***

„Proč ještě není konec? Říkal jsi, že ti bude stačit už jen pár dní.“

„Promiňte, můj pane. Nastaly menší komplikace.“

„Jaké?“

„Je moc opatrná, můj pane.“

„Tak zajisti, aby nebyla. Máš štěstí, že už ji nepotřebuji ke svým původním plánům, to bych neměl trpělivost. A víš, jak to potom vypadá,“ hůlka se přitiskla ke krku. „Ale nezdržuj už to. Budu potřebovat, aby ses naplno vrátil do mých služeb. Nejpozději za dva týdny.“

***

Cítila určitou krutou krásu v tom, jak se celý svět najednou vešel do prostoru mezi ní a tou neznámou osobou. Najednou nebylo nic jiného, žádný ostrov, žádný Draco, jen ona a svírající napjatý pocit, který jí dával znát, že není blázen, že před ní skutečně stojí osoba z masa a kostí, ačkoli ji nemůže vidět.

Čekala téměř cokoli, hůlku, která se jí přitiskne k hrudi, pěst, mířící do jejího obličeje, sílu, jenž ji odhodí, nebo třeba zabije, čekala to a stála tomu čelem, aniž by si aspoň z poloviny uvědomovala plný význam toho všeho. Přesto ji ale ani nenapadlo, co vzápětí ucítila.

Objetí.

Pevné, láskyplné, ochranitelské objetí. Takové, které mohl dát jen jeden člověk na světě.

„Harry…“

Přes prsty jí sklouzl neviditelný plášť, ale ona si toho ani nevšimla. Byla tak zaskočená, že na chvíli zapomněla dýchat, a nedostatek vzduchu způsobil, že jí Harry ještě víc připadal jako sen. Nechápala, jak se k ní dostal, co tady dělal a vůbec holý fakt, že ho opravdu, přestože v to někdy přestávala doufat, zase viděla. Celou dobu měla v hlavě miliony otázek, chtěla mu toho tolik říct, a teď si nemohla vzpomenout ani na jednu jedinou věc, chtěla ho jen držet a nepustit. A zapomněla přitom na to nejpodstatnější, co nevěděl.

„Teralia!“

Modrý paprsek jim proletěl nad hlavami a zmizel ve stromech. Nestačila se ani otočit, než ji od sebe Harry odstrčil a s nenávistným výrazem namířil hůlkou na Draca.

„Crucio!“

Nevěděla, jestli Draca víc zaskočil pohled na Harryho, nebo červený paprsek nepromíjitelné kletby, vyslané z jeho hůlky. Nestačil ale uhnout dost rychle.

„Ne, Harry!“ zakřičela. Popadla ho za ruku a strhla k zemi, bolestivý výkřik se ale stejně rozlehl zahradou. Trhla hlavou. Draco klečel na zemi a křečovitě svíral hůlku.

„Zůstaň mimo, Mio,“ přikázal jí Harry, aniž by odtrhl oči od blonďáka. „Tohle je mezi mnou a tímhle hajzlem.“

Nepotřebovala moc času na to, aby pochopila, že to Harry myslí vážně. Nezkoušel žádné expelliarmus, neměl zájem Dracovi měnit nohy v rosol, chtěl, aby trpěl. A ona znala Draca dost dobře na to, aby věděla, že v případě Harryho nebude mít ani on zábrany. Pokusila se Harryho odstrčit nebo při nejmenším odpoutat jeho pozornost od Draca, aby se mohl vzpamatovat, ale Harry jí nevěnoval ani jeden jediný pohled, než zasypal Dracův ochranný štít sprškou rychlých, ostře letících zaklínadel, které štít obalily a odmítaly se rozplynout. Neznala ani jedno z těch kouzel, a fakt, že během tří sekund sežehly zem v okolí pěti metrů od štítu, ji donutil udělat tu nejhloupější, ačkoli nejúčinnější věc.

Stoupla si přímo mezi Draca a Harryho, do dráhy všech kleteb.

