Novinky, které jim Snape sdělil, se Hermioně usídlily v hlavě tak dokonale, že ani v jednu hodinu v noci nemohla usnout. Seděla na posteli, pročesávala si vlasy, vlhké po pozdní sprše, a tupě zírala do knížky před sebou, aniž by vnímala jediné napsané slůvko.

Zůstali v Chroptící chýši ještě necelou hodinu, než se přemístili zpátky na ostrov. Chtěla sice v Bradavicích zůstat, ale Draco ji přemluvil. Když tu tak seděla, musela uznat, že měl pravdu – nemohli si dovolit, aby udělala nějakou další hloupost, a byla si jistá, že kdyby uviděla někoho jiného v Ginnině situaci, jen těžko by se ovládla. Bylo rozumnější se na chvíli zachovat jako zmijozel a raději odejít.

S Dracem už večer o ničem nemluvili, jen si popřáli dobrou noc a odešli každý do svého pokoje. Předpokládala, že si blonďák nejdřív potřebuje všechno urovnat v hlavě sám. Proto ji překvapilo, když se v tak pozdní hodinu ozvalo zaťukání na dveře.

„Dále,“ řekla a odložila knížku na stůl. Draco otevřel dveře a nakoukl dovnitř.

„Viděl jsem, že ještě pořád svítíš. Problémy se spaním?“

„Jen dnes,“ odpověděla jednoduše. Neměla pocit, že by Draco potřeboval něco vysvětlovat, vzhledem k tomu, že byl vzhůru stejně jako ona. „Jdeš kvůli něčemu konkrétnímu?“

„Musím mít důvod?“ pozvedl obočí.

Zakroutila hlavou. „Jistěže ne. Promiň.“

Zavřel za sebou dveře a došel až k její posteli. „Přemýšlíš o tom, co říkal Snape?“

„Jo,“ přikývla a rukou mu naznačila, aby si sedl. „Je to dost… nečekané, to je všechno.“ Sama si ještě nebyla jistá, co to všechno znamenalo. Možná nakonec ona nebyla ta, kdo byl připravený se o tom tentýž večer bavit. Chtěla tomu ale nechat volný průběh, takže pokud měl Draco potřebu to rozebírat hned teď, nebránila mu.

„Já vím,“ přisvědčil a opřel se o zeď za nimi. „Ale možná má Snape pravdu. Možná bychom se tím neměli zabývat.“

„A nechat všechny ostatní, aby Brumbálovi slepě věřili?“ podívala se na něj nesouhlasně. „Jsou to mí přátelé, tohle jim nemůžu udělat.“

„Přátelé?“ zopakoval Draco sarkasticky. „Jak je za ně můžeš pořád považovat?“

Překvapila ji změna jeho tónu. „A proč bych neměla?“ zamračila se. „To Brumbál jim namluvil, že jsem mrtvá. Kdyby věděli, že nejsem, možná -“

„Možná co?“ přerušil ji podrážděně. „Stavili by se na kus řeči? Ach bože, nebuď naivní! Udělali by jen to, co by jim Brumbál přikázal. Kdyby jim řekl, že ses přidala na druhou stranu, nemyslím, že by se dvakrát rozmýšleli, co udělat!“

Nechápavě na něj zírala. Co ho to popadlo? Sotva před dvěma minutami vešel do jejího pokoje a zdál se úplně klidný a teď skoro vyletí z kůže při pouhé zmínce o jejích přátelích? Netušila, co se mu honí hlavou, ale nehodlala je nechat pro nic za nic urážet.

