Už od rána slabě mrholilo. Obvykle by to na Hermionu nijak nepůsobilo, prostě by seděla doma u krbu a četla si nebo našla jiný způsob, jak využít čas. Ráno šestnáctého ledna ale nebylo úplně obvyklé, jelikož její nálada klesla hluboko pod teplotou, která panovala venku, a tak ji drobné kapičky deště zcela nelogicky doháněly k šílenství.

S rukama sevřenýma v pěst procházela zahradou k bahnitému vyšlapanému kruhu. Pochybovala, že bude schopná se soustředit na přemisťování, se kterým se i v té nejlepší náladě nedokázala pohnout kupředu, když ji dnes dokázalo vytočit i obyčejné mrholení. Na to potřebovala mnohem větší soustředění a vnitřní klid. Jít ven a alespoň to zkoušet byl ale jediný způsob, jak vztekem nezešílet.

Nebo nezabít Malfoye.

Nedokázala přijít na to, čím vlastně jejich hádka toho rána dostala takový spád, zato si moc dobře pamatovala, čím byla zakončená.

„Asi sis toho ve své zahleděnosti nevšimla, ale nikdo tě nenutí tady být, Grangerová.“

Načež se vztekle sebrala z jeho pokoje, práskla za sebou dveřmi, popadla kabát a vyšla do chladného dopoledne.

Nikdo tě nenutí tady být, Grangerová.To nebylo zrovna něco, co by čekala od člověka, který tvrdil, že ji miluje. A už vůbec to nebyla vyspělá reakce na diskuzi, kterou vedli. Protože ona se nehádala, ona diskutovala. Možná se zvýšeným hlasem, živými gesty a na konci letícím polštářem, který po něm mrštila, ale stále to byla diskuze, jež měla mít hlavu a patu. Něco, co Draco kvůli jeho pýše a tvrdohlavosti zřejmě odmítal vidět.

„Harry je můj přítel! Nikdy by nic neprozradil,“ zastávala se ho jistě. Draco se podrážděně mračil.

„To neznamená, že jsme mu museli říkat všechno!
Viděl tě, ujistil se, že jsi živá a zdravá, co víc by ještě chtěl?“

„Mluvit se mnou?“ pozvedla obočí. „Dozvědět se, co se stalo a jak jsem se dostala na ostrov ve Francii?“

„Nepodstatné informace,“ odbyl ji. „Je ve středu Řádu, do pekla, nebude o tom mlčet!
Zvlášť, když je tak proklatě nebelvírsky čestný. Našel smrtijeda.“

„Ví, cos pro mě udělal a ví, že mi na tom záleží.“

„To je opravdová záruka mlčení, Grangerová,“ ušklíbl se ironicky. „Měli jsme si ho zavázat neporušitelným slibem.“

„Copak to nechápeš?“ rozhodila rukama. „Má mě rád, neudělal by něco, co by mi mohlo ublížit!“

„Jsi tak naivní, Grangerová! Mohl se změnit, mohl to klidně všechno jenom hrát, aby se sem pak vrátil s celým Řádem a oba nás vsadil do nejtmavší kobky jejich Světlé strany!“

Naštvaně po něm hodila polštář. „Je to Harry Potter, můj nejlepší přítel, o kom říkáš, že by mě bez mrknutí oka nechal mučit!“

„Jo,“ přitakal, chladný výraz ve tváři, „a ty jsi Hermiona Grangerová, jeho „nejlepší kamarádka“, a řekl by snad o tobě, že budeš skoro spát s Dracem Malfoyem?“

Ublíženě se na okamžik pozastavila nad tím zdůrazněným slovem. „To není fér.“

„Život není fér, Grangerová,“ opravil ji chladně, „prober se laskavě!“

Chvíli mlčela. „Díky, Malfoyi,“poznamenala sarkasticky. „Jednou za těch pár podělaných měsíců se mi stala dobrá věc, když mě našel Harry, a ty mi to musíš zkazit.“

Opřel na ni neproniknutelný pohled a ledově odpověděl. „Asi sis toho ve své zahleděnosti nevšimla, ale nikdo tě nenutí tady být, Grangerová.“

A tak teď stála venku, nechávajíc svoje vlasy vlhnout, upřeně hleděla do blátivého kolečka, a namísto snahy o soustředění rozebírala jejich rozhovor pořád dokola.

Věděla, že na začátku té hádky měla svůj podíl. Večer už byla moc unavená na řešení čehokoli, ráno ji ale stále trápila vzpomínka na Dracovu snahu naštvat Harryho co nejvíc. Byla si jistá, že kdyby u nich měl Harry zůstat déle, vynaložil by Draco veškeré úsilí, aby je prozradil a vytočil tak Harryho k nepříčetnosti. Samotný fakt, že se ji snažit rozrušit, když s Harrym v kuchyni mluvili, se jí vůbec nezamlouval. Hlavně proto, že se mu to obdivuhodně dařilo. Proto to nehodlala nechat jen tak, a při prvním ranním polibku ucukla se slovy, že není Harry nablízku, takže nechápe, proč se Draco zajímá. Ta věta samotná hádku nezačala, rozhodně ale od brzkých hodin zhoršila náladu.

Nechtěla k němu být nespravedlivá, ani si nechtěla ventilovat vztek víc, než bylo vhodné. Vlastně jen hledala odpověď, snažila se přijít na to, proč se tak choval. Draco ale nespolupracoval podle jejích představ a očividně měl k návštěvě jejího přítele ještě víc výhrad než ona. A při poznámce o nepovedeném pokusu sexu ji zasáhl víc, než si byla ochotná přiznat, takže odpověděla na stejné úrovni, přestože to zdaleka necítila tak krutě, jak chtěla, aby to vyznělo.

