Před začátkem listopadu se na ostrově konečně začalo ochlazovat. Změna sice nebyla nijak markantní, díky čemuž bylo oběma jeho novým obyvatelům definitivně jasné, že si o sněhu na Vánoce a rampouších na střeše můžou nechat leda tak zdát, ale i přesto byl každý stupeň směrem dolů vítán s radostí. Byla to příjemná změna oproti předchozímu měsíci, a právě díky ní se nejen Hermioně začalo po rodné Anglii stýskat. Naštěstí měla neustále na paměti slib, který ji Draco dal, a proto si byla jistá, že se do Londýna dříve či později oba dva vypraví.

A právě kvůli říjnovým horkům, díky kterým museli trávit většinu času doma nebo na zahradě ve stínech stromů, se datum výpravy přiblížilo.

Bývalí spolužáci přišli velice brzo na to, že dům není až v takovém pořádku, jak se domnívali. První patro bylo sice až na špatně zaspárované kachličky v koupelně, mezi nimiž se rychle šířila plíseň, a polámané dřevěné okenice v pořádku, avšak to samé rozhodně neplatilo o přízemí.

Poté, co na Hermionu popadala půlka omítky kuchyňského stropu, jen těsně se při práci na záhonu vyhnula letící střešní tašce a podlahou ve spíži se propadla až do tmavého sklepa plného napůl shnilé kukuřice, objevil Draco v základech domu termitiště. Oba se shodli na tom, že pokud nechtějí, aby jim dům spadl na hlavu, musí s prací začít co nejdříve.

Sehnat náhradní materiály nebyl žádný problém –
kůlna v zadní části zahrady byla přeplněná dřevem, stavebním pojivem a nářadím všeho druhu. Dokonce i chuť do práce ani jednomu nechyběla. Problém nastal spíš v rozdílných postupech.

Draco, jako zapřísáhlý kouzelník, totiž odmítal cokoli dělat bez hůlky. Tvrdil, že „nebude něco dělat složitě, když to jde jednoduše“, jenomže to často platilo úplně naopak. Než se mu podařilo v knížkách, které si na ostrově měl, najít příslušná kouzla, trvalo mu to často ještě déle, než když dělala Hermiona tu samou práci ručně. Přemluvit se k žití po mudlovsku ale nenechal –
naopak neustále Hermioně připomínal, že by to všechno zvládl sám, zatímco ona by si v klidu třeba četla v pokoji.

Školní rivalita se tak znova ozvala a stupňovala situaci hodinu od hodiny. Ani jeden si nechtěl přiznat, že s tím druhým podvědomě soutěží a snaží se dokázat, že on to zvládne lépe a za kratší dobu. Vřelo to v nich, a kdyby nebylo toho nejistého vztahu, který mezi sebou měli, nebáli by se vztek ventilovat.

Pomyslný pohár trpělivosti ovšem tak jako tak přetekl. Po tom, co se Hermiona tři hodiny pachtila s malováním kuchyně a stihla se zamazat od hlavy k patě, přišel do místnosti Draco a jediným mávnutím hůlky zdi nabarvil. Jeho výraz, připomínající trucovité dítě, které pocítilo zadostiučinění, dívku rozčílil natolik, že při pokusu dostat se k Dracovi co nejdřív a zakroutit mu krkem neudržela balanc a ze žebříku spadla.

Přestože si nehoda neodnesla víc než odřený loket, uvědomili si oba, že to takhle dál nepůjde. Jedna hůlka zkrátka pro dva kouzelníky nestačila. Draco sice navrhl, že práci dokončí sám, ale Hermiona to rezolutně odmítla. A nebylo to jen tím, že chtěla pomoct.

Mudlovský život pro ni byl z dětství úplně přirozený a bezproblémový. Nepřipadala si hloupě, ani se za to nestyděla – na prázdniny obvykle hůlku odložila do kufru a nedotkla se jí dřív než na nádraží. To ale neznamenalo, že kouzlení k životu nepotřebovala. Milovala ho, připomínalo jí to bezstarostný život v Bradavicích, život s přáteli… Často na kouzlícího Draca bezmyšlenkovitě hleděla, na všechny ty barevné paprsky a zázraky, které dokázaly… Přála si mít svou vlastní hůlku a dostat se zpátky do světa, který tak zbožňovala.

