Stála u pootevřeného okna, jímž k ní profukoval teplý vánek, a snažila se nemyslet. Dopředu věděla, je to prohraný boj, ale cítila jakousi morální povinnost k lidem okolo ní alespoň to zkusit. Byl den oslav, dokonce i po takové době se to stále dodržovalo. Takže měla slavit, ne uzavírat se v hloupých vyčítavých myšlenkách. Měla být někde v Londýně, procházet jednu památeční akci za druhou a užívat si to nezanedbatelné množství respektu, který si za svou minulost i přítomný život vysloužila. Měla by.

Ale nešlo to úplně jednoduše.

Kdyby k sobě měla být úplně upřímná, musela by si přiznat, že ve skutečnosti nechtěla nechat minulost minulostí. Odložit to by znamenalo začít zapomínat. Během těch let se sama se sebou srovnala tak dobře, že oddalovala vzpomínání a nostalgii celých tři sta šedesát čtyři dní v roce. Ale toho posledního se nehodlala vzdát. Po nošení květin na hrob to bylo to jediné, co mohla ještě udělat.

Povzdechla si a stočila pohled do zahrady. Nebylo snad tohle všechno, co si kdy přála? Dům, manžel, děti… Ve skutečnosti měla mnohem víc, než si přála. Vážně. Jen se nemohla zbavit pocitu, že kdyby se jí tehdy dostalo té poslední věci, té trochy času, neležela by na ní teď ta obrovská tíha viny. Nemusela by být v domě uprostřed nádherného slunečného dne, ztracená v myšlenkách, a přemítat, kdy přesně nastal ten okamžik, kdy něco zanedbala.

Přední dveře zavrzaly a pak tlumeně bouchly. Otočila hlavu směrem k chodbě a usmála se, když uviděla černé hnízdo, ještě rozcuchanější od těch čilých capartů.

„Ahoj,“ houkla na Harryho ještě než k ní došel. Usmál se a zamířil rovnou k místu, kde postávala, aby ji mohl letmo políbit na líce.

„Ahoj, zlato,“ objal se s ní krátce. S předstíranou vyrovnaností si sedla na židli a zadívala se znovu z okna.

„Když jsi vlastně přišel?“ prohodila, zatímco se usazoval naproti ní.

„Asi před dvaceti minutami. Zdržel mě pan Weasley, chtěl nás všechny pozvat na večeři.“

„Nevím, jak chce, abychom se tam vešli,“ zakroutila Hermiona pobaveně hlavou. „Do konce večera budou mít z domu kůlničku na dříví. Jakmile se dají Sirius s Marcusem a Hugem dohromady, nikdy z toho nevznikne nic dobrého.“

„Nebyli jsme o moc lepší,“ poznamenal Harry trefně. Usmála se, ale při zmínce o starých časech se jí v tváři po chvíli znovu usadil smutek.

„Děje se něco?“ zamračil se muž naproti ní lehce. Kolem očí se mu objevily první jemné náznaky vrásek.

„Ne, nic,“ odvětila rychle. Harry přimhouřil oči.

„Je to kvůli dnešku, že?“ upřel na ni pronikavý pohled. Mlčela, ale po chvíli lehce přikývla.

„Jsem hloupá,“ zavrtěla nad sebou hlavou a protočila náhle uslzené oči. „Je to už dvanáct let a já to pořád nejsem schopná nechat jít.“

„Ššš,“ chytil ji za ruku a pevně stiskl. „Přestaň říkat, že jsi hloupá. Vůbec nezáleží na tom, kolik let uběhlo. Myslíš, že má čas nějaký vliv na to, jestli vzpomínám na Ginny?“

Začervenala se při pohledu na jeho zlomený výraz studem a zatřepala hlavou. „Jistěže ne. Promiň. Někdy zapomínám,“ popotáhla, „že nejsem jediná… Omlouvám se. Jsem sobecká.“

„Vůbec ne,“ ujistil ji a palcem ji pohladil po hřebu dlaně. „Je normální vzpomínat. Víš, že já dělám to samé.“

„Ty máš větší právo. Ztratil jsi toho v životě mnohem víc než já.“

Smutně se pousmál a sklopil jedno smaragdové oko k zemi. „Asi to byl můj osud. Ale vyrovnal jsem se tím. Dokonce i s Ginny. Měla bys udělat to samé.“

Mlčky stiskla jeho ruku a zadívala se ven. Věděla, že měl Harry pravdu. Bylo na čase nechat ten bodavý smutek odejít. On by jí v tom nebránil. Vždycky jen chtěl, aby byla šťastná. Ale když zahlédla honící se děti, které se smíchem kličkovaly mezi záhony, znovu jí do očí vhrkly slzy.

