S otázkou krve se Draco Malfoy poprvé setkal v pěti letech. Pro někoho by to možná byla jen jedna z těch vzpomínek, které člověk rychle vyřadí ze svojí paměti, ale on ji považoval za životně důležitý základ své filozofie. Tak si to alespoň vykládal sám sobě.

Mnohem pravděpodobnější byl ovšem ten důvod, že to bylo poprvé a naposledy, kdy ze strany svého otce cítil jakousi hřejivou náklonnost, nazývanou v dětské naivitě a neznalosti láskou.

Tehdy nebyl na modravé obloze jediný mráček a jejich pečlivě upravená zahrada vypadala v ranním oparu jako z pohádky. Opravdu si v té chvíli připadal jako v pohádce, a proto hltal každé otcovo slovo se silným emotivním prožitkem. Možná právě to způsobilo, že si i po tak dlouhé době pamatoval každičké slůvku.

 

„Vidíš ty květy, Draco?“ optal se ho Lucius jemně, když přišli k záhonu nádherných červených růží, jejichž omamná vůně malému chlapci ta chvíli zamotala hlavu. Pevněji stiskl otcovu velkou pevnou dlaň a přikývl.

 

„Růže. Královny mezi květinami. Líbí se ti?“

 

Draco horlivě pokýval hlavou. Byly to ty nejkrásnější květiny, jaké kdy viděl – velké a sytě rudé, s kapičkami rosy na okvětních plátcích, jež odrážely jasné ranní paprsky slunce.

 

„Každému se musí líbit,“ pokračoval. „Žádná jiná květina není tak dokonalá. Všechny mají své vady, ale růže jsou perfektní. Čisté.“

 

Blonďáček v úžasu hleděl na tu nádheru a mlčel.

 

„My jsme jako ty růže, Draco. Já, tvoje matka, ty. Všichni kouzelníci, kteří pocházejí z čisté linie. Aby byl člověk jako ta překrásná růže, musí být jeho matka i otec kouzelník. Rozumíš tomu?“

 

„Ano.“

 

„Výborně,“ věnoval mu Lucius hřejivý úsměv. „Teď – vidíš ty květiny za nimi?“ Dracův pohled dopadl na záhon obyčejných kopretin. „Také mají květy, určitou krásu… Ale řekni Draco – můžou se rovnat těm okouzlujícím růžím?“

 

Draco zavrtěl hlavou. Kopretiny nevoněly.

 

„Ne. Ani zdaleka. Stejní jsou kouzelníci, jejichž rod není čistý. Kteří mají za matku, otce nebo manželku nekouzelníka. Jsou čarodějové, ale nikdy, Draco, nám nebudou úplně rovní. Růže jsou vždy krásnější než kopretiny.“

 

Chlapec se usmál. Samozřejmě, že to tak bylo. Jeho otec měl vždycky pravdu.

 

„Svět by byl nádherný, kdyby všude rostly jen růže. Ale bohužel,“ zkroutila se Luciusova tvář do znechuceného úšklebku, „to, co vždy zabírá nejvíc místa, je plevel.“

 

Draco to slovo předtím slyšel jen okrajově, takže měl nejasnou představu, o čem otec mluví, dokud Lucius neukázal na všelijaké zelené rostliny kousek od růží. Nekvetly, nevoněly, nebyly hezké. Ve skutečnosti byly spíš ošklivé. Ne, ty se Dracovi nelíbily.

 

Lucius se sehnul, aby jedním rychlých pohybem vytrhl rostlinku i s kořenem. Napůl zkoumavě a pohrdavě si ji prohlídl, než promluvil. „Plevel je k ničemu. Jen zabírá místo a krade živiny. Jediné, co se s ní dá dělat, je vytrhat ji, vyhubit. Problém je v tom, že má pevný kořínek.“ Vzal stonek mezi dva prsty a tlakem ho rozmačkal na padrť. „Na světě je spousta plevele, Draco. Plevel, které říkáme mudlové. Ti, co nekouzlí. Co to neumí. Vždycky budou hluboko pod námi, kteří dědíme čistou krev. Ne všichni kouzelníci to dnes vidí, ale my – já, ty, tvoje matka – to budeme mít na paměti až do smrti. Mudlové jsou plevel. Chápeš všechno?“

 

Draco znovu přikývl, i když si už nebyl tak jistý. Tatínek říkal věci, kterým moc nerozuměl, ale to nevadilo. Chápal rozdíl mezi růžemi a tím plevelem. Růže mu připomínaly hebké saténové přikrývky, do nichž ho maminka každou noc ukládala. Plevel byla jako ten nehezký koberec v přízemí. Chápal to.

 

Pak ale pohledem zavadil o nízkou zelenou kytičku, která vyčnívala mezi plevelem a malými bílými kvítky se přikláněla k růžím.

 

„A co je tohle, tati? Má to květy! Je to růže nebo kopretina?“

 

Luciusův ledový pohled zchladil všechno nadšení, které toho rána měl. Chlapec se instinktivně přikrčil, ale Lucius se ho ani nedotkl.

 

„To není květina. Je to plevel, která se chabě pokouší propašovat mezi ty lepší. Mudlovská šmejdka. Pamatuj na to, Draco. Setkáš se s takovými, kteří budou říkat, že jsou stejní jako ty. Že můžou mít mudlovské rodiče a být kouzelníky. Nejsou. Je to jen obyčejná plevel, kterou je potřeba vytrhnout i s kořínkem. Rozumíš tomu?“

 

***

 

Až během školních let Draco opravdu porozuměl. Mudlovští šmejdi pro něj vždy byli jen jakési smetí na okraji, které si nevyžadovalo jeho pozornost, ale jedno takové smítko se ostatním vymykalo – a právě to ho přivedlo k pochopení, proč jsou u mudlů narození plevel.

 

To smítko se jmenovalo Hermiona Grangerová. Nedalo se říct, že by ji Draco nenáviděl – ne, nenáviděl Pottera. On jí prostě jen pohrdal. Hluboce. Když pak během let zjistil, že se to smítko nejen prodralo na drahý koberec jejich společnosti, ale že se na něm snaží vyniknout, přerostly jeho city v nesnášenlivost. Ale opovržení vždycky zůstávalo jako kamenný základ.

 

Možná právě kvůli opovržení nebyl ze začátku otcovým plánem moc nadšený. Zničit tu mudlovskou šmejdku, ponížit, rozcupovat – to všechno se mu zamlouvalo. Zasloužila si pochopit, kde je její místo, že není a nikdy nebude v úrovni toho jeho. Ale ta aktivní část, která se od něj očekávala, ho znechucovala. Měl předstírat, že se změnil? Že ji má rád? Měl se o ni starat? Vlastníma rukama se té šmejdky dotýkat? Jen ta představa mu připadala nechutná. Ona byla špinavá. Jak si mohl otec myslet, že by se s ní vyspal?

