Jestli většina kouzelníků předpokládala, že bude den Poslední bitvy od první vteřiny drama, mýlila se. Dokonce i Hermiona, která jako člen Řádu a jeden z úkolem pověřených lidí věděla víc než většina ostatních, byla překvapená, jak klidně všechno probíhalo. Až z toho byla nervózní.

Budíček se štábem rozezněl přesně v sedm hodin, ale ona už dávno nespala. Popravdě řečeno nespala skoro vůbec. Nemohla se zastavit v neustálém omílání jejího dokonale promyšleného plánu. Vymýšlela překážky, které mohly nastat, snažila si představit, co by se stalo, kdyby něco zásadního selhalo. Vždycky se jí v žaludku rozlil pocit paniky, když prokoukla některou ze svých imaginárních skulin, a pokaždé rychle následovalo hřejivé zklidnění, jakmile vymyslela řešení. Rozum jí říkal, že má všechno pod absolutní kontrolou, že je připravená. Emoce k jejímu plánu takovou důvěru neměly. Bála se o Harryho. Neexistovalo už nic víc, co mohl kdo v té chvíli ještě udělat, aby zajistil jeho záchranu a následně výhru, ale to jí dávalo jen pramalé útěchy. Měla strach o všechny kolem sebe, a čím víc se blížila hodina, kdy se měli přemístit na místo jakýchsi starodávných ruin, kde se měl obřad konat, tím víc její obavy rostly. Ale moc dobře si uvědomovala, že určitá část z jejího strachu patří něčemu jinému.

Nesměla selhat.

A nejen kvůli Harrymu.

Pro tu chvíli se ale rozhodla spoléhat spíš na rozum, a tak odhodlaně zasedla s ostatními k rychlé snídani a nedávala na sobě znát ani špetičku toho strachu. Nemohla si dovolit, aby ji dnes jakékoli city ovlivňovaly. Snad kromě nenávisti.

Deset minut po jídle se konečně dostala na řadu na poslední soukromou poradu s Moodym. Vystřídala v nezvykle hezky vyřezávaných dveřích kouzelníka, který na ni krátce kývl, a při pohledu na jeho dlouhé šedé vousy na vteřinku zapřemýšlela, proč tu ještě nebyl Brumbál. Jeho role sice obsahovala pouze Harryho, ale očekávala nějakou povzbudivou řeč k Řádu. No, měl ještě zřejmě spoustu času. Všechno kolem ní bylo na ten den tak normální, že by se nedivila, kdyby ho v poledne našla u stolu očekávat oběd. Lehce zaklepala na polootevřené dveře a vešla dovnitř.

„Slečna Grangerová,“ konstatoval Moody prostě, čarodějné oko otočené na opačnou stranu. „S vámi to nebude na dlouho, ale stejně se posaďte.“

Kývla a udělala, jak řekl. Pracovna byla určená pro Brumbála, a tak byla podobně jako ta v Bradavicích plná křehce vypadajících přístrojů, Moody ale ničemu z toho nevěnoval sebemenší pozornost.

„Váš plán je jeden z nejtěžších na provedení,“ začal přímočaře. „Předpokládá mnohem víc dovedností, než může absolvent pátého ročníku mít. Jste si jistá, že se sama nezabijete dřív, než se ti dva vůbec objeví?“

Zamračila se a bezděky se zavrtala hlouběji do měkké židle. To nebylo zrovna to, co očekávala slyšet. „Ne, věřím, že ne,“ odpověděla pevně. „Dala jsem vám přesný koncept -“

„A několik věcí mi na něm připadalo fascinující,“ nenechal ji dokončit větu a obrátil na ni i děsivě nepřirozenou duhovku. „Například stupeň temné magie, který je k tomu potřeba. Nějaké vysvětlení, slečno Grangerová?“

Ztuhla, ale stihla se dát do pořádku dřív, než to Moody stačil vstřebat. „Jsem dobrý samouk.“

Věnoval jí nedůvěřivý pohled. „Máte zatracené štěstí, že není čas na detaily. Stejně si ale nejsem jistý, jestli není takový systém kouzel nad vaše síly.“

„Několikrát jsem ho vyzkoušela, pane,“ odvětila sebejistě. „Nebyly žádné potíže.“

„V obyčejném lese možná, ale na místě, které bylo staletí používané ke krvavým obětem, není bez potíží nic. Takové pole může pod tíhou staré magie reagovat úplně jinak.“

„Prostudovala jsem to,“ přikývla lehce. „Pokud bude dostatečně daleko od obětního oltáře, neměl by být problém.“

Měla nutkání sklopit pod Moodyho zkoumavým pohledem oči, ale nakonec se donutila vydržet. Neměla z čeho být nejistá, vzala v úvahu všechno od kvality půdy po teplotu vzduchu. Věřila si, a nehodlala nikoho nechat, aby ji dnes srazil na kolena. Zvlášť ne Moodyho, který byl na jejich straně.

