„Říkám ti, byla tady!“ bouchl Harry pěstí do dřevěného stolu v kuchyni. „Copak si všichni myslíte, že jsem blázen?!“

„To ne -“

„Tak proč-mi-nevěříte?“

Nechápal to, naprosto nechápal, co se tady dělo. Už půl hodiny nečinně seděli na zadku a snažili se ho přesvědčit, že byla Hermiona jen výplodem jeho nevyrovnané mysli! Přál si, aby se býval byl vykašlal na všechny sliby, které Brumbálovi dal, a šel za ní.

„Rone, poslouchej mě,“ podíval se na něj naléhavě a poté si promnul spánky. „Musíme ji jít hledat, rozumíš? Podívat se na všechna místa, kde by mohla být, k jejím rodičům, do školy a já nevím kam jinam, možná ještě není pozdě -“

„Ale je, Harry,“ poplácal ho Ron shovívavě po rameni. „Už dávno je pozdě. Hermiona je mrtvá.“

„Není mrtvá!“ vykřikl Harry a začal pochodovat po místnosti. „Copak za sebou mrtví nechávají takový nepořádek?! Byl jsi přece v hale, viděl jsi to!“

„O tom už jsme mluvili, Harry. Všechna kouzla v hale způsobila jenom tvoje hůlka.“

„Protože Mia hůlku neměla!“ zavrčel. „Říkal jsem ti to už nejmíň stokrát!“

Ron zavrtěl hlavou. „Proč by sem šla bez hůlky? Proč by před tebou utíkala? Proč by ti neřekla ani slovo a odešla pryč?“

„Já nevím, Rone, já nevím!“ odvětil netrpělivě. „Třeba se bála -“

„- svého nejlepšího přítele?“ dopověděl posměšně, ale pak jeho výraz zvážněl. „Harry… Tohle se přece nestalo poprvé…“

„Musíte to pořád omílat?!“ vyštěkl. „Bylo to jednou a jenom kvůli tomu, že jsem byl nadopovaný asi deseti lektvary!“

„Ale vypadalo to tu podobně,“ pokrčil Ron rameny a nabral si z misky plnou hrst arašídů. „Dva pokoje naruby, vyražené okno, ochranná kouzla oslabená…“

„Jenomže tehdy,“ procedil černovlasý chlapec mezi zuby, ruku sevřenou v pěst, „jsem byl vynervovaný, každou noc se mi znovu a znovu zdálo o tom, jak jsme se viděli naposledy… A Mia ještě nebyla prohlášená za mrtvou, není divu, že jsem ji slyšel v každém vrznutí schodů! Zatímco teď…Už tři týdny se mi o ní nic nezdálo, byl jsem s tím smířený! Až do dneška.“

Ron si povzdechl. „Kámo, to jednoduše není možné. Kdyby žila, Ty-víš-kdo by ji použil, aby tě dostal zpátky!“

„Možná se jí podařilo utéct,“ napadlo Harryho. „No jistě! Pamatuješ si na ten výbuch Voldemortova vzteku krátce po tom, co mě Brumbál osvobodil? Myslel jsem, že se mi hlava rozskočí bolestí… Co když byl tak rozzuřený proto, že Hermiona utekla?“

„Byl naštvaný, protože jsi odešel ty. Asi mu došlo, že udělal blbost,“ pokrčil znova rameny a při pohledu na Harryho nasupený výraz, který prozrazoval, že se brzo vybouchne, protočil oči. „Kdyby doopravdy utekla, kde by byla celou tu dobu? Jsou to už víc než dva měsíce, Harry! Proč by sem přišla až teď? A jak by se dostala pryč? Říkal jsi, že už venku nikdo nebyl, když ses vzpamatoval a vyrazil za ní, ale ona se přece přemisťovat neumí!“

„To vím taky,“ odsekl chladně.

Věděl, že to zní bláznivě, a nebyl tak úplně překvapený tím, že se mu to Brumbál pokusil rozmluvit a potom se společně s ostatními členy Řádu přemístil zpátky k Norwich, ale zklamalo ho, že Ron reagoval stejně. Mia byla přece i jeho nejlepší kamarádka! Očekával by od něj víc naděje, víc víry…

Nejhorší ovšem bylo, že mu nedokázal odpovědět na všechny otázky, které mu logicky vyvstaly v mysli. Proč až teď? Proč bez hůlky? A hlavně, proč utekla? Jestliže nebylo jejím záměrem zůstat, proč tedy přišla?

