Bílá zeď. Fascinující, svým způsobem. Nehýbala se, nemluvila, nedívala se na ni, nevyčítala, v podstatě to byl kus ničeho. Možná proto jí pohled na ni uklidňoval.

Nic.

A zároveň všechno.

Přesně to, co právě cítila.

Podívala se na hodiny na stolku. Půl jedenácté dopoledne. Ne, že by to snad něco měnilo, byla už rozhodnutá, na čase nezáleželo, Bylo to jen divné, možná trochu děsivé, prázdné, ale přesně odpovídající skutečnosti.

Dvanáct hodin zírání do bílé zdi.

Už mohla přemýšlet, měla čistou hlavu, plnou myšlenek, ale nezastřenou. Potřebovala to pochopit, každý detail, přebrat si poslední dny, ten pokrok mezi ní a Dracem, krůček po krůčku, a dojít k chybě. Najít ten moment, kdy se rozsvítilo červené světýlko a ona se rozhodla ho ignorovat.

Věděla, že to celé vězelo v sexu. Nikdy se nebránila ani polibkům, ani dotykům, něžnost jí dávala pocit bezpečí, i když si to dřív neuvědomovala. Ale sex už byl něco jiného.

Byla to minulost.

Ta, které se snažila celé měsíce vyhýbat.

Směřovali k tomu týdny, někde v kostech to cítila, a možná proto se to všechno stalo. Smířila se s tím, aniž by skutečně přemýšlela, jestli to chce. Nebo možná nepřikládala tak velký význam tomu, co chtěla ona, jako tomu, po čem toužil Draco. Popírala svoje pocity tak dlouho, až všechno zkazila. Lhala sobě samotné, ale co víc – lhala Dracovi. I když nevědomky. Během těch dvanácti bezútěšných hodin, sedmi set dvaceti dlouhých minut, čtyřiceti tří tisíc dvou set sekund, které hlučně odtikávaly na jejích hodinách, probrala sama sebe víc, než za celý svůj předešlý život. Nemohla zapomenout na to všechno, co jí Lucius udělal. A jak zjistila, nemohla to ani nechat ležet ve stínu podvědomí a myslet si, že už se ty vzpomínky nikdy neprobudí k životu. Stalo se to její součástí, stejně jako dětství nebo radostné roky v Bradavicích, byla to část jejího bytí. Jediný rozdíl byl v tom, že z této části plynuly špatné důsledky.

Když před dvanácti hodinami zbaběle utekla do svého pokoje, nevedlo ji nic jiného než znechucení ze sebe samé. Trvalo dvě hodiny, než se vzpamatovala a pochopila, že znechucení není hlavní problém. Draco byl ten problém.

Nebo lépe řečeno – ona byla jeho problémem.

Nikdy by si nemyslela, že se bude Draco Malfoy k nějaké dívce chovat tak, jak se za ty týdny choval k ní. Milý, něžný, ohleduplný. Nikdy by ji ani nenapadlo, že by nějakou dívku odmítl, kdyby měl příležitost, a považovala by za blázna každého, kdo by jí líčil, jak Draco vysedával do dvou hodin ráno před dveřmi holky, která ho v poslední vteřině od sebe odstrčila a zkazila tak Štědrý večer, a omlouvá se za něco, co ani v nejmenším nebyla jeho vina. Nevěřila by tomu, že stráví zmijozelský princ půl noci na chodbě a bude se snažit přesvědčit zničenou mudlovskou šmejdku, vevnitř tupě hledící do stěny, aby mu otevřela a dala jim šanci to vyřešit. Zkrátka by si nemyslela, že se někdy bude Draco Malfoy opravdu starat. A právě proto, že to udělal, že neřekl ani jedno jediné necitlivé slůvko, že nebyl ani chladný, ani rozzuřený, ale jen dokonale dokonalý, zírala do zdi dál a pomalu zjišťovala, že je jenom jedno řešení.

Protože on si to nezasloužil. A ona nedokázala, i když si to z celé duše přála, být silná a vracet mu všechno, co jí dával.

