Probuzení následujícího dne nebylo vůbec podle jejích představ. Oknem nepronikal jediný sluneční paprsek, což značilo další ze zatažených chladných dní, v pokoji byla zima a bolela ji hlava. Chvíli matně přemítala, jestli bylo do předchozího večera zapojené víno, že se cítila tak mizerně, ale nakonec jí vzpomínka na ten večer přece jenom vykouzlila malý úsměv na tváři.

Tohle si rozhodně museli zopakovat.

Se zaúpěním zvedla hlavu nad polštář, zjišťujíc, že už Draco neleží vedle ní. Pokud vůbec ležel, nebyla si jistá. Pohled ke dveřím, otevřeným dokořán, jí pak vysvětlil, proč si připadala jako kostička ledu. Povzdechla si, omotávajíc kolem sebe přikrývku, aby cestou do svého pokoje nezmrzla, a se sebezapřením se postavila na chladnou podlahu.

Z Dracova pokoje se nic neozývalo, takže rovnou zamířila vpravo. Poslední dobou u sebe nebývala zrovna často, věci ale nikam nestěhovala, a tak si pro oblečení musela chodit. A dnes zvlášť, jelikož na sobě neměla ani kalhotky. Popadla první kousky, které se jí dostaly pod ruku, a zamířila do koupelny.

Zdálo se jí neuvěřitelně rychlé, jak čas na ostrově plynul. Nutilo ji to přemýšlet, co bude dál. To, co s Dracem momentálně prožívali, se podobalo prázdninám, ale ty nemohly trvat věčně. Jistě, Draco měl pravděpodobně dost peněz, aby je zabezpečil na polovinu jejich života, o to ovšem nešlo. Nemohli se skrývat donekonečna. Věděla, že všechno záleželo na výsledku války, a že ani jedna z možností jim nemohla nic zaručit, na rozdíl od Draca se ale nevzdávala naděje, že by mohlo být jeho jméno v budoucnu očištěno. Muselo být, protože žít celý život ve Francii, bez kontaktu s jejími přáteli… Nebyla si jistá, jestli by něco takového zvládla.

Na druhou stranu, pořád to byla přijatelnější volba, než žít bez Draca.

Hodila kartáček zpátky do plastového kelímku, naposledy kriticky hodnotíc svoje vlasy, a zamířila do přízemí.

Postupně procházela pracovnou i obývákem, sestavujíc si v hlavě seznam všeho, co měla dnes v plánu udělat, pohled do kuchyně ji ale zarazil.

Ačkoli bylo totiž po desáté a Draco už dávno nespal, všechno v kuchyni bylo ve stavu, v jakém ji včera opustili. Bílé střepy se válely po celé místnosti, odkopnutá židle ležela na podlaze, ve dřezu dokonce stále stála špinavá voda. S jemnou vráskou na čele vytáhla z kapsy kalhot hůlku a začala uklízet.

To, co ji popudilo, nebyl nepořádek jako takový, ale fakt, že v kuchyni zůstal, i když si ho Draco nemohl nevšimnout. Tenhle problém měl svou historii, ona ale žila v představě, že už byl nějakou tu dobu vyřešený. Očividně neměla tak úplně pravdu. Draco totiž nebyl zvyklý uklízet. Nikdy to dělat nemusel, ani doma, ani v Bradavicích, dokonce ani v Londýně, protože na to měl koneckonců Polly. Tady byla situace ze začátku jiná, když ještě ona ležela v posteli a nic namáhavého nemohla dělat. Pak se ale chopila své ženské role a Draco se pomalu, ale jistě, začínal vracet do starých kolejí. Dokud neprodělali dostatečný počet hádek, aby pochopil, že jí nevadí se starat o nepořádek, ale vadí, když ho on záměrně ignoruje. Bylo od něj svým způsobem sladké, že ji opravdu poslouchal a plnil to, co si přála. I když také nezbytné, protože na rovinu – oni dva by bez kompromisů nepřežili. Porušení tohoto nepsaného pravidla v ní vyvolalo podráždění, a v součtu s už tak mizerným začátkem dne to neznačilo nic dobrého.