„To není pravda!“ oponovala mu rozhořčeně. „Neznáš je, Harry by nikdy -“

„Jistě, svatý Potter,“ prskl Draco a prudce vstal. Udělal krok tam a zpátky a zavrtěl hlavou. „Proč prostě nemůžeš pochopit, že se na tebe ti dva vykašlali?“

„Cože?“ vypravila ze sebe zlostně. Neměl právo být tak hrubý. Odhodila deku, pod kterou ležela, a stoupla naproti Dracovi, aby si hleděli do očí. „Nevykašlali se na mě, myslí si, že jsem mrtvá!“

Draco se vítězně zašklebil. „A očividně jim to vyhovuje.“

Vztekle se otočila a hodila po něm polštář. „O co ti jde? Tos sem přišel jenom proto, aby ses hádal?!“

„Ne, přišel jsem, abych byl chvíli s tebou, ale ty bys dala zřejmě přednost Pottříkovi s Weaslánkem, takže tady asi ani nemusím být,“ hodil jí polštář zpátky a otočil se na patě.

Nasupeně mu zastoupila cestu. „Opovaž se hnout, Malfoyi!“

„Nebo co?“ zeptal se přidrzle a udělal krok k ní. Nepřemýšlela. Napřáhla ruku a vlepila mu facku.

„Nebo jsem s tebou skončila.“

Několik vteřin stál proti ní s neproniknutelným výrazem a červeným obtiskem její ruky na tváři. Zaváhala, na chvíli ji napadlo, že to přece jen přehnala, ale pak ji Draco prudce popadl a přitiskl svoje rty na její. V návalu vzteku, který stále cítila, se ho pokusila odtlačit, on však uvěznil její ruce ve svých a pevně je stáhl dolů. Nedbal toho, že sebou cukala, aby se dostala z jeho sevření, využíval momentální slabosti jejích úst, které se do osvobozování tak nehrnuly. Nakonec ale přece jen zvítězil její mozek a ve chvíli, kdy Draco povolil své dlaně, se od něj odtáhla.

„Myslíš si, že tohle je řešení?“ zeptala se udýchaně, ale vážně. „Nemůžeš všechny hádky jenom tak ukončit tím, že mě začneš líbat!“

Draco se zašklebil. „Proč ne?“

„Protože to tak nechci, proto!“odsekla naštvaně. Celá tahle situace byla směšná a ona dost dobře nechápala, z čeho vlastně pramenila, dokud Draco nepronesl jízlivě další větu.

„Ale kdyby to udělal Weasley, nevadilo by ti to, že?“

Nechápavě nakrčila obočí, a pak jí to došlo.

„O tohle ti jde?“ nemohla uvěřit. Pomalu, ale jistě přestávala cítit vztek a místo toho měla chuť se začít smát. Bylo to tak nepravděpodobné u někoho, jako byl Malfoy, a přece … „Ty žárlíš?“

„Nesmysl,“ odbyl ji rychle a uhnul pohledem. Její úsměv se rozšířil.

„Ale ano, ty žárlíš na Rona,“ dorážela na něj. „Proto ses začal hádat, přiznej to!“

„Nikdy,“ odpověděl pevně. Na tváři se mu usídlil pohrdlivý úšklebek.
„Vážně myslíš, že bych se k něčemu takovému snížil? Žárlit na pitomce, co si neumí ani zavázat tkaničky?“

„Kdo ví,“ odpověděla zamyšleně. Věděla, že to jen tak nikdy nepřizná, nakonec, emoce jako žárlivost byla jistým projevem nejistoty, a tou Malfoyové rozhodně netrpěli, že? Proto se rozhodla ho k tomu trochu postrčit. „Možná se Ron někdy chová jako idiot, ale občas je to docela roztomilé, ta neohrabanost… Aspoň si na nic nehraje, je takový, jaký je, žádná přetvářka…“ odmlčela se a pobaveně sledovala, jak Draco zatíná zuby. Jistě, všechno přikrášlovala, ale to byl nejúčinnější prostředek. „A Harry je zase neuvěřitelně statečný. Udělal by pro ostatní všechno na světě, jak je ohleduplný… A kromě toho má opravdu neobyčejné oči po matce, jako dva smaragdy, téměř hypnotizující…“

