Už téměř usínala, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře.

„Můžu?“ zeptal se Draco a strčil svou blonďatou hlavu do dveří. Kývla na znamení souhlasu a poposunula se výš, aby s ním mohla normálně mluvit.

„Nechce se ti spát? Jestli ano, můžu zase odejít -“ vyhrkl, když spatřil, jak na něj mžourá unavenýma očima.

„Ne, to je v pořádku,“ odpověděla a protáhla se. „Stejně už bych neusnula.“

Obešel postel a pohodlně se rozvalil do křesla. V rukách držel jakýsi objemný svazek zažloutlých stránek v poničené vazbě, který sebou jako by z posledních sil mdle škubal.

„Jak vypadá ten kotník?“ zeptal se, ignorujíce knihu i Hermionin tázavý pohled. „Zabral ten lektvar?“

„Ano, myslím, že zabral. Sice teď půlku nohy pro jistotu vůbec necítím,“ dodala lehkovážně, „ale aspoň to nebolí…“

„Za chvíli by to mělo být v pořádku,“ zasmál se Draco. „Vždyť víš, že neumím vařit lektvary tak dobře, jako Pomfreyová, netuším, co do toho navíc přimíchává… Ale aspoň je tady lepší, příjemnější a hezčí pečovatel, ne?“

„Ty jsi dnes nějak vtipný,“ odvětila, přestože jí cukaly koutky. Tohle by prostě Draco. Ne Malfoy, ne zmijozel nebo poskok Temného pána. Jen Draco.

Což ovšem ještě neznamenalo, že si byla jistá svým rozhodnutím spoléhat na něj. Čím víc o tom ale přemýšlela, tím víc to považovala za nejlepší možnost, a tím víc věřila druhé, respektive první verzi jeho dopisu. Draco prostě jen taktizoval.

„Stejně nechápu, jak se ti to mohlo stát,“ kroutil hlavou. „Ta noha už byla vyléčená… asi tak stokrát. Nevěřil bych, že si ten kotník můžeš během týdne dvakrát podvrtnout.“

„Říkala jsem ti, jak se mi to stalo,“ protočila oči, připravená zopakovat svou jednoduchou vymyšlenou historku. „Prostě jsem se zasekla v jednom z těch prohnilých schodů, to je všechno.“

„Já vím, já vím,“ uklidňoval ji Draco, když viděl, že se hodlá hádat. „Nechám je opravit, pokud tu tedy… No, to není důležité. Něco jsem ti přinesl,“ poklepal prsty na už jen chvějící se knihu.

„Říkal jsem si, že by sis možná u něčeho ráda odpočinula. Já vím, že miluješ knížky nabité informacemi, ale myslím, že tohle se ti bude taky líbit.“

„Co to je?“ zeptala se zvědavě.

„No… Však uvidíš,“ zašklebil se a svazek jí podal.

Hnědé desky byly zaprášené a dost poničené, což vypovídalo o tom, že si téhle knihy nikdo moc nevážil. Všechny ostatní byly v knihovně pečlivě naskládané tak, aby se jim nemohlo nic stát, a ještě byly začarované čistícími a prach odpuzujícími kouzly. Ty nejdůležitější a nejdražší, většinou o nejčernější magii, i vynalézavějšími a pro nezasvěcené čtenáře bolestivějšími kletbami.

Konečně knihu otevřela. Hned na první stránce bylo velkým elegantním písmem napsáno Draco Malfoy.

„To mi dáváš na čtení knihu o sobě?“ vykulila oči a nechápavě na něho hleděla.

„Tak trochu,“ usmál se a kývl hlavou, aby se podívala dál.

Otočila stránku a na ní uviděla podrobný popis vývoje Dracovy váhy a výšky během tří let, postupně zapisované různě barevnými inkousty. Někdy se ale údaje přes množství kaněk a šmouh nedaly přečíst – zdálo se, že byl Draco od narození dost živé dítě.

„Nemyslela jsem si, že jsi narcista…,“ poznamenala posměšně a měla co dělat, aby při pohledu na jeho nechápavý výraz nevyprskla smíchy.

„Cože jsem?“

„Ale nic… Jen jedno takové mudlovské slovo,“ ušklíbla se a dál se potutelně usmívala.

