Následující ráno bylo příšerné – tedy alespoň prvních třicet minut. Než opustil ložnici a sešel dolů do společenské místnosti, byl připravený skočit z Astronomické věže – alespoň do chvíle, než mu Hermiona podala malou lahvičku. Poděkoval jí a vypil lektvar, přičemž si všiml, že na stole leží ještě nejméně pět dalších.

„Hodně lidí se opilo, co?“ zeptal se.

Odfrkla si. „Aspoň ten lektvar nepřijde nazmar. Běž na snídani, nebo se do Prasinek ani nedostaneš.“

Harry zkontroloval čas – a právě když lektvar zabral, rozběhl se do Velké síně. Prakticky spadl na lavici a okamžitě do sebe začal ládovat jídlo, dobře si vědomý toho, že má méně než půl hodiny na to, aby se najedl a dostal se na nádvoří.

Přestal jíst teprve ve chvíli, kdy ucítil za zády něčí přítomnost. Polkl sousto, vzhlédl a ohlédl se přes rameno. Stál tam Snape. „Pane profesore,“ pozdravil ho.

Snape se zamračil a vrazil mu do rukou malý balíček. „Nenechávejte si věci v mé učebně, Pottere. Nejsem sova,“ prohlásil záhadně a odešel z Velké síně. Zmateně zamrkal na balíček. Byl si jistý, že ho nikdy předtím neviděl. Ze zvědavosti ho tedy otevřel. Uvnitř bylo několik malých lahviček, všechny popsané stísněným, pavoučím písmem.

Rozhlédl se, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje, a zvedl první z nich. Nebyla to lahvička na lektvary ale byla mu povědomá. Pomerančový sirup z předchozího večera, přes původní nápis přelepený označením „odporný patok“. Pobaveně se uchechtl a sáhl po další lahvičce. Ani ta nebyla na lektvary. Měla k sobě přivázanou cedulku.

Na jedné straně stálo: „Sirup z jedovatých masožravých orchidejí.“ Na druhé: „Jed neutralizován.“ Harry prudce zvedl hlavu směrem, kudy Snape zmizel. Matně si pamatoval, že se předchozí večer zmínil o tom, jak by asi orchideje mohly chutnat, ale...

Opravdu jich Snape pár vzal a vyrobil z nich tohle? Přes noc? To musel pracovat opilý...

Harry polkl. Další lahvička vypadala téměř stejně a měla stejnou cedulku. „Sirup z jedovatých masožravých orchidejí.“ Druhá strana byla prázdná. Vážně mu Snape dal jedovaté pití? Nevěřícně se zasmál a sáhl po další lahvičce. Tu poznal okamžitě – byla to jedna z malých lahviček, které Snape rád používal na lektvary.

„Lektvar proti kocovině,“ zamumlal nápis polohlasem. Zaplavila ho vlna zmatení a vděčnosti. Snape samozřejmě nemohl vědět, že už jeden lektvar vypil, a zjevně mu jen dal zbytek ze své vlastní várky, ale...

Harry lahvičku pevně sevřel. Byl naprosto zmatený. Snape, kterého znal, by nikdy nic takového neudělal. Opatrně ji odzátkoval a po krátkém zaváhání obsah vypil. Jeden už sice měl, ale... kdyby náhodou Snape nějak zjistil, že ho nevypil, nechtěl, aby si myslel, že jeho nezvyklou laskavost... odmítl.

Tomu gestu nerozuměl, ale rozhodně ho chtěl přijmout.

K jeho překvapení se po vypití cítil ještě lépe. Několik drobných bolestí a nepříjemných pocitů zmizelo a celkově se cítil zdravější. Popadl další lahvičku. „Vystřízlivovací lektvar – používat pouze na nesnesitelné osoby.“ Slabě se zasmál a položil ji zpátky. Najednou se cítil skoro opilý znovu, jen trochu jiným způsobem.

Nacpal do sebe ještě několik soust a pak vyrazil zpátky do ložnice. Odtlačil spícího Deana nohou stranou, aby se dostal k jeho „tajné“ zásobě, a nalil si panáka vodky přímo do hrnku, který našel na Deanově komodě. Byl prázdný, takže usoudil, že je to v pořádku. Pečlivě vybral lahvičku s nejedovatým sirupem a nakapal do hrnku dvě kapky. Ostatní lahvičky schoval ke svým věcem na dno kufru a opatrně ochutnal orchidejový nápoj.

Vypil ho rychle, stejně zvědavý jako nervózní z toho, co ucítí. Zjistil, že je trochu podobný růžovému sirupu – chuť se rozvinula až po několika okamžicích a připomínala spíš vůni než skutečnou příchuť. Slabě se zasmál a čekal, až mu z jazyka zmizí zemitá, nahořklá pachuť. Vrátil hrnek na místo a pospíchal na nádvoří. Dorazil právě včas, aby našel Hermionu.

Nebyla to však ona, kdo upoutal jeho pozornost. Uprostřed nádvoří stál Severus Snape a vražedným pohledem sledoval studenty, které měl na starosti. Harry se na něj zazubil a vůbec se nestaral o to, jestli mu to bude vadit. Zdálo se, že ne. Tmavé oči na okamžik změkly, když po něm přejely.