Chvíli uvažovala nad hodinkou na uklidnění a zlepšení nálady, než došla k závěru, že by mohla mít opačný efekt. Nechtěla v sobě nic dusit, chtěla se Draca prostě zeptat. Mluvit s ním. Zalézt si vedle něj do postele, zachumlat se pod peřinu a prospat všechny dny, které budou vypadat takhle. Nemělo význam nic odkládat, pravděpodobně byl na terase nebo zahradě a čekal, až se Hermiona probudí. Zastrčila hůlku do kapsy, přehodila přes sebe kabát a vyšla ven.

Vlasy jí ve větru neposlušně poletovaly kolem hlavy, když procházela úzkými chodníčky a hledala známou štíhlou postavu. Už teď měla v hlavě představu, jak budou záhony vypadat za několik měsíců, jak živě si tady zase bude připadat. Všude plno barev a vůně, a ne kouře, který se linul zahradou teď.

Kouře, který k jejímu údivu a poté znechucení nepocházel z hořící kupky listí, nýbrž z udržované světlé ruky blonďáka, ležérně opřeného o branku.

Nevěřícně se zastavila, přesvědčujíc se, že vidí dobře, než se rozhodně vydala směrem k němu. Co to mělo dnes být? Zkouška jejího sebeovládání? Nejdřív ji nechá spát s otevřenými dveřmi, pak s klidem přejde výbuch v kuchyni a nakonec si jde zapálit? Dokázala v případě nouze přežít doutníky, ale cigarety z duše nenáviděla. A Draco to nejen moc dobře věděl, on jí slíbil, že to svinstvo už nikdy nevezme do úst, dokonce ani v její nepřítomnosti ne. Natož pak na jejich zahradě, s výrazem naprostého nezájmu. Skoro se zdálo, jako by se ji snažil záměrně vytočit, protože jiný důvod, proč začal najednou kašlat na všechny jejich úmluvy, ji jednoduše nenapadal.

S rudou před očima otevřela pusu, aby vyplivla, co měla na jazyku, když si všimla několika věcí. Dracova reakce na její přítomnost neobsahovala ani špetku zahanbení nad tím, že ho přichytila, neobsahovala ve skutečnosti nic než lehký úšklebek. Zvedl ruku z branky, která se dala do pohybu, než se otevřená zastavila, provokativně si potáhl a upřel pohled do prázdného prostoru mezi dvěma částmi plotu.

Ve kterém se vteřinu na to objevila postava v černém.

Strnule pozorovala, jak učitel lektvarů bez potíží prochází skrz vodní stěnu a věnuje Dracovi podivný úsměv. Nepamatovala si, že by se Draco zmínil o tom, že Snape přijde. Nebo že by to s ní projednal. Celé týdny si dával zatracený pozor, aby nikdo nezjistil, kde vlastně byli, a teď si ho jen tak pozve, aniž by řekl jediné slovo? Byla zmatená a dávala to najevo dost na to, aby jeden z nich promluvil. Oba se na sebe ale jen dívali, koutky zvednuté, jako by ve vzduchu visel nějaký vtip, který ona nedokázala pochopit.

Něco jí unikalo.

„Promiň, že jsem se ti nezmínil, lásko,“ pronesl Draco klidně a odhodil nedopalek do trávy. „Ale říkal jsem si, že překvapení bude efektnější.“

Snapeův úšklebek se roztáhl v ironický úsměv. Zmateně pokrčila obočí, nepříjemný tlak z něčeho, co nechápala, v břiše. „Efektnější?“

„Jistě,“ odvětil ledabyle. „Pár minut a vypadnou ti oči z důlků.“

„Ve skutečnosti pár sekund,“ opravil ho Snape se zřetelným potěšením.