Draco si znechuceně odfrkl, ale ona jen pokračovala. „Je výborný ve famfrpálu, hraje s takovou… lehkostí, přirozeností, to je fascinující…“

Věděla, že to Draco už dlouho nevydrží, nebyl zrovna zvyklý slyšet, jak někdo vychvaluje Harryho do nebes. Chtěla ho ale přinutit přiznat, že je žárlivý, a tak se rozhodla přitvrdit, ačkoli si nebyla jistá, jestli toho nebude později litovat. „Možná ne každá holka to vidí, ale Harry je i sexy. Víš, ty rozcuchané vlasy…“ odmlčela se zasněně.

„Přestaň,“ zavrčel Draco.

„…a postava z trénování…“

„Myslím to vážně, přestaň…“

„… a navíc,“ usmála se škodolibě, „vážně dobře líbá…“

Netušila, co rozpoutala, dokud neuviděla, jak se Dracovi zablesklo v očích. Měl to být jen vtip, ale jeho reakce byla tak rychlá a nečekaná, že nestihla ceknout. S hbitostí, jakou nikdy předtím nezažila, ji povalil na postel. Rozkročmo si na ni sedl, čímž uvěznil její nohy, a pokusil se ji políbit. Hermiona ale uhnula hlavou na stranu.

„Přiznej, že žárlíš,“ přikázala mu.

„Ne,“ odsekl.

Dělalo jí velké potíže vypadat klidně, když se nad ní skláněl v bílém tričku, které nosil na spaní, a pod kterým se perfektně rýsoval každý jeho sval, a ještě větší problém byl vyslovit další větu, zatímco on sjížděl jednou dlaní z jejího pasu dolů. Chtěla to ale slyšet, musel to říct, a tak si počkala, až bude hlavou blíž jejím ústům a pak šeptem pokračovala: „Líbá… a dotýká se… Umí hrozně rychle rozepnout školní košili, víš, ten zrádný horní knoflík, který jde hůř než ostatní -“

„Dobře!“ zavrčel naštvaně. Zvedl ruce z jejích boků a slezl z postele. „Vyhrálas! Žárlím na Pottera, spokojená?“

„Jo,“ usmála se vítězně. Byla škodolibá, věděla to, ale nemohla si pomoct – bylo to úplně stejné, jako když s Dracem soupeřila o povedenější lektvar nebo lépe provedené kouzlo, měla tu soutěživost v sobě. Stejně tak bylo ale Dracovou přirozeností se urazit, jak zjistila ve chvíli, kdy se vydal ke dveřím.

„Počkej, kam jdeš?“ zeptala se, stále s úsměvem na tváři. „Byl to přece jenom vtip, nemáš důvod žárlit…“

„To jsem si myslel taky, než ses začala rozplývat nad tím, jak úžasně Potter líbá,“ zasyčel blonďák a natáhl se po klice. Byl naštvaný, viděla to na něm, ale stejně nedokázala zadržet smích. Draco se na ni jen nasupeně podíval a práskl za sebou dveřmi.

Teprve pak pochopila, že to myslel opravdu vážně. Neobtěžovala se s obouváním, proběhla bosky pokojem a chodbou a zaťukala na dveře jeho pokoje.

„Draco?“

Nic. Zaklepala ještě jednou a pak otevřela.

„Vstoupit bez vyzvání je dost neslušné, víš o tom?“ ozvalo se z křesla vedle komody. Zavřela za sebou a povzdechla si.