„Dobrá,“ přerušil kouzelník po chvíli ticho. „Pak zbývá poslední otázka. Co když se vám nepodaří Malfoye nalákat?“

Nemohla zadržet ironický úsměv, který se jí usadil ve tváři. „Věřte mi. To nebude problém.“

***

Ten svírající pocit kolem žaludku, že klid nemůže vydržet dlouho, se velmi rychle ukázal jako opodstatněný. Půl hodiny po rozhovoru s Moodym se domem ozvala ohlušující rána. Sklo v oknech se roztříštilo tlakovým nárazem a rozletělo se po poloviny místnosti, sotva dva metry od místa, kde u krbu seděl pan Weasley. Stihla ještě koutkem oka postřehnout postavu v černém, která se najednou objevila v pokoji, když si uvědomila, že jsou štíty prolomené. Vrhla tím směrem první zaklínadlo, které jí přišlo na mysl, a ve vteřině se přemístila.

Díky přesným plánům a obrazům obětního lesíku se objevila jen pět metrů od místa, kam směřovala. Nebyla si jistá, jestli byla nepřesnost způsobená neznalostí té oblasti, nebo měl Moody ohledně staré magie pravdu, ale byla ráda, že dorazila na prázdný plácek. Alespoň v jedné věci se Řádu podařilo smrtijedy přelstít – neplánovali se přemístit všichni dohromady a už vůbec ne na jedno místo.

Musela zatnout zuby a pořádně se soustředit, aby se přinutila nezměnit směr a místo do boje jít od něj. Věděla, že má podstatný úkol, který přinese užitek, ale to moc nezměnilo na pocitu zbabělosti, který jí pulzoval tělem, když se prodírala vlhkým lesním porostem. Chladný vzduch byl protkaný vůní pryskyřice a nedávného deště a nesly se jím odhodlané výkřiky, slabší tím víc, čím se vzdalovala. Pevně stiskla hůlku a ostražitě pozorovala okolí, dokud nedorazila na předurčené místo.

Nepravidelná pětiúhelníková mýtina působila pod zataženou oblohou přesně tak ponuře, jak si pamatovala. Bezmyšlenkovitě zkontrolovala několik opěrných bodů, které ji vyvolila – tři silné buky nalevo, dva napravo, smrk vepředu, pařez kousek před ní… Nic se nezměnilo. Část nervozity z ní opadla a dovolila jí tak soustředit se. Zhluboka se nadechla a pustila se do práce.

Jedna z mála nedokonalostí jejího plánu, která byla ovšem neodstranitelná, spočívala v množství vynaložené síly jen k přípravě. Byla si tím vědomá už od chvíle, kdy dostala nápad vytvořit magií nabité pole. Pokrýt tak velkou plochu, zabezpečit, aby drželo v určených hranicích a utkat ho tak hustě, aby dokázalo dvakrát zabít, z ní vyčerpávalo víc síly, než si byla ochotná připustit. V jediné věci ale měla výhodu – mohla si dovolit tolik času, kolik potřebovala. A tak pečlivě upevňovala stříbrná vlákna proudící z její hůlky na kameny, rostliny, větve stromů, táhla nekonečné provazce za sebou, křižujíc systematicky mýtinu, a pozorovala, jak na vzduchu průhlední. Mohla hmatatelně cítit koncentraci magie v místech, kde bylo pole dokončené. Vstávaly jí z toho vlasy v zátylku.

Byla asi ve dvou třetinách, když se z místa, kde bylo obětiště, ozvalo uši trhající zasvištění. Prudce se za tím zvukem otočila, přestože se k ní nesl alespoň z půlkilometrové vzdálenosti. Dokázala si představit jen jednu bytost, která uměla svůj příchod oznámit takto.

Znamenalo to jednu věc. Harry byl tady.