Oba dva si ovšem byli vědomi toho, že opustit bezpečí ostrova bylo riskantní. Nevěděli, co přesně se v Londýně děje, stačila jedna jediná chybička, a nemuseli se vrátit zpátky. Potřebovali plán, a to zatraceně dobrý. Tak bezchybný, aby ho nedokázalo překazit vůbec nic.

Odložili práci na později a začali se naplno věnovat vymýšlení.

Objevit se v Londýně v jejich podobě nepřipadalo v úvahu – Draco byl jistě stále na seznamu smrtijedů, poznalo by ho každé dítě a ministerstvo by bylo za jeho hlavu určitě ochotno zaplatit slušnou kupku galeonů. To samé sice neplatilo pro Hermionu, ale její náhlé zjevení by i tak dokázalo vyvolat pozdvižení – což byla věc, kterou si rozhodně nemohli dovolit.

Po krátké diskuzi se nakonec dohodli na tom, že znovu použití podobu „Pelletierových“. Kdo by si byl všímal staršího manželského páru? Nenápadnost a obyčejnost obou vizáží jim hrála do karet. Měli alespoň jistotu, že projdou Příčnou ulicí bez problémů.

Reakce skřetů se ovšem naplánovat nedala. Draco si byl sice stoprocentně jistý, že by na něco jako Slib Dobra nikdy nepřistoupili, ale přesto se Hermiona cítila nejistá. Skřetové chtěli jen zlato, spoustu zlata, a udělali by pro něj cokoli. Prozradit Řádu, že si někdo vybíral peníze z určitých trezorů, by nebyla ani pro ně tak velká oběť. Jak moc si vážili své vlastní cti a pýchy? Jiná cesta ale stejně nevedla, a tak mohli jen doufat, že půjde všechno alespoň v tomto bodě hladce.

Protože tu byla jedna část, o jejíž bezproblémovosti se dalo s úspěchem pochybovat. Klíč od trezoru, ukrytý hluboko v Hermionině kufru na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct.

Skřeti nebyli hloupí a nenechali by se oklamat žádnými triky, tím si byl Draco jistý. Jestliže se chtěli do trezoru dostat, neměli jinou možnost, než klíč získat. Ale copak se mohli objevit v útočišti jejich nepřátel? Jen tak si tam přijít, vzít si klíč a s poděkováním odejít? Nechtěl vědět, jak by skončili. Hermiona se mu o sídle Řádu snažila říct, co mohla, ale kvůli Fideliově zaklínadle mu nebyla schopná prozradit vůbec nic konkrétního. Bylo nad slunce jasné, že do domu půjde samotná, bez někoho, kdo by jí mohl krýt záda. A k tomu bylo potřeba zajistit, aby se v té chvíli v domě vyskytovalo co možná nejméně lidí.

Ideálním řešením by bylo počkat, až bude Řád zasahovat proti smrtijedů, jenomže zjistit ve Francii, kdy je v Anglii ta správná chvíle, se jednoduše nedalo. Neměli se světem spojení, neměli informátory, kteří by jim řekli, co Voldemort chystá. Ocitli se ve slepé uličce.

Hermiona to ale odmítala vzdát jenom kvůli kousku kovu. I kdyby měla kvůli tomu omráčit půlku Řádu, popadnout ten klíč a odletěl na Harryho koštěti, udělala by to. Přežila už přece horší věci než setkání se svými bývalými přáteli, ne? Zvládla by to.

Jenže Draco si to nemyslel a i když na to (podle jejího mínění) neměl žádné právo, jednoduše jí tuhle verzi zakázal. Naštěstí přišel na ten správný nápad dřív, než se začali znovu hádat.