Jako zázrakem se zahradou na pár vteřin rozlehlo absolutní ticho, než se z obou stran spustila lavina výčitek.

„Co to do pekla děláš, Grangerová?!“

„Uhni, Hermiono.“

„Chceš se nechat zabít?“

„Vypořádám se s tou fretkou sám!“

„Potter si očividně nepřišel povídat, takže nechápu, co to tady k čertu předvádíš!“

„Proč tam stojíš, jako bys Malfoye chtěla ochránit?!“

„Ticho!“ zaječela hlasitě. Oba se zarazili. „Nebudu se tady dívat, jak se navzájem zabíjíte! Nevíš všechno, Harry, vlastně nevíš vůbec, jak to bylo a co všechno pro mě Draco udělal. Zachránil mě, postaral se o mě. Vděčím mu za to, že ještě žiju.“

Slyšíc sama sebe vylévat si srdce, připadala si jako nejpatetičtější člověk pod sluncem, potřeba to říct byla ale silnější než všechno ostatní. Mohla Dracovi děkovat o samotě, ale vylíčit to někomu jinému vytvářelo jiný druh platnosti. Dělalo to z celé nedávné historie fakt, ne jen přelud, kterým se jí její život někdy zdál. Dívala se na Harryho pevně a jistě, se zdviženou bradou, ale nevyžádaným něžný pohledem, jenž jí zůstal v očích. Chtěla, aby to pochopil, aby ji poslechl přes to všechno, co nemohl vědět, a důvěřoval jejímu úsudku.

Harry ale jen nehnutě stál na místě, ve tváři těžko čitelný výraz zmatku a neporozumění, vzápětí vystřídaný vztekem a jakousi lítostí, a prohlížel si ji, jako by ji viděl poprvé. Než z ničeho nic švihl hůlkou.

„Petrifikus totalus!“

Překvapením pootevřela ústa a s rukou vztaženou k Harrymu se zarazila, než jí ve vteřině došlo, že ztuhla.

Doslova.

„Nevím,“ zaskřípal Harry mezi zuby, zatímco se pomalu přibližoval k Dracovi, „jakým kouzlem jsi jí nasadil všechny ty zvrácené lži do hlavy a přesvědčil ji, aby zapomněla, ale já nezapomněl, takže doufej, Malfoyi,“ zastavil se dva metry před blonďákem, hůlkou míříc přímo do srdce, „že budeš mít čas se pomodlit, než tě zabiju!“

Dracovou tváří rychle přeběhl výraz vzteku, ihned nahrazený obvyklou ledovou maskou. Nepostřehla pohyb ruky. Rudý proud jisker Harryho odhodil na původní místo.

„Nic by mi neudělalo větší radost, než tě proklít,“ zasyčel Draco, jiskřičky v očích. „Máš z pekla štěstí, že jsi Grangerové přítel. Na nic nezapomněla, Pottere. Odpustila mi. To je rozdíl.“

Další paprsek vystřelil z Harryho hůlky a jen o vlásek Draca minul.

„Lháři,“ vykřikl Harry. „To, cos jí udělal, by ti nikdy nemohla odpustit.“

„Odpustila,“ zopakoval Draco samolibě. „Možná si prostě na rozdíl od tebe uvědomila, že některé principy jsou výš než ostatní.“

„Ty hajzle!“ vykřikl Harry a s mrštností, jakou u něho nikdy předtím neviděla, přiběhl k Dracovi a vrazil mu pěstí. Blonďák se zapotácel a rukou si přikryl krvácející nos. „Uřízl bych ti jazyk a nejenom ho. Nikdy víc už se jí nedotkneš, rozumíš?! Nebo uvidíš, jaké principy jsou výš nad tvou drahocennou krví! Malfoy,“ odplivl si.