 

„Ber ji jako neplacenou děvku,“ řekl mu jednou po večeři, když mu sdělil svůj názor na věc. „Pokud sehraješ svou roli dobře – a ty to uděláš – bude se ti sama nabízet. Jaká větší legrace může být?“

 

Dracova představa ideální společnice do postele byla trochu jiná, trochu konzervativnější vhledem k jeho původu, ale nakonec usoudil, že má otec pravdu. V Bradavicích spal se spoustou dívek bez ohledu na jejich krev, pokud šlo čistě o sex. Grangerovou mohl přežít. Za to ponížení to stálo.

 

Mnohem později si uvědomil, že se měl tehdejšími problémy, které ho podvědomě trápily, zabývat, dokud měl čas. První nevyřešenou otázkou byla nevěra jeho matky. Rozhodl se předstírat, že o ničem neví, protože to pro něj bylo nejjednodušší řešení. Kdyby tehdy nestrčil hlavu do písku a otcovi řekl, co viděl, dozvěděl by se o Snapeovi smrti ještě než plán začal. A Lucius by ho později nemohl oklamat.

 

Druhou věcí pak byl Luciusův vztah k Hermioně. Když se Draco dozvěděl o otcově zálibě v jejím zneužívání, vyvolalo to v něm mnohem víc emocí, než si byl ochoten přiznat. Přikládal to faktu, že ji znal a že byla právě tou mudlovskou šmejdkou, která mu pila krev. Nedokázal pochopit, proč si otec vybral zrovna Grangerovou. Nebyla ničím výjimečná a na Dracův vkus byla vzhledem k jeho otci trochu mladá. Alespoň takto racionálně si to odůvodňoval, přestože ve skutečnosti ho to celé víc děsilo, než udivovalo. Kdyby si svoje pocity opravdu uvědomil už tehdy, nešel by do toho. Zjistil by, že nemá žaludek jako jeho otec a že ani jeho duše ještě není tak prolezlá zlem, aby z toho všeho vyšel stejně chladný a povýšený, jaký do plánu vstupoval. Díky ignoraci vlastních citů se ale všechno zvrtlo.

 

Začátek plánu vyšel tak dokonale, že tomu Draco téměř nemohl uvěřit. Nejošemetnější a nejnebezpečnější část byla dostat Grangerovou pryč, přestože o tom Pán Zla ze začátku nevěděl. Považoval otce za blázna, že se rozhodl udělat vše za jeho zády, ale nakonec se i s tím smířil. Nakonec, Voldemortův hněv měl padnout na Luciuse, ne na něj. Při tom jednom jediném setkání, když Grangerovou vlastní hůlkou mučil, se utvrdil v tom, že dělal dobře. Byla pořád moc pyšná, moc tvrdohlavá, měla onen kořínek, který si on přál vytrhnout. Opačné pocity ho ale zasáhly, když přišel s  přenašedlem do její cely a uviděl, co vidět nechtěl.

 

To byl první moment, kdy si měl uvědomit, že mohl prohrát.

 

Jako obvykle však zazdil všechno, co při pohledu na uslzenou vyděšenou Grangerovou a otce přimáčknutého na ní cítil. Popadl zmítající se hnědovlásku, násilně přiložil jejich dlaně na otcem vytvořené přenašedlo, a objevil se i s ní na místě, kde mělo všechno hladce probíhat až do konce.

 

Že neprobíhalo zjistil poměrně brzy.

 

Celý záměr vypadal asi takto: pomalu Grangerovou léčit, podávat jí lektvar proti kletbě, ale vysvětlit jí to až později. Napsat dva falešné dopisy a postarat se o to, aby je našla, čímž měl upevnit její důvěru. Postupně se s ní sbližovat. Vrchol jejího vděku a spoléhání pak měl vzniknout při fingovaném přepadení Luciusem, během něhož se měl Draco znenadání objevit, otce zneškodnit a vymazat mu paměť, a znovu tak Grangerovou zachránit, tváří v tvář vlastnímu otci. Poté už měla být jen otázka času, kdy se mu Grangerová poddá.

 

Draco však během těch týdnů v Londýně zjišťoval, že spoustu věcí podcenil. Nepočítal s tím, že na jeho chladnou mysl ještě může něco působit. Později trávil celé noci tím, že přemýšlel, jak se dostal do onoho bodu, odkud nebylo cesty zpět. Z velké části to přičítal samotě, která ho donutila přemýšlet o věcech, jež celé roky úspěšně potlačoval v nejzazším koutku jeho hlavy. Ta změna vyšla z něho samotného, to bylo jisté, ale nic by se nestalo nebýt katalyzátoru, kterým byla Grangerová.

 

Když Draco poprvé přišel s tuctem hojivých mastí a lektvarů k její posteli, cítil především odpor k myšlence, že se jí má vážně dotknout. Jakmile odkryl peřinu a uviděl hluboké rány, některé krvácející, některé hnisající, jeho znechucení ještě vzrostlo. Ležela před ním troska, znehodnocené dívčí tělo obalené s kusech roztrhané látky. Viděl spousty takových těl, některé mučením přetvořil on sám, a měl dost jasnou představu o tom, jak se s nimi mělo naložit. Tentokrát byl ale jeho úkol zcela opačný – měl ji vyléčit. S opatrností ne k ní a její bolesti, ale k jeho čistým rukám nanášel vrstvy mastí, pronášel kouzla, která ho otec složitě učil, upevňoval obvazy. Mechanická práce, zezačátku. Poté se ale začaly projevovat výsledky jeho práce a na něj to, ač se tomu bránil, zapůsobilo. Vidět, jak se končetiny navracejí do správných poloh, jak kůže srůstá a popálená místa jsou nahrazována dětsky jemnou novou pokožkou, den za dnem pozorovat, jak ustává zvracení i drsný kašel… Grangerová pod jeho rukama ožívala, a něco v navracení té obyčejné krásy, vycházející z prostého zdraví, oživovalo na oplátku jeho. To byla první věc, která nahlodala jeho myšlenky.

