Hermiona Grangerová si vždycky myslela, že se člověk stává bláznem ve zlomku sekundy. Něco v hlavě špatně přeskočí, něco naruší obvyklé vedení a způsobí zkrat. Není možnost se tomu ubránit nebo se na to připravit. V jedné chvíli je člověk normální a ve druhé je z něj šílenec. Jako lusknutí prstem, tak si to představovala.

Nebyla to pravda.

Bláznovství byl proces.

V jejím případě proces o třech fázích.

Když před týdnem ležela v klubíčku na prahu Grimmauldova náměstí číslo dvanáct a nechávala na sebe dopadat kapky deště, než se dveře otevřely a nevěřícné oči pochopily, kdo to před nimi leží, byla na počátku fáze číslo jedna. Možná měl déšť znamenat nějakou předzvěst, možná ty tisíce kapek, smáčejících chodníky mudlovského Londýna, měly symbolizovat slzy, které se nepřetržitě řinuly z jejích očí. V té chvíli nepřemýšlela. Neuvědomovala si, že na ni mluví, že se jí ptají, že ji objímají a líbají na líce, přes svoje slzy neviděla slzy lidí okolo sebe, neviděla nic. Pravdou bylo, že se ani nesnažila něco vidět.

Ten dům byl první obraz, který vyvstal v její mysli, než se přemístila. Snad to byl instinkt, pud sebezáchovy, nebo možná jen šťastná náhoda, nevěděla. Každopádně to nebyl záměr. Cítila jen tu mazlavou špínu, která se každým dotekem vpíjela do její pokožky, a chtěla pryč. Ne od Draca nebo Luciuse, tak konkrétně v tom momentě myslet nedokázala, chtěla uniknout od svých myšlenek a pocitů. Očistit se aspoň tak, aby se mohla nadechnout.

Proto jí nevadil déšť. Ležela na tom chladném kameni, bez jediné myšlenky o tom, kde se vlastně octla, jen ležela a nechávala vodu odplavovat nánosy bahna. Musela, jinak by nedokázala dál existovat. A i po tom, co ji někdo odvedl do jejího starého pokoje, po desítkách otázek, které jí byly položeny a které ona nevnímala, zůstala v její hlavě jediná myšlenka.

Smýt to.

V mrákotách došla do sprchy, pustíc vodu ještě dřív, než si zula boty, strhala ze sebe všechno svrchní oblečení a v prádle si stoupla pod horký proud vody. Uvolňovala svaly, zahřívala kůži, smývala špínu. Kapky rytmicky bubnovaly o její pokožku. Odtikávaly, až z toho šílela. Ale tohle bylo důležité. Voda, teplo, pára, vlhkost… Dokázaly odnést myšlenky. Vždycky to tak bylo.

Vždycky před Dracem.

Když myšlenky neustupovaly, zastavila vodu a sesunula se podél zdi do sedu. Nedokázala zastavit proud slz, ne předtím, ne během těch chvil pod sprchou, ne teď. Tekly. Objala si rukama kolena a dala tomu všemu průchod.

Bolesti. Ponížení. Znechucení. Lásce. Zradě.

Plakala, křičela, drtila nohy pod nehty. Vytvořila v místnosti tolik negativní magie, že zrcadlo na stěně prasklo a vysypalo se z rámu. Slyšela, jak na ni někdo přes dveře mluví, ale neodpovídala. Neměli tu být, nikdo tu neměl být. Nemohli jí pomoct. Nikdo nedokázal slepit střepy, které z ní zůstaly, ani ona sama. Jen Draco.

Draco.

Milovala ho. Kdykoli jindy by si nad tím přiznáním připadala pošetilá, ale teď to byl prostý fakt, který nemělo smysl zapírat. On z ní udělal člověka, když si připadala jako nic. Vytáhl ji z deprese, na jejíž přemožení by sama neměla ani špetku síly. Ukázal jí, jak znovu žít, jak důvěřovat, jak se odevzdat, jak lásku přijmout, i dát.

Potřebovala ho. Jako vzduch k dýchání, byla na něm závislá.

