Kapitola 22. - Štěstí v neštěstí

Našli k sobě cestu.

Za těch několik málo dní se mezi nimi z hudby, tance a kontaktního držení vyvinul pocit důvěry.

Byl to ten typ vztahu, kdy jsou si lidé blízcí, dotýkají se, chvějí se při tom. Zároveň, jeden ví, že je to málo a druhý, že je to moc.

Vztah založený na tajemství, kdy jeden tají to, co cítí a druhý to, že všechno ví.

*

"Profesore!"

"Ale, pan Malfoy," usmál se Brumbál vráskami okolo očí a štíhlými prsty zaklapl černě vázanou knihu. "Co vás sem přivádí?"

Draco sebou při vyslovení vlastního jména trhnul. Nic k usmívání na něm podle něj nebylo. Stál uprostřed Brumbálovy pracovny a se zaťatými pěstmi hleděl na stárnoucího muže s rukama osudu. "Víte to."

Brumbálovy oči se znovu usmály. "Máte pravdu," odložil knihu a ukázal na křeslo naproti "vím."

Draco jeho pozvání ignoroval. Silným, neústupným pohledem propaloval blankytnou modř profesorových očí, slyšel tlukot vlastního srdce, cítil napjaté svaly v obličeji. "Stačí jedno slovo," nadechl se "abych-"

Brumbálův pohled poklesl, zatímco jeho ruka Draca rozhodným gestem umlčela. Jeho prsty si hrály s vázáním knihy, dokud nevzhlédnul. Draco znal jeho dopověď dřív, než cokoli řekl, ale… doufal. Mohl se plést.

"Draco," usmál se znovu profesor "nemohu-"

Draco se zlostně otočil. Ode dveří ho dělily už jen tři kroky, když ho Brumbál zastavil.

"Draco!"

Zastavil se. Brumbál stál pár stop od něj, na dosah ruky. On i všechna jeho tajemství.

"Draco, poslouchej," řekl mírně.

"Ne!" vykřikl Draco "Vy poslouchejte!" ukázal na něj zlostně. Jeho oči křičely zoufalstvím a hněvem. "Vy znáte odpověď. Znáte všechny odpovědi! Náš návrat by nestál ani pět minut vašeho drahocenného času. Víte, jak nás odsud dostat! Zatraceně, víte všechno, Brumbále! Víte všechno! Dostaňte nás odsud!"

Vlídný výraz v Brumbálově tváři se nevytratil, ba ani nezměnil. Jednoduše proto, že věděl všechno.

"Ještě není čas, Draco," řekl dobrosrdečně. "Věř mi, ty sám-"

Draco odešel.

*

Hermiona stála nervózně u zrcadla. Poslední lokna byla na správném místě, ale spokojenost stále nepřicházela. Jakoby nic nebylo v pořádku. Její šaty, účes, pocity. Obávala se toho večera.

Děsila se setkání s Theodorem, s jeho vyzývavým pohledem a sebejistýma, nenechavýma rukama, s touhle blonďatou čistokrevnou hrozbou. Ples mu nabízel bezbřehé množství příležitostí jak se k ní dostat, stačilo, aby alespoň jednu využil. Dokázal by ji znovu dostat tak blízko k sobě, jak už se mu jednou podařilo? Co by byl ochoten udělat pro to, aby ji přesně na tohle místo dostal?

Nedokázala, nebo spíš nechtěla si tyhle situace představovat. Nebyla schopná odhadnout jeho chování v takové chvíli, a co víc, nedokázala odhadnout ani to své. Její rozum věděl, jak se chovat, ale nebyla si jistá, jestli by to její tělo pochopilo. Theodor byl prvotřídní zmetek. Hajzl nejvyšší úrovně. U Merlina! Nenacházela slova vhodná k jeho popisu. A to ho ještě neznala…

Ale ať už to bylo s jeho bezpáteřním charakterem jakékoli, Hermiona byla mladá žena a on byl muž. Nezáleželo na mozku, nezáleželo na povaze, Theodor byl jednoduše ten typ muže, u kterého nezáleží na ničem jiném než na jeho dlaních omotaných okolo vašeho pasu. A - a tak dále.

