Její prsty byly pevně obtočené kolem černého plastu a ruka se automaticky pohybovala, bez ohledu na směr jejích myšlenek. Nemohla odtrhnout oči od té lesklé plochy, která odrážela světlo z lustru a házela prasátka na zdi okolo. Obyčejná věc, kterou držela v ruce tisíckrát, a která dokázala vyvolat spoustu bolesti v nejrůznějších ohledech.

„Krev? Zrovna ty mě kvůli ní teď odsuzuješ?“

Křečovitě zavřela slzící oči a zhluboka se nadechla. Vzpomínky nešly zbrzdit, o tom se v posledních týdnech přesvědčila. Nebylo to zdaleka tak snadné, jak si představovala, ale stála tu, že? A měla cíl. Možná by se ostatním nelíbil, nebo alespoň důvody k němu, ale ostatní ho znát nemuseli. Tohle bylo její rozhodnutí, její život, a ať si to ještě nedávno nemyslela, existovalo jen jedno řešení. Pro klid duše i těla.

Hřbetem ruky si otřela slzy, mrkajíc, aby viděla alespoň na ostří nože, když ucítila na rameni teplou ženskou ruku.

„Hermiono, zlatíčko,“ oslovila ji jemně, „už to máš hotové?“

Otočila se zády ke kuchyňské lince a lehce se usmála. „Téměř, paní Weasleyová. Už jen minutku.“

Zrzka se spokojeně zadívala na hromádku nakrájené cibule, smějíc se Hermioniným štiplavým slzám, a hůlkou kontrolovala bublající hrnce na plotně. „Výborně! Schůze začne za patnáct minut a znáš ty hladové žaludky, Freda a George zvlášť – nedávají pozor, dokud se nenajedí. Ne, že by to s nimi bylo jindy o moc lepší…“

Roztáhla rty v úsměvu, věnujíc uspěchané ženě poslední pohled, než se očima vrátila k dřevěné destičce, vevnitř ale cítila mnohem víc emocí, než dávala celé poslední týdny najevo. Ne, že by nedůvěřovala okolí. Ačkoli slovo důvěra z jejího slovníku nenávratně vypadlo. Ty city jednoduše nebyly pro okolí určené.

Vynaložila neuvěřitelnou snahu na jejich odstranění, než pochopila, že nemusely nutně být jen špatná věc. City se neredukovaly jen na bolest a lásku, byla jich dost pestrá škála. A zatímco o některé nestála, jiných si vážila. Zvlášť těch, které dokázaly přebít jiné. Cenila si jich a využívala je. Každým nádechem.

Do kuchyně se začínali pomalu trousit lidé, když dokončila práci, jenž měla v první řadě zabavit její mysl. Ačkoli nikdy nepomohla tak, jak Hermiona doufala, bylo to pořád o dost lepší než nic nedělat. Většinou se proto snažila pomoct s čímkoli, co bylo potřeba, nebo navázat konverzaci s některým ze členů Řádu, kteří se až na porady nepravidelně objevovali a zase mizeli z Grimmauldova náměstí. Rozhovory posloužily čistě její zvědavosti, touze po společnosti, informacích a detailech, které potřebovala pro svou momentální úlohu v Řádu. Oproti tomu pomoc paní Weasleyové a ostatním měla v první řadě, a ona si to uvědomovala, odlehčit pocity viny.

Připadala si odpovědná za tolik špatných věcí, které se staly. Litovala vlastní zrady vůči Řádu a Brumbálovi, byť byla spíš duševní a nikdo z lidí okolo ní o ní nevěděl. Cítila určitou zodpovědnost za Luciuse, přestože ho neodhalil ani sám Brumbál. Děsila ji myšlenka na to, že mu mohla nevědomky prozradit něco, co nepatřilo do smrtijedských rukou. Mrzela ji bolest, kterou všem lidem způsobila tím, že nevyvrátila svou smrt návratem, a především ji mrzelo, že o nich a jejich láskyplném přístupu k ní tak pochybovala. Ale největší tíži způsobovala její možná účast na Harryho a Ginnině zajetí.

