Ani centimetr.

Dokonce ani milimetr.

Zoufale si povzdechla.

Vážně si myslela, že to nebude tak těžké. Přemisťovat se přece uměl každý, kdy a kam se mu zachtělo, dokonce i ti nejhloupější čarodějové se to dokázali naučit. A ona ani po dvou týdnech nic.

Bylo to frustrující.

Znovu zavřela oči. Viděla tu část zahrady, jako by ji právě bila do očí, každý lístek na stromě, vlající ve větru, každý kamínek, ležící na zemi metr před ní. Byla tam, i když to právě neviděla vlastníma očima, a jediné co si přála, bylo posunout se. Metr dopředu, na to místo, kde ležela její šála, tvořící kruh. Doprostřed té hnědé ušlapané půdy, ve které se jasně rýsovaly její stopy. Mezi ušlapané zbytky trávy, jejíž stébla měla živě před sebou.

Jemně se pootočila a posunula nohu vpřed. Cítila tu prázdnotu, vzduch, který nemohl být obyčejným vzduchem před ní, vnímala atmosféru místa, jež si v duchu odhodlaně představovala…

A došlápla na druhou nohu, stejně jako milionkrát předtím.

„K čertu s tím,“ zaklela podrážděně. Začínala pochybovat, že na to samotná má. Necekla by ani půl slova, kdyby to byl první, druhý den, ale snažit se hodinu denně celé dva týdny a nepokročit vůbec nikam… To už vyžadovalo pořádnou dávku trpělivosti a odhodlání. Naštěstí alespoň to druhé bylo něco, čeho měla dostatek.

***

Dívala se do blikotajících plamínků a přemýšlela, jestli dělala správnou věc, když před Dracem něco zatajovala. Byla to maličkost, dokonce mu ani nelhala, jen prostě neříkala všechno, ale přesto cítila výčitky svědomí. Dělala to záměrně, snad dokonce na truc. Místo aby se ho zeptala, co před ní tají, udělala si vlastní malé tajemství. Chovala se dětinsky, ale nemohla tomu pomoct.

Soutěživost. Navždycky její součástí.

Otázkou ale stejně zůstávalo, jestli se jí vůbec někdy podaří se přemístit. Zatím to tak nevypadalo ani vzdáleně, a tak to byla dobrá omluva pro zatajování. Nebo spíš výmluva.

Z přemýšlení ji vytrhl až Draco, když jí rukou, omotanou kolem jejího krku, odhrnul vlasy. Měli právě přestávku mezi Formulemi a Lektvary, tedy tou jejich malou soukromou vyučovací formou, a leželi na dece před krbem. Cítila se lehce unavená, ale v dobrém slova smyslu. Merline, jak jí to učení scházelo… Doslova vevnitř usychala, když neměla co dělat. Tohle byl už šestý den po sobě, kdy opravdu pevně dodržovali svůj rozvrh a pracovali, a to ji uspokojovalo víc, než cokoli jiného.

Snad kromě Draca.

„Proč nikdy nemluvíš o svých vztazích?“ otočil se na ni blonďák a v očích se mu zajiskřilo. „Kolik knihomolů jsi během těch hodin v knihovně svedla, hm?“

Moc se jí nelíbilo, kam rozhovor směřoval, ale přesto se musela zasmát. Tohle byl ten Draco, kterého zbožňovala, ten, který zahodil malfoyovský chlad a řekl první věc, jenž ho napadla.

„Nemluvím o nich, protože není o čem,“ odpověděla neurčitě. Nechtělo se jí rozebírat fakt, že byl její milostný život v šestnácti letech téměř na stejné úrovni jako v šesti. A zvlášť ne před Dracem, jehož zkušenosti zcela jistě zabíhaly i tam, kam nesahala ani její představivost.

