***

Ve starém krámku plném suchých bylin, prachu a lahviček s pro cizince neznámými obsahy bylo ten den extrémně prázdno. Do jisté míry bylo přirozené, že těsně po Vánocích nikdo nenakupoval, ale ani tak si starý prodavač s velice bystrýma očima nepamatoval den jako tenhle.

Nakonec se ale návštěvy dočkal, a ačkoli pro něj z obchodního hlediska nepřinesla ani svrček, nasadila mu do hlavy brouka, jenž mu v jeho nudném dlouhém životě už nějakou dobu chyběl.

„Profesore!“ zvolal muž nadšeně, když uviděl prvního zákazníka. „Co vám mohu nabídnout?“

Tmavovlasý muž očividně nesdílel s prodavačem jeho zápal. Bez hnutí svalu ve tváři mu odpověděl.

„Znalost jistého kouzla, pane Volonski. Stejně jako před několika měsíci.“

Prodavač se zamračil, když pochopil, že od něj muž nic nekoupí, neopovážil se to ale nijak komentovat. Získal od něj během těch let, co provozoval svůj obchod, několik velmi drahých informací, které mu pomohly krám udržet. Mělo výhodu mít dobré vztahy s mistrem v oboru.

„Jistě,“ odpověděl prodavač zdvořile. „Ačkoli nemohu zaručit, že s něčím tak individuálním vám opravdu dokážu pomoci.“

„Moje otázka je jednoduchá,“ přerušil ho Snape chladně. „Je možné kouzlo i po takové době ovládat?“

„Předpokládám, že do jisté míry ano,“ zamyslel se Volonski. Byla to nezvyklá otázka, položená nezvyklou osobou, jež od něj obdobnou radu už jednou žádala. „Dramatické změny už nevyvoláte, je ale možné účinek zesílit nebo zeslabit. Chce to ovšem velké množství času na vytvoření zaklínadla a potřebných lektvarů, ačkoli to pro vás jistě nemůže být problém, profesore,“ uklonil se nuž lehce. „To mi připomíná – už dlouho jsem se chtěl zeptat, jakých výsledků jste dosáhl s tím novým druhem Tepulara nuvelis?“

Černovlasý profesor se zamračil nad novým směrem hovoru, který odbíhal od jeho priority, ale přesto krátce odpověděl.

„Dobrých.“

V prodavačově výrazu se mihlo překvapní. „Vážně?“

Kdyby nebyl individualista, pravděpodobně by se opovážil oponovat a říct, že kritika té byliny od mnohem méně vyhlášených odborníků byla téměř k nesnesení. Možná by mu popsal, jak minimálně dvaceti lidem vybouchly kotlíky, a dva kouzelníci skončili s popáleninami v nemocnici. Volonski ale hrál v první řadě sám za sebe, a jakmile mu někdo nevědomky ukázal své slabé místo, nehodlal se té výhody jen tak vzdát.

„Výborně, profesore.“

Ať už se jednalo o kohokoli.

***

„…a pak mě přimáčkl ke zdi a dal mi facku. Myslela jsem, že mě chce prostě jenom znovu nějak mučit… ale potom jsem ucítila jeho ruku pod tím kusem hadru a pochopila jsem, že… To bylo poprvé.“

Seděla na své posteli, zachumlaná do peřiny a opřená o Draca, který ji zezadu pevně objímal. Neměla už ani sílu brečet, nebo už možná vyplakala svou denní zásobu slz, a tak jen seděla a hleděla do prázdna. Cítila se vyčerpaná, zostuzená, zraněná, ale něco jí přece jenom říkalo, že to bylo potřeba.