Otočila list a konečně pochopila, proč Draco říkal „tak trochu“. Celá dvojstránka, a všechny další mimo několika posledním nepoužitých pergamenů v knize, byly polepeny Dracovými fotkami – od úplně malého spícího uzlíčku až po asi pětiletého chlapečka, hrajícího si se svým prvním košťátkem.

„To je úžasné!“ vydechla Hermiona. „Nevěděla jsem, že se něco takového dělá i v kouzelnickém světě…“

„No…,“ protáhl Draco a překřížil se ruce na prsou. „Vlastně se to moc často neobjevuje. Čistokrevní to nepovažují za dostatečně na úrovni od té doby, kdy se provalilo, že tenhle způsob zaznamenávání vývoje dítěte vymysleli mudlové. Předpokládám, že o tom otec nevěděl, jinak by ta kniha skočila v krbu…“

Pozorně prohlížela jednu fotku za druhou a infantilně se usmívala, když viděla, jak batole lozí po koberci a snaží se maličkou dřevěnou hůlkou na hraní vyčarovat stejné modré světélko, jaké před ním poletovalo.

„Nikdy jsem netušil, že taková knížka existuje, dokud jsem ji dnes ráno neobjevil zahrabanou mezi starým haraburdím v podkroví. Matka ji tam někdy musela odložit a pak na to zapomenout, jinak by se pro ni vrátila a zničila ji, když ji začal Lucius definitivně ovládat. Nevím, kdy to začalo…“ odmlčel se a svěsil hlavu.

Místnosti se okamžitě zmocnilo napjaté ticho. Hermiona očima těkala po místnosti, pak ale usoudila, že by nebylo dobré se ho na to ptát, a tak raději dál pozorovala fotku. Dítě pokračovalo v mlácení hůlkou tak dlouho, dokud ji nerozlomilo na dva kusy a nezačalo brečet.

„Kdo je tohle?“ ukázala na přibližně stejně velké dítě na další fotce, které tahalo malého Draca za vlásky.

Draco vstal z křesla a naklonil se nad albem. „To je Pansy. Jak vidím, už od dětství milovala moje vlasy…“ ušklíbl se a ani si nevšiml, jak Hermiona semknula rty. Tak Pansy miluje jeho vlasy? Jak rozkošné…

Trochu se zarazila, když jí jakýsi vnitřní hlásek oznámil, že žárlí, a že chuť vymáchat jí hlavu v jezeře, nacpat ji do záchodku a nakonec Pansy shodit ji z nejvyšší věže Bradavického hradu je toho čirým důkazem, ale přesto nemohla zastavil příval neslušných slov, které se jí na zmijozelčinu adresu honil hlavou.

Otočila na další stranu a spatřila Draca v postýlce, jak ohromeně hledí na barevného králíčka, který se před ním zčistajasna objevil.

„Matka si se mnou tehdy ještě hrála, jak se zdá. Pak už se o mě starali jen skřítkové… Podívej, jak dlouho mi trvalo, než jsem se udržel na tom koštěti,“ smál se a Hermiona se k němu musela přidat – chlapeček se snažil vynalézt nový způsob nasedání, skočil po vznášejícím se koštěti a celým tělem ho srazil k zemi. Vypadal při tom neskutečně směšně a roztomile.

„Mohl bych si k tobě lehnout?“ zeptal se pomalu a Hermiona jen ohromeně zírala.

„Cože?“ pípla a cítila, jak se jí krev žene do tváří.

„Já jen že klečet na zemi není moc pohodlné…,“ vyhrkl rychle. „Ale jestli nechceš, tak samozřejmě -“

„Ne, to je v pořádku,“ vzpamatovala se konečně a sklonila hlavu, aby nebylo vidět, jak se červená. Ohrnula kousek peřiny, posunula se ke kraji a cítila mravenčení po celém těle, když se postel pod Dracovou váhou těla prohnula.

„Tak ukaž, co je tam dál,“ prolomil Draco chvilku ticha a konečky jeho vlasů ji zašimraly na rameni, když se naklonil tak, aby viděl do knížky.

„No… ehm… Tady – tady jsi zase s nějakým dítětem,“ vykoktala, v duchu se proklínajíc za to, že si ani trošku neumí zachovat dekorum.