A s ním nejvěrnější kruh smrtijedů.

Silou vůle se přinutila pokračovat ve tkaní, přestože se výkřiky staly mnohem intenzivnější. Obloha pod náporem kouzel podivně zbarevněla. Připomínalo jí to polární záři. Zrychlila, ruce zpocené a oči unavené, šeptala zaklínadla pořád dokolečka a nevnímala bodavou bolest ve spánku. Potřebovala pole dokončit dřív, než začnou obřady, potřebovala ho silou mysli udržet a pak se postarat o tu nejošemetnější část celého plánu – dostat do něj Draca a Luciuse.

A pak počkat dvě vteřiny. Přesně tak dlouho měla totiž trvat jejich smrt po vkročení do sítě bodavých paralyzujících kouzel.

Čím víc se blížila k okraji mýtiny, tím hlasitější se všechno zdálo. V lese muselo být mnohem víc lidí než na začátku, dokonce mnohem víc, než čekala. Čas od času vzduch přiřízlo obzvlášť bolestivé zaječení, většinou ženské, ale slyšela i dětský pláč. Začínala mít pocit, že to nebyla čistě kouzelnická záležitost. Mudlovská krev se k obřadům hodila, to si ve vězení na svůj účet několikrát vyslechla. Zakázala si přemýšlet nad všemi těmi nic nechápajícími lidmi, kteří měli být jeden před druhým vykuchaní zaživa. Teď to nemohla ovlivnit. A až bude moct, postará se o to, aby smrtijedi zaplatili.

Ještě než začala upevňovat poslední nitky kolem drsného kmene borovice, rozhodla se předběhnout o krok dál. Byla unavená a nohy ji neposlouchaly tak dobře, jak si představovala, takže si nebyla jistá, jak dlouho dokáže pavučinu udržet, aby zůstala stejně pevná. Nemohla čekat tak dlouho, jak původně plánovala.

Opřela se proto o strom, zavřela oči a vytvořila v mysli svůj obraz, vzpomínku na zraněnou slabou Hermionu Grangerovou. Pak přiložila k spánku hůlku, soustředěně zašeptala kouzlo a cítila, jak se obraz postupně vzdaluje, posílaný jako halucinace do mysli člověku, kterému tak naivně celé měsíce věřila.

Tohle byl článek, o kterém Moody mluvil. Ta kletba nebyla jen temná, měla ráz černé magie, a ona nevěděla, jestli ji dokáže spolehlivě dokončit. Veškeré obavy se ale rozplynuly v okamžiku, kdy poslední obrysy myšlenky opustily její hlavu. Okamžitě ji zaplavil surový proud chladu, pramen tak ledový, že měla pocit, jako by jí hrudí projelo ostří. Připadala si, jako by ji nějaký nepřetržitelný provaz přitahoval k němu, dál a dál, až začal ten pocit být skoro nesnesitelný. A pak najednou vteřina klidu, než se zbořila jakási přirozená hradba mezi její realitou a jeho realitou.

Záblesk v šedých očích.

Trhnutím hůlky přerušila spojení, ocitajíc se zpátky na mýtině. Prudce oddechovala, chvějíc se a cítíc, jak další část její energie nenávratně zmizela. Nechtěla už vidět nic víc z jeho mysli, ale přesto pochytila stopu odhodlání. Na moment to v ní vzbudilo strach, než si připomněla, že dosáhla svého.

Teď už stačilo jen upevnit posledních pár vláken a počkat, až ji Draco s Luciusem zpětnou vazbou najdou.

Dávala tomu hodinu.

***

To čekání ji mučilo.

Každá sekunda se táhla nekonečně dlouho a její hlava mezitím pracovala na plné obrátky. Opravdu se snažila myslet čistě profesionálně, s chladem, který tak dlouho budovala. Ale nebylo to zrovna lehké.

Protože hodlala zabít kus vlastního života.

Její osobnost se vlivem těch dvou osob změnila k nepoznání. Nebyla si vůbec jistá, jestli to byla změna k lepšímu, a to jen přiživovalo nenávist, kterou cítila. Připravili ji o tolik věcí. Doslovně i obrazně.

Možná udělala chybu. Možná bylo pole moc rychlý a moc bezbolestný způsob.

