„Pottere,“ pozdravil ho muž vyrovnaným tónem.

„Pane profesore. Já... ehm... cestou sem dolů jsem náhodou narazil na láhev něčeho, co by možná mohl být alkohol,“ pronesl opatrně.

Snape se ušklíbl, aniž by odtrhl pohled od kotlíku. „Možná, hm? Pak bych se na ni měl nejspíš podívat. Dejte mi minutku, ať tohle dokončím.“

Harry přikývl a ulevilo se mu, že je to tenhle Snape. „Co to je?“ zeptal se a nakoukl do kotlíku. Červenožlutý lektvar mu nepřipomínal nic, co by znal.

„Je to silnější várka Odplevelovače než obvykle. Ve sklenících se rozmnožil zvlášť agresivní druh divokých orchidejí a Pomona mě požádala, abych jí připravil něco, čím je vytrhá i s kořeny.“

„Nejsou orchideje hezké?“ zeptal se hloupě. Teta Petúnie ty svoje vždycky zbožňovala, ačkoli to byly jen ubohé, povadlé věci.

K jeho překvapení si Snape odfrkl. „Nádherné,“ protáhl sarkasticky, čímž Harryho přiměl k úsměvu. „Jenže tato odrůda je navíc kanibalistická a s oblibou požírá kořeny jiných rostlin. A na rozdíl od svých mudlovských protějšků také není zrovna... malá. A mimochodem, je modrá.“

Harry se od srdce zasmál. „To zní kouzelně. Vůbec si neumím představit, proč se jich profesorka chce zbavit.“ Snape to udělal znovu – ten nepatrný záškubek rtů, který by se u kohokoli jiného dal považovat za úsměv. Vytáhl hůlku, poklepal jí na kotlík a pak pokynul Harrymu, aby ho následoval.

Harry samozřejmě šel. Ke svému šoku prošel jedněmi dveřmi a pak dalšími do místnosti, která mohla být jedině profesorovým obývacím pokojem. Byl tam krb, křesla, knihovny – přesně to, co by člověk v obývacím pokoji očekával. Jediná věc, která tam očividně nepatřila, byl Harry, protože ho nenapadal jediný důvod, proč by se měl on nacházet právě tady. Ne v zatracených pokojích Severuse Snapea. On rozhodně ne.

„Jestli už jste skončil s posuzováním mého zařízení, pane Pottere, byl bych vám vděčný, kdybyste mi ukázal tu svou záhadnou láhev,“ protáhl muž. Harry sebou trochu trhl a otočil se. Snape se na něj šklebil – a byl to opravdu jedovatý úšklebek.

Přinutil se neodseknout a vytáhl láhev. Snape si ji vzal a pozvedl obočí. „Vodka? Hm. Není to zrovna můj oblíbený nápoj, ale předpokládám, že poslouží. Nepředpokládám, že jste přinesl i něco na zapití?“

„Kluci ji obvykle pijí samotnou,“ odpověděl a vzápětí se nejistě zašklebil.

„Uvolněte se, Pottere. Nemyslel jsem si, že je vaše... a pití studentů je v Bradavicích starší tradice než váš pobyt zde na škole.“

Harry se zasmál – jednak Snapeovu doporučení, aby se uvolnil, a jednak při uvědomění, že profesor nejspíš nebyl jiný. „Pil jste ve škole taky?“

„Chodil jsem do školy s vašimi rodiči a Siriusem Blackem. Samozřejmě že jsem pil, Pottere. Já měl navíc tu pochybnou výsadu navštěvovat školu s Luciusem Malfoyem, který měl v alkoholu nekonečně lepší vkus než ten, komu jste tuhle láhev ukradl,“ řekl Snape, odložil vodku a otevřel nedalekou skříňku. Chvíli si její obsah prohlížel, než vytáhl několik lahví.

„Co to je?“ zeptal se Harry, když je Snape postavil na stejný stolek, na kterém teď stála vodka.