„Její kufr,“ došlo mu. „Pojď!“

Nehledě na Ronovy nechápavé otázky Harry vyběhl z kuchyně a zamířil po schodech nahoru. Jak to, že ho to nenapadlo dřív? Bylo to přece tak jasné, chtěla si vzít svoje věci…

Skutečnost mu ale došla ještě dřív než otevřel dveře svého pokoje a uviděl kufr opřený o zeď ve stejné poloze, v jaké ho zanechali. Vždyť ji viděl odcházet, netáhla ho za sebou…

„Vidíš? Nikdo tu nebyl,“ zkonstatoval Ron věcně. „Přece by tady svoje vlastní věci nenechala, kdyby měla možnost si je vzít. No tak, kámo, zapomeň na to. Už se nevrátí.“

Chvíli měl chuť Ronovi jednu vrazit, ale místo toho se sesul na postel a složil hlavu do dlaní. Tak moc doufal, že žije, a když se konečně smířil s opakem, objevila se na prahu a bez jediného slůvka zase odešla! Nebylo divu, že mu nikdo nevěřil, znělo to tak nepravděpodobně… Ale nebyl přece blázen, viděl ji na vlastní oči!

Nebo snad neviděl…?

ʚʚʚ

„Zatracený Potter,“ klel Draco v postranní uličce poblíž Děravého kotle a proužkem čisté látky zavazoval Hermioně proříznutou paži.

„Neudělal to schválně,“ opakovala dívka trpělivě a tiše sykla, když Draco látku přitáhl příliš pevně. „Nevěděl, že jsem to já.“

„To přece neznamená, že kolem sebe musí metat jedno útočné kouzlo za druhým,“ zavrčel. „Myslel jsem, že jeho styl je expelliarmus.“

Hermiona spolkla poznámku o druhu kouzel, které by na nezvaného návštěvníka bezpochyby seslal Draco, a raději změnila téma.

„Asi bychom si měli pospíšit. Nevím, jak Harry reagoval, když jsme zmizeli, ale pokud přivolal Řád, bylo by lepší co nejrychleji z Londýna zmizet.“

„Vždyť už to bude,“ mručel podrážděně a svoje slova potvrdil zastrčením cípu látky za okraj. „Nechám to zatím tak, nechci to hojit hůlkou, dokud si nebudu stoprocentně jistý zaklínadlem, které ti to způsobilo. Pár hodin by to mělo vydržet bez problémů, stejně jako ten kotník.“

„Díky,“ usmála se.

„Není zač,“ odpověděl už trochu jemněji a s povzdechem si prohrábl vlasy. „Můžeme jenom doufat, že nás spolu Potter neviděl. Poslední, co by měl Řád vědět, je, že jsme tady byli zrovna my dva.“

Hermiona se ušklíbla. „Pravděpodobně by si mysleli, žes mě uřkl…“

„Jaké by bylo jejich překvapení, kdyby věděli, že se nacházíš v mé společnosti víc než dobrovolně,“ zašvitořil Draco a v očích mu zajiskřilo.

S úsměvem nad ním zakroutila hlavou a plácla ho po rameni. „Tak už pojď, Cassanovo.“

ʚʚʚ

S každou další minutou, kterou jako Inés Pelletierová trávila na Příčné ulici, si víc a víc přála vrátit se domů na ostrov. Zaprvé začínala mít pocit, že Inés obvykle nosí brýle, protože jí dělalo nemalé problémy zaostřit na vzdálenější krámky, a zadruhé měla hrozivý pocit z jejich výloh. Na každé z nich – někdy dokonce i na oknech domů ve druhém patře – byly nalepené velké plakáty s titulky jako: Bojujme proti smrtijedům!, Všichni proti Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit! nebo dokonce Brumbála na ministerstvo, Vy-víte-koho do povětří! Dříve by to možná podporovala, vnímala to jako nadšení lidí bojovat za dobro, ale teď, s odstupem, jí každý barevný nápis připadal jen jako jedna obrovská reklamní kampaň.

Znechuceně odvrátila pohled a všimla si, že se Draco tváří podobně. V obličeji Gréqoira to však vypadalo spíš směšně.

