O mě se nestarej

 

 

Hermiona rychle vyběhla z místnosti s práskla za sebou dveřmi. Na chvíli se o ně opřela, musela nabrat síly. Po rozpálené tváři stekla slza. Energicky ji setřela. Co má vůbec co brečet? Vždyť se to dalo čekat! Copak se neustále neukazuje, že ji Ronald zná jen když ji potřebuje? A teď se klidně přede všema cicmá s tou slepicí Levandulí! No jak by ne? Patří mezi nejhezčí holky ročníku, ale v hlavě nemá nic jen drby. To se mu hodí, alespoň nezjistí, že on taky moc inteligence nepobral! Tak dost, mluví ze mě zášť, měla bych se uklidnit… Ale co je platné všechno to okřikování sama sebe, když tak neuvěřitelně žárlí?!

Dala se do běhu. Ještě než dorazila do opuštěné a polorozpadlé místnosti astronomické věže, slzy se řinuly proudem. Rychle zavřela dveře, i když to bylo celkem zbytečné. Stejně sem v tuhle dobu nikdo nechodí, protože je tady mrazivý průvan. Konečně se mohla přestat kontrolovat a rozvzlykala se nahlas. Za tohle se strašně nenávidí. Vůbec nechápe proč brečí, vždyť jí to může být úplně ukradený, kamarádi přeci zůstanou dál. Možná ale právě to nechtěla…

Posadila se bokem do okna, hlavu si opřela o rám, jako to dělá vždycky, a zavřela oči. Radši nechce nic vidět, nic vnímat. Vlastně proto si asi nevšimla, že už není sama.

 

Osoba, která se vřítila do věže se stejnou naléhavostí jako ona, teď udiveně sledovala divadlo před sebou. A stejně jako ona i druhý příchozí čekal, že zde nalezne vytouženou samotu a klid. Jaké pak bylo překvapení, že místo toho tu nalezl pravděpodobně stejně zhrouceného člověka. Byl si však jist, že nemají ani podobný problém.

Vetřelec pomalu přešel k dívce. Sledoval, jak zavřená víčka opouští jedna třpytivá slza za druhou. Sám sobě se divil, že tu na ni hledí s pochopením a snad lítostí. Poprvé si také uvědomil, že tahle studentka, známá spíš jako otravná šprtka, je ve skutečnosti velmi hezká. Její oříškové neposedné prameny házely lesklá světýlka po místnosti, jak na ně dopadal svit dorůstajícího měsíce.

Nějak si neuvědomil, že na ní už přes minutu konsternovaně civí. Probralo ho až když Hermiona otevřela uslzené oči. Hodnou chvíli je třeštila na osobu před sebou. Co tu teď dělá Draco Malfoy?!

 

„Stalo se něco?“

Nějak mu nedošlo, s kým mluví, tudíž mu ta otázka přišla naprosto přirozená a spontánní. Jinak se to ovšem zdálo Hermioně. Měla v sobě šílený vztek na toho, toho… Rona! Malfoyova otázka jí přišla jako výsměch. A vůbec, co je mu po tom?

„Co se staráš? To je snad moje věc, ne?!“ rozkřikla se na zmijozelského prince. „Radši už vypadni a přestaň na mě takhle blbě zírat!“ zdá se, že veškerá sebekontrola dívku opustila.

Chlapec chvíli zaraženě sledoval běsnící čarodějku, ale pak se začal tvrdě bránit.

„Koukám, že se ti nedostalo dobrýho vychování, Grangerová! U mudlů není starost o ostatní normální?“

Jeho chladný hlas jí vytáčel ještě víc.

„Jistěže je, u každého normálního člověka je, ale ne u tebe! Nehraj si tu na hodného, všichni vědí, co jsi zač!“

Tahle připomínka ho píchla, jako dobře umístěný nůž. Neodpovídal. Zato Hermiona pokračovala v proslovu, Malfoy byl nyní skvělým terčem.

