Neuběhly ani dva týdny a Hermiona musela chtě nechtě přiznat, že Dracovi pomalu propadá. Nejenže dodržoval slib, který jí dal, a kromě nevinných něžností se o nic nepokoušel, ale zdál se také mnohem bezstarostnější a otevřenější než dřív. Mluvil s ní o svém dětství, lásce k matce i otci, který ji však nikdy příliš neopětoval, o očekáváních, jež do něj Lucius celý život vkládal a které Draco nebyl schopný naplnit. Ptal se jí na její rodinu, což od něj bylo milé, ačkoliv si myslela, že se ptal spíše ze zdvořilosti než ze zájmu.

Přesto tu byla jedna oblast, o níž nemluvili, a která v Hermioně stále vyvolávala pocit neklidu. Netušila totiž nic o Dracově milostném životě a to ji značně znervózňovalo. Samozřejmě věděla, že má Draco mnohem víc zkušeností a nevadilo jí to, problém byl spíš v tom, co se o něm šuškalo, když ještě chodili do školy. Nad některými z experimentů, které se mu připisovaly, se jí obracel žaludek. A právě na ně si vždycky vzpomněla, když Draco udělal něco, co nečekala nebo na co nebyla zvyklá.

Stačilo, aby ji ráno probudil polibkem na ušní lalůček nebo jí na břicho kreslil imaginární kolečka, když si povídali, a už se cítila nesvá. Obvykle si pak našla nějakou výmluvu, aby mohla odejít.

Ať už to bylo jejími reakcemi a zarytou mlčenlivostí ohledně všeho, co se jakkoli týkalo vztahů, nebo prostě jen jeho vnímavostí, začal jedno pozdní odpoledne sám od sebe mluvit o svých bývalých přítelkyních a objasňovat jí ty dobře známé drby.

„Vlastně jsem s Pansy nikdy doopravdy nechodil,“ řekl po tom, co zběžně probral své dětské lásky a dostal se k Bradavicím. „i když ona v to dlouho doufala… Neměl jsem o ni zájem asi hlavně proto, že nás dávali všichni dohromady. Bylo to prostě moc očekávatelné, půlka školy si myslela, že s ní chodím, ještě dřív, než jsem s ní vůbec začal mluvit. Přiznávám, občas jsem s ní flirtoval, když jsem neměl co dělat, bavilo mě dávat jí plané naděje… Byl jsem bastard,“ konstatoval prostě. „Ale nic z toho, co se ve škole poslední rok šuškalo, nebyla pravda.“

„Takže žádné kapání horkého vosku…“

„Ne, rozhodně ne,“ kroutil s mírným úsměvem hlavou. „Uvažoval bych nad tím, že to rozšířila Pansy, ale vzhledem k její neoriginalitě mi bylo jasné, že s tím nemá nic společného. A vlastně jsem stejně tušil, kdo si to vymyslel…“ zaškaredil se. „Na celé škole mohla být jenom jedna ženská, kterou by něco takového napadlo,a naneštěstí jsem jí dal kopačky, takže…“

Musela se zasmát nad jeho výrazem. „Ženská? Byla to snad učitelka?“ smála se dál.

Střelil po ní předstíraně naštvaným pohledem. „Co si to o mně myslíš? Pche, učitelka… Ale byla trochu straší, to je pravda. V životě jsem nepoznal nikoho tak šíleného, přísahám, sám jsem se jí někdy bál…“

„Bál ses holky?“ pozvedla obočí

„Kdybys ji znala tak dobře jako já, taky by ses jí bála,“ ubezpečil ji.

„Abych ji znala tak dobře jako ty, musela bych být na holky.“

Zasmál se. „Jo, to je pravda… Ale nedělám si legraci, ona byla blázen. Chtěla dělat věci, o kterých bych se i já styděl mluvit. A to ještě nemluvím o tom, kde všude je chtěla dělat…“

„Počkej, to je dobrá otázka,“ pozastavila se nad tím s úsměvem. Chvíli přemýšlela, jestli by přece jenom nebyla moc osobní. Nakonec to riskla, i když měla problém to ze sebe vůbec vypravit. „Kde všude už jsi…“

Zdálo se, že Draco pochopil. Trochu nejistě se na ni podíval a nakrčil obočí. „Vážně to chceš vědět?“

