„Crucio!“zasyčel rozzuřeně chladný hlas. Postava v černém plášti vykřikla a znovu se začala svíjet v křečích. V dlouhých blonďatých vlasech utkvěly kapičky krve.

„Dal jsem ti primitivní úkol. Tak primitivní, že by ho zvládl každý začátečník. A ty jsi nebyl schopný ho splnit. Zjevně jsem se v tvých schopnostech zmýlil, Luciusi… Crucio!“

Mučení pozoroval na příkaz Pána Zla jen jeden další jeho věrný. Nebylo třeba do vnitřních záležitostí plést všechny zvědavce z jeho řad. Tohle si měl odpykat pouze jeden.

„Můj pane…“zašeptal zlomeně hlas. “ Najdu je, přísahám…“

„Pozdě, Luciusi. Dal jsem ti jednu šanci napravit tu pošetilost, které ses dopustil, když tvůj syn utekl i s tou mudlovskou šmejdkou z mého vězení. Potřeboval jsem ji k získání Pottera. Ale teď už je zřejmě pozdě… Přátelství pro něj očividně neznamenalo tolik, co tvrdil…“

„Pane, možná kdybych ji našel…“

„Mlč!“ okřikl ho. „Vlastního syna jsi nedokázal uhlídat a podruhé je nechal uniknout! Teď už můžou být kdekoli…“

„Můj pane…“ prosil hlas.

„Crucio!“ Rudé oči se zaleskly potěšením. „Myslel sis snad, že modrá krev tě uchrání před trestem, Luciusi? Každý musí pykat za své chyby a v tvém případě navíc i chyby svých potomků. Draco zradil, vzal nám jedinou opravdu účinnou zbraň. Myslíš si snad, že bych tehdy Pottera vyměnil za Bellatrix, kdybych neměl v rukou život té šmejdky? Měl jsem ho hned zabít, jedním mávnutím hůlky… Tato válka se stala víc hrou než bojem… Ale tomu je konec! Už nebudu dál snášet neschopnost svých věrných. Avada -„

Překvapení v šedých očích rychle pohaslo a nahradilo ho čiré zděšení. Napřažená hůlka v rukou Pána Zla mířila přímo na jeho hruď.

„Kedavra!“ zaznělo společně s hlasitým prásknutím. Zelený paprsek neškodně proletěl místností, až narazil do mramorové vázy, která se roztříštila na desítky kusů.

Temný Pán se spokojeně usmál.

„Můj pane,“ ozval se nechápavě hlas po pravici. „Máme ho dát hledat?“

„Ne.“

„Ale vždyť… on utekl… Chtěl jste ho přeci zabít, můj pane…“

Bílou tvář zbrázdil vychytralý úšklebek. „Ne, to jsem skutečně nechtěl. Strach a loajalita jsou dvě úžasné věci… On se vrátí a tentokrát ji s sebou přivede. I kdyby měl kvůli tomu prohledat všechny kouty světa.“

ʚʚʚ

Draco měl pravdu. Zatímco před několika minutami to vypadalo, že stromy jsou snad čím dál tím hustější a skály větší, a že jim ještě bude trvat celou věčnost, než se dostanou na nějaké obyvatelné místo, nyní, sotva po třech minutách v jeho náruči, uviděla Hermiona na konci cestičky nízkou dřevěnou branku. Ještě než se však stačili dostat dostatečně blízko na to, aby zjistila, co je za nepropustnou hradbou listnatých stromů a pečlivě udržovaného živého plotu, ucítila v prstech na nohou slabé svrbění.

Se staženým obočím pohlédla na Draca. „Co se to děje?“

„Obranná kouzla,“ odpověděl krátce. „Teď se pořádně nadechni.“

Nechápavě otevřela ústa, hodlajíc se ho zeptat, jaké konkrétně má namysli, když Draco udělal krok dopředu.

