V prvním okamžiku nechápala, co se děje. Pořád před sebou matně viděla Luciusův pohasínající škodolibý úsměv, když se Draco v ložnici otočil k ní, horké sluneční paprsky ji neúprosně pálily a vzdálený hukot příboje se odrážel uvnitř její hlavy, až měla chuť se něčím pořádně praštit. Potom ji ale znova zalil ten známý děs vzpomínek, které nemizí… A už vůbec ne, pokud byly tak dlouho něčím přidušené.

Zvedla hlavu, aby se přesvědčila, že to skutečně není jen sen a on tu doopravdy není. Jindy by bývala byla kroutila hlavou nad tak neuvěřitelným štěstím, že ji Draco znova zachránil, ale teď v něm viděla jen člověka, který se sbíral ze země sotva metr od ní a kterého vůbec, ale vůbec neznala.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí úplně normálním hlasem, aniž by se na ni podíval. Pár vteřin si oprašoval kalhoty a přitom tupě zíral do písku, jako by mu něco nedocházelo, až se konečně zarazil a plaše na ni pohlédl.

„Já…“ polkl naprázdno a natáhl k ní ruku,

„Ne,“ zavrtěla hlavou. Tak podobný… Tak neuvěřitelně podobný… A ona byla celou dobu v klidu, jako zkrotlý blázen. Četla si a přemýšlela o Harrym, o svých vztazích, o kouzelnickém společenství, nic ji netížilo… Což zatraceně mělo! Teď by dala celou svou duši za vteřinu klidu, za myslánku nebo za cokoli jiného, co by ji alespoň trochu uklidnilo, co by nějak osekalo její paměť… Protože i když tu nebyl osobně, nezbavila se ho. Vryl do ní své jméno tak hluboko, že by si musela nejdřív vytrhnout srdce, aby byla zase v pořádku a šťastná.

Byla si jistá, že se toho pocitu znetvoření už nikdy nezbaví.

Nikdy.

A jeho syn ji zachraňoval znova a znova a přitom jí pořád jenom lhal a něco zatajoval. Hrál s ní jakousi podivnou hru, ve které byla ona loutkou a nevěděla, za jaký provázek Draco zrovna zatahá, jestli bude žít dál a nebo se autor rozhodne, že už je nepotřebná. Vždyť ztratila úplně všechno, všecičky jistoty, které měla, tak proč jí Draco nemohl dát jednu jedinou náhradní? Stačila by pravda, čistá a neředěná. Jenže otázkou bylo, zda je Malfoy vůbec schopný být upřímný.

Couvala před Dracem v horkém písku, nevědouc, kam vlastně míří. Uhýbala pohledu šedých očí, protože byly úplně stejné a vzbuzovaly v ní stejnou zoufalost a šílenství, chvěla se jen při pomyšlení, že by se jí měl někdo dotknout…

„Hermiono… Prosím…“ zašeptal Draco úpěnlivě. „Musíš si vzít léky…,“ řekl naléhavě a vytáhl z kapsy kabátu dobře známé lahvičky. Při pohledu na ně se jí udělalo zle.

„Léky? Léky?? Jak se vůbec opovažuješ mi říkat, že bych měla to svinstvo zase pozřít?!“ křičela a vzteky jí vřela krev. „Kvůli tobě… Jen kvůli tobě jsem… zapomněla… Tys to ve mně potlačil! Ukradls mi vzpomínky… Neměls na to právo! Slyšíš?! Neměl!“

„Uklidni se, prosím…“

„Ne, neuklidním! Jak se asi můžu uklidnit, nevíš? Že bych třeba začala meditovat?! Ty vůbec nevíš… netušíš… co vidím, když zavřu oči…“

Bezmocně praštila do písku a sledovala, jak se zrníčka v místě, kam dopadaly její slzy, slepují do malých mističek.

„Ty léky by ti ale pomohly! Zase bys byla v klidu nemyslela na…“ odmlčel se.

„Nemyslela na co? No, dopověz to! Na všechny ty odporné chvíle, které jsem musela vydržet? Na tvého proklatého, zkaženého, hrubého otce, tu svini špinavou… Ty nevíš, jaké to bylo! Neznáš ho! A neznáš ani význam slov jako utrpení, ponížení, bolest nebo hrůza… Ale stejně nemáš právo mi ty vzpomínky vzít, jen tak je vymazat, nebo co jsi to vůbec udělal! Co sis myslel?! Že mi prostě upravíš paměť, abych byla hodná holčička a nedělala problémy? Že nějaký pitomý lektvar pomůže, abych na to všechno pozapomínala?“

„Ale tak to nebylo!“ namítl chabě, ale ona ho ihned přerušila.