„Brumbál je očividně populární,“ poznamenal. „Umím si živě představit, jak nadšený teď musí Pán Zla být…“

„Jo, já taky,“ přitakala hořce. „A ještě živěji s umím představit, jakým způsobem si svůj vztek vybíjí.“

Draco se na ni podíval a pak se trochu sklesle omluvil. „Promiň.“

„Ne, to já se omlouvám,“ vzdychla. „Měla bych se s tím konečně vypořádat a ne to ventilovat přes tebe. Nejsem přece první ani poslední, koho Voldemort mučil.“

Pomalu procházeli přeplněnou ulicí k vysoké sněhobílé budově. Na Hermionin vkus tu bylo až příliš rušno vzhledem k tomu, co se dělo. Vždyť byla válka… Lidé se měli spíš bát, ne? Být doma, se svými rodinami, oplakávat mrtvé… Ne se na ulicích smát, jako by snad už oslavovali vítězství, které se stále vznášelo v nedohlednu. Nechápavě nad tím kroutila hlavou.

Velkolepé mramorové schodiště vedoucí dovnitř banky se lesklo pod slunečními paprsky, když po něm stoupali vzhůru k mohutným dveřím ze stříbra. V bance byl nejspíš shon – směsice lidských i pištivých skřetích hlasů se společně s něčím, co Hermioně nápadně připomínalo bušení úřednických razítek, se zřetelně ozývala ještě před vstupem do dlouhé haly. Podvědomě se k Dracovi víc přitiskla.

Těsně před nimi dovnitř mířil klábosící pár mladých čarodějek v pastelově barevných hábitech. Hermioně připomněli Parvati s Levandulí – jejich módní cítění bylo v Bradavicích poměrně ojedinělé a nejednou se díky tomu zasloužily o pozornost profesorů, ať už kladnou nebo zápornou. V zamyšlení si dívka příliš pozdě stačila uvědomit, že obě čarodějky procházejí červeným paprskem, táhnoucím se od jednoho křídla dveří k druhému.

Halou se ozvalo příšerné kvílení, podobné snad jen otevření Harryho zlatého vejce ve vzduchu. Všichni lidé si snažili zacpat uši, oproti tomu skřetům řev zřejmě nedělal problémy. Několik z nich vyběhlo zpoza přepážky a spěchalo na pomoc kolegům u dveří.

Hermiona zůstala stát jako přimražená. Bylo po všem, celý jejich plán, teď je chytí s zjistí, kdo ve skutečnosti jsou –

Jakýsi ruka ji pevně chytila a než se stačila vzpamatovat, byla přimáčknutá na Dracovi, skrytém za velikým žulovým sloupem.

„Ššš,“ naznačil jí prstem a pozorně poslouchal tomu, co se dělo sotva dva metry od nich.

„Stát!“ zapištěl nebezpečně skřet. „Byly jste odhaleny detektorem skryté totožnosti! Půjdete se mnou,“ nařídil a nedbal na hlasité protesty, které čarodějky vznášely.

Hermiona zřetelně cítila, jak si Draco oddychl. „Měli bychom být opatrnější,“ řekl a zamračil se. „Ještě nejsme ani u trezoru a už jsou problémy…“

Přikývla a poodstoupila stranou. Vypadalo to, že je všechno zase v pořádku, skřeti se vrátili za přepážky a veškerý zbylý rozruch se soustředil na skřeta, který odváděl čarodějky. Přijala Dracovo rámě a společně vyšli zpoza sloupu, jako by se nic nedělo.

S úsměvy na rtech došli k jedinému volnému skřetovi. Jakmile si všiml, že před ním stojí zákazníci, odložil nebezpečně vypadající špičatý nástroj, kterým zkoumal drobnou zlatou minci, a prozíravě na ně pohlédl.

„Co si přejete?“

„Chtěla bych si z mého trezoru vyzvednout nějaké peníze,“ odpověděla Hermiona co možná nejklidnějším hlasem, přestože v ní skřet vyvolával nepříjemný pocit, že jí vidí až do žaludku. „Tady je můj klíč.“

Podala mu ho do dlouhých úzkých prstů a napnutě čekala, co bude dál.

Zdálo se, že skřet nad něčím usilovně přemýšlí. Obracel klíč v prstech a přitom se mračil.

„Trezor číslo devět set jedenáct… Jste si jistá, že máte správný klíč?“

Polkla. Na takové otázky se jí přece nikdy dřív neptali…

„Samozřejmě, že je to náš klíč,“ chopil se Draco slova. „Je s ním nějaký problém?“

„Bylo nám řečeno, že jeho majitel zemřel,“ odpověděl skřet stručně. „Zítra měl být vyklizen.“

„To ovšem musí být nějaká chyba,“ vykoktala Hermiona a zděšeně pohlédla na Draca. „My mrtví nejsme, jak vidíte…“

„Jistě, jistě,“ zamručel nespokojeně a seskočil z vysoké židle, aby mohl obejít přepážku a dovést je k trezoru. „Poslední dobou se to stává často, někdo je prohlášen za mrtvého a pak se zjistí, že žije… Máte štěstí, že se na to přišlo včas,“ dodal a z jeho hlasu bylo naprosto jasné, že by byl mnohem šťastnější, kdyby byli skutečně mrtví.