 

Hlavním problémem, se kterým nepočítal, byl ale její psychický stav. Jistě, věděl, že bude po tom všem v depresi, že se bude cítit zneužitá a kdo ví co ještě, ale žádná z těch povrchních myšlenek ho nemohla připravit na realitu. Nečekal, že Grangerová nedovolí mu ani Polly na ni sahat, když bude při vědomí. Nechápal, že se rány nehojily jak měly, a trvalo mu celou věčnost, než přišel na to, že si je otvírá tím, jak sebou ve spánku neustále škube. Nebyl ani trošičku připravený na všechny ty probdělé noci, kdy mu její pláč a zoufalé výkřiky nedovolily zamhouřit oka. Nesnášel ji ještě víc za to, že mu kazila jeho vnitřní rovnováhu, jeho ledový klid, se kterým si tím chtěl projít. Držel ji celé hodiny pod Silenciem, ale jí se vždycky podařilo to nějakým zatraceným způsobem překonat. Měl chuť jí zacpat ústa, klidně vytrhnout jazyk, jenom aby byla zticha. Připadalo mu to jako nějaká forma trestu shůry, trestu za všechno, co kdy udělal.

 

Odstěhoval se do nejvzdálenějšího pokoje v domě. Veškeré léčení, které mohla Polly zvládnout sama, jí přenechal, jenom aby se Grangerové vyhnul. Ale ten křik se mu vryl do hlavy tak hluboko, že už nic nepomáhalo. Nemohl spát, nemohl myslet, pořád ji slyšet naříkat jako nějakou hloupou brečící panenku. Začal znovu kouřit, přestože matce slíbil, že s tím přestane, snažil se držet co možná nejvíc mimo ten proklatý dům, odreagovat se na Sainte Marguerite, ale nedokázal se na nic soustředit.

 

Nakonec se rozhodl ulehčit si cestu a začal jí podávat uklidňující lektvar. Byla to asi jediná možnost, jak se vyhnout šílenství, jak přežít ten zasraně nedokonalý plán. Do jisté míry to byla známka jeho slabosti. Nedokázal ji ani poslouchat, natož aby byl on sám na místě otce. Uklidňujícím lektvarem částečně degradoval účel celé věci, protože cokoli pak Grangerová dělala, jakkoli se cítila a chovala, všechno bylo ovlivněné růžovým oparem. Neprožívala svou bolest, jak měla, a celá její náklonnost k Dracovi tak nebyla úplně skutečná. Ale koho to zajímalo? Možná ji to mohlo posléze zranit míň, ale Draco pochyboval, že na tom bude záležet, až se Grangerová jednoho rána probudí nahá v jeho posteli.

 

Sám sobě si poblahopřál za skvělé řešení problému a vzchopil se dost na to, aby mohl plán pokračovat. Někdy v té době se Grangerová začínala probírat do normálního života, prospala průměrně patnáct hodin místo třiadvaceti, mluvila, jedla a věřila všem lžím, které jí po kapkách podával. Byla tak naivně důvěřivá, vděčná, tak omámená uklidňujícím lektvarem, že Draco chvílemi zapomínal, o koho se vlastně jednalo. Zapomínal, jaká byla jeho role. Trávit dny jen v přítomnosti staré vlezlé skřítky, v zatuchlém křesle obklopeném několika obrazy s nadutými výrazy, dokázalo člověka téměř uvést do stavu bláznovství. Neexistovalo nic, co by ho dokázalo dostatečně zabavit. Těch několik rozhovorů s otcem a pár smrtijedských setkání, jichž se v úkrytu účastnil, ho nevytrhlo z nekonečných myšlenkových pochodů, jak čekal. Nezlepšilo to vůbec nic, spíš naopak. Uzavíral se před otcem do sebe ještě víc, pokud to bylo vůbec možné, a pomyslný ventil vypouštěl v přítomnosti jediné další osoby, která byla nablízku.

 

Grangerová působila na atmosféru v sídle jako květina. Ne žádné nádherné bezchybné poupě, ale obyčejný živý květ. Netrápila se ničím víc, než co bude zrovna číst nebo co jí Draco přinese na oběd, a ve stejném stylu s ním i mluvila. Všechno mu najednou připadalo tak normální. Žádná válka, žádný otec, žádná nevěrná matka, jen on a jedna uzdravující se Nebelvířanka ve starém domě. Nutilo ho to uvolnit se, odložit všechen odstup a chlad a v těch vzácných chvílích, kdy nemusel nic hrát, se vrátit do dob, kdy byl čistě sám sebou.

 

A právě z toho plynuly myšlenky, které všechno změnily.

 

Když se před Dracovýma očima vracela mezi zdravé ta stará otravná Grangerová, začal pochybovat o tom, jestli bylo ničení jeho životním posláním. Občas měl chuť někomu zakroutit krkem, seslal Cruciato a nechat ho chvíli se škvařit, ale mučit a zabíjet v jednom kuse, udělat z toho téměř svoje povolání, mu nepřinášelo ani zlomek té zkažené radosti, jakou pociťovali ostatní smrtijedi. Dělal to automaticky, s prázdnou hlavou a prázdným srdcem. Ale jakmile si na Grangerové vyzkoušel druhou stránku věci, pocítil něco, co hřálo. Užitečnost. Pocit z potřebné a dobře vykonané práce. Vděk někoho jiného. Byl tak navyklý vidět v očích ostatních lidí jen strach, pohrdání, nebo naopak obdiv, ale ne k němu, nýbrž k jeho jménu, že úplně zapomněl, jaké je to být upřímně milovaný, ať už byl stupeň té lásky jakýkoli.

 

Kromě toho se při pohledu na Grangerové smích a klid musel neustále v myšlenkách vracet k otci. Věděl o jeho milenkách, o jeho zálibě v ženském těle vůbec, věděl to vždycky. Dávno před začátkem války si byl dokonce moc dobře vědomý toho, že ne vždy otec dbal na svolení ženy. Bral to jako otcovu součást, jako dílek jeho chladné surové povahy, ale nikdy o tom víc nezjišťoval. Nechtěl, aby se ho to jakkoli osobně dotýkalo.

 

Jenomže Grangerová jistým způsobem osobní záležitost byla. A když sedával v křesle u její postele a sledoval, jak bezstarostně blábolí o nesmyslech, hnědé oči létající sem a tam, neposlušné vlasy všude kolem hlavy, musel se ptát Jak?. Jak mohl jeho otec znásilnit holku, která mohla být jeho dcera? Nevinnou holku, co nevěděla nic o té části tělesného vnímání? Jak vůbec mohl někoho znásilnit? Snažil se představit si sám sebe, jak Grangerovou přikovává rukama k posteli a bezostyšně z ní rve oblečení, ale bylo mu špatně jenom z té představy. Na jejím křiku nebylo vůbec nic příjemného, nic lahodícího uším, bylo to, jako by jí někdo rval maso z kostí.