Odvrátila se od okna, přitáhla si kabát blíž k tělu a podvědomě nahmatala v kapse tři malé krabičky. Takhle to bylo nejlepší. Dvanáct hodin hledala důvody, proč by měli pokračovat v tom, co začali, a nenašla nic, co by v konečné verzi nevedlo jenom k zoufalství a bolesti. Mohli spolu dál žít pod jednou střechou a snažit se být dál něco na způsob páru, ale věděla dopředu, že by to dlouho nevydrželo. Draco byl zvyklý na určitý průběh vztahů a svým chováním v posledních dnech předčil všechna její očekávání, ale byla si jistá, že by ho to časem začalo nudit. Co by mu mohla dát dívka, která by mu i po vší jeho snaze nemohla dát víc než polibek, než by se psychicky zhroutila? Jak dlouho by někdo tak skrytě impulzivní mohl pečovat o labilní holku, která mu nemohla dát nic na oplátku? Zprotivila by se mu, a kdo ví, možná by se všechno vrátilo do starých zajetých kolejí před začátkem války.

Druhou možností bylo, že by se pokusili spolu vycházet jen jako spolupracovníci. V soukromí každý sám za sebe a v záležitostech okolo Snapea a Řádu jako sehraná dvojka. Něco takového by ale po všem tom napětí mezi nimi nemohlo fungovat a ona sama si nebyla jistá, jestli by ho vůbec dokázala brát znovu jen jako Malfoye.

A tak tu zbývala jen poslední možnost, o které byla pevně přesvědčená, že bude Draca bolet nejmíň. Jistě, byl k ní úžasný a dal do toho víc, než kdy mohla snít, ale stále to byl Draco. Miloval ženy a ony milovaly ho. Teď tu s ním bydlela, a tak byla prví na ráně, ačkoli opravdu věřila, že pro ni udělal víc, než pro jakoukoli jinou. Ale stačilo pár týdnů, aby se vzpamatoval, možná dokonce míň, a najde si další, takovou, která nebude jen Problém v ženské podobě. Udělá za sebou čáru a půjde dál, což bylo něco, na co ona jednoduše neměla.

Chvíli stála na místě a naslouchala tichu z vedlejšího pokoje. Draco byl vevnitř, slyšela ho vejít, a podle toho, jak dlouho byl vedle klid, tipovala, že spal. Doufala v to, protože na tom stálo bezproblémové provedení jejího plánu.

Odchodu.

Naposledy se rozhlédla po těch čtyřech stěnách, posteli, na níž s Dracem strávili několik odpolední, ještě jednou se oknem podívala do zahrady a téměř neslyšně vzdychla. Rvalo ji to ještě víc, pokud to vůbec bylo možné, že opouštěla další místo, kde se cítila doma. Že odcházela od člověka, který pro ni tolik udělal. Vzala za kliku a tiše vyklouzla z místnosti.

Byla už téměř u vchodových dveří, když koutkem oka zahlédla stromeček v rohu obýváku. Do očí jí vhrkly slzy nad nespravedlností toho všeho, nad tím, že jeden jediný člověk dokázal zničit i to, co ještě neexistovalo. Proklínala Luciuse, doufala, že jednou nastane den, kdy bude dost silná na to, aby se mu pomstila. Když si uvědomila, že nevzlyká tak tiše, jak si myslela, otřela slzy hřbetem ruky a otevřela dveře do chladného zimního poledne.

V přímořském podnebí zima vypadala skoro stejně jako podzim, zatažená obloha, vítr, zemité barvy všude kolem… Působilo na to ni jako déjà vu. Možná kdyby se něco okolo změnilo stejně jako její mysl včerejšího večera, nebyl by pohled na klid v zahradě, jejímž jediným pohybem byla nad zemí se líně převalující mlha, tak skličující. Vzpomínky, všude kolem ní, na první den, kdy ji sem Draco donesl v náručí, na odpoledne, během něhož ji dotáhl až k pobřeží i na souboj dvojníků, začátek konce. Ne, nesměla vzpomínat, jinak by nebyla schopná odejít.

Věděla, že jí bude scházet vůně moře. Možná by si mohla najít něco na pobřeží, dostatečně daleko, ale u vody. Mít živou vzpomínku. Její plán sahal jen po odjezd z ostrova a Cannes, dál si nemohla nic nalinkovat, ani kdyby chtěla. I tak jen pevně doufala, že se jí podaří přesvědčit mudlovská obyvatele, kteří bydleli na druhé straně ostrova, aby ji převezli na pevninu. Přece jen bylo pětadvacátého prosince, a i když se chystala zaplatit štědře, měla u sebe jen libry nebo kouzelnické peníze. Musela je přesvědčit. Odejít jinam, nejspíš zůstat ve Francii, ale najít klidné tiché místo, s kterým mohla splynout. Viděla sama sebe, jak pracuje v maličkém tmavém archivu, tráví dny mezi regály a noci v jednopokojovém bytě uprostřed špinavé čtvrti. Tam patřila. Sama, se svou bolestí, zlobou a touhou po odplatě, touhou ublížit Luciusovi tak, jak ublížil on jí.