„Neobtěžuj se mi zase lhát, zase mi něco namlouvat! Já si teď pamatuju všechno a i když bych si ze všeho na světě nejvíc přála si to nepamatovat, nebo spíš to nikdy neprožít, nenechám tě, aby sis se mnou zase zahrával! I mudlovští šmejdi mají duši, uvědom si to konečně…“

Mlčel a díval se na uslzený uzlíček přes sebou. Na to, co jeho otec vytvořil.

„Omlouvám se…,“ zašeptal zcela upřímně.

„Jenže to nestačí!“ zavrtěla prudce hlavou. „Omluvy jsou jen slova a ta nic neznamenají… Já nechci slyšet stokrát promiň, já chci jen slyšet jednou pravdu! Ať už je jakákoli. Prosím…“

Draco si povzdechl. Sedl si zpátky do písku, natáčel tkaničku od bot na prst a sledoval ojedinělé mráčky, jak líně plují modrou oblohou.

„Nechtěl jsem ti lhát. Vážně ne, jenomže jsem nejdřív sám nevěděl, co se děje, a když mi to došlo a potom jsem si uvědomil i tu chybu, kterou jsem udělal… Zpanikařil jsem.“

„Co se stalo? Tvůj otec…“ nakousla téma.

„Ani nevíš, jak strašně moc mě mrzí, že jsem tě nedokázal ochránit. Já… Všechno, co jsem ti říkal o sobě a Voldemortovi byla pravda, přísahám!“ Díval se na ni s takovou nutností v očích, že by bylo jen velmi těžké mu nevěřit. „Když jsem tě odtamtud odnesl, potřeboval jsem někam jít a ten dům bylo jediné aspoň trochu vhodné místo. Jenže jsou v něm zřejmě pořád rodová kouzla, a tak otec prolomil ta moje nová ochranná a podařilo se mu dostat dovnitř. Je to moje chyba, nechal jsem se napálit tím fingovaným dopisem… Jsem takový hlupák! Kdybych si nevzpomněl, že to budou čtyři hodiny a já ti zapomněl dát ty lektvary, trvalo by hodiny, než bych se dozvěděl, že to všechno byl jen otcův plán, a mezitím už bys mohla být dávno pryč…“

Při pohledu na Draca, plného výčitek svědomí, její hněv trochu polevil. „Za tohle nemůžeš. Lucius… Zná černou magii, dostal by se dovnitř, i kdybys byl doma. Možná by to bylo ještě horší… O tohle mi ale nešlo. On… Řekl mi, když odbily hodiny: Vidím, že můj dárek funguje… Co tím myslel?“

Zaraženě na ni pohlédl. „To vážně řekl?“ divil se a na čele se mu vytvořily dvě hluboké vrásky. „To by ale znamenalo, že sám moc nevěděl, co dělá… Že jenom experimentoval…“ V jeho hlase bylo slyšel překvapení a možná i trocha pohrdání.

„O čem to zase mluvíš?“ osočila se na něj.

„Promiň, jen jsem se zamyslel…“

Zničeně vydechla. „Já chci jenom slyšet, jak je možné, že jsem celou tu dobu vůbec nepřemýšlela nad… Jak je možné, že jsem byla tak klidná?!“

Draco křečovitě zavřel oči a semkl rty, jako by nad ním měl právě být vynesen ortel. „Asi bych měl začít od začátku…

Když jsem tě přinesl, vážně jsi nebyla v dobrém stavu. Měla jsi strašně moc zlomenin a vykloubenin, spoustu tržných ran a hlavně i nějaká vnitřní zranění. Já nejsem lékouzelník, všechno, co umím, jsem se naučil buďto doma jen z nudy, nebo až tehdy, abych ti pomohl. Ty první dny se mi podařilo vyléčit většinu povrchových zranění a zlomenin, ale ta podpovrchová se léčila pomalu a nevěděl jsem, jestli se mi to vůbec pořádně daří. Nakonec to ale vypadalo docela slibně – za pár dní už jsi v klidu oddechovala, nic nekrvácelo a jizvy se hojily rychle. Jenže pak, těsně před tím, než se to zlomené zápěstí – poslední nevyléčené zranění – definitivně uzdravilo, začalo jít všechno zase z kopce. Tys většinu té doby prospala, takže si vůbec nic nepamatuješ, ale já ano. Bylo to jako sledovat všechnu mou práci pozpátku – jizvy se znova objevily, modřiny zmodraly, zlomeniny se obnovily a z některých otevřených ran začala znova tryskat krev. Nechápal jsem to, všechno bylo přece v pořádku! Naléval jsem do tebe jeden lektvar za druhým ve snaze to zastavit, ale nebyla šance – během dvou dní ses zase vrátila do stejného stavu, v jakém jsi byla ve vězení.“

