Největším paradoxem následujících osmi dní byl fakt, že zhruba polovinu z nich prospala. Důvody byly dva, a ačkoli se na první pohled mohlo zdát, že se vylučovaly, v Dracově společnosti tomu tak nebylo.

V první řadě se Hermiona nachladila. Nevěděla kdy, projevilo se to ovšem na začátku týdne a k jejímu nepohodlí pokračovalo celých osm dní. Měla několik teorií, jak mohla k té otravné rýmě, škrábání v krku a neustálé únavě přijít, a ač nerada, věděla, že nejpravděpodobnější z nich vedla v jejímu učení se přemisťovat. Nebývala zrovna moc teple oblečená, a tak by se vážně nemohla divit, kdyby za to mohly právě hodiny strávené na zahradě ve větru. Ne, že by snad ležela na smrtelné posteli, to věčné oslabení jí ale dost překáželo v práci a různých dalších… činnostech. Když se k tomu navíc přidala i bolest hlavy a krev tekoucí k nosu – za což ovšem mohl ostrý ledový vítr, jenž ostrovy poněkud překvapil – vytvořila se kombinace, která by byla obvykle k vzteku. Tentokrát se ale Draco postaral, aby na tom až tak nezáleželo.

Ne, že by se snad nezajímal o to, jak jí je. Připravoval s ní lektvary, dvakrát jí dokonce uvařil čaj, než šla večer spát. To ovšem neznamenalo, že by z ní udělal ležícího pacienta. Vlastně z ní vychovával toho nejneposlušnějšího pacienta na světě, protože spánek a odpočinek vůbec nebyly tím lékem, který jí naordinoval.

A tím se dostávala k druhému důvodu, proč i několikrát denně spala. Draco dokázal unavit.

Neskutečně unavit.

A unavoval intenzivně a často.

Nedalo se říct, že by za to mohl jen on. Ani že by najednou viděl střed dne v době strávené s ní v posteli, popřípadě někde jinde. Bylo to oboustranné a nešlo tomu dost dobře pomoct. Najednou se všechna chemie mezi nimi dostala těsně pod povrch a rozhodla se projevovat, a jelikož už mezi nimi nebyly žádné překážky, nic jí v tom nebránilo. Celý nepsaný denní program se tak posunul na trochu jinou úroveň, v níž nebylo nic jisté. Snídaně v devět? Někdy, a někdy až v deset. A že pak byla potřeba. Dopolední kouzelné formule? Většinou, kromě slunečného úterý, o němž by mohl gauč vyprávět velmi zajímavé věci. Nebyla si jistá, jak dlouho to mohla vydržet, zvlášť, když nebyla zrovna ve formě, fakt ale byl, že když přišlo na věc, nemoc šla stranou jako všechno ostatní.

Obvykle se totiž první impulz objevil tak nečekaně, že vyhnal z hlavy každou souvislou myšlenku. To byl asi nejjasnější příklad toho, jak neovladatelné jejich hormony v posledním týdnu byly. Někdy se prostě jen pro něco natáhla, sehnula, přejela si rukou přes vlasy nebo skousla ret, a za tři vteřiny ležela pod prvním stabilním kusem nábytku v okolí. Sama ale nebyla o nic lepší. Nedokázala pochopit, kde se v ní ta potřeba vzala, když ji celé roky necítila ani jednou. Ne v třeba jen srovnatelné intenzitě. Vyprovokovalo ji cokoli, i naprosto nelogické podněty. Zjistila, že šedá a černá trička mají na Dracovi afrodisiakální účinky, že pozorování jeho rtů u jídla je mnohem zajímavější než jídlo samotné a přibližovat se k blonďákovi do deseti minut po sprše, kdy mu ještě vlhké pramínky spadají do obličeje a nemá na sobě nic než ručník omotaný kolem pasu, je víc než riskantní.