 

A proto když tu uměle lehkomyslnou Grangerovou v noci pozoroval, jak spí schoulená v tom nejpevnějším klubíčku, jaké kdy viděl, a po lících jí pomalu stékají slzy, pociťoval mnohem víc lítost než zadostiučinění. A to v plánu nebylo.

 

Ztrácel nad sebou kontrolu. Zvlášť si to uvědomil se chvíli, kdy ho Grangerová téměř přelstila a nebýt jeho chladné reakce, dozvěděla se o lektvarech, které jí podával, pravdu. Neměl se nechat vykolejit tak, že neudržel přívětivou tvář. Neměl ji přinutit to spolknout. Svědčilo to o nedostatku sebekontroly, o vnitřní nervozitě. Ale především neměl mít k té reakci důvody, jaké měl. Protože on nebyl naštvaný na Grangerovou, že ho neposlouchala, jak měla. Byl naštvaný na sebe, protože mohlo všechno vyjít najevo a on mohl ztratit její důvěru. Ne zhatit plán. Ztratit důvěru.

 

V té chvíli mu došlo, že se něco posunulo na jinou úroveň. Pořád to byla mudlovská šmejdka, kterou ve škole tak nesnášel, Potterova přítelkyně, ale zároveň se stala jeho společností, člověkem, se kterým dokázal bez přetvářky mluvit. Napsal ty dva dopisy, to ano. Na první pohled všechno pokračovalo, jak mělo. Ale vevnitř ho drásaly výčitky svědomí, že hodlal někomu, kdo musel vytrpět tolik ponižujících a odporných věcí, ublížit ještě víc. Věděl, že by na něm otec tu změnu poznal, a tak se vymlouval jak mohl, aby se s ním nemusel setkat. Snažil se vymyslet způsob, jak vrátit věci zpátky, jak vrátit svoje myšlenky a pocity za tu nepropustnou betonovou zeď, kterou tak dlouho budoval. Nemohl si dovolit směšně snít o svobodě a klidu, přemítat, co by se dělo, kdyby nebyl Malfoy, budoucí smrtijed, s pevným místem v nadcházející válce. Nesměl zapomínat na ten základní rozdíl mezi ním a Grangerovou – rozdíl v čistotě krve. Musel to nějak zastavit.

 

Jenže on už se dávno nacházel za bodem zlomu, a někde v hloubi duše to věděl.

 

Proto když se v onen den, než měl Lucius přijít, Draco s Grangerovou smál nad jeho fotkami z dětství, něco uvnitř něj bylo podivně bolestně prázdné. A proto když ji nechával v pokoji samotnou, spokojenou a plnou pohody, netušící, že se za několik desítek minut ocitne tváří v tvář své nejhorší noční můře, naplňovalo ho znechucení ze sebe samotného.

 

Ale přesto odešel.

 

Vánek od moře, který lehce odnášel cigaretový dým, byl přesně to, co tehdy potřeboval. Uklidnění. Rozvahu a koncentraci. Na tom, co měl udělat, nebylo vůbec nic složitého. Dvě nepravá kouzla na otce, malé divadélko… A pak už jen rychlá a jednoduchá cesta k cíli. A ke konci té hloupé situace plné hloupých pocitů. Byl Draco Malfoy. Pomstít se Grangerové byla otázka cti, nebo snad ne?

 

Jistěže ano.

 

Zahodil nedopalek do vody a přemístil se zpátky do Londýna.

 

Nebyl si jistý, co přesně čekal, když vcházel do domu, ale nebylo to ticho. Paradoxně ho však právě to znejistělo. Chvíli bez hnutí stál v hale a vyprazdňoval si poslední myšlenky, než se vydal do jejího pokoje. Nespěchal. Připravoval si výrazy překvapení a zděšení, výkřiky odhodlání a nenávisti k otci.

 

Pak se octl na prahu pokoje.a uviděl její výraz. A celá jeho mysl byla v mžiku plná emocí.

 

Protože si nepředstavoval, že bude tak šíleně vyděšená. Nemohl čekat tu agónii duševní bolesti a hnusu, ty křečovitě sevřené pěsti, zkroucené tělo skoro vlisované do čela postele. Nemyslel si, že bude znovu tak zraněná.

 

Z úst mu plynula slova, která měl připravená, ale nevnímal je o nic víc než to, co říkal jeho otec. Nemohl spustit oči z toho, jak křehká a polámaná Grangerová byla. A jak pálivě ledová byla naproti tomu bezcitnost, která vyzařovala z otcových očí. Stál tam, uprostřed místnosti, na začátku dobře promyšlené scény, a přemýšlel, jestli je v něm ta samá zvrácenost, jaká je v Luciusovi, jestli ten soucit a výčitky, které palčivě naplňovaly jeho hrudník, vážně vůbec nic neznamenaly. Stál a díval se na ni a přemítal, jestli je ta bolest opravdu to, co jí chce způsobit.

 

Pak mimoděk sklonil hůlku a její oči ho probodly směsicí beznaděje, zklamání a ztracené důvěry. A to nepatrné gesto ho postrčilo za hranu.

 

On jí totiž nechtěl ublížil. On nechtěl vidět ten výraz její tváře ještě jednou. Nechtěl být jako otec a nechtěl žít život, který z něj udělá stvůru. Mohl změnit její osud. Mohl změnit svůj osud.

 

Naposledy se na otce podíval, na jeho nelidsky kamennou tvář a bledé tvrdé oči, než
jediným pohybem popadl Grangerovou za patu.

 

A tak poprvé v životě poslechl jen svoje pocity, a místo aby hrál dál podle určených pravidel, utekl s jednou mudlorozenou ze hry pryč.

 

ʚʚʚ

 

Otázku krve Draco Malfoy opravdu pochopil až během měsíců na Sainte Marguerite. Tehdy definitivně zjistil, že ten zásadní rozdíl v čistotě, který držel jeho život v pevných kolejích, byl jen jeden velkolepý výmysl.

 

Na krvi nebylo nic, co by je mohlo odlišit. Jediný opravdový rozdíl, na kterém
záleželo, byla čistota duše. A s tou se musel potýkat od začátku až do konce.

 

Když tehdy dopadli do prohřátého písku a ovanul je mořský vzduch, na jedinou sekundu se Dracovi zdálo, že je všechno přesně tak, jak má být. Možná proto si tak rychle uvědomil nutnost udržet to, nutnost za každou cenu Grangerovou přesvědčit, aby s ním zůstala. Přes to všechno, co právě udělal, jak drasticky změnil svůj život, přes pocity zmatku a vzteku a potřebu samoty, byla nad vším Grangerová. Nedovolit jí odejít. Za žádnou cenu.