Teď už ale nebyl čas na změny. Podstatné bylo, že mohla dát všemu průchod. Byla připravená se ušklíbnout do jejich padajících tváří tak, jak se oni ušklíbali na ni. Zapamatovat si přesně ten moment, ten záblesk v jejich očích, když oba pochopí, jaká krev se smála naposled. Těšila se na těch patnáct kroků, které pomalu s rozvahou překoná, aby mohla Luciusovi plivnout do nehybného krutého obličeje.

Její hořkosladká pomsta.

Křup

Prudce se vyšvihla na nohy, hůlku napřaženou. Nic mezi stromy neviděla, ale byla si jistá, že to způsobil člověk.

Mohli se sem dostat tak rychle?

Žaludek jí nad představou blonďatých vlasů mezi větvemi udělal kotrmelec.

V rychlosti na sebe použila splývací kouzlo, doufajíc, že ji ještě neviděli. Tiše přeběhla po vlhké trávě na druhou stranu, aby zjistila směr, kterým se blížili.

Severozápad. Ale nebyl to ani jeden z nich.

Připravila hůlku do útočné pozice, hodlajíc zabít každého smrtijeda, který by mohl ohrozit její plán. Očividně to byl muž. Tmavá kápě mu spadala téměř do očí a rozšířené rukávy odhalovaly jen špičku hůlky. I přes černý hábit, který se jemně vlnil ve větru, ale mohla vidět, že byl hubený.

Ne. Vychrtnutý.

Nervózně sledovala jeho zvláštní trhavou chůzi a čím dál tím víc si uvědomovala, že tu něco nesedělo. Rozhodla nečekat, než na ni zaútočí jako první. Rychle oběhla pole, využívajíc zmatku, který neviditelností způsobila. Na druhé straně vylehčila kroky, aby ji nemohl slyšet, a bez problémů se dostala za jeho záda. V mžiku vyletěla úzká hůlka vysoko do vzduchu.

„Zkus se pohnout,“ zavrčela těsně u místa, kde tušila ucho. Hůlkou mu mířila přímo na spánek.

Muž si pohybem rychlejším, než čekala, shodil kápi. Poznala neposlušné černé vlasy ještě dřív, než se otočil.

„Nezměnilas snad strany…“ zašeptal chraplavě, než se nechal vtáhnout do tuhého objetí.

„Žiješ,“ oddechla si šťastně. Nepoznávala tu postavu, jejíž žebra teď cítila přes černou látku, ale všechno ostatní od hlavě až k patě byl Harry.

I když poznamenaný víc, než čekala.

Nebyla to jen hluboká bílá jizva táhnoucí se přes pravou tvář. Dokonce ani změna jedné jeho duhovky, která se z dřívější smaragdově zelené přeměnila na podivně světle modrou. V první řadě ten rozdíl cítila. Byla to směs námahy a hlubokého vyčerpání překrytá něčím, co dobře znala.

Odhodláním ke splnění úkolu, ať to stojí cokoli. Protože nebylo co ztratit.

A v tom pochopila poslední část emocí člověka před ní. Krutou, do nervů se zařezávající bolest.

„Žiju,“ přisvědčil s hořkým úsměvem. „Já žiju.“

Pochopila, co tím myslí. „Ginny…?“

Krátce přikývl, rty v pevné úzké lince. Viděla v jeho životě spousty bolesti, ale těžko se mohlo něco rovnat té vnitřní zlobě, která z něj vyzařovala. Odvrátil pohled.

„Už je to několik týdnů. Nejdřív ji nutili se dívat, jak mě mučí. Pak začali mučit ji. Všechno snášela, nikdy mi neřekla jediné zatracené obviňující slovo… Ale pak ji chtěli… To jsem nemohl dovolit. Ona to nemohla dovolit. Prosila mě.“

„Chápu to,“ zašeptala tiše. Zakroutil hlavou.

„Ne. Nikdy nemůžeš chápat, jaké to je, dokud vlastní rukou nezabiješ toho, na kom ti nejvíc záleží.“

Nad tou ironií se musela smutně usmát. Zároveň ji to ale vrátilo k realitě.

„Harry, teď tu nemůžeš být,“ věnovala mu vážný pohled. „Mám úkol.“

Se staženým obočím se rozhlédl kolem dokola, přelétávaje mýtinu bez povšimnutí. Pak se zamračil ještě víc.