„Posaďte se,“ nařídil Snape a usadil se do jednoho ze dvou křesel. „Sirupy. Aby zakryly bezpochyby příšernou chuť téhle břečky. Růžový, dýňový, pomerančový a mangový.“ Poté mávl hůlkou a před nimi se okamžitě objevilo osm malých skleniček. Harry se zasmál – panáky. Snape je všechny rovnoměrně naplnil vodkou a pak se hůlkou dotkl každé lahve se sirupem. Lahve se vznesly do vzduchu, samy se odzátkovaly a z každé z nich ukáply do dvou skleniček po dvě kapky sirupu. Průzračná vodka okamžitě změnila barvu.

Harry se usmál, fascinovaný tím nenuceným předváděním magie a lehkostí, s jakou jim Snape připravoval ochucené panáky. „Budeme opilí, pane profesore,“ poznamenal pobaveně a zvedl první ze svých čtyř panáků – mangový, byl si docela jistý.

„Je pátek, pane Pottere. To, že nemusíme učit v sobotu, patří k několika málo pochybným výhodám učitelského povolání,“ odvětil Snape, zvedl svůj panák a po krátké chvíli jím lehce ťukl o Harryho skleničku. Harry se zasmál a opatrně upil.

„Na ex, Pottere,“ protáhl Snape a vypil svého panáka jedním douškem.

Harry ho následoval. Chutnalo to dobře – vůbec ne ostře ani hořce, jen ovocně a s nádechem... Zamračil se. „Chutná to jako mango a ještě něco... máta?“ Znovu si přičichl ke skleničce. „Jo, máta.“

Snape zvedl láhev, ze které naléval sirup. „Dobrý odhad, pane Pottere. Mango, máta a zázvor. Předpokládám, že chuť zázvoru alkohol trochu přehlušil.“

Harry pokrčil rameny. „Asi nejsem fanoušek téhle příchuti,“ přiznal a sáhl po další skleničce.

„Nepospíchejte, pane Pottere. Kdybyste se propil k otravě alkoholem, byl bych to já, kdo by vám musel vařit zotavovací lektvary.“

Harry se uchechtl. „Vážně? I o víkendu?“

„Podle mých zkušeností se vaše krizové situace zřídkakdy řídí tím, co se hodí mně.“ Pronesl to tak suše, že se Harry neubránil zachichotání.

„Jak to, že jsem si nikdy neuvědomil, že jste vtipný, pane profesore?“ zeptal se, než vypil panáka, kterého právě držel. Pomerančový poznal okamžitě. Byl dobrý. Lepší než mangový.

„Protože jste byl vždy mimořádně natvrdlý, samozřejmě,“ odpověděl Snape nevzrušeně, vypil svůj pomerančový panák a znechuceně nad ním ohrnul nos.

„Mně ten pomerančový chutná. A nejsem natvrdlý.“

„Pak tedy, abych vám odpověděl zdvořileji – protože naše... vzájemné vztahy mi dosud nedávaly mnoho příležitostí k vtipkování.“

Harry zvedl třetího panáka – dýňového. Projela jím vlna bezstarostnosti a příjemného tepla. „Když už mě vaše společnost takhle vlastně docela baví... na nové pokusy?“ navrhl a natáhl panáka směrem ke Snapeovi.

Druhý muž vypadal naprosto ohromeně, ale zvedl další skleničku – růžovou. „Na nové pokusy, pane Pottere,“ souhlasil a cinkl svou skleničkou o Harryho.

Harry se usmál a vypil panáka. Téměř okamžitě si postěžoval. Sladká, vtíravá chuť dýňové šťávy, kterou měl jinak tak rád, byla ve spojení s vodkou příšerná. Lehce zakašlal a snažil se to spolknout, ale pak ztuhl při nečekaném zvuku – natolik, že ho ani hned nedokázal rozpoznat.

Naproti němu, usazený v křesle ve svém vlastním obývacím pokoji, seděl Severus Snape – a smál se.

Harry na něj fascinovaně zíral a poslouchal ten příjemný zvuk. Šokovalo ho, že si nikdy neuvědomil, že Snapea vlastně nikdy neslyšel smát se – a že se mu ten smích líbí. Když se druhý muž konečně přestal smát a znovu se na něj podíval, měl už Harry svůj výraz víceméně pod kontrolou a jen se na Snapea usmál.