„Merline,“ splynulo Dracovi tiše z úst. Cítila, že ji přitiskl ještě víc a věnoval jí lehounký polibek na krk. „Omlouvám se…“

„Tvoje chyba to přece není,“ odpověděla bez výrazu. „Pak… už jsem si zvykla tu bolest tělesnou, a nejhorším se stalo myšlení, slova a urážky… čekání… to vědomí, že ještě není konec, že přijde znovu a bude to stejné, nebo ještě horší… Všichni o tom věděli a všichni se mi za to posmívali, vždycky když někdo přišel do mé cely, viděla jsem to na něm, pobavení, opovržlivost, zhnusení… Nenáviděla jsem se. Vlastně se pořád nesnáším.“

„Pššt,“ zašeptal rychle. „Tohle už nikdy neříkej. Nemáš důvod se nesnášet, tys neudělala nic, za co by ses měla stydět.“

Smutně se usmála. „To nic nemění.“

Nemyslela si, že to bude někdy někomu vyprávět. Ale po zjištění, že to nedokáže úplně přejít, ji Draco přemluvil. Nenutil, ale přemluvil. Věděla, že to byl ze své podstaty dobrý nápad, že to jediné mohlo opravdu pomoct, aby se s tím vyrovnala, ale to neovlivnilo fakt, že se všechny emoce vrátily zpátky a ona se zase cítila na dně.

„Pořád ale mluvíme jenom o mně,“ otočila se k němu obličejem. „Na tebe to taky mělo vliv. Je to tvůj otec, tvoje rodina…“

„On už není moje rodina,“ odpověděl vážně. „Po tom, co ti udělal.“

Okamžitě ji zaplavil pocit vděčnosti nad jeho výrazem, který říkal, že to myslí smrtelně vážně. Na druhou stranu tu byla část, která se cítila vinná za rozbití iluze o rodině, za ničení Dracových hodnot. Jistě, nemohla za to, ona Luciuse k ničemu nepřesvědčovala, ale přesto… Stala se toho příčinnou.

„Nechci tě od nich oddělovat.“

Draco se zasmál. „Ty?“ otočil si ji naproti sebe úplně. „Můžou si za to sami. Matka za svou nekonečnou loajalitu a otec za to, že je svině.“

Byla divné slyšet někoho mluvit tak o svých rodičích. Ačkoli ona sama měla na jazyku víc než jedno přízvisko, kterým by Luciuse dokázala pojmenovat. Zařekla se sama sobě, že pokud ho ještě někdy uvidí, živého nebo mrtvého, najde dost síly na to, aby mu je vmetla do tváře. Ale do té doby nechtěla, aby se jí jakkoli pletl do života. Nebo spíš jim.

***

Následující týden byla na ostrově tak nepříznivé počasí, že mohla chvíle, kdy vyšla z domu, spočítat na prstech jedné ruky. Ne, že by to byl problém – cítila se uvnitř stejně lépe, připadala si ale unavenější a ospalejší než dřív.

Během tří dnů s Dracem vyřešili všechno, co bylo podle jeho mínění důležité. Což pro ni znamenalo mnohem víc, než předpokládala. Přála si mít k dispozici veritasérum, vnímat, jak jí slova sama unikají z úst a nebýt schopná to zastavit ani ovlivnit. Nebýt dost rychlá na to, aby je cítila dřív, než by je vyslovila.

Takto to bolelo. A zvlášť před Dracem. Nechápala, jak to mohl sám všechno snášet, dokud ho jednou neuviděla, jak hůlkou zachycuje světle modré polokapalné provázky, proudící z jeho spánku, a ukládá je do zmenšené myslánky. Chápala, že potřeboval mít čistou hlavu. Někdy se jí totiž zdálo, že byl mimo sebe, hledíc s neproniknutelným výrazem do prázdna, dokud ho nevyrušila.

„Kdy se máme spojit s Snapem?“ ozvala s v jedné z těch chvílí a probrala ho tak ze zamyšlení. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, na co se ho ptala

„Se Snapem? Ach, jistě… Ozve se sám, jako vždycky. Mělo by to být každou chvílí.“

Tázavě se na něj podívala, ale nezdálo se, že by si toho všiml. Hodlala mu trochu vynadat za to, že s ním mluvil a přitom jí to neřekl. Podruhé. Samozřejmě, že Dracovi věřila, ale takovou hloupostí jí zbytečně nutil o tom přemýšlet.