„Já si jen připadám tak vinná,“ vzlykla tiše, odvracejíc pohled zpět na Harryho. „Nemůžu si odpustit, že nebýt mě, nic by se nestalo, že kdyby mi Lucius nechtěl ublížit, nevyužil by ho, nevzal by ho tam a on… by ještě žil…“

Ani nevěděla jak se znovu ocitla v jeho objetí. „Není to tvoje vinna,“ zašeptal naléhavě. „Nemohla jsi nic ovlivnit, víš to. Šel tam z vlastní vůle, protože se o tebe bál-“

„Právě proto-“

„Ne,“ přerušil ji přísně. „Byla to jeho volba. Znal rizika. Přestaň se tím užírat, víš, že by to udělal znovu, i kdybys mu snad zakázala tam jít. Pro pána, Hermiono, udělala jsi toho ten den tolik dobrého, zachránila jsi tolik lidí… Ty nemáš proč cítit se vinná.“

Křečovitě zavřela oči a vydechla. Nepřipadala si o moc lépe, ale už jen díky tomu, že se Harrymu svěřila, mohla volněji dýchat. Potřebovala trochu popřemýšlet nad tím, co řekl, srovnat si všechno v hlavě, aby mohla výčitky zase odložit na další rok. Nebo možná navždycky. Právě ve chvíli, kdy se od něj odtáhla s úmyslem jít si lehnout, se ale do kuchyně přiřítily děti.

„Tati!“ vykřikl radostně černovlasý chlapec, rozběhl se naproti Harrymu a skočil mu do náruče. „Teď jsem třikrát za sebou vyhrál! Marcus říkal, že jsem podváděl, ale to není pravda, protože já nikdy nepodvádím. Marcus mi jenom záviděl.“

„Tak to nebylo,“ zabručel o něco málo starší hoch, zatímco si na rozdíl od Siriuse zouval boty. „Vyhrál bych, kdyby ses vážně nedíval.“

„Copak mají být při té hře zavřené oči?“ zamračila se Hermiona nechápavě. Sirius zavrtěl hlavou. „Pak je mi jasné, kdo se snažil podvádět, viď, Marcusi?“

Chlapec to přešel strategickým mlčením, předstíraje, že něco hledá v kapse. Hermiona lehce zakroutila hlavou, než si všimla, že ji dcera tahá za kalhoty.

„Tys plakala, maminko?“ zeptala se andělsky jemným hláskem, velké hnědé oči upřené na její tvář. Hermiona rozpačitě zamrkala, než vzala holčičku pod pažemi a zdvihla ji k sobě.

„Jistěže ne, broučku. Nic se neděje.“

„Tatínek říkal, že tě dnes nemáme zlobit,“ řekla vážně. „Říkal, že jsi smutná kvůli dědečkovi.“

Hodila po Harrym tázavý pohled, než otočila oči zpět na děvčátko. „Jsem trošičku smutná, ale není to nic vážného. Nedělej si starosti, zlatíčko.“

„Musíš vždycky všechno vyžvanit?“ obrátil se na sestru Marcus tiše. „Táta říkal, že to má zůstat mezi námi.“

„Vážně?“ nadzvedla Hermiona obočí, přísně přejíždějíc očima mezi chlapcem a dívkou. „A co ještě vám táta řekl?“

„Nic,“ odvětil bleskově Marcus, než vůbec stačila holčička otevřít pusu. Hermiona s víc hranou než opravdovou podrážděností našpulila rty.

„Nezkoušej mi lhát, Marcusi. No tak, o čem jste se tam venku bavili?“

Chlapec chvíli zarytě mlčel, než si pod jejím nesmlouvavým pohledem povzdechl. „Táta nám vyprávěl o Poslední bitvě.“

Hermiona překvapeně zamrkala, než se otočila na ztichlého Harryho, který se živou, ale nehlučnou gestikulací snažil dětem naznačit, aby nic neříkaly. Jakmile zjistil, že se dívá, okamžitě začal kašlat.

„Něco mi zaskočilo,“ vysvětloval mezi zvuky omluvně. Hermiona se lehce ušklíbla.

„Jasně. Ještě si s tebou promluvím. Ale nejdřív se chci dozvědět,“ otočila se s náhle klidným výrazem k dívence, „co vám táta říkal. Povíš mi to, Gemmo?“

„Říkal,“ začalo děvčátko, urputně vzpomínajíc na otcova slova, „že je hrdina.“

„Že jste oba hrdinové,“ opravil ji Marcus rychle, když spatřil nevěřícný pohled na matčině tváři. „Říkal, že jste byli odvážní a silní a riskovali svůj život.“

„A ukazoval nám tu velkou jizvu,“ ozval se konečně i Sirius, který se nerad míchal mezi Marcusovy a Gemminy hádky, protože moc dobře věděl, že mladší, zvlášť pokud se jedná o děvče, vždycky vyhraje.