Hořké pozitivum na tom bylo, že jen díky jejich neštěstí se probrala ze stavu bláznovství, ve kterém byla celé týdny

„…neodpovídá, odmítá říct, kde celou dobu byla-“ vztekal se chlapecký hlas vzpurně. Slyšela přes zeď jeho slova, ale prolétaly jí myslí, aniž by si uvědomovala jejich význam. Jen zvuky okolo, bezvýznamná kulisa.

„Ne!“ utnula ho příkře matka. „Zakazuji ti to použít, Ronalde Weasley!“

„Ale – proč?“ odvětil nechápavě. „Když to neřekla sama-“

„Pak má k tomu pravděpodobně nějaký důvod!“ skočila mu přísně znova do řeči, než se smutně povzdychla. „Je bledá jako duch, vůbec nechce jíst… Ani její oblíbené makarony… Ach, chudáček malá, co když z ní vymučili duši?“

„Nebyla zraněná,“ poznamenal Ron věcně. „Neměla na sobě ani škrábnutí.“

„To ještě nic neznamená,“ odpověděla paní Weasleyová s mírným podrážděním. „Jak jen na ni můžeš chtít použít Veritasérum? Není při sobě, nevnímá nikoho…“

„Anebo to jen předstírá,“ řekl chladně.

„Jak jen to můžeš říct?“ zasyčela jeho matka vražedně. „Tvá nejlepší přítelkyně! Že se nestydíš vypustit něco takového z úst!“

Podlaha zavrzala. „Měla být mrtvá!“ vykřikl hlasitě. „Ty-víš-kdo by ji použil k vylákání Harryho, ale neudělal to, takže buďto unikla a nechtěla se vrátit, anebo nás zradila!“

„Ticho!“ vykřikla žena přísně. „Jsi nevděčný. Co by jiní dali, aby se jim vrátil někdo z mrtvých! Všem rodinu a přátele mučí a zabíjejí, a tobě se ve dveřích objeví živá Hermiona a ty jen pochybuješ!“

„Máme důvody, nemyslíš?“ zaskřípěl hlas. Ozval se neidentifikovatelný tupý zvuk.

„Nehledáš důvody, ale výmluvy a obvinění. Já vím,“ zněžněla paní Weasleyová náhle, „já vím, že Harry… tvůj přítel a sestra… ale to není důvod…“

„Je,“ pronesl chladně. „Měla to být ona. Měla tam zůstat.“

Ticho se rozlehlo místností na celou věčnost, než vzduch prorazila ostrá slova, která se jí zažírala do morku kostí. „Ne. Neměl to být nikdo a ty jsi sobec, když dokážeš něco takového říct. Myslíš, že jsi jediný, kdo ztratil? Nemám dceru, tvou sestru! Nevím, jestli je naživu! Stejně jako Harry, který, Merlin nade mnou, byl jako můj další syn! Percy s námi nekomunikuje, o Charliem už jsem tři týdny nedostala zprávu… Tys možná ztratil přítele a sestru, ale nebylo to ani víc, ani míň, než ostatní. Vrátila se ti přítelkyně, jak si toho můžeš nevážit? Tvá bolest není jedinečná, cítíme ji všichni! Tak seber sílu Weasleyů a postarej se o to, co se ti vrátilo zpět!“

Hermiona ve vedlejší místnosti zamrkala, aby potlačila první vlhký projev emocí za tak dlouhou dobu.

Když si na ten den, na ta konkrétní slova vzpomínala, připadalo jí to jako druhé narození. Neměla moc jasnou představu o tom, jak týdny před tím vlastně vypadaly. Všechno se slévalo do jednoho neurčitého pocitu prázdnoty, který jí rostl v hrudi jako nafukující se balónek. Bylo to jako probrat se z komatu a zjistit, že jsou dva měsíce jejího života pryč bez jediné vzpomínky. Něco málo se později dozvěděla od ostatních, ale veskrze nebylo moc co vyprávět. Byla mimo.

