Připravit všechno na Štědrý večer bylo mnohem komplikovanější a pomalejší, než by si byla kdy ochotná přiznat. Vzhledem k tomu, že shánění stromku měl na starosti Draco (a byla si jistá, že místo aby se pokoušel nějaký vhodný najít a pokácet na ostrově, přemístil se do nejbližšího města a prostě ho kupil), zůstalo jí na starost vlastně jen vaření.

Nebo si to tak jednoduše alespoň představovala, než otevřela Kouzelnické slavnosti a ceremonie.

Po tom, co si přečetla třicet pět stran plných nesmyslných rituálů, jež se k její smůle zřejmě vážně používaly, a zjistila, že by se do příštího večera měla naučit jedenáct kouzel, dvě básničky a čtyři typické koledy a uvařit pomocí kouzel jídlo, která by po mudlovsky trvalo třetinu času, rozhodla se, že knížku hodí do ohně. Naštěstí poblíž ní nic nehořelo, takže kniha skončila jen rozpláclá v rohu obývacího pokoje, s několika pokrčenými stránkami uprostřed.

Pustila se do vaření bez hůlky hned, jakmile trochu uklidnila nervy, a strávila tím nejen celé dopoledne a odpoledne, ale i večer. Jediným rozptýlením, které na chvíli odvrátilo její pozornost z jídla, byl Draco, jenž se po třetí hodině odpolední vrátil se stromečkem velikosti sedmikrásky v kapse.

„Hezké,“ pozvedla obočí, když ho blonďák vytáhl z kabátu. „Máš v té velikosti i ozdoby?“

Draco se zašklebil. „Bez starosti.“

Položil stromeček na stůl, odložil kabát a stoupl si vedle ní, nejspíš zaujatý rychlostí, s jakou krájela cibuli. „A ty? Nějaké problémy?“

Střelila očima směrem k obýváku, kde nehybně ležela ta hloupá knížka, a nuceně se usmála. „Žádné.“

Kupodivu se zdálo, že to Draca jako odpověď uspokojilo. Rychle ji políbil, usmál se a odešel do pracovny, jako téměř každý den touto dobou. Oddechla si, přestože to neměla být zrovna reakce na odchod někoho, s kým téměř měla před necelými čtyřiadvaceti hodinami sex. Jenomže to byl právě kámen úrazu, a také důvod, proč se na celý den zavalila naprosto zbytečnou prací – včerejšek.

Ze svého subjektivního pohledu se jí zdálo naprosto normální, jak se chovala, a neměla potřebu o tom přemýšlet. Možná kdyby kolem nich byl ještě někdo jiný, nebo kdyby byl Draco mnohem, mnohem otevřenější, donutili by ji vnímat to celé tak, jak mělo být pro Hermionu Grangerovou přirozené, ale jelikož tu nikdo takový nebyl, a ona byla podvědomě rozhodnutá nepřemýšlet nad ničím, co mohlo přivádět problémy, hodila všechno za hlavu. A vařila.

A uklízela.

Rovnala.

Umývala.

Opravovala.

Zdobila.

Až do noci, dávno po tom, co Draco odešel spát, dokonce dávno po tom, co ze zábavního parku poblíž Cannes dozněly poslední dunivé zvuky. Hodiny na římse krbu ukazovaly přesně tři hodiny ráno, když se odebrala do postele.

A sedm hodin, když se znovu postavila k plotně.

Později, když o tom přemýšlela, jí došlo, že ty dva dny tvořila její mozek jakási dobře těsnící vata. Byla do té práce tak neuvěřitelně zabraná, že nevnímala skoro nic kolem sebe, stoprocentně se soustředila na to, aby měla nádivka perfektní konzistenci, zelenina byla správně podušená a pudink dokonale držel tvar podle nádobek. Byla perfekcionistka celý život, ale nic se těm dnům nevyrovnalo. Nevnímala. Prostě jenom pracovala. Chovala se iracionálně, úplně nelogicky, podvědomě zablokovala svoje myšlení tak, aby se zabývala jen nepodstatnými věcmi. A dokázala v tom oparu žít i celý Štědrý den, hodinu za hodinou, ať byla sama nebo mluvila s Dracem.

Vlastně to bylo dost podobné těm dnům, kdy byla závislá na Uklidňujícím lektvaru.

Měla hezký pocit z té zvláštní přímořsko-vánoční atmosféry, z faktu, že trávila Vánoce s Dracem, z toho typicky svátečně prosyceného ovzduší, ale všechno bylo utlumené. Jedla vynikající jídlo, aniž by vlastně věděla, jak chutná. Jindy by se musela roztát nad způsobem, jakým se k ní Draco ten večer choval, cítila by se nesvá z faktu, že na ni pořád díval, měla by husí kůži z toho, jak ji nečekaně popadl za pas, když šla pro zákusek, a úplně ji omámil ten proud vůně, který se kolem ní najednou obtočil. Ale ten večer nebyla tak úplně při sobě.