Pokynul jim rukou, aby ho následovali, a vydal se k před nejbližším dveřím, vedoucím do tmavé kamenné chodby. Dříve než je však stačil otevřít, dohnal ho další, ještě nepřívětivější skřet.

„Na moment, Ringode,“ přivolal si ho k sobě dlouhým prstem. Ringod se zamračil, ale přesto k němu zamířil.

Hermiona se naklonila blíž k Dracovi. „Co se to děje?“ zeptala se vyplašeně.

„Nevím,“ zamračil se. „Ale jestli se ten skřet nevrátí s omluvným úsměvem, bereme nohy na ramena, jasné?“

Nepatrně se usmála a přikývla. Zmijozel.

Vypadalo to, že se skřeti o něčem dohadují, a jejich hlasy pomalu ale jistě nabývaly na síle. Neznámý skřet se zřejmě snažil Ringoda o něčem přesvědčit, ale ten se tvářil nepřístupně. Dříve, než si hádky stačili všimnout i ostatní v bance, se Ringod naklonil ke skřetovi a se smrtelně vážným výrazem mu potichu řekl něco, co podle délky nemohlo být víc než jedno slovo. Skřet na něj naposledy vrhnul nesouhlasný pohled, otočil se na patě a vrátil se ke své přepážce.„Promiňte,“ omluvil se Ringod stroze, jakmile se k nim vrátil. „Můžeme pokračovat?“

„Jistě,“ kývl Draco na souhlas. Skřet otevřel dveře, podržel je procházející dvojici a s nespokojeným mrmláním zamířil k nejbližšímu vozíku.

U trezoru byli ani ne za minutu, přestože by Hermiona dala přednost pomalejší jízdě, po které by se jí nechtělo zvracet. Zatímco Ringod otvíral klíčem tepané dveře trezoru, snažila se dát do pořádku alespoň do té míry, aby byla schopná absolvovat zpáteční cestu.

„Prosím, madam,“ otočil se k ní skřet a pokynul jí rukou k otevřeným dveřím trezoru.

Při pohledu na nízkou hromádku zlata a několik balíčků mudlovských bankovek se jí udělalo ještě hůř. Nebylo toho málo. Kdyby všechno přepočítala na libry, dostala by částku, se kterou mohla disponovat jen malá část mudlovských dívek jejího věku. Jenže v porovnání s tím, co měl nepochybně v trezoru Draco, působila hromádka uprostřed místnosti neobyčejně chabě.

Otočila se, aby se ujistila, že Draco zůstane venku, ale ještě než stačila něco říct, protáhl se kolem ní a zamířil dovnitř. Neslyšně si povzdechla a následovala ho.

Nejdřív si sice nebyla jistá, jestli mají opravdu vzít všechno, ale po tom, co se dozvěděla, že stačilo přijít o den později a nezůstalo by v trezoru vůbec nic, došla k názoru, že je to nejlepší řešení. Kývla na Draca, který mlčky čekal na její souhlas, a sledovala, jak blonďák zmenšuje galeony na velikost špendlíkových hlaviček a sype je do malé krabičky.

Ve chvíli, kdy už prázdný trezor opouštěli, si vzpomněla na své rodiče. Nebyla to ironie, že peníze, které sem každý měsíc posílali, aby své dceři zajistili bezproblémový život studentky, teď měly být poslední věcí, která jí chyběla k žití tisíce kilometrů od školy? Připadalo jí, že zrazuje jejich důvěru, když všechny své úspory odnáší pryč.

Ale na tom už teď nezáleželo. Kdyby měli její rodiče ponětí o tom, co se děje… Peníze by byly to poslední, co by je trápilo. Poprvé v životě byla upřímně šťastná, že nejsou z kouzelnického světa.

Ani si nestačila všimnout, že Ringod zavřel trezor, a už stoupali ve vozíku zpátky nahoru. Draco zamyšleně hleděl na míhající se kamenné stěny a až když ho Ringod podruhé oslovil, uvědomil si, že mu vrací klíč.

Teprve když začalo tunelem prosvítat jemné bílé světlo značící konečnou, dokázala se Hermiona uvolnit. Neměla ráda ten pocit, že je desítky metrů pod zemí, někde uprostřed spletitých skřetích chodbiček. To nejhorší už snad měli za sebou.

Vozík cukavě zastavil. Ringod energicky seskočil na zem.

