Byla to rozhodně nejhorší noc na ostrově. K silnému větru se přidal hustý déšť a kolem jedenácté i blesky; těžké kapky dopadaly hlučně na střechu nebo bušily do okenních tabulek a hukot rozbouřeného moře se nesl napříč celým ostrovem.

Hermiona takové počasí obvykle zaspávala – neměla bouřky zrovna v lásce, ale v bezpečí svého pokoje, pod teplu peřinou, mohla venku třeba zuřit válka, a ona byla v naprostém klidu. Jenomže slovo obvykle se rozhodně nevztahovalo stav, ve kterém se nacházela po tom, co Draco udělal.

Říct, že byla zmatená, nebylo výstižné. Nebo spíš nebylo možné popsat to, co se v ní odehrávalo, jedním slovem. Především cítila zoufalost. Nevěděla proč a z čeho, ale už jen při vzpomínce na tu jednu jedinou sekundu se v ní všechno sevřelo, až nemohla dýchat. Připadalo jí, že se všechno změnilo, že se stalo něco, ačkoliv by bylo logické to cítit naopak, co mezi ně postavilo tlustou zeď.

Na druhou stranu jistá část jejího mozku necítila zvláštní překvapení. Byly tu signály a ona je vnímala, spíš je jen vědomě potlačovala, protože přiznat si jejich význam by znamenalo je řešit. Proč to Draco musel tak zatraceně komplikovat?

Převrátila se na bok a musela se začít smát nad ironií osudu. Desítky, možná spíš stovky zmijozelských děvčat toužily, aby se na ně blonďák třeba jen usmál. A naopak většina nebelvířanek si už jen z principu dělala legraci z představy Draca v trenkách. A ona, největší šprt na světě, nejupjatější holka široko daleko, která se vždycky tak držela svých předpojatých názorů, teď měla první a mnohem víc za sebou a druhé ji možná zanedlouho čekalo. No nebyla v tom kapka cynismu?

Opravdová otázka, ta, na kterou si nejvíc bála hledat odpověď, ovšem byla proč. Proč to Draco udělal? Kvůli síle okamžiku? Přirozenému zájmu ve svádění? Aby nevyšel ze cviku? Nebo prostě jen proto, že byla jediná holka na ostrově? Jistě, byly i romantické možnosti, které se jí honily hlavou, nakonec, Draco ji v posledních dnech překvapil víckrát než jednou, ale nebylo snad někde mezi naivitou a hloupostí si něco takového namýšlet? A chtěla by tomu vůbec věřit?

Zavřela oči. Přála si všechno zaspat a probudit se jinde a jindy.

***

Slabé sluneční paprsky ji lechtaly jen na špičce nosu, protože měla zbytek obličeje schovaný pod peřinou. Na chvíli ji zaplavila spokojenost nad koncem bouře, dokud se úplně nevzpamatovala a neuvědomila si, že je další den – den, kdy se nemůže vyhnout setkání s Dracem.

Dlouhou chvíli se ještě převalovala v posteli a přemýšlela, ale nakonec přeci jen vstala. Stejně nedocházela k žádnému, byť jen malému nápadu, co by mohla udělat. Otevřela dveře a zaposlouchala se – zdálo se, že je dům prázdný. Přesídlila do koupelny a napustila si horkou vanu.

Byla rozhodnutá o předchozím večeru nezačít mluvit, ale nebyla si úplně jistá, jak bude její přesvědčení fungovat v praxi. Zvlášť, pokud Draco naváže ve své předchozí činnosti, ačkoliv o tom vážně pochybovala. Ne, nehodlala se ho ptát, sama ještě neměla dost jasno na to, aby byla schopná formulovat své myšlenky. Jenže co bude dělat, pokud začne on? Zacpe si uši? Uteče? Jeden nápad dětinštější než druhý. Potřebovala se odreagovat, shodit ze sebe tu tíhu stísněnosti dřív, než přeteče přesně jako tahle vana, ve které byla naložená. Potřebovala práci.