Ta atmosféra okolo ní jí dráždila žaludek, neměla tušení, co se děje, a přesto se jí z nevysvětlitelného důvodu chtělo zvracet. Nerozuměla, co tady Snape dělal, proč se Draco choval, jak se choval, a na co měla čekat. Přála si vysvětlení, odpovědi.

Do chvíle, kdy se před ní začaly objevovat.

Černé oči zešedly a ztvrdly. Vlasy získaly ledově blonďatý odstín, který si tak dobře pamatovala, orámovaly škodolibý obličej a líně spadly pod ramena. A ruce. Ty ruce, které znaly všechno. Dokázala cítit štiplavé facky ve tváři, jako by je právě dostala. Prsty jezdily po kůži a pálily. Zarývaly se.

Bolest a špína.

A pak, přes všechno zděšení, si uvědomila, že tohle už nebyla minulost. Nebyla zavřená v kobce, polámaná a nemohoucí. Byla silná. A uměla se bránit.

„Mdloby na -“

„Expelliarmus!“

Hůlka jí vyletěla z ruky a přistála Dracovi u nohou.

„Takhle u nás vítáme hosty, zlato?“ zakroutil hlavou v předstíraném zklamání. V šoku zamrzla na místě, snažíc se uvědomit si, pochopit, co se to právě dělo, ale mozek jí vypovídal službu. Lucius byl tady, na jediném místě, kde se cítila absolutně v bezpečí, stál před ní s tím stejným výrazem v očích a ona se nemohla bránit, protože jí Draco vzal hůlku, nemohla –

Draco. Vzal. Její hůlku.

„Rád bych věřil, že jsem host,“ ušklíbl se Lucius, ledové oči zářící pobavením, „ale všichni víme, že já na pozvání obvykle nečekám.“

Žaludek jí udělal smyčku nad tím, co tak sprostě říkal. V očích ji štípaly slzy, ale to teď nebylo podstatné.

„On tě očaroval,“ konstatovala zděšeně. Udělala k Dracovi krok s úmyslem s ním zatřást, vzít mu hůlku a zrušit cokoli, co způsobilo, že nereagoval na přítomnost svého otce. Jeho smích ji zarazil.

„Ne, neočaroval.“ Věnoval jí posměšný pohled, než sáhl do kapsy a vytáhl další cigaretu. „A koneckonců být pozvaný nemusel. Sám se zbavil té lůzy, co tu žila, takže mu to tu vlastně patří.“

Mluvil z cesty.

„Draco,“ zašeptala naléhavě, běžíc k němu, ačkoli stál Lucius dva metry od svého syna. Nezajímala se, nechtěla dát průchod té směsici strachu a hrůzy. Ne teď, ne, dokud Draco nebyl při sobě. Natáhla k němu ruku, ale on ji hrubě srazil dolů.

„Nedotýkej se mě.“

Ublíženě na něj pohlédla. Jeho výraz se ani o píď nezměnil.

„Nemyslíš, Draco, že je čas s tím skoncovat?“ ozval se Lucius znuděně. „Na co ten patos okolo?“

„Máš pravdu,“ kývl blonďák lehce, úšklebek znovu ve tváři. Jedinou jiskřičkou z otcovy nastavené hůlky si zapálil. „Hra skončila, Grangerová. Smiř se s tím.“

Chtěla s Dracem zatřepat, Luciuse proklít, zabít, nebo utéct, prostě něco udělat, ale nemohla, protože nechápala. Vypadalo to přesně jako jedna z těch nočních můr, které často mívala, těch nelogických, kdy člověka naplňoval děs a on strachem nebyl schopný se pohnout. Jenomže tohle se dělo, ačkoli to nedávalo žádný smysl.