Vzdálené šumění moře ji uklidňovalo, když se zavřenýma očima stála před kruhem a v mysli jí napůl pulzovala jeho slova a napůl obraz známého místa přímo před ní. Chvílemi vztek ustupoval, jak dýchala čerstvý vzduch, po pár minutách se ale znovu vracel a připomínal jí jeho chladnou uzavřenost, za níž se ještě stále někdy schovával. Potřebovala moment sama se sebou, urovnat si myšlenky, vychladnout, uklidnit se, přemístit se…

Stále nic.

Přestože to zkoušela každý den.

Vztek se okamžitě vrátil a přinesl s sebou i beznaděj. Přečetla už všechno, každou knížku, každou příručku, dělala vše na sto deset procent, ostatně jako vždy, když šlo o učení, a pořád ani jeden jediný hloupý centimetr kupředu. Někdy si začínala myslet, že to nemá cenu, ale dnes ne. Dnes tu byl hněv hluboko v ní a ten jí dodával sílu zkoušet to znova, aby dokázala, že něco zvládne bez toho blonďatého ledového princátka. Orientace, Odhodlání, Opatrnost, Orientace, Odhodlání, Opatrnost, Orientace, Odhodlání
–

Něco tlumeně bouchlo a ona se s leknutím ocitla v kruhu.

Nevěřícně zírala na zbytky trávy u jejích nohou, jako by neměla jejich přesnou podobu i polohu uloženou v hlavě bez jediné chybičky, ale viděla je poprvé. Byla to jen vteřina, nepatrná chvilička, kterou dovolila překvapení, aby ji paralyzovalo, než se neohlédla a nezačala hledat původce toho zvuku. Zahrada se ale zdála být naprosto tichá, v okně koupelny, z něhož jediného na ni mohlo být vidět, nikdo nebyl, a ani když obešla celý dům a vrátila se na původní místo, nikoho ani nic neviděla. Nejspíš spadla nějaká suchá větev stromu, jako už tolikrát. A právě v této chvíli jí děkovala jako nikomu jinému.

Protože to díky ní konečně dokázala.

***

„Profesore Brumbále,“ uklonil se mírně starý kouzelník s téměř holou hlavou a s klidným výrazem čekal na pozvání do jeho pracovny. V Brumbálově tváři se objevilo překvapení.

„Stanislave!“ usmál se profesor vlídně. „Pojď dál. Co tě sem přivádí?“

Muž vstoupil do kruhové místnosti a následoval Brumbála k jeho stolu. Posadil se na polstrovanou židli, obhlížel obrazy na stěnách, které na oplátku zíraly na něj, a se zvláštním zalíbením pozoroval fénixe, jak si čistí pestře zbarvené peří.

„Líbí se ti Fawkes?“ odbočil Brumbál od své původní otázky, jako by na ni úplně zapomněl, a radostně se na muže usmál. „Právě má nejlepší týdny, ale za tři měsíce z něj už zase bude ptáče. Přišel jsi kvůli němu?“

„Ne,“ zakroutil Volonski hlavou. „Ačkoli,“ rozmyslel se nad Brumbálovým vřelým přístupem, rozhodnut získat jako vždy co nejvíc, „pokud by mu čirou náhodou nějaké pero vypadlo, byl bych nesmírně vděčný za odprodej. Připravuji speciální hojicí lektvar a pero fénixe by jeho účinky minimálně zdvojnásobilo. Nesmírná škoda, že slzy jsou tak vzácné – účinek takového lektvaru by byl novým objevem na poli lektvarového umění!“

„V tom máš jistě pravdu,“ věnoval mu Brumbál další úsměv. „Budu na tebe s těmi pery pamatovat, Stanislave, ne na odprodej, nýbrž jako dar. Ale proč jsi tedy přišel, jestliže nešlo o Fawkese?“

Volonski rychle usměrnil svou radost a nasadil vážný pohled. „Slyšel jsem, že má Řád problém s únikem informací.“

Brumbálovou tváři projel stín starostí. „Ano, to je bohužel pravda. Jak ses o tom dozvěděl?“

„Jen náhodou,“ mávl Volonski lehce zvrásněnou rukou. „Mezi lidmi už to není taková novinka. V souvislosti s tím jsem si ovšem vzpomněl na nedávnou návštěvu vašeho profesora lektvarů. Žádal po mě jistou radu a na můj dotaz ohledně jednoho lektvaru odpověděl… velice neobvykle.“

„Má to souvislost?“ zeptal se Brumbál klidně, nabízeje Volonskimu podivné pohyblivé bonbónky na dvou nožkách. Prodavač slušně zakroutil hlavou.

„Věřím, že ano. Jeho odpověď se vymykala všemu, co jsem od něj očekával.“

Brumbál se znovu opřel do křesla a vyrovnaně se usmál. „Jsem si jistý, že žádná z těch informací neunikla od Severuse. Mám v něj plnou důvěru.

Volonski si poposedl dopředu, vychytrale se usmál a upřel na Brumbála vodově modré oči. „Já ovšem nemluvím o Severusi Snapeovi.“

***

Přestože se jí už v následujících dvou hodinách procházky po zahradě nepovedlo přemístit ani jednou, radost z prvního podařeného pokusu se jí držela celou dobu. Co na tom, že by bez té větve pořád stále před kruhem? Jednou už se to podařilo, takže byla jen otázka času, kdy bude schopná přemisťování zcela ovládat. Zvládla to, to bylo to hlavní. Zvládla to sama.

Což byla ovšem část, která jí nakonec nepřinesla ani polovinu očekávané radosti.