„Nemyslím, že si ještě někdy dám tu dýňovou.“

„Vážně?“ zeptal se Snape a vypil svého růžového panáka. „Ta je moje nejoblíbenější.“

Harry se usmál. „Pomerančová vám nechutnala, ne? Dáte si moji dýňovou, když já vypiji vaši pomerančovou?“

Tmavé oči se přimhouřily. „Vy předpokládáte, že bude druhé kolo?“

Usmál se ještě víc. Teď už se cítil trochu podnapilý. „Proč ne? Jsme přece kouzelníci, ne? Máme vyšší toleranci a tak.“

„Samozřejmě že právě tohle je věc, které jste v hodinách věnoval pozornost,“ posteskl si Snape, Harry si byl docela jistý, že to hraje.

„Není to jediná věc. Taky vím, že existují lektvary proti kocovině a vystřízlivovací lektvary.“

„Ty první se musí vařit čerstvé, což je krajně nepříjemné, když člověk skutečně trpí kocovinou... a ty druhé jsou asi stokrát horší než jakákoli kocovina,“ protáhl Snape.

Harry se usmál a naklonil se blíž. Bylo zřejmé, že alkohol působí i na Snapea, že je uvolněnější a méně napjatý. „Pijete často, pane profesore?“

Snape zabručel a zvedl posledního panáka – dýňového. Harry si vzal svého - také posledního.

„Ne často, ale musím s lítostí přiznat, že jsem se během života několikrát opil až za hranici zdravého rozumu,“ odpověděl ponuře. Když ťukl svou skleničkou o Harryho, Harryho překvapilo, když ucítil dotek jeho prstů na svých. Snape si toho kupodivu zřejmě ani nevšiml.

„Takže nezvyknete pít pravidelně?“

„Jedna nebo dvě sklenky za večer, jednou či dvakrát týdně. Proč ten náhlý zájem o mou spotřebu alkoholu, Pottere?“

Pokrčil rameny. „Jen jsem byl... zvědavý. Upřímně ani nevím proč,“ přiznal.

Snape si odfrkl a vypil svého panáka – Harry udělal totéž. Růžová příchuť byla zvláštní. Nebyla ani tak chutí jako vůní. Přesto se mu líbila, líbilo se mu, jak ji vnímal zároveň v ústech i v nose.

„Můj otec byl nenapravitelný alkoholik,“ překvapil ho Snape. „Násilnický opilec, stejně násilnický i za střízliva... ne že by kdy střízlivý býval. Takže pokud máte obavy, že se upiji k smrti, nemusíte.“

Harry se slabě usmál. „To jsem opravdu neměl... ale jsem rád, že nejste alkoholik,“ řekl rozpačitě. „Dursleyovi byli po alkoholu taky pěkně odporní.“

„Petúnie byla odporná i za střízliva; nedokážu si představit, že by ji alkohol zlepšil,“ poznamenal Snape klidně.

Harry se rozesmál – úplně zapomněl, že když Snape znal jeho matku, znal i Petúnii. To... bylo těžké si představit. Teta mu připadala o celé desítky let starší než Snape, přestože věděl, že byla o rok mladší než jeho matka.

„Víte, pane profesore, tohle je asi ten nejpříjemnější školní trest, jaký jsem kdy měl,“ prohlásil Harry o chvíli později. Snape se znovu zasmál – pořád to byl překvapivě příjemný zvuk – a opět poklepal hůlkou na lahve. Vodku naléval ručně, příchute magicky. Čtyři pro každého – a pak vyměnil dýňovou za pomerančovou.

„Kdo by si pomyslel, že aby byly školní tresty pro naše ubohé studenty snesitelné, stačí jim nabídnout alkohol? Budu muset upozornit noviny,“ poznamenal Snape a zasunul hůlku do kapsy.