Nebo si to alespoň myslel. Možná, usoudil, pomalu přichází o rozum a všechno si jen představuje. Podle toho, co věděl, mohlo být pravdou obojí.

„Kde jsi byl?“ sykla na něj Hermiona právě ve chvíli, kdy se celá skupina vydala převážně mlčky za očividně nespokojeným doprovodem.

 

***

 

Harry počkal, dokud nedorazili do Prasinek, a pak se od skupiny oddělil. Ne kvůli nakupování. Chtěl sledovat tu zvláštní záhadu, které ve své hlavě začal říkat „nový Snape“.

Následoval ho do úzké uličky, jen aby o okamžik později zůstal stát jako přimrazený s hůlkou přitisknutou ke krkavici.

Snape se na něj ušklíbl. „Pottere.“ Pronesl to chladně – přesně tak, jako kterýkoli jiný den. Na okamžik Harryho napadlo, že se spletl. Že „nový Snape“ existuje jen během školních trestů a když jsou sami. Pak si však vzpomněl na vlastní odvahu, usmál se a lehce se o hůlku opřel.

Tohle už zažil. Tentokrát se ale nestalo to, co minule. Snape nepatrně pohnul rukou, právě tolik, aby mu hůlka netlačila bolestivě do krku.

„Bylo to odporné,“ oznámil Harry vesele.

Úšklebek pomalu zmizel a hůlka klesla. „Ne všechny krásné věci jsou nutně dobré, pane Pottere. Snad jste si z toho vzal ponaučení.“ otázal se Snape povýšeně.

Harry se usmál. „Možná. Ale aspoň to teď víme, ne? Klidně je všechny vyhubte.“

Snape se zamračil. „Skleníky si bezpochyby oddechnou, že k tomu mají vaše... svolení,“ protáhl. „Přišel jste však pozdě. Už jsem se o ně postaral.“

Harry se usmál. „Velmi efektivní, pane profesore. Vyrobil jste ten sirup včera opilý?“

Snape se ušklíbl a založil si ruce na hrudi. „Ano. Doufejme, že jsem neprohodil štítky na těch dvou lahvičkách.“

Harry odfrkl. „A pokud ano, jaké příjemné účinky bych mohl očekávat?“

„Nic, z čeho by vás nezvládla dostat krátká návštěva ošetřovny. Ty rostliny jsou jedovaté, ale ne nebezpečné.“

Přikývl a slabě se usmál. „Jste tady kvůli nákupům? Normálně doprovody neděláte.“

Snape sebou nepatrně trhl a vykročil kolem něj zpátky z uličky. Harry ho následoval, protože si nebyl jistý, jestli ho profesor ignoruje, nebo jestli má jít s ním. Pro jistotu šel za ním. „Představa, že bych ve svém volném čase dohlížel na vzpurné děti, je pro mě ještě odpudivější než tehdy, když jsem za to placen, pane Pottere. Náhodou však dlužím Minervě laskavost. A tak jsem tady,“ řekl a mávl rukou směrem k Prasinkám.

Harry se zasmál. „A vůbec nesouvisí s tím, že je zavalená prací a vy jí chcete trochu ulevit?“ Tmavé oči k němu střelily pohledem a zase uhnuly.

„Na to zapomeňte,“ protáhl Snape.

„Měl byste být opatrný. Mohlo by se rozkřiknout, že jste milý, když si nedáte pozor,“ upozornil ho mladík pobaveně.

Snape se tiše zasmál. „To sotva.“ Vzápětí se otočil a namířil hůlkou na dvojici havraspárských studentů opřených o zeď budovy. Oba byli okamžitě odtrženi od sebe a jejich oblečení se během okamžiku samo upravilo do spořádaného stavu, čímž zmizely všechny stopy po jejich poněkud... vášnivém líbání.

Harry se ze všech sil snažil nerozesmát. „To měli smůlu.“

„Vskutku. Další, které přistihnu, pošlu za Filchem drhnout podlahy zubním kartáčkem.“

Harry se rozesmál. Představa byla příliš dobrá. „Doufám, že ne vlastním?“

Snape pouze povytáhl obočí a na tváři se mu usadil samolibý úsměv. „Mám dojem, že vás slečna Grangerová hledá,“ poznamenal o chvíli později. „Snaží se upoutat vaši pozornost, aniž by přitom přitáhla tu mou.“

„No, tak to se ji povedlo podle představ,“ pousmál se Harry a otočil se. Hermiona stála ve dveřích knihkupectví.

„Populární jako vždy, pane Pottere. Předpokládám, že vás dva nebudu muset napomínat stejně jako je?“ zeptal se Snape.

Harry se na něj několik vteřin díval s upřímnou hrůzou v očích. Snape vypadal při pohledu na jeho výraz téměř nesvůj. „Je jako moje sestra,“ řekl Harry zděšeně už při samotné představě.

Snape krátce přikývl.„Pak se... omlouvám.“ Znělo to, jako by to slovo použil poprvé v životě.

A pokud Harry věděl, možná tomu tak opravdu bylo.

„To nic, pane profesore. Díky za společnost. Hodně štěstí při hledání studentů, kteří vám budou drhnout kotlíky!“ S tím se rozběhl k Hermioně, která vypadala, že každou chvíli dostane mrtvici.