„Myslíš?“

„Chci říct, musí být, ne?“ zeptal se Ron nepřítomně.

Harry si zamyšleně zabručel. „Ale trápilo by ho to vůbec?“

„Pořád je to člověk,“ zasyčela Hermiona nad domácím úkolem.

„Je?“ řekli Ron i Harry současně.

Harry s prázdným pohledem pokrčil rameny. „Člověk by v Chroptící chýši zemřel.“

Odfrkla si a práskla brkem o pergamen. „Nezemřel jen proto, že je Mistr lektvarů a měl u sebe protijed a krvetvorný lektvar. Tenhle rozhovor je směšný… a stejně tě to nevyseká ze školního trestu, ať už je osamělý nebo ne,“ odsekla.

Harry se na ni zamračil a zvedl se z pohovky – už tak šel skoro pozdě.

„Možná bys mu prostě místo trestu měl navrhnout, že si s ním dáš skleničku, kámo!“ zavolal za ním Ron se smíchem právě ve chvíli, kdy se za Harrym zavřel portrét Buclaté dámy.

Harry na něj ukázal prostředníček, za což si vysloužil její pohoršené zalapání po dechu. „To nebylo na vás, madam,“ omluvil se rozpačitě. Jen si rozmrzele odfrkla a otočila se k němu zády.

Zamračene zamířil do sklepení na svůj školní trest. On - dospělý muž, přemožitel Voldemorta, a stejně musel zůstat po škole. Protože nějakým zázrakem ani po tom všem, co dokázal, nebyl Snape ochotný mu jedinkrát odpustit zapomenutý domácí úkol.

***

Trpce vstoupil do učebny lektvarů a vůbec ho nepřekvapilo, že se ten protivný starý mizera už sklání nad kotlíkem. Přivítalo ho známé zamračení, které se rychle změnilo v ještě jedovatější úšklebek. „Jdete pozdě, Pottere,“ vyštěkl. „Budete psát věty. Dvě stě.“

Harry si založil ruce na hrudi. „Napadlo mě, že bychom dnes mohli dělat něco jiného. Třeba si dát skleničku?“ pronesl sarkasticky – to Ronovi ukáže, až se později vrátí do společenské místnosti. Tedy pokud se vrátí a Snape ho na místě nevykuchá.

„Jste snad pomatený, Pottere? Tohle je školní trest. Ne… hospoda,“ odsekl Snape a málem přitom vypěnil.

„Fajn.“ opáčil Harry. „Jen jsem si myslel, že by bylo příjemnější si povídat než tam sedět v tichu,“ procedil skrz zuby a kupodivu cítil potřebu se obhájit – jako by samotná představa, že by si se Snapem dali společně skleničku, nebyla dost absurdní.

Místností se na okamžik rozhostilo ticho. Když Snape nic dalšího neřekl, Harry beze slova usedl do lavice. Zjevně už ani nestálo za to něco namítat – prostě jeho štěstí. Posadil se a bez zájmu zvedl brk. Ani nevěděl, co má psát. Snape mu obvykle zadal větu.

Vzhlédl s úmyslem zeptat se – a ztuhl. Snape stál přímo před ním a ve tváři měl výraz téměř zmatený. V rukou držel… dvě nízké sklenice s trochou jantarové tekutiny. Harry na ně tupě zíral a vůbec nechápal, co se děje. Aspoň do chvíle, než mu Snape jednu z nich téměř vrazil do ruky tak prudce, že se málem vylila.

Harry ji rychle převzal a odložil brk. Snape si založil jednu ruku na hrudi a z druhé se napil. Harry sklopil zrak ke své sklence, skoro překvapený, že ji stále drží. Opatrně upil a okamžitě poznal známé pálení ohnivé whisky.

Lehce zakašlal a z úst mu unikl obláček černého kouře. Snape se ušklíbl, otočil se a odplul ke svému stolu. Harry byl natolik vykolejený, že se rozhodl… ho následovat. Protože pokud Severus Snape během školního trestu naléval studentovi alkohol, něco se očividně dělo. Opatrně se opřel o stůl ve chvíli, kdy se Snape posadil do křesla a zamračil se s obvyklou intenzitou.