„Ale no tak, Grangerová,“ pronesl naoko znuděně, než se jedním rychlým pohybem přetočil nad ni. „Víš, že lhát se nemá. Jestli něco dokážu spolehlivě poznat, pak to, jestli už se holka přede mnou někdy s někým líbala. A tys to dělala, nezkoušej zapírat.“

Z jeho vševědoucího pohledu a mírného úsměvu začala okamžitě rudnout.

„Jak bys to mohl poznat?“ odvětila pochybovačně. „Jaký může pravděpodobně být rozdíl mezi líbáním holky, která to dělá poprvé, a holky, která podruh-“

Rychle přitiskl svoje rty na její a nedovolil jí tak dokončit větu. Typické.

Ale ne, že by jí to snad vadilo.

Omotala mu ruku kolem krku, částečně proto, aby si ho přitáhla blíž, a částečně jako oporu při zvedání se do sedu. Z toho ležení na pomačkaných záhybech deky už ji začínaly bolet záda, a v sedu, když byli oba ve stejné pozici, si nepřipadala, jako by ten polibek jen trpěla. Cítila se rovnocenně.

Takže si mohla dovolit udělat ten krok sama a jazykem pootevřít jeho rty.

„Vidíš,“ oddálil se od ní pomalu, aniž by bral v úvahu, že nad jeho pohybem nespokojeně zamručela.

„Nevidím nic,“ zamračila se nesouhlasně. „Nelíbáme se poprvé.“

„Správně,“ kývl, rukou mapujíc její záda, „a ani naposledy, čistě mimochodem, ale fakt je, že to poprvé nebylo o moc jiné. Ne, podruhé – poprvé se to ani nedalo považovat za líbání.“

„Tvoje chyba, jen tak mezi řečí,“ pokrčila rameny. „Myslím, že jsem byla dost ochromená na to, aby sis mohl dovolit zajít dál.“

„A v minutě, kdy by ses probrala, si nechat ukousnout jazyk?“ nadzvedl sarkasticky obočí. „Ne, díky. Myslím…“ pronesl s úsměvem, naklonil hlavu k jejímu krku a jazykem ho označkoval, „…že ho ještě budu potřebovat.“

Nevěděla, jestli byla ta narážka vážně myšlena tak, jak ji pochopila, ale přeběhl jí z ní mráz po zádech. Jen si nebyla jistá, jestli ze strachu nebo vzrušení. Možná obojího.

Draco si ale nejspíš ničeho nevšiml. „Ale zpátky k tématu, Grangerová. S kým dalším ses líbala?“

Ztrápeně si povzdechla. Vážně museli vést tuhle diskuzi?

„Proč to vlastně potřebuješ vědět?“

Draco se na ni s úsměvem podíval, než přesunul svou ruku z jejích zad do vlasů a začal si na prst namotávat kaštanové prstýnky. „Není to jasné? Přece abych věděl, jestli mohl být lepší než já.“

Nevěřícně na něj zírala, přemýšlejíce, jestli slyšela dobře, než se naplno rozesmála. „To myslíš vážně? Ty, Draco Malfoy, opravdu připouštíš možnost, že by byl někdy v něčem lepší než ty?“

Na vteřinu se zamyslel. „Ne, ve skutečnosti ne,“ roztáhl se mu na tváři úsměv. „Ale musíš uznat, že už proto, že jsem to vůbec vyslovil, si zasloužím odpověď.“

Nemohla si pomoct, musela se taky smát. „Jak vůbec může být lidská bytost tak namyšlená, hm, Malfoyi?“

„To není namyšlenost,“ mrkl na ni významně. „Jen zdravé sebevědomí.“

Zlehka, a stále s úsměvem, ho pleskla po ruce, kterou jí právě vyhrnoval tričko. „K zdravému to má hodně daleko, zlato.“

„Možná, drahoušku. Ale zase odbíháš od tématu, a buď si jistá, že já se ho jen tak nevzdám,“ zazubil se na ni a uvěznil její ruku ve své, aby mu nemohla dál kazit jeho zábavu. „Takže, kdo to byl?“

Znovu vzdychla, tentokrát s jasným tónem porážky. Pořád nechápala, proč ho to tak zajímalo, ale věděla, že nad ním dnes v ničem nevyhraje. Zvlášť v téhle pozici. „Viktor, samozřejmě. Viktor Krum.“

Blonďák se nejdřív nechápavě zamračil, než se mu na tváři objevilo pochopení a následně spokojenost. „Krum, jistě. Úplně jsem zapomněl, že s tebou byl na tom plese. Takže ses nechala okouzlit silou okamžiku?“ pozvedl obočí. „Krásné šaty, princ zdaleka…?“

„Nějak tak,“ zamumlala nezřetelně.