Harry se zachichotal a najednou si uvědomil, že je víc než jen lehce podnapilý – a vůbec mu to nevadilo. „Myslím, že by se to dost špatně vysvětlovalo školní radě.“

„Merline, Pottere, přemýšlejte. Nejdřív byste to musel vysvětlit Minervě.“

Harry se otřásl a obrátil do sebe dalšího růžového panáka. Když zíral do skleničky, napadla ho další myšlenka. „Zajímalo by mě, jestli by se z těch orchidejí dal udělat sirup. Mají nějakou chuť?“

Snape se uchechtl. „Většina věcí nějakou chuť má. Orchideje jsou ovšem jedovaté, Pottere.“

Harry pokrčil rameny. „Možná. Ale když jsou hezké, mohly by taky dobře chutnat, ne?“

„Máte bludy.“

„Možná. Anebo se profesorka Prýtová snaží ve skleníku vyhubit nějakou delikatesu,“ prohlásil Harry s širokým úsměvem.

Snape si odfrkl a posunul k němu dalšího panáka – pomerančového. „Když máte tu příchuť tak rád, možná vás potěší, že ve skleníku skutečně pěstuje pomerančovníky... a že si na jejich kořenech orchideje s chutí pochutnávají.“

Harry pobouřeně zalapal po dechu a tvářil se pohoršeně jménem všech pomerančů. „V tom případě, pane profesore, vyhlaďte je do poslední.“

Snape vypil dalšího panáka a Harry si právě v tu chvíli uvědomil, že způsob, jakým při tom zakláněl hlavu, byl trochu zvláštní – něco na tom úhlu, na dlouhé odhalené linii jeho krku, bylo... skoro...

Zavrtěl hlavou.

„Omlouvám se,“ řekl druhý muž rozpačitě. Když se na něj Harry podíval, všiml si, že si Snape tiskne ruku k boku krku.

„Hm?“

„Ta... jizva. Předpokládal jsem, že pohled na ni může být nepříjemný.“

Harry sebou trhl – samozřejmě že si Snape myslí, že si všiml právě toho. Co na to vlastně mohl říct? Že zrovna přemýšlel o tom, že má profesor hezky tvarovaný krk? Bylo vůbec něco takového normální? Nebyl si jistý.

„Není to nepříjemné. Jen jsem ji od toho dne neviděl. Ale zahojilo se to, že ano?“ ujišťoval se. Snape pohnul rukou a Harry skutečně zahlédl růžový okraj jizvy poblíž límce.

„Ano,“ potvrdil Snape.

„To je dobře. Dá se s tou jizvou něco dělat?“

„Zatím ne. Krémy na odstranění jizev fungují až ve chvíli, kdy je jizva stará alespoň šest měsíců.“

Harry se krátce zasmál, bez špetky veselí. „Ani ne šest měsíců, hm? Někdy mi připadá, jako by od té doby uplynuly roky, a jindy jako by to bylo včera,“ řekl trpce.

Když se mu Snape podíval do očí, zdálo se, že souhlasí – v tmavých očích měl jakési tiché, smutné porozumění. Harry uhnul pohledem a vypil dalšího panáka, náhle s podivným pocitem, že je zahnaný do kouta.

„Máte to stejně?“ slyšel sám sebe ptát se a přemýšlel, jestli je jediný, kdo to tak cítí – Ron a Hermiona určitě ne, stejně jako Ginny a ostatní.

„Ano,“ potvrdil Snape klidně. „Pro uklidnění, Pottere, vaše trauma není nijak výjimečné,“ dodal hrubším tónem.

Harry se usmál – ještě před pár dny by ta slova považoval za útok. Teď si to už nemyslel. Povzbuzený alkoholem a s místností lehce se pohupující kolem sebe natáhl ruku, aby se ujistil, že Snape, tenhle Snape, je skutečný. Prsty zavadil o černý rukáv a nakonec se dotkl suché, teplé kůže na profesorově zápěstí. Dlouhé prsty sebou lehce trhly, ale nesetřásly ho. Snape jen pootočil ruku, jako by Harrymu téměř nabízel dlaň.

Harry položil svou ruku naplocho na jeho a chvíli se s úsměvem díval na místo, kde se dotýkali. „To je... vlastně dobře, ne? Možná?“ zeptal se nejistě.

Prsty se kolem jeho ruky sevřely tak jemně, že by si toho snad ani nevšiml, kdyby to zároveň neviděl.

„Možná, Pottere. To ukáže čas,“ odpověděl Snape tónem, který byl překvapivě jemný.