Sama. Chtěla si dokázat, že může mít také svoje tajemství. Že může něco opravdu těžkého dokázat ze svých sil. Jenomže teď, když se to stalo… Byly tu jen výčitky svědomí. Kvůli tomu, že mu lhala a že se chovala dětinsky, místo aby si s ním vážně promluvila. A kvůli jejich hádce.

Těch sto dvacet minut na chladném zimním vzduchu naplněných dobrým pocitem úspěchu zahnalo všechen vztek a tvrdohlavost. Neměla s tím ráno začínat, a přes všechno, co jí řekl – ani ona nebyla svatá. Nechtěla, aby kolem sebe tři dny chodili s uraženými výrazy a pak to přešli mlčením. Nemohli si dovolit žádné zdi. Byla odhodlaná se mu raději omluvit, i kdyby to on neudělal.

A proto když vcházela do domu, věšíc si kabát na háček u dveří, a neviděla ho ani napravo u krbu, ani nalevo k kuchyni, zamířila rovnou nahoru do jeho pokoje.

Třikrát lehce zaklepala, odpověď se ale neozývala. Přemýšlela, jestli by opravdu mohl tak moc naštvaný, že by jí ani neotevřel, a při té představě se jí žaludek opět stáhl podrážděností. Ona byla ta, kdo dělal usmiřující krok. Zaklepala ještě jednou a bez čekání vstoupila do místnosti.

Prázdné místnosti.

Zmateně se rozhlédla kolem. Mohl být v pracovně, neslyšela ale ani škrábání brku, když šla okolo. Do manželské ložnice ani jeden z nich nechodil, takže poslední možností bylo, že odešel ven stejně jako ona. Nebo v jeho případě spíše přemístil se pryč. Třeba do Paříže. Londýna. Prostě daleko od ní.

Zklamaně zavřela dveře a došla ke svému pokoji. Možná bylo prostě nejlepší nechat to být a zaspat to. Třeba až do zítřka. Byla svým způsobem naivní, když si myslela, že může pochopit Draca Malfoye.

S očima do země otevřela dveře, zabouchla je za sebou a zamířila k posteli.

Než si všimla, že je obsazená.

Zastavila se a překvapeně zamrkala na blonďáka, sedícího s nohama pod sebou vedle jejího polštáře. Nemyslela si, že po takové době, co spolu bydleli, po tom všem, co se mezi nimi už stalo, v ní jen pohled na něj dokáže vyvolat takovou vlnou nevybouřených emocí. Lítost nad hádkou. Vztek kvůli tomu, co jí řekl. Potřeba porozumět jeho chování. Nepochopitelnou radost, že nikam neodešel.

„Je tam zima?“ ozval se najednou. Nechápavě stála na místě, snaží se přijít na to, jestli právě vážně vyslovil naprosto nesouvisející větu, dokud sám nezvedl oči a nespojil s ní pohled. Zatřepala hlavou a uvědomila si, že zapomněla dýchat.

„Ne,“ odpověděla zaraženě. „Je chladno, ale ne jako musí být v Británii.“

Na okamžik uhnul pohledem, zíraje na kapky deště, narážející na okenní tabulky. Vypadal jinak než ráno, dokonce jinak, než očekávala. Myslela si, že bude chladný. Jeho typická reakce, jíž příležitostně zakrýval vztek. Ale byl prostě jen tichý. Neučesaný, převléknutý do obyčejného šedého trička a vydřených džínů a mlčící. Chvíli.

„Chtěla by ses vrátit.“

Jednoduchá, prostě a bez emocí vyslovená věta. Která pro ni neměla pochopitelný význam. A tak stála, upírala svůj pohled k blonďákovi, jenž jí ho neopětoval, a přemýšlela nad tím, proč poslední minutu mluvil z cesty.

Než se jí zmocnil hněv nad pochopením, že tohle možná byla jeho cesta. Sdělená tak bez zájmu a citu, že měla chuť s ním pořádně zatřepat, aby zjistila, jestli je vůbec naživu.

„Takhle to je?“ vydechla rozhořčeně, hlas se jí ale zlomil. „Myslíš to naprosto vážně, říct mi to takhle? Tak zbaběle?“

Viděla v jeho tváři záblesk nepochopení, okamžitě ale zmizel pod přívalem uražené pýchy. Cítila se jako pitomec, absolutní idiot. Přišla se usmířit, omluvit, a on jen hezčí cestou zopakoval svoje předchozí slova. S odstupem jeho vlastním.

Nevěděla, jestli má dřív křičet nebo brečet.

„O čem to mluvíš?“ pronesl blonďák uraženě. Zatnula pěsti.

„Měj ke mně aspoň tolik respektu, abys mě neponižoval,“ zaskřípala mezi zuby. „Tolik řečí o důvěře a upřímnosti a teď se schováváš za to, že bych já něco chtěla? Že je to moje přání, vrátit se do Anglie, odejít odtud?“ Připadala si jako husa. „Zmijozel nade všechno, že? Radši to svedeš na mě, než abys sebral odvahu a do očí mi řekl, že už mě tady nechceš!“

Bylo to tak pohodlné, tak malfoyovské, že nemohla pochopit, proč jí to nedošlo hned. “Nikdo tě nenutí tady být, Grangerová“. A “Chtěla by ses vrátit“. Jednoduché. Elegantní. Zaobalit vlastní přání tak, aby bylo jako její, aby to v žádném případě nevyznělo jako pravda – že s příchodem Pottera uviděl příležitost, jak se jí bez výčitek zbavit. Vztekle se otočila na patě, hodlajíc odejít, Draco se ale rychle vyšvihl na nohy a zabouchl jí dveře před nosem.