Rozdíl mezi nimi byl v spontánnosti. Ne, že by se styděla – nakonec, nebylo nic, co by Draco už neviděl – ale neměla dost odvahy se na něj kdykoli a kdekoli vrhnout jen proto, že ona právě chtěla. Vyzařovala z něj určitá autorita a sebedůvěra v cokoli, co se právě rozhodl udělat a jakým způsobem se to rozhodl provést. V tom byla ta zásadní odlišnost – ona si nebyla tak jistá, co se smí a nesmí, a proto většinou nic nezačínala. Respektive, nezačínala z vlastní aktivity, protože jak se ukázalo, Draco dokázal z jejího pohledu vždycky poznat, co se jí právě honí hlavou. A náležitě to využít.

Když si pak někdy vzpomněla na Harryho s Ronem, zalil se jí obličej červení.

Fyzická stránka jejich vztahu ovšem neovlivňovala nic jiného, neměnila způsob, jakým spolu každý den mluvili a vycházeli. A tak ani neredukovala počet hádek, ačkoli je několikrát dokázala efektivně vyřešit. Spory mezi nimi stále byly, a to od těch nejhloupějších o praní ponožek po ty vážnější.

Jedna z nich se vyklubala tak nečekaně, že chvíli trvalo, než si uvědomila, že se jejich tón dostal do útočného postavení. Bylo to v pátek, zrovna ve chvíli, kdy měla v nose vatové tamponky, aby zastavila tekoucí krev, a rozhodla se Dracovi do pracovny donést večeři, na níž se nedostavil.

Otevřela dveře a postřehla rychlý pohyb jeho ruky, kterým zaklapl stříbrné zrcátko a položil ho na stůl. Zatnula čelisti, oči plné chladu, a zavřela za sebou dveře. Tvářil se jako neviňátko, klidně a vyrovnaně, dokonce i když přišla přímo před něj, neuhybujíc pohledem ani na sekundu, a položila před něj tác s jídlem.

„Díky,“ usmál se lehce, poposedl si blíž a vzal do ruky vidličku. Očekával, že odejde, jako obvykle. Pracovna byla tak trochu jeho teritoriem, stejně jako byla jejím kuchyně. Hermiona ale rozhodně neměla v úmyslu dělat, že je slepá.

„Někdy jsi pokrytec, víš o tom?“ informovala ho ledově.

Blonďák pozvedl obočí. „A můžu vědět proč?“

Musela zatnout pěsti, aby se uklidnila. Nesnášela, když z ní někdo dělal pitomce, a zvlášť nenáviděla, když tím někým byl on. „Kážeš mi o důvěře a pak mluvíš se Snapem za mými zády. Stačí to jako důvod?“

Jeho tváří přeběhl výraz něčeho neidentifikovatelného, než se výraz ustálil a děsivě klidné masce. „S nikým za tvými zády nemluvím.“

„Takže teď dokonce i lžeš?“ upřela na něj pohled. „Viděla jsem tě to zrcátko zavřít a nebylo to poprvé, ale víš co? Když mi to nechceš říct, nech si to pro sebe. Dobré vědět, že ti Snape stojí i za to, aby mi do očí lhal.“

Prudce se otočila, hodlajíc odejít. Nemohla uvěřit tomu, co právě tak bez výčitek vypustit z úst. Nepotřebovala, aby jí říkal úplně všechno, ale nesnesla, když jí neříkal téměř nic. Sama neviděla Snapea víc než dva týdny a přitom naprosto jasně věděla, že Draco s ním během té doby mluvil několikrát. A ani jednou jí netlumočil, co se dozvěděl. Vyvolávalo to nedůvěru a k čertu, ona mu chtěla důvěřovat absolutně!

Blonďák se natáhl přes stůl a chytil ji za ruku.

„Omlouvám se,“ odpověděl pomalu.