Vlny se ve větru zuřivě tříštily o skály, když procházela cestičkou kolem pobřeží a v prstech přetáčela miniaturně zmenšené kufry v její kapse. Nemohlo už to být daleko, dokonce se jí zdálo, že v jednu chvíli viděla stoupající šedý kouř. Potřebovala ještě vymyslet zdůvodnění pro to, že byla zrovna v tento den a tuto dobu na ostrově bez vlastního způsobu, jak se dostat zpátky, ale to neviděla jako problém. Byla to maličkost, nepatrná lež v cestě za –

„Nezapomnělas na něco?“

Lapla po dechu. Srdce jí vynechalo jeden úder, když za sebou uslyšela hlas člověka, kterého se rozhodla bez rozloučení opustit, hlas dva metry za jejími zády.

Skousla si ret, do krve. Nechtěla to komplikovat a teď tu on stál a ona se na něj nedokázala ani podívat.

„Nemluvíš?“ ozval se znovu. Odměřený, chladný, kontrolovaný hlas, takový, jaký už neslyšela týdny. Chtělo se jí brečet. Nebo do něčeho praštit

„Hezké,“ konstatoval hořce, úšklebek tváře dokonce slyšitelný. „To mě nenávidíš tak moc, že mi to ani nemůžeš říct?“

Stála, bez hnutí, a cítila se jako solný sloup, po kterém stékala voda a pomalu ho ničila. Chvíli trvalo, než si uvědomila, co řekl. A přinutilo ji to otočit se, sebrat zbytky sil a věnovat mu nechápavý pohled.

„O čem to mluvíš?“

„Takže jsi neztratila řeč úplně,“ řekl s pokřiveným úsměvem a zvedl oči ze země, aby se podíval do jejích. „Pochopil bych všechno, víš to. Ale mohlas mi to aspoň říct, mohlas přemoct ten odpor a oznámit mi, že odcházíš.“

Zkoumala ho pohledem, intenzivně, a uvědomila si, že ho ještě nikdy takhle neviděla. Byl naštvaný. Ne, on měl přímo vztek. Chladnou masku a ruce sevřené v pěst.

Měla mu říct, že odchází, bylo by to férové, ale nevydržela by to.

„Nemohla,“ zašeptala. Nemohla to přemoct. Jenomže to on nemohl pochopit, nedokázal si představit, jaké to bylo, nesnášet sama sebe tak moc.

Jeho výraz zamrzl.

„Pak už není co řešit. Omlouvám se, že jsem se narodil.“

Odcházel, stejně jako ona, mělo to být navždycky, a ona konečně pochopila, co řekl.

„Stůj!“ křikla. Zastavil se v půli pohybu. „Proč se omlouváš?“

„Víš, že ani nevím?“ zeptal se sarkasticky. „Proč se tady vůbec ponižuju… Dala jsi dost jasně najevo, že mě nesnášíš, když sis sbalila věci a bez jediného slova po tom všem odešla. Byl jsem hlupák, když jsem doufal, že je v tom možná něco víc, že tě možná přesvědčím. Měla jsi pravdu. Bude nejlepší, když odejdeš.“

Nedokázala už zadržet slzy. A bylo to. Nenáviděl ji. Měla by jít, otočit se na podpatku, přeplavit ten kousek, najít tmavý kout a schoulit se do klubíčka. Usnout. Umřít.

Jenomže to by znamenalo ho nechat žít v lži. Už se možná nikdy neuvidí, a ona měla dvě možnosti – neříct nic a odejít, nechat ho nenávidět ji do konce jeho života a žít s tím, nebo říct pravdu.

„Myslíš si, že tě nesnáším,“ zopakovala tiše. Bylo to vlastně ironické, krutě ironické.

Jeho oči se rozšířily, na čele se zvlnila tenká vráska nepochopení, než zase zmizela za povýšeneckým výrazem. „Nehraj si se mnou. Vím to. Nesnášíš mě po tom večeru, ale víš co? Myslel jsem, že jsi nebelvír, že se k tomu postavíš čelem. Já bych to pochopil, nikdy bych tě nenutil, aby ses mě kdy víc třeba jen dotkla a nikdy bych neudělal nic, co bys nechtěla. Mohli jsme to vyřešit! A kdyby to nešlo, nechal bych tě odejít, rozuměl bych tomu, že už se mnou nevydržíš v jednom domě. Ale myslel jsem, že po tom všem budeš mít aspoň tu slušnost, abys mi to řekla do očí.“

Měla chuť, obrovskou chuť se začít smát. Dostat ze sebe tu zoufalost, která ji svírala, a která neodtékala se slzami tak, jak předpokládala. Toužila po tom něčím hodit, něco zničit, aby nebylo tím jediným rozbitým její duše, a pak se upřímně, od srdce zasmát tomu, jak krutý dokázal osud být.