V té chvíli jí došlo, proč je Harry rozpálený do běla a Draco nechápavě krčí obočí. On nemluvil o tom, jak ji Draco ve vězení mučil. Obličej by se jí stáhl studem a lítostí, kdyby mohl. Jenže nemohl a držet to v sobě ten pocit ještě zvětšovalo. Byla naivní, když doufala, že se o tom Harry nedozví, že se o tom nedozví nikdo. Jistěže to věděli. Byla to pro Voldemorta další zbraň, využívající Harryho lásku k ostatním.

Jenže Harry to očividně nepochopil správně. A nebylo nic, čím by mu mohla v této pozici dát najevo, že se mýlí.

„Nechápu, o čem to mluvíš, Pottere,“ odpověděl Draco až příliš klidně na Harryho vkus. „Použil jsem proti ní cruciatus, ale moje vina se smazala, když ji z té kobky na rozdíl od tebe dostal!“

„Neopovažuj se mě z ničeho obviňovat, ty prašivá sketo!“ namířil na něj znovu hůlku. „Já se ji snažil osvobodit čtyřiadvacet hodin denně, než mi řekli, že je mrtvá! Ale teď, když jsem ji našel, se postarám o to, aby tě už nikdy v životě nemusela vidět!“

„Pochybuju, že by to ocenila,“ protáhl Draco klidně. „No tak, jen ji rozmraz, ať ti řekne, jestli ji tady držím násilím. Nebo se bojíš,“ pozvedl obočí, „že by tu se mnou chtěla zůstat?“

Harry na něj vztekle seslal další zaklínadlo, Draco ale uskočil.

„Proč by chtěla jakákoli žena zůstat s někým, kdo ji zneužívá, Malfoyi?!“

Blonďák na moment nechápavě ztichl, než se jeho výraz radikálně změnil. Chladná vážnost, jež z něj najednou udělala ne kluka, ale muže, který si prožil svoje. Něco, co v něm bylo, ale před ní to nedával znát, ani když se bavili o těch nejdůležitějších věcech.

„Já se jí nikdy proti její vůli nedotkl, Pottere,“ odvětil. „Ten, o kom mluvíš, je můj otec.“

Byla si jistá, že proti sobě ještě nikdy Harry s Dracem nestáli jako dvě sochy a nedívali se beze slov jeden druhému do očí. Skoro se jí zdálo, jako by někdo zmrazil kromě ní i všechno ostatní. Věděla, jak dobře se Draco uměl ovládat, ale Harry byl jeden z nejemociálnějších lidí, jaké znala. Nebylo přirozené, že jen stál.

A dosvědčil to, když Draca podruhé ze všech sil praštil.

„Tvůj otec,“ procedil mezi zuby, ruce pořád v pěst. „Jak jsi na svou krev pyšný teď, Malfoyi?“

Nikdy si neuvědomovala, jak vinný se Draco za Luciuse cítil. On se nechal praštit.

„Nejsem,“ odpověděl vážně. „Nemáš ponětí, co to pro mě znamenalo, Pottere. Všechno, čemu jsem celý život věřil, se díky němu obrátilo v trosky. Můžeš mě vinit z toho, jaký jsem celé roky byl, co jsem dělal a komu jsem ubližoval, můžeš mě proklínat, protože jsem Malfoyi a v žilách mi proudí otcova krev, ale nikdy,“ zasyčel mu do obličeje, „nikdy mě neobviňuj z toho, že jsem jí ublížil. Nikdy.“

***

Bála se, že to bude divné. Ona, Draco a Harry – výbušná směsice. Proto ji příjemně potěšilo, když si připadala u jejich stolu, s přítelem po levici a nejlepším kamarádem po pravici, jednoduše jako doma. Přestože oni to tak mohli cítit jen stěží.