 

Netěšilo ho, že jí tehdy musel lhát, ale byla to jediná možnost. Nikdy by mu neodpustila, kdyby jí řekl, jak to bylo doopravdy, kdyby přiznal, že byla všechno jen hra. Zmizela by mu z očí jako raketa, možná po tom, co by mu jednu vrazila, ale odešla by. Navždycky. A to on nemohl připustit. Potřeboval, aby s ním někdo zůstal, aby nevstupoval do té neplánované nové fáze svého života sám. Potřeboval Grangerovou. Sám sobě se divil, že v té chvíli dokázal vymyslet další přesvědčivé lži, lži, které pramenily z předchozích lží. Ironicky si v té chvíli pomyslel, že se pro něj nejspíš lhaní stalo stejně lehké jako dýchání.

 

Důležité ale bylo, že mu uvěřila, odpustila, a hlavně, že zůstala. Alespoň v té chvíli, protože později, když si uvědomil, že se jeho city prohloubily, se z těch polopravd stal balvan v jeho hrudníku.

 

Přesto když došli k jeho malému světlému domku a on jí vysvětlil to málo, co se dalo o Sainte Marguerite říct, přepadly ho pochyby. Udělal dobře, když za sebou spálil všechny mosty? Vzdal se všeho. Už se nemohl pokládat za Malfoye, ne v pravém slova smyslu. To, že ho musel nenávidět otec, mu nezpůsobovalo žádnou bolest, ale matka byla něco jiného. Kdo ví, jak dlouho ji neuvidí. Jestli ji vůbec ještě uvidí. Rozhodnutím zachránit Grangerovou zničil všechny šance na jednoduchou kariéru bohatého dědice, smrtijeda, čistokrevného s protekcí. Nenávratně zahodil život, který se mu tak snadno nabízel.

 

Ale možná právě v tom to bylo. Dokázat, že zvládne i těžší cestu, zvlášť, když se zdála být o tolik hezčí.

 

Během prvních dní si podobné otázky pokládal často. Všechno se zdálo být trochu velké sousto – dům, Grangerová, lektvar proti kletbě, s nímž mu nyní otec nepomáhal… Ale jakmile se na vteřinu zastavil, rozhlédl se kolem a uvědomil si, že to všechno znamená v první řadě svobodu, cítil, že dělá dobře. A navíc, tohle rozhodnutí nebylo jenom o něm. Bylo především o Grangerové. Pociťoval silnou potřebu ulevit svému svědomí, očistit se od všeho špatného, co jí kdy udělal. Nabídnout jí úkryt a to málo péče, které byl schopný dát, bylo to nejmenší, co mohl udělat.

 

To byl koneckonců počátek jeho citů k Hermioně. Připadal si vůči ní tak vinný, pokaždé, když ji viděl sklesle hledět z okna, když se necítila dobře, když se jí bezděky dotkl a ona uskočila, jako by ji jeho kůže popálila. Potřebovala čas a on to věděl, jenomže její čas s přemýšlením znamenal jeho čas s výčitkami. Proto se snažil dělat všechno, co bylo v jeho silách, aby jí aspoň nějak pomohl. Svým způsobem sobecky, protože konečným výsledkem měla být lehkost vlastního bytí. Pracoval na lektvaru jako na ničem předtím, dělal hospodyni, aby dokázal, že pro ni obětuje část své pýchy, kupoval jí oblečení, přestože věděl, že s tím na oplátku nesouhlasí její vlastní hrdost. Potřeboval se zbavit té vtíravé tíhy, která ho při pohledu na její neštěstí zaplňovala.

 

Pocity viny v něm zůstaly zakořeněné ještě dlouho, ale postupně je převyšovalo něco jiného. Když si po několika týdnech položil otázku, co pro něj Grangerová vlastně znamená, nebyl si jistý odpovědí. Někde v pozadí jeho mysli byla stále ta otravná šprtka, ale nevyvolávala už v něm téměř žádné negativní emoce. V popředí viděl někoho, kdo stál nejblíže slovu přítel za celý jeho život. Jistě, nemohl jejím přátelům sahat ani po kotníky. Ona znala opravdové přátelství. Jenže pro něj to slovo celá léta znamenalo mít při ruce člověka, který udělá, co mu přikážete, bez zvláštních citů vůči němu.

 

Ke Grangerové si vytvořil vztah o tolik upřímnější, že pochopil, jak se celou dobu mýlil. Jí mohl říct o svých myšlenkách, o tom, jak se cítil, ačkoli byl z toho zatím v rozpacích. Získala si jeho důvěru, a to se jménem Malfoy něco znamenalo.
Ale nad vším přátelstvím a čímkoli dalším, co k ní cítil, stála především ohromná potřeba ji ochraňovat.

 

Věděl, že není Grangerová ten typ zlatého slavíka, který by se nechal zavřít do klícky a obsluhovat. A překáželo mu to, protože jediné, co opravdu chtěl, bylo zamknout ji v domě a starat se o její pohodlí, od rána do večera. Možná po tom, co by si pořídil domácího skřítka. Hermiona ale nebyla ochotná zůstat v klidu a bezpečí. Otázka peněz, která byla pro Draca absolutně bezvýznamná, ji trápila tak moc, že ho přinutila slíbit jí návštěvu Londýna. Vymýšlela jeden nebezpečnější plán za druhým, než stanovili datum na prvního listopadu, a Draco díky tomu pochopil, jak moc u ní odvaha přebíjí strach. Zvlášť, když se Hermiona nebála o svoje bezpečí zdaleka tak moc, jak se bála možného setkání s přáteli. Ve skrytu duše sice stále doufal, že si to rozmyslí a nikam nepůjde, ale navenek už proti tomu nebojoval. Potřebovala oporu, a on byl jediný, kdo ji mohl poskytnout.

 

To byl přesně ten čas, kdy byl jejich vztah poprvé bez mráčku. Jistě, hádali se, ječeli po sobě, občas někdo něco hodil po tom druhém, ale na Malfoye a Grangerovou si rozuměli. Obdivoval, jak se dokázala přes to všechno, co se jí stalo, radovat
z úplných maličkostí, jakou měla sílu pokračovat dál. Fascinovalo ho už jen to, jak energicky občas po ránu seběhla ze schodů, chundelaté vlasy stáhnuté v copu, autoritativně prohlásila, co dnes budou dělat, a věnovala mu na konci své řeči zářivý úsměv. Zdála se být tak živá, tak optimistická v nejobyčejnějších chvílích. Někdy si nemohl pomoct, aby ji nepozoroval zpoza otevřenou knížku nebo noviny, nevnímaje nic než její poskakovaní okolo kuchyňské linky. Nějakým podivným způsobem rozptylovala jeho pozornost, aniž by však cokoli dělala záměrně. Bylo to zvláštní.