Ale to bylo téma na delší přemýšlení. Draco a jeho „výzkumy“.

Ne, že by jí vadily chvíle, kdy chtěl mít svůj klid. Ona je potřebovala stejně tak. Draco je ale trávil ve své pracovně, a na žádnou otázku ohledně toho, co tam dělá, jí nedokázal pro ni uspokojivě odpovědět. Anebo ji to možná neuspokojovalo čistě proto, že se nemohla připojit, přestože nutně potřebovala znovu zapojit svoje mozkové buňky jinak, než čtením.

Nikdy ale její zvědavost nedošla tak daleko, že by se to snažila zjistit proti jeho vůli. Měla několik tajných tipů, z nichž nejpravděpodobnější byl ten, že se Draco pokoušel znovu prozkoumat záležitost ohledně kletby a najít takový lektvar, který by nemusela brát dokonce ani každý den. Znal ji už dost dobře, aby věděl, že to v ní vyvolávalo výčitky svědomí za jeho nekončenou starostlivost, a pak by bylo logické, že jí o tom nechtěl říct. Přesto si nebyla jistá, a když se to navíc skloubilo s její tvrdohlavostí a pýchou na vlastní znalosti, vyšel z toho nápad, který by se Dracovi rozhodně nezamlouval. Udělat něco na oplátku. Naučit se něco bez jeho pomoci, a dokázat tak sama sobě, že byla stále jednou z nejchytřejších čarodějek jejich generace. Něco, co bylo dostatečnou výzvou, a čím mohla Dracovi při nějaké blízké příležitosti vytřít zrak.

Naučit se přemisťovat.

Možná právě nedostatkem činností, u kterých by musela opravdu myslet, jí ten nápad nepřipadal zdaleka tak nebezpečný, jak by si za jiných okolností určitě myslela. Chtělo to čas, cvičení, a opatrnost – zvlášť, když neměla žádný dozor. S Dracovými zkušenostmi z jeho vlastního učení by to bylo jednodušší a rychlejší, ale určitě by to nesplnilo hlavní účel – dokázat to sama. Prozatím se nedostala dál než ke čtení, ale měla plán, a chtěla s ním začít co nejdřív. Tedy v momentě, kdy přestane pršet.

„Už je tady,“ oznámil jí Draco, stříbrné zrcátko v ruce. Sedla si vedle něj na postel a naklonila se tak, aby viděla.

Snapeův obličej se zkřivil v úšklebku, když jí Draco odrhnul vlasy, aby ho nešimraly, a usmál s na ni.

„Pokud ruším, pane Malfoyi, můžu si pro vaše velectěné já vyhradit jiný čas…“

„Ne, profesore,“ odpověděl Draco klidně. „Nerušíte. Čekali jsme na vás.“

„Alespoň že se při tom čekání nenudíte,“ pronesl Snape sarkasticky, dál už se k nim ale nevyjadřoval. „Nemám mnoho prostoru k delším debatám, pane Malfoyi, situace se od doby, kdy jsme spolu mluvili naposledy, poněkud vyostřila. Už si nemohu dovolit trávit čas mimo Fénixův řád. Jako na jednoho z mála těch, kteří nemuseli skládat Slib, se na mě upírá více pozornosti, než je mi příjemné.“

„Stačí nám důležité události,“ uklidňoval ho Draco věcně. Snape přikývl.