Přitáhla si kolena ještě blíž k tělu, nechávajíc vlasy, slepené do mokrých pramínků, spadnout do svého obličeje. Co byla bez něj? Co mohla dělat, pokud nebyl s ní? Jak mohla žít, jak mohla myslet? Neměla v životě nic kromě vzpomínek, Draca, a názorů a přátel, které zradila. Teď zůstaly jen vzpomínky, ty těžké bolestivé, které překrývaly všechno ostatní. Měla i ty dobré, jistě, ale jak mohly být stále dobré, když nebyly pravdivé? Viděla před očima jeho tvář, cítila v prstech jeho vlasy, vybavovala si doteky jeho rtů, její kůže si je vybavovala, jenže mozek jí připomínal, že to byla jen hra. A to bolelo. Víc než jakákoli tělesná rána, dokonce mnohem víc než rýhy, které vydral Lucius v její mysli. Protože ho mohla nenávidět, Luciuse mohla proklínat, ale Draca milovala.

Cítila v hrudi jakousi svírající sílu, která ji drtila tak, že skoro nemohla dýchat. Nebyl to stud, nebyla to nechuť k vlastnímu tělu, kterou cítila tolikrát předtím. Ty symbolizovala špína. Nutily ji kroutit se a třást, jako by se snažila oddělit svou mysl od těla, které bylo tak znečištěné a použité, že mohlo jen těžko náležet Hermioně Grangerové. Nešlo ani o nenávist nebo touhu po pomstě. Neměla jedinou zlou myšlenku vůči Dracovi. Byla to spíš směsice nekonečné beznaděje a bolesti, které vytěsňovaly z plic kyslík.

Cítila na jazyku sůl ze slz, které pronikly do pootevřených rtů, oči ji štípaly, ale nebojovala proti tomu. Cosi jako by doufalo, že tím vyroní všechno v sobě a zůstane něco zdravějšího, něco schopného přežití. Byl to znak první fáze, fáze emocí, slz a bolesti, fáze, kdy cítila.

Fáze, která trvala přesně čtyři dny, deset hodin a třicet sedm minut.

Během té doby měla víc návštěv, než si kdy pamatovala, a nezodpověděla víc otázek, na které znala odpovědi, než by kdy byla schopná připustit, že jednou nezodpoví. Vesměs byly všechny stejné. Co se stalo? Jak to, že žije? Proč si tak dlouho mysleli, že je mrtvá? Kde byla?

S kým byla?

Snažili se ji přimět mluvit tisícerými způsoby, byli šťastní i zasmušilí, přívětiví i chladní, smáli se i plakali; někdo ji zasypával otázkami, jiný mlčel, několik se jich pokoušelo narušit její sebeovládání, protože si mysleli, že má vztek. Většina ale pochopila, že se něco stalo, něco, co ji zlomilo a o čem nechce mluvit.

Což byl jeden z mnoha omylů. Ona neměla dostatek síly na zatvrzelost. Nemluvila, protože nedokázala myslet.

Až do toho večera.

Nebylo na něm nic jiného, za oknem se zpod mraků občas objevil měsíc, jinak předměstí Londýna halilo obvyklé večerní přítmí. Seděla na posteli, zmuchlaný polštář pod zády, a hleděla na prázdnou bílou zeď před sebou, pohled rozmazaný od slz. V hlavě jí vířila jedna vzpomínka na druhou. Dracův jemný pohled, Dracovy ruce, jeho hrudník v obyčejném světlém tričku, pohyb těla, když si ji k sobě znenadání vinul, vůně…

A najednou to bylo pryč. Všechno. City se ztratily, poslední slza se nepřelila přes víčko a rychle se vypařila. A zůstal jen rozum. Tak typický pro Hermionu Grangerovou.

Problémem bylo, že se smísil s nadějí.

Když se v její hlavě objevila ta jasná myšlenka, že to tak dál nejde, že pláč nic neřeší, že zoufání ji jen dělá nešťastnější, že je do pekla Nebelvír a má se tomu všemu postavit, pochopila, že musí začít dělat to, co umí nejlíp. Přemýšlet. Někteří říkali, že byla nejbystřejší čarodějka jejich ročníku. Knihomol, jistě, ale často přicházela na věci, které ostatní ani nenapadli. Byla všímavá.

A proto neexistovala možnost, že by Draco celou dobu lhal. Protože lidé, kteří lžou, dělají chyby. A Hermiona Grangerová dokázala chyby odhalit na první pohled.