„Jo… Ukaž? Tohle už nebude Pansy, dívej, jak je to dítě tlusté… Vidím to na Goyla, Crabbe měl aspoň vlasy…“

Rozdíl mezi chlapci na fotce byl doopravdy rapidní – zatímco drobný Draco se zářivě zlatými vlásky a vykulenýma šedýma očima vypadal jako andílek, dítě vedle něj působilo jako malá velryba. Hermiona se musela škodolibě usmát, když jí došlo, že měl Goyle i v dětství stejně tupý výraz.

„Ale tady jsem znova s Pansy, vidíš?“ zadíval se Draco na další obrázek. „Nechápu, proč je sem matka zvala tak často,“ kroutil hlavou.

Hermiona se s mírným znechucením zadívala na další zažloutlou fotku. Malá Pansy se všemožně snažila upoutat Dracovu pozornost – od zběsilého mávání plyšovým medvídkem přes koketní mrkání a natáčení umělých lokýnek až po tichý pláč, který by mnoho rodičů dojal taktéž k slzám. Draco ale nejspíš zrovna cvičil udržování aristokratického výrazu, protože na ni hleděl chladně bez jakéhokoli pohybu.

Hnědovláskou projel náhlý pocit hřejivého uspokojení, když si uvědomila, že ona možná ještě neměla možnost dotknout se Dracových vlasů, ale zato to nebyla Pansy, na kterou teď Draco ležel přitisknutý a otíral se svým ramenem o její.

„Ne, na tohle se nedívej,“ vyhrkl Draco a rychle rukou přikryl fotku na další stránce.

„Proč?“ podívala se na něho překvapeně a snažila se ruku odsunout. „Ukaž mi to…“

„Ne… To… je osobní,“ dopověděl téměř neslyšně. Hermiona po něm šlehla zvědavým pohledem a nemohla uvěřit tomu, co na tváři Draca Malfoye vidí…

„Ty se červenáš!“

„Ne! Já se nikdy nečervenám!“

„Ale ano, červenáš se!“ smála se ohromeně. „Ty se stydíš? Ale to přece nemusíš, každé dítě má nějaké fotky z vaničky nebo -“

„Já se nestydím!“ vztekal se Draco, ruku stále pevně na obrázku. „Prostě je to hloupé… Nechápu, jak mě mohla matka nechat takhle vyfotit, vždyť je to úplně pod úroveň, na co člověk potřebuje vidět, jak vypadal nahý jako dítě?!“

„Prosím…“ škemrala Hermiona. Podařilo se jí odsunout malíček, ale jediné, co spatřila, byla mávající ručka. „Ty se prostě a jednoduše stydíš, jinak bys s tím nedělal takové ciráty…“ snažila se ho vydráždit.

Draco se na ni krátce podíval a musel uznat, že řečeno takto se trefila přímo do černého. Rezignovaně dlaň odsunul a Hermioně se konečně nabídl pohled na Draca, čvachtajícího se i se svou hůlkou ve vodě.

„Jé… Tys byl ale krásně baculatý…“ rozplývala se, neuvědomujíc si, že se tím dotýká Dracova ega.

„Já nebyl baculatý!“ obořil se na ni okamžitě. „Vždycky jsem měl ideální váhu!“

„Neřekla jsem přece nic o tvé váze, samozřejmě, že byla vždycky dokonalá… Ale stejně jsi tady baculatý, vidíš ty tvářičky?“

„Ne, nevidím! Nemám tvářičky!“

„Tady je máš. A taky pěkně zaoblené prstíčky…“ provokovala ho dál a v duchu se nemohla přestat smát jeho nakvašenému výrazu – ovšem jen do doby, než na ni Draco hodil první polštář, který mu přišel pod ruku.

„Odvolej to!“ poradil jí napůl pobaveně a napůl naštvaně. V očích se mu nebezpečně blýsklo, když popadl další polštář a zamířil na Hermionu, která se právě snažila vyhrabat z milionů pokrývek. „Nikdy!“

Tupá rána oznámila, že polštář zasáhl svůj cíl. Hermiona se ale nehodlala tak lehce vzdát a další buclatý čtvereček letěl vzdechem.