„Nechceš mi tu přeci namlouvat, že se velký pan Malfoy stará o nějakou mudlovskou šmejdku, že ne? Ty máš tak starost o to, abys měl plný koryto a dostatečnou protekci, ty blonďatá nádhero!“

„Tak dost, uklidni se trochu…“ řekl tiše Draco, což Hermionu probralo ještě lépe než zásah nějakou kletbou. Stála zády k oknu a popadala dech. Co to do ní zase vjelo? Kde se v ní vzal tenhle iracionální vztek, sama se divila, že ještě neleží na ošetřovně, protože kdykoli jindy by si tohle Malfoy líbit nenechal, a když ne on, postaraly by se o ni jeho gorilky. Teď ale ne. Hermiona se dívala na vyhublého, bledého chlapce, který vypadá jako v plném stádiu té nejhorší chřipky. Obrovské kruhy pod očima zářily na téměř bílé kůži. Ne že by jindy měla jinou barvu, ale jindy alespoň vypadá hezky a zdravě. Blonďaté vlasy svázané do culíku jen podtrhávaly celkový výraz vyhublosti a únavy. Pak se jeho hlas ozval znovu.

„Víš, myslel jsem, že možná, při tvém intelektuálu, který ač nerad trochu i obdivuju, máš taky trochu inteligence a sebeovládání. Taky jsem ti, a sám se tomu teď divím, přisuzoval i trochu lidský vlastnosti, jako je pochopení a správný odhad. No, vidím, že jsem se zmýlil. Tak sorry, že jsem se vůbec zeptal, doufám, že se ti alespoň ulevilo.“

Hermiona stála jako opařená. Z jeho slov bylo cítit, že to myslí vážně, a to ji děsilo nejvíc. Někde v něm se musela stát změna, tohle by ještě před rokem nikdy neřekl.

„No tak já už tě nebudu obtěžovat a radši teda vypadnu, nehodlám se tu hádat. Čau!“ řekl a otočil se k odchodu. Další věc, co by dřív nikdy neudělal.

„Počkej!“ zastavila ho, „Já, no… Promiň, neměla jsem tak vybouchnout, ale prostě jsem se potřebovala po delší době na někoho rozkřičet, a tys tu byl jaksi na ráně, což mě samozřejmě neomlouvá. Jen, promiň…“ Jen jestli si spíš nezahrávám s ohněm, třeba se mi vysměje…

„Nemusíš to ze sebe nutit, Grangerová. Mě to k ničemu nepomůže a tobě asi taky ne.“ Už skoro otvíral dveře, ale její jemná ruka ho zachytila.

„Ne, já se ti chci omluvit. Nikdo si nezaslouží, aby na něm ostatní vylévali svůj vztek. Mysli si o mě co chceš, ale fakt mě to mrzí…“

„Jo jo, dobrý. Mě a tobě to může být celý jedno, jen že bych takovouhle reakci čekal spíš od Weasleyho…“ při tom jménu jí bodlo u srdce. Do očí se jí znovu chtěly vecpat slzy, ale rychle zamrkala, aby je zahnala. Podle jeho pohledu se zdálo, že si toho všiml, ale neříkal nic. Mluvit začala právě Hermiona.

„Víš, no je mi jasný, že mi do toho nic není, ale neměl bys být v tomhle stavu na ošetřovně, vypadáš, že se každou chvílí zhroutíš vyčerpáním…“

„Jak jsi řekla, nic ti do toho není. Ale neboj, já se nesesypu, o mě se nestarej. Nehledě na to, že na nějakou Madame Pomfreyovou nemám čas…“ asi prozradil příliš mnoho, ale Hermiona ho nezklamala a nevyzvídala jako nějaká kvočna.

„No, ale stejně by ses měl pořádně najíst a vyspat…“

Musel se jejímu starostlivému pohledu a zároveň absurditě celé situace zasmát.

„Neboj generále, nadlábnu se a pak budu spát jako miminko…“

Zasmála se taky, protože to se jinak nedalo. Baví se tu s Dracem Malfoyem jako s nějakým kamarádíčkem, ale proč ne? Dnes už ji nic nepřekvapí.

Nastalo ticho, ale nebylo tak trapné, jak by se dalo čekat. Jen tam stáli, hleděli na sebe a marně se snažili urovnat si myšlenky. Hermionu už hodnou chvíli svrběla na jazyku otázka, co se to vlastně s ním stalo, ale nenalezla odvahu ji položit. Malfoy, snad jako by jí viděl do hlavy, pojednou začal na dívku hledět jako na chápající bytost, než jako na pitomou Potterovu kamarádku. Už se nutně potřeboval někomu svěřit a nikdy by nevěřil, že se bude chtít vypovídat zrovna jí. Nakonec se rozhodl, že to zkusí. Uklidňoval se vědomím, že když se celý tenhle rozhovor ukáže jako omyl, umí popřípadě paměťové kouzlo, ale doufal, že ho nebude potřebovat. Podíval se zpříma na nebelvírku.