Všimla si, že Draco celou dobu kresli do písku kolečka. Připadalo jí to trochu směšné – choval se jako malé dítě, které se rodičům přiznává, že počmáralo nábytek voskovkami.

Pousmála se. Draco byl vážně ten poslední člověk, od kterého by čekala infantilní sklony.

„A tak jsem začal znova,“ pokračoval. „Jiná možnost nebyla, každou chvíli mohl některý orgán vypovědět službu… V těch chvílích… jsem se neuvěřitelně bál. Zároveň jsem ale věděl, že to není jen tak – takové věci tělo nedělá! Vzpomínal jsem na všechny možná kletby, jaké znám a i na ty, které často používat otec, ale těm příznakům se nic nepodobalo… Poslední záchranou byla knihovna – a po nějaké době jsem skutečně našel to, co jsem hledal.“

„Lucius mě zaklel?“ vzpamatovala se a snažila si v hlavě všechno uspořádat.

„Ano. A nebyla to jen tak ledajaká kletba – byla to jedna z podpisových kleteb.“

„Podpisových?“ nechápala. „Ale ty… se přece nedají nijak… uzdravit…“

Hlavou jí bleskla ta teorie o tom, že Draco tají něco důležitého ohledně jejího zdraví. Břicho jako by zaplnil jeden obrovská balvan – neuzdravitelné…

Zemřít mohla během posledních měsíců snad tisíckrát, ale mít odměřený čas, který jí zbývá… To by bylo mnohem horší…

Bolí umírání?

Určitě ne víc než to, co už prožila.

Možná si Draco uvědomil, jak to vyznělo, možná spíš uviděl její výraz. „Ne, neboj se! Bude to v pořádku. V té knížce byl i popis lektvaru, který účinek kletby potlačuje. Původně vydržel jen dvě hodiny, ale stačilo pár přísad a kouzel, a doba se zdvojnásobila. A myslím, že už vím, jak zajistit, aby účinkoval celý den – budu to ještě musel doladit a vyzkoušet, ale ta šance je docela vysoká…“

Vypadal spokojeně.

„Úplně to ale nevyléčí.“ Neptala se. Bylo to konstatování.

„Ne. Vždyť víš, jak to funguje… Člověk si tu kletbu vymyslí, zakombinuje do ní co chce, včetně ochranných kouzel, a pak do ní nějakým způsobem vloží kousek sebe…“

„…aby ji mohl odstranit jenom on. Jako na heslo.“

V duchu kroutila hlavou nad vynalézavostí čistokrevných rodin. Bylo to tak úžasně jednoduché: Chcete, aby se vaší kletby nikdy nikdo nezbavil? Zamkněte si ji. Můžete si být jisti, že se nikomu nepodaří najít klíček.

„Nebudou s tím žádné problémy, uvidíš. Přísady na lektvar nejsou nijak zvlášť vzácné a uvařit ho taky není problém. A co víš… Třeba se nám jednou podaří to zlomit úplně,“ usmál se povzbudivě.

Na její tváři se objevila jakási smutně pohrdlivá grimasa. „Nemusíš mi dávat plané naděje. Já vím, že se nedá zvrátit, pokud to nebude chtít… Lucius. A on nikdy nebude chtít.“

Draco mlčel. Měla pravdu, oba dva to věděli. Lucius si věci zkrátka uměl zařídit.

Slunce pomalu klesalo kamsi za stromy, jiné, než dosud vidívala v Bradavicích nebo jinde v Anglii. Celé to tu vypadalo zvláštně – trochu jí ten vlhký vzduch a pálící paprsky připomínaly dovolenou v Egyptě, kde byla jako malá, ale vypadalo to, že písčitá pláž je na tomhle místě spíš unikát. Všude ve větší dálce, kam se podívala, byly jen světlé ostré kameny, mezi nimiž občas vykukoval nějaký trs tráva nebo keř. Přemýšlela, kde by to vlastně mohli být, ale pak jí došla jedna podstatná věc.