Ale Theodor nebyl jediná věc, které se bála. Byl tu ještě někdo. Světlehnědé vlasy, zelené oči, vybrané chovaní, ta správná krev. Snažila se nepředstavovat si vždy-dokonalou Laureen ještě dokonalejší díky složitému účesu a nádherným šatům. Živě ji viděla tančit, pohybovala se v souladu s hudbou, na rtech drobný úsměv, podrážky drahých bot se téměř nedotýkaly podlahy.

Hermionina zoufalost přerostla v něco většího ve chvíli, kdy pohlédla znovu do zrcadla. Připadala si beznadějně neschopná a nepřipravená na boj s někým takovým. Na boj…

Zatřásla hlavou a frustrovaně hmátla po hřebeni. Poslední pramen vyklouzl ze zajetí.

Přesně jako její myšlenky. Ty, které poslední dny držela svázané v koutku své mysli, ty které sílily s každou další hodinou blížícího se plesu. Ale nejen to. Žily dlouho vlastním životem, ochromovaly Hermionu v těch nejnepříhodnějších situacích, přiživovaly se na každém tanci, na každém okamžiku, kdy Draco pustil hudbu. Její tělo se třáslo při každém jeho dalším kroku směrem k ní, každičká buňka jejího těla přeochotně reagovala na jeho doteky pokaždé, když si ji k sobě znovu a znovu vinul v rytmu hlasitého bušení jejího srdce, přehlušujícího veškerou melodii.

Bylo to směšné a patetické. Ale už dlouho věděla, že ona, Hermiona Grangerová, byla ochotná bojovat s Laureen Sheerovou. Bojovat o Draca Malfoye.

A věděla, že musí vyhrát.

Proud jejích myšlenek přetrhlo hlasité prásknutí z ulice, otevření dveří a rychlý dupot po schodech. Než zkrotila nepoddajný pramen, byl Draco ve své ložnici.

Sebrala všechny tři hřebeny a vyklouzla ze dveří koupelny. Mířila rovnou k jeho pokoji. Chtěla mu připomenout, že za chvíli budou muset jít, zeptat se, co tak neodkladného musel vyřídit a možná se mu taky - trošičku - chtěla předvést s tím složitým účesem na hlavě a červenými splývavými šaty, které si před chvílí oblékla, aby zkontrolovala celkový dojem. A to všechno chtělo její žensky malicherné já stihnout ještě ve světle, ve kterém by viděl její jemné líčení, popravdě trvající téměř hodinu. Ale tohle všechno chtěla … jenom trošičku.

"Draco," klepla na dveře a otevřela "za půl hodiny musíme-"

Veškerá snaha chovat se přirozeně, všechna touha ukázat se v těch nádherných šatech, všechny ty malicherné myšlenky o účesu a Laureen… Všechno se najednou vytratilo. Jakoby se i čas na několik dlouhých sekund zastavil. Zamrzl v prvotní hrůze celého okamžiku.

Stála, neschopná pohybu, slova, myšlenky. Její žaludek udělal povážlivý kotrmelec a všechny vnitřnosti v jejím těle se smrskly. Nemohla se nadechnout, věděla, že by se měla otočit, omluvit se a co nejrychleji zmizet, ale nedokázala se přimět k jediné kloudné myšlence. Všechno, k čemu směřovala její pozornost a co jí bránilo v chladném úsudku a ovládání vlastního chování byly její oči.

Bez přestání mapovaly jeho nahé tělo. Bílé silné paže, každičký rýsující se sval, jemnou pokožku jeho hrudníku, přetrhaný dech.

To, co ale ve skutečnosti upoutalo jejich drásající, neslušnou, neutuchající pozornost, nebyla dětsky bílá kůže ani dospělé svaly na břiše. Její mysl ochromil obraz dlouhých hlubokých šrámu táhnoucích se přes celý jeho trup, obraz zlé kletby.