Díky starému kalendáři, který ležel zapadlý za skříňkou v jeho pokoji, si totiž Draco vzpomněl na dlouho plánovaný masakr mudlů u Norwich. Nevěděl toho moc, smrtijedi byli opatrní a nikomu, kdo ještě neměl znamení, neříkali moc podrobností, ale byl si jistý, že se všechno plánovalo na první listopad. „Aby se měli další den za koho modlit.“

A tak už bývalo jen čekat a doufat, že při nich bude štěstěna stát.

 

ʚʚʚ

 

Čím více se osudný den blížil, tím nervóznější začínala Hermiona být. Nešlo ovšem o strach z toho, co všechno by se jim mohlo stát. Vždyť s Harrym a Ronem už prožila tolik nebezpečných věcí! Pravda, většina z jejich malých úspěchů byla zapříčiněná jen štěstím, loajalitou a přátelstvím, ale i tak neměla obavy z toho, že by s Dracem neuspěli. Věřili si, a to bylo jejich velkou výhodou. Daleko horší pro ni bylo pomyšlení, že někoho ze svých přátel potká.

Neuměla si ani představit, jak by se v takovém případě zachovala. A jak by se asi zachovali oni? Neviděli se téměř tři měsíce… Tři pro ni velmi dlouhé měsíce, během kterých se o lidech a o životě dozvěděla víc, než za všechna léta strávená ve škole. Pořád měla někde v hloubi duše všechny ráda stejně jako před začátkem války, ale radost a kamarádství bylo překryto množstvím hlubokých šrámů a modřin. Nehledali ji, nechali ji trpět, starali se jen a jen o sebe… Vyčetla by jim to, kdyby se s nimi setkala? Dokázala by ze sebe ještě dostat všechnu tu zlobu a lítost, na kterou díky Dracovi začínala zapomínat? Nedokázala si odpovědět.

Blonďák moc dobře tušil, co se jí honí hlavou, a proto se ji snažil alespoň trochu odreagovat. Trávili spolu celý den od rána do večera, ať už rýpáním se v hlíně nebo tlacháním o školních příhodách. Připadalo jí dost zvláštní, že se spolu dokáží bavit, jako by se znali od dětství. Tohle byl úplně jiný Draco Malfoy, Draco bez neustálé ironie, sarkasmu a přetvářky. Smáli se spolu. A hodně často se pošťuchovali. Dozvěděla se tolik věcí o druhé straně všech možných eskapád, které se ve škole staly! O nedůvěře, která ve Zmijozelu panovala, když byla otevřená Tajemná komnata, o Snapeových veskrze spravedlivých a tvrdých trestech pro žáky z jeho koleje, o nichž neměl nikdo ze školy ani tušení, o tom, jak na Draca zapůsobila Hermionina rána ve třetím ročníku… Bylo zvláštní všechno vidět z jiné perspektivy, události najednou získávaly úplně jiný nádech. A začínaly doopravdy zapadat do života plného ďábelských plánů, lží a manipulace, který měla tu čest u Pána Zla poznat. Nebelvírský svět ctnosti a dobrých úmyslů jí náhle připadal neuvěřitelně vzdálený.

 

ʚʚʚ

 

Prvního listopadu Hermionu z velmi lehkého spánku probudilo bouchání okenic. Vítr během noci zesílil a ohýbal koruny stromů jako hadrové panenky

Draco neměl z opuštění napůl opraveného domu v takovém počasí zrovna dobrý pocit, ale věděl, že je to jejich jediná příležitost. S Hermioninou pomocí zabezpečil dům tak, aby se při silnějším poryvu větru nesesypal jako domeček z karet
a v delším kabátě, jehož kapsa skrývala mnoholičný lektvar, se s dívkou přemístil do dopoledního klidu Londýna.

Grimmauldovo náměstí působilo na dívku ještě bídnějším a bezútěšnějším dojmem než o prázdninách.

Pokroucené spadané listí se převalovalo ulicí a nalézalo poslední útočiště mezi rozsypanými pytli odpadků, které se povalovaly u rozbitých domovních dveří. Z okna, pod nímž stáli, k nim doléhalo nesrozumitelné drmolení mužského hlasu; náměstím se nesl zápach alkoholu ze zbytků lahví zanechaných na pospas osudu pod dřevěnými lavečkami.