„Jo,“ přisvědčila. Docela ji zajímalo, jak daleko umí Draco zajít

„No…“ zaváhal na chvíli, „pokud vynechám obvyklá místa jako mou postel… Louka u jezera, jezero, Zapovězený les… špatný nápad, mimochodem… nějaká ta volná učebna nebo tajná chodba, ošetřovna…“

„Ošetřovna?“ smála se nevěřícně. „Jaks to… zvládl, když jsi byl na ošetřovně?“

„Já zvládnu všechno,“ odpověděl sebevědomě, pak se mu ale na tváři znovu objevil úsměv. „No dobře, nebylo to zrovna ideální místo ani doba… Ale pořád je to nic proti Snapeově kabinetu…“

Ohromeně otevřela pusu. „Snapeův kabinet?! Děláš se legraci?“

„Ne,“ kroutil hlavou. „Měli jsme tam trest, který nám dal Kratiknot, ale přenechal ho Snapeovi. Nikdy jsem žádnou holku nepřemlouval, aby to nechala na jindy, ale tehdy jsem ji přímo prosil. Ne, že by to snad mělo účinek – jak jsem říkal, byla šílená.“

Nevěděla, jestli se má dřív smát nebo brečet nad bláznivostí a odvážností toho nápadu. Přemýšlela, která starší holka by mohla být pomatená nymfomanka, ale nikdo ji nenapadal.

„Možná bych ji mohl považovat za jednu ze svých přítelkyň, nebýt toho, že jsme spolu v podstatě nedělali nic jiného… Ale nemysli si, že byly všechny moje vztahy založené jen na sexu. Se Sandrou Flintovou jsem chodil skoro dva měsíce, než jsme spolu poprvé spali.“

Trochu se zamračila. Nemyslela si, že jsou dva měsíce zrovna rekordní doba, ale nechala to být. Místo toho ji totiž napadla jiná věc.

„Nemusíš mi odpovídat, jestli nechceš, ale chtěla jsem se zeptat…“

„Hm?“ podíval se na ni povzbudivě. „Můžeš se mě zeptat na cokoliv, to víš.“

„Jo,“ kývla. „Zajímalo by mě tvoje poprvé.“

Vyslovené to znělo ještě hůř než v hlavě, pomyslela si. Nemohla si ale pomoct – když už měli důvěrnou chvilku, proč ji nevyužít? Kdo ví, kdy budou mít další.

Draco se odevzdaně usmál a poposedl si na lavečce, na které trávili odpoledne. „Poprvé… Nebudu lhát, nebylo to ani ze zamilovanosti, natož pak z něčeho hlubšího. Bylo mi třináct a syn jednoho rodinného přítele mi řekl, že už je vhodná doba, abych trochu dospěl. Seznámil mě se svou starší sestrou a… Prostě jsem to měl za sebou. Není na tom co vyprávět.“

„Promiň,“ omlouvala se. „Neměla jsem o tom mluvit.“

„Ale ne,“ vzdychl Draco a přivinul si ji k sobě. „Nejde o to, že bych se tím nechtěl zabývat kvůli sobě, nechci to řešit kvůli tobě. Pro mě je to byla jen jedna z mnoha věcí, které jsem udělal z rozumu nebo pro potěšení a na které nejsem zrovna pyšný, to je všechno.“

„Ale já jsem ráda, že o tom mluvíš,“ podívala se na něj vážně. „Nic není horší než nejistota. Slyšela jsem za ta léta o tvých románcích tolik nejrůznějších věcí, že jediné, co jsem potřebovala, bylo objasnit je.“

„I když jsou většinou pravdivé?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď. „Nechci nic přikreslovat. Spal jsem se spoustou holek a pak je odkopl. Několik z nich se mnou přišlo o panenství. Ne vždycky jsem byl zrovna něžný a ohleduplný milenec, a už vůbec jsem si nedělal starosti s tím, jak se cítily, až jsem je nechal. Byly pro mě jenom rozptýlením, když jsem měl problémy, nebo osobním vítězstvím nad Potterem, protože sex byl jednou z mála věcí, ve kterých neměl šanci nade mnou vyhrát. Nebudu se snažit ospravedlňovat se, pro tohle nejsou žádné výmluvy. Jenom chci, abys věděla, že tobě to nikdy neudělám.“

Musela mrkat, aby zahnala slzy, ale i když si moc vážila toho, že jí všechno řekl, neměla v plánu už nic říkat. Prostě se k němu jen víc přitiskla a lehce ho políbila na tvář.