Ten rozhovor za stěnou ale zapůsobil jako kouzlo. Slyšela pravděpodobně stovky takových, aniž by si je zapamatovala, ale paní Weasleyová nevědomky zavadila o snad jedinou citlivou strunu, která jí ještě zbyla.

Tvá bolest není jedinečná

Věta, která nebyla mířená na ni, a přesto jí připadalo, že nikomu nemohla sedět líp. Když o tom později přemýšlela, pochopila, že přesně to potřebovala slyšet. Nikdo ji nemohl přesvědčit, že jde život dál, tak jednoduše to prostě nešlo. Musela najít sílu žít dál sama v sobě. Sílu vůbec se nad sebou zamyslet, objektivně se podívat na všechno, co se jí stalo, a posoudit to. Vyřešit to.

Začít od toho, že není jediná, komu bylo ublíženo, byl dobrý začátek.

Šly proti sobě dvě síly, ze začátku dost rovnocenné. Sebelítost jí říkala, že nemá cenu se snažit, že ji nikdo nemůže pochopit, že na ničem nezáleží. Ale přátelství k Harrymu a všem okolo ji nakonec přebilo. Ona byla možná zraněná, využitá a podvedená, ale žila. Dostala z nějaké vyšší vůle možnost utéct a vrátit se sem. Tu nedostal každý, právě naopak. Většina lidí se nemohla ani rozloučit s blízkými, prostě zemřeli dřív. Když si sedíc na té posteli uvědomila, že Harry možná nežije, že Neville a Remus a tolik dalších opravdu nežijí, zatímco ona, bezvýznamná ponížená Hermiona Grangerová, pořád může dýchat… Zmocnilo se jí zahanbení. Byla snad její bolest větší než bolest matky, která každý den usínala s nejistotou, jestli její dcera žije?

Ne, nebyla.

Nedala se s ní vůbec srovnávat.

Trvalo ještě nějakou dobu, než si všechno ujasnila a vstala z té proležené postele, na která strávila tolik mizerných dní. Musela se otužit, připravit, co řekne ostatním, jak se bude chovat, ale jakmile se rozhodla, ani jedinkrát už od té myšlenky neustoupila. Dlužila to osudu, nebo co nad ní vlastně stálo. A potřebovala ulevit svědomí.

Reakce lidí na její pomyslné uzdravení byly rozporuplné. Většina, jako paní Wealeyová, tu změnu slavili jako návrat mrtvé duše. Bylo to tak dojemné a plné lásky, že nejednou někomu plakala na rameni, když ji ze všech sil objímal. Někteří členové Řádu, které moc neznala, s ní prohodili pár slov na představení a uvítanou, nebo jí jen věnovali úsměv. Ale byli i tací, kteří se k ní ještě dlouhou dobu chovali obezřetně.

Příkladem za všechny byl Ron. Svůj názor, že by měla podstoupit zkoušku Veritasérem, nadnášel pravidelně několik týdnů, Hermiona měla ale naštěstí v ostatních dostatečné zastání, aby se mu nikdy nepovedlo to zrealizovat. Nejhorší na tom bylo, že mu chtěla dokázat, že nikdy se smrtijedy nespolupracovala, alespoň ne úmyslně, ale jednoduše to nešlo. Za toho půl roku s Dracem se přihodily věci, které by nikdy nepochopil. A i když se jejich vztah po čase uklidnil na jakési nepronesené příměří, nikdy už se nevrátil do starých kolejí. Existovalo mezi nimi příliš mnoho starých nevyřčených citů, příliš chladu z odloučení a uražené pýchy. Byly dny, kdy toho ze srdce litovala, než došla k názoru, že to tak bude nejlepší.