„Vím. Takhle to ale přece neskončí, byla to jenom legrace!“

„Nezdá se mi, Grangerová,“ odpověděl a zvlášť zdůraznil její příjmení. „Žárlil jsem na Pottera, ale jenom teoreticky – děkuju, žes mi k tomu tak ochotně poskytla důvod.“

Najednou se cítila mizerně. „Draco, byl to vtip!“ zopakovala a došla přímo před něj, aby viděla jak se tváří. Moc vtipné mu to očividně nepřipadalo. „Nemyslela jsem to vážně.“

„Co přesně?“ zeptal se ledabyle. „To vychvalování všech částí jeho těla, líbání a dotýkání…? Co konkrétně jsi nemyslela vážně?“

„Nic, samozřejmě,“ odvětila zaraženě. „Ty sis opravdu myslel, že jsem s Harrym někdy něco měla?“

„S Potterem nebo Weasleym, to je jedno… Nesnaž se mi namluvit, žes nikdy ani s jedním ne-“

„Ne!“ přerušila ho razantně. „Tedy – byla jsem do Rona zamilovaná, to je pravda, ale nikdy jsem s ním nic neměla, a už vůbec ne s Harrym! Je jako můj bratr.“

Připadalo jí nepochopitelné, že tomu Draco skutečně mohl uvěřit. Nedokázala si ani představit, že by se s Harrym líbali, to bylo prostě divné. Měla ho ráda, ale nikdy ne jako kluka. Bylo pro ni přirozené to tak brát, kamarád – kamarádka a nic víc, ale když o tom teď přemýšlela z pohledu kohokoli mimo jejich trojici, zjistila, že by si asi taky nebyla úplně jistá… Dva kluci a jedna holka, za každé situace spolu, procházející pubertou… To rozhodně mohlo budit divný dojem.

Obrátila svůj pohled zpět na Draca. Vypadal trochu pokojnější. „Takže s Potterem nic nebylo?“ zeptal se a zvedl se z křesla, aby k ní přišel blíž.

„Ne,“ zopakovala klidně. Jen bez hnutí stála na místě, dokud se Draco nepřiblížil tak moc, že je dělilo pouhé natáhnutí paže. Rozhodně se zdál spokojenější.

„Žádné dotýkání?“ pozvedl obočí a usmál se, když s překvapením zjistila, že má jeho ruce majetnicky obtočené kolem svého pasu.

„Ne,“ odpověděla. Cítila počínající nedočkavost, možná nervozitu, kvůli způsobu, jakým se na ni usmíval. Vypadal nebezpečně sebejistě, ale přitom stále pobaveně.

„Žádné rozepínání košile?“ přitáhl si ji blíž a špičkami prstů zajel pod její tričko. Podél páteře jí proběhlo lehké zamrazení.

„Ne.“ Věděla, že by si nedovolil udělat nic, co by nechtěla, a tak neměla v plánu ho nijak omezovat. Položila mu ruce na ramena a víc se k němu přitiskla.

Naklonil se k ní. „Žádné líbání?“

Nestačila ani odpovědět, když jeho rty letmo přejely přes její. Možná čekal, že se bude bránit, jako po tom, co ho obdařila fackou, ale to rozhodně neměla v úmyslu. Nemohla si pomoct, tady, v této chvíli, v této pozici, s roztouženým výrazem, který jasně říkal, že chce víc, než jen pohlazení rtů – dráždil ji. Pochybovala o tom, že tušil, jak neskutečně přitažlivě v tom momentu vypadal, každopádně ona to věděla. Přivlastnila si jeho rty dřív, než to stihl znovu udělat on a jasně cítila překvapení, které ním projelo, když si uvědomil, co udělala. Rychle se ale vzpamatoval, aby převzal iniciativu, což jí vůbec nepřekáželo. Alespoň se mohla kromě líbání o něco víc soustředit i na mapování jeho zad svýma rukama.

Chvíli trvalo, než se polibky přeměnily z dravých na jemné. Nemohla říct, co se jí líbilo víc, obojí v ní vzbuzovalo pocit, že by do konce života nemusela dělat nic jiného. Pro začátek si dala předsevzetí, že budou častěji využívat tu spoustu času, jímž byli teď zahrnutí, k příjemným věcem.