„Netrefila ses!“ oznámil jí s zadostiučiněním. Nestihl si tak všimnout druhého letícího polštáře, kterým po Hermioně mrštil poprvé.

„Vážně?“ odvětila drze. „Ani se mi nezdá…“ Tak tak se stihla přikrčit pod postelí, aby nedostala další ránu.

„Však počkej!“

Draco pomalu obešel postel a hodlal Hermionu zasypat náručí ponožek. Ta se ale stihla protáhnout pod postelí a z druhé strany na něj hodila velký ubrus.

„Co to -“ vyjekl blonďák, marně se snažíce najít konec látky. Hermiona se za ním svíjela smíchy.

„Musíte být stále ve střehu, pane Malfoyi!“

Draco konečně uviděl paprsek světla a už už se chtěl ubrusu zbavit, nakonec se ale rozhodl Hermionu obelstít. Dál rukama máchal na opačnou stranu a snažil se vypadat co možná nejzmateněji, zatímco očima sledoval dívku, která si musela sednout na zem, protože už se smíchy nedokázala udržet na nohou. Ve chvíli, kdy z něj na moment spustila oči, Draco vyskočil zpod ubrusu, popadl ho a pro změnu do něj zamotal Hermionu.

„Ááá…“ vypískla. Zašmodrchávala se do tkaniny stejně zuřivě jako předtím Draco, který konečně pochopil, co na tom bylo tak směšného.

Důležitě si odkašlal a protáhl: „Táák, kdo je vítěz?“

„Ty teda určitě ne!“ odsekla Hermiona a pořád zamotaná ho strhla zpátky k zemi.

„Pusť mě!“

„Ani náhodou!“

Ubrus se sesunul k zemi a bitva pokračovala na koberci, pokrytém rozsypanými ponožkami a polštáři. Jeden narazil při dalším útoku do lustru, zachytil se o kovový krucánek a přesně uprostřed se roztrhl. Celou místnost zahalilo rozsypané peří, volně klesající k zemi.

Oba sebou unaveně šlehli na podlahu mezi hromady rozkutálených pestrobarevných klubíček a sledovali, jak se na ně ten bílý sníh snáší a šimrá je ve tvářích. V pokoji to vypadalo jako po výbuchu atomové bomby – na posteli už nezbylo kromě prostěradla vůbec nic, všechny věci ze stolku se válely rozsypané po zemi, včetně prázdných lahviček od lektvarů, které pád nepřežily a rozbily se, a otočené nástěnné hodiny visely na zdi snad už jen silou vůle.

„Uh…“ oddychovala těžce a občas ucítila škubnutí v břiše, které ji po nepřetržitém smíchu docela bolelo.

Draco ležel těsně vedle ní. Kupodivu se nepokoušel ve válce dál pokračovat a ani její výsledek nijak nekomentoval, jen klidně odpočíval, obalený v bílém peří. Zadívala se na něj a očima přejížděla kontury jeho obličeje. Nikdy ho neviděla tak rozcuchaného, udýchaného a s barvou ve tvářích, ale musela uznat, že mu to slušelo.

I s pírkem v nose.

Když za necelé půl hodiny znovu ležela v posteli, až po krk zahrabaná v přikrývce, nemohla uvěřit tomu, že to nejsou ani čtyři hodiny, co seděla v knihovně. Celá ta věc s útěkem, zmatené myšlenky a nakonec příjemné chvíle po Dracově boku zakončené polštářovou bitvou se jí zdály delší, než celý, obvykle nudný školní rok. Vlastně už si Bradavice nepamatovala ani zdaleka tolik, jak by si byla přála. Byly tak vzdálené… Nedosažitelné pro někoho, jako ona, v situaci, ve které se nacházela. Zaručovaly bezpečí a pohodu – dvě věci, o nichž se domnívala, že už je nezředěné nikdy nezažije.

Nahnula se nad stolek, aby si podala hrnek s čajem. Pokoj už byl uklizený – Hermiona sice trvala na tom, že Polly s úklidem pomůže, zvlášť když za ten nepořádek vlastně mohla ona a Draco, ale skřítka začala při té představě zuřivě kroutit hlavou a rvát si své poslední vlasy, a tak toho dívka raději nechala. Nakonec to Polly stejně trvalo jen několik málo minut a ze skutečnosti, že může konečně uklidit i něco jiného, než jen pavučiny z nepoužívaných pokojů, byla docela šťastná.