Přes všechno dobré a urovnané ale nebyla zdaleka v pořádku. Snažila se být silná, poskytovat oporu ostatním, být užitečná, ale často ji přemohly myšlenky a vzpomínky a ona se nezmohla na nic jiného, než se zavřít v koupelně a vybrečet se. Nebo vykřičet. Stačila hloupost, cokoli, co jí připomnělo Draca, a spustila se lavina nejrůznějších citů. V těch vzácných večerních momentech, kdy ležela v posteli nebo se dívala z okna a koutkem oka zaznamenala objímající se dvojici, toužila po tom, aby byl s ní, aby bylo jeho ruce obmotané kolem jejího pasu stejným způsobem a sjížděly zlobivě dolů, jak to měly ve zvyku. Dokázala ho naprosto přesně cítit, tak dokonale, že jí její polštář připadal nasáklý jeho parfémem. Těsně před spánkem se nechávala unášet představami, ve kterých zapomínala na realitu, a často se jí tak vedral do snu. Ale to všechno se vždycky rozsypalo jako domeček z karet, když se probudila. Cítila potom ještě větší beznaděj než den předtím. Smutek a touha se v jejích dnech podivně proplétaly, než se tlakem okolností z většiny přeměnily na něco jiného.

Hněv. Nenávist. A touha po pomstě.

A všechno to začalo obrovskou zkouškou její síly při zasedání Řádu, které začalo jako všechny ostatní.

„…a sestra Parvati Patilové, Padma. Její otec už si vyžádal tělo.“

Místností se rozlehlo obvyklé bolestně tíživé ticho. Byl to už téměř rituál, slýchávali taková hlášení každý den, ale ani po víc než měsíci, kdy se Hermiona začala účastnit porad, si na to ještě nezvykla.

Nepředpokládala, že by se to někdy mělo změnit.

Moody přerušil chvíli tichého truchlení těžkým odkašláním. „Dobrá,“ ujal se situace neobratně. „Naším dnešním plánem je vytvoření strategie na dalšího jednoho smrtijeda.“

„Omyl,“ skočil mu do řeči Pastorek. „Dnes na dva.“

„Ano, ano,“ zabručel Moody podrážděně. „Jeden nebo dva, to je jedno. Rovnou zapomeňte na cokoli podobného něčemu použitému, vážení. Tady už nemluvíme o začátečnících. Potřebujeme nové kouzlo, nový plán, a nového člověka, který ho provede.“

Prostor okamžitě zaplnilo tlumené mumlání ze všech stran. Moody se zamračil, až mu obličej pod hlubokými vráskami ještě víc zošklivěl, a nepřirozeně hlasitě bouchl holí o zem. Všichni se na židlích okamžitě napřímili.

„Dost! Jsem snad na poradě špačků, zatraceně?!“ Děsivě zakoulel čarodějným okem. „Kdo se toho ujme?“

Několik párů si vyměnilo dvě tři slova. Někdo na konci stolu něco horečnatě vysvětloval sousedovi vpravo a dva lidé na protější straně mlčky kroutili hlavou, jinak bylo v místnosti až nepřirozeně ticho.

Přejela pohledem všechny, o nichž věděla, že ještě neplnili žádnu misi. Nebylo jich tu moc, většina už své individuální úkoly splnila, byly ovšem na jiné úrovni než ty momentální. Chytit někoho, kdo unikl Slibu a donášel smrtijedům, nepředstavovalo ani zdaleka takovou hrozbu, jako smrtijedi samotní. A teď už se bavili o tom nejužším kruhů Voldemortových věrných. Takový úkol obsahoval vymyšlení plánu, který musel na sto procent fungovat, a nasazení života při jeho provedení. Konec rozcvičky.

Když se nezdálo, že by se někdo chystal promluvit, Moodyho výraz ztvrdl způsobem, jaký moc dobře znala. Rychle se rozhlédla kolem, aby se přesvědčila, že nikdo nezměnil názor, a pomalu zvedla ruku do vzduchu.