*****

Před několika měsíci

„Zradil jsi mě.“

„Zradil jsi sám sebe. A ji. Cos čekal?“

„Loajalitu.“

„Nemůžeš ode mě čekat loajalitu k někomu, kdo si nezaslouží ani špetku respektu.“

„Změnil ses.“

„Možná. A možná se jen z tebe stal větší prevít.“

*****

Přes to všechno, co v sobě dusila, a o čem v hloubi duše věděla, ale nechtěla si to přiznat, si moc dobře uvědomovala jednu věc.

„Vánoce. Pozítří.“

Ta chvíle přišla dřív, než čekala, ale byla připravená. Mělo se to stát už předevčírem, co na tom ale záleželo – za hodinu bude po všem a ona si oddechne. Draco dostane, co potřebuje. Ona splní to, co splnit měla. A co chtěla splnit.

Otočila se k němu, objala ho kolem krku a políbila ho. Soustředěně, jako všechno, co ten den dělala. V koutku hlavy si uvědomila, že ten pudink zřejmě dělala zbytečně, protože zákusek už byl stejně předem daný.

Chybělo jí něco z předešlé náruživosti, jakou dával najevo dva dny předtím, z rychlosti a dravosti. V břiše se jí usídlil malý náznak nepohodlí, ale nebyl dostatečně velký na to, aby ji zastavil. Nechala se odvést do obýváku, oči zavřené, ruce v jeho vlasech a rty na rtech. Praskání dřeva v ohni, teplo, šeptaná slůvka a příjemné dotyky způsobily, že se část mlhy vypařila. Bylo to příliš opravdové, aby nevnímala, aby si neuvědomovala, co to s jejím tělem dělá.

Teprve když ji blonďák jemně šťouchl a ona dopadla do měkkého, všimla si, že se přesunuli až ke gauči. Nelehávala v něm moc často, takže si vlastně nikdy neuvědomila, jak velký byl a jak příjemně byl cítit na holé kůži. Nepochybovala, že to měl Draco všechno vymyšlené, ještě den předtím tu nebyly ani načechrané polštáře, ani tlumené světlo.

Vážně si byl tak jistý, že se to stane?

Pokrčila nohy a složila si je pod sebe tak, aby mu nebránily v kontaktu. Chápala všechny dívky, které se s ním vyspaly, aniž by měly nejmenší záruku, že to pro něj znamená něco víc – pokud byl vždycky tak okouzlující, jako v téhle chvíli, pohyboval svýma rukama po jejich těle tak nenuceně a přitom bez jediné chybičky, která by se mu mohla vytknout, vypadal vždycky tak sexy, v bílé košili s rozepnutým horním knoflíkem a výrazem, který říkal: Neboj, vím přesně, co potřebuješ…, kdo měl potřebu nad něčím přemýšlet?

A proč by si neměl být jistý?

Nechala ho přetáhnout jí tričko přes hlavu a sama pomalu rozepínala jeho košili, přesto, že se jí ruce chvěly. Draco Malfoy nad jejím klínem. Vážně se tohle dělo?

Dala mu snad nějaký důvod, proč by neměl být?

Jestli Draco uměl něco nepředstavitelně dokonale, pak to byla nacházet místa, která ji přivedou k šílenství, když se jich bude dotýkat, nejlépe rty. Jako byl například krk. Nebo jedna speciální oblast asi ve třetině hrudní kosti. Čtvrté levé žebro odspoda. Místo, kde končila kostice podprsenky a začínala krajka, vedoucí k zádům. Musel na to mít šestý smysl, jinak nebylo možné, aby se vždy tak přesně trefil.

Před dvěma dny se vyjádřila dost jasně.

Stále se zády opírala o čelo pohovky a přemýšlela, jak dlouho asi bude trvat, než skončí vleže. Ne dlouho, ne s tím, jak rychle postupovali. Nebo alespoň jak rychlé se jí to zdálo být.

Ačkoli minule to bylo mnohem rychlejší.

Překvapivě jasně.

Přejela dlaní po jeho hladké teplé kůži na zádech a podvědomě mu omotala ruce kolem krku. Cítila, jak posouvá své vlastní po jejím těle, věděla, že s otázkou v očích, na níž neříkala ne, rozepíná zip jejích kalhot, ale stále tu byla ta clona. Zmizelá hloubka vnímání všeho, co kolem ní bylo, a z čeho naprosto nepochopitelně namísto jeho dotyků nejvíc vnímala oranžové blikající plamínky ohně v krbu.