„Ty, Grangerová…?“

„Ano, Malfoyi?“ hodila dívka zvědavý pohled.

„Napadlo mě, no asi je to blbost, ale… jestli si nechceš promluvit…?“

„Já? S tebou?“ nechápala tak docela proč, ale vlastně to bylo to, co v tuhle chvíli nejvíc chtěla. V klidu si s ním promluvit, třeba i o počasí. Úplně zapomněla na Rona i Levanduli a přemáhala jí zvědavost.

„No, proč ne?“

Draco se nepatrně usmál. Jeho úsměv byl poslední dobou tak častý jev, jako sníh v létě.

„No, nespěcháš nikam?“

Na Hermionu dopadl odraz událostí ze společenské místnosti. Musel se jí zobrazit v očích, protože Malfoy si ji nyní zvědavě prohlížel. Těžce vydechla a trochu se oklepala, aby zahnala smutné myšlenky.

„Opravdu nikam nespěchám…“ zdá se, že mnohoznačnou odpověď zcela pochopil. Lehce kývnul směrem k oknu, které bylo dost prostorné i pro dva, a pomalu k němu přešli. Když se jakžtakž pohodlně usadili naproti sobě, stále se nepřestávali pozorovat. Vlastně tak trochu aby předešel otázce typu „Tak o čem jsi chtěl mluvit?“, začal Draco rozhovor jako první.

„Jestli se ti nechce tady být, tak to pochopím, nenutím tě k tomu…“

„Ne!“ vyhrkla Hermiona, ale pak zmírnila, „ne, já… nevadí mi tu být, nevadí…“

Opět nepatrný úsměv na tváři unaveného aristokrata.

„Víš, chtěl bych jít rovnou k věci, tak se chci zeptat jestli…“ přemýšlel jak nejlíp zformulovat větu, „teda spíš doufám, že ti můžu věřit…“

„Ode mě se nikdo nic nedozví, nejsem ten typ, jestli chápeš jak to myslím…“

„Dobře,“ pokračoval, „já taky s nikým o ničem mluvit nebudu…“ zhluboka se nadechl. Jak do toho?

„Co bys dělala, kdybys dostala za úkol věc, kterou možná nedokážeš, ale ještě víc nechceš splnit?“

Hermiona chvíli přemýšlela, rozhodla se ho nenutit k podrobnostem, stejně řekne jen co bude chtít.

„No, asi bych řekla narovinu, že to neudělám, pokud by to bylo možné…“

„A co kdyby to možné nebylo? Kdyby bylo v sázce víc, nebo spíš všechno?“

„Hodně záleží na tom, co by to bylo. Nejspíš bych se musela pokusit…?“

„Přesně tak, jenže když by to nešlo?“

„Zkusila bych se o tom, co potřebuji udělat, dozvědět co nejvíc…“

„Jo…“ řekl smutně Draco, „jenže ani to mi nebylo nic platný…“

Hermiona hleděla na skleslého chlapce před sebou. Kdyby si nebyla jistá, že je to skutečně on, nikdy by ho nespojovala s tím starým arogantním a rozmazleným frackem. Jak se lidé mohou změnit…

„Dra… Draco?“ bylo tak zvláštní vyslovit jeho křestní jméno. Asi to cítil stejně, zvedl hlavu s otázkou v očích. Při pohledu na Hermionu, mu ale došlo, že ho nevolala aby mu něco řekla, ale aby jí on řekl víc. Opravdu to asi udělá…

„Víš, jsou věci, o kterých s nikým nesmím mluvit, i když bych chtěl. Rozhodně nesmím nic říct přímo. Spoléhám na tvou inteligenci…“

Vlídně se usmála.

„Chtěla bych ti pomoct, ale neznám ani základ tvého problému…“

„Ani nesmíš, dostalo by to do ohrožení hodně lidí včetně tebe,“ řekl sklesle.