„Já,“ pronesla tiše, ale pevně. „Udělám to.“

Vteřinu ještě bylo ticho, jako by ostatní zadržovali dech, čekajíce, že něco dodá, pak se ale ozvalo vesměs souhlasné bručení. Ron jí z druhého konce stolu věnoval zvláštní pohled, nebyl ale nijak nepříjemný, a tak se na něj lehce usmála, než se odvrátila. Moody vypadal upokojeně.

„Dobrá,“ zahučel spíš sám pro sebe. „Slečna Grangerová by mohla mít schopnosti pro vytvoření něčeho nového, že? Máte spoustu teoretických znalostí. Doufám, že nebudete mít problém s jejich uplatněním.“

V to doufala úplně stejně. Neklidně se na židli zavrtěla, když si uvědomila, co všechno bude muset prostudovat a vyzkoušet… Byla to rozhodně výzva.

„O jakém časovém rozmezí se bavíme?“ zeptal se s vážnou tváří jeden ze starších členů. Zvědavě se na Moodyho otočila.

„Jako obvykle – dva měsíce, do svátku krevních pout.“

Ačkoli to nebyla vůbec nečekaná odpověď, po těle jí přejela husí kůže. Svátek krevních pout – den Poslední bitvy. Byl určený už měsíce dopředu, od chvíle, kdy se dozvěděli, že Voldemort s Harryho zabitím čeká do onoho dne. Měly proběhnout jakési starobylé obřady s krví protivníků, což byl nejspíš jediný důvod, proč Harry ještě stále dýchal. Pro Řád to znamenalo dokonale propracovaný plán na jeho osvobození a zneškodnění smrtijedů. Jednotlivě, žádné okázalé boje. Jinak už to nakonec ani nešlo. Opravdu dobrých bystrozorů a členů Řádu bylo za ten necelý rok střetů méně než smrtijedů.

Nesouhlasný komentář paní Weasleyové čekala předem. „To nemyslíš vážně, Alastore!“ mračila se na něj bez viditelného respektu z oka, kterým ji propichoval. „Vždyť je ještě dítě!“

„To je v pořádku, paní Weasleyová,“ ujala se slova dřív, než tu šanci mohl dostat Moody. „Všechno promyslím a budu se radit s kým to půjde. Nic se mi nestane.“

„To nemůžeš vědět,“ zamračile se vzpurně. „Chci hlasovat.“

Pocítila nad její nedůvěrou bodnutí v hrudi, než se upokojila dost na to, aby si připomněla, že se o ni jen bojí. Hlasování trvalo sotva deset sekund, z třiadvaceti byla proti jen ona a jedna starší plavovlasá čarodějka s dobrotivýma očima. Moody musel znovu použít hůl, aby si zjednal klid.

„Je rozhodnuto,“ zaburácel. „Slečna Grangerová bude mít přístup do té prašivé části knihovny, kde mi naposledy vypadla noha. Ludolfe, dej jí vědět o všech předpokládaných útocích, kde ti dva budou. Každý týden mi podáte hlášení o pokroku, slečno Grangerová, a do šesti týdnů chci mít v ruce detailní plán předpokládané situace. A opovažte se ji někdo rozptylovat žehlením prostěradel,“ dodal směrem k rudovlasé ženě, která okamžitě zčervenala.

Teď nervozita v Hermionině břiše jen kvetla, ale nedala to na sobě znát. Její vlastní úkol, vlastní past, dost možná i vlastní kouzla, která bude muset vymyslet. Na moment jí v hlavě zůstala jen ta typická odhodlanost, jakou vždycky měla. Se stohem pergamenů v náručí se zvedla od stolu, aby se zařadila mezi první polovinu členů, odcházejících černými dveřmi ven z kuchyně, když na Moodyho někdo od konce stolu zavolal.