 

Dracovo podvědomí mu dlouho bránilo přiznat si, že za jeho zaujetím Hermionou by mohlo být něco hlubšího. Ani přes to, že z ní nemohl spustit oči, ani přes všechny bezděčné doteky, kterými ji obdarovával, když se naskytla příležitost. A Draco by v tom stádiu zapírání ještě dlouho pokračoval, kdyby si jeho myšlenky nenašly cestu ven skrz spánek.

 

Ten sen přišel necelý týden před cestou do Londýna. Draco se procházel po zahradě, když kousek od branky uviděl Hermionin řetízek ležící v mokré trávě. Okamžitě ho zachvátila panika. Hermiona nesměla vycházet z pozemků, ne bez něj. Co když se jí něco stalo? Někdo ji unesl? Utíkal mezi stromy, větve ho švihaly do obličeje, ale jemu to bylo jedno, dál běžel a běžel, až se ocitl na pláži. Ale Hermiona tam nebyla. Jen její oblečení, rozházené po horoucím písku. Zklamaně se chtěl vrátit zpět, když ji uviděl. Stála po pas ve vodě, obličejem k širému moři. Vlasy jí splývaly z ramen, povlávajíce v lehkém vánku, a na holých zádech se ve slunci třpytily kapičky slané vody. Zaměřil pohled na jednu z nich, a v té chvíli začala klouzat po světlé jemné pokožce dolů, a ještě dál, podél páteře až k vodní hladině…

 

S trhnutím se probudil, zmatený ještě víc z reality než ze snu. Těžce oddychoval, srdce mu bilo jako o závod, a pak si uvědomil důvod té reakce, který se dost jasně rýsoval pod tenkou přikrývkou. Vybavil si Grangerovou, jak se na něj směje z posledního stupínku schodiště, a zoufale sebou plácl zpátky na postel.

 

Nemohlo to být tak, jak si myslel, že to je. Grangerová se mu přece nikdy nelíbila, nikdy nad ní nepřemýšlel jako nad krásnou dívkou, ne? Pravda, jeho okruh potenciálních přítelkyň byl dost úzce ohraničený krví, ale i přes to – musel by se za ní někdy otočit. Aspoň jednou jedinkrát by ho při pohledu na Grangerovou muselo napadnout něco nemravného.

 

Jenomže on se na ni ve skutečnost nikdy pořádně nepodíval.

 

Jediné, co viděl, co si vždycky představoval, byla nečistá krev v jejích žilách. Nezajímalo ho, jakou hřejivou barvu mají její oči, nevšímal si, jak neuvěřitelně roztomilá byla, když se něčemu od srdce smála. Nikdy nezkoumal její postavu tak jako u jiných dívek, a tak si nemohl uvědomit, jak křehce štíhlá je, zvlášť po týdnech ve vězení. Jedinou věcí, kterou na ní ještě okrajově vnímal, byly huňaté neposlušné vlasy, ale opravdu mu snad někdy překážely? Ne. Zmijozelské dívky v čele s Pansy si z nich rády dělaly legraci a Draco tupě přikyvoval, ale ve skutečnosti proti nim nic neměl. Seděly k ní. Odrážely část Hermioniny nebojácné povahy.

 

Ale to všechno nic neznamenalo, nesmělo nic znamenat. Jejich vztah byl sám o sobě dost vratký na to, aby vyrukoval se svým poblázněním. Mohlo to být jenom dočasné, vlastně si tím byl docela jistý, a on nehodlal riskovat ztrátu její důvěry kvůli splašeným hormonům. Bylo přirozené, že o ní začal přemýšlet i v tomhle směru, když s ní trávil většinu dne. A i kdyby měly mít jeho pocity delší trvání, musel je v sobě zadržet, protože ona je nikdy nemohla opětovat. Ne po tom, co jí udělal jeho otec.

 

Následujících šest dní se ze všech sil snažil nedat na sobě nic znát, ale selhával každou minutou. Pořád se na ni musel dívat, představovat si, jaké by to bylo, uvěznit její dlaně ve svých, využít překvapení a zjistit, jestli jsou její rty vážně tak měkké, jak se zdají být… Hermiona byla naštěstí tak nervózní z plánované akce, že si ničeho nevšimla,
Draca však vlastní myšlenky do krve drásaly. Jeho sebeovládání ho přinutilo neudělat žádnou hloupost, ale čas od času se neudržel a přitiskl se k ní při studování nějakých bezvýznamných materiálů blíž, než bylo zapotřebí. Mátlo ho, že vůči ní cítil tolik věcí, o tolik víc, než kdy cítil ke komukoli jinému.

 

A pak přišel první listopad, den, který zlomil jeho pevnou vůli. Už od začátku věděl, že se zblázní výčitkami svědomí, jestli se Hermioně něco stane. Možná proto pro něj bylo tak těžké nechat ji skutečně jít samotnou do domu, který ani neviděl. Ty dlouhé minuty, během kterých nečinně seděl na jakémsi špinavém obrubníku a čekal, byly opravdovou zkouškou jeho zdravého rozumu. A moment, kdy Hermiona se zakrvácenou paží vypadla zdánlivě odnikud, zase zátěží pro jeho hrudník. Jediná sekunda, kdy ji chytil, aby nespadla, a držel, dokud se nepřemístili, ho uklidnila natolik, aby dokázal dál předstírat relativní nezájem. To, po čem ale opravdu toužil, bylo dát si pár facek za to, že zase vidí její krev.

 

V bance se pak všechno zvrtlo ještě víc. V jeho plánu rozhodně nebyl žádný útěk, žádná kouzla, která by musel metat na lidi na ulici. A definitivně nechtěl, aby je někdo poznal. Ollivander zamával jistotou ohledně jejich bezpečí jako hurikán, a to byl další důvod, proč se v Dracovi něco zlomilo a on se později neudržel. Jako by ho tlačil čas udělat životně důležitou věc. Dívaje se tehdy večer na Hermionu, jak si s vypětím trpělivosti zavazuje ránu, přestože stačilo jedno slůvko, pocítil záchvěv bolesti nad její nedůvěrou. A zároveň nutnost dokázat jí opak, vysvětlit, jak moc mu záleželo na tom, aby byla v pořádku, a podělit se aspoň o zlomek té něhy, kterou cítil. Věděl, že by mu neopětovala opravdový polibek, že má asi jednu milisekundu na svou drzost. A věděl i to, že pokud to opravdu udělá, bude riskovat její bolest. Ale jakmile se ocitl tak blízko jejího nervózního obličeje, na ničem už nezáleželo. Jen na potřebě dotknout se jejích rtů, i kdyby to mělo být poprvé a naposledy.