Ten večer jí to opravdu připadalo jako pohádka. Ona, úzkoprsá šprtka – ačkoli to si uvědomila teprve před několika měsíci – byla pozvaná na ples od kluka staršího, slavného a obletovaného asi stovkou bradavických puberťaček. Chodil kvůli ní do knihovny celé týdny a bál se jí zeptat, protože si myslel, že by ho odmítla. Jak směšné. Neodmítla by nikoho.

Byla z toho naprosto vyvedená z míry, ale šťastně vyvedená. Ten večer byl perfektní – od pohledů všech okolo ní, z nichž ji polovina vůbec nepoznala, přes zábavu, jakou předtím nezažila, s někým, kdo měl zájem o ni takovou, jaká byla. Neváhala, když ji Viktor políbil, prostě ten večer cítila, že to tak má být. Součást pohádky.

Nakonec ale všechno dopadlo tak, jak to v reálném světě chodí. Odjel, chvíli si psali, a po čas zjistila, že jsou moc odlišní. Možná to věděla už dřív, jen si to nechtěla připustit a zničit si tak něco nečekaně příjemného. Viktor žil v úplně jiném světě, a i když se zdálo, že by mu ke štěstí stačilo poznávat ten její, pro ni to bylo málo. Potřebovala něco bližšího. Odezvu. Temperament, který jí chyběl. Tvrdohlavost, aby se mohla hádat. Neposlušnost.

Přesně takovou, s jakou jí Draco opětovně zajížděl rukou na břicho.

Samozřejmě, pokud by nezacházela moc daleko.

„Proč ses tvářil tak spokojeně?“ zeptala se ho zvědavě. Draco se ušklíbl.

„Čekal jsem někoho horšího. Horšího pro mě,“ dodal, když se zatvářila ublíženě. „Krum není konkurence.“

Nevěřícně kroutila hlavou nad jeho sebejistotou. „Myslíš? Je slavný famfrpálový chytač, jsou stovky holek, které by za něj daly všechno.“

„To je možná pravda,“ připustil neochotně, „ale ty…“ usmál se nebezpečně, hbitě přejel rukou z jejího břicha na záda a přitiskl si ji těsně k sobě, „…chceš jenom mě.“

Dotyk jeho prstů na holé kůži, horko, které sálalo nejen z krbu, ale hlavně z nich samotných, ta dobře známá vůně, způsobily, že se jí na chvíli zamotala hlava. Zavřela oči, aby se zklidnila, a cítila, jak ji Draco chytil pevněji.

„Omdlíváš ze mě, Grangerová?“ zašeptal lehce, hebký tón jeho hlasu v rozporu se slovy. Otevřela oči, zjišťujíc, že je mu blíž, než si myslela. Těkal očima z jejích vlastních na její rty, s jasným úmyslem, zřejmě ale rozhodnutý nic nedělat, dokud se úplně nevzpamatuje. Uvolnila svou ruku, kterou stále svíral ve vlastní, a propletla svoje prsty s jeho, dávajíc mu najevo, že už je jí fajn. Čehož on náležitě využil.