„Myslíš to vážně?“ ujišťoval se podrážděně a zpříma jí hleděl do očí. Neodpověděla. „Řekneš mi, že byly poslední měsíce strávené se mnou zasraně příšerné a já tě vyhazuju?“

Se zdvihnutou bradou a zatnutými zuby mu pohled opětovala, stojíc od něho sotva metr s ohromnou potřebou do něj praštit. „Nemyslela jsem to tak, ale když už vím, jak těžké pro tebe bylo mě tady přetrpět, zvlášť když jsem s tebou jen skoro spala, možn-“

„Chceš tady být?“ přerušil ji rázně, nedbaje na to, že ještě zdaleka neskončila. Udělal krok blíž, chytil ji za paže tak pevně, až to téměř bolelo, a zopakoval otázku. „Chceš tady být? Protože já to nevím, nemůžu to sakra vědět, dokud mi to neřekneš, a tohle všechno, tyhle stupidní hádky a urážky a Potter, mi jenom našeptává, že se ve skrytu duše chceš do Británie vrátit!“

Ten hněv, jímž byly zcela ovládané šedé oči před ní, prudký a neskrývaný, byl tím, co zmrazilo proud jejího vlastního podráždění. Cítila, jak se jí jeho prsty zarývají do kůže a jemně se chvějí, jako by měl chuť ji rozdrtit na prach, ale něco mu v tom bránilo, viděla ty ztuhnuté kontury obličeje a najednou sama slyšela, jak hloupě a hystericky její obvinění zněla. Sklopila oči.

„Samozřejmě, že tady chci zůstat.“ Nic jiného si ani nedovedla představit. Patřila sem, patřila k němu, ale někdy byly chvíle, kdy si nebyla jistá, jestli to on vnímá stejně. „Přišla jsem se omluvit.“

Jeho stisk trochu povolil, tvář ale zůstala stejně napjatá. „To já taky, ale pokud si dobře pamatuju, nenazval jsem tě hned ve druhé větě zbabělcem.“

Nevěděla, co na to říct. Měl pravdu. A měl by ji, i kdyby toho řekl mnohem víc, ale neřekl, a to přimělo cítit se ještě hůř. Byla vyčerpaná, ačkoli nevěděla z čeho, a přesto v noci nemohla spát. Ta únava se kumulovala a jednou musela vyjít na povrch, ale přála si, aby to bylo jinak než nesmyslným zaútočením na Draca.

Kapky tiše bubnovaly na sklo, zatímco zarytě mlčela, a všechno se jí najednou zdálo tak malicherné, že nemohla zadržet lehounký úsměv. Ostatní mohli právě umírat a oni se hádali o tom, kdo z nich vlastně chce, aby odešla. Typické.

Blonďák se zamračil nad cukáním jejích koutků, ruce stále na jejích pažích, v očích slábnoucí plamínek vzteku, a pak se ve vteřině uvolnil a nechápavě kroutil hlavou. „Jsi blázen, Grangerová, víš to?“

Úsměv se rozšířil, když lehce přikývla. Draco si bezmocně povzdechl. „Proč jsi pořád tak nejistá? Co víc mám udělat, abys nepochybovala, že to myslím vážně?“

„Nic,“ odpověděla měkce. Pár sekund se na ni jen díval, obyčejně, možná trochu zamyšleně.

A pak ji švihem zvedl do náruče.

„Co to děláš?“ zasmála se zvonivě, držíc ho pevně kolem krku, aby nespadla. Blonďák s úsměvem zamířil ke dveřím, přikrčil se, aby mohl rukou, podpírající její kolena, zmáčknout kliku, a klidně vyšel na chodbu.

„Naše pokoje mají očividně špatnou auru,“ ušklíbl se lehce, její kučery na svém krku. „Ale věděl bych o jednom, který je jako stvořený pro usmiřování.“

Ztuhla, když jí došlo, který myslí, a jak v souvislosti se slovem usmiřování takový pokoj s manželskou postelí působí, malý náznak nejistoty a nepohodlí v jejím žaludku. Pak ale uviděla jeho pobavený výraz a všechna nervozita rázem opadla.

Jak řekla. Nemusel už dělat nic víc, aby mu věřila.

Bez větší námahy otevřel dveře, aniž by se mu v náručí třeba jen pohnula, a vešel do místnosti. Chodila tam uklízet, takže dobře znala ty hnědozlaté tapety a tmavý nenápadný nábytek, čeho si ovšem nikdy pořádně nevšimla, byla postel. Neskutečně pohodlná postel. Lehce ji na ni položil, zavíraje za sebou nohou dveře, shrnul přikrývky na zem a klekl si vedle ní.

„Nechápu, proč mě nenapadlo sem chodit dřív,“ zašeptal jí těsně u ucha, rukou pomalu přejížděl po jejím pasu a vysílal tak jemné impulzy do jejího těla. „Ta postel je úžasná. Odedneška mě hledej jenom tady.“

„To nebude potřeba,“ odpověděla s úsměvem a opřela svoje kolena o Dracovy. „Z téhle matrace mě nedostaneš ani párem volů.“

Nechápavě se zamračil nad přirovnáním, které bylo zřejmě příliš mudlovské na to, aby ho znal, okamžitě na něj ale zapomněl, když se pod jeho rukou zavrtěla. Cítila se zvláštně, když klouzal očima po jejím těle nahoru a dolů, dotýkaje se jí tak letmo, jak to jen šlo. Jako drahá panenka. Dělalo ji to daleko výjimečnější, než si připadala.

„Vážně byly ty čtyři měsíce tak hrozné?“ ozval se znenadání vážně, plynulý pohyb své ruky ale nezastavil. Pomalu si sedla, aby byla v úrovni jeho očí, nohy stále opřené o jeho.