 

Teprve v noci změnil názor. Nehodlal dovolit, aby to bylo naposledy. Kdyby se jednalo o cokoli jiného, vybral by si jako zmijozel tu jednodušší cestu a nechal Grangerovou všechno zazdít. Ale tady byla sázka vysoká, tak vysoká, že se za ni vyplatilo bojovat. I kdyby se měl nechat zranit.

 

Opravdová otázka, se kterou bojoval, ale byla, jestli tím nezraní Hermionu. Drtilo ho na kousíčky, když viděl, jak bolestný pro ni může být jakýkoli fyzický kontakt. Ublížit jí bylo to poslední, po čem toužil. Zároveň ale všechno nasvědčovalo tomu, že mnohem víc než bolest pociťovala Hermiona strach. A pokud tomu tak skutečně bylo, nechtěl to nechat vyšumět do ztracena. Strach bylo možné přemoct, a on hodlal nasadit všechno, aby jí s tím pomohl.

 

Každopádně ale potřeboval čas. Proto strávil celé dopoledne v Londýně, proto si koupil doutníky, aby mohl přemýšlet a být si nakonec jistý, že dělá správnou věc.

 

Paradoxně byl právě okamžik, kdy se rozhodovalo o jejich možném vztahu, tím, kdy do morku kostí pochopil bezcennost vlastní krve. Jakmile mu Hermiona dala naději, že by všechno mohlo dopadnout dobře, a poté mu ji vzala kvůli jeho otci, došlo mu, jak povrchní celá ta léta byl. A nemínil ji nechat udělat stejnou chybu. Nebyl jako Lucius, v životě by jí nedokázal ublížit jako on. Radši by se zabil, než aby ji viděl vlastní vinou trpět. Ta věc s nožem a jeho krví byla to nejmenší, co byl ochotný udělat, aby pochopila. A nakonec opravdu pochopila – nebo se to tak alespoň zdálo.

 

Jediným mráčkem na obloze dalších dní se stal Snape. Draco rozhodně neměl v úmyslu nikoho zasvěcovat do jejich situace, ani jeho ne. Kdyby všechno záleželo jen na něm, neriskoval by Snapeovu kolísavou věrnost a raději se s ním nestýkal. Pro Hermionu bylo ale zřejmě důležité vědět, co se děje s jejími známými, a po oné žárlivé hádce, kterou absolvovali, to Draco začal tolerovat. Pokud mu ona mohla slíbit, že s ním zůstane v bezpečí ostrova, dokud budou moct být spolu, pak jí on mohl zajistit zprávy od Snapea. Přestože ani v tom nebyl tak úplně upřímný, protože část z informací, zvlášť těch brutálních, filtroval. I tak ovšem ke Snapeovi nepociťoval důvěru, a to byl také důvod, proč mu nikdy neprozradil, kde se nacházejí. Postupem času mu začala docházet zvláštnost Snapeova chování, už jenom faktu, že od nich výměnnou za informace nikdy nic nepožadoval. Předpokládal, že prostě jen Snapea nezná dost dobře na to, aby mohl odhadovat jeho záměry. Možná jen plánoval ukázat lidem, že Brumbál i se svým Slibem nejsou tak perfektní, jak se na první pohled zdá. A Draco a Hermiona byli jedněmi z prvních, kteří to pochopili. Možná Snape nebyl ten zákeřný bastard, kterým ho nazval. Ale přesto s ním Draco nehodlal komunikovat jinak než skrz zrcátko.

 

Všechno se zdálo být na cestě k dokonalosti. Draco přestal být tak napjatý ohledně Luciuse, který se sice nepochybně pokoušel je najít, ale zřejmě se mu to nedařilo, a užíval si předvánoční pohody. Hermiona očividně neměla tušení, jaký význam pro něj celý jejich obyčejný život měl. Nebyla tu žádná nadřazená pravidla, žádné vzorce chování, naučené fráze nebo očekávané postoje. Nemusel celý den předstírat, aby mohl mít večer hodinu sám se sebou. A v první řadě už nemusel být jen sám se sebou.

 

Jeho ochranitelské sklony se přizpůsobily klidu, který nastal, a do velké míry se přeměnily na citlivost a opatrnost vůči Hermioně. Snažil se nedat na sobě znát, jak moc nervózní a svým způsobem vystrašený z ní je. Nebyl zvyklý na takové vztahy. Jeho jediným motem bylo vždycky dobývat, od překonání hradeb po získání pokladu. Nedělal si moc velké starosti nad city svých obětí, prostě pro něj nebyly podstatné. Důležité byly jen jeho pocity, a zvlášť pocit uspokojení.

 

S Hermionou bylo ale všechno naopak. Kašlal na to, čeho se dožadovalo jeho tělo. Ona potřebovala čas, starostlivost, na ni nesměl tlačit. A právě toho se bál. Byl vůbec schopný poznat, jestli na někoho tlačí nebo ne? Jen těžko si domýšlel, co se jí honilo hlavou, pokud mu to neřekla. Kdyby překročil hranice, dala by mu prostě jen facku a řekla, aby to už nedělal? Doufal v to, protože jakákoli tiše trpěná bolest, která u ní připadala v úvahu mnohem víc, ho trápila. Musel se v její přítomnosti naučit kontrolovat. Nechtěl ji vystrašit, něčím hloupým ji od sebe odehnat, nechtěl sklouznout do svého obvyklého chování, při kterém jen neustále zkoušel, kam až může zajít. Hermiona byla zranitelná, zranitelná vinou jeho otce. A on ji chtěl znovu zocelit, ne rozbít.

 

Zpočátku si myslel, že je ve své roli úspěšný. A možná v ní byl, protože na ty týdny lehkého pošťuchování, klábosení a jemností vzpomínal jen dobře. Někdy si sice připadal jako blázen, když v její přítomnosti tak rychle roztál, ale nakonec záleželo jen na tom hřejivém pocitu v jeho hrudníku. A navíc si uvědomoval, že se v jejích očích nezměnil tak moc, jak to sám cítil. Což bylo možná jen dobře.

 

Několik okamžiků z té doby se mu zarylo do mysli víc než ostatní. Držely ho o několik měsíců později ve vězení nad vodou. Dlouho přemýšlel, proč zrovna tyto vzpomínky, co je spojuje, než si uvědomil, že ve všech cítil Hermioninu důvěru. Bylo na tom vlastně něco hořkosladkého, že mu zrovna její důvěra dodávala sílu, když ji nakonec pohřbil tak hluboko.