Už samotný úkol vylíčit Harrymu všechno, co se stalo, se chvílemi zdál jako nadlidský. Netrvalo jí ani pět minut, než pochopila, že jestli chce mít úspěch, musí z vyprávění vynechat všechno, co ukazuje Draca v lepším než neutrálním světle. Nemohla mít Harrymu za zlé, že Draca neměl rád, nakonec se musel neuvěřitelně přemáhat, jestliže si celé měsíce myslel, že to byl Draco, kdo ji tak zranil. Seděl u stolu relativně klidně, nepokoušel se Draca zabít – už to byl úspěch. Zdaleka se mu ovšem nelíbilo, když Dracovi připisovala jakékoli zásluhy. Mělo to být jeho pokání, postarat se o ni, odčinění toho, co udělal. Odmítal na něm vidět cokoli opravdu dobrého.

Na druhé straně, Draco, ačkoli krotil své úšklebky, se také zrovna nepředřel zakopat s Harrym válečnou sekeru. Na všechny Harryho útoky, kterými se snažil Hermionu přesvědčit, že se Draco jen přetvařuje a celé jeho snažení je jen jakýsi ďábelský plán, který on ještě nestihl prokouknout, sice blonďák odpovídal slušně, trpělivě, ačkoli nekompromisně, s čímkoli jiným se ale vracel starý bradavický Malfoy. Zdaleka se jí nelíbilo, jak se do Harryho čas od času navážel, a co ji popouzelo nejvíc byla jeho snaha prozradit Harrymu, že vztah mezi nimi není spojenecký, dokonce ani jen přátelský, ale mnohem osobnější. Naštěstí si Harry nevšiml ani Dracova mrkání, ani toho, že jeho ruka spočívala na jejím stehně a po každém jejím pokusu ji setřást se jen posunula výš, takže stále trval relativní klid.

„Takže už jsi v pořádku?“ ujišťoval se Harry se starostlivým pohledem a klasicky po očku naštvaně pozoroval blonďáka, jako by jí všechna zranění způsobil, a ne vyléčil.

„Ano,“ přikývla jemně. „Je to zázrak, ale jsem zdravá. Tedy mimo…“

„Co?“ stáhl Harry obočí.

Povzdechla si. „Lucius… mě proklel. Podpisová kletba. Ano – „ dodala dřív, než jí Harry stihl zděšeně skočit do řeči, „vím, že je neléčitelná, ale Draco našel lektvar, který kletbu potlačuje, a přišel na způsob, jak prodloužit jeho trvání. Stále to tu bude, ale dokud mě to nijak neovlivňuje,“ pokrčila rameny. „Není důvod dělat si kvůli tomu starosti. A teď tvoje vyprávění – chci slyšet, jak ses sem vůbec dostal. Od začátku.“

„Dobře,“ odpověděl, na jeho tváři byla ale jasně zdát, že se mu celá věc s kletbou vůbec nezamlouvá. „Po tom, co mě Brumbál dostal od Voldemorta, jsem zorganizoval skupinu, které se pro tebe měla vrátit. Snapeovi se podařilo získat plán toho panství, ale těsně před akcí se ukázalo, že je ten pergamen falšovaný a ty,“ podíval se na ni, „jsi mrtvá.“

„Což nebyla pravda,“ dodala rozhořčeně.

„Nechtěl jsem tomu uvěřit,“ pokračoval Harry a prsty poklepával o desku stolu, „Nemohlo jsem si prostě představit, že by nás tři něco rozdělilo, navždycky… Odmítl jsem ti jít na pohřeb, který Brumbál uspořádal, nechtěl jsem uklidit tvoje věci, pohádal jsem se s paní Weasleyovou tak, že jsem myslel, že už mě nikdy nebude chtít vidět, když tvůj pokoj předala Ginny. Ale postupem času… Byly to celé týdny, žádné nové zprávy, které by tvou smrt vyvracely, všichni okolo mě se s tím smířili… A tak jsem se na Brumbálovu radu soustředil na výcvik,“ vyprávěl, lítost v očích, jako by to považoval za neodpustitelnou zradu. „až do chvíle, kdy ses objevila v hlavním štábu. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem tě uviděl, ale všechen ten nepořádek… Dalo mi to novou naději. Všichni se mě snažili přesvědčit, žes byla jen výplod mé fantazie, že nedává smysl, aby ses zničehonic jen tak objevila a pak zase odešla, aniž bys o sobě dala vědět, ale já nepřestával doufat. Mimochodem, proč jsi tam vůbec byla?“

„Potřebovala jsem klíč od svého trezoru,“ usmála se omluvně.