Odfrkla si. „Rád se omlouváš.“

Jeho obočí vylétlo nahoru a v koutku mu škublo. „To není tak úplně pravda,“ ušklíbl se, rychle ale výraz zvážněl, když cítil, že se Hermiona snaží vytrhnout z jeho sevření. „No tak…“ zašeptal konejšivě. „Uklidni se, ano? Je mi líto, že jsem to řekl, vážně.“

Chvíli se na něj dívala, než si poraženě povzdechla. Neuměla se na něj zlobit, když se tvářil takhle.

„Dobře,“ usmál se spokojeně, když viděl, že nehodlá dál bojovat. Naznačil jí, aby si sedla na stůl, a odložil vidličku, kterou celou dobu držel v levé ruce. „Nemluvil jsem se Snapem o Řádu. Ptal jsem se… Ptal jsem se ho na matku. Jak se má a vůbec,“ pokrčil rameny.

Zahanbeně sklopila pohled. Kdyby věděla, o co šlo, neptala by se. Narcissa byla pro Draca citlivým místem, o kterém nemluvil často a rád. A zvlášť pak v souvislosti se Snapem. Jeho rodina se v podstatě rozpadla na kousky, a přestože si byla jistá, že se snažil, střípek obsahující jeho matku nešel zahodit tak snadno jako ten s Luciusem.

„Promiň,“ odvětila tentokrát ona. „Neměla sem to vytahovat, je to tvoje věc.“

Neodpověděl, nezdál se ale ani naštvaný. Možná trochu skleslý, s tím si ovšem uměla poradit. Přehodila nohy přes stůl, aby seděla naproti němu, a usmála se nad jeho nechápavým výrazem, když si všiml vaty v jejím nose. „Vítr,“ pokrčila rameny. „Spustila se mi krev.“

Zamračil se, pak ale stejně neovládl úsměv. „Vypadáš směšně.“

„Já vím,“ odvětila bezstarostně. Odsunula tác na okraj stolu, aby si mohla sednout přímo před něj, a bezděky si pohrávala se zrcátkem, uvědomujíc si Dracův pohled. Tak trochu si právě připadala jako ta večeře.

„Nedívej se na mě tak,“ přikázala mu chabě, prstem nervózně jezdíc sem a tam po stříbrných vroubcích. „Nutíš mě se červenat.“

Draco se spokojeně usmál. „Miluju, když se červenáš.“ Položil ruce na její boky a přitáhl si ji blíž. „Je to sexy.“

Pobaveně se ušklíbla, jasně ale cítíc, že pohyby jeho dlaní nejsou tak úplně bez odezvy. „Připadám ti sexy s vatou v nose?“

„Neuvěřitelně,“ přitakal, rozepínaje nejspodnější knoflík její košile. Po zádech jí přejela husí kůže z chladu jeho dlaně na jejím břiše. „Neskácíš se k zemi, když ti zvýším tlak?“ zaševelil nebezpečně, než přitiskl rty na vřelou pokožku. Prudce se nadechla, palcem zrychleně přejíždějíc stále stejný centimetr zrcátka, a nad množstvím barev v pokoji raději zavřela oči. „Nemám potuchy…“

Pak ale něco zaujalo její pozornost, něco, co bylo silnější než pocit z blonďákových obratných rtů. V prvních vteřinách nevěděla, co to bylo, ale samotný fakt, že ji v takové chvíli něco dokázalo rozptýlit, způsobil, že otevřela oči a přestala vnímat Draca.

A uvědomila si, že ty vystouplé ozdoby zrcátka nepřejíždí prstem sem a tam bezdůvodně. Protože to nebyly obyčejné ornamenty.

Se směsicí negativních emocí se od Draca odvrátila, pohled upírajíc na zrcátko, které měla v ruce už tolikrát, aniž by si kdy všimla toho malého detailu pod otvíráním. Nevěděla, co si má myslet, nebo možná spíš nedokázala myslet. Cítila téměř neovladatelnou touhu s tou věcí prostě švihnout o zeď.