Pomalu se od něj odtáhla. Ne, že by toužila ukončit tu příjemnou chvilku, ale měla pocit, že bylo okolo nich stále několik věcí, které měly být řečené, a nechtěla, aby se nakonec přeměnily na bubáka ve skříni.

„Proč ti tak vadí, že jim pořád věřím?“ zeptala se přímo. Draco si povzdechl.

„Vážně to musíme řešit?“

„Je to pro mě důležité,“ pokrčila rameny.

Z Dracova pohledu pochopila, že by to nejraději nechal plavat, ale stála si za svým. Přes to všechno, co se stalo, pro ni Harry s Ronem stále hodně znamenali. Nemohla a ani nechtěla na to jen tak zapomenout, a ač se to v této chvíli možná nezdálo důležité, záleželo jí na tom, jak se na její přátele Draco díval. Jistě, nemohla čekat, že je začne mít po všech těch letech rád, ale snad by je dokázal tolerovat.

Naděje v to ji ale rychle přecházela, když se blonďák odploužil na postel a zadíval se do země s výrazem, který nebyla schopná jasně identifikovat. Zdálo se jí, že se zase zlobí, ale když se zadívala důkladněji, uviděla na jeho čele vrásku, která obvykle znamenala starosti. Nebo zmatek. Napadaly ji nejrůznější odpovědi, které jí mohl dát, ale žádná z nich nebyla ani krůček k pravdě, když se na ni Draco unaveně podíval a zeptal se: „Co budeš dělat, až tohle všechno skončí?“

Čekala proslov, ne jednoduchou otázku, pronesenou frustrovaně vypadajícím Malfoyem. Jednoduchou, ale pro ni zcela nepochopitelnou. „Cože?“

„Co budeš dělat, až tohle skončí?“ zopakoval trpělivě. „Až bude válka u konce, dobro vyhraje nad zlem a všechny ostatní kecy, co se říkají v pohádkách, co budeš dělat?“

„Nevím,“ odpověděla zaraženě. Nechápala, proč se na to ptá. Až skončí válka? To mohly být roky, celá věčnost… Jak mohla vědět, co se stane? Jak si mohla v jejich době plánovat budoucnost? „Co budeš dělat ty?“

Draco se bolestně pousmál. „Já? Hm, nech mě přemýšlet… Odešel jsem ze školy, abych se stal smrtijedem. Mučil jsem nevinné. Utekl jsem den před tím, než mi Pán Zla stačil do kůže vypálit Znamení zla, ale to bude těžko někomu připadat jako polehčující okolnost. Jsem, a ještě dlouho budu obžalovaný ze smrtijedství, otec bude po válce v Azkabanu, nebo ještě líp, mrtvý. Nevím, jak moc se do toho zapletla matka, ale nedělám si moc nadějí… Možná skončí v Azkabanu, nebo přijde o jméno, peníze i čest. Ani nevím, co jí bude připadat horší. Pro mě není moc možností do budoucnosti, chápeš?“

Chápala. Nikdy nad tím nepřemýšlela, připadalo jí to jednoduše ještě moc daleko, ale řečeno takto – bylo to mnohem blíž, než se jí líbilo. Chápala, co Draco říkal, ale odmítala se s tím smířit.

„Nemůžou tě poslat do Azkabanu,“ namítla chabě. „Zachránils mě.“

„Ale ty před tebou ne.“

Věděla, že by měla něco udělat, třeba ho znova políbit, a ukončit tak tohle proklaté téma, ale nebyla schopná se hnout.