„Ah,“ vydechl Harry v pochopení. „Přesto… Měl jsem pochybnosti. Nebylo to poprvé, co se něco takového stalo a… Někdy jsem si začínal myslet, že se ze mě stává blázen. A pak tě Ginny uviděla v Bradavicích,“ roztáhl se mu tváří šťastný usměv. „Sama tomu nevěřila, myslela si, že si tě s někým spletla, dokonce mi to nejdřív ani nechtěla říct. Mně to ale stačilo k tomu, abych tě začal hledat.“

„Čímž se dostáváme k tomu, co je pro mě podstatné,“ protáhl Draco znuděně. „Jak se ti k sakru podařilo nás najít?“

„Starobylá světlá magie,“ odvětil Harry kousavě. „Nic, co bys znal, Malfoyi.“

Draco protočil oči. „Je mi fuk, jestli to znám. Já tady žiju, Pottere. Chci vědět, kdo další by nás takhle mohl najít.“

Harry nechápavě zdvihl obočí. „Řekl jsem světlá magie. Žádný smrtijed by ji nikdy nepoužil, a i kdyby ano, pochybuju, že by fungovala.“

„Nemluvím o smrtijedech, Pottere.“

Harryho zmatenost dosáhla vrcholu. „Cože? O kom tedy?“ rozhodil rukama. Hermiona si povzdechla.

Tohle byla bez diskuze ta nejtěžší část. Vysvětlit Harrymu, co se okolo něj skutečně děje, a zpochybnit tak jeho jediné jistoty. Dala by všechno za to, aby se tomu mohla vyhnout a nechala ho žít jako doposud. Merlin věděl, že to neměl jednoduché, když se v něj vkládala taková důvěra všech lidí okolo. Ale byla to její morální povinnost, ukázat mu, jak se strana, za kterou bojoval, nenápadně měnila.

Přestože to rozhodně nemuselo dopadnout ve prospěch jejich přátelství a Dracova zdraví.

„Harry,“ začala opatrně a pohledem, o kterém doufala, že byl dostatečně výhružný, dala Dracovi jasně najevo, aby tohle nechal na ní. „Máme určité… obavy, že Brumbál… není tak úplně upřímný v tom, co dělá.“

„Co?“ kroutil Harry hlavou. „O čem to mluvíš, Hermiono?“

Blonďák znovu obrátil oči. „Tvoje diplomatičnost mě udivuje, zlato,“ poznamenal ironicky, „ale nemám zájem podávat to Potterovi po lžičkách celý den. Brumbál se snaží využít války a vytřídit společnost, Pottere.“

Harryho reakce byla okamžitá.

„Já to věděl!“ vykřikl vítězoslavně. „Snaží se tě obrátit proti nám, Mio, copak to nevidíš?!“

Naštvaně zatnula ruce v pěst a střelila po Dracovi vražedným pohledem. „Díky. Ty vážně víš, jak člověku pomoct. Harry,“ obrátila se zpět ke svému příteli, „poslouchej. Vím, že to zní jako přitažené za vlasy, ale když se nad tím zamyslíš… Všechny ty změny, Slib dobra, povolení k používání nepromíjitelných kleteb.. Tohle není dobrá strana tak, jak jsem ji znala.“

„Ani nemůže být!“ oponoval Harry rozhořčeně. „Voldemort zabíjí, mučí, už nestačí jen sedět a být hodný, Hermiono! Musíme bojovat! Přitvrdit, pokud chceme přežít a nakonec zvítězit!“