Dívka zrovna upíjela první doušek, zabraná do svých myšlenek, když se ztichlým domem ozvalo zaskřípání podlahy u knihovny. Trhla hlavou a skoro čaj rozlila. Pořád ještě nebyla úplně zvyklá a sebemenší nepřátelský zvuk ji vyváděl z rovnováhy.

Přestože se to nestalo poprvé, nemohla se zbavit špatného pocitu. Měla tušení, že na něco zapomněla, nebo že jí něco důležitého nedocházelo, vyvádělo ji to z míry a způsobovalo nepříjemné svrbění v žaludku. Něco zkrátka nebylo v pořádku.

Poposedla si a ohlídla se po ztemnělém pokoji. Oknem už neprosvítal jediný poslední sluneční paprsek a celý pokoj působil neobvykle ponuře a strašidelně. Na stěnách se prolínaly stíny nábytku, lustru, nebes postele i jiné stíny, které se hýbaly…

Zarazila se v půli pohybu. Stíny nábytku se přece nemají hýbat, ne… A ona si byla jistá, že kousek ode dveří se jeden takový mihl a hned zase zmizel…

„Draco?“ zeptala se do ticha, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by byl v patře někdo z masa a kostí.

Uklidni se, okřikla sama sebe. Víš, jak to bylo s tím obrazem…

Ode dveří ucítila slabý závan větru. Tak slabý, že by ho dokázal vyvolat jen vlající hábit, ale dost silný na to, aby rozhoupal květinu ve váze. Projel jí silný záchvěv strachu a nejistoty.

„Draco? Jsi tady?“ zašeptala roztřeseným hlasem a poposunula se dál, aby viděla na chodbu.

„Nestraš mě, Draco…“

A pak, přesně ve chvíli, kdy už se chystala slézt z postele, vystoupila zpoza rohu postava v dlouhém černém plášti s kápí na hlavě, z níž zářily dvě ledově šedé oči.

„Panebože,“ splynulo jí z úst. Hrnek vypadl z její dlaně, skutálel se po matraci a s křápnutím dopadl na podlahu, zanechávajíce za sebou mokrou skvrnu.

Seděla jako přimražená, neschopna pohybu, a hleděla na člověka, kterého už nikdy v životě nechtěla vidět. Člověka, který jí způsobil spoustu utrpení a který ji teď oddaloval od Draca. Konečně jí došlo, co znamenal ten svíravý pocit, to odporné mravenčení, jenž jí oznamoval, že se vrátil. Pro ni.

„Jak milé, zase tě vidět,“ pronesl Lucius ironicky a tichými kroky se přibližoval k posteli. Ve tváři měl dravý vítězoslavný úšklebek, přesto však smíchaný s opovržením „Dlouho jsme se neviděli, co říkáš? Musím přiznat, že mi tvá společnost nesmírně chyběla…“

Projela jí vlna odporu. Trhla sebou a nespustíc z něj oči se posouvala dozadu, dál od něj, toho příšerného stvoření, dokud nenarazila do chladného čela lůžka.

„Mně neutečeš,“ zasmál se chladně a líně postupoval vpřed.

„Draco!“ zakřičela z plných plic. Vždyť tu ještě přes chvílí byl! Říkal, že mě tady nenechá samotnou, že tady někdo zůstane… „DRACO-!“

„Mlč! Stejně tu nikdo není… Dracovi přišel naléhavý dopis od jeho matky,“ ušklíbl se. „Pořád nevím, kde se v něm bere ta naivní víra, že ho měla Narcissa někdy ráda… No, na tom teď nezáleží. Důležité je, že tu není nikdo, kdo by tě mohl zachránit. Jak smutné, že?“

„Ne…“ zalapala po dechu, když se dotkl železného kování postele.