„Copak to vážně nechápeš?“ zeptala se, s křečovitým úsměvem na tváři. „Já jsem neodešla, protože bych nesnášela tebe! Nenávidím sebe!“

Nechápal.

„Proč bys to dělala?“

Zoufale vzdychla. „Proč? Jak se na to vůbec můžeš ptát? Zničila jsem to, zničila jsem všechno… Náš večer, noc, úplně všechno!“

Stáhl obočí. „Cože?“

Nerozuměl. A to byl po nedostatku síly hlavní důvod, proč se mu nesnažila ni vysvětlovat a zvolila jednodušší způsob, jednodušší pro ni. Ten, za který ji Draco právě káral. Věděla, že to nepochopí, protože neucítí to, co ji svíralo.

„Nemůžu ti dát to, co chceš,“ rozhodla se urychlit to a říct mu jen důsledky, ne příčiny a ne průběh toho, co se stalo. „Já… myslela jsem si, že jsem to přešla, že už to na mě nemá vliv, ale mýlila jsem se… Nejsem schopná na to zapomenut a nikdy nebudu, a proto bude nejlepší, když odejdu.“

Divila se, že dokázala zformulovat svoje myšlenky. A hlavně že stále stála na nohou, že se na něj dokázala dívat, i když si myslela, že setkání s ním nevydrží. Byla na sebe vlastně pyšná, tím nepatrným zbytečkem jiného pocitu než zoufalství.

Pyšná až do chvíle, kdy se jeho výraz změnil. V očích se mu objevila jiskřička, maličký záblesk něčeho, co tam podle ní vůbec nemělo být. Jiskřičky znamenaly pobavení, radost, elán anebo mnohem nebezpečnější – naději.

To slovo už nechtěla znát.

„Kvůli tomuhle to děláš?“ zeptal nevěřícně. „Protože jsi nebyla připravená a tak se to nestalo?“

Zasmála se. Znovu a ještě zoufaleji, se slzami v očích a rtem mezi zuby.

„Nebyla připravená. Nechápeš to, že ne? Já nebudu nikdy připravená.“

„Lhala jsi mi,“ konstatoval prostě.

„Jo,“ odpověděla. „Vrhla jsem se na tebe ten den v chodbě a nechala tě myslet si, že už je ten správný čas, ale přísahám na všechno co je mi svaté, že jsem tomu věřila.“

„Nemyslím tohle,“ zavrtěl klidně hlavou. „Lhala jsi mi, když jsi tvrdila, že mi věříš.“

To nebylo, co očekávala. On byl klidný, vypadal vyrovnaně, rozhodně víc, než měl být a byl před chvíli.

„Co?“

„Říkalas, že mi věříš,“ zopakoval.

„To je pravda,“ odpověděla nechápavě.

„Není,“ skočil jí rychle do řeči. „Kdybys mi věřila, nebyla bys teď tady.“

„To není o důvěře, Draco,“ oslovila ho tiše. „Vím, že bys mi neublížil jako on, ale to nestačí, abych byla schopná… Pořád mi to běhá hlavou, je to k nesnesení… Já… nechápej to špatně, děláš všechno tak perfektně, že se mi z toho motá hlava… Ale pak je bod, ve kterém se to znovu objeví a já… Musím jít.“

„Nechápeš to,“ odbyl ji, zdálo se, že s vrácenou podrážděností. „Před pár týdny jsem ti řekl, že neudělám nic, co bys nechtěla. Přísahal jsem. A tys mi to stejně nevěřila, po tom všem mi nevěříš ani tak základní věc…“

„Věřím, ale vím, že to není to, co chceš!“

„Jak můžeš vědět, co chci?“ vyštěkl rozhodně. „Je to pořád dokola, nevěříš mi, protože kdybys věřila, neutekla bys, mluvila bys se mnou. Pro Merlina, po všem co se stalo, a po tom, kam jsme se dostali, jak je vůbec možné, že tě jedna pitomá věc, která se nepodaří, přesvědčí, aby utekla?“

