„To si vymýšlíš, kámo,“ prohlásil Ron s pusou plnou ovesné kaše.

„Já ti říkám, že—“ zasyčel Harry.

„Ale prosím tě. Určitě ti dal něco, po čem halucinuješ nebo tak něco. To je jediné vysvětlení.“ Zrzek si přitom nabral ještě misku ovoce.

„Ne, já...“ Harry se odmlčel, protože si uvědomil, že to stejně nemá cenu. Ron mu nevěřil včera večer a sotva ho poslouchal i teď.

Mrzutě se zakousl do kusu čokoládového dortu, kterým se toho rána rozhodl rozveselit.

Stejně to bylo jedno. Ten den měli znovu lektvary a pak...

Pak...

Vlastně nic. Snape se během vyučování nechoval jinak než obvykle. Harry měl tentokrát domácí úkol – jediný představitelný rozdíl spočíval v tom, že když profesor převzal pergamen, nepronesl žádnou jízlivou poznámku.

Možná měl Ron pravdu. Možná mu Snape předchozího večera skutečně něco podstrčil.

***

„Jsem tady. O pět minut dřív,“ prohlásil Harry kysele, když o týden později vstoupil do učebny lektvarů.

Snape tentokrát, poněkud nezvykle, nestál nad kotlíkem, ale byl rozvalený v křesle.

„Mám vám tedy strhnout body za to, že mi ukrajujete z mého drahocenného času, pane Pottere?“ zeptal se Snape lehce.

Navzdory sobě samému se Harry slabě usmál. „To bych byl nerad. Profesorka McGonagallová mi už dnes body strhla,“ přiznal mladík.

„A čím jste si vysloužil toto nepochybné potěšení?“ protáhl Snape a pozvedl obočí.

„Možná jsem se při hodině trochu flákal. Možná se jí to nelíbilo. A ehm... možná jsem dostal školní trest.“

„Kdybyste ho nedostal, nejspíš byste tu teď nebyl.“

„Stejně ale nechápu, proč mě poslala zrovna k vám,“ pokrčil Harry rameny.

Snape si povzdechl a lehce pokrčil jedním ramenem. „Je... příliš zaneprázdněná povinnostmi ředitelky, než aby měla čas dohlížet na školní tresty. Už tak je pro ni samotná výuka další zátěží.“

„Vy jste to nedělal, když jste byl ředitelem, že ne?“ zeptal se Harry. Nebyl tehdy v Bradavicích, znal jen to, co slyšel od ostatních, ale...

„Myslíte mezi zvládáním šílených Smrtijedů, kteří sem byli posláni učit, a neustálým balancováním mezi svými loajalitami? Ne, Pottere, současně jsem nevykonával ještě čtvrté zaměstnání na plný úvazek.“

Harry se zasmál a přistoupil blíž ke Snapeovi. Zdálo se, že přece jen neměl halucinace – tahle zvláštní verze Snapea, ne úplne milá, ale ani útočná, byla... podivná. Rozhodně lepší než ta obvyklá – neměl nejmenší chuť profesora něčím popudit.

„Vaše současná práce musí být proti tomu všemu hotová dovolená,“ poškádlil ho a opřel se o stůl s poněkud nuceným úsměvem.

Snape si ho dlouze prohlížel, než mávl rukou. Objevily se dvě sklenice naplněné stejnou jantarovou tekutinou jako minule. Harry jednu zachytil, druhou si vzal Snape. „Myslíte si to i po tom testu, který jste viděl minule, pane Pottere?“ zeptal se Snape a v očích mu pobaveně zajiskřilo, zatímco se napil.

Harry udělal totéž a překvapeně zjistil, že alkohol tentokrát nepálí ani zdaleka tak agresivně jako minule. Nerozkašlal se a ani nezačal chrlit oheň. „No dobře, možná ne příjemná dovolená, ale určitě odpočinkovější,“ připustil.

„Možná o něco.“

„Tohle je dobré. Je to něco jiného než minule, že?“ zeptal se Harry a pozvedl sklenici.

„Skotská místo ohnivé whisky. Tato konkrétní láhev byla před lety darem od Minervy.“

„Je příjemná,“ přiznal. A opravdu byla. S každým douškem se mu tělem šířilo příjemné teplo.

„Mám jí vyřídit, že její milovaný zlatý chlapec schvaluje její vkus na alkohol?“ protáhl Snape.

Harry se otřásl. Byl dost starý na to, aby pil, ale... „Nahání hrůzu,“ zamumlal do sklenice. Překvapilo ho, když zahlédl, jak se Snapeovy tenké rty zachvěly v potlačovaném úsměvu. Harryho vlastní úsměv se rozšířil a naklonil se o něco blíž. „Vy si to myslíte taky, že jo?“ zeptal se dychtivě.