Nechtěla být bezdůvodně kazisvět, a tak nic nenamítala proti tomu, co dělal, dokud se jí to líbilo. Byla připravená ho lehce odstrčit v případě, že by zacházel moc daleko. Otázka ale byla, co pro ni znamenalo daleko. Určit to nebylo líbání, dokonce ani když bylo mnohem náruživější, než možná teoreticky být mělo. Nepřipadalo jí tak ani hlazení jejích zad, odshora až dolů, vyvolávající husí kůži, když zajel níž, než bylo zvyklé. Sama vnořila svou ruku do jeho vlasů, hrajíc si s těmi zlatě se lesknoucími pramínky mezi prsty, zavrtěla se nad nepohodlnou pozicí, v jaké seděli s nohama zkroucenýma na bok, a poposedla si tak, že mu prakticky seděla v klíně. Překvapením ztuhl, neřekl ale vůbec nic, ani od ní neoddělil svoje rty. Jen mu to zřejmě dodalo odvahu zkusit jít dál – stále ale ne dost na to, aby ho zastavila. Osvobodil svou ruku, nechaje tu její spadnout do klína, a s otázkou v očích jí začal pomalu vyhrnovat tričko. Tvářil se nejistě – ne, víc než to, skoro bojácně. Překřížila ruce, aby si chytila okraje trička, a přetáhla si ho přes hlavu. Překvapeně zamrkal, než se usmál a znovu ji políbil.

Měla nečekaně silnou potřebu ho mít u sebe tak těsně, jak to jen šlo. Cítit nejen oblečení, které měl na sobě, ale i to, co bylo pod ním. Ne, že by se chtěla jakkoli přiblížit k té poslední příležitosti – nakonec, díky ní chybělo jen málo, aby tu už nebyla. Nehodlala už si svlékat vůbec nic. Takhle jí to ale vyhovovalo, a zdálo se, že to Dracovi nedělalo větší problémy. Oddělil od ní svoje rty a zlehka jimi přejel až ke krku, kde našly své nové uplatnění, značkujíce každé holé místo, které se jim připletlo do cesty. Nepokoušel se sahat, kam neměl, dokonce se ani přibližoval k její podprsence, a to ji paradoxně nutilo být sama aktivnější. Znovu se posunula blíž, nohy rozkročmo na Dracových, složených pod ním, a políbila ho pod ucho, zjišťujíc, že jí tričko, které měl na rozdíl od ní stále na sobě, značně omezuje. Toužila cítit zase jeho kůži, stejně jako mohl právě teď cítit on její, ale nebyla si jistá, jestli by se nevydali špatným směrem. Proto se spokojila s tím, že nechala jednu ruku na tričku a druhou vsunula pod něj. Nic zásadního, ale přesto příjemné.

To, že ji v zadní části mozku tlačí něco neobvyklého, něco, co reaguje na podnět zvenčí, si uvědomila, až jí to dal Draco sám najevo. Zatvářil se napůl nejistě a napůl bolestivě, když se nevědomky trochu posunula, aby našla pohodlnější pozici. To, proč si ji vůbec hledala, jí došlo až po Dracově poznámce.

„Nemyslím si, že takhle na mně sedět je nejlepší nápad.“

Nechápavě pozvedla obočí, Draco ovšem udělal to samé, jen s jiným významem. Zavrtěla se a v té chvíli jí to došlo.

„Ou…“ hlesla a okamžitě cítila, jak začíná rudnout. Nevěděla, jestli má se má rychle zvednout, nebo radši zůstat sedět – nehybně, samozřejmě – a byla z toho dostatečně nesvá a zmatená, aby to vyvolalo Dracův pobavený úsměv. Z čehož se přirozeně červenala ještě víc.

„Neboj se, nevrhnu se na tebe, když se hneš,“ smál se dál nad jejím výrazem a pohladil ji po zádech. „Ale asi by nebylo dobré pokračovat, pokud nechceš znovu skončit na té dece,“ mrkl.

Nervózně mu úsměv opětovala. Tohle nebylo něco, co by zrovna čekala, a rozhodně ne zamýšlela. Ale co nečekala ani v nejmenším, byl způsob, jakým to na ni působilo. Zaplavila ji vlna horka, žaludek se stáhl, ovšem ne jen z rozpačitosti, ale někde v koutku duše i vzrušení. Vážně tohle způsobila jen tím, že se hýbala…?