„Ano,“ odpověděla pravdivě. Blonďákova tvář začínala znovu tvrdnout, ruce se zastavily a hodlaly se odtáhnout, Hermiona je ale nenechala. „Byly strašné, byly to dokonce nejhorší měsíce v mém životě.“ Trochu násilně propletla svoje prsty s jeho, pokračujíc v monologu. „Nikdy jsem se necítila tak hrozně, nikdy si nepřipadala jako špinavá nicka… Nejde to popsat. Ale víš co?“ zvedla pohled z postele a donutila ho podívat se jí do očí. „Teď jsem tady, taková, jaká jsem byla předtím. Ne, lepší, silnější. A je to jenom tvoje zásluha. Protože nebýt tebe,“ položila mu druhou dlaň na hruď, usmívajíc se nad jeho upokojeným výrazem, „nebýt tebe, nevydržela bych to. Zbláznila bych se, Draco, se všemi těmi myšlenkami a vzpomínkami a hnusem a samotou, zešílela bych. Vím to.“

Bylo to pro ni jednodušší než kdy jindy, vysvětlit mu to, protože tentokrát už se sama v sobě vyznala. Věděla, že nebyla silná, že nebyla zdaleka tak odvážná jako malá holka. Ta Hermiona zemřela s lidskou ctí, kterou jí Lucius sebral. Na druhou stranu už ale nebyla ani ta slabá a bolestivě prázdná loutka na pár použití. A za to nevděčila sobě.

„Podceňuješ se,“ podíval se na ni se zvláštním úsměvem a stiskl jí ruku. „Jsem si jistý, že zvládneš cokoli.“

„Draco Malfoy – optimista,“ pozvedla pobaveně obočí a nadzvedla se na loktech. „To tady ještě nebylo.“

Na tváři se objevil typický úšklebek, znala ho už ale dost dobře, aby poznala, že se oči smějí. „Nějak se tvá společnost projevovat musí,“ pokrčil rameny a uvolnil svoje prsty z jejího sevření, aby se mohly věnovat své předchozí činnosti.

Byla to jedna z těch chvílí, kdy nepotřebovali mluvit. Leželi vedle sebe, opření jeden o druhého, Draco nadzvednutý na loktech, aby se na ni mohl dívat, a jedinou kulisou byl déšť a tlumené zadrhávání nehtů o záhyby jejích kalhot, když prsty přejížděly po jemném vroubkování. Nestávalo se často, aby byla tak klidná, aby se cítila naprosto bezpečně. Přičítala to Harryho návštěvě v kombinaci s nynějším usmiřováním.

Milovala usmiřování.

Bylo v něm něco jiného, něco upřímnějšího a láskyplnějšího, a přitom stále náruživějšího, protože pozůstatky vzteku ještě někde hluboko pod kůží zůstávaly. A poprvé za ty týdny s Dracem jí došlo, že by jí tohle nikdo jiný nemohl dát.¨

Draco Malfoy. Ironie, stále ta samá ironie.

Když se na něho zadívala, na ty platinové lesknoucí se pramínky vlasů, už dávno ne jen chlapecké rysy obličeje, oči, které neprozrazovaly moc, ale rozhodně víc, než za celé ty roky, když vnímala pod vlastními bříšky prstů jemné stoupání a klesání svalů a pozorovala jeho přirozené a dokonalé chování k jejímu vlastnímu tělu, uvědomila si, že je Draco mnohem víc, než v co kdy mohla doufat. A pocítila důvěru. Protože tady byl, přes to všechno, co dělala a jak hloupě se chovala, přesto, že ho odmítala a odstrkovala, že téměř utekla a nyní všechno málem svedla na něj, byl tady.

Zvedla se a políbila ho.

K jejímu překvapení zareagoval okamžitě, jako by čekal, až udělá ona ten první krok. Jednou rukou ji vzal za pas a přitiskl těsně k sobě, zatímco druhou stále cestoval od pánevní kosti ke kolenu, střídavě rozpínaje a zase zmenšuje dlaň. Dostávala husí kůži z toho, že byl vždycky o krok napřed a udělal, co chtěla, ještě než to sama zjistila. Ovinula paže kolem jeho krku, nechávajíc ho prohloubit polibek, a podvědomě vjela prsty do sametových blonďatých vlasů.

A nevymotala je, ani když se od ní odtáhl a s vyrovnanou lítostí promluvil. „Omlouvám se.“

Zamračila se. „Za co?“

„Za moje chování, když tu byl Potter,“ odpověděl zdvořile. Chvíli ji pozoroval, očima mapoval její obličej, prstem přejížděl po jejích lících, výraz neproniknutelný. A pak najednou zmizel, nahrazený vlnou smutku, lítosti a křehké bolesti, vlnou, jakou u něj nikdy neviděla.

Sevřela se jí z toho hruď.

„Víš, proč jsem to všechno dělal?“ zašeptal, obě ruce na jejím pasu, pevné, svírající, přitahující ji blíž, ačkoli už to víc nešlo. „Víš, proč jsem mu chtěl ukázat, co mezi námi je?“ odmlčel se na moment, rty sotva deset centimetrů od jejích. „Protože jsem tušil, že tě bude chtít odvést. A protože jsem se bál, že pokud mu neukážu, kam teď patříš, ke komu patříš, pokud to neukážu tobě… Odejdeš. A to pomyšlení mě trhalo na kousky.“

Dívala se mu do očí, průzračných, jasných, upřímných, a zaplavila ji něha. „Nemohla bych odejít. Myslela jsem, že to víš.“

Lehounce se usmál. „Věřil jsem v to. Dokud jsem neuviděl to objetí s Potterem, a tvůj výraz, tak šťastný…“ uhnul pohledem, obočí stáhnuté v zmatku. „Nechápej to špatně, byl jsem rád, že tě vidím spokojenou… Ale že byl po tom všem, co jsem dělal, tím jediným možným způsobem Potter…“

„Tak to není,“ přerušila ho naléhavě, nutíc ho dívat se znovu na ni. Draco zakroutil hlavou.