„Má to co dělat s… s Ním, viď?“ téměř pošeptala dívka. Přímý pohled ocelových očí a mlčení byly víc než kladná odpověď.

„Bože Draco… nechce po tobě nic tak strašného jako sám dělá, že ně?“

Předem znala odpověď a další mlčení jí domněnku jen potvrdilo.

„Neptej se co, prosím tě o to. Není mi zrovna nejlíp a je to věc, při které určitě um… umřu…“ bylo tak těžké to vyslovit nahlas, ale jak se otevíral jiné lidské duši, ač na druhé straně barikády, částečně pociťoval úlevu.

„Víš to jistě? Nedá se tomu nějak zabránit?“ hledala naději dívka, která najednou jakoby sama pociťovala chlapcovu úzkost a beznaděj.

„To asi těžko, je to věc, na kterou prostě nestačím. Mohu se jen snažit, abych ještě zachránil, co se dá. Aby za mé případné selhaní nedoplatili i jiní…“ najednou se celý chvěl, snad zimou, snad strachem, snad studem, že se tu vlastně poprvé v životě někomu svěřuje.

Hermiona to nevydržela a zeptala se: „Kdo jiný?“

Draco na ni rezignovaně pohlédl.

„Mí rodiče.“

Proboha, blesklo jí hlavou, ten kluk má celkem jistou smrt a když umře dřív, neztratí jen to největší a nejcennější co má, ale zatratí i své nejbližší. Nevěděla, co mu má říct.

„Mohl bys zkusit, no, poradit se o tom s Brumbálem, určitě by našel způsob jak ti pomoci…“

Draco se zachvěl ještě víc, ne nesmí jí to říct, nesmí.

„I to jsem zvážil, ale nemělo by to cenu. To neznáš Jeho moc, ať by Brumbál dělal cokoliv, stejně by nás našel. Není jiná možnost. Kdyby šlo jen o mě, radši bych se zabil, ale On to ví, proto mi dal motivaci mnohem větší než je můj život. Prostě nemám na výběr…“ zlomil se mu hlas. Tak moc se styděl, za svou slabost, ale něco mu stále říkalo, že ona ho pochopí. Najednou si uvědomil, že na ho Hermiona stále pozoruje, tak se jal rychle se vzchopit. Aby změnil téma rozhovoru, zeptal se na ní.

„A co se vlastně stalo tobě? A nekruť hlavou, viděl jsem tě…“

„Myslím, že já, oproti tobě, nemám problémy…“ snažila se z toho vymluvit, ale jeho prosebný pohled ji vzpamatoval. Došlo jí, že to chce vědět, aby alespoň chvíli nemyslel na své břímě a mohl se odreagovat. A to bylo to, čím mu jedině mohla pomoci, aniž by ho tím ohrozila.

„No, ukázalo se, že jeden určitý člověk zná jinou určitou osobu jen když něco potřebuje, v těchto situacích jí maže med kolem pusy a ona ho jak debilka všechen slíže…“

„Kluci už jsou hold takový, ale ne všichni, neboj.“ Musela se tomu zasmát, tohle jí říká Draco Malfoy. Najednou na blonďáka před sebou hleděla jako na chlapce, který dospěl v muže snad přes noc. Okolnosti si to hold vyžadovaly.

„A ten určitý člověk si našel jinou osobu na mazání medu?“

„Tak nějak, a nejen kolem pusy…“

Podívali se na sebe a jako na povel se oba začali chechtat.

„No tak alespoň nebudeš ulepená, ne?“ Smích nebral konce. Tohle potřebovali. Jako by vyšlo sluníčko a srdce se konečně zase mohlo uvolnit a radovat.

Když se trochu uklidnili, hnědovláska se vděčně podívala na blonďáka.

„Díky, Draco…“

„Ne, to já děkuju tobě, Hermiono.“ Poprvé jí řekl takhle a bylo v tom něco tolik nevšedního.