„Pitomá věc?“ zopakovala nevěřícně. „Umíš si vůbec představit, jak se cítím, jak zhnusená…“ odmlčela se, aby uklidnila nervy, udržela na uzdě ten pocit vzrůstající nevolnosti. „Není to jedna věc, je to všechno. Možná nevím, co chceš, ale vím, co nebudeš chtít. Čekat na zázrak. Dělat mi pořád dokola chůvu. Utěšovat mě pokaždé, když mě něco rozhodí, omlouvat se za každou hloupost, která není tvoje chyba, zkoušet stokrát a ještě jednou spát se mnou a pořád bez úspěchu… Na světě jsou miliony žen, které ocení, co všechno děláš-“

„Přestaň,“ zastavil ji. Nemohla se na něho už dívat, byl si něčím jistý, byl silný, a ona tu stála a brečela a nedokázala mu ani vysvětlit, proč chce odejít. Proč se jenom neuměla přemisťovat? Bylo by to rychlé a bezbolestné, neměla by pocit, že jí každou sekundou praskne hlava, anebo srdce.

„Nechci miliony, víš to. Chci tebe. A to, že to pořád nechápeš a nevěříš tomu, to je problém. Ne minulost, ne můj mizerný otec, ne sex, jenom to, že nás pořád nevidíš jako pár. Víš, že mi můžeš říct všechno, ale nedůvěřuješ mi dost na to, abys to udělala. Máme dělat rozhodnutí spolu a ty se sbalíš a prostě odejdeš, jako by to pro tebe neznamenalo vůbec nic-“

„To není pravda a ty to víš,“ kroutila hlavou. „Znamenáš pro mě všechno. Proto jdu pryč, proto jsem ti to neřekla, pro pána, nedělám to, abych ulevila sobě…“

„Takže mně?“ nadzvedl sarkasticky obočí. „Utíkáš pro moje dobro?“

„Jo,“ vydechla prudce.

„K čertu, přestaň si hrát na oběť, Grangerová! Proč musíš pořád být tak melodramaticky nebelvírská?!“

Dotkl se jí. Víc, než si myslela, že se jí jedna věta může dotknout. A hlavně nevěděla, co dělat, jak reagovat na jeho obvinění, nevěděla, jestli v ní převládá vtek nebo lítost…

„Proč tohle děláš?!“ zaječela na něj, ruce ve vlasech. „Prostě na mě zapomeň, vrať se ke starému já, udělej něco pro sebe a zbav se mě, dokud máš čas!“

„Jsi hloupá,“ odvětil ledově.

„Jo, jsem,“ přitakala. „Hloupá mudlovská šmejdka, dobře? Takže na to prostě kašli, proč by ses měl se mnou otravovat, no proč?!“

„Protože tě miluju, do pekla!“

Ztuhla.

„Cože?“

Slyšela, slyšela to moc dobře, ale nevěřila svým uším, že pracovaly správně. Nebo se možná prostě zbláznila, přeskočilo jí…

„Miluju tě, je to vážně tak překvapující?!“ zeptal se sarkasticky a udělal jeden krok vpřed. „Chceš udělat něco pro mě, vážně myslíš na moje štěstí? Tak zůstaň.“

Nebyla schopná slova. Kdyby jí to řekl v jiné situaci, nevěřila by mu, myslela by si, že je to prostě jen dočasný pocit. Ale říct to ve chvíli, kdy ji měl ve skutečnosti poslat k čertu, říct to v hádce, to nebylo plánované klišé a o to víc jí to vyrazilo dech.

„Nemůžu,“ zašeptala. „Zničím to.“

„Možná,“ připustil a dalšími dvěma kroky se k ní přiblížil dost na to, aby mohl vzít její hlavu do svých dlaní. „Ale za zkoušku to snad stojí, ne?“

Podívala se na něj, se směsicí strachu a nerozhodnosti, na ten klid v jeho očích, a nechala se od něj přitáhnout do objetí. Nebyla si vůbec jistá tím, co dělala, každá buňka jejího těla křičela, aby utekla, ale ona nemohla. Bylo prostě nemožné opustit to teplo a vůni, které zklidňovaly a stíraly slzy. Nemohla mu říct to samé, co řekl on jí, ale věděla, že milovala, když ji objímal jako teď, když klouzal rukama po jejích zádech a šeptal jí do ucha uklidňující fráze. Možná měl pravdu. Po všem, co už přežili, co za pocity v ní vykřesal, mohla snad nechat Luciuse znovu vyhrát?