Ke své obrovské úlevě zjistila, že Draco není dokonce ani na zahradě. Zašla do kůlničky v zadním rohu zahrady a vytáhla oprýskané nářadí. Vítr řádil, ale ona byla jen ráda – kolem ní bylo dostatek zdemolovaných věcí a poničených květinových záhonů, aby nemusela celý den přemýšlet nad ničím jiným. Mohla sice používat svou novou hůlku, ale cítila, že jí ruční práce uleví mnohem víc. Začala opravováním okenic v přízemí, pak sesbírala promočené košíky a hadry, které vítr rozfoukat po celé zahradě, a nakonec se pustila do ošetřovaní květin. I když nakonec zjistila, že hůlka bude nezbytná, pokud chce dát všechno do pořádku, uvolnila se a na chvíli zapomněla.

Teprve lehké svrbění prstů jí dávno po poledni naznačilo, že někdo prochází ochranným štítem. Nechala ležet zahradnické nůžky v trávě a odešla do kuchyně. Mohla se schovat nahoru, ale připadala by si jako zbabělec, a tak se rozhodla držet plánu a předstírat, že se nic nestalo. Vytáhla hrnce a rozhodovala se, co uvaří.

Draco přišel za pár minut. Neohlédla se, ale bezpečně ho poznala podle závanu parfému, který k ní průvan donesl.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil ji. Znělo to trochu jako otázka, ale čekat v ní opatrnost nebo snad nesmělost z jeho úst by bylo pošetilé.

Nasadila neutrální tón. „Ahoj.“

Byla si jistá, že se na ni dívá, ale nedala to najevo. Dělala, že je zabraná do krájení brambor, a čekala, kdy promluví. Dal si s tím načas.

„Ráno jsem ti neřekl, že odcházím. Promiň,“ omluvil se. „Nechtěl jsem tě budit.“

„To nevadí,“ odpověděla. Byla jenom ráda, že nepřišel. „Stejně jsem už dlouho nespala. Tedy pokud jsi neodcházel dřív než v sedm.“

„Ne, to ne,“ přisvědčil.

Nechtěla, aby bylo ticho, protože při něm očekávala téma, na které se nechtěla bavit. Raději se lhostejně zeptala: „Kam jsi šel?“

Chvíli váhal, než promluvil. „Zaujal mě novinový článek v Paříži, takže jsem se skočil podívat do Londýna. Ale původně jsem sháněl doutníky.“

„Ty kouříš?“ zeptala se překvapeně.

„Jen výjimečně.“

Špatný směr hovoru.

Rychle se zeptala: „Co se děje v Londýně?“ Možná až příliš rychle.

„Je tam pozdvižení. Naštěstí se včera stal velký masakr v Dublinu, takže pro nás byla vyhrazená až sedmá stránka, naneštěstí si mě začali spojovat s tím trezorem a teď zkoumají, komu vlastně patřil.“

„Jak to myslíš, komu patřil?“ nechápala. „Copak skřetové nevědí, koho trezory jsou?“

„Jistě že to vědí, i když by neměli… Teoreticky by se měli vést záznamy jen o klíčích. Ale jsou to skřeti – chtějí mít kontrolu nad zlatem, které u nich leží. Tvůj trezor byl ale určený k vyklizení, a jak se zdá, většina jejich dokumentace už byla zničená.“

„To je ale potom dobrá zpráva, ne?“ nesouhlasila s ním.

„Pokud se jim opravdu nepodaří to zjistit, pak možná. Ale pokud se k tom dostanou… pak můžeme jenom doufat, že si to nechají pro sebe.“

Za normálních okolností by možná panikařila, ale její mozek to dnes zřejmě nepovažoval za tak důležité. Přesto se snažila rozhovor udržet na stejné struně.

„Nemáš ty noviny s sebou?“

„Ne,“ odpověděl stručně. „Stejně si to umíš domyslet. Mladý smrtijed na Příčné v doprovodu neznámé spolupracovnice, vykradený trezor, spousta černé magie, kterou jsem na ulici metal kolem sebe a tak dále. Napůl pravda, napůl snůška přibarvených žvástů. Ale máme štěstí, že byl zdroj toho novináře asi přisleplý – popsal tě jako vysokou černovlasou třicátnici. Málokdo si mě s tebou bude spojovat.“

Nemyslela si to, ale neodpověděla. Znala lidi, kteří už dávno věděli, kdo je Dracův doprovod. A nebylo zrovna dobré, že se jim tímhle způsobem připomněli. Dokud to ale nezjistila druhá strana, nebylo to tak hrozné.