„Ještě moment, Alastore,“ řekl klidným hlubokým hlasem. Hermiona se otočila, aby zjistila, že je to onen kouzelník v stříbřitě šedém hábitu, jehož jméno si nemohla zapamatovat. „Neřekl jsi nám, o koho vlastně jde.“

Moody protočil oko do země, než bez zájmu odvětil. „Malfoy. Starší i mladší.“

Stojíc tehdy opřená o rám dveří, bez dechu, se žlučovitou pachutí na jazyku, která značila, že bude brzo zvracet, s polovinou pergamenů v ruce a polovinou rozsypanou na zemi, ptala se ve vlastní hlavě, jestli se to opravdu děje. Teď jí to připadalo jako hořká náhoda, ale v té chvíli přestávala věřit, že něco jako náhoda existuje.

Paní Weasleová její nevolnost svalila na nízký tlak a málo vitamínů, ale ona se ve skutečnosti nestarala. Neměla daleko od toho, aby znova spadla do absolutní deprese. Nějakým zázrakem posbírala papíry z podlahy a vyšla schody do pokoje, tím ale všechno normální končilo. Nevěděla, co má dělat, a stálo ji obrovské množství přemáhání a duševní síly, aby se nerozhodla utéct neznámo kam. Před měsícem udělala za vším jednu velkou tlustou černou čáru a jen díky ní žila, jak žít dokázala, a teď ji měla úmyslně odstranit, aby splnila úkol?

Byla rozhodnutá odmítnout. Věděla, že kdyby se jenom slůvkem zmínila o tom, co si s Lusiusem prožila, nikdo by ji do toho nenutil. Dali by tu práci někomu jinému a v životě už by před ní jméno Malfoy nevyslovili. Stačilo říct, dokonce si byla téměř jistá, že to mohla vysvětlit jen paní Weasleyové a nechat ji to zařídit. Věděla by to jen ona, ostatní by se spokojili s jejím slovem, že to Hermiona udělat nemůže.

Jedna věta ji dělila od vysvobození.

Ale přesto ji nikdy nevyslovila.

Protože říct to by znamenalo příliv lítosti, a o tu ona nestála. Vybrečela kvůli sobě samé dost slz na to, aby se přidal někdo další. Cítila dost ponížení, než aby se k němu muselo přidat to, které by cítila pokaždé, kdy by na ni paní Weasleyové vrhla soucitný pohled. Nechtěla už na to myslet, nechtěla o tom mluvit, chtěla to nechat za sebou.

Jaký lepší způsob existoval, než se pomstít?

Další týdny vyžadovaly mnohem víc síly, než čekala, ale nějakým zázrakem ji dokázala nacházet. Prací v první řadě. Její pokoj byl už po třech dnech tak zaplněný knihami a svazky pergamenů, že se příchozí mohl pohybovat jen úzkými vyšlapanými cestičkami. Vstávala brzo a chodívala spát pozdě, jedla to, co jí přinesli do ložnice, a když si potřebovala provětrat hlavu, přemístila se do malého upraveného parčíku, kde na houpačkách trávila svoje dětství. Snažila se hodně myslet a málo cítit, a nakonec se jí to začalo dařit.

Hlavní podíl na tom mělo zřejmě vše, co se o rodině Malfoyů dozvídala. Zabíjení byla jedna věc, ale mučení druhá, a jak se zdálo, Lucius i Draco v tom měli víc než bohaté zkušenosti. Několikrát v sobě nedokázala udržet jídlo, když četla, a mnohokrát i sledovala přiložené obrázky jejich obětí. Nejhorší na tom bylo, že spoustu z těch lidí znala, vidívala je den co den ve škole, a teď je dokázala poznat jen díky názvu jejich posmrtné složky. Taková chladná krutost, se kterou jim to provedli, ale zocelovala její vlastní charakter. Všichni ti lidé si zasloužili, aby je pomstila. Stejně, jako si to zasloužila ona.

Pak tu ale byly zkoušky, na které nebyla tak docela připravená.