Vybavovala si tu scénu přesně.

Myšlenky, vířící v její hlavě, to byla druhá vrstva, která dělila její vědomí. Neuspořádaný proud představ a vzpomínek, které se vplétaly spolu s jejími prsty do jeho vlasů a dotýkaly se jeho jazyka, aniž by o tom věděl. Nesouvisely spolu, zdánlivě, byly to scény, rozhovory, ale i pouhá slova, vynořující se z její mysli a vrážející do každé pevné myšlenky nad nimi.

Nespoutanost.

Ten opar jí bránil přemýšlet jako obvykle, a přesto neměl vliv na její chování. To řídila v první řadě touha, chtíč její kůže, aby Draco nepřestával, neodděloval od ní svoje ruce, pokud to mělo mít jiný následek, než víc odhalené pokožky. Nedávala mu nijak najevo, že v ní vířící myšlenky zahalují část reality, že vzdechy, které z ní systematicky dostával, pronikají jejími ústy, aniž by o tom věděla, dokud je sama neuslyšela. Otázka prožívání a chování.

Žádostivost.

Mluvil. Vlastně šeptal. Chvěl se mu hlas, ale to bylo jediné, co se jí udrželo v hlavě. Nezdálo se, že by vyžadoval odpověď, pokračoval ve své činnosti a ona se opravdu ocitla na zádech, s vlasy neposlušně přepadávajícími přes okraj pohovky, jak předpokládala. Její tělo, jednající samostatně, se nadzvedlo, aby mohl stáhnout rifle, a ruka jí na oplátku vystřelila k zapínání jeho černých kalhot.

Záda opřená o zeď.

Každým dotykem, který mu věnovala, každou aktivní vteřinkou z její strany, se stával netrpělivější. Zadržoval to v sobě, snažil se jít pomalu, jak jen mohl, ale i jí bylo přehledně jasné, jak těžké to muselo být ve chvíli, kdy je dělily dohromady tři kusy látky. Ale ona ho nechtěla trápit, nechávat ho ještě déle čekat, zasloužil si konečně dostat, co mu patřilo.

Chlad betonu.

Protože přesto, že uběhl teprve měsíc od chvíle, kdy se poprvé políbili, cítila, že to takhle mělo být. Bylo to přirozené vyústění vztahu dvou lidí, kteří se přitahovali a žili pod jednou střechou, aby jednou skončili na gauči, ona bez podprsenky, on bez kalhot. Bylo to logické. Normální.

Chlad kamene.

Ale bylo normální, aby víc přemýšlela nad minulým pokusem tohle udělat, než na to, že jí Draco právě obratně zbavoval kalhotek?

Ruce.

Proč to nemohla vytlačit ze své hlavy? Proč ta chvíle spontánní touhy, která mohla jednoduše skončit jako teď, převyšovala všechno, co měla nyní cítit do poslední buňky těla?

Prsty tam, kde dřív žádné jiné nebyly.

Proč jí tělem místo vzrušení proudila panika?

Tlak těla, který ji surově přimáčkl ke zdi.

Dracovy prsty.

Tlak na jejím podbřišku, tlak, který neměl co dělat s jejím tělem.

Touha jich obou.

Chtíč jednoho.

A drsné probuzení.

Nemělo to co dělat s touhou, skutečnost, že to chtěla před dvěma dny udělat v chodbě. Nebylo to o spontánnosti. Bylo to o zvyku.

Ten fakt ji zasáhl jako facka a rozbil sklo, které ji celé ty dny dělily od reality.

O špinavém zvyku být opřená o zeď.

O zvrácené rutině rychlosti a drsnosti.

O zhnusující jistotě v bolesti.

Třásla se. A přerývaně dýchala.

Dracovi jen trvalo nějakou dobu, než si všiml, že to není nervozitou nebo vzrušením, ale zlomeností.

Myslela si, že se přes to dostala, přála si, aby existovalo něco, čím by mu to mohla vysvětlit. Aby ho mohla ujistit tak nutně, jak to právě cítila, že si z celé duše přála mu dát, co chtěl, ale nešlo to. Aby pochopil, že nikdy nic nepředstírala, že to nenechala dnes dojít tak daleko z nějakého rozmaru, a nyní, když stačil jeden jediný pohyb, si to prostě rozmyslela, aby pochopil, jaké to je.

„Promiň,“ slyšela sama sebe. Jedno slovo, tak zoufale málo v protikladu s jeho bolestivým výrazem a dírou v jejím hrudníku. Viselo mezi nimi, mezi deseti centimetry, které dělily jejich tváře, a jedním mezi jejich podbřišky, a drze se jim vysmívalo.

„Je mi to tak moc líto…“

Šťastné a veselé.