Protože tohle přece nemohlo mít smysl. Draco, který klidně stál vedle svého otce, i když viděl tu bolest v jejích očích, Draco, jenž elegantně vyfukoval obláčky dýmu, nestaraje se o to, že ho pohledem prosila o pomoc, Draco, který nevypadal očarovaný, ani ovládaný, ze kterého jen čišela bezedná lhostejnost, tohle nebyla realita. Nemohla být.

„Nevím, proč to děláš,“ začala pomalu chvějícím se hlasem, „ale cokoli se stalo, čímkoli ti vyhrožoval-“

„Ty to nechápeš, že ne?“ přerušil ji bez okolků, rty zkroucené v úšklebku. „Nic se nestalo, hlupačko. Tohle byl plán. Od chvíle, kdy jsem tě vytáhl z té kobky, po včerejší večer, to byla obyčejná hra.“

Jistěže nechápala. Nechápala, proč lhal.

„Draco-“

„Ne,“ utnul ji ledovým hlasem. „Odedneška už jen ‚pane‚.“

„To nemyslíš vážně,“ neudržela absurdní odfrknutí. Ve vteřině se jeho ruka tvrdě otiskla na její tvář.

„Teď je to jasné?“ pozvedl světlé obočí.

Se slzami v očích se dotkla bolestivého místa. Tohle nebyl Draco. Mohl jí dát facku, ale to nedokázalo smazat poslední měsíce. „Vím, že to neděláš ze své vůle,“ prohlásila pevně. „Věřím ti.“

Jeho výraz zkameněl. „Pak jsi naivnější, než jsem si myslel.“

Byla si stoprocentně jistá, že to celé byla nějaká hra, něco, co jí Draco kvůli Luciusově přítomnosti nemohl říct. Snažila se pečlivě pozorovat jeho reakce, všímat si všech znamení, které jí mohl dávat, ale k čertu, bylo to těžké. Nedokázala se soustředit na nic jiného než na ty oči, které ji propalovaly skrz naskrz, klouzajíce po jejím těle, jako by se rozhodovaly, kde začnou s porcováním.

Nedalo se to vydržet.

„Naivní,“ zopakoval Lucius, převaluje na jazyku každé písmeno. „Nicotná naivní šmejdka, co si myslela, že ji může milovat Malfoy,“ odfrkl si znechuceně. „Jak ti to vůbec přišlo na mysl, husičko? Hm?“ popadl ji znenadání za rukáv a škubl jí k sobě. „Neukázal sem ti snad tvoje místo dost jasně?“ přitlačil ji k zemi, až spadla na kolena. Z jejího hrdla se vydral přidušený vzlyk, a on ji s potěšením pustil. „Ale nebýt tvé pošetilosti, nedostalo by se mi tak královského pobavení. Sledovat, jak odhazuješ všechny zásady a nedůvěru, abys nakonec udělala Dracovi stejnou kurvu, jako mně.“

„Nevěřím tomu,“ zašeptala těžce, zvedajíc se ze země, aby mu nedarovala to potěšení z její podřízenosti. „Nedává to smysl.“

Dracova tvář se konečně pohnula. „Jistě,“ odfrkl si s pohledem do neznáma. „Pro tebe musí mít všechno smysl, že? Hermiona Grangerová,“ vyplivl, jako by měl v ústech něco zkaženého. „Vždycky nejchytřejší, vždycky ta, co ví odpověď. Na všechno,“ dodal nenávistně. „Zasraně na všechno. Víš, co to bylo za pocit, když jsem se dozvěděl, že tě otec zajal? Víš, jaká to byla slast?“ upřel chladné oči zpátky na ni. „Nepopsatelná. A o to větší, že jsem přesně věděl, co s tebou otec dělal. Do detailů.“

„Lžeš,“ odvětila, hlas se jí chvěl. Jeho oči se zúžily.