„Ale ano! Co sis myslela?! Že tě tu jenom tak nechám? Pán Zla tě potřebuje, jsi záruka, že Potter přijde… Vždycky měl slabost pro zachraňování lidí, kteří kvůli němu trpěli – což jsou momentálně vlastně všichni. A pro tebe, svou nejlepší kamarádku, se vrátí na zapískání – stačí mu dokázat, že ještě žiješ. Ale neboj se – budu tě do tvé kobky chodit navštěvovat každou chvíli…“

Ještě víc se přimáčkla k posteli a snažila se najít něco, čím by se mohla bránit. „Ne! Nech mě být, běž pryč, nedotýkej se mě-“

„Buď zticha! Chtěla jsi uniknout, ale dostala ses jen od jednoho Malfoye k druhému. Baví tě dělat našemu rodu šlapku?“

Nemohla pochopit krutost toho člověka, jehož oči ji zavrtávaly hluboko pod zem, tam, kde podle nich také patřila. Naspod. Do očí se jí pomalu, ale jistě draly slzy.

„Draco selhal, to přiznávám,“ prohodil. „Vkládal jsem do něj příliš velké naděje, zklamal mě… Myslel jsem si, že Malfoyovská výchova bude stačit, aby si vážil těch správných hodnot – moci, bohatství, postavení… Zřejmě to ale bylo málo. Zoufale málo, když se rozhodl zachránit mudlovskou šmejdku.“

Zoufale se rozhlédla po pokoji, stále hledajíc pomoc. Když se ale všimla hodin, pochopila, že všechno už může být jen horší.

Čas jako by se na setinu vteřiny zastavil – ne, aby jí dal možnost se zachránit, jen aby stihla pochopit, že Lucius byl začátek. Opravdu na něco zapomněla, na něco důležitého, a právě teď, když byla velká ručička vzdálena od dvanáctky snad jen jeden milimetr, si vzpomněla. Příliš pozdě.

Čtyři hodiny.

Přesně.

A Draco tu nebyl.

Léky tu nebyly.

Konečně se dozví to tajemství…

Ručka se posunula. Odbíjení hodin zaniklo v neuvěřitelném přívalu emocí, které ji zaplavily a drásaly každičkou buňku jejího těla. Teprve teď si všechno uvědomila, na všechno vzpomněla, na tu bolest, ponížení, utrpení, na to, co jí tvor tak zkažený a opovrženíhodný, stojící sotva metr od ní, vlastně udělal. Prožívala to znova a znova – každou kletbu, facku, kopanec, odporný dotek, slova, příkazy… Cítila tu špínu – byla všude, po celém těle, ale i uvnitř, nešla zdrápat ani umýt, nemohla se jí zbavit… Byla v ní, zarostlá, nezapomenutelná…

Škubala sebou a křičela, vzlykala. Nehty zarývala do kůže při každé vzpomínce – Nemáš kam utéct! – Jen se chvěj… – Bude se ti to líbit… – Dej ty nohy od sebe! – Bolí to? Ale neříkej… – Drž! – Poprvé? – Ani nevíš, jak moc mě to mrzí… – Zítra znovu – Klidně křič! – Sukně je ti na nic – Když sebou trháš, je to ještě lepší – Děvko!

Už nebyla člověk – jen obal, poničený a roztrhaný, zneuctěný. Na ničem nezáleželo, už ne – chtěla zmizet, zemřít, neexistovat, nenáviděla ho i sebe, svou mysl, která jí všechno přehrávala jako na videu – jen ty nejlepší pasáže! Absolutně nechápala, jak mohla zapomenout, jak to mohla potlačit, nevnímat, celé ty dny s Dracem! Byl to jeho syn – jak to, že jí to nepřipomínal? Jak s ním mohla mluvit, nechat se od něj dotknout – od kohokoli – jak o něm mohla přemýšlet jako o klukovi?! Opírala se o něj, ležela vedle něho, cítila se šťastná, přitahoval ji! A teď by nesnesla ani dotek motýla, všechno bylo odporné, ona byla odporná…

A ty ledové oči na ni teď hleděly se stejným opovržením, na bytost, kterou tak polámaly. Věděly to a působilo jim to zvrácené potěšení – viděla to na nich!