Hermiona se letmo podívala domy číslo jedenáct a třináct. Věděla, že by stačilo, aby přišla o něco blíž, a objevil by se mezi nimi jeden navíc, ale nemělo smysl se přibližovat, dokud byl celý Řád uvnitř. Jejich úkolem bylo v bezpečné vzdálenosti vyčkat až do chvíle, kdy se dům vyprázdní.

„Jak dlouho to může trvat?“povzdechla si spíš sama pro sebe a přitáhla si tenký plášť blíž k tělu. Typicky anglické počasí.

„Nejspíš tady strávíme nějakou tu hodinku,“ odvětil Draco, „předpokládám, že obřad nezačne dřív než při západu slunce, ale je lepší tu být dřív.“

„Máš pravdu,“ kývla. „Ale stejně bychom si mohli alespoň někam sednout.“

Draco mírně povytáhl obočí a pohledem zhodnotil zničené lavečky. „Radši postojím.“

Dívce vyletěly koutky nahoru. „Postojíš. Hodiny.“

Věděla, jak je Draco náchylný ke všemu, čeho by se měl dotknout, přestože se to neleskne čistotou, a náramně ji bavilo ho kvůli tomu popichovat. Poodešla kousek dozadu a sedla si na kamenný obrubník.

I když se Dracovým tvrdohlavým přístupem nepokrytě bavila, musela uznat, že má výdrž. Stál před ní téměř dvacet minut bez jediného slova, než se otočil a s pohledem, který jasně vyjadřoval, jak moc se přemáhá, si sedl vedle ní. Pousmála se, ale nekomentovala to.

 

Z místa, na němž se uvelebili, viděli mezi stromy celou řadu domů čísel devět až patnáct a přitom si mohli být jistí, že si jich jen tak někdo nevšimne. Draco samozřejmě nevěděl, proč je právě tento úsek domů tak důležitý, když všechny vypadaly uboze a stoprocentně mudlovsky, a dívka mu to ani nemohla prozradit, přesto však trpělivě čekal, až se něco stane. A díky nevalným pokusům o uvolněný rozhovor mu bylo jasné, že Hermiona zřejmě nemá náladu si povídat.

Čas plynul neskutečně pomalu. Náměstím se občas loudaly partičky náctiletých kluků, které s nadšením ničily poslední odolávající zbytky laveček, ale nikdo z nich se nevšiml podivného páru, schovaného za opadanými stromy.

Hermiona začínala pomalu cítit nervozitu. Z jakéhosi vzdáleného kostelíka bylo co čtvrt hodiny slyšet bití zvonů, které jí ochotně připomínaly, že se její chvíle blíží, a rozhodně jí tak nepřidávaly na klidu. V jednom okamžiku ji dokonce napadlo, že by mohli prostě odejít zpátky na bezpečný ostrov, kde nepotká nikoho ze svých bývalých přátel či učitelů. Nebelvírská odvaha se však proti tomu tvrdě postavila a zahnala zbabělost do jistých mezí. Byla to zkouška, která měla ukázat, zda se dívka skutečně dokáže oprostit od minulosti a začít žít nový život s novým člověkem po boku.

Právě když hodiny odbíjely čtvrtou odpolední, zaplavil Hermionu zvláštní pocit neklidu, který ji donutil vzhlédnout.

Na ulici se postupně objevilo dvanáct postav s hůlkami v rukou. Vypadalo to, jako by snad procházeli zdmi domů jedenáct a třináct, a teprve na ulici ze z nich místo zploštělých figurín stávali lidé z masa a kostí. Uprostřed hloučku stála shrbená postava se zjizveným obličejem, kulhající na jednu nohu, několika svižnými pohyby rukou ostatním naznačila, jak se mají seřadit, a v mžiku sekundy všichni s jedním hlasitým prásk zmizeli.