„Těšilo mě, pane, madam,“ kývl na ně a znovu jim otevřel dveře. Jakmile prošli, zavřel je a zamířil zpět na své místo.

„To šlo docela dobře, ne?“ poznamenala Hermiona polohlasně. „Tedy až na ten začátek.“

Draco neodpověděl. Stál na místě a zachmuřeně si prohlížel místnost.

„Nezdá se ti, že je tu teď nějak moc… ticho?“

Hermiona se rozhlédla po hale a došlo jí, že má pravdu. Žádné bušení razítek, žádné štěbetání návštěvníků… Na první pohled sice všichni pracovali jako předtím, ale když se podívala pozorně, zjistila, že se po sobě skřeti co chvíli napjatě dívají.

„Měli bychom zmizet,“ zkonstatovala a v úmyslu odejít udělala krok ke dveřím. Draco ji však zarazil.

„Ne.“

Nechápavě se na něho podívala. „Cože?“

„Říkal jsem, abys nechodila,“ zopakoval. „Myslím, že na to čekají.“

„Ale -“ nestačila namítnout, protože jí Draco zakryl ústa a zatáhl za stejný sloup, za kterým se schovávali poprvé. Nespokojeně s sebou škubla a umínila si, že Dracovi na ostrově udělá přednášku o elegantnějších způsobech, jak někoho schovat, aniž by mu přitom skoro přivodil infarkt.

Opatrně vykoukla zpoza Dracovu paži, hledajíc příčinu jeho reakce. Všechno se jí zdálo stejné.

Tedy až na dobře známého skřeta, mířícího k Ringodovi se třemi kouzelníky v patách.

„Bystrozorové?!“ vyjekla, a dlaň se jí opět přitiskla na ústa.

„Ššš,“ ozvalo se jí potichoučku tak blízko u ucha, až jí naskočila husí kůže. „Znám ten znak, který mají na hábitech, viděl jsem ho jednou na ministerstvu, když mě otec vzal s sebou. Jsou sice bystrozorové, ale ještě nezkušení. Tipuju, že většina z nich dokončila výcvik tento rok. Když budeme nenápadní a dáme si pozor, možná si ani nevšimnou, že jsme zmizeli.“

Nebyla si jistá, jestli tomu sám Draco věří, ale ona tomu věřit chtěla. Vždyť byli kousek ode dveří. A Příčná ulice byla plná lidí, takže najít je mezi nimi by byl skoro nadlidský úkol. Zvládnou to.

Začali pomalu couvat dozadu, tam, kde tušili východ z téhle prekérní situace. Draco se díval na skřeta a propaloval ho pohledem, který dřív míval vyšetřený jen pro Harryho, oproti tomu Hermiona se spíš snažila přijít na to, co tu bystrozorové dělali. K trezorům přece nebyla přiřazena jména, tak proč se zrovna o ten její tak zajímali?

Zpola obešli sloup a nespustíce oči ze skupinky kouzelníků u Ringodovy přepážky postupovali dozadu. Věděla, že jakmile se dostanou na schody, budou mít vyhráno, ale do toho místa jim ještě zbývalo asi pět metrů.

„Hlavně klid,“ zašeptal Draco. „Máme zlato. Nikdo nás nepoznal. Stačí už jen po-ma-lič-ku projít dveřmi…“

Nestačila ani zabrzdit svou vlastní nohu, natož pak Draca, když se jí v hlavě posměšně zjevila situace před půl hodinou. Stihla jen křečovitě zavřít oči, než banku podruhé toho dne naplnilo ječivé kvílení.

„Měním názor,“ zařval Draco. „Utíkej!“

Popadl ji za ruku, rychle seběhl bílé schody a nedbaje na to, jestli někoho srazí, utíkal Příčnou ulicí. Stačila se ještě ohlédnout za sebe, aby uviděla, jak z banky vybíhají nejen ti tři bystrozorové, které viděli se skřetem, ale minimálně dalších pět kouzelníků s napřaženými hůlkami, a odstrkují čaroděje, mířící do banky.

„Dohánějí nás,“ sdělila Hermiona Dracovi udýchaně.

„Tak to bychom si měli pohnout, protože se nehodlám nechat zavřít,“ zavrčel blonďák a ještě zvýšil rychlost. Připadalo jí, že snad ještě nikdy neběžela tak rychle.

Znova se za sebe ohlédla a musela zkonstatovat dvě věci. Ta dobrá byla, že se skřeti nezapojili a zůstali v bance. Ta horší ovšem byla, že přitáhli pozornost téměř všech lidí okolo, z nichž začala dobrá polovina vytahovat hůlky. Zrychlila ještě víc, a tak na chvíli dokonce táhla ona Draca a ne naopak.