***

Chladnější vítr, ledová rána a barevné blikající výlohy obchůdků v Cannes byly tím jediným, co Hermioně připomnělo, že se blíží Vánoce. Místní zima se totiž od té v Británii lišila tak moc, že by si dívka na svátek ani nevzpomněla. S ním se ovšem objevil jeden zásadní problém – dárek pro Draca. Uvažovala nad ním dnem i nocí a stále ji vůbec nic nenapadalo.

A právě nad dárkem přemýšlela ve chvíli, kdy se Draco s vážnou tváří vrátil z Paříže, kde byl doplnit zásoby přísad do lektvarů.

„Co se děje?“ zeptala se okamžitě.

„Bradavice napadli smrtijedi. Šeptá si o tom celé město.“

Nemusel už nic víc říkat, věděla že tam hodlá jít.

„Počkej, jen si vezmu kabát,“ oznámila mu.

ʚʚʚ

Jakmile se Hermiona po přemístění rozhlédla kolem sebe, zjistila, že netuší, kde jsou. Teprve po pár minutách chůze uviděla za zasněženým kopcem obrysy Prasinek a na druhé straně vížky hradu, napůl stále skryté za korunami stromů. Zbytek dobře známé atmosféry Bradavic ovšem zmizel za děsivým rachotem a křikem, který se ozýval ze všech stran.

Přestože byl už dávno večer, kolem vůbec nebyla tma. Všechno, a především hrad, osvětlovaly stovky různobarevných paprsků, které létaly sem a tam všemi směry. Z lesa bylo co chvíli slyšet zapraskání větví a následně rána po pádu stromu, na několika místech šlehaly vysoko nad porostem plameny. Nad severní věží se ve vzduchu vznášelo Znamení zla.

Hermiona následovala Draca podél stromů a usilovně se snažila zahnat myšlenky na všechny její přátele ve škole. Musela tu být spousta smrtijedů, když dokázali Bradavické pozemky tak zničit. Kolik lidí se jim už asi podařila zabít? Kolik profesorů a kolik nebelvířanů…? Ne, nesměla na to myslet.

„Kam vlastně jdeme?“ zeptala se ho.

„Nemám určitý cíl, ale hodilo by se být blíž,“ uvažoval. „V lese to bezpečné není, možná někde u jezera?“

„A co takhle u Vrby mlátičky?“ napadlo ji. „Vím, že to zní divně, ale alespoň tam nikdo nebude.“

„Proč ne, Grangerová,“ odpověděl Draco s úsměvem. „Pokud nás tedy nezabije dřív, než se stačíme vzpamatovat.“

„Neboj,“ mrkla na něho. „Vím, jak ji uklidnit.“

Nakonec ovšem zásahu nebylo třeba, obešli strom dostatečně velkým obloukem. Draco se z ní sice celou cestu pokoušel vypáčit tajemství Vrby mlátičky, ale Hermiona byla myšlenkami moc daleko na odpověď. Dřepla si do sněhu za starý pařez a skrze mezeru mezi stromy před sebou pozorovala, co se kolem hradu dělo.

Černě zahalených postav bylo mnoho, víc, než Hermiona čekala. Ještě nikdy neviděla tolik smrtijedů na jednom místě. Proti nim stáli někteří členové řádu, učitelé, ale hlavně studenti. Na první pohled poznala Weasleyova dvojčata, která se úporně bránila Averymu, Lenku Láskorádovou a Terryho Boota, proti nimž stál Macnair, a nedaleko od nich smějící se Bellatrix, která metala jedno kouzlo za druhým na Ginny a Seamuse. Rona ani Harryho nezahlédla.

Působilo jí muka zůstat schovaná, zatímco její přátelé nasazovali svůj život. Přála si bít se s nimi jako správný nebelvír, klidně za ně umřít, kdyby to bylo třeba… Nebýt Draca, klečícího za ní, nevydržela by to a vyběhla za nimi, nehledíce na následky.