„Úkol může počkat. Musím ti něco říct-“

„Ne,“ zakroutila rezolutně hlavou. „Tohle nepočká. Musí se to podařit napoprvé. Harry,“ povzdechla si a ještě jednou ho objala, „nevíš, jak jsem šťastná, že tady jsi, ale teď potřebuju dokončit, co jsem začala.“

„A to je co?“ odtáhl se od ní, její ramena však stále ve svých dlaních. Polkla a sklopila pohled. Stiskl prsty. „Jaký úkol? Hermiono?“

Pokusila se obnovit oční kontakt, ale nedokázala to. Zakotvila u sukovitého pařezu, než tiše odpověděla. „Zabít. Dva smrtijedy. Řád má plán-“

„Koho konkrétně?“ skočil jí jistě do řeči. Otevřela ústa, aby něco řekla, cokoli, co by ho upokojilo a přitom nemusela říct ta jména, ale nenašla hlas. Vzduchem se ozývalo svištění a praskání a rozléhalo se ztichlým lesem, zdůrazňujíc, že ona mlčí. Harry s ní jemně zatřepal. „Koho máš zabít?“

Vzpomněla si na ten moment, kdy mu na ostrově bez váhání zalhala, a něco se v ní zlomilo.

„Je mi to líto,“ zašeptala lehounce. Nemohla už dál snést ten pocit zrady vůči němu. Nemohla dál lhát. „Omlouvám se, že jsem tě neposlouchala, že jsem byla tak slepá a nakonec ti lhala, já…“ odmlčela se na moment, tisknouc zuby k sobě. „Malfoye. Mám zabít Malfoye.“

„Hermiono-“

„Ne,“ přerušila ho hlasitě. „Nic neříkej, Harry, já vím, co jsem udělala. Měla jsem ti věřit, když jsi o něm pochyboval. Měla jsem se zamyslet nad tím varováním, že něco chystá. Ach Harry, byla jsem tak hloupá! Kdybych to mohla vzít zpět, kdybych stála teď s tebou u té branky znova, neváhala bych-“

„Byla by chyba tehdy odejít,“ oponoval jí, ochraptělý hlas zvláštně jemný. „Zabil bych ho, kdybych věděl… V té chvíli asi ano. Ale pak jsem pochopil, že se kvůli tobě změnil-“

„Nebyla to pravda, Harry!“ zakřičela plačtivě. „Copak to nechápeš? Nezměnil se, celé to byl jen plán jak mě rozdrtit-“

„To není-“

„Je!“ procedila mezi zuby, slzy na krajíčku. „Je to tak! Lucius-“

„Ale Draco-“

„Draco to všechno naplánoval!“ snažila se vysvětlit, ale nervy ji zrazovaly. Naštvaně praštila pěstí do stromu, aby ulevila vzteku na svou slabost. Hrubá kůra jí podrápala ruku. „Chtěl mě dostat pod kontrolu, využít a pak se mi zasmát do obličeje, a udělal to, oba to udělali! Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem tě neposlouchala. Všechno mohlo být jinak.“

Byla zahořklá a věděla, že to Harry cítí, že se mu to nelíbí. Očekávala od něj ale podporu. Ne nesouhlasné kroucení hlavou, ne netrpělivě útrpný pohled.

„Ale teď to napravím,“ dodala rozhodně, v očích jiskry odhodlání. „Za pár minut se tady objeví a já to ukončím.“

Byla si jistá, že uběhla sotva jedna vteřina, než Harry promluvil.

„Nesmíš je zabít.“

Čas jako by se zastavil. Zírala na něj nechápavýma očima, poslouchajíc ozvěny výkřiků a vzdáleného burácení a nemohla se pohnout. Čekala, že se něco stane, že Harry vysvětlí, proč řekl něco takového, ale on jen vážně mlčel. Emoce se jí vrátily jako hurikán.

„Jak to myslíš?“ vyštěkla zoufale. „Proč bych nemohla? Proč bych do pekla nesměla?! Já je chci zabít, já to udělám, zaslouží si to-“

„Mluvil jsem s Dracem,“ přerušil ji náhle. Zarazila se. „Slíbil jsem, že ti něco předám.“

Nechápajíc přešla tu nelogickou informaci o jejich rozhovoru a instinktivně se začala bránit. „Mohl mi dát, co chtěl, když mě před pár týdny viděl u Alvy.“

Harry si lehce zakroutil hlavou. „To těžko. Před pár týdny byl stejně jako předtím a stejně jako potom v cele vedle mě.“