„Teď už ne.“

Lucius se zasmál. „Co kdybys to vzal popořadě, Draco? Sledovat její výraz stojí za ten čas.“

Blonďák přikývl. Chvíli si hrál s hůlkou, jako by zvažoval, jestli ji má použít a přimrazit Hermionu na místo, než ji zasunul zpět do kapsy. „Za všechno si můžeš sama. Myslel jsem si, že tě vězení zkrotí, že pochopíš, kde je tvoje místo. Vespod. Protože tam vždycky bylo, Grangerová, nikde jinde. Jsi špína, co se přilepila Potterovi na boty a sklízela střípky jeho slávy. Jsi mudlovská nula, bláto ve společnosti kouzelníků, ale co hůř – bláto se sebevědomím. Víš, jak silná dokáže být nenávist?“ otázal se jí řečnicky, vyfukuje šedý dým. „Toužil jsem tě vidět zničenou, zmrzačenou, přesně takové bezmocné nic, jakým jsi pro mě celé ty roky byla. A ten sen se mi splnil. Jenomže pak jsem dostal možnost tě mučit, a víš, co jsem viděl? Nebelvírskou hrdost,“ zasyčel jí těsně obličeje. „I ve chvíli, kdy jsi byla tou nejodpornější využitou spodinou společnosti. I v momentě, kdy ti otec vzal všechnu tu vznešenou čistotu, kdy z tebe udělal špinavou děvku. Pořád ta vnitřní hrdost, která ti nedovolila prosit mě o milost. To byla ta chvíle, Grangerová,“ zašeptal hrubě. „Chvíle, kdy jsem pochopil, že je potřeba víc, aby tě někdo zlomil. Že tě musím zničit psychicky, že se ti musím dostat pod kůži a pak tě roztrhnout.“

Nevěřila mu. Ať vypadal sebe přesvědčivěji, nevěřila, ale to nezabránilo slzám, aby se řinuly z jejích očí a těžce dopadaly do trávy pod ní.

„A tak jsem vymyslel plán,“ pokračoval lhostejně, vlasy rozcuchané větrem. „Riskoval jsem tím mnohem víc, než si dokážeš představit. Přízeň Temného pána, postavení. Ale za tvoje ponížení mi to všechno stálo.“

Pevně zakroutila hlavou. „Nikdy jsi mě neponížil.“

Ušklíbl se. „Jistěže ano. Jenom jsi o tom nevěděla. Nepotřeboval jsem v tobě vyvolat hanbu, o to se postaral otec. Chtěl jsem tě dostat. Obtočit si tě kolem prstu tak, abys nepoznala ani jednu ze stovek lží, kterými jsem tě každý den krmil. A dařilo se mi to od začátku. Dům v Anglii, o kterém otec nevěděl? Nebuď směšná. Nejenže o něm věděl, on tam byl, celý první týden.“

„To není možné,“ špitla, cítíc, jak se jí v krku tvoří ohromná koule. „Ty dopisy pro něj-“

„-nikdy nebyly k odeslání,“ potáhl si znovu nezaujatě. „Součást plánu. Zajistit, abys věřila, že jsem se změnil, ale navenek stále předstírám oddanost. Vlastně to bylo ze začátku až primitivní, Grangerová. Věděl jsem přesně, co se ti honí v tom mudlovském mozku, ta nedůvěra, která šla tak jednoduše odstranit vděkem. To bylo to, co tě poprvé přimělo mi věřit, že? Vědomí, že jsem se o tebe staral, že jsem tě vyléčil.“

„První krok,“ recitoval Lucius zpěvně. „Zajistit, aby z vděčnosti neodešla.“

„Ale to by zdaleka nestačilo,“ pokračoval blonďák dál, nevšímaje si jejích klepajících se nohou. „Pořád sis nebyla jistá, jestli tě nezradím. A tak přišel krok číslo dva. Malé divadlo s otcem. Opustil jsem kvůli tobě rodinu, ach, jak dojemné. Skoro idylické. A proto byla potřeba rovnováha. Ta závislost na uklidňujícím lektvaru nebyla žádná chyba. Byl to záměr vyvolat hádku, ukázat mou slabost, nedokonalost, udělat ze mě člověka. Věděl jsem, že mi všechno odpustíš, pořád jsi byla moc vděčná za lektvar proti té kletbě. Tolik k důvěře mudlovské šmejdky.“