Jakoby ji někdo strčil do ledové vody, husté a hluboké, potápěla se níž a níž. Něco ji tlačilo a nechtělo pustit, ale když prudce máchla rukama, aby to stvoření odtrhla, nenahmatala nic – jen další vodu. Připadala si příliš těžká na to, aby mohla vyplavat, a vzduch docházel rychleji, než by si byla přála. Viděla kolem sebe jen tu zelenomodrou tekutinu a někde v dáli slabý obrys postavy s blonďatou hlavou. Cítila se bezmocná, neskutečně bezmocná, nebyl tu nikdo, kdo by ji vyslechnul, zachránil…. Vydechla poslední bublinky a v zoufalé snaze se nadechnout nabrala po plic tu podivně hustou látku, která zaplnila každičký koutek nejen jejích plic, ale i mozku. Už neměla sílu na záchranu, tak hrozně moc chtěla kyslík, ale byla tu jen ta kapalina, oheň a led a chlad…

A pak jako by ji někdo vší silou praštil do zad. Všechna voda byla najednou pryč, nezbyla po ní ani kapka ve vlasech, dýchala naprosto volně a stejně jako před několika vteřinami spočívala v Dracově náruči.

V první chvíli nevěděla, co se děje, ale pak se na Draca rozladěně podívala.

„Tos mi to nemohl říct?! Znám Ardewolfovo zaklínadlo, mohla jsem být připravená, místo toho, abych skoro umřela strach- “

„Nefungovalo by to,“ přerušil ji opatrně. „Musel jsem ho nějak upravit, aby se přes něj jen tak kdekdo nedostal… Nepustí to nikoho, kdo ví, co ho tu čeká, a potom samozřejmě nikoho se zlými úmysly. A… Taky žádného Malfoye kromě mě.“

Udiveně se na něj zadívala, ale on uhnul očima. Bylo to… nečekané. Muselo mu trvat dny, možná i týdny, než přišel na to, jak kouzlo účinně změnit. A musel si už být stoprocentně jistý, že se k Voldemortovi a svému otci vrátit nehodlá. To měnilo pohled na celou dobu s Dracem, ničilo poslední nejistoty – on svému plánu prostě věřil. Věřil v jinou budoucnost, jiný život, dobro… Věřil v ni.

A ať už za celou tu dobu udělal chyb kolik chtěl, s lektvarem, s Luciusem, s důvěrou, kterou do něj pomalu vkládala, zachránil jí život.

Anděl strážný.

„Ehm… Asi… Asi bychom už měli jít,“ vykoktal rozpačitě, krátce se na ni podíval a mnohem jistějšími kroky zamířil k rýsující se zahradě.

Výhled ještě pořád zakrývaly košaté stromy a spousta napůl upravené zeleně, dokonce i po skřípavém otevření branky, ale i tak jí bylo jasné, že to nebude žádné Malfoyovské sídlo. Břečťanem obrostlé kamenné zdi napravo i nalevo, plazivé rostliny v okolí branky i záhony bílých růží, táhnoucí se v kruhu po celém obvodu zahrady až do míst, která byla ještě pořád skrytá, prostě Malfoyovsky nepůsobily. Na jednu stranu vše mělo své místo, uspořádání i téměř přesnou symetrii, ale na stranu druhou v tom byla volnost a svoboda, něco, čeho se Malfoyové báli jako čert kříže.

Obdivně pozorovala každičký úzký chodníček rýsující se ve slabém oparu, každý zvláštní kámen, obrostlý obyčejnými rostlinami, řád, který místo mělo i nemělo, až si uvědomila, že ještě nikdy neviděla nic hezčího. Jestli si přála někde strávit klidný šťastný život, bylo to tady.

„Co na to říkáš?“ zeptal se jí nejistě a rychle zahradu přejel očima. Na čele se mu objevila jemná starostlivá vráska. „Není to dokonalé, já vím, bude tu ještě spousta práce a zahrada i dům jsou docela malé, navíc se některé stromy musí odstranit, protože je tu málo světla, a -“

„Mlč,“ vydechla. „Je to nádherné…“

Poprvé za tak dlouhou dobu se cítila opravdu živá. Vlhký vánek, který ji hladil po tváři, štěbetající ptáci, šumění listů na stromech, to vše vytvářelo pocit svobody a štěstí. Mohli by teď s Dracem chodit každý den k pobřeží. Nebo být třeba jen tady na zahradě, v bezpečí, starat se o záhonky a pěstovat zeleninu… Zapomenou na celé kouzelnické společenství, na všechny problémy jejich světa, které teď spočívaly možná i tisíce kilometrů daleko! Jednoduše na všechno zapomenout…

„Nepůjdeme si sednout?“ navrhl Draco zamyšleně. „Ještě je tu pořád pár věcí, které by tě asi zajímaly…“

„Jako třeba kde to vlastně jsme?“ opáčila.