Jednu věc ovšem nechápala – kde byl Brumbál? Brumbál, který školu nikdy neopustil? Mohl někde bojovat s Voldemortem, ale copak by se smrtijedi zabývali studenty, kdyby jejich Pán čelil řediteli školy? Pochybovala o tom. A zmocňovala se jí zlost vůči tomu člověku, který klidně nechal její kamarády a děti, jimž nebylo ani dvanáct, umírat za jeho vizi. Měl je chránit,a ne nechat na pospas desítkám šílených čistokrevných maniaků!

Draco se tiše přesunul vedle ní a zamračil se. „Tohle se mi nelíbí. Je jich tu moc.“

„Kde jsou ostatní členové Řádu?“ zeptala se zamyšleně. „A kde je k čertu Brumbál…?“

„Možná nebyl dobrý nápad sem chodit,“ poznamenal nespokojeně. Hermiona ho ale razantně přerušila.

„Ne. Chci tady být. Jsou to mí přátelé.“

„Moji přátelé jsou tu taky,“ odpověděl, „ale víš, že nemůžeme nic dělat. Je to moc nebezpečné.“

„A pro ně to nebezpečné není?“ osopila se na něj.

„Pšt,“ uklidňoval ji. „Víš, že jsem to takhle nemyslel. Ale ty jsi ve větším nebezpečí než oni. Stačilo by, aby tě uviděl jeden jediný smrtijed, a raději nedomýšlet, co by se stalo. Pro Pána zla jsi utekla kdovíkam a pro zbytek našeho světa zemřela, a tak to musí i zůstat.“

Věděla, že má pravdu, ale nemohla se s ní smířit. Cítila se jako zrádce, když z bezpečné vzdálenosti pozorovala, jak jiní padají zranění nebo i mrtví k zemi, protože jim nikdo nepomohl.

Otočila se zpět a všimla si, že Ginny už bojuje s Bellatrix sama. Seamuse nikde neviděla – doufala, že se jen musel bránit proti někomu jinému, ale přesto se jí sevřelo hrdlo, když si uvědomila, že to tak být nemusí, že může být klidně už jen jeden ze stínů, ležících v trávě. Ginny měla kolem sebe vyčarovaný štít, který zářil jako ocel, slábl ovšem pod náporem kleteb, které na ni Bellatrix vrhala. Pomalu se posouvaly blíž k místu, kde byli Draco s Hermionou skrytí, až je nakonec Hermiona slyšela.

„Nemá cenu se bránit, lištičko,“ dobírala se zrzku Bellatrix. „Dřív nebo později budeš mrtvá stejně jako tví kamarádíčci.“

Ginny jí odpověděla zaklínadlem, smrtijedka
ho ale hravě zneškodnila. „Minule jsem ti nabídla, abys nám přivedla Pottera výměnou za tvůj život. Tehdy jsi měla štěstí, ale dnes ho mít nebudeš. Rozmysli si to.“

„Nikdy!“ vykřikla Ginny a pokusila se Bellatrix zmrazit. Uhnula jen o vlásek.

„Nejsi vůbec nic,“ zasyčela na ni Bella. „A jako nic taky skončíš.“

Hermiona věděla, že se to stane, ještě dřív než Bellatrix pozvedla hůlku. Viděla tu zlost a pohrdání, se kterou se Bella na Ginny dívala, a viděla vyčerpání a bezmoc v Ginniných očích. Jednala automaticky. Beze slova mávla hůlkou a odzbrojila Bellatrix dřív, než stihla doříct smrtelnou kletbu.

Pak se stalo několik věcí zároveň. Bellatrix se nevěřícně ohlédla za rameno, odkud ji zaklínadlo zasáhlo, nestihla už však nic spatřit, protože Draco Hermiona strhl na zem. Ginny využila chvíle nepozornosti a omráčila Bellatrix, chvíli stála na místě a pokoušela se spatřit svého zachránce, ale paprsek, který jí zasvištěl kolem ucha, ji probudil z transu. Naposledy se ohlédla a pak už následovala Parvati, která ji úpěnlivě prosila o pomoc.

Hermiona ještě stále ležela ve sněhu se zadrženým dechem, když si začala uvědomovat, co udělala. Trvalo několik sekund než se konečně nadechla a uvolnila se, vzápětí však znovu ztuhla, když se za nimi ozval posměšný hlas.

„To bylo velice hloupé, slečno Grangerová.“

Prudce se otočila. Ze stínu vyšel s úšklebkem na tváři Snape.