„Za celé měsíce se mnou jsem tě ani jednou neviděl tak šťastnou.“

Nesouhlasně vydechla a stáhla ruce na jeho paže. „Nebyla jsem ve stavu, kdy bych mohla cítit radost, Draco. Alespoň ne takovou, jakou bys chtěl vidět. Ale teď už jsem, díky tobě, a proto tady zůstávám.“

Nerozuměla způsobu, jakým na ni díval, dokud nepromluvil. „Protože jsi mi vděčná. Protože máš pocit, že mi to dlužíš.“

Okamžitě ho silně stiskla, instinktivně, jako by měla strach, že jí uteče, pokud to neudělá. „Ne,“ odpověděla rozhodně. Věděla, co by měla říct, co chtěla říct, ale nešlo to. Nedokázala přimět hlas k tomu, aby řekl ty tři slova. Ale nic to neměnilo na tom, co cítila, právě teď, právě tady, právě s ním. „Ne,“ zopakovala. „Protože chci být s tebou, je to málo?“

Tlumeně se zasmál, pohyby znovu plynulé, nabyté rovnováhy. Zastrčil jí pramínek neposlušných vlasů za ucho, než přitiskl rty k jejímu krku, lehce, jako pírko. „Jistěže ne.“

S plynulými pohyby, kterými přecházel ke klíční kosti a zpátky k čelisti, ruce všude a přitom ne dostatečně, věděla, že je jeho nejistota pryč. Ale to, že vůbec byla, existovala, ho dělala mnohem bližším.

Mnohem. Ale ne dostatečně.

A to rozhodnutí přišlo přirozeně, pokojně a přitom jistě. Neochvějně.

Protože na ničem, co se kdy stalo, už nezáleželo. Nemělo význam, že je ona mudlovská šmejdka a on čistokrevný princ, nebo naopak to, že on stával na špatné straně, proti ní a všem jejím přátelům, mučil nevinné, mučil i ji.

Dokonce ani vzpomínky na jeho otce už ji nedokázaly vyplašit. Nedokázaly jí ublížit.

Teď už ne.

Jistýma rukama našla lem jeho trička, jemnou bavlnu ve špičkách prstů, a plynulým pohybem ji vyhrnula tak vysoko, jak to jen šlo. Oddělil svoje rty od její pokožky, zkoumaje vyrovnaný výraz v její tváři, nepromluvil a přetáhl si tričko přes hlavu. A pak její, odhazuje je obě vedle postele.

„Vidět tě takhle,“ zaševelil s jiskrou v očích, dlaň na jejím boku, posouvajíc se výš, „nutí mě to přemýšlet, co by asi řekl Potter…“

„Nic,“ zasmála se, ruce spočívající na jeho zádech. „Rovnou by tě zabil.“

Tváří mu přeběhl pobavený úšklebek, než se rty otřel o její, pomalu, lenivě. „Umím bojovat za to, co chci.“

Tělem jí projel čerstvý nával žádostivosti. Nedovolila mu znovu se oddálit, a už jen její majetnická reakce ho přiměla pokračovat, hladit, rozpalovat. Přiměla ho pokoušet, letmými doteky zjišťovat, jestli se nespálí, když zkusí jít dál.

Rozepnul knoflík jejích kalhot, váhavě, s otázkou vypsanou ve tváři. Ta nejistota ji utvrzovala, byla jako katalyzátor, rozptýlený v zlatohnědém prostředí, umocňovala, zvyšovala tep.

Usmála se. „Tak bojuj.“

Dvojí tlak zapůsobil na její tělo, jeden na rty, jazyk přijímaje pozvání, druhý na hruď. S jemným dotekem kůže na kůži dopadla na polštář, neoddělujíc jejich rty ani na vteřinu, a nadzvedla se, umožňujíc dlouhým prstům stáhnout kalhoty a odsunout je na zem. Cítila, jak z Draca sálá teplo, předával jí ho každým dotykem ruky na jejím stehnu, každým polibkem od rtů po břicho, ale bylo to málo, šíleně málo v porovnání s tím, co mohla, a co chtěla mít. Věděla, že se Draco bojí, aby to nedopadlo jako předtím, že zvažuje každý krůček, ovládá se. Bolestně. A přitom si užívá každý milimetr odhalené kůže, kterou mu propůjčí, nastaví k líbání. Znova se objevila vina, maličký uzlíček nevítané emoce nad tím, že ho tolikrát bez dokončení dráždila, uvězněný pod tíhou momentální donebevolající touhy, ale zmizla, protože tentokrát to bylo jiné. Tentokrát si byla absolutně jistá.