Bylo jí špatně. Ne jen emočně, protože ji takhle situace týrala, bylo jí opravdu špatně. Ze všech těch lží okolo se jí motala hlava. A Lucius metr od ní otřásal jejím žaludkem, jako by byla ta odporné houpačce.

„Není ti moc do řeči, nemám pravdu?“ usmál se Lucius sametově. Natáhl ruku k její tváři a prstenem na svém prostředníčku přejel od spánku po čelist, dokud neucukla. „Ale to ještě není všechno. Pokračuj, Draco.“

„Bez obav, otče,“ utrousil v odpověď. „Přiznávám, že další měsíce vyžadovaly víc mé trpělivosti, než jsem čekal, Grangerová. Myslel jsem si, že se mi poddáš dřív. Zároveň jsem ale díky tomu získal víc, než jsem plánoval. Ani se mi nesnilo, že bych tě dokázal úplně obrátit proti Brumbálovi, a stačilo pár ubohých snůšek nesmyslů, abys toho starého dobrotivého blázna odepsala.“

Odmítavě zatřepala hlavou. „Dokázal jsi mi, že se změnil. Alphonse Bourque to potvrdil!“

„Alphons Bourque byl celou dobu pod Imperiem,“ ušklíbl se posměšně.

Zalapala po dechu. „Ale – ale ten Slib-“

„Opatření, které nám, služebníkům Pána zla, působilo mnoho potíží,“ odfrkl si Lucius. „Dobrý tah od Brumbála, tah, který nezkritizoval ani jeden jediný čistý kouzelník.“

„Ten slib zabíjel lidi!“ namítla horlivě.

„Ne,“ odvětil Draco prostě. „Zabíjel smrtijedy.“

„Brumbál se změnil,“ trvala zarputile na svém, odhodlaná odhalit tu hru, kterou Draco předváděl, odhodlaná najít skulinu. „Povolil zakázané kletby, chtěl roztřídit společnost, Snape přece říkal-“

„Snape?“ nadzvedl Lucius obočí v nevěřícném pobavení. „Ty, že jsi považovaná za chytrou? Huso. Snape je už měsíce mrtvý.“

Mozek jí okamžitě spustil lavinu vyvracejících námitek, hlasivky ale odmítaly spolupracovat. Lucius si její mlčení přebral.

„Celou dobu jsem to byl já, samozřejmě. Od chvíle, kdy jsme se setkali v Bradavicích. Hrát jeho roli po všech těch letech bylo tak jednoduché, že mě neodhalil ani sám Brumbál. Severus Snape žil ještě dlouho po tom, co jsem ho vlastní hůlkou zabil za to, že šoustal s mojí ženou.“

Draco se ušklíbl. „Už chápeš, Grangerová? Všechny ty zákulisní novinky z Řádu byly lži. Všechno byly jen lži.“

Nemohla mluvit. Chtěla, toužila dokonce křičet, ale jednoduše nemohla najít hlas. Cítila se bezmocná.

„Nebyl to ale jediný bonus,“ pokračoval lehce, cigaretu v půlce. „Zbavil jsem tě snad všech zásad, které jsi měla. Přiměl jsem tě použít zakázanou kletbu. Lhalas kvůli mně Potterovi. Nebo si snad myslíš, že nevím, jak jsi mě zapřela? A nakonec – vyspala ses se mnou.“

V té chvíli na to přišla. Na skulinu, na chybu, kterou Draco při vymýšlení všech těchto lží zapomněl. Věděla to, jednoduše věděla, že tohle nebyla pravda, a on to právě dokázal. Tělem jí projelo uvolnění.