Oba najednou seskočili z parapetu. Stříbrný a čokoládový pohled se opět střetly. Přistoupili k sobě blíž. Draco udělal další nesmělý krok kupředu a velice váhavě si vtáhl dívku do náručí. Potřeboval, tolik moc potřeboval cítit něčí objetí, upřímnou starost a pochopení. Alespoň na chvíli. A když teď držel drobnou brunetku v náručí, pocit že ji může třeba jen na pár minut ochránit před světem mu dodával ztracenou energii. Bolestně vnímal vůni jejích vlasů, teplo a poddajnost jejího uvolněného těla, horký zrychlený dech. Položila mu hlavu na rameno. Vdýchl jí pár motýlích polibků do nespoutaných oříškových kudrnek. Zvedla k němu oči v němém očekávání něčeho magického. Možná kouzla, které je pro všechny lidi, mudly nebo kouzelníky stejné. Kouzla polibku. Vysoký blondýn sklonil hlavu tak blízko, že kdyby mluvili, cítili by navzájem záchvěvy zvuku. Až se dvoje nedočkavé rty střetly v něžném polibku, který ovšem velmi záhy nabíral na intenzitě a naléhavosti. Oba do něj vložili svá utrpení a zoufalství a dostalo se jim vznešenosti elektrizujícího měkkého spojení. Dvě jindy upravené aristokratické ruce dnes tak zhrublé a popraskané do krve od bůhví čeho přeci jen toužily po kontaktu s hebkými hustými vlasy. Utopily dívce v kadeřích a vychutnávaly si hedvábí protékající mezi prsty.

Chlapec a dívka – tak pochopitelné. Blondýn a bruneta – tak přirozené. Zmijozel a Nebelvír – tak rozdílné. Kouzelnický šlechtic a dcera mudlů – tak netypické. Zoufalý a zoufalá – to je spojovalo.

Dracovo vyčerpané tělo si ovšem zrovna teď rozhodlo vybrat svou daň. Najednou chlapec zavrávoral a podlomila se mu kolena. Kdyby ho Hermiona pevně nedržela, určitě by upadl.

„To nic, to je dobrý…“ koktal, ale najednou i mluvit bylo namáhavé.

„To dobrý není,“ zděsila se Hermiona, vykouzlila na podlaze měkkou matraci i s teplou přikrývkou. „Pojď, lehni si…“

„Ne, říkám, že mi nic…“ velmi přísný pohled nebelvírské studentky ho ovšem varoval, že není moc radno odmlouvat. Rezignovaně se svezl na matraci, Hermionu, která jeho váhu přeci jen neunesla nerad strhl s sebou. Rychle ji zachytil, ještě než stačila dopadnout na zem. Kdyby to bylo na něm, klidně by ji teď držel v náručí a díval se na ní, ale bohužel cítil, že ji neunese. Jemně a pomalu ji položil na onu matraci. Měkce pohladil růžové tváře. Při pohledu na roztomilý dívčin pohled mu koutky cukaly nahoru. S ní měl dnes chuť se smát. A byl tomu rád. Hermiona si ho lehce rukou přitáhla blíž k sobě. Přistál jí něžný polibek na nose a pak lososové rty opět ochutnaly ty její. Leželi tam vedle sebe a líbali se, ale mnohem něžněji a naléhavěji než kdy tyto zdi mohly spatřit. Nakonec blonďatý bledý chlapec usnul v jejím hřejivém náručí. Ještě než se propadl do krajiny snů, řekl, co ještě nikdy nikomu.

„Děkuju ti, Hermiono, udělala jsi pro mě víc, než si můžeš myslet. Vážím si tě a závidím ti, že jsi taková…“ věnoval jí polibek do vlasů a usnul. Po dlouhé době se posilujícím a vydatným spánkem, přestože to bylo v nejchladnější místnosti hradu.

 

Když se ráno Hermiona probudila a když jí konečně došlo, co se vlastně včera dělo, vůbec se nedivila kde je a že je už sama. Byla zabalená do několika dek, které pravděpodobně mladý Malfoy ještě vykouzlil, a vedle ní ležela bílá lilie se vzkazem. Stálo v něm, že probuzení vedle ní bylo to nejkrásnější ráno, ale nevěděl jak to uvidí ona a tak radši šel. Moc jí děkuje za pomoc. Na konci stálo: „Víš, nikdo mi nedal za celý můj život tolik, co ty včera. Možná se ještě někdy potkáme… D.M.“

Po obličeji se jí rozvinul příjemný úsměv, jako vždy na tuto vzpomínku. Rona vždycky hrozně deptalo, že neví, proč se najednou ta holka vždycky takhle culí, a to se pak Hermiona culila ještě víc. Díky Draco…