„Počkat. Tohle všechno sice vysvětlilo, proč jsi mi dával ty lektvary, ale ne, proč jsem měla potlačené vzpomínky…“

Roztržitě se na něj podívala, očekávajíc větu jako: Promiň, na tohle bych úplně zapomněl!, a pak jednoduché vysvětlení, ale Draco se měl ke všemu, jen ne mluvení. Nevěřícně pozorovala, jak se nervózně ošívá a kouše si ret.

„To snad nemyslíš vážně!“ zasyčela rozčileně. „Tys mi to nechtěl říct?! Ty… tys to chtěl znovu – ZNOVU – zatajit?! Ó můj bože, a já ti zase věřila -“

Najednou si připadala jako největší pitomec na světě. Myslela si, že bude konečně upřímný a on jí to očividně vůbec nehodlal sdělit…

Pokusila se zvednout na nohy, ale nebylo to zdaleka tak jednoduché, jak se mohlo po dlouhém a pohodlném sezení zdát. Trochu se zapotácela, a když ucítila v kotníku tu známou bodavou bolest, zvolila radši jednodušší způsob, jak se od toho lháře dostat co možná nejdál – prostě se plazila. Písku byla koneckonců plná tak jak tak.

„Počkej!“ zavolal na ni a snažil se ji chytit za nohu. Náhodnému chodci by mohli připadat jako blázni, co si hrají na hady. Nebo jako dvě zamilované hrdličky.

„Nesahej-na-mě!“ zaskřípala se zatnutými zuby a kopla mu písek přímo do obličeje. „Jsi jenom prolhaný idiot! Vypadni ode mě co nejdál, slyšíš? Už tě nikdy nechci vidět!“

Cítila se tak podvedená, že by byla schopná ho holýma rukama uškrtit. Nešlo o tu informaci, šlo o důvěru. Draco si ji žádal pořád dokola a na oplátku dával pěkně křehké jistoty.

Neovládla škodolibý úšklebek, když viděla, jak blonďák zuřivě mrká očima, aby vyplavil malá zrníčka z očí.

„Dobře, ani se tě nedotknu, ale počkej, pro Merlina!“

„To mě ani nenapadne!“ odsekla. Věděla, že se takhle daleko nedostane, nehledě na to, že mohla být na druhé straně zeměkoule, ale zároveň cítila potřebu ho co možná nejvíc podusit.

„Vždyť ani nevíš, kde jsme!“ Jako by jí snad četl myšlenky.

„Já si poradím, neměj starost! Vždycky se dá někam dojít a kromě Voldemorta a tvého drahého papíčka mě nikdo horší než ty potkat nemůže -“

„A co když ti řeknu, že jsme na ostrově?“ přerušil její naštvaný monolog s mírným úsměvem.

Na chvíli se zasekla. Ostrov? „No tak poplavu!“

„V zemi, kde se anglicky nedomluvíš?“ pokračoval a jeho úšklebek se ještě rozšířil.

I když trochu přeháněl.

„Všude je líp než s někým, kdo mi v jednom kuse lže!“ křičela už z plných plic. Tohle byla chvíle, kdy měl vyrukovat s pravdou a škemrat o odpuštění, a ne si z ní ještě dělat legraci…

„Omlouvám se,“ ozval se o poznání kajícněji.

„Neříkej – zase?!“ odvětila sarkasticky. „Protože já ti už nějak nevěřím!“

Povzdechl si. „Promiň, vážně mě to mrzí… Prostě jsem se bál, chápeš? Je to moje vina…“

Něco v ní pookřálo nad tím tónem, ale vztek byl pořád o dost silnější.

„Jak nečekané! Úplně jsem si myslela, že se mi to z hlavy vytratilo jen tak…“

„Dobře! Řeknu ti to všechno…“ prohlásil rezignovaně. „Prostě za to můžu já, udělal jsem strašnou hloupost…“

Opravdu to vypadalo, že je mu to líto. Seděl se sklopenou hlavou a roztěkaně mrkal střídavě do dálky a na ni.