„Co se děje?“ zamumlal Draco omámeně, neoddělujíc rty od její pokožky, dokud sama neuhnula. Nechápavě zvedl hlavu a pohlédl do její ukřivděné nedůtklivé tváře.

„Co je to?“ vyprskla, zrcátko obrácené spodní stranou ve dlani. Jasně cítila, jak ztuhl, než nechápavě pokrčil obočí a zkoumavě se na předmět v její ruce podíval.

„Nechápu, to je přece zrc-“

„Ne co je ta věc, co je tohle,“ sykla a přiblížila kov těsně k jeho očím. Draco soustředěně přejížděl očima vinoucí se výstupky, než s pokrčením ramen zakroutil hlavou.

„Nerozumím, jsou to obyčejné ozdoby…“

„Ne, nejsou,“ opravila ho podrážděně. „Rozpoznat písmena od obyčejných ozdob jsem se naučila v šesti. Říkal jsi, že ti ho poslal Snape.“

„Což je pravda,“ odpověděl chladně. Odtáhl ruku, která stále spočívala na jejím stehně, a otráveně vzdechl. „Nechápu, proč pořád někde hledáš konflikty.“

„Nehledám konflikty!“ vykřikla vzpurně. Sesedla ze stolu a odkráčela na druhý konec místnosti. Potřebovala se uklidnit, ale Draco jí svým přístupem “nechápu, co pořád řešíš“ vůbec nepomáhal. „Chci jen vědět, proč jsou na té věci vyryté iniciály tvého otce.“

Draco protočil oči. „Nemusí to být žádné iniciály, merline… Pár zkroucených smyček a ty v tom hned vidíš něco víc…“

„Protože to je víc!“ rozhodila naštvaně rukama. „Mám v domě věc, který mu patří, a nevím, jak a proč se sem k sakru dostala!“

Znechuceně se podívala na malé zkroucené L.M. a odhodila zrcátko zpátky na stůl. Draco zavrtěl hlavou, než si povzdechl a vstal, aby ji znovu chytil za ruce a uklidnil. „To zrcátko je Snapea, sama jsi s ním mluvila. Poslal mi ho po sově, kterou jsi mimochodem skoro vyhnala, pokud si dobře vzpomínám, a jestli jsou na něm iniciály otce… Mohl mu ho dát darem. Nebo mu patřilo původně a nějak se dostalo ke Snapeovi, nevím. Copak na tom záleží?“

Nezáleželo, samozřejmě. Ale ten stísněný pocit z připomínky Luciuse, když to nejmíň čekala, nešel jen tak přejít. To zrcátko mu někdy patřilo, držel ho ve svých prašivých rukách stejně jako před chvílí ona, a z toho se jí zvedal žaludek.

Na druhou stranu, Dracova chyba to nebyla, že?

„Promiň,“ podívala se na něj sklesle, než se nechala vtáhnout do objetí. „Jen mě to vyděsilo, to je všechno.“

***

„Luciusi.“

„Můj pane…“

„Doufám, že neseš dobré zprávy. Nepřipustím žádné změny dnešního plánu.“

„Nemusíte mít obavy, můj pane. Ginevra Weasleyová bude přesně za tři hodiny na Malfoy Manor. Stejně jako Potter, jakmile uvidí svou přítelkyni pod cruciatem.“

„Výborně. A důvod návštěvy? Je snad tvůj malý plán u konce?“

„Téměř, můj pane.“

„Ta mudlovská šmejka stále nic netuší?“

„Nemá ponětí.“

„Bavíš mě, Luciusi. Byl to vynikající nápad, zpestřuje mi to týden. Láska, naivní cit. A Draco?“