„Chtěl jste si… povídat, Pottere?“ Z jeho hlasu přímo kapal posměch, jako by pochyboval, že je Harry něčeho takového vůbec schopen. Harry si raději znovu přihnul whisky, aby toho parchanta neurazil, a zoufale přemýšlel, o čem mluvit.

„Zahojilo se to kousnutí správně?“ zeptal se a ukázal ke Snapeovu krku, který býval tradičně pečlivě zakrytý. Otázka ho zjevně zaskočila. Dlouhé pavoučí prsty mu instinktivně vystřelily ke krku.

„Já… ano. Jed v těle zůstává, ale…“ řekl Snape pomalu, skoro jako by ta slova vyslovoval poprvé. Harry měl chuť protočit oči. Nevěřil ani na vteřinu, že se ho ostatní profesoři, ne-li jeho zmijozelští studenti, na nic podobného neptali neustále.

„Dá se ho zbavit?“ zeptal se napodiv, úpřimně zvědavě.

Snape upil whisky a pokrčil rameny. „Já... vyvíjím lektvar, který by to měl umožnit. Vytáhnout z lidského těla veškerý jed.“

Harry přikývl. „To zní složitě.“ Aby byl spravedlivý, jemu zněly složitě všechny lektvary, ale stejně...

Profesor se na něj podíval zvláštním pohledem a pak pomalu přikývl. „Neobejde se to... bez komplikací. Musím vytvořit protijed ke každému jedu a následně najít způsob, jak je spojit do jediného.“

„Nestačil by protijed jen na ten, kterého se chcete zbavit?“ zeptal se s plným očekáváním, že ho Snape za tu zjevnou hloupost roztrhá na kusy.

„Ne. Protijed pouze na Naginiin jed byl… nedostatečný. Ve hře je temnější magie. Pokud však vytvořím něco, co dokáže vytáhnout veškerý jed, mělo by to působit i na ni. Je to… citlivá práce.“

„Zní to tak,“ souhlasil Harry, zároveň ohromený i neochotný to přiznat. Několik okamžiků jen mlčky popíjeli.

„Vrátíte se do famfrpálového týmu?“ zeptal se ho Snape. Harry málem upustil tu zatracenou sklenici – samozřejmě, Severus Snape se jeho právě zeptal na famfrpál. Mimoděk ho napadlo, že možná prožívá nějakou podivnou noční můru. Nebo mrtvici.

„Ehm, chtěli mě zpátky. Ale zatím si nejsem jistý. Soutěžil bych proti spoustě mladších studentů a…“ zavrtěl hlavou a přemýšlel, proč vůbec odpovídá vážně.

„A vy už se necítíte stejne jako ostatní studenti.“ Snapeovy tmavé oči ho najednou zkoumaly s překvapivým nedostatkem nepřátelství.

Harry pomalu vydechl a pomalu přikývl - nějakým způsobem měl Snape pravdu. „Jo. To je ono. Přesně to. Ještě jsem jim to neřekl, ale…“ Pokrčil rameny a Snape zabručel – nebyl to zvuk, který by od něj Harry někdy předtím slyšel, ale pravděpodobně to byl ten nejpříjemnější, jaký od něj kdy zazněl.

Tedy kromě toho vlhkého zakašlání, které ze sebe vydal, když se probudil ze své téměř jisté smrti v Chroptící chýši - tehdy byl Harry na krátký okamžik bez sebe štěstím, že nezemřel.

„V každém případě to Zmijozelu nejspíš usnadní cestu ke školnímu poháru.“ Protáhl muž a Harrymu okamžitě vstaly vlasy na zátylku.

Zamračil se  - samozřejmě přesně na tohle by Snape myslel. Zatracený parchant. Dopil whisky a praštil sklenicí na stůl. „Jsem rád, že máte priority srovnané,“ odsekl a odstoupil od stolu. Na okamžik váhal mezi odchodem a návratem k opisování řádků. Právě se rozhodl pro dveře, když Snape znovu promluvil.

„Počkejte, Pottere.“ Jeho tón zněl nezvykle nejistě.