„Třeba.“

Zkoumavě se na něj podívala, ale on už mířil kamsi k záhonu bílých hortenzií. Teprve když došla blíž, zjistila, že zakrývají pohled na otlučenou dřevěnou lavečku. Mlčky si sedla vedle Draca a čekala, až začne, přestože začínala pociťovat značnou únavu.

„Nejdřív bys asi měla vědět, že tohle už není majetek Malfoyů.“

„Jo, to mi došlo,“ přikývla.

Draco pozvedl obočí. „Jak?“

Pokrčila rameny. „Stačí se podívat kolem…“

Bezděky se rozhlédl a usmál se, maje v očích zvláštní jiskřičky, až začínala vážně pochybovat, že o těch rozdílech neměl ani ponětí.

„To s tím ostrovem jsi myslel vážně?“

„Jo, myslel,“ přitakal spokojeně. „Jsme na větším z Lérinských ostrovů, Sainte Marguerite. Do Cannes je to vzdušnou čarou asi půl míle…“

„Do Cannes?“ vyhrkla. „To jako že jsme ve Francii?!“

„Přesně tak.“

„Nemyslela jsem si, že jsme tak daleko od Anglie,“ řekla zaraženě, ale když uviděla Dracův napůl nechápavý a napůl ironický úšklebek, který docela často používal ve škole, nejraději by si za svou tupost nafackovala. „Tedy… Já vím, že Francie není od Británie vůbec daleko, mohli jsme být třeba někde v Tichém oceánu… Vlastně je to docela blízko… Jo, hodně blízko…“ drmolila nesmyslně a cítila, jak se jí do tváří žene červeň. Draco se jen potutelně usmíval.

„Klid… Nemáš přece důvod být nervózní.“

„Já nejsem nervózní!“ odsekla naštvaně. „Proč bych asi tak měla být?!“

„Nevím,“ zatvářil se na chvíli jako svatoušek, než se mu v obličeji usadil ještě širší úsměv. „Jen ses mi zdála trochu nesvá…“

Podrážděně se od něj odvrátila. Samozřejmě, že se cítila nesvá… Bylo tomu tak vždycky, když došlo na nějaké narážky, dvojsmysly, když se na Draca zadívala nebo když byla moc blízko… Nesnášela se za to, protože se to jednoduše dít nemělo! Neměla by cítit nic, leda tak strach, nebo odpor… Možná i nervozitu, ale v opačném slova smyslu. Nechápala všechny ty náhlé změny její nálady. V jedné chvíli by ho nejraději rozcupovala na kousíčky a ve druhé se k němu schoulila a nechala se utěšovat planým slovíčkařením. Nerozuměla ani sama sobě, natož aby se vyznala v něm.

„Jen jsem si myslela, že jsme neodešli mimo Británii, ale na nějaký ostrov, který jí ještě patří,“ vzdychla unaveně. „Třeba na Man, nebo někam ke Skotsku… Tiree, Soay, Tornshovn…“

„Jo, to by bylo logické,“ uznal Draco. „Ale jenom v případě, že bychom se někde potřebovali schovat na krátkou dobu. Zatímco tady… nás doufám ještě hodně dlouho nikdo hledat nebude.“

„Snad,“ sklopila hlavu, a pak o poznání veseleji dodala: „Ale když tohle všechno není Malfoyů… Koho to tedy je?“

Draco se znovu usmál. „Moje.“

„Tvoje?“ vykulila oči.

„Moje,“ zopakoval. „Koupil jsem tenhle pozemek i s domem už před docela dlouhou dobou, sotva pár měsíců po tom, co se mi na narozeniny zpřístupnil první trezor. Vlastně ani nevím, proč mě napadlo si pořídil zrovna dům a navíc tak daleko. V té době bylo ještě všechno v pořádku… Chci říct – samozřejmě, že už otec sloužil Pánu Zla, ale po mně ještě nic nechtěl… Nebyl žádný pádný důvod si shánět místo, o kterém by moji rodiče nevěděli. Ale přesto jsem to udělal. Možná jsem jenom toužil po troše svobody,“ dodal hořce.