Hovor utichl. Přes kuchyň se nesl jen zvuk bublající vody a nože, který pomalu projížděl skrz plátky masa. Každou vteřinou čekala, že projede taky jejím prstem, jak se jí klepaly ruce. Litovala, že přeci jen neodešla nahoru.

„Bojíš se, že jsem bazilišek?“ ozval se posměšně.

„Ne,“ odvětila. „Proč bych měla?“

„Protože ses na mě ještě ani jednou nepodívala.“

Mlčela. Jistěže se při hovoru nezapomněla otočit náhodou.

„Jsi naštvaná.“ Bylo to konstatování. „A nebo nervózní.“

Podráždilo ji, že to uhodl. K čertu s předsevzetím. Chce o tom mluvit? Má mít prostor.

„Nejsem nervózní,“ otočila se k němu pevně. „Mám k tomu snad důvod?“

„Možná včerejšek,“ pozvedl obočí.

Rozhodla se mu to neulehčit. „Připomeň mi, co se stalo včera.“

„Pokud vynecháme únik před bystrozory a vnímavého Ollivandera – políbili jsme se.“

Trochu ji jeho odpověď zaskočila. Čekala prodlužování, na takovou přímost u něj nebyla zvyklá. Snažila se to ale na sobě nedát znát.

„Omyl – tys mě políbil,“ odsekla tvrdě a obrátila se zpět k zelenině.

„Nezdálo se, že by ti to vadilo,“ poznamenal.

Naštvaně na něj pohlédla. Neměla už sílu a hlavě chuť se přetvařovat, zvlášť ne, když se choval stejně povýšeně jako vždycky.

„Přestaň si se mnou hrát, Malfoyi,“ řekla, ovšem méně pevně, než chtěla. Přesto to zřejmě na Draca zapůsobilo, protože se při oslovení podivně zamračil.

„Nehraju si s tebou.“

„Vážně?“ zeptala se ironicky. Pak zvážněla. „Uvěřila jsem ti ve všem, cos pro mě udělal, ať už to trvalo jakkoliv dlouho, ale tohle ti věřit nebudu.“

„Proč?“ zeptal se jednoduše.

„Proč? Jak to myslíš, proč?! Nesnášeli jsme se celá léta, uráželi jsme se, a ať se náš vztah zlepšil jakkoli – jsme pořád Grangerová a Malfoy! Nikdy bych si nemyslela, že tak klesneš jenom pro to, že jsem jediná holka na tomhle přiblblým ostrově! Potřebuješ si dokázat, že pořád umíš balit holky? Máš jich celou Francii! Máš celý svět, můžeš si vybrat tu nejhezčí a nejposlušnější a s nejčistší krví! Můžeš mít každý den jinou, jaks to dělal do teď, ale mě z toho vynechej…“

„Výmluvy,“ konstatoval prostě. „Už nejsme ta Grangerová a ten Malfoy jako před pár měsíci a ty to moc dobře víš. Nezkoušej hledat příčinu v mé minulosti, tohle záleží jenom na tobě!“ Zdál se být pevně přesvědčený a tom, co říká, hleděl na ni s kamennou tváří a bez mrknutí oka. „Řekni mi do očí, že se mnou nechceš nic mít, a já tě nechám na pokoji.“

Ačkoli by před pár minutami neváhala hned odpovědět, zarazila se. Vypadal tak vážně, rozhodně, žádné vtipy ani ironie… Náhle si nebyla jistá, co vlastně chce, a co ne.

Postavil se a udělal dva kroky k ní. „Vidíš? Nedokážeš to říct. Stejně jako se já nedokážu držet dál.“

Sledovala, jak se k ní pomalu přibližuje a znovu ji naplnila zoufalost. Proč jí to dělal? Proč nemohl nechat plynout tu chvíli klidu, kdy se konečně cítila v bezpečí, kdy bylo všechno v pořádku?