Harry sevřel čelist a otočil se. Snape vypadal, jako by spolkl celý citron. „Jen jsem se pokusil… zavtipkovat. Neměl jsem v úmyslu urazit vaši kolej, jakkoli snadné je šlápnout na nebelvírskou hrdost,“ odsekl.

Harry si odfrkl. Samozřejmě. Dokázal se omluvit a současně ho znovu urazit.

To, že se vůbec omluvil, však bylo… Harry na něj chvíli hleděl a pořád netušil, co se vlastně děje. Snape mávl rukou a obě sklenice se znovu naplnily alkoholem. Pak tu Harryho posunul směrem k němu. Další pozvání zůstat a dát si sklenku? Harry se vrátil ke stolu, přijal ji a znovu se napil.

Tentokrát se na něj Snape vůbec nedíval - hleděl někam do dálky, za Harryho rameno.

„Je to zvláštní?“ zeptal se Harry. „Zase učit?“

Tmavé oči se k němu okamžitě stočily a výraz v nich byl naprosto nečitelný. „Je to stejně nepříjemné jako dřív, pane Pottere,“ odpověděl muž tiše.

Navzdory sobě samému se Harry usmál. „Takže vysněné zaměstnání to pořád není?“

Snape zasyčel a bez uhnutí pohledem vytáhl z blízké hromady pergamenů jeden list. Strčil ho Harrymu do ruky, ten ho automaticky převzal a přelétl očima. Pomineme-li ten příšerný rukopis… „Co to je?“

„Poslední test z lektvarů Stevena Wilberta,“ protáhl Snape, dopil svou sklenici a okamžitě si nalil další.

Harry zvědavě začal číst.

U třetího řádku musel potlačit smích zakašláním – a nejspíš se mu to vůbec nepovedlo. Snape na něj výmluvne pozvedl obočí.

„Proč musím při práci s dračím jedem používat měděný kotlík?“ četl Harry nahlas. Odpověď znal až příliš dobře – Neville Longbottom ho totiž ve třetím ročníku málem zabil, když místo toho pracoval s cínovým kotlíkem. Snape mu pokynul, aby pokračoval, a ve tváři měl výraz naprostého znechucení. „Aby na mě profesor Snape nekřičel.“ Harry to přečetl nahlas - ten student to skutečně napsal.

Nedokázal si pomoct, vyprskl smíchy a málem přitom upustil pergamen.

Snape si odfrkl a odvrátil pohled, ale nijak ho za to nepokáral. „Přečtěte poslední otázku.“

Harry, který se právě dostal k pasáži, kde student rozepisoval, jak moc nenávidí pach tlustočervů, tam okamžitě přeskočil.

„Kde mohu najít bezoár?“ přečetl nahlas a pobaveně se usmál – tu otázku si pamatoval dost dobře. Odpověď však... Znovu se rozesmál a zaklonil přitom prudce hlavu.

„To není vtipné, Pottere!“ zasyčel Snape rozzlobeně – v jeho hlase však chyběla ta skutečná jedovatost, kterou obvykle míval.

Harry se ze všech sil snažil uklidnit a přestat se smát, ale dobrou minutu se mu to prostě nedařilo.

„Bože, tohle je skvělý,“ vypravil ze sebe mezi dalšími záchvaty smíchu. „Takhle dobře jsem se nezasmál už celé věky. Ah... v lektvarovém skladu profesora SNAKA.“ Znovu se rozesmál. „On... on popletl vaše jméno?“

Snape na souhlas zabručel.

„Tý jo. A já si myslel, že my jsme byli hrozní. Je při vaření lektvarů stejně příšerný?“

„Myslíte, stejně příšerný jako vy?“ opáčil Snape jízlivě. „Ne tak docela. Obávám se, že má štěstí hlupáka. Minulou hodinu si špatně zapamatoval recept. Chtěl do něj přidat asferel... jenže si zároveň špatně přečetl štítek na lahvičce a místo toho omylem sáhl po asfodelu.“

Harry zamrkal. „To je ale pořád špatně, ne? Ten tam přece taky nepatří.“

„Správně, pane Pottere,“ protáhl Snape a lehce sklonil hlavu. „Ovšem ve fázi, ve které ho ten kretén přidal, pouze změnil povahu svého lektvaru. Výsledkem byla... celkem obstojná verze bolest tišícího lektvaru.“

Harry si odfrkl, mírně ohromený tím, že někdo dokázal omylem uvařit správně jiný lektvar. Přimhouřil na Snapea oči. „Stejně jste ho za nej nechal propadnout, že?“ ujistil se.