Vycházela z předpokladu, že byl Draco něčím přinucený. Fungovalo to jednu celou hodinu, během níž uvažovala nad vším, co pro něj mohlo mít vyšší hodnotu než její důvěra a bezpečí. Nakonec skončila na stejném místě jako předtím – neříkal jí o něčem pravdu. Buď lhal, když tvrdil, že je ona to jediné, co teď má… anebo lhal od začátku.

Zbaběle věřila tomu prvnímu další půl hodiny.

Myšlenky jí ale vířily v hlavě bez náznaku upokojení, a ona už je nemohla dál ignorovat. Všechno bylo lepší než nejistota, správně? Věřila, měla naději a důvěru. Nemohlo to dopadnout špatně.

Začala vzpomínat. Od začátku, od první chvíle, kdy se s ním setkala, až po den, který všechno srovnal se zemí.

A začínala vidět věci, které předtím neviděla. Nechtěla vidět.

Dostat se z Voldemortova sídla pomocí přenašedla nebylo tak úplně normální. Všude byla černá magie, to místo bylo chráněné téměř jako Bradavice. Takže, jak mohl absolvent pátého ročníku vytvořit přenašedlo, které by dokázalo prorazit ochranné bariéry? Jak mohl vůbec student vytvořit přenašedlo? Jedině za pomoci někoho, kdo ty štíty znal a temnou magii vládal.

Samotný dům v Londýně ještě mohl být uvěřitelný. Byl starý a nepoužívaný, Lucius si na něj nemusel vzpomenout. Celá ta doba působila mimořádně přesvědčivě. Hádky, nedůvěra, dopisy, jeho povaha, která nebyla až tak odkloněná od té, co si pamatovala ze školy… Dost času prospala, ale z toho, co si pamatovala, se choval přirozeně. Nevtíravě. A staral se o ni s dostatečným odstupem.

Úspěšně se staral.

V čemž pochopila další chybu.

On na to neměl vědomosti. I kdyby byl geniální samouk, v tom stavu, ve kterém byla, by ji nedokázal zachránit. Ne tak kvůli samotnému léčení, jako kvůli diagnóze. Lucius si na ní hrál. Používal kletby, o kterých nikdy neslyšela ani zmínku, způsoboval bolest, o jaké neměla ani představu. Pokud by dostala do svých rukou někoho, kdo tím prošel, nevěděla by, co s ním. Zlomeniny a oděrky byly jedna věc, ale následky kleteb, vnitřní zranění a rány, které se doslova hýbaly, nedokázal člověk jen tak vyléčit. Musel vědět, co přesně je způsobilo, a než by to Draco podle příznaků zjistil, byla by dávno mrtvá. Někdo mu musel říct, co přesně bylo příčinou každého jednoho zranění. A to věděl jen jeden člověk.

Od okamžiku, kdy si to uvědomila, se všechny ty události začaly v její mysli měnit na podařenou frašku. Podstrkoval jí novinové ústřižky, které se hodily jeho historce o bezohledném Brumbálovi, krmil ji příběhy o lidech, kteří nebyli zachráněni, protože byli v porovnání s Harrym bezcenní, tvářil se jako někdo, kdo jí nechtěl nic říkat, aby ji šetřil, spoléhaje na její tvrdohlavou zvědavost, se kterou to z něj stejně vytáhla. Celou dobu v Londýně ji omamoval uklidňujícím lektvarem, protože si byl moc dobře vědomý toho, že by ho k sobě nepustila ani na deset metrů. Ovšem po tom, co si před otcem vybral ji, co zradil vlastní krev, už k němu i bez lektvaru cítila příliš velkou vděčnost, aby odešla. Znal ji líp, než kdy mohla předpokládat, znal ji líp, než se znala ona sama.

Uměl dokonale hrát na city. Všechna ta malá ochraňující gesta, kterými ji přesvědčil, že se jí bezděčně, aniž by sám věděl proč, otevírá, všechny něžné maličkosti, bylo to tak přirozené a dokonalé, že ji ani nenapadlo váhat. Nebyla si jistá jeho důvody, měla problém s jeho krví, ale ani ve chvílích největší racionality ji nenapadlo, že by mohl všechno hrát. Od úsměvů po zlost, žárlivosti po citlivost. On věděl, moc dobře si uvědomoval, co na ni jak zapůsobí. Vřela jí v žilách krev, když si představila, jak vedle něj večer klidně usínala, zatímco on v hlavě vytvářel scénář na další den. Scénář, v němž byla ona jen hloupá louka, která neviděla provázky na sobě.