„Schází mu poslední detail, můj pane. Očekávám, že se se mnou ještě dnes spojí.“

„Skvěle. Harry Potter nemá ani tušení, co na něj čeká. Umučím jeho malou zrzavou přítelkyni přímo před jeho očima, pomalu a bolestivě, tak, že bude škemrat o smrt, ale jediný, kdo bude mít její vysvobození ve svých rukách, bude Potter. Rozhodnutí, ta jsou důležitá, drahý Luciusi. Co myslíš, nechá ji trpět až do konce, nebo jí to ulehčí a vlastní hůlkou ji zabije? Sázím na první možnost. Je moc slabý, moc šlechetný, aby zabil. Ačkoli, po tvém a Dracově životě bude prahnout, až se dozví, jakou courou se pro vás ta mudla stala. A v Dracově případě dokonce dobrovolně. Geniální, Luciusi. Geniální a zábavné.“

„Děkuji, můj pane.“

„Mám poslední otázku. Ukoj mou zvědavost a pověz – Narcissa, už ví o tvém malém tajemství?“

„Ne. Chystám se jí ho předvést zítra večer.“

„Famózní. Vše ostatní je velmi podařená hra, ale toto je mistrným kouskem. Naše vždy hrdá Narcissa, pravá dáma. Řekni, co jí asi proběhne hlavou, až zjistí, že ji už měsíce neobšťastňuje její milenec, nýbrž její manžel?“

***

Hermiona začínala upřímně nesnášet mytí nádobí. Nemohla pochopit, jak dokázali dva lidé udělat za odpoledne tolik nepořádku. Opravdu uvažovala o tom, že se naučí kouzlo, které by to dělalo za ni, přestože se tomu dlouho bránila. Draco pro to měl několik vyhrazených slov, jako například zbytečné, tvrdohlavé, hloupé a absolutně nepochopitelné, ale ona si jednoduše nedovedla představit, že by si pomocí hůlky měla i čistit zuby.

No, teď se to nezdálo jako tak špatný nápad.

Opláchla talíř a vytáhla ruce z vody, aby si protřela spánky.Nebylo ani devět hodin večer, a ona se cítila, jako by proflámovala celou noc. Přemýšlela, že přidá do posilujícího lektvaru víc suklíku, ale chtěla to nejdřív probrat s Dracem. Poslední, co by si přála, bylo, aby se některá z přísad začala bít s něčím z jejího lektvaru. Na druhou stranu už ji alespoň nebolelo v krku, takže doufala, že bylo všechno na správné cestě. Měla na práci lepší věci než vaření léčivých lektvarů.

Jako například knihu obranných kouzel. Podle Draca brak, podle ní jedna z nejzajímavějších knih o kouzlech vůbec. Přirozeně – Draco dával přednost Kletbám nezrušitelným.

Podívala se z okna do ztemnělé zahrady, když se její ruce najednou ocitly přitisknuté k lince. Se srdcem v krku s sebou trhla.

„Klid,“ zasmál se za ní blonďák se slyšitelným úšklebkem ve tváři. Prudce si oddechla.

„Snažíš se mě zabít?“

„Ne,“ odvětil Draco klidně. „Tuhle fázi už jsme přešli, pokud si dobře vzpomínám?“

Lehce přikývla, cítíc, že stisk jeho dlaní povolil. „Chceš něco k jídlu?“ zeptala se zamyšleně. „Z večeře už ni nezbylo, ale jestli máš hlad -“

„Ne,“ přerušil ji pobaveně, zatímco palci třel její zápěstí. „Hlad nemám, ale opravdu je tu něco,“ ucítila jeho hruď na svých zádech, „na co bych měl chuť.“

Křečovitě zavřela oči, než si povzdechla. „Draco, jsem unavená…“

„Vážně?“ zašeptal sotva slyšitelně. Rukama putoval po jejíž pažích, nahoru a dolů, až je úplně opustil a spojil dlaně na jejím břiše, nedávaje jí tak možnost úniku. „Pak si zasloužíš extra péči…“

Bylo nebezpečně příjemné nechat ho přesvědčovat, zvlášť, když to spočívalo v pomalém líbání jejího krku, nechtěla se ale vzdát tak snadno. „Možná spánek?“

„Stoprocentně,“ usmál se proti její pokožce, „až budeš opravdu unavená.“

Plně se do něj zabořila, hlavu nakloněnou a opřenou o jeho rameno. Tohle se skoro vyrovnalo masáži po náročném dnu, a přitom jen přejížděl rty tam a zpátky, nechávaje za sebou mokré cestičky. Nutilo ji to představovat si, jak příjemné mohlo být víc, nechat ho zajít pod látku, poddat se všemu, co mu přišlo na mysl… Ale stále si nebyla jistá, a on to cítil.