Harrymu došlo proč až o chvíli později – po tvářích mu stékaly slzy. Trhl ruku zpátky a spěšně si otřel tváře. Snape se beze slova naklonil a vypil Harryho posledního panáka. „Myslím, že nastal čas, abyste se vrátil do svých pokojů, pane Pottere. Než si někdo všimne... vaší nepřítomnosti,“ řekl.

Harry se slabě zasmál. „To si nejspíš nevšimne. V Havraspárské věži je večírek, takže jsou všichni tam.“ Byl rád, že ta vlna slz byla pryč – ať už to bylo cokoli, zmizelo to stejně rychle, jako se objevilo.

Po Snapeově tváři přelétl zlomyslný úsměv, když vstal. „Večírek, říkáte? To zní jako porušování školního řádu.“ Harry se se zachichotáním postavil také, jen aby zjistil, že se musí přidržet křesla, aby nezakopl. Snape na tom nebyl o moc lépe.

„Jste moc opilý na to, abyste tam šel,“ obvinil ho a ukázal na něj.

Jako by mu chtěl dokázat opak, vykročil Snape ke dveřím. „Ven, Pottere. Uvidíme, kdo je moc opilý,“ zavrčel. Harry ho následoval a celou dobu se chichotal, dokud se neocitli u schodiště a on se nemusel na okamžik zastavit.

Před očima se mu vlnilo, schody se zdvojovaly a ztrojnásobovaly. „Do prdele,“ zaklel tiše.

„Mluvte slušně, Pottere,“ pokáral ho Snape, ačkoli se sám opíral o zeď.

„Já bydlím ve věži!“ zakňoural Harry.

Snape se srdečně rozesmál. „Ano, to bydlíte. Pojďte, vy pitomče, doprovodím vás.“

S kňouráním natáhl Harry ruku a chytil Snapea za paži. Profesor se zdál stabilnější než schody, takže se ho pevně držel, když udělal první krok. Snape klopýtal spolu s ním – zjevně nebyl o nic stabilnější, ale Harry usoudil, že kdyby spadl, posloužil by alespoň jako nouzová matrace.

„Jste kouzelník, sešlete kouzlo, když budete padat. Nejsem polštář,“ odsekl Snape – Harry si uvědomil, že to vyslovil nahlas.

Uprostřed kroku ztuhl, zasažen úžasným poznáním. Otočil se, natlačil se na Snapea a vlastně ho přimáčkl ke zdi. „Vy! Vy umíte létat!“ vydechl nadšeně. „Vy... vy nás můžete prostě „vyletet“ nahoru po schodech! A ani jeden z nás si nezlomí vaz!“ prohlásil vzrušeně.

Snape vypadal několik dlouhých vteřin naprosto ohromeně, než sklouzl pohledem k místu, kde Harry svíral jeho hábit v pěstích. Několikrát si odkašlal. „Já... skutečně umím létat, Pottere, ale rozhodně ne, když se mě držíte takhle,“ řekl drsně.

Harry si odfrkl, ale poslušně ustoupil. Snape vytáhl hůlku – trochu roztřeseně, jak se Harrymu zdálo. Na okamžik bylo znepokojivé vidět ho takhle, ve tmě, jak se nad ním tyčí a míří na něj hůlkou, ale necítil strach ani obavy. Místo toho se usmál na toho zvláštního, přátelského Snapea a čekal, co udělá.

Muž mávl hůlkou a vrhl se vpřed, ruka ho objala kolem pasu. Harry byl prudce trhnut dopředu, pevně přitisknut k černě oděnému tělu, a pak ztratil veškerý pojem o tom, kde je nahoře a kde dole, zatímco se svět kolem nich pohnul a vzduch jim svištěl kolem těla.

Bylo to svým způsobem stejně matoucí jako přemisťování, ale pevně se držel druhého muže, dokud svět kolem nich nepřestal být tak... divoký. Když zase začal vnímat okolí, zjistil, že je přitisknutý ke kamenné zdi a k teplému tělu. Snape se opíral o zeď, jednou paží zapřenou nad Harryho hlavou. Druhou ho stále držel a tiskl je těsně k sobě.

