Další výskyt „nového Snapea“ se překvapivě odehrál přímo během vyučování. Pracovali na lektvarech samostatně, každý student sám za sebe, takže mu Hermiona nemohla pomáhat. Během několika minut od zahájení přípravy základu bylo naprosto jasné, že je nad jeho síly. Teoreticky pokynům rozuměl – v praxi se ale jeho ruce prostě nikdy nechovaly tak, jak měly.

Na svou obranu mohl říct, že šlo o poslední hodinu dne a byl unavený až do morku kostí. Samozřejmě věděl, že to není žádná omluva... a tak se stejně snažil, jak nejlépe mohl.

Dostal se asi do poloviny postupu a jeho lektvar vypadal alespoň vzdáleně podobně jako ostatních. Snape jako obvykle přednášel, zatímco procházel mezi lavicemi. Když míjel Harryho, jeho soustředění na okamžik polevilo. Popadl několik předem nakrájených slimáků a chystal se je vhodit do kotlíku, když mu prsty obkroužily zápěstí a zastavily ho.

Ztuhl a vzhlédl k jejich majiteli. Snape stále mluvil. Dokonce se na Harryho ani nepodíval. Přesto mu stiskem navedl ruku dolů, dokud slimáky nepustil zpět na stůl. Jakmile to udělal, ruka se stáhla a Snape obešel lavici. Jedním prstem poklepal na stránku v učebnici. Harry se podíval na místo, na které upozornil, a s jistým šokem zjistil, že místo slimáků, které si připravil a nakrájel, měl použít slizáky – obzvlášť slizkou, rosolovitou hmotu, která se, nutno uznat, slimákům dost podobala.

Znovu se podíval na Snapea. Ten už mezitím pokračoval dál a právě cupoval Deana za nějakou jinou chybu. Teprve tehdy Harrymu naplno došlo několik věcí najednou. Snape si té chyby všiml. Zabránil mu ji udělat. Ukázal mu správné místo v učebnici. A to všechno bez jediného přímého pohledu nebo přerušení výkladu. To samo o sobě bylo dost šokující a dokazovalo to, jak mimořádně schopný ten muž je. Ještě víc ho však zasáhlo něco jiného. Snape se na něj nerozzlobil. Dřív by z toho byl minimálně domácí úkol navíc a s největší pravděpodobností i školní trest. A Harry by býval přísahal, že Snape by si raději usekl ruku, než aby se ho dobrovolně dotkl.

Nebylo to poprvé, co se dotkli jeden druhého – úmyslně či ne, Harry si toho pokaždé zvláštním způsobem všiml. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Jemný stisk kolem jeho zápěstí nebyl nepříjemný, a přesto v něm zanechal podivně trvalý pocit, teplý ještě dlouho poté, co byl Snape pryč.

Zmateně si šel pro správnou přísadu a pokračoval v práci. Výsledek byl slabý, ale ne úplně beznadějný. U Křiklana by to nejspíš prošlo. U Snapea... tím si jistý nebyl.

Záměrně počkal, až všichni ostatní odejdou. Pomalu přeléval lektvar do lahvičky a různě se zdržoval, dokud v učebně nezůstali jen on a Snape. Právě přistoupil k profesorovu stolu, když se Snape s tichým zasténáním opřel do židle a sevřel si kořen nosu.

Harry položil svou lahvičku na stůl a usmál se na něj. Snape měl oči zavřené. „Děkuji,“ nabídl prostě.

Tmavé oči se otevřely a trochu unaveně si ho změřily.

„Buďte příště opatrnější,“ řekl Snape kysele.

„Promiňte. Jsem tak unavený, že sotva vidím rovně. Vážně si cením toho, že jste zabránil tomu, co by nejspíš byla legendární exploze.“

Profesor si odfrkl. „Nešlo by o explozi. Ten lektvar by vám propálil kotlík... lavici i podlahu,“ utrousil s pohrdavým odfrknutím.

Harry se zasmál. „To je... páni. Ehm, prosím, nezlobte se na mě za to, co řeknu, ale... bylo to opravdu působivé. Jak snadno jste si té chyby všiml... a tak.“ Dodal rozpačitě a náhle si nebyl jistý, proč vlastně něco říkal.

Snape vypadal dost nevěřícně, ale pouze přikývl.

Harry se usmál a pevněji sevřel popruh své tašky.

„Asi půjdu na večeři a pak brzy spát. Ještě jednou děkuji.“ Přemýšlel, jestli si o něm Snape nemyslí, že je idiot.

„Až půjdete spát, přeji vám klidný spánek, pane Pottere,“ řekl Snape.

Harry se po něm ohlédl. „Vy taky. Až půjdete spát vy,“ odpověděl a začal si říkat, jestli není Snape stejně vyčerpaný jako on.