“

„Neříkejte nesmysly, Pottere. Je asi o polovinu rychlejší. Není však určené na famfrpál, jelikož nezatáčí tak dobře.“

Harry koště pustil a ono se samo uklidilo zpátky na své místo. „Nechtěl byste si někdy zahrát? Jen tak... souboj chytačů nebo něco podobného.“

„Ne.“ Snape odmítl bez zaváhání. „Polovina školy by padla mrtvá šokem.“

Harry se od srdce rozesmál. Na rozdíl od Snapea necítil potřebu se krotit. „To asi jo. Škoda.“

Druhý muž zabručel. Harry si nebyl jistý, jestli souhlasně, nebo ne. Ale vlastně na tom nezáleželo.

„Je to krásné koště,“ pochválil ho.

„Děkuji,“ odpověděl Snape tiše.

Pokračovali v pití, dokud se Snape nezačal neklidně vrtět.

Harry po něm zvědavě pohlédl přes okraj sklenky a doufal, že nakonec řekne, co má na mysli. Nakonec to skutečně udělal.

„Pottere... jestli jste za mnou nepřišel kvůli rozhovoru svých spolužáků... proč jste mě dnes vlastně vyhledal?“

Harry ztuhl - protože on ho nehledal, jenže svým chováním už naznačil opak. Snape se na něj díval s nepokrytou zvědavostí. Ten zvláštní instinkt, který ho už několikrát vedl správným směrem, se ozval znovu. Nechtěl Snapovi říct, že ho vlastně tehdy vůbec nehledal.

Odkašlal si.  „Já... nevím. Prostě jsem chtěl být někde jinde. S někým, kdo je míň... míň příšerný,“ řekl to mrzutě.

K jeho fascinaci se Snape znovu rozesmál. Tentokrát pořádně. Zaklonil hlavu, ramena se mu třásla smíchem a Harry na něj zíral jako uhranutý. Nikdy by nevěřil, že je něčeho takového vůbec schopný.

„Jinými slovy jste hledal příjemnou společnost a vy, naprostý troubo, jste přišel za mnou?“ zeptal se Snape mezi zbytky smíchu. „Nedostal jste při famfrpálu o jednoho potlouka do hlavy navíc, Pottere?“ zeptal se pobavene.

„Abych byl spravedlivý, i jeden by byl až příliš, ne?“ opáčil Harry. „Hrál jste ve škole?“

„Merline, ne. Na famfrpál jsem nikdy neměl trpělivost.“ Snape si odfrkl. „A dodnes ho snáším jen ve velmi omezeném množství.“

Harry se zazubil. „To chápu. Hermiona je stejná. Chvíli poslouchá a pak zmizí. Má příliš mnoho knih na čtení.“

„Přesně tak. Ačkoli musím říct, že mě příliš netěší být přirovnáván k dospívající dívce.“ Snape dopil svou sklenku.

Harry se uchechtl. „To je fér. Ale máte toho společného víc, než si myslíte.“ Pokračoval v provokování a přemýšlel, kde vlastně leží hranice u tohohle nového Snapea.

„Například?“ zeptal se Snape. V očích mu nebezpečně zajiskřilo.

Harrymu se rozbušilo srdce. „No... třeba máte slabost pro zrzky?“

Sledoval, jak se ten pobaveně zlý pohled nejprve změnil ve zmatení. A pak v naprosté zděšení. „Vy snad nenaznačujete, že mi připadá Ronald Weasley přitažlivý?“ vyhrkl Snape. „Merline, vždyť celá ta rodina je...“ Otřásl se naprosto nepředstíraným odporem.

Harry se rozesmál do sklenky. „Já se snažil udělat paralelu s mojí mámou, ale prosím,“ chechtal se.

Snape se zašklebil a dopil zbytek pití. Chvíli o něčem přemýšlel. „Nepřitahovala mě vaše matka.“ Řekl to nakonec. „Ne že by nebyla krásná, to byla.“ rychle dodal, jako by se bál, že se Harry urazí.

„Ne?“ podivil se Harry. Tak kdo ho tedy přitahoval? Někdo jako Bellatrix Lestrangeová?

„Ne,“ potvrdil Snape. Hluboce si povzdechl a na tváři se mu znovu usadil obvyklý kyselý výraz. „Tak se prostě zeptejte. Skoro vidím, jak vás ta zvědavost zabíjí.“

Harry se zazubil. „Tak kdo teda? Když moje máma nebyla váš typ. Snad ne někdo jako Bellatrix nebo Narcissa Malfoyová?“ Při té představě se mu udělalo trochu nevolno.

Snape po něm střelil zvláštním pohledem a dopil sklenku. „Pane Pottere, já...“ Neobvykle se zadrhl. Harry zbystřil. Muž několik vteřin zíral do prázdné sklenky.

„Ano?“ pobídl ho.

„Narcissa by mi připadala mnohem přitažlivější než Bellatrix. Kdybych měl takové chutě,“ řekl rozpačitě.

„Cože?“ Harry nechápavě zamrkal. Očividně mu něco unikalo.

Snape si odkašlal. „Jsem gay, Pottere.“

„Aha!“ Vyhrkl poněkud neobratně. Překvapilo ho to, to rozhodně. Až když si všiml, že zírá, uvědomil si to - Snape prakticky vyskočil z křesla a několika rychlými kroky odešel stranou.

„Jestli vám to vadí, pane Pottere, nejste nijak povinen tu zůstávat.“

„Cože? Ne! Vůbec ne.“ Harry odpověděl okamžitě. Nevadilo mu to. Jen to nečekal. „Aha... proto jste si myslel, že mluvím o Ronovi.“ Došlo mu opožděně.

Snape se k němu napůl otočil. „Nejste... pohoršený? Nebo znechucený?“

Harry si odfrkl. „Cože? Ne, samozřejmě že ne. Je mi to úplně jedno. Opravdu.“ Ujistil ho. A byla to pravda. Kromě prvotního překvapení ho to nijak netrápilo. „Teda... pokud jste nebyl zamilovaný do mého táty nebo Siriuse. Pak by mi to asi až tak jedno nebylo.“ Přiznal.

K jeho překvapení se Snape otevřeně rozesmál. Dokonce se otočil zpátky s úsměvem na tváři. Ten výraz Harryho šokoval víc než samotné přiznání.

„Ujišťuji vás, Pottere, že bych raději pronásledoval nějakého Malfoye.“

Harry se rozesmál. „Kterého?“

Snape nadzvedl obočí. „Sdílel jsem pokoj s Luciusem. Když pominu jeho loajality, už to samo o sobě stačí, aby člověka přešla chuť. Bez domácích skřítků je ten muž naprosto nepoužitelný.“

Harry se okamžitě naklonil dopředu. Byl mnohem zvědavější, než by čekal. „Jak moc nepoužitelný?“

Snape se pohodlně usadil zpět do křesla a na rtech mu stále pohrával drobný úsměv. Představte si, pane Pottere, Draca s delšími vlasy. Ráno vstane... a pak sedí na posteli a čeká, až se objeví domácí skřítek, který ho oblékne.“

Harry zalapal po dechu. Naklonil se tak prudce, až málem spadl z křesla. Na poslední chvíli se zachytil okraje stolku mezi nimi. „Ne!“ Vydechl v šokovaném nadšení.

„Ano. A rád bych podotkl, že Lucius je o pět let starší než já. Když jsem to viděl, byl v šestém ročníku.“

Harry se svalil zpátky do křesla a rozesmál se tak, až mu tekly slzy. Snape se smál také, svím tichým, hlubokým smíchem, který měl Harry snad stejně rád jako samotný příběh.