Zmateně se zarazila. Chvíli jen tupě zírala do Harryho různě zbarvených duhovek, než zatřepala hlavou. „O čem to mluvíš?“

„O Dracovi,“ zopakoval trpělivě. Chladný vzduch se jí náhle zdál až podivně zahřátý, jak se její mozek snažil zpracovat alespoň jedno slovíčko z toho, co řekl. „Celou dobu byl zavřený ve vedlejší kobce, stejně studené a plesnivé. Nikdy nebyl pryč na víc než dvě hodiny, a věř mi – nikdy nebyl ve stavu, kdy by tě mohl někde potkat.“

„To není pravda,“ odmítla ho navenek sebejistě, vevnitř ale cítíc nával paniky. „Viděla jsem ho. Ušklíbl se na mě.“

Věnoval jí důležitý pohled. „Kolikrát jsi viděla Snapea po tom, co zemřel?“

Zůstala stát s otevřenou pusou.

„Nevím, kdo to byl, ale on to být nemohl. Když jsem ho viděl naposledy, byl rád, že mluvil.“

Nechápala to. Nic z toho, co říkal, nedávalo smysl. Skousla si ret, až ucítila krev, a prudce zavrtěla hlavou. „Ne. Musí to být omyl. On nemohl být ve vězení. Celou dobu byl smrtijed. Plánoval to od začátku, celá věc s Londýnem a lektvarem, to je pravda.“

Zoufale se na ni podíval, svíraje její rozechvělé ruce ještě pevněji. „Poslouchej mě. Doopravdy to tak bylo. Byl to plán. Ale změnil ho. Nevěřil jsem mu ani slovo, když se mi přiznal, když mi řekl, co se stalo, než jsi utekla z ostrova. Chtěl jsem odejít, nechat ho v té kobce hnít, jak si zasloužil. Ale on prosil.“

„Na tom nezáleží!“ vykřikla zoufale. Nechtěla už nic slyšet. Nechtěla přemýšlet nad možností, že bylo něco jinak.

„Záleží. Řekl, že je mu jedno jestli umře, ale nikdy se nesmíří s tím, že ho budeš do konce života nenávidět. Že se nedozvíš, jak to bylo ve skutečnosti. Přinutil mě použít na něj nitrozpyt. A já,“ zalovil kostnatou rukou v tmavém hábitu, „jsem mu slíbil, že ti ukážu každičkou vzpomínku, kterou v jeho hlavě najdu.“

V dlani držel malou, ornamenty zdobenou myslánku. Tu samou, kterou u sebe nosil Draco.

„Kdes to vzal?“ vydechla.

Natáhl k ní ruku, nabízeje ji jejím prázdných prstům. „Měl to u sebe, když ho přivedli. Podařilo se mu ji schovat za uvolněný kámen, než ho stihli prohledat. Dnes mi to dal.“

Uvědomovala si, že nádobu stále drží před její dlaní, ale odmítala s ní pohnout. Nechtěla chápat nic z toho, co řekl. Odmítala cokoli vidět. Měla svůj vlastní plán, chystala se Draca zabít. Ten den, kdy jí řekl pravdu, kdy se objevil Lucius, vteřina, kdy ji hrubě políbil, aby vzápětí típl cigaretu o její jizvu, ty měsíce nicoty a bolesti a pak hluboké nenávisti, to byla realita. Jediná pravda.

Ale potom se podívala na světlounce modrá vlákna, vlnící se v kulaté mističce jako horká pára smíchaná s hustou tekutinou. Jediná zbloudilá slza vypětí překonala hranu její čelisti, dopadla do nádoby a dala vláknům podobu jejího vlastního obličeje.

Pamatovala si ten den.

„Vezmi si to,“ obrátil jí Harry dlaň a položil myslánku doprostřed. „Netvrdím, že jsem mu něco odpustil, a nechci, abys to udělala ty, ale zasloužíš si znát pravdu. Ne kvůli němu. Kvůli sobě.“

Vtiskl jí polibek na čelo, než se obrátil a nechal ji ztuhle stát na místě. Vyděšeně se dívala, jak se jeho záda vzdalují vstříc nevyzpytatelnému osudu. Všechno kolem bylo neklidné, jako ozvěna těl padajících pod zelenými paprsky na ztvrdlou zem, jen blankytné vlnky na hladině myslánky pokojně plynuly vlastním životem.