„Hermiono,“ vydechl měkce. „Prosím… Řekni ano…“

Nešlo odolat, ne když ji téměř sténavě prosil. Vzdechla na znamení souhlasu a otočila hlavu, aby ho nechala najít její rty. Obrátil si ji k sobě, rukama objímaje útlý pas, a dráždivě jí přejel zuby přes dolní ret. Překvapeně se od něj oddělila, ale on s úsměvem pokračoval po jejích tvářích, přes čelist, znovu ke krku, vybíraje nejcitlivější místo, a pak se zarazil.

„Co je to?“ zamumlal zamračeně, oči upřené na jedno místo na jejím krku. Nechápavě stáhla obočí, než si uvědomila, co tím myslí.

„Ach, to jen ta jizva. Trochu se otevřela, zítra na to najdu nějakou mast,“ pokrčila lehce rameny. Nedivila, že si toho všiml – vypadalo to skoro jako čerstvá spálenina, nic hezkého na pohled. Zároveň ale nic tak důležitého, aby se tím musela zabývat právě teď.

„Dobře,“ odvětil, pohled stále zakaboněný, dokud očima neuhnul a na jeho tváři se neobjevil nebezpečný úsměv. „Takže… Kuchyně nebo ložnice?“

Pobaveně se ušklíbla nad jeho uvažováním, úsměv ji ale rychle přešel, když ji přirazil k lince trochu tvrději, než bylo příjemné. Nebyla zvyklá, že by mu docházela trpělivost, na druhou stranu to ale nebylo až tak nečekané. Dokázal být víc než jen citlivý na linie jejího těla, zvlášť, když se k němu vinula takovým způsobem, že sama cítila, co to s ním dělá. A rozhodně to dokázalo rozproudit krev.

„Považuju to za první možnost,“ oznámil sebejistě a umlčel cokoli, co chtěla říct, dychtivým polibkem.

Uvědomujíc si, že vyčerpání kompletně opadlo, oplácela jeho pozornost víc, než čekal. Hbitě mu přetáhla tričko přes hlavu, zatímco se zabýval rozepínáním jejích kalhot, a nestačila se dost dobře vzpamatovat, než ji nepochopitelně lehce vysadil na kuchyňskou linku. Opřela se hlavou o dřevěnou skříňku a s rukama zapřenýma o jeho ramena se nadzvedla. Jistými dlaněmi jí stáhl kalhoty z boků, nestaraje se, co s nimi bude dál, a vyloudil z ní sten, když zespodu pevně ji chytil za stehno a přitáhl si ji pro další polibek.

Nedokázala si zařadit, kdy se mu podařilo jí vysvléct tričko, ani kdy ona konečně rozepnula knoflík jeho kalhot, jediné, co vnímala, bylo to neuvěřitelné horko mezi nimi, které způsobovalo, že na lince zůstávaly vlhké otisky prstů. Měla problém stále vnímat okolí a díky tomu se dvakrát praštila o hranu skříňky, před kterou seděla, ale ta tupá bolest nebyla ani z poloviny tak silná jako vzrušení, které jí proudilo tělem. Milovala ty pevné kontury svalů pod svýma rukama, kontury, které se hýbaly a měnily jen proto, aby dostaly a cítily víc z ní. A zbožňovala vůni jeho kůže. Byla si naprosto jistá, že neměl ponětí, jak moc na ni působil, jak omámená si připadala a jak moc chtěla víc. Přestože to poslední mohl dost dobře cítit skrz jemnou látku jejích kalhotek.