„Lžeš,“ prohlásila klidně. „Lžeš, protože kdyby ti šlo o sex, byli bychom tady už před týdny. Nabízela jsem se ti a tys to odmítl. Kvůli mně,“ dodala jemně.

Blonďákův sarkastický smích ji přimrazil zpátky k zemi. „Jistě. Tvoje divadlo v chodbě. Nemysli si – vážně jsem doufal, že je to konečná. Ale pak jsem pochopil, že to pro tebe byla jenom jednodušší cesta. Nechat se ojet tak, jak jsi byla zvyklá. Tehdy jsem pochopil, že sex pro tebe po tom všem není to hlavní a můj původní plán se trochu změnil. Jedna věta. To jediné, co jsem chtěl.“

Sklopila pohled do země, nechávajíc myšlenky běhat její hlavou. Bolelo to, neskutečně bolelo, co se jí snažil namluvit, a ač se bránila, jak mohla, někde vzadu její hlavy začínaly věci podivně zapadat na místo. Všechny ty rozhovory se Snapem, o kterých Draco zapíral, všechny chvíle, kdy beze slova zmizel z ostrova a pak se objevil s průhlednou výmluvou, chování, jež bylo pro něj tak netypické… Podívala se na něho ve snaze najít aspoň štipku z těch emocí, které vidívala každý den, ale našla jen chladnou masku.

A smích z Luciusových úst.

„Když už jsme se dotkli tohoto tématu, Draco,“ obrátil se k synovi s úšklebkem, „musím ti pogratulovat za nejsladší vyznání lásky, jaké jsem kdy slyšel. ‚Miluju tě…‘,“ imitoval rozněžnělým hlasem, než se s téměř totožným povzdechem otočil k ní, „‚Já vím…‘ Opravdu Draco, neprojevit ani špetičku té ironie? Dokonalé,“ zhodnotil, než se zvednutým obočím dodal: „Nemluvě o tom, co následovalo.“

Vrhla na Draca zoufalý nevěřícný pohled. Tohle musel popřít. Nemohl ho nechat tvrdit něco takového, nemohl…

Ušklíbl se a vytáhl z kapsy zrcátko. „Správně, Grangerová. Celou dobu otevřené na nočním stolku.“

„S perfektním výhledem,“ podotknul Lucius zaujatě.

Bez dechu Draca prosila, aby něco udělal. Aby to skončil. Nic se ale nedělo. Jednoduše nic, protože on jen stál a díval se na ni s tím nejpohrdlivějším pohledem, jakým ji kdy kdo obdařil. Nedokázala se udržet na nohou.

„Takhle je to správně,“ přišel k ní Lucius a vzal ji za bradu, aby se mu podívala do očí. „Myslela sis, že ty týdny ve vězení nemůže nic předčit? Přesvědčíme tě o opaku, kočičko.“

„Nevrátíš se tam,“ připojil se Draco k otci, ocitaje se tak těsně před ní. „Pán Zla už tě nepotřebuje. Má Pottera i tu jeho krvezrádnou přítelkyni. Tvoje využití bude v našich rukou.“

„A ty víš,“ naklonil se Lucius k jejímu uchu, „jaké využití máme na mysli…“

Byla připravená prosit. Žebrat Draca, aby přestal. Protože to bolelo, víc, než byla schopná snést. Z jejích úst ale vyšlo něco jiného.

„Nevěřím,“ zašeptala plačtivě. V Dracových očích se zablesklo překvapení, okamžitě následované pobavením, ona ale pokračovala. „Nemohl bys to všechno předstírat. Nikdo by to nesvedl. Miluješ mě, já to-“

„Nesvedl?“ přerušil ji s pozvednutým obočím. V setině sekundy se jeho výraz změnil.