S chvějícíma se rukama na jeho zádech se posunula výš, vpadlá do měkkého polštáře, poskytujíc tak blonďákovi mnohem pohodlnější polohu nad jejím tělem. Hrál si s ní, chvíli jen pozoroval, přejížděl očima křivky před ním, chvíli doprovázel oči rukama, chvíli rty, které vytvářely vlhké cestičky na její kůži. Nemohla ovládat svoje reakce, ten pocit jemnosti, bezvýhradné něhy, to málo, které způsobovalo tak nečekaně moc, až musela zarývat nehty do jeho kůže, aby ventilovala, bylo to moc, příliš moc na to být potichu. A on se jen spokojeně smál, pokračoval, překračoval stíny překvapení. Jazykem vytvářel značku na jejím krku, silně, ale ne surově, připojil červený flíček skrývající tolik dalších barev ke sbírce fialových modřin, nedávno objevených na jejích nohou, aniž by si vybavovala jejich původ, políbil, zatlačil, znova políbil. A pak strnul, na moment, když si uvědomil, že jsou jeho kalhoty rozepnuté, že ho jich čarodějnice pod ním právě obratně zbavuje, sebejistě, s klidnou myšlenkou, ale neklidnými prsty, vzdychajíc nad nepoddajnou tvrdou látkou, která šla z její pozice tak těžko stáhnout dolů. Chytil ji za ruce, aby jim zabránil v dalším pohybu, ve tváři upozornění.

„Rozmysli si, co děláš,“ zašeptal jemně, palcem hladil její dlaň. „Nevím, jestli budu mít sílu z téhle cesty znovu sejít, pokud budeš pokračovat.“

Usmála se, hledíc do těch šedých, obavami, nejistotou a přitom obrovskou potřebou zastíněných očí. Propletla svoje prsty s jeho, neúměrně velkými, políbila ho na tvář, vdechujíc tu známou čistou vůni, a zvedla bradu, odvážně, jistě, tak, jak to dělala celé roky, když věděla správnou odpověď. „Nebudeš z ní muset sejít.“

Opětoval jí pohled, tázavě, nevěřícně. „Myslíš to vážně?“

„Naprosto.“

Překvapení, čišící z jeho tváře, pohybů, nedočkavých a přece pořád opatrných, svým elegantním způsobem, jí řeklo víc, než si myslela. On to nečekal, myslel si, že je to jen jedna z jejich her zajdeme-o-krok-dál, že ho zastaví jako vždycky. Neviděl tu změnu, necítil ji, tu atmosféru prosáknutou jistotou, rozhodnutím, jež bylo konečné. Dokonce ani nedoufal. A tvář se jí roztáhla v milujícím úsměvu nad tím blonďákem, který se nechával dobrovolně týrat, jen aby vytěžil to bolestně málo, co mu předem prohrané pokusy dávaly, který se nechával odmítat, aby si mohl užít minuty před slůvkem Stačí. A který teď proto nevěřil, že získá víc než jen drobečky z hlavního chodu.

„Nemusíš to dělat,“ podíval se na ni naléhavě, plavé pramínky vlasů rozcuchané všemi směry. „Můžu počkat, můžu čekat, jak dlouho chceš, i kdybych se nedočkal, nemusíš-“

„Já vím,“ přerušila ho mírně. „Vím, že nemusím. Ale chci. Potřebuju tě.“

Byla si vědomá toho, jak nepřesvědčivě jakákoli slova zněla ve stínu všeho, co se už stalo. Nevěděla, co má říct, nevěděla, jak vyjádřit, že ho chce, teď, tady, v sobě, že už to nic nezmění. A tak jen ležela, pokojná navenek, a přitom tak nedočkavá uvnitř, ležela a upírala na něj pohled, čekajíc na rozsudek.

Draco se usmál, opravdově a vřele, sehnul se k její tváři a zasypal ji drobnými polibky. „Miluju tě.“

„Já vím,“ odvětila slabounce, vzdech na rtech. Oddělil rty od její pokožky a vytáhl hůlku, jedním švihnutím se zbavil kalhot, dávaje jí tak na vteřinu podnět k zamyšlení, kde asi takto zmizelé oblečení končí, než se nad ni znovu sklonil a všechny myšlenky v její hlavě se utopily v potřebě dotýkat se ho a být těmi udržovanými dlaněmi dotýkaná.

Čekala, že použije hůlku i k odstranění zbytku oblečení, doufala v to, protože se všechno stávalo barevnější a intenzivnější, než dokázala bez těžkého oddechování, zatínání prstů a kroucení se pod ním zvládat, ale on se zřejmě odmítl ochudit o možnost svléct z ní ty poslední krajkové kousky látky vlastníma rukama. Byl nervóznější než ona, viděla to na něm, na způsobu, jak roztřepanými prsty uvolňoval háček na jejích zádech a odhazoval podprsenku stranou, jak zajížděl prsty za okraj kalhotek, jen kousek, vraceje se zase zpátky nahoru. Nedočkavost a potřeba, hromada času, který měli, ale který byl naprosto zbytečný, odměřovaný rytmickým dopadáním dešťových kapek na orosené sklo. Zdálo se, že déšť ustává, že zpomaluje, klam času způsobený jejich zrychlujícími se pohyby, rty na hrudní kosti, ruce ve vlasech, jazyk na kůži, sten ve vzduchu, tichý, plytký. A pak poslední dva kousky černých látek, její, jeho, oba stáhnuté zaráz, navzájem.

„Jistá?“ zeptal se, strach v hlase zastíněný vroucností. Přikývla. Na moment nevěděla, co má dělat, co čekat, a tak se stáhla, instinktivně, ale on ji jen políbil. Měkce. Rozptyloval, uklidňoval, hladil jednou rukou od pasu nahoru a druhou pomalu posouval dolů, níž a níž, až zalapala po dechu nad tím kontaktem, jemná panika a stud v její tváři. Ale on nepřestal ani nezašel dál, jen hladil, jako pírko, šeptaje, že po tomhle tak dlouho toužil, že se nemá bát, ptaje se, jestli je v pořádku, jestli má přestat, tak pečující, že strach zmizel stejně rychle, jako se objevil. Najednou byl pouhý dotek ruky málo. Zatlačila prsty do jeho zad, nadzvedajíc se, ukazujíc mu, co chce, co chtějí oba, tak hrozně moc, až ji z té potřeby slzely oči. Přikývl a ona zavřela oči, čekajíc tlak, rychlý náraz.