„Čas svléct zbytek, co říkáš?“ mrkl na ni, prstem shazuje ramínko podprsenky. Zajela prstem pod jeho vlastní prádlo na znamení souhlasu, když si na něco zásadního vzpomněla.

„Máš u sebe hůlku?“ vyhrkla s pocitem nezodpovědnosti. Draco si frustrovaně povzdechl.

„Ne. K čertu. Dobře,“ zamumlal těžce, když na moment přitiskla rty pod jeho čelist. „Počkej tady.“

Seděla netrpělivě na lince, sledujíc hromadu oblečení pod svýma nohama, než se blonďák vrátil s hůlkou v ruce.

„Doufám, že nemáš další připomínky,“ zašeptal jí těsně u ucha, jednou rukou rozepínaje háčky na jejích zádech, druhou v hustých vlasech, „protože teď si tě vezmu a nebudu se ovládat.“

Po zádech jí přejel mráz, přesně doprovázený pohybem jeho ruky, kterou jí přejel po páteři. Instinktivně se prohnula, tisknouc se tak holým hrudníkem k jeho hrudi a rukou zavadila o řadu za sebe naskládaných talířů. Kuchyní se rozlehlo hlasité tříštění střepů.

„Hezké,“ ušklíbl se Draco, posouvaje ji za boky dál od ostrého porcelánu. Omluvně se usmála a využila chvilky rozptýlení, aby použila ochranné kouzlo, zatímco je Draco oba zbavil posledního prádla.

„Jsi moc vysoko,“ zamračil se nesouhlasně na její polohu. Vážně doufala, že si dělal legraci, protože vyjít schody do ložnice by ji zcela jistě přivedlo na okraj šílenství, ale z jeho podrážděného a neuspokojeného výrazu jí bylo jasné, že nedělal. Frustrovaně vydechla, přemítajíc, jak je možné, že jim stále něco bránilo v cestě, a pak ucítila, jak ji Draco bere do náruče, aby udělal tři kroky přes ostré střepy a tvrdě ji posadil na okraj stolu. A bez dalších okolků do ní vniknul.

Nejasně uslyšela jeho sten pod vlastním vzdechem, držíc se ho napjatě za ramena, aby zůstala naproti němu ve vzpřímené poleze. Věděla, že má ke konci dál než on, a bylo nad slunce jasné, že Draco nemá šanci tak dlouho vydržet, to ale na jejích pocitech moc nezměnilo. Sex byl tak dobrý, jak dobře se prováděl, a Merline, Draco věděl, jak ho provést. Stačil jen způsob, jakým si ji přitahoval za boky, dělaje celou věc mnohem tvrdší, než si za poslední dny pamatovala. Skoro bolestnou na hraně stolu, ale vzhledem k blonďákově horoucí mokré pokožce, mělkému dýchání, obratnému jazyku vůči jejímu a hlavně pohybům, pořád v první řadě rozpálenou.

Když pak o několik minut později ucítila rozlévající se teplo v podbřišku a uvědomila si, že se jí Draco umlouvá, v záplavě emocí jí došlo, koho u sebe vlastně má. Přítele. Dokonalého milence, jenž ji tři minuty po dech beroucím sexu na kuchyňském stole vezme do náruče a odnese do postele. Člověka, který přišel o všechno, na čem mu kdy záleželo, a stejně byl nějakým záhadným způsobem pořád schopný dávat.

V polospánku, s hlavou zabořenou do měkkého polštáře a zamlženým pohledem na blonďákovu siluetu, si pak byla absolutně jistá.

„Taky tě miluju, Draco.“

Čím si ovšem jistá nebyla, ačkoli na to do rána zapomněla, byl jeho zvláštní spokojený úsměv a cinknutí stříbrného řetízku v jeho ruce o zrcátko.