„Tys nebyla jenom zraněná. Tedy, ne jenom fyzicky… Už při tom přenášení ses skoro pustila, strašně jsi sebou házela a pořád křičela. A nebylo to nic pěkného…“ trochu se mu zlomil hlas. Připadala si najednou strašně hloupě – mohla říct cokoli, všechny ty věci… Odporné a zvrácené, ale pořád hrozně osobní. Draco ji za to teď musí nenávidět, pohrdat jí, stejně jako všichni ostatní, kdyby se dozvěděli…

Malfoy naštěstí pokračoval dál, než se všechno stačilo zase živě vrátit. „Potřeboval jsem, abys byla v klidu, abych tě mohl léčit, ale pokaždé, když jsem se tě třeba jen dotkl, jsi kolem sebe začala mlátit rukama a kopat a vzpouzet se. Popravdě jsem nechápal, kdes na to ještě brala síly… A tak jsem udělal první věc, která mě napadla… Dal jsem ti uklidňující lektvar.“

Provinile se na ni podíval, jako by snad udělal nějakou příšernou věc.

„To bylo přirozené,“ ujistila ho, i když nechápala, kam tím míří.

„Jo… to bylo. Jenže… no, prostě se to nezlepšovalo. Ten lektvar účinkuje jen omezenou dobu, jenže já tě potřeboval uzdravit navždycky – a to nešlo, když sis tím škubáním pořád otvírala rány. Říkal jsem si, že musím nejdřív zahojit ta vážná zranění a až potom budu řešit menší problémy, jako uklidňující lektvar. Takže jsem… v tom pokračoval.“

Nebyla si tím úplně jistá, ale možná už tušila, kam míří. A doufala, že to tak není, protože už cítila, jak se vztek začíná pomalu vracet.

„A pak přišly ty problémy s kletbou, úplně jsem zapomněl, že už ti ten lektvar dávám přetržitě několik dní… Udržovat tě v klidu, to bylo pro mě důležité, až potom mi došlo, že to nějakým způsobem potlačuje ty vzpomínky. Pořád tam byly, jenom zbavené pocitů, takže jsi o nich sice věděla, ale… neřešila to.“

Prostě to neřešila… Jak jednoduché…

„Když jsem ti jednou, po dlouhé době, zapomněl dát ten lektvar včas, začal jsem si uvědomovat, že jsem udělal chybu… Ale pořád tu byla spousta dalších problémů, připadalo mi to primitivní v porovnání s tou kletbou a tak, takže jsem ti ho dával dál… a dál… a tak nějak se stalo…“

Teď už si byla jistá, co chce říct. Sevřela dlaně v pěst a vší silou se snažila uklidnit, i když věděla, že to nemá cenu. S křečovitě zavřenýma očima se modlila – kvůli Dracově dobru – aby se mýlila. Přece nemohl udělat tak stupidní chybu!

„… tak nějak… sis na ten lektvar… zvykla.“

Vypadal, že čeká přinejmenším výbuch sopky, jak moc se snažil zmenšit nebo pokud možno rovnou zarůst do země.

„Jak to k sakru myslíš – zvykla?!“ prskala.

„Omlouvám se!“ mlel opřekot a přitom couval dozadu. „Já – neuvědomil jsem si to, a pak už bylo pozdě… Byla jsi tak… spokojená…“

Teď už se vztekem přímo zalykala. „Ty jsi ze mě udělal závisláka?!“

„Tak bych tomu neříkal -“

„A jak bys tomu říkal?!“ přerušila ho. „Jak? Taková blbost! To první, co nám Snape řekl hned po oznámení, že jsme kromě tebe všichni neschopní a že se Harry jednou utopí ve vlastním kotlíku, bylo, že na jednoduché lektvary brzo vzniká závislost! Opakoval to třikrát pro Nevilla a ty sis to nebyl schopný zapamatovat!“

Kdyby to byl Harry, nedivila by se, ale Draco?! On byl v lektvarech nejlepší, ještě před ní a stejně byl schopný ji dopovat jedním uklidňujícím lektvarem za druhým několik týdnů! Bylo by to skoro směšné, kdyby se to netýkalo jí…

„Já vím a omlouvám se!“ opakoval. „Vůbec mi to nedošlo a pak už bylo pozdě ho jen tak vysadit…“

„Tak jsi ze mě radši dál dělal úplného idiota?! Víš ty vůbec, jaké to bylo, když ty hodiny odbily a všechno se to naráz vrátilo?! Šílela jsem! Myslela jsem si, že jsem blázen! A přitom to byla jenom tvá školácká chyba!“

Zdálo se, že se jí podařilo Draca vytočit, protože začal i on zvyšovat hlas. „Jo, byla! Jsem hlupák, přiznávám to! A zbabělec! Totální idiot!“

„To jsi!“ zasyčela, ale uvnitř cítila vlnu uspokojení nad tím, že se Malfoy k něčemu takovému přiznal.