První přišla na schůzce, jejíž tématem byli výhradně Lucius a Draco. Svolala ji záměrně, aby si mohla poslechnout zkušenosti a zážitky lidí z Řádu a mohla se zeptat na cokoli, co ji napadlo. A aby dokázala sama sobě, že se nemusí skrývat mezi čtyřmi stěnami, že dokáže být profesionální a nenechá se ničím rozhodit. V tom se samozřejmě mýlila, jak zjistila je chvíli, kdy Pastorek pronesl slovo zneužívání. Něco v hlavě přeskočilo na nesprávné místo a na další hodinu mluvení si nedokázala vzpomenout.

Mnohem horší ranou se ovšem stala účast v bojích. Jejím úkolem bylo pouze pozorovat z bezpečné vzdálenosti Malfoye, jejich pohyby, způsob boje, místa, na kterých se drží a věci, kterých si všímají. Většinou se účastnil jen Lucius, u něhož dokázala většinu pocitů potlačit vlnou nenávisti. Nebyla si jistá, jestli by mu dovedla čelit z očí do očí, neslyšet jeho urážky a nenechat se srazit na kolena, ale uměla se na něj už dívat zpod zastíracího kouzla, aniž by klesla její koncentrace a kouzlo přestalo fungovat.

Jednou jedinkrát ho vystřídal Draco. Už v momentě, kdy ho poznala, věděla, že to nedokáže. Nechala kouzlo kouzlem, nevšímajíc si ničeho z vřavy okolo, a skryla se jen do stínu vysoké jedle. Nohy jí přimrzly k zemi, když pozorovala, jak bez rozmyšlení chladně posílá k zemi jednoho mudlu za druhým. V jeho tváři byla přesně ta ledová lhostejnost, kterou ukazoval ve škole, ve chvíli, kdy ji mučil, a nakonec v den, kdy se viděli naposledy. Něco, co bylo v jejích vzpomínkách nahrazené neexistujícím citlivým Dracem. Situace jako tyto ji vracely k reálnu, nutily ji prakticky si uvědomit, že to není jen Lucius, jehož smrt tak složitě plánuje. A pomáhaly jí se s tím vyrovnat, protože ten štíhlý smrtijed s blonďatými prameny, které vykukovaly zpod kápi hedvábného černého pláště, nebyl nic z toho, co si pamatovala. Nacházela v sobě tu stejnou sílu, jakou už dokázala používat vůči Luciusovi.

Pak se na ni ty šedé oči náhle upřely. Cítila tolik protichůdných věcí – bolest, strach, ponížení, ale zároveň bodnutí nepochopitelné touhy, aby se díval dál, aby se mohla ona dívat dál. Neschopná se pohnout sledovala, jak dělá dva kroky jejím směrem a křiví tvář škodolibým úšklebkem.

Přesně v tom momentě ho začala nenávidět.

Bez rozmyšlení se přemístila zpět do štábu a ujasnilo se v ní několik věcí. Už to nebylo jen o povinnosti nebo touze po spravedlnosti, ona je zabít potřebovala. Ve vší snaze zapomenout a přenést se přes to si neuvědomovala, že dokud je nechá dýchat, nemůže se to nikdy podařit. A pokud je zabije někdo jiný, nikdy se s tím sama doopravdy nevyrovná. Ta zlost, ublížení a děsivá nenávist byly zakořeněné tak hluboko, že nestačilo jen utrhnout stonek a doufat, že nevyrostou znovu. Potřebovala vytrhnout kořen. Potřebovala vidět na vlastní oči, jak jejich těla padají na zem, nehybné. A chtěla, aby to měla na svědomí její vlastní ruka.

A proto když teď seděla u dlouhého stolu na židli, kterou už mohla nazývat svou, a čekala, až se poslední členové Řádu usadí, aby si mohli poslechnout konečnou verzi jejího plánu, ani na vteřinku nezaváhala. Nedokázala čas od času zabránit vzpomínkám, aby se objevily a vykřesaly v ní smutek jako před chvílí u plotny, ale neměly už sílu změnit její rozhodnutí. Za několik málo dní uvidí Draca naposledy. O to se postará.