„K čertu,“ zaklel Draco. „Útočí na nás!“

Rudý paprsek kolem nich těsně prolétl a narazil do okna obchůdku s kotlíky. Sklo se roztříštilo a vysypalo se na chodník.

„Stůjte!“ slyšela za sebou, ale nedbala na to. Začínal kolem nich být čím dál tím větší rozruch – slovo smrtijedi se kolem nich šířilo jako ozvěna. Rozrazila hlouček udivených čarodějek a pomyslela si, že jsou v koncích.

Opravdový význam těch slov jí ovšem došel teprve když si uvědomila, že už jí okolo hlavy neplápolají prameny blonďatých vlasů, nýbrž její vlastní hnědé lokny.

„Malfoy! Je to Malfoy!“ slyšela za sebou hlasitý výkřik. Draco s sebou poplašeně škubl.

Na setinu vteřiny jeho obličejem projel výraz naprostého zděšení, strachu, a jakési odevzdané rezignace. V té chvíli vážně věřila, že se chce vzdát, zvednout ruce nad hlavu a smířit se se svým osudem. Ale v příští setině konečně pochopila, že se Malfoyové nikdy nevzdávají.

S ocelově chladným pohledem švihl hůlkou a tlakovou vlnou smetl všechny v blízkosti pěti metrů. Vzdálenější bystrozorové se sice jen zachvěli a pokračovali dál, ale jemu to dalo dostatek času na to, aby zabočil za roh a vyčaroval přes ulici oblak hustého tmavě šedého dýmu.

„Tady,“ vylovil z kapsy dvě lahvičku a jednu jí podal. „Mě už sice poznali, ale tebe ještě ne. Nebudeme jim k tomu dávat příležitost, že ne?“

Vděčně se na něj usmála a vypila zbytek lektvaru. Během sekundy byla znovu Inés, s Gréqoirem po svém boku.

„A teď pojď,“ chytil pevně a rozběhli se ulicí dál od rámusu v okolí mračna.

Kam Draco míří jí došlo teprve když se objevili znovu na Příčné ulici, jen o čtyři domy dál. Do postraních uliček se nikdy nepouštěla a tak nevěděla, že tvoří jakési miniaturní bloky, které se dají oběhnout. Pozdvižení okolo oblaku se ovšem nijak neuklidnilo, ba právě naopak – a tak Draca popadla tentokrát ona a zatlačila ho do dveří nejbližšího krámku.

Nemusela se ani otočit aby jí došlo, kde to vlastně jsou.

„Dobrý den,“ ozvalo se zpoza vysokých regálů plných podlouhlých krabiček. Otočila se a viděla starého šedivého kouzelníka s prazvláštním tajuplným úsměvem.

„Ehm, dobrý den,“ odpověděla s pokusem o úsměv a loktem drbla do Draca, který si ublíženě mnul paži.

„Přejete si?“ zeptal se Ollivander a aniž by čekal na odpověď, vrátil se k rovnání hůlek, tvoříc tak dojem, že ho její přání vlastně až tak moc nezajímá.

„Ano, přála bych si nějakou… hůlku,“ vykoktala. „Ta moje se mi omylem zlomila, takže…“

„Jistě, jistě,“ odvětil muž a začal z regálů vytahovat jednu krabičku za druhou. „Tipuji, že budete preferovat hůlky pružné, lehké, vhodné stejně dobře pro domácí práce… jako pro boj,“ zdvihl obočí.

Překvapeně se otevřela ústa, ale rychle se vzpamatovala. „Samozřejmě, v dnešní době…“

„Zkuste tuhle,“ podal jí tmavě hnědou hůlku s nádechem do červena a dál se k předchozí poznámce nevyjadřoval. Ještě než však Hermiona stačila hůlkou mávnout, vyskočila jí z ruky.

„Ta očividně ne,“ mlaskl nespokojeně. „Ale možná lipová? Prosím.“

Připadala si trochu negramotně, když zkoušela hůlky, jako by byla malá prvačka, zvlášť před Dracem, ale neznala jiný způsob, jak vybrat tu pravou. Vzala si od Ollivandera druhou hůlku a mávla. Sklenička na stole rupla.

„Ta to také nebude,“ zakroutil stařík hlavou a přihodil na hromádku další tři krabičky z police. Pak se ovšem zarazil a zkoumavě se podíval na Draca, jakoby si teprve teď všiml, že je s nimi v místnosti někdo další.