„Ááá… Můj malý dárek funguje… Draco ti nepomohl? Jak ošklivé od tvého prince…“

To znechucení, které ji naplňovalo, zlost sama na sebe – celý dny tu v klidu ležela a na nic nemyslela, vždyť to v ní pořád bylo! Nemohla to přece odstranit ze své hlavy, tak proč bylo teď všechno zpátky? Až teď, po odbití hodin? Vždyť léky nemohly odplavit vzpomínky – co se stalo, stalo se, byla to minulost i přítomnost, byla to ona. Budoucnost nemohla být lepší, nic se už nemohlo spravit…

„Hermiono!“ Jen malá část její mysli si uvědomila, komu ten hlas patří. Nevnímala Dracův šokovaný výraz, to, jak ve dveřích ztuhl, když uviděl svého otce. Nemohlo to uhasit ten spalující oheň, který uvnitř měla, neexistovala naděje – to slovo bylo pro ty, kdo nezažili…

Ne! – Dej ty ruce pryč – Nechci – Líbí? – Proč? – Kurvo!

„Draco… Můj synu, jak rád tě vidím. Konečně se zase setkáváme!“

Ty ruce byly všude – držely ji u zdi, mačkaly v rohu, svíraly její boky, drápaly a zatínaly nehty do její kůže. Rozdávaly facky a strhávaly oblečení – nikdo ji neochránil!

„Otče…“ zazněla vyhýbavá odpověď. Viděla, jak sklopil oči a hůlka v ruce se mu začala třást.

Mudlovská šmejdko! – Spodino! – Špíno! – K tomuhle jsi dobrá…

„Draco… Neobejmeš svého otce?“

Na Dracově tváři bylo všechno, jen ne odhodlání a sebejistota. Byl zaražený, zmatený, a ji náhle napadlo, že tentokrát už nepomůže, nechá ji napospas osudu, že se vrátí tam, kam podle Luciuse každý Malfoy patří – mezi smrtijedy.

„Nepřibližuj se,“ vzpamatoval se na chvíli a namířil na něj hůlku.

„Ale no tak, Draco. Udělal jsi chybu, když jsi ji sem odnesl, ale nic není nenapravitelné… Pojď se mnou. Pán Zla na tebe pořád čeká – jistě, nezůstaneš bez trestu, porušil jsi jeho nejpřímější rozkazy a pohrdnul Znamením, ale i na to časem zapomene a ty se budeš moct zařadit mezi kruh jeho nejvěrnějších. Mezi nás – tvou rodinu a přátele.“

Lže! Chtělo se jí křičet, ale nenacházela hlas. Draco stál jako socha, díval se na otce a zpátky na Hermionu. Která možnost může být pro mladého aristokrata lepší – ubrečená zničená holka, mudlovská šmejdka, která mnoho potřebovala a nic nenabízela, nebo otec a matka, přátelé a svoboda, výměnou za pár zmařených životů, které by vyhasly tak jak tak?

Hleděla na něj beze slova, čekala na sebemenší náznak jeho plánů, uvnitř trhána na miliony kousků bezmocí a zoufalstvím – tím, co po Luciusovi zbylo.

„Synu… Bývali jsme šťastní, pamatuješ? Můžeme být zase. Já, ty a matka. Rodina.“

Jedny šedé zorničky se vpíjely do druhých, byla to nekonečná vteřina, která měla o všem rozhodnout…

Draco maličko sklonil hůlku a udělal krok k Luciusovi.

Možná, kdyby měla aspoň trochu síly, začala by křičet, přemlouvat ho, prosit ho. Ale ona ji neměla – všechno vzal ten ničema. Plamínek naděje definitivně zhasl, nepřežil nával slz, a ona se zlomila.

Špíno! Špíno! Špíno! Špíno!

Navždycky… Navždycky… Navždycky… Navždycky…

Podržíš… Podržíš… Podržíš… Podržíš…

Už jsi taková… taková… taková… taková…

Neunikneš. Neunikneš. Neunikneš. Neunikneš.

Všude byly ty blonďaté vlasy, oči, které ji probodávaly a vysmívaly se tomu, co z ní ještě zbylo, co ještě nestačily rozdrtit. A ona byla tak strašlivě pošpiněná…

A pak ji Draco rychle, dřív, než se Lucius stačil vzpamatovat, popadl za patu. Byla protahována jakousi úzkou smyčkou – na patě pořád cítila sevření, na chvíli nemohla dýchat, až konečně dopadla do teplého písku.