Snape si odfrkl a ušklíbl se, ale... „Náš souboj jsem neprohrál pouze kvůli její síle,“ odpověděl s lehkým kývnutím hlavy.

Harryho zamrazilo při vzpomínce na ten okamžik – neverbální kouzla, magie praskající ve vzduchu. Jak Snape odrážel kletby tak, aby zasáhly Carrowovy, jak na poslední chvíli utekl... a jak si pak Bradavice vzali zpátky od muže, který je chránil téměř celý svůj život.

„Prohrál jste schválně, že?“

„Rozhodně jsem se nesnažil vyhrát, to vás mohu ujistit,“ odpověděl Snape překvapivě vážně.

„Učila vás taky?“

Jedno obočí opět vyletělo vzhůru. „Když jsem byl student, ano.“

„Je to vlastně zvláštní, nemyslíte? Že... že jednou, až za sebe najde náhradu, už učit nebude. Učila dokonce i Hagrida.“

„Přirozený běh času,“ odpověděl Snape bezvýrazně.

Harry neurčitě zabručel a znovu se napil skotské. Chvíli pili mlčky – a když jeho sklenice zůstala prázdná, Snape mávnutím ruky zařídil, aby se znovu naplnila. Ticho mezi nimi na několik okamžiků zhoustlo. Harry si uvědomil, že ho bude muset prolomit on.

„Měl jste zase nějaké příšerné testy?“ zeptal se s upřímnějším úsměvem.

Snape po něm střelil pohledem. „Lepší otázka by byla, jestli jsem měl nějaké dobré.“

„Já vím, že měl. Hermiona vám dnes jeden odevzdala,“ ušklíbl se Harry.

Snape mávl rukou a přivolal dvě hromádky pergamenů. Samy se úhledně srovnaly. Jedna hromádka, pokud se tomu tak vůbec dalo říkat, obsahovala tři listy. Druhá jich měla asi dvacet. Dlouhý, hubený prst poklepal na tu menší. „Tady jsou práce, které bych označil za... když ne přímo dobré, tak alespoň snesitelně věcné.“

„A ty ostatní?“

Snape se ušklíbl a dopil svou sklenici. „Ty ostatní patří studentům, kteří se hodí spíš k výtvarnému umění s pastelkami než k čemukoli magickému.“

Harry se zachichotal a naklonil se blíž, aby na pergameny lépe viděl. Snape se nepatrně posunul a umožnil mu nahlédnout. Aby na ně pořádně viděl, musel se téměř tisknout k profesorovu rameni, ale protože se zdálo, že Snapeovi to nevadí, rozhodl se Harry ignorovat, jak podivné to vlastně je.

„Ó... žaludek mantichory? Je opravdu tak těžké přijít na to, kde se dá najít bezoár?“ odfrkl si Harry.

„Rád bych viděl slečnu Ellisovou, jak to zkusí. Možná bychom jí mohli sehnat mantichoru na procvičování?“ zeptal se Snape, jeho hluboký hlas zazněl znepokojivě blízko. Harry si nebyl jistý, proč ho to vlastně znepokojilo, vzhledem k tomu, jak blízko u sebe stáli, přesto v něm ten zvuk vyvolal jakési mrazení.

„To je... Mrzimorka?“ zeptal se a snažil se vybavit si dívku, o níž si matně myslel, že je to blonďatá studentka druhého ročníku.

„Rozhodně to není Havraspárka, to je zřejmé,“ odsekl Snape, čímž Harryho znovu rozesmál. Při tom pohybu se nakonec přece jen otřel o profesorovo rameno – ale k jeho překvapení nepřišel žádný protest.

Poté, co si prohlédl zbytek katastrofálního testu, se Harry znovu pohnul a rukou, ve které nedržel skotskou, otočil na další stránku. Teď už byl opřený přímo o učitelovo rameno a překvapilo ho, jak teplý Snape je. A jak hubený.

„Ne!“ Harry zalapal po dechu šokem.

Profesor Snape se pobaveně uchechtl. „Našel jste pana Johnsona, viďte?“ protáhl. Harry zkontroloval záhlaví.

„Ano. Není on...? Vždyť on je v šestém ročníku!“ vyhrkl. „Učíte ho už pět let!“ Dodal a podíval se na Snapea. „Jak může nevědět, co je Vlkodlačí lektvar?“

A znovu ho překvapila profesorova blízkost. Byli si stejně blízko – možná ještě blíž – než tehdy v Chroptící chýši. Jenže tentokrát neumírali. A nebyli nepřátelé. Na okamžik si prohlížel mužovy tmavé oči, velký zahnutý nos a pobledlé rysy.