„Vidíš?“ opáčila rychle. „Celá tahle propaganda vítězství… Harry, jsem pořád ta stejná nebelvírská Hermiona jako před půl rokem, ale díky tomu, že jsem teď mimo centrum dění, vidím věci jinak. Objektivněji. Vždycky jsem si myslela, že priorita je čisté svědomí, záchrana každého, koho zachránit jde, a Brumbál zavedl etapu obětování jednotlivců pro skupinu. Vím, co chceš říct,“ zarazila ho, když hodlal znovu odporovat. „Chápu, že se věci změnily, všechno je teď temnější, ale je to opravdu důvod měnit ty nejzákladnější principy?“

Povzdechla si. Nechtěl tomu uvěřit a nedivila se mu. Sama by nevěřila. Ale bylo životně důležité, aby to alespoň vzal na vědomí. Doufala, že když přijde s těžším kalibrem, osobnějším, Harry to konečně pochopí.

„Brumbál celou dobu věděl, že jsem naživu.“

Draco se na ni podíval s jakýmsi zvláštním uznalým výrazem. Dobrá, možná se snažila být trochu zmijozelská, ale jen ve jménu dobrého úmyslu.

„To není možné,“ kroutil Harry radikálně hlavou. „Malfoy ti něco nalhal, nechápeš? Brumbál… nemohl to vědět, řekl by nám to… Uspořádal pro tebe pohřeb!“

„Nechce, abych ti překážela ve výcviku,“ odpověděla klidně. „Věděl od samého začátku, že mi Draco pomohl se od Voldemorta dostat, ale vyhovovalo mu nechat nás spolu mimo, abychom nezasahovali do ničeho, co dělá.“

„To je postavené na hlavu, Hermiono!“ nevydržel to harry a další výbuch vzteku následoval. „Malfoy tebou manipuluje! Jak můžeš být tak slepá a větřit tomu?!“

„Nejde jen o mě, Pottere,“ ozval se Draco po chvíli mlčení. „Ačkoli by mi lichotilo, kdyby mi Grangerová hned věřila všechno, co bych jí řekl,“ podíval se na ni významně. Na okamžik se začervenala, když si uvědomila, kolik přesvědčování a důkazů jí musel pořád dokola dávat, ať už se jednalo o cokoli. „Většinu věcí, které víme, nám řekl Snape.“

Harry se zarazil. „Snape?“

„Ano,“ odpověděla. „Je to delší historie, ale podává nám zprávy.“ Nebo lépe řečeno Dracovi, pomyslela si hořce, když si vzpomněla na hodiny, kdy se zavíral v pracovně, stále přetrvávající stud ale přebil podráždění.

„Takže ty víc věříš Malfoyovi se Snapem, než nám všem?“ přesvědčoval se Harry nevěřícně. Unaveně si povzdechla.

„Víš, že to není o důvěře k vám, ale k Brumbálovi. Poslouchej mě, Harry,“ opřela se o lokty a k Dracově zjevné nelibosti se přisunula blíž k Harrymu. „Jediné, co po tobě chci, je, aby sis dával pozor. Chápu, že tomu nevěříš, a možná to nakonec nedopadne tak, jak si my myslíme,“ Draco se zamračil, „ale pokud je to vážně pravda… Měj oči na stopkách. I v přítomnosti Brumbála.“

„Nemyslím si, že to bude potřeba,“ odpověděl, už o poznání klidněji. „Jsem si jistý, že to zvládneš i za mě.“

Zmateně pozorovala jeho výraz, a ještě nechápavější tvář blonďáka.

„Cože?“ zamračil se Draco.