„Mohl bych vidět vaši hůlku, pane?“ zeptal se. Draco naprázdno polknul.

„Proč ji chcete vidět?“ odvětil obezřetně.

Nejistě se na něj podívala. Zdálo se jí, že situace začínala být velmi zvláštní. Skoro nebezpečná.

„Někdy je výběr hůlky ovlivněný i partnerem, kterého si kouzelník zvolí pro svůj život,“ odpověděl Ollivander s úsměvem. „Mohl bych jmenovat spousty slavných párů, které na nesoulad hůlek doplatily…“

„Nerad dávám svou hůlku z ruky,“ odpověděl Draco chladně a na důkaz svých slov si ji zastrčil zpátky do kapsy.

Hermiona byla na rozpacích. Na jednu stranu Draca chápala, ale na stranu druhou – k čemu by Ollivanderovi byla další hůlka? Měl jich tu stovky, ba možná i tisíce…

Prosebně se na Draca podívala a nadnesla: „Možná by stačilo jen říct, jakou hůlku máš?“

„Nepochybně,“ přitakal muž a nepatrně se Dracovi uklonil.

Vypadalo to, že blonďák přemáhá sám sebe, ale nakonec přece jenom rezignovaně pronesl: „Hlohové dřevo, deset palců dlouhá, žíně z jednorožce…“

Na Ollivanderově tváři se objevil ještě širší úsměv. „Výborně! Přestože je to poněkud nezvyklá kombinace, není-liž pravda?“ zeptal se nadlehčeně a poodešel zpátky mezi vysoké police plné nových hůlek.

„Proč myslíte?“ mračil se Draco, nechápaje, co je na jeho hůlce divného. Ollivander však otázku přešel mlčením.

„Někdy je pro bezproblémové používání obou hůlek třeba, aby byly v naprosté harmonii, ale v některých případech je nasnadě spíše jejich… doplňování se. Vám, madam, bych doporučil zkusit tuhle.“

Netušila jak, ale věděla, že je to ta pravá hůlka, ještě dřív, než si ji od Ollivandera vzala a pocítila příliv hřejivé energie, která jí zaplavila prsty. Na první pohled zkrátka věděla, že k ní ten kousek světlého dřeva patří. Připadal jí ještě bližší, než její stará hůlka.

„Březová, dvanáct palců, nepříliš ohebná, ale pro svého majitele jistě udělá i nemožné. A blána z dračího srdce, která je uvnitř, se již osvědčila v hůlkách mnohých nadaných kouzelníků. Nakonec, nejste už přece jedenáctileté dítě, které ani pořádně netuší, co hůlka dokáže, viďte?“pousmál se a vrátil hůlku do krabičky.

Hermiona se na něj však nechápavě podívala.
Nejste už přece jedenáctileté dítě, které ani pořádně netuší, co hůlka dokáže…

Živě si vzpomněla na vybírání své první hůlky. Přišla v otcem do krámu, plná nadšení z nového vzrušujícího světa, který se jí otevřel. Čekala, že i tady proběhne nákup rychle a jednoduše, ale když nakonec stála s dřevěnou hůlkou v ruce a netušila, co má ten kousek dřeva vlastně dělat, poprvé se cítila méněcenná kvůli svému původu. Ollivander jí tenkrát řekl: Budete se divit, co všechno hůlka dokáže… Mohl to sice říkat každému druhému zákazníkovi, ale jí se ta větu vryla do paměti. A teď ji v podstatě zopakoval. Podivná náhoda.

Probrala se ze vzpomínek právě ve chvíli, kdy jí kouzelník podával zabalenou krabičku.

„Děkuji,“ usmála se zdvořile. Ollivander nepatrně přikývl.

„Můžeme?“ ozval se Draco, stojící kousek ode dveří. Hermiona se na něj na znamení souhlasu usmála.

„Nashledanou, pane.“

„Nashledanou,“ odvětil Ollivander.

Třemi kroky se připojila k Dracovi a společně došli ke dveřím. Blonďák už mačkal kliku, když se od pultu lehkým konverzačním tónem ozvalo:

„A příště není mnoholičný lektvar nutný, slečno Grangerová. Dokonce ani ve vašem případě ne, pane Malfoyi. Nedělám si názory na základě všeobecné pravdy. Ale přesto… poněkud nezvyklá kombinace, není-liž pravda?“

ʚʚʚ

Návrat na Sainte Marguerite se obešel bez dalších potíží. Draco se sice zdál otrávený z toho, že kvůli poprasku, který způsobili, si už nemůže zajít nakoupit chybějící přísady do lektvarů, ale špatná nálada ho v teple jejich viktoriánského domu přešla. Víc ho zaměstnávalo přemýšlení o Ollivanderově poznámce.