Hermiona zůstala konsternovaně hledět. Nečekala, že to bude tak rychlé, tak… jednoduché. Že se prostě celý Řád jen otočí na patě a zmizí… Ale opravdu tomu tak bylo. Nikdo se nevracel, nikdo další z domu nevycházel. Rychlým krokem se dostala k číslu dvanáct, které se před ní již tyčilo v celé své starobylé tajuplnosti, mladého Malfoye majíc v patách. Do mysli se jí vracely vzpomínky na dvoje prázdniny prožité za zdmi tohoto domu, na namáhavou práci při úklidu, večerních rozmluvách s Ginny i odposlouchávání schůzí Řádu. A teď se sem musela vrátit téměř jako zloděj… Prudce zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí tlačily do očí, a zhluboka se nadechla.

„Měla bych jít.“

Draco kývl na souhlas a vztáhl k ní dlaň. „Vezmi si mou hůlku.“

„Ne,“ odmítla rezolutně. „Půjčím si ji jen na otevření dveří. Kdybys mi ji dal, nemusel bys ji dostat zpátky.“

Blonďák neodpověděl. Dlouze se na ni podíval a podal jí svou hůlku. Během několika sekund byly dveře otevřené.

„Děkuju,“ zašeptala a vrátila mu ji zpět.

Na chvíli měla pocit, že se snad Draco nemůže rozhodnout, jestli ji opravdu nechat jít, ale nakonec uznala, že to byl asi jen výplod její nerozhodnosti. Naposledy se na něj mdle usmála a vkročila do dveří.

 

ʚʚʚ

 

Vstupní hala byla stále stejně tmavá a ponurá, přestože se všichni už dlouhou dobu pokoušeli ji trochu prosvětlit a odstranit ze zdí zašlé tapety a zčernalé obrazy, které nepůsobily na nově příchozího příliš pozitivním dojmem. Dokonce i plynové lampy na stěnách byly zřejmě připevněné kouzlem trvalého přilnutí. Dívka se nemohla zbavit vzpomínek, které se jí draly do mysli. Bylo to tak nedávno a přece… Jako by ode dne, kdy z této haly odcházela, aniž by tušila, že další noci stráví ve špinavé cele, uplynula celá věčnost.

Povzdychla si a silou vůle odsunula pocity na druhou kolej. Teď už tu není jako součást bojujícího společenství. Nyní má jen jeden jediný cíl – její klíč.

Opatrně našlapovala po opotřebovaném koberci a pozorně naslouchala tichu, které v domě panovalo. Zašlý závěs, za nímž se skrývala podobizna Siriusovy matky, visel zplihle u stěny. Tiše kolem něj prošla, automaticky se vyhnula stojanu na deštníky, do něhož Tonková s takovou oblibou vrážela, a pokračovala temným schodištěm nahoru. Byla to poslední část domu, kterou se s Harrym a Ronem pokoušeli dát do pořádku, poslední den, který se svými přáteli strávila. A přesto se jim nepovedlo ze zdi sundat scvrklé hlavičky domácích skřítků.

Dorazila na odpočívadlo v prvním patře. Černé dveře, za nimiž se skrýval její cíl, měla přímo před sebou. Pocítila typické šimrání v břiše, byla netrpělivá. Stiskla kliku a vstoupila do jejího bývalého pokoje.

Stačil jediný pohled na dříve dobře známou místnost, aby zjistila, že je skutečně bývalý. Dokonce si nejprve myslela, že si snad spletla dveře. Z jeho podoby před pár měsíci zůstaly jen čtyři rovné stěny, nyní už ovšem přebarvené na podivně hnědý odstín. Nevěřícně zírala na nový nábytek – dvojlůžko s masivním dřevěným čelem a dvě šatní skříně, na malé lampičky na nočních stolcích… Kam se poděl její pokoj, ve kterém bydlela společně s Ginny? Kde jsou všechny její věci? Kde je vůbec něco, co by naznačovalo, že v tomhle pokoji, v tomhle domě, někdy byla Hermiona Grangerová?!