„Mám snad něco na obličeji, pane Pottere?“ zasyčel Snape. Výraz v jeho tváři byl mnohem upřímnějším úšklebkem, než jaký Harry od svého příchodu viděl.

Harry těžce polkl a přemýšlel, co říct, když bylo zřejmé, že jeho zírání profesora urazilo. „Jen jsem myslel... na Chroptící chýši. Na...“ Ukázal ke Snapeovu krku - na tu stranu s jizvou po kousnutí.

Přes profesorovy rysy přeběhlo cosi nepříjemného. „Ach,“ řekl rozpačitě a těmi samými tenkými prsty si promnul místo, které bylo, jak jinak, zakryté oblečením. Harry ho rozpačitě pozoroval a přemýšlel, jestli to bolí, jestli mu to stále působí potíže. „Teď už to není tak zlé,“ řekl Snape nakonec pomalu.

„To rád slyším,“ odpověděl Harry bez přemýšlení. Snape vypadal tím prohlášením překvapený a prst mu na krku znehybněl. Harryho se zmocnilo absurdní nutkání požádat, aby mu zranění ukázal, jako by se chtěl na vlastní oči ujistit, že už Snape nekrvácí.

Pak ho přepadlo něco ještě absurdnějšího – náhlé, zvláštní nutkání rozplakat se. „Já... já jsem opravdu rád, že jste to přežil, pane profesore,“ řekl a opatrně položil ruku na Snapeovo rameno hned vedle té jeho. Věděl, že ten dotek bude nejspíš nevítaný, ale Snape ho nesetřásl – jen zůstal nehybně sedět, zatímco Harry bojoval se slzami, kterým sám nerozuměl.

K jeho šoku se ruka vedle té jeho pohnula, sevřela Harryho dlaň a jemně ji zvedla pryč – ne znechuceně, ale opatrně, pomalu, jako by se bál, že by mu mohl ublížit. Prsty mu stiskly ruku a Harry stisk opětoval dřív, než si vůbec uvědomil, že to udělal.

Odtrhl oči od místa, kde mu Snape držel ruku, a znovu pohlédl na jeho tvář – Snape se vytrvale díval před sebe místo na něj a hleděl někam do prázdna. Harry jednou popotáhl a zjistil, že slzy, které se mu draly do očí, naštěstí ustupují a že se... cítí lépe. Alespoň trochu. Narovnal se a Snape se od něj rychle odtáhl.

Harry dopil svou sklenici – znovu už se nenaplnila.

„Děkuji vám, profesore Snape,“ cítil potřebu říct, přestože si nebyl úplně jistý, za co mu vlastně děkuje – připadalo mu však, že je to správná věc.

„Nápodobně, Pottere. Teď byste se měl vrátit na kolej. Minervě vyřídím, že jste si školní trest odseděl.“

Ohromeně ustoupil o krok. „A zítra budu mít školní trest taky u vás?“ zeptal se. Pokud budou jeho tresty vypadat takhle, vůbec mu to nevadilo.

Snape k němu naklonil hlavu. „Chtěl byste to?“

Harry se při představě, že by si student mohl vybírat, kam půjde na trest, zasmál. „Asi by mi to nevadilo,“ přiznal a překvapilo ho, že to říká nahlas, dokonce i po tom podivném okamžiku, který spolu právě sdíleli.

„V tom případě Minervě... nabídnu své služby,“ řekl Snape s odfrknutím. „Ale nemyslete si, že se s vámi budu dál dělit o svůj alkohol, Pottere,“ dodal tónem, který Harry rozpoznal jako škádlivý.

Harrymu se srdce rozbušilo o něco rychleji. „Mám tedy nějaký přinést?“

„A riskovat další školní tresty? Možná jste plnoletý, ale alkohol je studentům na půdě školy zakázán.“

Harry se ušklíbl při pomyšlení na množství lahví ukrytých v nebelvírské společenské místnosti.

„Pak bych vám asi měl donést všechno, co náhodou najdu - k zabavení, nemyslíte?“ zeptal se s úsměvem svého profesora.

Několik dlouhých okamžiků na sebe hleděli a pak Snape lehce přikývl. „To byste měl. Možná vám za to ani nestrhnu body,“ protáhl.

Harry mu přikývnutí oplatil a vydal se zpátky do nebelvírské společenské místnosti. Už cestou přemýšlel, čí zásoby vykrade, aby měl co nabídnout... svému nenáviděnému profesorovi lektvarů.

Musel se zbláznit, rozhodl se ve chvíli, kdy si z Deanovy sbírky vodky přivlastnil jednu z několika lahví.