„Jistě, že tě miluju,“ zašeptal jemným, naléhavým hlasem, než si ji k sobě přitiskl a lehce položil rty na její čelo. „Na krvi nezáleží, všeho se kvůli tobě vzdám, budeme tu spolu žít a mít děti a pěstovat salát,“ měnil se jeho hlas zpátky na sarkastický. Lucius se pobaveně rozesmál, úsměv o to širší, o co větší byly její slzy.

Ve snaze sundat se sebe tu špínu trhla rukou, aby ji vymanila z Luciusova sevření. Popadl ji za vlasy a škubl s nimi dozadu.

„Mrcho,“ odplivl si znechuceně. Draco ho pohledem zastavil, ať už hodlal udělat cokoli.

„V něčem jsem byl příliš krutý,“ zadíval se na ni blonďák zkoumavě. Dým z jeho ruky se ovíjel kolem jejich tváří. „Nerozloučil jsem se s tebou, se svou láskou. A to musím napravit, co říkáš?“ pozvedl obočí. Vyděšeně pozorovala, jak se přibližuje k jejímu obličeji, výraz nečitelný. Křečovitě zavřela oči. Jeho rty se přitiskly na její, a jakmile zjistily, že nespolupracuje, hrubě je jazykem otevřel. Vnímajíc tu bezohlednost, instinktivně skousla. Na tváři jí přistála facka.

„Dobře,“ zasyčel blonďák mezi zuby. „Jak chceš.“

A ve vteřině, dřív, než stihla postřehnout, co se děje, ucítila na krku nesnesitelnou pálivou bolest, jak se doutnající cigareta přitiskla přímo do otevřené jizvy.

Její výkřik se ozvěnou rozlehl po celé zahradě. Nebyla schopná vnímat obličej před sebou, přes proud slz neviděla vůbec nic. Jen cítila. A chtěla pryč, tak zatraceně moc chtěla zmizet…

V Dracově ruce se objevila úzká lahvička. „Vypij to,“ nařídil jí, ignoruje její nářek. Zavrtěla hlavou. Lucius ji znovu přitáhl do záklonu.

„Otevři, ty nicko,“ rozevřel tvrdě rukou její čelisti a nechal Draca vylít tmavošedou tekutinu do jejích úst. „Ta kletba byla mimořádně výjimečná, ale teď už nemá význam. Na co bych tě nechával umírat na stará zranění? Způsobovat nová je přece mnohem zábavnější…“

Vyděšeně se třásla, odpornou chuť stále v krku, a překotně přemýšlela, snažíc se nevnímat ty pohledy a doteky. Pryč, pryč, chtěla se dostat pryč…

„Teď pochopíš,“ zaševelil Draco monotónně, „jaká je moje láska. K neschopné…“

Byla tu možnost.

„špinavé…“

Mohla se přemístit.

„mudle.“

Kdyby to ovšem dokázala.

S trhnutím Dracovy paže se ocitla bez kabátu, vystavená studenému větru.

Měla šanci. Už se to podařilo. Možná stačilo se soustředit, soustředit se na něco jiného než dva páry rukou, které hrubě mapovaly její tělo…

Vybavit si místo, chtít to, chtít, aby se dostala pryč a její pokožka nebyla tak špinavá a ohmataná, ohmatávaná…

„Užíváš si stejně jako já?“ ozvalo se posměšně u jejího ucha. Chladná ruka zajela pod tričko.

Jenomže za všechno mohla předtím větev, to prasknutí, jeden zvuk.

Ucítila, jak tlak z jedné strany zmizel a ona dopadla na zem. Vzduchem se mihly dvě hůlky, dva paprsky, mířící na její tělo, nad jejím břichem se srazily a vytvořily roj jisker, doprovázený silným třaskavým zvukem…

Pryč.

Úzká trubice si vtáhla do sebe a drtila nekonečné sekundy, než dopadla před otlučené černé dveře.