Viděla rány způsobené před nedávnem neviditelným ostřím Harryho kouzla, rozdrásanou, špatně zahojenou kůži, nekonečné centimetry nové narůžovělé pokožky.

Téměř cítila bolest, o které věděla, že ji musí cítit celý den, každou minutu, každou setinu sekundy všech těch mizerných dní. Cítila tu bolest, kterou musel prožívat pokaždé, když si ji k sobě znovu a znovu vinul, tiskl své tělo na její při kontaktním držení. Pokaždé, když do sebe jejich hrudníky narazily pod silou nalezeného dechu…

"Draco," vydechla s očima plnýma slz "Já…" její pohled prozrazoval čirou bezradnost "Já… promiň," šeptla a vyběhla na chodbu. Její rychlé zmatené kroky mířily rovnou do červenozlaté ložnice. Téměř proskočila dveřmi, které za sebou prudce zabouchla.

Cítila obrovskou tíhu na prsou, ocelově těžký balvan emocí tahal z jejích očí slzy. Doběhla k otevřenému oknu a plnou vahou se opřela o parapet. Štiplavý mráz a nenechavé vločky sněhu pohladily její tváře. Přesně to, co potřebovala. Zchladit, začít se kontrolovat, vyhnat z mysli to, co teď viděla.

Zajela si rukou do vlasů, rozházela všechny pracně zkrocené kudrny, opřela se čelem o chladnou tabulku skla a skrz slzy deroucí se ven zpod víček přes napudrované tváře až k jejím rtům, se zahleděla na svůj odraz ve skle.

Hmatatelná bezradnost, kterou její výraz obsahoval, byla jasným znakem všeho. Cítila se nemožná. Kvůli tomu, co viděla, si připadala jako pitomá káča. Najednou viděla, jak černobílý její svět byl, jak jednoznačný v otázkách dobra a zla, lásky a nenávisti se jí zdál. A přitom to celé byla pitomost. Za celou tu "dobu s Dracem" poznala, že lidi v sobě mají víc barev, než prozrazují jejich oči, že ne vždycky převládá temnější barva nad jasnější. Poznala, že i lidi jako Draco, ti chladní, sebevědomí a ambiciózní můžou cítit bolest. Psychickou bolest způsobenou osamělostí, strachem a lítostí.

Ale až známka bolesti fyzické jí tohle všechno připomněla.

Snažili se s Harrym a Ronem chránit svět. Celý život bojovali se zlem, zachraňovali dobro. Ale nikdy se nepodívali pořádně pod povrch, nikdy se těch zlých nezeptali "proč?".

"Hermiono?" Ozvalo se zaklepání na dveře. "Jsi v pořádku?" zaznělo starostlivě několik kroků od ní. Se zadrženým dechem přikývla. Snažila se spolknout všechny slzy, které jeho ustaraný hlas vyhnal až za okraj její víček.

Povzdychnul si a neslyšně k ní přistoupil. Byl blízko. Cítila jeho dech ve svých vlasech.

Jemně ji pohladil po zádech. Tohle gesto ovšem minulo svůj původní uklidňující účinek. Víc než klid přivodilo rozechvění a ztrátu dechu.

Otočila se, plně smířená s tím, že ji uvidí rozcuchanou s opuchlým obličejem, že uvidí její slzy. Slzy pro něj.

Skousla si spodní ret, tak jak to dělávala vždycky, když si něčím nebyla jistá. Její oči těkaly po místnosti, sledovaly záhyby závěsů, přemýšlely nad pootevřenou šatní skříní, přesto si byla dobře vědoma toho, že jeho pohledu se nemůže vyhýbat navěky.

Draco se na ni díval stejně ustaraně, jako před chvílí v pokoji.

Nebylo to proto, že by nevěděl, bylo to proto, že nevěřil.