Když uviděla jeho zkroušený výraz, měla ze všeho nejvíc chuť ho obejmout a utěšit, přesně, jako to on dělal s ní. Nebyla ale schopna se hnout, a tak se jen zeptala: „Proč zrovna Francie?“

„Nevím,“ odpověděl upřímně. „Zvláštní je, že i když mi nic nehrozilo… Postupoval jsem úplně stejně, jako bych byl v téhle situaci. Snažil jsem se najít místo, kde by mě otec nehledal a přitom jsem tady nebyl odříznutý od okolního světa. Víš, jedno bys měla o otci vědět – on je opravdu pyšný na to, že je Angličan. A tuhle pýchu mi vždycky – a vlastně docela úspěšně – předával. Dlouho nebude chtít uvěřit tomu, že bychom byli mimo Británii. Nejdřív prohledá všechna místa, kam by nás podle něj napadlo se v případě nouze narychlo skrýt, každou budovu, která patří Malfoyům, každé místo, které jsem někdy v jeho přítomnosti navštívil. Obejde Londýn klidně dům po domě, okolí Bradavic, Prasinek, Malfoy Manor… Teprve když mu dojde, že jsme někde úplně jinde, někde, kde jsme předtím nebyli, začne přemýšlet i nad jinými městy v Anglii. Postupně možná přejde do Skotska nebo Irska, bude se vyptávat… Ale jeho hrdost mu nedovolí uznat, že bych mohl opustit svou rodnou zem. Bylo by to to samé, jako kdyby musel uznat, že udělal chybu.“

„A co když se nějak dozví, že už v Británii nejsme?“ vyslovila svoje obavy. Jen těžko skrývala třepající se hlas. „Ty přece umíš mluvit francouzsky, ne? Nebude to první země, která ho napadne?“

„Možná ano, ale nebude hned hledat na jihu a už vůbec ne na ostrově,“ kroutil rozhodně hlavou. „Otec se vždycky spoléhá na kontakty, které má, ptal by se na nějakou zvláštní koupi statku v Normandii nebo přepychového bytu v Paříži. Nepřiznal by si, že jsem schopný žít v domě, který nemá kouzelnickou historii a víc než třicet pokojů. I kdyby přišel přímo sem, na tenhle ostrov… První věc, která by ho odradila, jsou mudlové na severním pobřeží. Potom velikost ostrova – předpokládal by, že bych ho musel koupit celý, abych byl aspoň trochu spokojený. A navíc jsem to koupil od mudly a zaplatil mudlovskými penězi. Ten rybář sice nebyl zrovna nejšťastnější, že jsem odkoupil jedinou slušnou písčitou pláž na ostrově, ale potřeboval peníze na ruku, a nikdo jiný to zřejmě nechtěl i s kouskem pozemků směrem k východu koupit. Věř mi, neměl jediné tušení, že nejsem mudla jako on,“ usmál se na Hermionu povzbudivě.

I když si připadala paranoidní, nemohla se zbavit svírajícího pocitu v žaludku. Draco měl pravdu, ta šance, že by tu Lucius našel, navíc se všemi ochrannými opatřeními, byla naprosto mizivá, ale přesto se jen při pomyšlení, že by mohl být někde blízko, aniž by o tom věděla, začala neovladatelně třást. Nevědomky se k Dracovi přitiskla blíž.

„To sem jsi vždycky mizel, když jsem si četla v knihovně?“

„Někdy,“ přikývl. „Je tu spousta práce.“

„A Polly… Ta o tom neví, že ne?“ otočila se na něj poplašeně. „Protože jinak by to z ní určitě vytáhl a mohl se sem kdykoli dostat a -“

„Ššš…,“ přiložil jí prst ke rtům a jemně ji k sobě přivinul. „Není třeba se bát. Nenajde nás.“

Slyšela jeho bijící srdce a cítila tlumenou vůni košile. Někde v koutku mysli věděla, že by tu s ním takhle sedět neměla, že by bylo přirozené se bránit a chtít být sama, ale teplo a bezpečí té chvíle zahnaly všechny chmurné myšlenky. Vnímala, jak jí pomalu těžknou víčka a všechno kolem mizí za clonou řas…

„Nikdy.“