A namísto toho jen jemné vsunutí prstu, nic víc, nic míň. Vyvolávající tak moc požitku, že zalapala po dechu, prohnula se, přirozeně, bez ovládání.

„Co mi to děláš,“ zaskučel bolestně nad jejím pohybem, touha skoro kapalná, mohla ji cítit, jak proudí v jeho tváři. „Přeceňuješ moje schopnosti vydržet…“

Měla odpověď na jazyku, ale nemohla ji dostat přes rty, ne, když pohyboval ukazováčkem, plynule, bez námahy. Byl to elektrický proud, udělující šoky s každým posunem a každým návratem, šoky, které ji nutily sténat a to na oplátku sténat jeho. Vždycky měla představu o nejistotě, o tom, že nebude vědět, jak reagovat, ale teď viděla, jak zkreslené to bylo. Neměla možnost myslet, přemítat, co má dělat – bylo to vrozené, nenucené, nedalo se to ovládat. Nikdy to nezažila, a přesto věděla, že pokud bude Draco pokračovat, nevydrží, nebude existovat jediná možnost, aby tohle, co dělal, zůstalo bez odezvy.

Jako by jí četl myšlenky, přestal. Zmateně zamrkala nad tím pocitem prázdnoty, míšeným s neúnosným vzrušením, uvědomujíc si svoje tělo, které odpovídalo na Dracovo snažení až příliš ochotně. Podívala se na něj, na úsměv, jenž zdobil tu dokonale skrytě napjatou tvář, a v té chvíli si nezbývalo než potlačit všechny ostatní pocity a usmát nazpět. Jednoduše, prostě.

Úsměv nad dotekem dvou těl v deštivém poledni. Nad těsnou polohou dvou nepřátel. Nad téměř společnou kůží nebelvíra a zmijozela.

„Grangerová,“ pronesl se zdvihnutým obočím, v kontrastu s lehkým úsměvem.

Pobaveně se ušklíbla, jednu dlaň na jeho paži, druhou pevně propletenou s jeho. „Malfoyi.“

Setina vteřiny, souhlas, zašeptání kouzla a pak pohyb jeho těla. Pomalý, tak neuvěřitelně opatrný, že nemohla pochopit, nedokázala si vůbec vysvětlit, jak se mohla bát, že to bude stejné jako předtím. A naplnění.

Kompletní. Těsné. Hřejivé.

Podívala se na něj, oči rozšířené, neschopná dýchat, neschopná se pohnout, pocit tak rozdílný a intenzivní, hluboko v ní, a on se sklonil a přivlastnil si její rty, roztřeseně, nesoustředěně. Nehýbal se, čekal. Dlouhými prsty putoval po jejím boku, přes žebra, k bradavce, lehce ji obkroužil a hned pokračoval nahoru, přes klíční kost až do kaštanových kadeří, jazykem si pohrávajíc s jejím, naprosto ochromeným, než se odtáhl, sotva na palec, a oplatil jí očí kontakt.

„V pořádku?“ zašeptal starostlivě, těžký nádech kontroly jasně zřetelný, ale nepodstatný, nedůležitý pro něj. Přikývla, na druhý pokus, tělo napjaté tak intenzivně, že ho nemohla dost dobře ovládat, sdílejíc s Dracem jeden nádech, jedno společné zdvihnutí hrudí, měkké pod pevnou, a pak pohyb. Neuspěchaný, přirozený. Omezený, ale stále víc než dostačující, nutící ji zasténat do teplého vzduchu, pohnout se, omotat ruce kolem těch dokonalých paží, pokrčit nohy, poskytnout lepší přístup. Kterého vzápětí využil, vzdech na rtech, rukou ji přitahuje za stehno, až k sobě, těsně, a ponořil se hlouběji.

„Merline,“ špitla naříkavě, chvějíc se, cítíc maličké krůpěje potu mezi jejich pokožkami, rozmazávané každým pohybem. Nedokázala už nic vnímat jednotlivě, všechno splývalo v jeden rudý vroucí pramen krve, proudící jejími žilami stále rychleji, šíleně zběsile. Nebyla už Hermiona Grangerová, byla tělo ovládané chtíčem, ve své podstatě něžným, ale stále, v této chvíli, tak primitivně tělesným, tělo, které vycházelo vstříc tělu na ní, v ní, které se poddávalo zvyšující se rychlosti a samo ji stupňovalo. A jeho rty se zdály být všude, horečkovitě putující od krku po břicho, zatímco jazyk tlačil na kůži ve stejném rytmu jako nárazy mnohem níž. Světlé pramínky vlasů se otíraly, lechtaly, nutily ji chvět se ještě víc, zatínat svaly, svírat pod nehty kůži stejně světlou, jako byla ta její, a napínat se, natahovat, k němu, od něj, zase k němu, boky ve stejném tempu, náruživém, přílišném, neúnosném –

Až ucítila, jak v ní explodoval, příliv tepla, okamžitě způsobující vodopád vlastního potěšení, skoro bolestného, zastavení času, zastavení deště.

Prožívání tak silné, že mohlo trvat vteřinu i hodinu, a nedokázala by určit, které byla pravda.

Drsné vlny omývaly mysl i tělo, každou jedinečnou buňku, než se pozvolna změnily na klidné zurčení a dovolily jí znovu vidět, slyšet, cítit. Uvědomit si paže, něžně ji objímající kolem pasu, dotyk pevné rozpálené hrudi oproti její i jemný tlak na jejích rtech, opětovaný a obdařený úsměvem.