„Neměl jsem mu říkat nic o své hůlce. Otec se jednou zmiňoval, že si Ollivander pamatuje všechny hůlky, které kdy prodal, ale jak jsem k čertu mohl tušit, že to myslel vážně?“

„Na tom přece nesejde,“ uklidňovala ho Hermiona a zdravou rukou nalévala do konvice vodu na čaj. „Nemyslím si, že to někomu poví.“

Draco se pousmál. „Jsi moc důvěřivá. Ollivander má k temné straně blíž než si myslíš. Fascinuje ho pokrok v magii. A ten Pána Zla zajímá víc než Brumbála a jeho lidi.“

„Jak to všechno víš?“ zeptala se ho pochybovačně.

„Pán Zla chtěl Ollivandera přitáhnout na svou stranu. Hodně se o tom mluvilo.“

„Nevěřím, že by to udělal.“

Blonďák pokrčil rameny. „Možná ne. Ale v Londýně se rozhodně dlouho nemůžeme ukázat.“

„S tím souhlasím,“ přikývla. „Dnešek byl zářným příkladem toho, že bychom se měli držet dál.“

Otočila se zpět ke kuchyňské lince. Rukou jí projela ostrá bolest a konvice s třískotem dopadla na zem.

„Au!“ vykřikla hnědovláska. Draco se zamračil.

„Chvíli tady počkej, donesu obvazy a hojící mast.“

Vyhrnula si rukáv, pomalu sundala kousek krví zbarvené látky a prohlížela si ránu. Byla hluboká, ale čistá.

„Jak to vypadá?“ ozval se Draco z chodby.

„Myslím, že dobře. Obyčejná řezná rána, řekla bych.“

„Dobře,“ řekl a vrátil se do kuchyně. Položil na stůl obvazy i nízký kelímek. „Můžu?“ zeptal se a k ní natáhl ruku.

„Ah, jistě,“ přitakala a vztáhla k němu paži. Nabral z kelímku trochu průhledné masti a nanesl ji na ránu.

„Studí to,“ zamumlala. Blonďák se pousmál.

„Co je?“ zamračila se.

„Jen… Za celou dobu, co jsi měla dolámané snad všechno kosti v těle jsi neřekla ani slovo… a teď si stěžuješ, že tě studí mast…“

Usmála se. „Vadí to?“

„Ne.“

Díval se na ni tak zvláštně. Jako by ji viděl zblízka poprvé. Jako by počítal, kolik pih má na nose, nebo zkoumal přesný odstín jejích očí. Tiše, bez mrknutí oka, bez čehokoli, co by naznačovalo jeho pocity.

Nemohla ten pohled vydržet. Sklopila oči.

„Zavážu si to sama. Díky.“

„Sama?“ nadzvedl obočí. „Jednou rukou?“

„Mám přece hůlku,“ odpověděla, hledíc do stolu. Chtěla svou paži odtáhnout, ale Draco ji nepustil.

„Nebo máš mě.“

Naprázdno otevřela pusu, ale hned ji zase zavřela. Nevěděla, co na to říct.

Draco odpověď zřejmě ani nečekal. Vzal ze stolu obvaz a mlčky jí ho přiložil na ruku. Rozmotával ho a zakrýval ránu odshora až dolů. Pomalu. Pečlivě.

„Nemusíš to dělat,“ zašeptala chvějícím se hlasem.

„Možná chci,“ odpověděl a zavadil o ni malíčkem. Naskočila jí husí kůže.

„Před pár týdny jsi říkal, že už tě nebaví mě pořád dokola ošetřovat,“ připomněla mu.

„A před pár měsíci jsme byli nepřátelé na život a na smrt,“ poznamenal a naklonil se k ní tak blízko, že slyšela jeho pravidelný dech. Uvědomila si, že přestal zavazovat ránu, přestože jeho ruka stále spočívala na její paži.

„Třeba jsem změnil názor.“

„Na ošetřování?“

Usmál se „Spíš na nepřátelství.“

Jeho rty se lehounce otřely o ty její. Jen jako nesmělý polibek milenců, kteří se dlouho neviděli. Jako dotek motýlích křídel, jemný a krátký. Netlačil ani nedobýval. Jen se jich dotkl a hned se odtáhl, věnoval jí neproniknutelný pohled a bez jediného slůvka, se sotva znatelným úsměvem na rtech, odešel.