„Harry, já tady zůstávám,“ oznámila mu se samozřejmostí. „Přece sis nemyslel, že…“

„Jistěže myslel!“ lapnul Harry po dechu. „Hermiono, všichni se zblázní radostí, až zjistí, že žiješ!“

„Tak pozor, Pottere,“ zavrčel Draco výhružně a naklonil se k němu, jako by se bál, že bez toho Harry dostatečně nepochopí, co říká. „O tom, cos dnes viděl a co ses dozvěděl, ani necekneš.“

Harry se nevěřícně podíval na Hermionu, zatímco Draca naprosto ignoroval. „To přece nemyslíš vážně! Nemůžu všechny nechat myslet si, že jsi mrtvá!“

„Musíš,“ chytila ho jemně za ruku a stiskla ji. „Tohle místo je to nejbezpečnější, jaké existuje. Jestli pro mě chceš to nejlepší, Harry, nech mě tady a nikomu nic neříkej.“

ʚʚʚ

Přemlouvání Harryho, aby ji skutečně nechal s Dracem dál žít v jednom domě, jí vzalo víc psychických sil, než si byla ochotná přiznat. Celá jeho přítomnost jí navíc připomněla staré dobré časy, a vědomí toho, že už se nikdy nemůžou vrátit zpátky, ji neuvěřitelně mrzelo a frustrovalo zároveň. Hřebíčkem do rakve pak byl Dracův velmi nevhodný komentář, když se rozhodla Harryho sama vyprovodit, jenž se tentokrát neobešel bez Harryho zvláštního pohledu.

A také otázky, které se celé odpoledne bála jako čert kříže.

„Chápu, že je to pro tebe nepochopitelné, Harry, ale prosím – kvůli mně – přemýšlej o tom, co jsem ti řekla,“ prosila ho posté, když procházeli mezi opadanými růžovými keříky. Svítila svou hůlkou na cestu, protože byla dávno tma, a snažila se je vést tak, aby se nezamotali do úzkých chodníčků mezi záhonky. „Je to pro mě důležité,“ dodala a zvedla hůlku, aby viděla Harryho obličej. V tváři měl nepřítomný výraz.

„Posloucháš mě vůbec?“ zamračila se, když se konečně dostali na volnější prostranství mezi stromy.

Harry se zastavil. Chvíli mlčky stát s očima sklopenýma k zemi, než je zvedl a upřel na ni naprosto vážný pohled.

„Máš s ním něco?“

Přestože tu otázku očekávala, vyrazila jí dech. Připadala si jako dítě, přistižené dělat něco, co nemělo.

Nemyslela si, že bude s odpovědí váhat, ale pod tíhou Harryho pohledu bylo všechno najednou jiné. Nechtěla mu lhát. Věděla ale, že by Harry nesnesl pomyšlení na to, že se jí Draco dotýká jinak, než by měl, a jediné, co bylo teď opravdu důležité, bylo Harryho klidné svědomí, aby odcházel s pocitem, že udělal to nejlepší. Všechna upřímná touha sdělovat lidem pravdu o jejich vztahu a dokázat tak, že se za něj ani jeden z nich nestydí, šla stranou.

„Ovšemže ne, jak si to můžeš myslet?“ zalhala lehce. „Za tu dobu už jsme si vytvořili… snášející vztah, ale intimní?“ zasmála se. „Hloupost.“

Zadržela dech, když si všimla, že si ji Harry stále prohlíží, šla ale dál k brance, jako by se nic nedělo.

„Dobře,“ řekl Harry po chvíli klidně. „Nechávám tě tady, protože věřím, že se o sebe dokážeš postarat, Mio. To ale neznamená,“ přerušil ji, když viděl, že chce něco říct, „že věřím Malfoyovi. Má něco za lubem, vím to. Jediné, co nechápu, je tvoje role v jeho plánu.“

„To je směšné,“ usmála se a plácla ho po zádech. „Nemá žádný plán, kdyby měl, dávno by se projevil. Draco už mi stokrát dokázal, že se změnil. Nevěřil bys, jak moc.“

„Prostě buď opatrná,“ dodal Harry ještě, než překročil hranici pozemků a s posledním objetím se přemístil pryč. Chvíli ještě stála a nechávala se hladit zimním vánkem, než se s úsměvem nad Harryho absurdní podezíravostí otočila k návratu za Dracem.