„Podívej,“ vzdechl a prohrábl si vlasy, „jde jen o to, že až všechno skončí, nebudeš se dívat zpátky, kdo se na tebe vykašlal a kdo ne, nebudeš už řešit, jestli se o tebe někdo staral, prostě se vrátíš za svou rodinou, Potterem a Weasleym a budete zase ta známá šťastná trojka. Všechno bude odpuštěno a nebude už záležet na tom, jak ses cítila, když tak rychle uvěřili, že jsi mrtvá. Jakmile to skončí, sbalíš si kufry a odejdeš -“

„O tohle jde?“ přerušila ho ublíženě. „Myslíš si, že prostě jenom tak zmizím a zapomenu, cos pro mě udělal? Vážně si myslíš, že jsem taková?“

„Ne,“ odvětil klidně, „nemyslím si, že zapomeneš, ale vím, že se nebudeš celý život skrývat s uprchlým smrtijedem.“

Cítila se jako největší zrádce na světě, když s knedlíkem v krku stála uprostřed místnosti a věděla, že mu nemůže říct, že to není pravda. Byla to ale její vina? Měla vůbec důvod cítit se vinná jen pro to, že toužila mít obojí – přátele i Draca? Odmítala uvěřit, že neexistovala jiná možnost, byla si jistá, že by společně něco vymysleli, ale jak se zdálo, Malfoy o to neměl zájem. Pomalu se přestávala cítit bezradná a začínal v ní kypět vztek na Draca za to, že v ně nevěřil.

„Takže co?“ pronesla sarkasticky a musela zatnout pěsti, aby nezvýšila hlas. „Chtěls mi říct, že tohle všechno vlastně nemá cenu, protože se na tebe stejně vykašlu? Že jsem prostě jenom nevděčná mrcha, co se tě zbaví hned, jakmile bude mít příležitost? Že jsem tě využívala a utahovala si z tebe a-“

„Hej,“ ozval se Draco chlácholivě. „Víš, že si tohle nemyslím.“

„Tak proč celý ten rozbor budoucnosti?“ nechápala.

„Protože i když se zdá, že máme soustu času, není to pravda,“ zadíval se na ni vážně. „A pokud se chceš do války plést víc, než bychom měli, skončíme oba dva pod zemí dřív, než vůbec to málo, co máme, využijeme, chápeš? Až to skončí a ty už se nebudeš starat o to, že se tví přátelé nezajímali, když měli, klidně si na všechno, co sis kvůli nim vytrpěla, zapomeň, ale do té doby… Neobětuj pro ně náš čas.“

Ačkoli to, co si Draco myslel, bylo do jisté míry sobecké a velmi zmijozelské, nemohla potlačit radost. Všechno, co o budoucnosti řekl, znělo jako návrh na rozchod, takže jindy možná trochu děsivá skutečnost, že si ji chtěl ve skutečnosti ještě víc přivlastnit, se jí teď zdála hřejivá. Přisedla si k němu na postel a nechala ho znovu ji obejmout kolem pasu.

„Víš ale, že nedokážu žít bez toho, abych věděla, co se s nimi děje?“ ujišťovala se. Draco přikývl.

„To ani nechci. Budeme vědět víc než většina lidí, k tomu nám poslouží Snape, ale není potřeba, abychom se ukazovali v Anglii. Zatím to vždycky skončilo katastroficky,“ ušklíbl se.

Nebyla z toho řešení nadšená, ale musela uznat, že to byl kompromis. Dost čestný na zmijozela, ač nepochybovala o tom, že pro Draca mnohem výhodnější, ale snaha se cenila.

Přesto měla jednu otázku, týkající se jejich bývalého učitele lektvarů, o které si nebyla jistá, jestli na ni dostane odpověď. Přemýšlela, jestli byl dobrý nápad dnes otevírat další téma, Draco si ale zřejmě její mlčení vyložil jako nudu, a rozhodl se ji zažehnat.

„Ale víš, co bych teď vážně chtěl?“ obrátil se k ní s nebezpečným úsměvem na tváři a přitáhl si ji k sobě. Chvíli dělala, že přemýšlí, a pak se na něho nevinně podívala.