„Během posledních dvou týdnů byla vypálena většina míst, na kterých se podle Pána Zla mohl ukrývat Potter. Štáb Řádu zůstal neodhalen, nicméně jeho zabezpečení utržilo poměrně velké rány, o jeho okolí ani nemluvě. Dům Potterových příbuzných byl srovnán se zemí, stejně tak jako domy několika členů Řádu. Útoky se stupňují a začíná se o nich mluvit i v mudlovská komunitě ve vzdálenějších zemích. Tomu ovšem odpovídá i protiváha na druhé straně – včera ministerstvo povolilo beztrestné užívání Zakázaných kleteb na smrtijedy.“

„Copak nebylo povolené už dřív?“ zamračila se Hermiona. Snape na ni upřel pronikavý pohled.

„Ne, slečno Grangerová, nebylo. Po každé takové události byl ten, kdo kletbu použil, předvolán před Starostolec a prošetřován jako zločinec, dokud se neprokázala nutnost jeho jednání a přímé spojení mrtvého s Pánem zla. Nyní už nebude ani jedno nezbytné – dostatečnou zárukou je slovo kouzelníka.“

„Pořád v tom nevidím problém,“ odporovala mu zapáleně. „Řekl jste, že smrtijedi už jsou díky Slibu oddělení od zbytku společnosti, takže nemůžou zákon využít ve svůj prospěch a zabíjet lidi za záminkou dobré vůle. Pak je to snad jen zjednodušení situace, ne? Konec zbytečného papírování a jednodušší práce pro bystrozory…“

Snapeova tvář se lehce změnila, když se jeho levý koutek posunul nahoru. „Člověk by řekl, že po tom všem upustíte od svých nebelvírských představ, slečno Grangerová, ale vy stále vidíte jen to nejlepší… Dobrá tedy. Představte si, že takto společnost funguje a Potterovi se nakonec skutečně podaří Pána Zla zabít.“

Přikývla, přestože zatím nechápala, kam mířil.

„Jeho služebníci budou přirozeně do jednoho zadrženi nebo zabiti. Jak už jste řekla, vzhledem k jejich separaci nebude těžké je odhalit. Pod vlivem všeobecného nadšení převládne touha po spravedlnosti a odplatě za mrtvé, a jak můžeme vidět z reakcí ministerstva už dnes – lidem bude vyhověno. Přirozený vývoj by byl návrat k normálnímu uspořádání společnosti – na jedné straně ti dobří, kteří udržují mezi kouzelníky pořádek, na straně druhé ti, kteří se… řekněme přiklánějí k temnějším formám magie. Vždy musí být dvě strany, slečno Grangerová, ta dobrá i špatná, aby se vůbec mohly dobrou či špatnou nazývat. Je to přirozený řád věcí. Brumbál to ví, nakonec, k tomuto uspořádání společnost došla i po první etapě války, co vám ovšem mohu zaručit – tentokrát tomu ředitel nehodlá nechat volný průběh.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Draco.

„Brumbál má vizi „čisté“ společnosti. Žádné zákony, žádná vězení, konec černé magie a postupné odstranění všeho, co se jí třeba jen podobá. A dobře si uvědomuje, že lepší příležitost k její realizaci mít nikdy nebude. Lidé přijímají všechna opatření, která jim dodávají pocit bezpečí a spravedlnosti. Povolení Nepromíjitelných kleteb je pravděpodobně počáteční, ovšem velmi dobře vymyšlený tah. Jakmile Potter zničí Pána Zla a mezi lidmi nastane nadšení pro spravedlnost, nebude pro ministerstvo – pod Brumbálových vedením – problém nenápadně vytřídit společnost. Tedy ne jen smrtijedy, ale všechny, kteří nebudou tak čistí, jak si Brumbál představuje.“

„Něco takového se přece nemůže stát, aniž by si toho někdo všiml,“ oponovala pochybovačně. Snape se pobaveně ušklíbl.

„A vy byste si toho ochromená radostí z vítězství, v přítomnosti vašich přátel, Řádu a Brumbála, kterého jste donedávna považovala za nejdůvěryhodnějšího člověka na světě, všimla?“