 

„Víš, co mi dnes došlo?“ otočila se na něj jednoho dopoledne s plnou náručí knih. Pohledem ji pobídl, aby pokračovala. „Že jsem vlastně starší než ty. Není to divné?“

 

Zasmál se nad jejím uvažováním, a ještě víc se rozesmál, když si všiml jejího vážného výrazu. „No a?“

 

Nechápavě se zamračila. „Nevadí ti chodit se starší holkou a nic se od ní nepřiučit?“

 

Pobaveně zakroutil hlavou nad jejím uvažováním. Někdy byla tak roztomile nejistá. „Ne,“ odvětil a chytil ji za boky, aby s ji stáhnul do klína. „A navíc nemáš pravdu. Učím se od tebe spoustu věcí.“

 

„Jako například?“ pozvedla obočí, knihy stále v rukách. Skoro násilím jí je musel vytrhnout, aby je mohl odložil na stolek, a smířený s jejím reptáním ji donutil lehnout si, hlavou spočívajíc na opěradle vedle něj.

 

„Jako třeba jak být trpělivý,“ prohrábl jí jemně rukou vlasy. Vypadala zamyšleně, když se na moment zahleděla do plápolajícího krbu, bezděčně proplétajíc svoje prsty s jeho. Pak se na něj otočila zpět, jako by váhala, jestli má promluvit. Pohladil jí palcem hřbet ruky.

 

„Víš, mrzí mě, že je to takhle,“ řekla nakonec tiše. „Tak zbytečně komplikované. Někdy přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se nic z toho nestalo. Jak by to fungovalo.“

 

Usmál se, než se k ní sklonil a přiložil svoje rty na její. „Jak si myslíš?“ zašeptal těsně nad jejím obličejem, když se oddálil. „Úplně stejně. Jenom bys byla dominantní ty, jako ve všem ostatním.“

 

Rty se jí zvlnily v úsměvu. Věnovala mu potěšený hravý úšklebek, rukou mu rozcuchala vlasy stejně jako on jí, a přitáhla si jeho hlavu k polibku.

 

Přesně díky takovým chvílím si začal myslet, že je všechno v pořádku. Bezvýhradně. Proto Hermionu nezastavil dřív, když se na něj doslova vrhla u dveří. A upřímně, v té chvíli by byl hlupák, kdyby jí bránil, protože to bylo zatraceně dobré. Ne, že by ho snad předtím nikdy nevzrušovala, ale v porovnání s čímkoli dřívějším byl ten okamžik naprostá extáze. Dostala ho do varu. Nechtěl nic jiného, než ji hodit na postel, strhat z ní ten zbytek oblečení a ukázat jí, jak umí na oplátku dráždit on. Jenomže když ho tak ledabyle a plytce ujistila, že jí pro jejich společné poprvé postačí hloupá zeď, něco se v něm zaseklo. Nebo možná napůl rozsvítilo. Rozhodně ji nehodlal ojet jako nějakou šlapku na špinavé ulici. Za žádných okolností.

 

Proto to odložil na další den a postaral se o to, aby bylo všechno perfektní. Měl to být koneckonců jediný vánoční dárek, který si dávali. Jednou věcí si byl absolutně jistý, a to tím, že nikdy v životě nebyl tak nervózní. Připadalo mu to až směšné vzhledem k tomu, kolika sexuálními zážitky si prošel.

 

Postupně napětí opadávalo, jak všechno probíhalo hladce podle jeho představ. Hermiona byla sice nezvykle zamlklá a chovala se celý den trochu divně, ale přičítal to stejnému pocitu, který mu zauzloval žaludek. Bylo přirozené, že byla nervózní, v určitém slova smyslu to nakonec bylo její úplné poprvé. Mohla mít strach z milionu věcí.

 

Celou dobu měl dobrý pocit, že je všechno jak má být, a možná kvůli tomu si uvědomil, co se děje, tak pozdě. Ale pamatoval si to přesně. Ten okamžik, kdy si všiml, že se chvěje, a sám pro sebe se usmál nad tím, že na ni dokáže tak zapůsobit. A pak mrazivou vteřinu, během které jí pohlédl do uslzených vyděšených očí. A pochopení.

 

Hlavou se mu přehnalo tisíc myšlenek, tisíc vět, které měl na jazyku, a tisíc věcí, které chtěl udělat, aby ji uklidnil. Ale dřív, než se stačil vzpamatovat, zůstal po ní jen závan parfému.

 

Někde v hloubce duše cítil, že to nebylo jen tak, že nestačilo jen omluvit se a obejmout ji. Přesto to ale zkoušel. Čtyři hodiny. Seděl na té studené zemi, zády opřený o její dveře, hlavu v dlaních, a zoufale se snažil přijít na to, co má říct. Bylo mu špatně z něho samého. Jak si mohl nevšimnout? Jak do pekla mohl ignorovat všechny náznaky toho, že ve skutečnosti nebyla připravená? Musela ho nenávidět. Muselo se jí hnusit jenom pomyšlení, že by ho vážně nechala zajít dál. Syna Luciuse. Zapřísáhl se sám sobě, že ji nikdy nezraní, že už ji nikdy nenechá trpět. A teď možná seděla na posteli a brečela. Nebo stála ve sprše a snažila se ze sebe smýt jeho doteky.

 

Pokoušel se s ní mluvit. Dát jí nějak najevo, jak neuvěřitelně líto mu to je. Přál si, aby otevřela a on to s ní mohl probrat z očí do očí, protože tak by možná pochopila, že svoje omluvy myslel upřímně. Ale když mu ani jednou jedinkrát nedala najevo, že poslouchá, odešel.

 

Celou noc byl vzhůru a přemýšlel. Musel přijít na to, kde se stala chyba. Byl to základ pro jejich usmíření, pro vyřešení toho problému. Připravoval se na to, že bude muset být opatrný, jakmile ji ráno uvidí, že na ni nebude moct tlačit, aby s ním mluvila. Naplánoval řešení pro každičkou její možnou reakci, jakou si představoval.

 

Kromě té, která se stala realitou.

 

Nechtěl si ani představit, co se mohlo stát, kdyby za ní tehdy v průvanu nebouchly dveře. Po tiché probdělé noci ho ten zvuk vytrhl z přemítání. Nejdřív si myslel, že Hermiona jen vyšla z pokoje. Otevřel její dveře, aby se přesvědčil, a uviděl místnost prázdnou. Už se otáčel zpět, hodlaje sejít dolů a podívat se po ní, když ho něco zarazilo. Ani na nočním stolku, ani na komodě, dokonce ani u zrcadla vůbec nic neleželo. Žád