Hrdlo se jí stáhlo úzkostí. To přece nebylo možné… Třeba jen dali její kufr do jedné ze skříní, napadlo ji. A nebo snad pod postel? S každou prohledanou skulinkou jí však docházelo, že ho nikdo neuklidil. Prostě se jen nikdo neobtěžoval počítat s možností, že by mohla žít…

Začínal ji naplňovat pocit vzteku a bezmoci. Věřila jim, dala by za ně svoji vlastní život, a jim stačily pouhé dva měsíce na to, aby ji úplně vymazali ze svých životů! Možná ten pokoj změnili hned v den, kdy ji Voldemort zajal… Proč by měly věci předem odsouzené na smrt zabírat místo, proč?

A co klíč? Pokud se jejích věcí jen tak zbavili, neměla už nejmenší šanci ho získat. Celý plán, který s Dracem vymýšleli, všechna trpělivost a úsilí přijdou vniveč. Žádný trezor, žádné peníze, žádná hůlka… Neviděla jediné východisko, světlo na konci tunelu… Jen tmu, smutek a bolest zrady.

Otevřela dveře a vrátila se zpátky na odpočívadlo. Chtěla odtud co nejdřív pryč, zpátky za jediným člověkem, kterému na ní možná aspoň trochu záleželo. Při pohledu na dál stoupající schodiště se ovšem zarazila.

Bylo to sice naivní, bláznivé a naprosto nepravděpodobné, ale pokud existoval byť jen maličký plamínek naděje… Rychle vyběhla schody a zastavila se před Harryho pokojem.

Věděla, že tu stojí jen díky jejímu usilovnému přání a připadala si neskutečně hloupě, ale přesto se donutila dveře otevřít.

Pokoj jejích dvou kamarádů zůstal naprosto stejný. Neustlané peřiny, oblečení rozvěšené po skříni, všechno naznačovalo, že tu oba dva ještě dnes vstávali. Ale nedůležitější byla pro Hermionu zeď naproti.

Zeď, o kterou byl opřený její kufr.

Šťastně přivřela oči a usmála se. Takže na ni zas tak úplně nezapomněli… Měli ho na očích každý den, skoro jako by tu byl vystavený schválně. Možná kdyby tu zůstala…

Zatřepala hlavou. Hloupost. Nemá přece jediný důkaz, že je to skutečně tak, a i kdyby bylo… Ron s Harrym jsou jedna věc, a Brumbál druhá. A potom je tu Draco – po tom všem, co pro ni udělal, by ho nemohla opustit. Vlastně už by to asi ani nedokázala.

Ale dost přemýšlení, byla tu přece kvůli tomu klíči. Dvěma kroky překonala vzdálenost, která ji od kufru dělila, a ztěžka jej otevřela.

Překvapilo ji, že zůstaly všechny její věci na stejném místě, ale nijak zvlášť nad tím nepřemítala. Klíč byl skrytý až v nejspodnější kapsičce, zapnuté zipem. Děkovala sama sobě za to, že ji nezačarovala, přestože na to ještě ve škole myslela. Bez hůlky by teď měla problém navíc. Zasunula ruku hluboko pod teplou vrstvu oblečení, nahmatala zip a rozepnula jej. Zastudil ji chlad kovu.

O patro výš zavrzala podlaha.

Polekaně od kufru odskočila, ale nic už se neozývalo. Dům byl stejně tichý a klidný jako před minutou.

Jsem paranoidní, nadávala si v duchu. V domě Dracových prarodičů ji k smrti vyděsil obyčejný obraz a tady jen možná zaskřípala podlaha a už by lezla pod postel.

Vrátila se ke kufru, vytáhla klíč, na který v úleku úplně zapomněla, a zase zavazadlo zaklapla. Nejradši by si ho vzala celý s sebou. Měla v něm všechny svoje věci! Ne, že by jí na ostrově něco chybělo, o to se Draco postaral, ale všechno osobní, k čemu měla svoje vzpomínky, bylo tady. Jenže o pak by se o její návštěvě asi těžko nikdo nedozvěděl, a utajení pro ni a Draca byla jedna z nejdůležitějších věcí. Nejspíš už svoje věci nikdy neuvidí, ale jinak to nešlo.