V jednom záblesku jasnosti uprostřed alkoholového oparu si uvědomil, že je to zvláštní – že ho druhý muž nemusí držet tak pevně, vlastně ho teď technicky vzato nemusí držet vůbec.

Jenže... bylo to příjemné. Bezpečné a hřejivé způsobem, jaký nezažíval ani při objetí s Ronem nebo Ginny. Rozhodl se tedy ten pocit ještě chvíli vychutnat a po několika okamžicích, kdy mu paže bezvládně visely podél těla, je ovinul kolem Snapeových zad.

Snape se proti němu zachvěl, paže kolem Harryho se sevřela až za hranici pohodlí – a o okamžik později povolila. Starší muž se však neodtáhl, jen zůstal nehybně stát, přesný opak toho, co se dělo před chvílí, kdy se Harry držel jeho a Snape jen nehybně stál.

Velmi rychle to začalo být divné, jak si realita celé situace razila cestu příjemnou mlhou v jeho hlavě. Pustil ho a Snape okamžitě ustoupil. Nebylo těžké poznat, kde jsou – opírali se o zeď vedle portrétu Buclaté dámy. Ta tam naštěstí nebyla. Harry se otočil ke Snapeovi, který se velmi okázale díval jinam.

Udělal krok blíž, fascinován něčím naprosto nečekaným – tím, že se ve Snapeových pobledlých tvářích objevila barva. Spokojeně se usmál a znovu ho chytil za paži. Byl dost blízko, aby to v šeru chodby viděl jasně – Snape byl začervenalý, tváře měl růžovočervené. Harry se zachichotal a s obrovským uspokojením zjistil, že Snape je člověk.

„Děkuji, že jste mě doprovodil zpátky, pane profesore. Dávejte na sebe cestou do sklepení pozor,“ řekl, pustil ho a zamířil k obrazu.

„Pottere.“ Snapeův hlas zněl mnohem méně... opile, než naznačovaly jeho pohyby.

„Hm?“ zeptal se Harry, aniž by se úplně otočil, aby nezakopl.

„Děkuji.“ Muž to pronesl formálně – a pak se rozplynul v oblaku kouře a závratnou rychlostí zmizel chodbou. Chodbou vedoucí k Havraspárské věži, ne do sklepení.

 

***

 

Harry vrávoravě vešel dovnitř, zmatený jako nikdy, jen aby našel Rona a Hermionu na pohovce, jak se líbají.

„Ahoj, lidi!“ pozdravil je vesele. Okamžitě od sebe odskočili, přičemž Ron spadl z pohovky na zem.

„H-Harry, ahoj! Kde... ehm, kde jsi byl? Ty jsi opilý?“ zeptala se Hermiona a začala si rovnat svetr.

Harry se uchechtl. „Jo. Totálně na šrot, myslím.“

„Nevěděl jsem, že jsi byl taky na tom večírku. Ehm... neviděl jsem tě tam,“ řekl Ron, zatímco se škrábal zpátky na nohy.

„To proto, že jsem se opíjel,“ odpověděl Harry a rozhodl se pomlčet o tom, kde a s kým.

„Sakra, kámo, zítra ti v Prasinkách bude pěkně blbě,“ poznamenal Ron se smíchem.

Harry ztuhl. „To je... prasinkový víkend?“

„Jo. A už jsi slíbil, že půjdeš, takže bych se na tvém místě šel radši připravil na kocovinu a spát,“ řekl Ron se škodolibým úsměvem.

Harry zakňoural a obrátil se k Hermioně, která byla v tomhle případě jeho nejlepší šancí na přežití. „Miono, mohla bys... nemáš lektvar proti kocovině?“

Odfrkla si. „Ne, musí se připravit čerstvý. Ale, ehm... můžu ti nějaký zítra připravit, jestli chceš.“

Tentokrát zakňoural Ron. Harry ho ignoroval a dovrávoral ke své kamarádce.

„Jsi nejlepší, Hermiono. Děkuji.“ Potěšilo ho, když ho krátce objala a poplácala po zádech. „Uvidíme se zítra!“ zavolal vesele, než se potácel po schodech vzhůru ke svému pokoji.