Hermiona pobaveně zavrtěla hlavou a lehce se usmála. „Dobře, ale pořád nechápu, proč je to takové tajemství. O Velké bitvě jsme vám přece povídali už tolikrát!“

„Ale nikdy ne na výročí,“ upřel na ni Marcus vychytrale oči. Hermiona měla někdy pocit, že to dítě předběhlo svůj věk o pár let. „Táta si myslí,“ začal rozvážně, pomrkávaje po Harrym, „že je to kvůli tomu, že nerada vzpomínáš na mrtvé. Takže nám radil, abychom se tě na to dnes neptali. Jen Gemini to nepochopila, jako vždycky.“

„Přestaň, Marcusi,“ okřikla ho Hermiona a rychle začala utěšovat dívenku, která začínala pod bratrovým obviňujícím pohledem natahovat. „Gemma je ještě malá. Radši mi řekni, jestli vám váš otec poradil ještě něco, o čem bych měla vědět.“

Marcus svatouškovsky zakroutil hlavou, ale Siriusovo tiché pochechtávání ho prozradilo. Hermiona postavila Gemmu zpátky na zem, založila roce v bok a pohledem vybídla tmavovlasého chlapce k řeči.

„Říkal, že nemusíme vždycky poslouchat,“ chichotal se dál, nevnímaje Harryho bolestný výraz, který se mu usadil ve tváři, když ho Hermiona zpražila pohledem. „Že máme mít svoje tajemství-“

„Buď zticha!“ sykl na něj bez úspěchu Marcus.

„-a nikomu o něm neříkat, protože… To už si nepamatuju.“

Hermionin výraz v té chvíli dokázal zabíjet, a zvlášť měl namířeno na jediného dospělého muže v místnosti. „To se učí hezké věci,“ konstatovala chladně, obočí pozvednuté. Harry jen obranně zvedl ruce a trochu se přikrčil.

„Nechtěl, abys byla naštvaná, mami,“ snažil se Marcus všechno vysvětlit. „Sirius to nedořekl. Táta nám vyprávěl, žes měla kdysi tajemství, a kdybys tátu vždycky poslouchala a neměla ho nebo kdyby to nebylo tajemství, umřela bys. A nebo by umřel on.“

Tázavě se na Harryho podívala, ale on jen pokrčil rameny. „Je to pravda.“

Marcus trochu vyzývavě nadzvedl obočí, zlozvyk, který už v brzkém věku převzal od otce, zatímco malá světlovlasá Gemini jen zmateně poslouchala, nechápajíc, o čem to její bratr s maminkou mluvil. Hermiona se právě nadechovala k odpovědi, když za sebou náhle ucítila dobře známý parfém a kolem pasu se jí omotaly dvě teplé ruce.

„Žádné námitky,“ přikázal jí sametový hlas, než se měkké rty lehce otřely o její krk. „Bylo načase, aby se dozvěděli, jak jejich matka zachránila život jednomu při líbání probodnutému zmijozelovi, nemyslíš?“

Sama pro sebe se usmála, opírajíc se celým tělem o to pevné za ní, a pootočila hlavu, aby viděla svému manželovi do drze jiskřících očí.

„Možná,“ připustila s bojovně zdvihnutou bradou. „Ale jestli při vyprávění takových historek ještě jednou řekneš našim dětem nebo našemu kmotřenci, že nemusí poslouchat, budu to já, kdo tě probodne.“

„Miluju, když mi vyhrožuješ,“ zasmál se, než ji za tichého chichotu Siriuse a Gemini lehce políbil. „Zvlášť od toho, cos mi tehdy po přemistění se do nemocnice pohrozila, že mě zabiješ, jestli umřu.“

Lehce se začervenala, ale na tváři jí setrvával spokojený úsměv. „Účinkovalo to.“

Draco odhrnul dlouhými prsty z jejích očí neposlušnou kaštanovou kučeru a vděčně přisvědčil. „Ano.“

ʚ ʚ ʚ ʚ ʚ ʚ ʚ ʚ ʚ ʚ ʚ ʚ ʚ ʚ ʚ ʚ

N/A Pro jistotu – nová generace v ZZSP:

Hugo Weasley – syn Rona

Sirius Potter – syn Harryho

Marcus Malfoy – syn Draca a Hermiony

Gemini Malfoyová – dcera Draca a Hermiony