„Ne, Draco, nechoď ke mně…“ zavrtěla odmítavě hlavou

Zastavil se,ale vypadal ještě odhodlaněji. „Řekni mi jen tři věci. Lituješ toho, že tu teď se mnou žiješ?“

„Ne.“

„Věříš mi?“

„Ano.“

Na moment se odmlčel, než položil třetí otázku. „To, co ke mně cítíš… Je to čistě jen přátelství?“

„Ne,“ zašeptala.

Kdyby před ní nestál, nedíval se na ni tak odhodlaným způsobem, nikdy by si to nepřiznala, ale přesto necítila ani úlevu, ani radost. Spíš ještě větší beznaděj.

„Tak proč se potom tak urputně bráníš?“ naléhal na ni. „V čem je problém? Víš, že udělám všechno pro to, co chci, ale nemůžu už dělat nic! Nedokážu bořit vzdušné zámky,“ poznamenal hořce. Do očí jí vhrkly slzy. „Řekni mi, co tě tak svazuje?“

Nepřemýšlela, splynulo jí to samo z úst. „Jsi Malfoy.“

Zdálo se, že Dracovi chvíli nechápal to, co slyšel, ale ona nad tím nepřemýšlela. Konečně jí to totiž došlo, konečně si uvědomila, že tohle byla příčina jejího pocitu zoufalství. Celou dobu se Draca podvědomě stranila a vymýšlela si desítky hloupých důvodů, proč si ho nepustit blíž k tělu, a důvod přitom moc dobře znala. Ukazoval, jak je moc velký byla slaboch.

„Malfoy,“ zopakoval Draco potichu.

Nedokázala se na něj dívat. Věděla, jak nepochopitelné to pro něj muselo být.

„Ano.“

Draco kývl a udělal krok zpět. Myslela si, že odejde, ale pak se otočil, přešel vedle ní ke kuchyňské lince a dřív, než si stihla uvědomit, co dělá, vzal ostrý nůž a řízl se do ruky. Zalapala po dechu.

„Co to-“

„Tohle,“ nepustil ji ke slovu a zvedl krvácející dlaň blíž k jejím očím, „je ten důvod? Krev? Zrovna ty mě kvůli ní teď odsuzuješ?“

„Neodsuzuju tě…“

„Tak co tedy děláš?“

Nevěděla, co na to říct. Snažila se aspoň přestat brečet, ale měla pocit, že je to to jediné, co vystihuje, jak se cítí.

„Tobě se to zdá jednoduché, Draco, ale pro mě… Nemůžu dělat, že se nic nestalo, nejsem schopná být tím, co chceš-“

„A jak můžeš vědět, co chci?“ skočil jí do řeči.

Obrátila se k němu zády. „Protože vím, jaký jsi. Chceš to, co obvykle. Flirtování, svádění a sex.“

„Ne,“ odpověděl. Chytil ji za paže a otočil zpátky k sobě. „Nebudu chtít nic, co nebudeš chtít ty.“

Zadívala se na něj, stále s uplakanýma očima. Mluvil pravdu? Mohl to po všem, co kdy udělal, s kým kdy chodil a spal a komu ublížil, myslet vážně? Na jednu stranu se podobalo šílenství, že tomu začínala věřit, na druhou stranu Draco dokázal, že se změnil, už stokrát. Měl možnost se vrátit k jeho rodině, tomu, co pro něj bylo nejdůležitější, a neudělal to. Vůbec nemusel zachraňovat nějakou mudlovskou holku. Když porušil všechny svoje zásady, bylo vážně tak nemožné, aby to myslel vážně?

Všechny obavy z ní pomalu opadaly, jak tam stála a nechávala ho hladit ji po pažích. Nemohla přece nechat vzpomínky dál ničit. Tohle už nebyl Draco Malfoy, tohle byl mladý muž, který dospěl dřív, než si to stihl uvědomit. Nemělo smysl se tomu dál bránit.

„Slibuješ mi to?“ zeptala se tiše.

„Slibuju.“