Ale to, co způsobilo největší pocit zrady, byl jeho výsměch. Ne jen ten poslední, nýbrž výsměch, který vůči ní projevoval po celou dobu, aniž by si toho všimla.

Protože když se ohlídla zpět, když opravdu pozorně vzpomínala na ty momenty, pochopila, že ji ponižoval se sprostou drzostí.

„Nehraju si s tebou.“

„Věříš mi?“

„Krev? Zrovna ty mě kvůli ní teď odsuzuješ?“

„Jenom chci, abys věděla, že tobě to nikdy neudělám.“

„Takže kdo vyhrál, Grangerová?“

„Nemyslel jsem si, že umíš být tak dobrá herečka …“

„Zasloužíš si víc…“

„Chci tebe.“

„Jsi tak naivní.“

„Možná si prostě na rozdíl od tebe uvědomila, že některé principy jsou výš než ostatní.“

„Nikdo tě nenutí tady být, Grangerová.“

„Jsem si jistý, že zvládneš cokoli.“

„Nemusí to být žádné iniciály, merline… Pár zkroucených smyček a ty v tom hned vidíš něco víc…“

„Miluju tě.“

Lži, v každé proklaté větě. Lži, ironie a posměch. S jakým ovládáním musel předstírat, že to myslí vážně s mudlovskou šmejdkou? Kolik sebezapření potřeboval, aby se s ní líbal? Jak špinavá mu asi připadala její kůže, pod kterou proudila nečistá krev, jak moc se musel přemáhal, aby se něčeho takového dotkl? Pravděpodobně vykouřil tři krabičky cigaret, než se uklidnil dost na to, aby ji dokázal s okázalým divadlem přefiknout.

To zrcátko už pak byla jen třešnička na dortu.

Ponížení, nejhorší ponížení, jaké jí mohl kdo kdy způsobit. Měsíce budování vztahu, odevzdávání důvěry, tak křehounké, měsíce hry o jednu větu, ve které se skrýval celý zbytek její hrdosti. Nejhořčí na tom bylo, že viděla všechny známky, ale byla tak zaslepená, že jim nepřikládala pozornost. Jak mohla uvěřit všem těm snůškám nesmyslů, kterými se vymlouval, když se vrátil neznámo odkud? Proč se nesnažila zjistit víc o tom zrcátku, přestože věděla, že s ním něco není v pořádku? Proč nevěřila Harrymu, když přišel, proč zradila vlastní zásady a ideály? Byla hloupá, slepá a naivní, sedíc doma u krbu, zatímco si to on mohl v Paříži rozdával s první štětkou, kterou na ulici potkal.

Draco Malfoy s otcem za zády, ženami po bocích a cigaretou ve rtech. To byla realita.

Hodiny na stěně ukazovaly přesně tři hodiny ráno, když poslední plamínek naděje zhasl. Konec logiky, konec rozumu, konec druhé fáze. Začátek konce.

Protože v té chvíli už neměla nic.

Zůstala jen obrovská díra v jejím hrudníku.

Hermiona Grangerová si vždycky myslela, že kdyby jí bylo nejhůř, kdyby už opravdu nic nezbývalo, asi by se zabila.

Nebyla to pravda.

Na sebevraždu byla potřeba síla. Musela přijít myšlenka, pak plán a nakonec odhodlání, aby člověk skočil, polknul, zkrátka udělal poslední krok. Na to se ona nezmohla.

Nezáleželo na tom. Žila nebo nežila, nebyl mezi tím rozdíl. Byla obklopená i naplněná prázdnotou. Suchou, hrdlo svírající nicotou, přes kterou nic neproniklo. Necítila svoje tělo, když seděla hodiny, dny, noci ve stejné poloze na stejné posteli.Necítila emoce ze vzpomínek, myšlenek, ani lidí kolem sebe. Necítila svůj rozum, který ji vždycky vytáhl z nejhoršího.

Necítila sama sebe.

A tak v tom podivném stavu nebytí jen seděla, dýchala, žila, a necítila vlastní duši.