„Tak teď by ses mohla konečně uklidnit, abych tě mohl odvést někam do bezpečí!“

„S tebou nikam nepůjdu!“protestovala okamžitě a znovu se od něj začala plazit dál. Štvalo ji, co udělal, jak lehkomyslně to bral a jak zatraceně povýšeně se ji k ní zase choval! Tvářil se, jako by měl její život ve svých rukách, jako by o ní mohl rozhodovat… Byl pořád stejně namyšlený a egoistický jako ve škole, jenom to nějakou tu chvíli asi neviděla.

„A co ta kletba? Musíš si vzít léky, jinak se nedostaneš ani k tomu stromu naproti!“ namítal, ale ji tím jen utvrdil ve vzteku.

„Vsadíš se? Já tě nepotřebuju! Postarám se o sebe sama.“

Popravdě si tím nebyla vůbec jistá, ale všechno se zdálo lepší, než tím lhářem zůstat.

„Víš dobře, že to není pravda!“ volal na ni. „Už jsem se ti omluvil! Mám to udělal desetkrát, stokrát, tisíckrát? Klidně!“

„Nechci už žádné omluvy!“ otočila se na něj vztekle. „Prostě vypadni a nestarej se o mě! Vypadni! Už tě nechci nikdy vidět, rozumíš? Nikdy!“

Písek ji štípal v očích, když se jím přímo prohrabávala dál, ale i když věděla, že je to všechno hloupé a že se po čtyřech nikam nedostane, nemohla v sobě udusit zlost. On ji podvedl! Lhal jí přímo do očí, úplně se vysmíval tomu, že mu věřila, a to všechno jenom kvůli své vlastní zbabělosti… Odpustila by mu uklidňující lektvar i to, že jí hned neřekl o kletbě, kdyby se přiznal hned. Vůbec mu na ní nezáleželo…

Natáhla ruku, aby si otřela slzu, ale zarazila se v půli pohybu.

„Co je?“ křikl Draco a pár kroky byl u ní.

Na zápěstí se objevily ty samé odřeniny a hlubší rány, které na nich měla ve vězení od okovů. Zalapala po dechu, když viděla, jak se jí přímo před očima kůže rozevřela, jako by ji někdo rozřízl skalpelem, a obnažila tak popálené maso – vzpomínku na jeden z nádherných večerů s Luciusem.

Draco se na ni upřeně podíval. „Vidíš? A tohle je jenom začátek.“

Hlavou se jí honily myšlenky a vzpomínky, všechno se proplétalo, v jednu chvíli viděla plamínek ohně, plápolající z konce dobře známé hůlky, a hned na to uklidňující šeď v Dracových očích. Zase se začínala ztrácet v tom, co je přítomnost a co minulost, ale jedno věděla jistě – už nechtěla trpět.

„Promiň,“ omluvil se a tentokrát v tom neslyšela ani špetku ironie nebo neupřímnosti. „Myslím to vážně, vím, že jsem udělal chybu – hloupou chybu, na kterou jsi doplatila ty – a mrzí mě to. Udělám všechno pro to, abys mi začala zase věřit, pokud je to tedy možné…“

Cítila, že mluví pravdu, ale stejně nedokázala odpovědět. Sama nevěděla, jestli to ještě někdy dokáže.

Namáhavě se zvedla na nohy, aniž by došlapovala na zraněnou nohu. Stála dost vratce, ale přesto uhnula před Dracem, když ji chtěl podepřít. Nedokázala si na sobě představit něčí dotek, bála se, že začne znovu vyvádět.

„Dobře. Dej mi ten lektvar.“

Draco vytáhl dvě lahvičky, jednu jí podal a druhou zahodil do písku. Na chvíli zaváhala, jakmile ji přiblížila k ústům, ale nakonec do sebe její obsah bleskurychle vylila a spolkla ho.

„Možná bys mi teď mohl říct, kde to vlastně jsme,“ navrhla a následovala Draca, který se rozhodl už definitivně chodit po dvou. Dělalo jí to sice problémy – v písku se opravdu nekulhalo moc dobře – ale stejně si od Draca, který ji mohl ve vteřině dát oporu, držela odstup.

„Teď ještě není ta správná chvíle,“ odpověděl tajnůstkářsky. „Řeknu ti to až doma.“

„Doma?“ nechápala.

„Jo. Doma.“