„Jít spát?“

„Ani náhodou,“ zašeptal jí těsně u ucha před tím, než ji podruhé té noci povalil na postel. „Chtěl bych náš čas začít aktivně využívat,“ zamumlal, než ji dlouze políbil na krk. Opravdu si přála všechno hodit za hlavu a poddat se tomu, ale nemohla tu otázku vytlačit ze své mysli. Bylo tu něco, co jí Draco neřekl, a to zastiňovalo všechen příjemný pocit, který jí momentálně probíhal tělem.

„Budu vzhůru klidně celou noc,“ přislíbila neopatrně, a Dracovi zajiskřilo v očích, „ale mám ještě jednu otázku.“

„Zeptej se, na co jenom chceš,“ odpověděl, a dál se věnoval její klíční kosti. Na chvíli zvažovala, že ho nebude rušit v činnosti, které se věnoval, a která se jí doopravdy zamlouvala, ale nakonec ze sebe tu proklatou, hloupou a možná bezvýznamnou otázku dostala.

„Za co ti Snape dluží ty informace?“

Cítila, že Draco na vteřinu ztuhl, než oddělil svoje rty od její pokožky a nechápavě se na ni podíval.

„Ležíš pode mnou, máš jednu mou ruku na svém stehně a druhou pod svým tričkem, a chceš se zeptat na Snapea?“ ujišťoval se zaraženě. „To jsem vážně tak mizerný milenec?“

Těžko se jí věřilo, že nad tím vůbec uvažoval, když se snažila zklidnit svoje hormony pokaždé, co se jí dotkl. „Je to poslední otázka, přísahám. Když jsme byli v Chroptící chýši, řekl jsi, že máš důvody ho zabít. Co ti udělal? Co ti teď oplácí tím, že náš bude informovat?“

„Nic to není,“ zamumlal neurčitě a přesunul se z krku nahoru na lícní kosti. „Dluží mi malou laskavost.“

Ze způsobu, jakým se vyhnul jejímu pohledu, a jakým neuvěřitelně obratně rozptyloval její pozornost posouváním své levé ruky vzhůru po jejím břiše, měla pocit, že se to snažil zamluvit. Účinně, dokud se znova nevzpamatovala.

„Jakou laskavost?“ dostala ze sebe ztěžka a musela ho na chvíli odtlačit, aby se mohla volně nadechnout. Tohle bylo dobré, až moc dobré…

„Mlčení,“ odpověděl neochotně a odsunul ruku, kterou ho od sebe držela dál, zpátky na postel. „Neřekl jsem otci něco, co Snape nechtěl, aby otec věděl.“

K jejímu údivu nevrátil svou dlaň pod její tričko, ale připojil ji ke své druhé ruce a bezděky přejížděl po jejím stehně, zatímco do něžného týrání té nevinné a velmi rozrušené dívky pod sebou zapojoval i jazyk. Začínala si myslet, že by měla určit hranice, ale na druhou stranu – proč s tím spěchat? Pokrčila nohu a nevědomky ji opřela o vnitřní stranu jeho stehna, čímž si vysloužila zavrčení. Uvažovala, že ji dá zpátky, ale líbil se jí pocit, že dokáže i ona v Dracovi vyvolat očividnou reakci. Připadalo jí to vzrušující.

Ale stále tu byla ta otázka. Ačkoli musela blonďákovi v duchu gratulovat, jak úspěšně se mu podařilo ji soustředit na to, co dělal.

„O co jde?“ odstrčila ho jemně a donutila ho tak podívat se jí do očí. „Myslela jsem, že problém důvěry už máme za sebou a přecházíme k důvěrnostem. Co tak hrozného Snape potřeboval zatajit tvému otci, že mi to nemůžeš říct?“

Nechtěla tu chvíli kazit, vážně ne, šlo jen o jednu odpověď. Nemělo to být nic vážného, jediná hloupá věta a mohli pokračovat, tak si to představovala.

Dokud se Draco se bolestně neušklíbl. „Možná to, že spal s mou matkou.“