Opatrně vstala a nevědomky si skousla ret. Draco se nad tím znovu pobaveně ušklíbl, elegantně se vyšvihl na nohy a upravil si vyhrnuté tričko.

„Nebude vadit, když začneme s Lektvary později, že ne?“ zeptal se. „Potřebuju sprchu.“

„Ne,“ odpověděla se, cítíc, že se ruměnec zase vrací. Přemýšlela, jestli ji náhodou neuváděl do rozpaků záměrně. „Počkám na tebe.“

Naposledy na Hermionu mrkl, než odešel nahoru do koupelny. Trochu zmateně, ale zároveň spokojeně si povzdychla. Tohle bylo příjemné. Mimo konec, samozřejmě, ten byl spíš trochu přes čáru. Ačkoli na to si nejspíš musela zvykat. Draco nebyl zrovna nejzdrženlivější kluk na světě a to, že ho holka sedící v jeho klíně vzrušila, nemohlo být překvapení. Jen měla divný pocit z toho, že za to nyní mohla právě ona.

Otočila se a sehnula se pro tričko hozené na zem. Ledabyle se podívala oknem na zahradu, když si ho oblékala, a na sekundu se jí zastavilo srdce.

Nevěřícně si protřela oči a dvěma kroky došla přímo k oknu. Nemohl tam nikdo být. Měli kolem domu desítky ochranných kouzel. Mudlové se jejich domu podvědomě vyhýbali, aniž by věděli proč, nemohli vidět ani dům samotný, ani zahradu, dokonce ani nikoho na tomhle místě. Jediný, kdo byl schopný všechno vidět, byl nějaký kouzelník, a ten… tady přece být nemohl, ne?

Pečlivě prohlížela každý kout, ale zahrada i její okolí se zdálo prázdné. Přesto cítila podivné brnění v prstech. Jasně viděla nějakou postavu za brankou. Nemohla určit, jestli to byl muž nebo žena, ale opravdu se jí zdálo, že tam někdo byl.

Vrhla nejistý pohled na svůj kabát a následně na schody, vedoucí do patra. Slyšela hukot vody ve sprše a něco, co dost dobře mohl být zpěv. Ne, nemělo smysl volat Draca kvůli něčemu, co byl pravděpodobně jen výplod její fantazie, zvlášť když se blonďák zrovna uklidňoval pod studenou vodou. Na devadesát devět procent o nic nešlo. Nemusel tam být vůbec nikdo, a pokud ano, pravděpodobně by to byl nějaký zbloudilý mudla.
Neexistoval jediný kouzelník, který by tušil, kde jsou. A i kdyby ano – bylo tu Ardewolfovo zaklínadlo. Pokud by měl špatné úmysly, nebo to byl Lucius, nedostal by se přes něj.

Popadla kabát a vyšla ven.

Nevnímala zimu, která ji ovíjela víc než jindy, protože byla rozpálená. Pozorně se rozhlížela, aby jí neunikl jediný případný pohyb. Věděla, že ji dotyčný, jestliže tu tedy nějaký byl, musel vidět. Nikdo se ale neozýval, nikdo se nikde nepohnul, ani odnikud neútočil, a tak se trochu uklidnila.

Dokud jí nedošlo, že si nechala hůlku na dece před krbem.

Byla už téměř u branky. Rozhodovala se, jestli ještě chvíli zůstat, nebo se raději vrátit a vyřešit to s Dracem později. To by možná bylo nejlepší.

A pak se branka sama od sebe otevřela.

Zděšeně zamrzla na místě a uslyšela dva tiché kroky v listí, následované zvukem, který připomínal šplouchnutí vody. Kolem pozemku se zhmotnil štít Ardewolfova zaklídla. A ta hustá, tmavá voda, tvořící stěnu sotva metr před ní, se vytvarovala podle neidentifikovatelné postavy, než ji bez viditelné kontroly pustila dovnitř a sama zmizla.