S těžkým srdcem se na kufr naposledy podívala a přešla zpátky ke dveřím.

Seshora se ozvala tupá rána.

Nyní už si byla jistá. Nebyla tady sama.

Tiše, ale rychle otevřela dveře a vyklouzla na chodbu. Snažila se ignorovat strach, který se jí začínal zmocňovat, ale přesto začínala zmatkovat. Potřebovala se co nejdřív dostat ven. Měla jít hned a riskovat, že ji ten člověk uslyší, nebo se schovat, počkat, až se všechno zase uklidní a teprve potom odejít?

Rozhodla se pro první možnost.

Šramot ze třetího patra ji neskutečně znervózňoval. Nepřemýšlela nad tím, kdo z Řádu by to mohl být, důležité bylo, že tu vůbec někdo byl. Pomaličku scházela schody a snažila se vyhnout všem, které vrzaly, ale nohy jí jako naschvál zrosolovatěly a dělaly si, co chtěly. Hlavně si zachovat chladnou hlavu, opakovala si.

Než zakopla o dobře známý stojan na deštníky.

„Vy špíny, zrádci vlastní krve, mudlovští šmejd! Jak se opovažujete si přivlastnit starobylé sídlo Blacků…“

Při pohybu nohy ucítila ostrou bolest. K čertu, zaklela. Vyvrtnula si kotník.

Nahoře někdo otevřel dveře. „Kdo je tam?!“ ozvalo se.

Neodpověděla. Opatrně se zvedla ze země a snažila se co nejrychleji dostat ke dveřím, ale noha ji pekelně bolela. Slyšela, jak neznámý překonává vzdálenost tří pater a přitom opakuje svou otázku.

„Stůjte a nic se vám nestane!“

Přibližoval se rychleji než dívka mířila ke dveřím. Všude byl rachot – portrét spílal jednu výhružku za druhou, schody skřípaly a lustr se začal chvět, až do sebe malé skleněné kosočtverce narážely a cinkaly o sebe. Hermiona si nevšimla malého stolku u zdi a smetla k zemi staré hodiny, které začaly podivně řinčet.

„Expelliarmus!“ ozvalo se za ní. Kouzlo ji odhodilo na stěnu.

Muže nejspíš zaskočilo, že k němu neletí žádná hůlka. Dívka jeho náhlé strnulosti využila a odkulhala do vstupní haly.

Cítila, jak jí z natrženého rtu teče krev. Ještě stále tomu člověku neviděla do tváře, protože byla v chodbě tma, stejně jako on neviděl do obličeje jí, ale nemohla se tím zdržovat. Před očima se jí míhaly vzpomínky na hodiny mučení, které si u Voldemorta jako vězeň zažila, ta dny plné neutuchajícího utrpení… Co když měl Alphonse Bourque pravdu, co když Řád prováděl to samé?

Uslyšela na sebou hbité švihnutí hůlky. Místností prolétl tmavě rudý paprsek a zasáhl ji do ramene.

„Au,“ zaskučela. Na paži se jí objevila tržná rána.

„Příště to bude Avada,“ uslyšela za sebou výhružný, ale dobře známý hlas. Nevěřícně se otočila.

Hůlka, která na ni ještě před chvilkou odhodlaně mířila, putovala pomalu směrem k zemi. Hleděl na ni šokovaný pár smaragdových očí.

„Mio…“

Harry, zašeptala v duchu.

Byla to vteřina, minuta, nebo snad hodina, co se na sebe dívali? Nevěděla. Věděla jen to, že její pocity jsou oproti záplavě Harryho mysli nepatrnou tečkou. Tak moc si přála, aby bylo všechno jako dřív, aby ho mohla obejmout a povyprávět mu… Ale nešlo to. Ještě ne.

Uvědomovala si, že tím Harryho zraní, ale byla si jistá, že ne víc než sama sebe.

S bolestným úsměvem se na něj naposledy podívala a zmizela za černými dveřmi.