Na profesorových rtech se objevil úšklebek. „S velikým potěšením. Hodina totiž nebyla o tomto lektvaru.“

Harry se navzdory sobě rozesmál. „Je to ten nejhorší, kterého máte? Když Neville letos není ve vašem ročníku na OVCE.“ zeptal se škádlivě.

„Ujišťuji vás, že jediný důvod, proč jsem letos ještě nezemřel na otravu alkoholem, je ten, že se Longbottom nedostal do hodiny Pokročilých lektvarů. Pan Wilbert je bezpochyby největší imbecil ve své třídě... ale učím jich osm,“ odpověděl Snape, dopil svou sklenici a odložil ji stranou. Nevypadalo to, že by si chtěl nalít další.

Harry se znovu napil. On zatím ještě neskončil. „A kdo je úplně nejhorší?“ vyzvídal dychtivě. Wilberta neznal, ale zajímalo ho, jestli se na Snapeův seznam dostal i někdo z mladších Nebelvírů. Muž na něj několik vteřin hleděl s pohrdavým úšklebkem, než pokrčil rameny.

„Jen málokterý student disponuje vrozeným talentem být tak destruktivní jako Longbottom, ale každý rok – a každá kolej – má jednoho nebo dva beznadějné případy, kterým by bylo lépe zasazeným ve skleníku vedle ingrediencí, jimiž zbůhdarma plýtvají během mých hodin.“ Pronesl to tak dokonale klidně, že Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, že Snape žertuje.

Na svou obranu – byl si docela jistý, že si z něj Snape nikdy předtím legraci nedělal. Ale když si teď povídali takhle, skoro dokázal uvěřit, že i ta poznámka o nebelvírské hrdosti měla být vtip. Vypadal... no, neusmíval se přímo, ale ten rozhněvaný úšklebek byl pro tuto chvíli pryč. Nahradilo ho něco o trochu uvolněnějšího. Pokud byl Severus Snape něčeho takového vůbec schopen.

„Dokonce i ve Zmijozelu?“ zeptal se a trochu se naklonil dopředu.

Snape se na okamžik zamračil, než krátce přikývl. Harry se zachichotal a dopil svou sklenici. „Jsem rád, že jste aspoň schopný to přiznat.“ Řekl a přemýšlel, jestli se za to Snape na něj nerozzlobí.

„Protože by vám stejně nikdo nevěřil, kdybyste tvrdil, že jsem to řekl, mohu si dovolit přiznat své nejtemnější tajemství,“ protáhl Snape. Harryho to okamžitě rozesmálo znovu.

Přesto si ve chvíli, kdy položil sklenici na stůl, náhle velmi silně uvědomil, že by měl odejít. Že to, co právě dělali, bylo svým způsobem podivně nevhodné. „Asi bych se měl vrátit. A trochu se vyspat,“ řekl rozpačitě.

Snape zabručel a nechal jejich sklenice zmizet. „Nepochybně. A zkuste skutečně zamířit zpátky na kolej, místo abyste se toulal po chodbách jako ten potížista, kterým jste.“

Harry se zasmál a odstoupil od stolu. „Rovnou do postele. Já... já vlastně dokážu spát, od jeho smrti. Víte? Opravdu spím. Klidně...? Poprvé za nějakých sedmnáct let se těším, až si lehnu.“ Nedokázal z hlasu vytěsnit hořkost. Vykročil ke dveřím a už držel ruku na klice, když Snape znovu promluvil.

„Jednadvacet.“ Harry se napůl otočil. Snape se na něj nedíval - zíral na svůj stůl. „Jednadvacet let. Dobrou noc, pane Pottere,“ řekl Snape.

Harry v tom okamžitě poznal propuštění. Raději rychle odešel, než si to profesor stačí rozmyslet.