Sledoval poslední drobnou slzu mizící v koutku jejích úst, viděl, jak se rozplynula na tom pokousaném spodním rtu… Chtěl něco říct, ale nenalézal slova. Neznal takové situace. Nevěděl, jestli ví…

Něco na té slzami smáčené růžové tváři ho lákalo k dotyku. Jeho prsty toužily setřít ty poslední zbytky slané vody, chtěly cestovat přes vlhké tváře až k těm pokousaným rtům, přejíždět přes ně, sklouznout se po hebké pokožce jejího krku a zabořit se do těch - zase rozcuchaných - lesklých vlasů. Sledoval každou konturu jejího obličeje, jakoby ji nikdy takhle zblízka neviděl. Zároveň se ale častěji než často vracel pohledem k jejím očím, aby se ujistil, že nesleduje i ona jeho.

Bříška prstů ho svrběla při vzpomínce na doteky, které si pro sebe kradl při jejich hodinách tance. Toužila si všechno zopakovat s tisíckrát - milionkrát - větší intenzitou…

Bylo to dávno, co se rozhodl. Znal svůj osud. Věděl, co se má stát a přizpůsobil se.

Nebo si to alespoň z počátku myslel.

Ve chvíli, kdy se jeho prsty dotkly její tváře, uvědomil si, že ten pocit, touha, ten vztah,… že není o přizpůsobení se.

Konečky jeho prstů dělaly přesně to, co chtěly. Setřely slané slzy z jejích jemných tváří, vnímaly kontury jejího obličeje. Prsteníčkem sledoval tvar její lícní kosti, zatímco palcem nadzvedl její bradu.

Teď už se jeho pohledu nemohla vyhnout. Okolo nebylo nic, jen jeho odhodlané oči.

Dech se jí zadrhl pod srdcem, když sledovala cestu jeho zorniček stáčející se k jejím rtům a pomalu zase zpátky.

Ztěžka spustil víčka a zhluboka se nadechl. Jejich hrudníky se přitom setkaly. Stáli tak blízko.

Jeho ruka sklouzla na pulzující pokožku na jejím krku. Dvěma prsty zachytil uvolněný pramen a se snahou co nejvíc oddálit konec celého okamžiku, jí ho zastrčil za ucho.

"Jsi v pořádku?" zašeptal znovu nepřítomně. A teprve po dlouhé chvíli zmateného ticha odtrhnul pohled od svých prstů pohrávajících si s lesklou sponkou v jejích vlasech.

Jeho oči se střetly s jejími - zoufalými, nechápajícími. A jemu došli výmluvy.

Ukazováčkem sklouznul zpátky k její bradě a palcem konečně pohladil to dráždivé pokousané místo na jejím rtu. Cítil její teplý přerušovaný dech na kloubech a hebkost jemné kůže pod bříškem svého prstu.

Poslední, co potřeboval, bylo ujistit se, že nedělá chybu. Jeho pohled zamířil k jejím hnědým duhovkám.

Dech obou se na krátkou chvíli zastavil. Na okamžik, který trvala jejich společná nejistota, na setinu sekundy.

Potom se konečně jeho rty přitiskly k těm jejím.

Přitiskly se, ochutnaly, pohladily. Vryly se do těch jejích a zase zmizely.

Zmizeli s příslibem dalšího.

"Asi… asi bychom měli… za chvíli jít," řekl ve snaze vystačit s dechem a získat ztracenou rovnováhu. Jeho myslí hýřily dvoje myšlenky, jeho tělem cloumala touha zůstat a pokračovat.

Přikývla. Její pohled se znovu rozběhl po místnosti, slova jí nedávala smysl, myšlenky se pletly. "Asi…" nadechla se. Blízkost jejich těl byla ubíjející, stejně jako chuť jeho rtů setrvávající na těch jejích.

Konečně se odhodlala znovu vyhledat jeho pohled, roztřesená, váhavá.

Ale on se usmíval.

"Počkám dole," řekl, prsty znovu zamotal do uvolněných kudrn a s druhou rukou na jejím boku se k ní znovu přitiskl. Na stejně krátký kouzelný okamžik. Se zavřenýma očima ji nejdřív dlouze políbil na tvář a potom se zatajeným dechem znovu přitiskl své rty na ty její.

Když se od sebe odtáhli, znovu přikývla. Tentokrát s úsměvem.